© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC MASLÁK A MICHÁLKOVÁ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 52028/13)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

14. ledna 2016

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách
Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int).
Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Maslák a Michálková proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Angelika Nußberger, předsedkyně,

Erik Møse,

André Potocki,

Aleš Pejchal,

Yonko Grozev,

Síofra O’Leary,

Carlo Ranzoni, soudci,

a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 8. prosince 2015,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

řízení

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 52028/13) směřující proti České republice, kterou dne 9. srpna 2013 podali Soudu Miroslav Maslák („stěžovatel“) a Katarína Michálková („stěžovatelka“), oba občané Slovenské republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje R. Toman, advokát zapsaný v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.

3. Stěžovatelé především tvrdí, že prohlídka bytu stěžovatele, jeho garáže a jejich vozidel byla nezákonná a že v tomto ohledu neměli k dispozici účinný prostředek nápravy.

4. Dne 5. prosince 2013 byla stížnost oznámena vládě.

5. Dopisem ze dne 11. prosince 2013 byla vláda Slovenské republiky vyzvána, aby v souladu s čl. 36 odst. 1 Úmluvy a článkem 44 jednacího řádu Soudu („jednací řád“) vstoupila do řízení jako vedlejší účastník. Slovenská vláda dopisem ze dne 17. prosince 2013 sdělila Soudu, že nemá zájem uplatnit právo vstoupit do řízení.

skutkový stav

I. okolnosti případu

6. Stěžovatel se narodil v roce 1979 a bydliště má v Pružině (Slovensko), stěžovatelka se narodila v roce 1978 a bydliště má v Plevníku-Drieňové (Slovensko).

1. Sporné prohlídky

7. Policie České republiky v rozhodné době vyšetřovala několik případů vydírání, z jejichž spáchání byl společně s dalšími osobami podezřelý stěžovatel. Ten byl již trestně stíhán i na Slovensku. Níže vylíčené skutečnosti nastaly ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele ze strany českých orgánů. Stěžovatelka nebyla nikdy trestně stíhána.

8. Dne 19. června 2012 vydal státní zástupce v rámci prověřování před zahájením trestního stíhání ve věci trestné činnosti stěžovatele a dalších dvou osob, R. H. a V. H., povolení ke sledování tří motorových vozidel, mj. jednoho vozidla značky Land Rover, a to v době od 18. června do 17. listopadu 2012. Dle informací policejního orgánu používali podezřelí tato vozidla, která byla ve vlastnictví stěžovatelky, resp. společnosti P. G., v níž byla stěžovatelka jednatelkou, k trestné činnosti.

9. Z důvodu změny vlastníka a registrační značky byly ve dnech 30. srpna a 12. října 2012 vydány dva nové příkazy [k prohlídce] vozidla Land Rover; podle příkazu ze dne 12. října 2012 bylo vlastnictví vozidla převedeno na společnost S. P., jejímiž jednateli byli R. H. a V. H., přičemž vozidlo nadále užíval stěžovatel a jeho spolupachatelé. Ze spisu vyplývá, že v září a říjnu 2012 bylo vozidlo Land Rover několikrát spatřeno na území České republiky, a to v blízkosti bydlišť obětí vydírání.

10. Z úředního záznamu policie ze dne 15. listopadu 2012 vyplývá, že stěžovatel užíval dvě vozidla, a to vozidlo Volkswagen, které patřilo společnosti P. G., a předmětné vozidlo Land Rover, které bylo ve vlastnictví společnosti S. P. Týž úřední záznam dále uvádí, že stěžovatel byl v těchto vozidlech kontrolován policejní hlídkou při silničních kontrolách, že se vozidla vyskytovala před garáží stěžovatele a byla spatřena v blízkosti bydlišť poškozených osob. Tyto skutečnosti potvrdil rovněž V. H. při podání vysvětlení o den dříve.

11. Dne 22. listopadu 2012 podal krajský státní zástupce v Brně Okresnímu soudu ve Zlíně návrh na vydání příkazu k provedení prohlídky několika jiných prostor a pozemků. V návrhu uvedl, že neodkladnost těchto úkonů plyne především ze skutečnosti, že dosavadní výsledky vyšetřování neumožňovaly zahájit trestní stíhání zejména proto, že se nepodařilo určit trestní odpovědnost podezřelých v souvislosti s páchanou činností. Dále státní zástupce uvedl, že pokud by o provedení těchto úkonů bylo rozhodnuto až po zahájení trestního stíhání, hrozí zmaření jejich účelu, jelikož důkazní materiál, který měl být při předmětných pro­hlídkách zajištěn, by mohl být zničen či odstraněn.

12. Dne 23. listopadu 2012 vydal soudce Okresního soudu ve Zlíně na základě výše uvedeného návrhu státního zástupce příkaz k provedení domovní prohlídky bytu, který měl stěžovatel pronajatý, a dále k provedení prohlídky garáže a dvou vozidel, jejichž uživatelem byl stěžovatel, a to vozidla Volkswagen ve vlastnictví společnosti P. G. a vozidla Land Rover ve vlastnictví společnosti S. P. V příkazech k prohlídce byla popsána trestná činnost, kterou policie v předmětné době vyšetřovala, dosavadní výsledky vyšetřování a zapojení stěžovatele. Příkazy k prohlídkám byly odůvodněny takto:

„Policie (...) koná prověřování závažné násilné trestné činnosti, které se má dopouštět skupina osob české [či] slovenské národnosti tím, že vymáhá pohledávky a tzv. výpalné za užití násilí, a to jednak ve formě žhářství a užití střelné zbraně na vozidla či nemovitosti poškozených, případně jejich známých (...), kdy v jejich jednání je spatřován pokračující trestný čin vydírání (...) ve stádiu pokusu (...).

Doposud provedeným šetřením byli jako pachatelé uvedené trestné činnosti ustanoveni Miroslav Maslák (...) [a dalších pět osob].

K osobě podezřelého Miroslava Masláka bylo zjištěno, že činnost celé skupiny řídí a organi­zu­je ji. Pro obdobnou trestnou činnost je stíhán rovněž ve Slovenské republice, kde mu hrozí výjimečný trest.

V České republice bydlí na adrese (....) v bytě, který má pronajatý / je uživatelem výše uvedených vozidel a garáže. Vzhledem k tomu, že z doposud zjištěných poznatků vyplývá důvodné podezření, že se jak na [uvedené] adrese (...), tak v jím užívaných vozidlech a garáži mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, a to především zbraně, které byly užity pro střelbu na majetek poškozených a k napadení poškozených, oděvní svršky a obuv, ve kterých byly útoky vůči poškozeným či jejich majetku provedeny, jakož i další věci související s popsanou trestnou činností, je nutné v bydlišti podezřelého Miroslava Masláka provést domovní prohlídku / v předmětné garáži a vozidlech provést prohlídku jiných prostor a pozemků, o čemž soud tímto příkazem rozhodl.

Účelem prohlídky (...) je zajištění výše zmíněných věcí a důkazů prokazujících spáchání popsané trestné činnosti podezřelým Miroslavem Maslákem, jakož i dalšími podezřelými osobami. Prohlídku (...) je nutné provést jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, neboť s ohledem na doposud zjištěné informace je zde důvodná obava ze zmaření nebo zničení důkazů pachateli skutku, přičemž tyto věci a důkazy, které mohou vést k zahájení trestního stíhání podezřelých osob, nelze v současnosti zajistit žádným jiným způsobem.

(...)“

13. Prohlídky proběhly dne 27. listopadu 2012 za přítomnosti stěžovatele, který byl zadržen ve svém vozidle značky Volkswagen ve 3.23 hod, a dále za přítomnosti nezúčastněné osoby. Domovní prohlídka v bydlišti stěžovatele trvala od 4.20 do 9.15 hod a prohlídka vozidla Volkswagen probíhala od 10.14 do 13.10 hod. Ve 13.25 hod. se stěžovatel krátce setkal se svým advokátem. V návaznosti na telefonický hovor se stěžovatelem přijela mezitím na místo stěžovatelka vozem Land Rover, jehož prohlídka byla zahájena ve 13.43 hodin. Prohlídka garáže byla zahájena ve 14.23 hodin.

14. V protokolu o provedení domovní prohlídky v bytě stěžovatele sepsaném poli­cejním orgánem je převzato odůvodnění příkazu k provedení domovní prohlídky co do neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Dále zde policejní orgán konstatuje, že byl v souladu s § 84 tr. ř. proveden předchozí výslech a že stěžovatel při této příležitosti tvrdil, že se v jeho bytě nenachází žádné věci pocházející z trestné činnosti ani věci, které by byly určeny ke spáchání jakékoliv trestné činnosti. Stěžovatel byl poučen ve smyslu § 85 odst. 1 tr. ř. a byl mu do vlastních rukou doručen příkaz k provedení prohlídky: dle protokolu ve 4.20 hod, dle obou stran, které odkazují na doručenky, se tak stalo ve 4.25 hod. V průběhu prohlídky byla policii vydána řada předmětů, např. dokumenty v uzavřených obálkách, jedno CD, jedno DVD a jeden klíč USB. Stěžovatel žádal, aby do protokolu bylo uvedeno následující:

– stěžovatel nebyl před zahájením prohlídky vyslechnut, jak vyžaduje trestní řád, tj. nebyl poučen o svých právech a nebyl vyzván k dobrovolnému vydání věcí, které měly být předmětem prohlídky;

– s obsahem příkazu k prohlídce byl obeznámen jenom ve stručnosti, přičemž samotný příkaz mu byl doručen až po zahájení prohlídky;

– z těchto důvodů proběhla prohlídka v rozporu s právními předpisy, proti čemuž hodlá podat stížnost k Ústavnímu soudu.

Stěžovatel svým podpisem stvrdil převzetí jednoho vyhotovení protokolu.

15. V protokolu o provedení prohlídky vozidel a garáže je též přejato odůvodnění příkazu k prohlídce co do neodkladnosti a neopakovatelnosti těchto úkonů. Dále protokol konstatuje, že byl v souladu s § 84 tr. ř. proveden předchozí výslech a že stěžovatel při té příležitosti odmítl garáž a předmětná vozidla otevřít s tím, že s provedením prohlídky nesouhlasí a že se zde nenacházejí žádné věci pocházející z trestné činnosti ani věci určené ke spáchání trestné činnosti. V úvodní části protokolu (str. 1 a 2) je uvedeno, že stěžovatel je uživatelem obou vozidel i garáže a že byl prohlídce přítomen. Tentýž protokol (str. 6) konstatuje, že během prohlídky vozidla Land Rover byla přítomna též stěžovatelka jakožto jeho uživatelka a dále advokát stěžovatele. Z videozáznamu pořízeného z této prohlídky je patrné, že se jí účastnili oba stěžovatelé a advokát, a to „po poučení jak uživatelky paní Michálkové, tak uživatele pana Masláka“, a že bylo při této příležitosti odňato několik dokumentů. Žádný z účastníků neměl k obsahu protokolu námitky. Když byl stěžovatel po vykonání prohlídky policejním orgánem vyzván k vydání předmětných vozidel, odmítl tak učinit s tím, že není ani jejich vlastníkem, ani jejich nájemcem a že je užíval pouze jakožto druh jejich majitelky, tj. stěžovatelky. Poté, co byl oběma stěžovatelům předán příkaz k odnětí vozidla Land Rover, se stěžovatelka dotázala na možnost vrácení tohoto vozidla; stěžovatelce bylo sděleno, že vozidlo bude vydáno majiteli či osobě vybavené plnou mocí.

16. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, v níž namítali, že příkazy k prohlídce i postup policejního orgánu v průběhu prohlídek byly v rozporu s jejich právy zaručenými článkem 8 Úmluvy a článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Vytýkali zejména nedostatečné odůvodnění příkazů k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků s tím, že z nich nebyly dostatečně zřejmé důkazy, na nichž se zakládala podezření vůči stěžovateli, že odůvodnění neodkladnosti prohlídky je čistě formální a že v příkazech není uvedeno, z čeho soud dovozuje, že hrozí zmaření důkazů, a jakým způsobem se dosud policejní orgán pokusil důkazy zajistit. Pokud jde o domovní prohlídku, stěžovatel též namítal, že nebyl předem vyslechnut ani poučen o svých právech, nebyl vyzván k dobrovolnému vydání věcí, které byly předmětem prohlídky, a konečně, že mu příkaz k domovní prohlídce byl doručen teprve po zahájení prohlídky. Stěžovatelka namítá, že si policejní orgán před podáním podnětu k návrhu na vydání příkazu k prohlídce vozidel nezjistil, kdo je skutečným uživatelem jednoho z nich: podle ní totiž uživatelkou předmětného vozidla byla ona, nikoliv stěžovatel. V důsledku toho bylo předmětem prohlídky a odnětí vozidlo, jehož uživatelem byla osoba jiná než uživatel uvedený v příkazu. Stěžovatelka taktéž namítala, že nebyla vyslechnuta, poučena ani vyzvána k dobro­volnému vydání věcí, které měly být předmětem prohlídky.

17. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 382/13 ze dne 13. února 2013, s odkazem mj. na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1780/07 a II. ÚS 2979/10, zrekapituloval obsah příkazů k prohlídce, zejména pokud jde o odůvodnění neodkladnosti prohlídek, a dospěl k závěru, že předmětné příkazy jsou ústavně akceptovatelné. Dále Ústavní soud, vycházeje ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, neshledal prostor zabývat se námitkami nedostatku osobního výslechu před zahájením prohlídek, resp. nesplněním podmínek obsažených v § 84 tr. ř. s tím, že „by za této situace mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci“.

B. Trestní řízení vedené proti stěžovateli

18. Ihned po vykonání výše uvedených prohlídek zahájila dne 27. listopadu 2012 policie trestní řízení proti stěžovateli, který byl obviněn ze spáchání několika trestných činů, mj. z pokusu o spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání. Stěžovatel měl organizovat útoky na různé osoby či jejich majetek, aby je donutil k úhradě dluhů, ať již skutečných či smyšlených, a dále za účelem získání vlivu.

19. Stěžovatel byl na základě usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. listopadu 2012 vzat do vazby.

20. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2013 byl stěžovatel a jeho čtyři spolupachatelé odsouzeni. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, k trestu vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou a k propadnutí několika věcí. V rozsudku je uvedeno, že k nejzávažnějším důkazům, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení, patří zvukové záznamy rozhovorů mezi obžalovanými a poškozenými, které byly pořízeny – patrně spoluobžalovanými – na žádost stěžovatele a které byly zajištěny právě v průběhu domovních prohlídek. Dále rozsudek konstatuje, že během hlavního líčení byl čten příkaz k domovní prohlídce a protokol o provedené prohlídce bytu stěžovatele a dokumenty, které byly v průběhu prohlídky zajištěny, a že tyto byly zohledněny při hodnocení důkazů.

21. Dle sdělení účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci výše uvedený rozsudek potvrdil dne 5. června 2014.

II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe

22. Příslušné vnitrostátní právo a praxe relevantní pro projednávanou věc jsou shrnuty ve věci Duong proti České republice (č. 21381/11, rozsudek ze dne 14. ledna 2016, § 20–29). Ty je třeba doplnit následovně.

A. Trestní řád („tr. ř.“)

23. Dle § 157a tr. ř. ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána žádnou lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání státním zástupcem musí být žadatel vyrozuměn.

B. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („zákon č. 82/1998 Sb.“) a příslušná praxe

24. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

25. V souladu s § 8 odst. 1 téhož zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ustanovení § 8 odst. 2 tohoto zákona doplňuje, že byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

26. Dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným postupem způsobena škoda.

27. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 2855/2012 ze dne 15. ledna 2012 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dojde-li k trestnímu stíhání určité osoby, jež není skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, je třeba nároky na náhradu škody, jež jí tímto vznikly, posoudit podle ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. o náhradě škody vzniklé nezákonným rozhodnutím. Soud zde poznamenal, že z rozhodovací praxe obecných soudů plyne, že je-li například trestní stíhání ukončeno zastavením či zproštěním obžaloby, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (obvinění) se ipso facto považuje za nesprávné.

28. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. srpna 2012 Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:

„(...) Skončilo-li trestní stíhání obviněného zastavením nebo zproštěním obžaloby, měly by soudy posuzovat jednotlivé úkony a instituty provedené v průběhu trestního řízení s přihlédnutím k tomu, zda se jednalo o zásah či omezení základních práv poškozeného proporcionální účelu trestního stíhání. V případě nároku poškozeného, jenž byl zároveň účastníkem trestního řízení jako obviněný či obžalovaný, může soud přihlédnout k těmto v zákoně č. 82/1998 Sb. výslovně neuvedený[m] úkonům řízení, t.j. provedení domovní prohlídky, odnětí věci [či] zajištění peněžních prostředků (...), v rámci odškodnění za tzv. nedůvodné trestní stíhání, které se dle konstantní judikatury odškodňuje v režimu § 8 [zákona č. 82/1998 Sb.]. (...).

V zásadě však nelze vyloučit, že jednotlivými úkony provedenými v trestním řízení budou postiženy i osoby, proti kterým trestní stíhání přímo nesměřovalo, jako například osoby blízké. Aktivní legitimaci v případě nezákonného rozhodnutí upravuje blíže ustanovení § 7 [zákona č. 82/1998 Sb], (...) vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky řízení ve smyslu § 7 [zákona č. 82/1998 Sb] považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky (...). Takto rozšířený okruh oprávněných subjektů odůvodňuje zájem státu na odškodnění osob, jejichž práva mohla být (...) zásahem státu zasažena. Mezi tyto další osoby lze zjevně podřadit i družku obviněného, která se osobně účastnila dílčí fáze trestního řízení, konkrétně domovní prohlídky, při níž jí byly odňaty některé věci důležité pro trestní řízení. V takovém případě nelze vyloučit, že následné zastavení trestního stíhání vedené proti osobě blízké založí nárok osoby zúčastněné na dílčí fázi trestního řízení, zejména došlo-li u [takové osoby] k zásahu do některého ze základních lidských práv, byť samotné odnětí věcí bylo v souladu se zákonem a směřovalo k ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného. Odvolací soud i soud prvního stupně proto postupovaly ve výsledku správně, jestliže při stanovení formy zadostiučinění zohlednily okolnosti (...) odnětí věcí žalobkyni, byť uvažovaly nepřiléhavě a nadbytečně o souvislostech provedení domovní prohlídky, ohledně níž nebyla naplněna podmínka účasti žalobkyně v trestním řízení (nesvědčil jí žádný opravný ani jiný procesní prostředek). Ohledně psychických následků vzniklých družce obviněného při provádění domovní prohlídky ji nelze mít ve sporu proti státu o náhradu nemajetkové újmy způsobené zahájením (...) trestního stíhání jejího druha, které skončilo jeho zastavením nebo zproštěním obžaloby, za účastnici trestního řízení, a tudíž za poškozenou ve smyslu § 7 [zákona č. 82/1998 Sb].

Nesprávný úřední postup při provádění domovní prohlídky, jenž by mohl zakládat úvahu o možné aktivní legitimaci žalobkyně jako poškozené ve smyslu § 13 odst. 2 [zákona č. 82/1998 Sb], není v dané věci podložen žalobními tvrzeními a jeho existence je vyloučena skutkovými závěry, jež soudy ohledně nařízení a samotného provedení prohlídky shodně učinily. (...)“

29. Vláda dále Soudu předložila rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 47/2004-297 ze dne 31. ledna 2011, kterým uvedený soud přiznal navrhovatelce náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem policie při domovní prohlídce vykonané v rámci trestního stíhání vedeného proti jejímu manželovi. Postup policistů, kteří poškodili majetek navrhovatelky tím, že nepostupovali s dostatečnou obezřetností a nerespektovali zásadu přiměřenosti, byl v tomto případně shledán jako nesprávný.

C. Judikatura Ústavního soudu týkající se domovních prohlídek a prohlídek
jiných prostor a pozemků

30. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. září 2013 zrušil rozhodnutí soudů, jimiž odmítly stěžovateli přiznat nárok na náhradu škody v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. s odůvodněním, že příkaz k domovní prohlídce nebyl zrušen pro nezákonnost. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady nákladů na právní zastoupení v trestním řízení zahájeném na základě důkazů zajištěných v průběhu nezákonné prohlídky, přičemž v předmětném trestním řízení byl stěžovatel zproštěn obžaloby právě z důvodu této nezákonnosti. Ústavní soud konstatoval:

„V případě požadavku na náhradu majetkové újmy, která byla osobě trestně stíhané způsobena v souvislosti s tímto trestním stíháním, je povinností soudu, pokud se prokáže, že byl obviněný obžaloby zproštěn nebo bylo zastaveno jeho trestní stíhání, posoudit, zda je nárok na náhradu opodstatněný, případně v jaké výši. (...)

(...) Zrušit příkaz k domovní prohlídce může výjimečně ze zcela jasně vymezených ústavněprávních důvodů pouze Ústavní soud, pokud se na něj s ústavní stížností fyzická nebo právnická osoba obrátí. Lze však pro úplnost poznamenat, že Ústavní soud nemůže orgánům činným v trestním řízení přikazovat, jaké důkazy mohou použít, resp. jaké se mají z vyšetřovacího spisu zcela odstranit nebo dokonce zničit. Takovou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním přípravném řízení by bylo možno považovat – snad s výjimkou naprosto mimořádné situace – za zcela nepřípustnou.

Naopak nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení. (...)“

31. Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. srpna 2014 prohlásil stížnost podanou Ústředím muslimských obcí proti prohlídce provedené policejním orgánem v rámci trestního řízení vedeného proti třetí osobě ve dvou prostorách muslimských modliteben za nepřípustnou pro nevyčerpání všech opravných prostředků. Ústavní soud zejména uvedl:

„(...) V zásadě je ale nutné odmítnout premisu, že by právě Ústavní soud měl být oním „prvním“ orgánem, který bude posuzovat přípustnost či přiměřenost tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, neboť v takovémto případě (...) by byl narušen zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud by totiž měl přezkoumávat akty orgánů veřejné moci zásadně teprve poté, co se ukáže, že ochrana proti jejich zásahům do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod v rámci systému obvyklých procesních prostředků není možná či dostatečně účinná. Teprve poté je oprávněn zasáhnout, a to v případě napadených rozhodnutí výhradně kasačním způsobem, a – v případě tzv. jiného zásahu – vyslovením zákazu v pokračování v porušování práva a svobody, a pokud to je možné, příkazem obnovit stav před porušením (...). Ústavní soud však musí respektovat daný systém prostředků ochrany práva, a nemůže proto „předbíhat“ s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny. (...)

Takto musel Ústavní soud za prvé zvážit, zda stěžovatel nepostupoval chybně, pokud spolu s ústavní stížností nenapadl též inkriminovaný příkaz k domovní prohlídce. Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že právě Ústavnímu soudu přísluší pravomoc výjimečně ze zcela jasně vymezených ústavně právních důvodů příkaz k domovní prohlídce zrušit, byť nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013). (...) Na druhé straně však Ústavní soud již dříve nevyloučil, že aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti náleží též subjektu, jehož prostory (a v souvislosti s tím i jeho ústavně zaručená práva a svobody) byly dotčeny výkonem příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor (...). V nyní řešeném případě však stěžovatel nikterak nenamítá zákonnost vydání příkazu k domovní prohlídce, nýbrž pouze zákonnost (přiměřenost) jeho výkonu, respektive postupu orgánů činných v trestním řízení při jeho provádění vůči němu. (...)

Stěžovatel rovněž nedisponuje možností využít ochranu dle ustanovení § 157a tr. ř., který [tomu, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozenému] umožňuje požádat státního zástupce o přezkoumání postupu policejního orgánu (...). Proti stěžovateli totiž trestní řízení vedeno, nebylo a rovněž tak neměl v dané trestní věci status poškozeného (...).

K ochraně svých práv však stěžovatel mohl využít ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) tr. ř., (...) [které se] nevztahuje pouze na toho, proti komu se řízení vede a poškozeného, ale jedná se o právo kohokoliv žádat státní zastupitelství o dozor, (...) [tedy] žádat dozorujícího státního zástupce o prošetření, zda policejní orgán řádně postupuje při vyšetřování trestné činnosti. (...) Pokud tedy stěžovatel soudí, že jeho práva nebyla policejními orgány šetřena, může (a před podáním ústavní stížnosti musí) dát nejprve podnět k prošetření postupu policie státnímu zastupitelství ustanovení ve smyslu citovaného ustanovení § 174 tr. ř. (...).

Státní zástupce má (...) podobně jako v ustanovení § 157a tr. ř. povinnost prověřit postup policejního orgánu z hlediska, zda se ve věci nevyskytují závady, a osobu, která žádost o dozor podala, vždy vyrozumět přípisem o výsledku přezkoumání a o tom, jaká opatření byla učiněna k nápravě zjištěných nedostatků. (...) při výkonu své působnosti (mimo jiné) dbá na ochranu základních lidských práv a svobod. (...) Státní zástupce může uvedeným postupem uložit policejnímu orgánu opatření k nápravě, může shledat prohlídku protiprávní a odmítnout důkazy při ní získané (...).

Pokud by pak osoba dávající podnět dle ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyla se způsobem jeho vyřízení (respektive s prováděným dozorem) spokojena, může dále vyzvat bezprostředně vyšší státní zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádat, aby vykonalo dohled nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství. (...) dohled umožňuje provádět náležitou kontrolu nad postupem státního zástupce vykonávajícího dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a odpovídajícím způsobem reagovat na zjištěné nedostatky. (...)

Teprve po vyčerpání shora uvedených prostředků k ochraně svých práv a za situace, kdy by stěžovatel nadále trval na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, proto může stěžovatel podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu. Bude přitom nerozhodné, zda dotčené orgány rozhodnou o podnětech stěžovatele formálními či neformálními (např. přípisem) rozhodnutími (...).

Okrajem Ústavní soud uvádí, že zvažoval též možnost ochrany práv stěžovatele prostřednictvím žaloby na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. (...), avšak dospěl k závěru, že tento postup by nebyl v nyní posuzovaném případě efektivním. Stěžovatel totiž ve svém podání nepožaduje přiznání žádné náhrady škody, pouze se domáhá vyslovení nezákonnosti provedeného zásahu. Proto se jeví jako nejvhodnější shora nastíněný postup, kterým stěžovatel bude moci náležitě ochránit svá práva a svobody, aniž by musel deklarovat, že mu vznikla určitá nemajetková škoda. (...)“

právní posouzení

I. k tvrzenému porušení článku 8 úmluvy

32. Stěžovatelé tvrdí, že domovní prohlídka bytu stěžovatele a prohlídka jeho garáže a vozidel obou stěžovatelů byla nezákonná, protože příslušné příkazy k provedení prohlídky nebyly řádně odůvodněny, před provedením prohlídky bytu stěžovatele policejní orgán stěžovatele nevyslechl a stěžovatelka nebyla v příkazu označena jako uživatelka vozidla Land Rover, a nebyla tak před jeho prohlídkou řádně poučena a vyslechnuta. V tomto ohledu se odvolávají na článek 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

33. Vláda toto tvrzení odmítá.

A. K přijatelnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

34. Vláda odkazuje na své stanovisko k námitkám na poli článku 13 Úmluvy a v prvé řadě uvádí, že stížnost by měla být prohlášena za nepřijatelnou z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Vláda se domnívá, že stěžovatelé podali ústavní stížnost předčasně a že měli vyčkat na ukončení trestního řízení, poněvadž stěžovatel může ještě podat dovolání a ústavní stížnost. Upřesňuje, že zákonnost a odůvodnění příkazu k prohlídce a zejména pak námitky týkající se vlastního provedení prohlídek mohly být posouzeny v rámci opravných prostředků namířených proti rozhodnutím o odůvodněnosti obžaloby v trestním řízení. Právě z uvedeného důvodu se Ústavní soud usnesením ze dne 13. února 2013 odmítl v projednávané věci zabývat částí ústavní stížnosti podané stěžovateli. Vláda dále míní, že stěžovatelé měli státnímu zástupci podat žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu při sporných prohlídkách dle § 157a tr. ř. A konečně dodává, že nejprve stěžovatelka a po ukončení trestního stíhání i stěžovatel měli možnost se domáhat náhrady škody vzniklé v důsledku trestního stíhání, a to buď na základě nezákonného rozhodnutí – za nějž judikatura považuje usnesení o sdělení obvinění –, nebo, v případě nedodržení zásady přiměřenosti zásahu, na základě nesprávného úředního postupu v průběhu prohlídky, jako tomu bylo v případě, který vyústil ve vydání rozsudku sp. zn. 10 C 47/2004-297.

35. Ve vztahu ke stěžovatelce vláda uvádí, že nic z podkladů shromážděných policií, které se nacházely ve spise, nenasvědčovalo tomu, že uživatelkou vozidla Land Rover je ona; dle vlády naopak tyto materiály svědčí o tom, že v okamžiku vydání příkazu k prohlídce vozidlo na území České republiky užíval stěžovatel či jeho spolupachatelé. Dále dodává, že protokol o prohlídce neobsahuje v tomto ohledu žádné námitky, přestože byl prohlídce přítomen stěžovatelův právní zástupce. Vláda uvádí, že příkaz k domovní prohlídce a rovněž k prohlídce jiných prostor a pozemků je vždy vydáván na konkrétní objekt či vozidlo, nikoliv na osobu, a je-li uživatelů více, postačí doručení kterémukoliv z nich. Dodává, že stěžovatelka byla při prohlídce přítomna pouze proto, že s vozidlem na místo přijela. Je proto přesvědčena, že se prohlídka vozidla stěžovatelky nijak nedotkla a že jí žádná újma způsobena nebyla, a proto ji nelze považovat za přímou ani nepřímou oběť porušení článku 8 Úmluvy.

36. Stěžovatelé poukazují na to, že i ze zjištění policejního orgánu vyplývá, že vozidlo Land Rover bylo nejprve majetkem společnosti P. G., jíž byla stěžovatelka jedinou jednatelkou, a později společnosti S. P., která na ni byla převedena. Stěžovatelka tak byla jedinou uživatelkou předmětného vozidla, které se nacházelo v místě jejího bydliště ve Slovenské republice, z něhož po telefonním hovoru se stěžovatelem přijela na místo prohlídky. Dále tvrdí, že z výsledků policejního vyšetřování není patrná žádná ověřitelná skutečnost, která by podporovala závěr, že předmětné vozidlo neužívala stěžovatelka. Z rozsudku ze dne 26. října 2013 údajně vyplývá, že vozidlo nebylo používáno k páchání předmětné trestné činnosti. Stěžovatelé konečně tvrdí, že stěžovatelka byla prohlídkou vozidla dotčena z důvodu odnětí vozidla a jejích osobních věcí.

2. Hodnocení Soudu

a) K postavení stěžovatelky jako oběti

37. Soud připomíná, že stěžovatel musí splňovat dvě podmínky, aby se mohl dovolávat článku 34 Úmluvy: musí spadat do jedné z kategorií navrhovatelů uvedených v tomto ustanovení Úmluvy a musí být možné o něm tvrdit, že je obětí porušení Úmluvy. Článek 34 se vztahuje nejen na přímé oběti tvrzeného porušení, ale i na každou nepřímou oběť, které mělo takové porušení způsobit újmu nebo která má platný osobní zájem na jeho ukončení (Vallianatos a ostatní proti Řecku, č. 29381/09 a 32684/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. listopadu 2013, § 47).

38. V projednávané věci Soud konstatuje, že stěžovatelka se podle všeho ke stížnosti připojuje v plném rozsahu, přestože se jí týká pouze ta část stížnosti, v níž je namítáno, že měla být určena v příkazu k prohlídce vozidla Land Rover jako jeho uživatelka a mělo k ní být takto přistupováno.

39. Soud v prvé řadě podotýká, že dle záznamů vyhotovených policejními orgánem (viz § 8–10 výše) bylo předmětné vozidlo majetkem společnosti S. P., jejímiž jednateli byli R. H. a V. H., přičemž stěžovatel používal vozidlo v blízkosti míst, kde byla páchána vyšetřovaná trestná činnost. Dále Soud uvádí, že když byl stěžovatel uveden v úvodní části protokolu jako jediný uživatel vozidla, nevznesl proti tomu námitky ani sám stěžovatel, ani jeho právní zástupce. Dále je z pořízeného videozáznamu patrné, že prohlídka proběhla za přítomnosti obou stěžovatelů a advokáta, a to „po poučení uživatelky paní Michálkové a uživatele pana Masláka“. Soud konečně podotýká, že stěžovatel v souvislosti s prohlídkou odmítl policistům vydat klíče od vozidla s tím, že není ani jeho vlastníkem, ani ho nemá v nájmu a že ho užíval pouze jako druh majitelky, tedy stěžovatelky.

40. Soud je toho názoru, že na základě výše uvedených skutečností se příslušné orgány mohly oprávněně domnívat, že stěžovatel byl jedním z uživatelů předmětného vozidla, ne-li jediným, a jako takový byl v příkazu k prohlídce řádně označen. Stěžovatelka před Soudem ani před Ústavním soudem neprokázala, že je majitelkou tohoto vozidla, že jí prohlídka vozidla či odnětí dokumentů, které se v něm nacházely, způsobila jakoukoliv újmu, nebo že by měla na ukončení takového stavu legitimní osobní zájem. V tomto rozsahu nelze tedy považovat tuto námitku za důvodnou.

41. Mimoto není pochyb o tom, že stěžovatelka nebyla nijak dotčena tvrzeným porušením Úmluvy v souvislosti s domovní prohlídkou vykonanou v bytě stěžovatele, a že ji tedy nelze považovat za oběť tohoto tvrzeného porušení, jak vyžaduje článek 34 Úmluvy.

42. S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá postavení oběti ve smyslu 34 Úmluvy a že je část stížnosti podanou stěžovatelkou nutno prohlásit v souladu s čl. 35 odst. 4 za neslučitelnou s Úmluvou ratione personae.

b) Námitka týkající se nedostatku předchozího výslechu stěžovatele
před zahájením domovní prohlídky

43. Soud připomíná, že Ústavní soud se v usnesení ze dne 13. února 2013 odmítl zabývat námitkami nedostatku předchozího výslechu stěžovatele, resp. tvrzeným nesplněním podmínek obsažených v § 84 tr. ř., aby tím nepřiměřeně a předčasně nezasahoval do pravomoci obecných soudů, a případně tak nepředurčoval výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.

44. Soud v tomto ohledu konstatuje, že jak vláda ve svém stanovisku uvádí, námitky týkající se nezákonnosti prohlídky je nutno před podáním ústavní stížnosti nejprve předložit obecným soudům. Stěžovatel se k tomuto bodu nevyjádřil a neuvedl žádný důvod, který by mu v uplatnění tohoto postupu bránil.

45. Soud připomíná, že je nutno rozlišovat mezi procesním aspektem přípustnosti důkazů zajištěných během prohlídky, kterým je vhodné se zabývat v trestním řízení, a hmotněprávním aspektem ochrany soukromého života a obydlí (viz Michalák proti Slovensku, č. 30157/03, rozsudek ze dne 8. února 2011, § 82 a 213). V projednávaném případě se rozlišení, které Ústavní soud činí mezi námitkami týkajícími se nezákonnosti samotného příkazu k prohlídce a námitkami namířenými proti provedení takové prohlídky, může jevit jako poněkud problematické, neboť určité okolnosti prohlídky je třeba zohlednit v hodnocení přiměřenosti zásahu do práv zaručených článkem 8.

46. V projednávané věci Soud nicméně konstatuje, že trestní řízení vedené proti stěžovateli podle všeho nebylo ukončeno a že po jeho ukončení bude mít stěžovatel možnost se opět obrátit na Ústavní soud. Soudu proto nezbývá než konstatovat, že stěžovatel má ještě k dispozici účinný prostředek nápravy, jehož prostřednictvím může napadnout nedostatek předchozího výslechu.

47. Z výše uvedeného vyplývá, že tuto část stížnosti je nutno odmítnout podle čl. 35 odst. 1 a 4 písm. a) Úmluvy pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

c) Námitka týkající se obecného a formálního odůvodnění příkazů k prohlídce,
zejména co do neodkladnosti a přiměřenosti předmětných prohlídek

48. Soud konstatuje, že Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti podané stěžovatelem zabýval souladem napadených příkazů s příslušnou právní úpravou, zejména se zabýval odůvodněním neodkladnosti provedených prohlídek, přičemž shledal, že předmětné příkazy jsou ústavně akceptovatelné (viz § 17 výše). Ve vztahu k této námitce tak lze mít za to, že stěžovatel vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy.

49. Soud dále konstatuje, že námitka týkající se nedostatečného odůvodnění příkazů k prohlídce není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této námitky, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení stran

50. Stěžovatel namítá, že odůvodnění příkazů k prohlídce bylo příliš obecné a formální, a to zejména pokud jde o neodkladnost a přiměřenost těchto prohlídek. Stěžovatel míní, že má-li být možno posoudit důvody vydání příkazu k prohlídce, je nutno, aby příkaz obsahoval konkrétní vysvětlení toho, zda byly splněny zákonné podmínky umožňující takový zásah.

51. Ohledně domovní prohlídky stěžovatel uvádí, že jsou jeho námitky a nesouhlas s jejím provedením zaznamenány v protokolu a že nic nebránilo tomu, aby mu byl příkaz k domovní prohlídce předán před započetím prohlídky, nikoliv pět minut po jejím začátku. Dle stěžovatele ostatně není zřejmé, z jakého důvodu nebyl z této domovní prohlídky pořízen videozáznam.

52. Stěžovatel konečně uvádí, že během sporných prohlídek nebyly nalezeny žádné věci související s danou trestnou činností. Dle jeho názoru zvukové záznamy rozhovorů mezi ním a poškozenými, na něž odkazuje Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, nesvědčí o jeho vině: stěžovatel je údajně naopak navrhoval jako důkaz, že nikomu nevyhrožoval.

53. Dle mínění vlády skýtá vnitrostátní právní řád dostatečné procesní záruky, a třebaže nelze vyloučit určitá vybočení v judikatuře Ústavního soudu, v daném případě je jakákoliv svévole vnitrostátních orgánů vyloučena.

54. Vláda zaprvé uvádí, že byly splněny veškeré podmínky zákonnosti zásahu a že příkazy k prohlídkám byly vydány soudcem na návrh státního zástupce v souladu s § 83 odst. 1 tr. ř. Dodává, že vydání příkazů předcházelo několikaměsíční policejní vyšetřování předmětné trestné činnosti, a tak trestní spis obsahoval dostatek důkazů, na jejichž základě soudce příkazy vydal. Vzhledem k tomu, že za takových okolností nelze vyžadovat vyčerpávající odůvodnění příkazů, je vláda přesvědčena, že odůvodnění příkazů bylo dostatečné a odpovídalo situaci. Přestože v části týkající se neodkladnosti prohlídky je příkaz vypracován s menší mírou pečlivosti, nedosáhl namítaný nedostatek takové míry, aby bylo možné příkazy považovat za nezákonné, tím spíše, že naléhavost úkonu vyplývala z jeho samotné podstaty a z okolností případu.

Vláda je přesvědčena, že požadavek § 83 tr. ř. na doručení příkazu k domovní prohlídce osobě, u níž se prohlídka koná, byl taktéž splněn, když byl příkaz stěžovateli doručen pět minut po zahájení domovní prohlídky v jeho bytě.

55. Vláda zadruhé považuje za nesporné, že prohlídky, nařízené na základě poznatků získaných vyšetřováním, vládou označovaným za „usilovné“, byly vykonány v zájmu ochrany pořádku a předcházení zločinnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

56. Konečně, pokud jde o nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, vláda tvrdí, že vzhledem k závažnosti trestné činnost a okolnostem případu byl zásah do práv stěžovatelů zcela přiměřený. Pro úplnost dodává, že se konalo současně množství prohlídek, při nichž bylo zajištěno mnoho důkazů, a že prohlídek se účastnil nejen samotný stěžovatel a nezúčastněná osoba, ale prohlídky vozidla Land Rover též právní zástupce stěžovatele.

2. Hodnocení Soudu

57. Soud připomíná, že k naplnění požadavku vyplývajícího z čl. 8 odst. 2 Úmluvy, podle něhož každý zásah musí být „v souladu se zákonem“, musí být splněny tři podmínky. Zaprvé, předmětné opatření musí mít základ ve vnitrostátním právu. Zadruhé, vnitrostátní právo musí být v souladu se zásadou právního státu a dostupné dotyčné osobě. Zatřetí, důsledky tohoto práva by měly být pro dotyčnou osobu předvídatelné (viz, mezi mnoha jinými, Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 52 a násl.).

58. Pro účely splnění těchto podmínek musí vnitrostátní právo poskytovat určitou ochranu proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených Úmluvou. Jedná-li se o otázky týkající se základních práv, zákon by byl v rozporu se zásadou právního státu, pokud by prostor pro uvážení poskytnutý orgánům výkonné moci byl neomezený. Zákon by tudíž měl definovat dostatečně jasně rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci (viz, mimo jiné, Ilja Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 38–39; Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013).

59. Existuje-li kontrola preventivní povahy, přijímané rozhodnutí by mělo podléhat jasným kritériím, zejména pokud jde o otázku, zda by pro naplnění převažujících veřejných zájmů, jež byly identifikovány, postačovalo méně omezující opatření (viz, mutatis mutandis, Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2010, § 92).

60. Co se týče otázky, zda je zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ a zejména přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, Soud připomíná, že státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, mohou pokládat za nezbytné použít opatření, jakými jsou domovní prohlídky a zajištění věcí, za účelem získání hmotných důkazů o trestné činnosti. Je však třeba, aby jejich právo a praxe poskytovaly odpovídající a dostatečné záruky proti zneužití (Van Rossem proti Belgii, č. 41872/98, rozsudek ze dne 9. prosince 2004, § 42).

61. Třebaže Soud přiznává smluvním státům Úmluvy při posuzování existence a rozsahu této nezbytnosti určitý prostor pro uvážení, tento prostor podléhá evropské kontrole. Soud musí zkoumat, zda mechanismy kontroly nařízení a provedení omezujících opatření jsou způsobilé omezit zásah na to, co je „nezbytné v demokratické společnosti“. Mechanismy kontroly musejí být kromě toho v největší možné míře věrné hodnotám demokratické společnosti, nemají-li vykročit z mezí nezbytnosti pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy (Kvasnica proti Slovensku, č. 72094/01, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 80; Kennedy proti Spojenému království, č. 26839/05, rozsudek ze dne 18. května 2010, § 154).

62. V projednávané věci je předně nutno poznamenat, že na poli článku 8 Úmluvy přísluší Soudu, aby se na základě kritérií použitelných na tuto oblast zabýval zákonností zásahu do práva na respektování obydlí stěžovatele, avšak nepřísluší mu, aby posuzoval zákonnost trestního řízení vedeného proti stěžovateli (viz, mutatis mutandis, Blaj proti Rumunsku, č. 36259/04, rozsudek ze dne 8. dubna 2014, § 129). S ohledem na část stížnosti, která byla prohlášena za přijatelnou v projednávané věci, přísluší Soudu posoudit soulad sporných úkonů zejména z hlediska odůvodnění příkazů a některých aspektů týkající se průběhu prohlídek s Úmluvou.

63. V projednávané věci není sporu o tom, že domovní prohlídky vykonané v bytě stěžovatele, v jeho garáži a v jeho vozidlech představovaly zásah do jeho práva na respektování „obydlí“ ve smyslu článku 8 Úmluvy.

64. Je tedy třeba určit, zda byl tento zásah z hlediska čl. 8 odst. 2 odůvodněný, tedy zda byl „v souladu se zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů a zda byl „v demokratické společnosti“ „nezbytný“ k naplnění tohoto nebo těchto cílů.

65. Soud připomíná, že zásah může být „v souladu se zákonem“ především pouze tehdy, pokud má základ ve vnitrostátním právu. V souladu s judikaturou je pojem „zákon“ nutno chápat v „materiálním“, nikoli „formálním“ smyslu. V systému psaného práva je „zákonem“ platný text, jak ho vyložily příslušné soudy (Van Rossem, cit. výše, § 38).

66. V projednávané věci byly sporné prohlídky založeny na ustanoveních § 82 a násl. trestního řádu, jakož i § 160 odst. 4, která v situacích, jež nesnesou odkladu, umožňují provedení prohlídky před zahájením trestního stíhání. Formální postup vyžadovaný těmito ustanoveními byl v projednávané věci dodržen, jelikož sporné prohlídky byly povoleny soudcem na návrh státního zástupce, který jednal na podnět policie.

67. Stěžovatel zejména namítá, že příkazy, na základě kterých policie provedla sporné prohlídky, se v zásadě omezily na citaci či parafrázi ustanovení trestního řádu použitelných na projednávanou věc, včetně § 160 odst. 4, ve kterém je definován neodkladný úkon.

68. Soud konstatuje, že § 83 odst. 1 trestního řádu, podle kterého musí být příkaz vydán písemně a musí být odůvodněn, nestanoví výslovně požadavek, aby bylo uvedeno, z jakého důvodu prohlídka nesnese odkladu. Pouze orgán, který prohlídku provádí, má dle § 160 odst. 1 in fine tr. ř. povinnost uvést v protokolu skutečnosti, na základě kterých byla prohlídka považována za neodkladnou.

69. Relevantní vnitrostátní praxe v dané oblasti ukazuje, že pokud je podána ústavní stížnost namířená proti příkazu k prohlídce, který byl vydán a proveden před zahájením trestního stíhání, Ústavní soud se zabývá otázkou, zda důvody pro neodkladnost prohlídky vyplývají z tohoto příkazu nebo alespoň ze spisu, včetně protokolu. V tomto ohledu vykazovala judikatura Ústavního soudu jistou rozkolísanost, ilustrovanou zejména nálezem sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. března 2011 a usnesením vydaným šest dní poté ve věci Duong (cit. výše). Soud v tomto ohledu konstatuje, že rozhodovací praxe Ústavního soudu doznala v době po skutečnostech namítaných stěžovatelem vývoje, přičemž plénum tohoto soudu přijalo dne 7. května 2014 nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (z něhož je citováno v § 29 rozsudku ve věci Duong, cit. výše), ve kterém shrnulo, upřesnilo a doplnilo judikaturu v této oblasti. Vzhledem k tomu, že tento vývoj nastal po skutečnostech, jež jsou předmětem stížnosti, Soud shledává, že není namístě se jím zabývat.

70. Soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší posuzovat in abstracto právní úpravu a praxi relevantní pro projednávanou věc, nýbrž zkoumat, zda důsledky, které tato právní úprava či praxe měla pro stěžovatele, jsou v rozporu s Úmluvou. V projednávané věci je nutno poznamenat, že v návaznosti na ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud posoudil soulad napadených příkazů k prohlídkám s předpisy použitelnými na danou věc. Poté, co přezkoumal důvody uváděné ve vztahu k neodkladnosti prohlídek, dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto příkazy byly ústavně akceptovatelné.

71. Soud v této souvislosti připomíná, že výklad a použití vnitrostátního práva je v prvé řadě věcí vnitrostátních orgánů. Uvážení vnitrostátních orgánů může Soud zpochybnit pouze v případě, že svědčí o zjevné svévoli (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, č. 60654/00, rozsudek velkého senátu o vyškrtnutí stížnosti ze dne 15. ledna 2007, § 89), tak tomu však v projednávané věci není. Maje na paměti omezení, jež se váží k vyšetřování, Soud totiž připouští, že v situacích, které nesnesou odkladu, může být těžké opatřit příkaz k prohlídce podrobným odůvodněním (viz, mutatis mutandis, Ilja Stefanov, cit. výše, § 41). V projednávané věci se Soud domnívá, že ačkoli mohou mít vady sporných příkazů, na které stěžovatel poukazuje, význam pro práva obhajoby a řádný průběh trestního řízení, nejsou natolik závažné, aby zásah do práv stěžovatele chráněných článkem 8 zbavily zákonného základu.

72. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že zásah byl „v souladu se zákonem“.

73. Soud konstatuje, že prohlídka byla provedena v rámci předběžného prověřování několika činů vydírání, a to před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Jejím účelem bylo nalezení důkazů o této trestné činnosti, prohlídka tudíž sledovala legitimní cíle ochrany pořádku a předcházení zločinnosti.

74. Soud zdůrazňuje, že k tomu, aby zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy, a zejména pak do práva na respektování obydlí, nebyl potenciálně neomezený a tedy nepřiměřený, musí příkaz k domovní prohlídce stanovit určitá omezení. Musí tak obsahovat minimální náležitosti umožňující kontrolovat dodržení jím vymezeného rozsahu vyšetřování ze strany policistů, kteří ho provedli. Za tímto účelem musí dotčená osoba disponovat dostatečnými informacemi o stíhání, ze kterého daný úkon vychází, aby na základě nich mohla odhalit, předejít a oznámit zneužití (viz, mutatis mutandis, Van Rossem, cit. výše, § 45 a 47). V kontextu zajištění věcí a domovních prohlídek požaduje Soud rovněž, aby vnitrostátní právo poskytovalo odpovídající a dostatečné záruky proti svévoli (Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 220).

75. Úvodem je třeba poznamenat, že v projednávané věci byly prohlídky v bytě, garáži a vozidlech stěžovatele provedeny s předchozím souhlasem soudce. S ohledem na prostor pro uvážení, který mu vnitrostátní právo přiznává, měl soudce, který vydal sporné příkazy, důvod rozhodnout na základě skutečností uvedených v návrhu státního zástupce, že tyto prohlídky byly nezbytné k zajištění důkazů týkajících se vyšetřované trestné činnosti.

76. Vzhledem k tomu, že prohlídky byly provedeny před zahájením trestního stíhání stěžovatele, tedy předtím, než byl informován o indiciích a obviněních, na kterých jsou takové zásahy založeny, je třeba posoudit, zda znění dotyčných příkazů a okolnosti prohlídek umožňovaly stěžovateli ujistit se, že se tyto zásahy omezují na vyšetřování trestné činnosti, ze které je podezírán, a oznámit případná zneužití (viz, mutatis mutandis, Van Rossem, cit. výše, § 48).

77. Soud v tomto ohledu podotýká, že podle sporných příkazů k prohlídkám (§ 12 výše) byly tyto vyšetřovací úkony provedeny pro potřeby trestního řízení vedeného proti skupině osob ve věci závažné a násilné trestné činnosti vydírání. Příkazy upřesňují prostory, které mají být předmětem prohlídek, a uvádějí skutečnosti, které jsou předmětem policejního vyšetřování, první výsledky tohoto vyšetřování a zapojení stěžovatele. V příkazech se tak dospívá k závěru o existenci důvodného podezření, že by se v těchto prostorách užívaných stěžovatelem mohly nacházet předměty významné pro trestní řízení, které je třeba zajistit, například zbraně používané k útokům na oběti a jejich majetek, oděv a obuv nošené při těchto útocích na oběti a jejich majetek, telekomunikační prostředky a prostředky informační techniky, písemnosti a jiné.

78. Je rovněž namístě konstatovat, že tyto příkazy byly stěžovateli doručeny. V tomto ohledu Soud neztrácí ze zřetele, že podle účastníků řízení byl stěžovatel před prohlídkou svého bytu informován o obsahu příslušného příkazu jen stručně a že mu tento příkaz byl doručen pět minut po započetí prohlídky (viz § 14 a 54 in fine výše). Soud má nicméně za to, že navzdory této menší prodlevě v doručení příkazu se lze domnívat, že stěžovatel byl informován o „kontextu“, do kterého byla prohlídka zasazena, takže se mohl v průběhu prohlídky ujistit, že tento úkon nepřekračuje meze toho, co je nezbytné s ohledem na skutečnosti, na základě kterých ho soudce povolil.

79. Prohlídky navíc proběhly v přítomnosti stěžovatele a nezúčastněné osoby (viz § 13 výše) a prohlídka vozidla Land Rover též v přítomnosti právního zástupce stěžovatele (viz § 15 výše) (viz, a contrario, Van Rossem, cit. výše, § 48–50).

80. Soud má za to, že výše uvedené skutečnosti umožňují dospět k závěru, že stěžovatel byl s to vykonat účinným způsobem kontrolu, která mu měla být umožněna ve vztahu k rozsahu provedených prohlídek. Dle Soudu lze dospět k tomuto závěru navzdory rozdílným tvrzením účastníků řízení, pokud jde o to, zda byl stěžovatel náležitě podroben předchozímu výslechu, jelikož to je otázka, ke které by se sám nemohl vyslovit vzhledem k tomu, že nebyla přezkoumána Ústavním soudem (viz § 43–47).

81. Pokud jde o procesní záruky poskytnuté stěžovateli, Soud připomíná, že sporné prohlídky byly povoleny soudcem. Policie po jejich provedení vyhotovila protokoly, které, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, přispívají k tomu, aby zákonnost údajně neodkladného úkonu mohla být přezkoumána v rámci následné soudní kontroly (viz, mutatis mutandis, Mastepan proti Rusku, č. 3708/03, rozsudek ze dne 14. ledna 2010, § 43 in fine). Podle českého práva může být tato kontrola vykonána soudem, který rozhoduje ve věci samé, popřípadě Ústavním soudem.

82. V projednávané věci provedl přezkum souladu s Úmluvou Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele a dle názoru Soudu nelze jeho závěr označit za svévolný nebo nerozumný (viz § 70 a 71 výše). Soud kromě toho konstatuje, že nic nenaznačuje, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení vedeného proti němu bráněno v napadení nezákonnosti příkazů a prohlídek samotných.

83. Tyto skutečnosti postačují Soudu k tomu, aby učinil závěr, že stěžovatel disponoval dostatečnými zárukami proti svévoli a že jím tvrzené nedostatky nepřekročily meze stanovené odstavcem 2 článku 8.

K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.

II. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

84. Stěžovatelé namítají porušení článku 13 Úmluvy spočívající v tom, že s výjimkou ústavní stížnosti údajně neměli k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by mohli napadnout nerespektování článku 8 Úmluvy. Dále Ústavnímu soudu vytýkají, že se odmítl zabývat částí jejich námitek, a tvrdí, že v důsledku toho neexistovala možnost přezkumu sporných prohlídek, které byly dle jejich mínění vykonány nezákonně.

85. Článek 13 Úmluvy zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

1. Tvrzení účastníků

86. Vláda v první řadě uvádí, že v souladu se zásadou subsidiarity by ústavní stížnost měla být namířena až proti konečnému rozhodnutí ve věci a že řízení o ústavní stížnosti by se též mělo vypořádat s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků. Dodává, že je třeba odlišit nezákonnost samotného příkazu k prohlídce a nezákonnost provedení takové prohlídky. V tomto ohledu uvádí, že příkaz k domovní prohlídce může zcela výjimečně zrušit Ústavní soud, naopak nezákonnost provedení prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení.

87. Vláda tvrdí, že v projednávané věci rozhodnutí o ústavní stížnosti podané stěžovateli tyto zásady respektovalo: Ústavní soud shledal, že příkazy k prohlídce jsou ústavně akceptovatelné, a tudíž se odmítl zabývat námitkami nedostatku předchozího výslechu a nesplnění podmínek obsažených v § 84 tr. ř. a dalšími námitkami týkajícími se realizace prohlídek, veden úvahou, že mu nepřísluší zasahovat do pravomocí obecných soudů a předurčovat výsledek trestního řízení. Stěžovatel tedy má dle vlády možnost obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud na poli článku 8 Úmluvy po skončení trestního řízení před obecnými soudy.

88. Vláda taktéž připomíná, že nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení vykonává dozor státní zástupce. Stěžovatel tedy měl možnost požádat státního zástupce o přezkou­mání postupu policejního orgánu dle § 157a tr. ř.

89. Vláda uvádí, že byť stěžovatelé netvrdí, že by jim údajně nezákonnými prohlídkami byla způsobena újma, má stěžovatel možnost využít po skončení trestního řízení prostředku nápravy dle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka, která nikdy nebyla trestně stíhána, měla tohoto prostředku využít ve lhůtě 6 měsíců poté, co proběhla prohlídka vozidla Land Rover.

90. Stěžovatelé tvrdí, že stanovisko vlády ohledně pravomocí Ústavního soudu si protiřečí a není podepřeno judikaturou tohoto soudu. Mají za to, že jejich postavení je obdobné situaci, jíž se Soud zabýval ve věci Michalák (cit. výše).

91. Stěžovatelé dále nesouhlasí s účinností opravného prostředku stanoveného v § 157a tr. ř. s odůvodněním, že tento opravný prostředek nemůže vést k rozhodnutí, kterým by bylo konstatováno porušení jejich práv zaručených článkem 8 Úmluvy, a tím méně k přiznání náhrady škody.

92. Stěžovatelé tvrdí, že pokud jde o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a to na základě zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatel by se jí mohl domáhat pouze v případě, že trestní řízení skončí zastavením nebo zproštěním obžaloby. Ani možnost domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem policie v průběhu prohlídek nepředstavuje podle stěžovatelů účinnou a předvídatelnou cestu. Vláda podle nich nedoložila příklady rozhodnutí, přijatých zejména vyššími nebo nejvyššími soudy, prokazující možnost dotčených osob domoci se náhrady nemajetkové újmy způsobené prohlídkami nařízenými nebo provedenými v rozporu se zákonem.

93. Stěžovatelé jsou tudíž názoru, že nedisponovali prostředkem nápravy způsobilým vést jak k uznání porušení jejich práv, tak k přiznání dostatečné náhrady.

B. Hodnocení Soudu

94. Soud předně konstatuje, že v rozsahu, v jakém je tato část stížnosti podána stěžovatelkou, musí být stížnost odmítnuta pro neslučitelnost s Úmluvou ratione personae, a to podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy, jelikož stěžovatelka nemůže být považována za oběť tvrzeného porušení článku 13 (viz § 42 výše).

95. Soud připomíná, že výraz „prostředek nápravy“ neznamená „prostředek nápravy zaručující úspěch“, ale pouze dostupný prostředek nápravy, kterým se lze domáhat posouzení odůvodněnosti tohoto prostředku příslušným orgánem (viz mj. Krča proti České republice, č. 49476/99, rozhodnutí ze dne 18. března 2003; Mašková proti České republice, č. 46198/99, rozhodnutí ze dne 13. května 2003).

96. Soud předně podotýká, že pokud jde o možnost požádat státního zástupce o přez­koumání postupu policejního orgánu dle § 157a tr. ř., na kterou poukázala vláda, z rozhodo­vací praxe Ústavního soudu nevyplývá, že by využití tohoto prostředku systematicky vyžadoval: v usnesení ze dne 13. února 2013 vydaném v projednávané věci Ústavní soud skutečně nevyčerpání této možnosti stěžovateli nevytkl. Podle názoru Soudu by bylo přílišným formalismem požadovat, aby stěžovatel využil prostředek nápravy, jehož uplatnění nepovažovala za povinné ani nejvyšší soudní instance daného státu (Vučković a další proti Srbsku, č. 17153/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 76).

Kromě toho, touto žádostí lze pouze napadnout postup policie při provedení prohlídky; státní zástupce nemá pravomoc rozhodnout o zákonnosti rozhodnutí, kterým byla prohlídka nařízena. I když je v usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 (z něhož je citováno v § 31 výše) uvedeno, že státní zástupce může uložit policejnímu orgánu opatření k nápravě, může shledat prohlídku protiprávní a odmítnout důkazy při ní získané, Soud má za to, že zde se jedná především o otázky platnosti důkazů, a nikoli o ochranu obydlí. V každém případě nemá Soud k dnešnímu dni k dispozici žádný příklad takové praxe. Za takové situace se tak nelze domnívat, že by tento prostředek nápravy umožnil stěžovateli domoci se účinného přezkumu jeho námitek týkajících se porušení článku 8 Úmluvy.

97. Soud dále konstatuje, že námitka stěžovatele spočívající v nedostatečném odůvodnění příkazů k prohlídkám byla podrobena věcnému přezkumu Ústavním soudem. To, že Ústavní soud tuto námitku neakceptoval, nezpůsobuje porušení článku 13 Úmluvy. Pokud jde o zbývající námitky, Soud již poznamenal, že stěžovatel bude mít příležitost je uplatnit v nové ústavní stížnosti podané po skončení trestního řízení. Soud má za to, že v této chvíli není důvod se domnívat, že by tato cesta nevedla k přezkumu odůvodněnosti námitek týkajících se provedení prohlídek (viz § 43–45 výše). V případě úspěchu se navíc stěžovatel bude moci domáhat náhrady škody s příslušenstvím na základě zákona č. 82/1998 Sb.

98. Soud je tudíž názoru, že stěžovatel má k dispozici účinný prostředek nápravy k uplatnění svého práva na respektování obydlí.

99. Z toho plyne, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnuta.

III. K dalším tvrzeným porušením

100. Ve formuláři stížnosti se stěžovatelé odvolávali na článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, přičemž poukázali na tytéž skutečnosti, jaké byly posouzeny z hlediska článku 8 Úmluvy, a na podporu této části stížnosti neuvedli žádné argumenty specificky k odnětí věcí.

101. S ohledem na všechny skutečnosti, které má k dispozici, a v rozsahu, v jakém je příslušný k posouzení předložených tvrzení, nezjistil Soud žádné zjevné porušení práv a svobod zaručených Úmluvou nebo protokoly k ní. Z toho plyne, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnuta.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku stěžovatele založenou na článku 8 Úmluvy a týkající se obecného a formálního odůvodnění příkazů k prohlídkám, a ve zbytku za nepřijatelnou;
2. rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 14. ledna 2016 podle čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.