GÖRMÜŞ A OSTATNÍ proti Turecku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 19. ledna 2016 ve věci č. 49085/07 – Görmüş a ostatní proti Turecku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 10 Úmluvy v souvislosti s prohlídkou novinářského pracoviště a následným zabavením dokumentů s deklarovaným cílem odhalit zdroj úniku důvěrných armádních informací.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé pracovali v tureckém týdeníku Nokta, který v roce 2007 vydal článek založený na dokumentech, jež byly generálním štábem armády klasifikovány jako důvěrné. Z těchto dokumentů vyplývalo, že si armáda vypracovala seznam jí nakloněných, či naopak nenakloněných editorů a novinářů, což jí posloužilo jako klíč pro pozvánky na své akce, o nichž by měl tisk informovat. Na základě žádosti velitele generálního štábu prokuratura zahájila vyšetřování, v jehož rámci vojenský soud nařídil prohlídku sídla týdeníku zahrnující oprávnění pořídit kopie všech dokumentů a souborů, které se nacházely v pracovních i soukromých počítačích, archivech, pevných discích, kompaktních discích a podobných nosičích. Cílem prohlídky bylo odhalení osoby, která vynáší z armády informace. Námitky stěžovatelů proti prohlídce byly vojenským soudem zamítnuty.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že přijatá opatření porušila jejich právo na ochranu novinářských zdrojů a ohrozila jejich novinářskou práci.

Soud předeslal, že prohlídka pracovních prostor a zabavení údajů představovaly zásah do svobody projevu. Takovýto zásah by byl přípustný pouze tehdy, pokud by byl předvídán zákonem, sledoval by jeden z legitimních cílů stanovených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy a byl nezbytný v demokratické společnosti.

V projednávané věci předmětný zásah byl stanovený zákonem a sledoval legitimní cíl zabránění úniku důvěrných informací. Ohledně jeho přiměřenosti se Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (Guja proti Moldavsku, č. 14277/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 70–78) zabýval několika kritérii.

Prvním kritériem je dle Soudu veřejný zájem na zveřejnění informací a na ochraně novinářských zdrojů. Zveřejnění dokumentů, v nichž byli novináři tříděni podle svých politických názorů, podle Soudu přispívalo k veřejné debatě o vztahu armády k politice. Jde-li o ochranu novinářských zdrojů, Soud uvedl, že skutečnost, že veřejné orgány překopírovaly data uchovávaná v počítačích týdeníku, mohla odradit potenciální zdroje, aby byly nápomocné novinářům při informování veřejnosti o otázkách týkajících se vojenských sil, i když by se týkaly veřejného zájmu. Tím, že stěžovatelé chránili své zdroje, chránili podle Soudu též státní zaměstnance, kteří jim informace předávali. Povinnosti a odpovědnost náležející novinářům však zahrnují i zákaz zveřejnění informací poskytnutých tzv. whistle-blowery až do doby, než tito zaměstnanci vyčerpají příslušné interní procedury, jejichž účelem je obeznámit s daným problémem nadřízené (mutatis mutandis, Guja proti Moldavsku, cit. výše, § 73). Protože ale turecký právní řád neobsahoval žádné vnitřní mechanismy, jak by členové armády mohli signalizovat nadřízeným potenciální porušování předpisů na pracovišti, nelze stěžovatelům vyčítat publikování takových informací.

Druhým kritériem jsou zájmy sledované veřejnými orgány. V projednávané věci šlo především o důvěrný charakter informací, které se týkají organizace a vnitřního fungování armády. Úkol médií informovat a kontrolovat se však dle Soudu vztahuje i na jednání ozbrojených sil, a proto je absolutní vyloučení otázek spjatých s ozbrojenými silami z veřejné debaty nepřípustné, ledaže by způsobovalo značnou újmu zájmům státu (Hadjianastassiou proti Řecku, č. 12945/87, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 45). V projednávané věci ovšem vláda neprokázala, proč měly být dotčené dokumenty označené jako důvěrné, ani proč by měla publikace článku vést k újmě této intenzity, tj. např. proč by měla negativní důsledky pro obraz vztahů, které má armáda s médii a s veřejností. Obsah daného článku byl vysoce relevantní pro debatu o diskriminaci médií ze strany státních orgánů.

Dalším dotčeným obecným zájmem v projednávané věci bylo zachování důvěry občanů ve veřejné instituce. Soud nicméně poukázal na to, že občané mají rovněž zájem na přístupu k informacím objasňujícím sporné praktiky veřejných orgánů v oblasti svobody tisku a že v projednávané věci tento zájem převážil nad zájmem zachování důvěry veřejnosti v instituci armády. Svobodná diskuse o problémech veřejného zájmu je v demokratickém státě stěžejní, a proto by občané neměli být odrazováni od vyjadřování se k těmto problémům (Barfod proti Dánsku, č. 11508/85, rozsudek ze dne 22. února 1989, § 29; Bucur a Toma proti Rumunsku, č. 40238/02, rozsudek ze dne 8. ledna 2013, § 115).

Třetí kritérium představuje kontrola ze strany vnitrostátních soudů. Soud se zabýval tím, zda soudy nepřistupovaly ke kategorii „důvěrné“ zcela formálně. Shledal, že vojenské soudy si především opomenuly ověřit, zda klasifikování příslušných dokumentů za důvěrné bylo odůvodněno jejich povahou. Dále rovněž nezodpověděly otázku, zda by měl zájem na uchování důvěrného charakteru těchto dokumentů převážit nad zájmem veřejnosti na přístupu k informacím o způsobu, jakým armáda zachází s jednotlivými představiteli médií. Vnitrostátní soudy místo toho kladly důraz na trestněprávní odpovědnost whistle-blowerů a novinářů, kteří odmítali poskytnout dokumenty kvůli ochraně svých zdrojů. Dle Soudu se však měly zabývat tím, zda měli dotčení zaměstnanci státu k dispozici procesní prostředky, aby sdělili své pochybnosti nadřízeným, a zda dané informace mohly přispět k veřejné debatě. Soud uzavřel, že vnitrostátní soudy si neověřily, zda klasifikace dokumentů v kategorii důvěrné je odůvodněná, a nevážily různé kolidující zájmy. Formální aplikace kategorie „důvěrné“ jim zabránila zkoumat to, zda byl zásah slučitelný s článkem 10 Úmluvy.

Začtvrté se Soud zaměřil na počínání stěžovatelů. Zdůraznil, že tito se při zveřejnění předmětného článku nedopustili zatajování relevantních aspektů ani osobních útoků proti představitelům armády; danou problematiku prezentovali seriózně a objektivně a nejeví se, že by jejich postup byl motivován osobním prospěchem, záští nebo jiným skrytým úmyslem, ale pouze záměrem informovat veřejnost o záležitosti obecného zájmu.

Konečně posledním kritériem byla přiměřenost zásahu. Soud připomněl, že povaha a závažnost namítaných opatření je také jedním z prvků, které je třeba vzít v potaz při hodnocení zásahu [Sürek proti Turecku (č. 1), č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 64, Chauvy a ostatní proti Francii, č. 64915/01, rozsudek ze dne 29. června 2004, § 78]. Soud uvedl, že prohlídka pracovních prostor a překopírování obsahu počítačů na externí disky a jejich uchování u prokurátora ohrozilo novinářské zdroje více, než by plynulo z výzvy k odkrytí jejich identity. Veřejné orgány se tak dostaly k informacím nemajícím žádný vztah k danému případu. U takového zásahu je riziko velmi negativních dopadů na vztahy stěžovatelů ke všem jejich zdrojům, ale rovněž riziko odrazujícího účinku na jednání dalších novinářů a whistle-blowerů mezi zaměstnanci státu, neboť je odradí od informování o jiných kontroverzních a diskutabilních činech veřejných institucí. Z tohoto důvodu shledal Soud zásah za nepřiměřený sledovanému cíli.

Ze všech těchto důvodů Soud konstatoval, že zásah do práv stěžovatelů na svobodu projevu nebyl odůvodněn naléhavou společenskou potřebou, nebyl přiměřený sledovanému cíli a nebyl nezbytný v demokratické společnosti. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.