BERGMANN proti Německu

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 7. ledna 2016 ve věci č. 23279/14 – Bergmann proti Německu

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že retroaktivním prodloužením zabezpečovací detence stěžovatele nad původní maximální dobu deseti let odůvodněným jeho závažnou duševní poruchou nedošlo k porušení článku 5 Úmluvy. Soud rovněž jednomyslně rozhodl, že nedošlo ani k porušení článku 7 Úmluvy, jelikož preventivní a léčebný účel zabezpečovací detence stěžovatele převážil nad jejími sankčními prvky do té míry, že ji již nelze považovat za trest ve smyslu uvedeného ustanovení Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v letech 1966–1984 několikrát odsouzen za závažné násilné a sexuálně zaměřené trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu na dětech a mladistvých. V roce 1986 byl uznán vinným ze dvou pokusů o vraždu kombinovaných s pokusem o znásilnění a dvou dalších nebezpečných útoků, opět pod vlivem alkoholu. Byl odsouzen k patnácti letům odnětí svobody a současně mu byla uložena následná zabezpečovací detence v tehdy maximální možné době deseti let. V rámci znaleckého lékařského posouzení v průběhu trestního řízení mu byla diagnostikována sexuální deviace, porucha osobnosti a psycho-organický syndrom, který byl zřejmě důsledkem dlouhodobého nadužívání alkoholu. Po odpykání trestu odnětí svobody byl stěžovatel v červnu 2001 poprvé umístěn do zabezpečovací detence, a to v rámci speciálního oddělení ve věznici v Celle. Po uplynutí deseti let soud rozhodující o výkonu trestu v pravidelných intervalech nařídil pokračování zabezpečovací detence, a to v souladu s novelou trestního zákoníku přijatou v roce 1998; konkrétně tak učinil v květnu 2011 a v říjnu 2012. V červnu 2013 okresní soud znovu nařídil pokračování stěžovatelovy zabezpečovací detence. Současně nařídil, aby mu byla nabídnuta specifická antihormonální léčba a terapie zaměřená na snížení jeho nebezpečnosti pro veřejnost. Okresní soud přitom vzal v potaz, že prodlužuje zabezpečovací detenci nad dobu, která mohla být stěžovateli uložena v době odsouzení za trestné činy. Soud uvedl, že rozhoduje na základě retroaktivního účinku pozdější novelizace trestního zákoníku, přičemž shledal, že stěžovatel trpí duševní poruchou, která jej činí nebezpečným pro veřejnost, což je podle novely nutná podmínka pro nařízení, resp. prodloužení zabezpečovací detence. Vycházel přitom z lékařských znaleckých posudků, v nichž znalci zkoumali stěžovatelovu nebezpečnost mj. i s ohledem na jeho pokročilý věk. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil a souhlasil, že nadále přetrvává vysoké riziko, že stěžovatel po propuštění pod vlivem alkoholu spáchá trestné činy obdobné těm, za které byl odsouzen. Spolkový ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl. Od června 2013 byl stěžovatel umístěn v nově zřízeném centru pro zabezpečovací detenci, které se nachází v prostorách věznice v Rosdorfu. Centrum bylo zřízeno mimo jiné v reakci na judikaturu Soudu týkající se podmínek pro zabezpečovací detenci (zejm. M. proti Německu (č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009).

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že prodloužením jeho zabezpečovací detence jako duševně nemocné osoby nad dobu deseti let, což byla maximální přípustná doba zabezpečovací detence v době jeho odsouzení, došlo k porušení jeho práva na svobodu.

Jelikož prodloužení zabezpečovací detence nad původně nejdéle přípustnou dobu trvání nelze odůvodnit čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (M. proti Německu, cit. výše, § 97–101), Soud zkoumal, zda ho lze odůvodnit čl. 5 odst. 1 písm. e), tedy zda lze stěžovatele považovat za duševně nemocnou osobu ve smyslu tohoto ustanovení. Soud zopakoval, že definice pojmu „duševně nemocná osoba“ uvedeného v čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy se v čase vyvíjí v návaznosti na vývoj psychiatrie, nicméně vyžaduje splnění tří podmínek. Zaprvé musí být spolehlivě prokázáno, že dotčená osoba je duševně nemocná, to znamená, že před příslušným orgánem musí být na základě objektivního lékařského posudku prokázána existence duševní poruchy. Zadruhé duševní porucha musí být takového druhu a stupně, které vyžadují nucenou hospitalizaci. Zatřetí pokračování zbavení svobody je podmíněno trváním dané poruchy (Winterwerp proti Nizozemsku, č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979, § 39). Duševní porucha se považuje za natolik závažnou, že odůvodňuje zbavení svobody, pokud držená osoba nezbytně potřebuje terapii, medikaci, klinickou léčbu nebo jinou klinickou péči ke zlepšení jejího zdravotního stavu, ale také tehdy, pokud je nutné zabezpečit, aby taková osoba nezpůsobila škodu sobě či jiným (Witold Litwa proti Polsku, č. 26629/95, rozsudek ze dne 4. dubna 2000, § 60, a Hutchison Reid proti Spojenému království, č. 50272/99, rozsudek ze dne 20. února 2004, § 52). Soud dále zdůraznil, že duševně nemocné osoby mohou být drženy pouze v zařízení s odpovídajícími podmínkami, zejména v nemocnicích, klinikách nebo jiných obdobných zařízeních. Pouze taková detence je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

Co se týká pojmu „alkoholismus“, Soud připomněl, že podle čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy lze zbavit svobody i osoby, které sice nebyly diagnostikovány jako „alkoholici“, ale jejichž chování pod vlivem alkoholu představuje hrozbu pro veřejný pořádek nebo pro ně samotné. Nelze však omezit na svobodě osoby pouze proto, že požívají alkohol (Hilda Hafsteinsdóttir proti Islandu, č. 10905/98, rozsudek ze dne 8. června 2004, § 42; Kharin proti Rusku, č. 37345/03, rozsudek ze dne 3. února 2011, § 34; S. proti Německu, č. 3300/10, rozsudek ze dne 28. června 2012, § 83).

Každé zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy musí být zákonné. Zákonnost je posuzována primárně podle vnitrostátního práva a pokrývá také to, zda ke zbavení svobody došlo v souladu s „řízením stanoveným zákonem“. Soulad s vnitrostátním právem však není dostatečný, Soud se musí v této souvislosti přesvědčit, zda vnitrostátní právo je v souladu s Úmluvou. Článek 5 odst. 1 Úmluvy navíc požaduje, aby každé zbavení svobody bylo slučitelné s cílem chránit jednotlivce před svévolí.

Ve vztahu k projednávané věci Soud dospěl k závěru, že u stěžovatele byla spolehlivě zjištěna duševní porucha ve stupni a rozsahu spadajících pod pojem „duševně nemocná osoba“. Vnitrostátní soudy rozhodující o prodloužení zabezpečovací detence vycházely z aktuálních znaleckých posudků, které konstatovaly, že stěžovatel trpí duševními poruchami (specifická sexuální deviace, sexuální sadismus) natolik závažnými, že zejména v kombinaci s požitím alkoholu by v případě propuštění s vysokou pravděpodobností vedly ke spáchání závažných násilných trestných činů podobných těm, za které byl stěžovatel původně odsouzen. Stěžovatele lze proto považovat za osobu duševně nemocnou ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Ve světle tohoto závěru Soud ponechal otevřenou otázku, zda stěžovatel spadá i do kategorie „alkoholiků“ ve smyslu tohoto ustanovení.

Co se týká podmínek zabezpečovací detence, Soud vzal v úvahu, že od června 2013 byl stěžovatel přemístěn do nově zřízeného samostatného centra zabezpečovací detence. Personál centra v daném čase sestával z jednoho psychiatra, čtyř psychologů, pěti sociálních pracovníků a dvaceti pěti příslušníků vězeňské služby, to vše pro třicet osob umístěných v centru. Takové podmínky byly obdobné podmínkám v psychiatrické nemocnici v dané spolkové zemi a umožňovaly adekvátně řešit stěžovatelův zdravotní stav. Stěžovateli byla nabízena individuální léčba a terapie vycházející z jeho duševní poruchy a zaměřená na potlačení jeho sadistických fantazií a jeho libida, a tím i jeho nebezpečnosti. Stěžovatel odmítl nabídnutou medikaci z obav před vedlejšími účinky. Stěžovateli byly opakovaně nabízeny skupinové terapie, sezení s psychologem, tyto terapie a sezení však stěžovatel po jisté době přestal navštěvovat. Soud s ohledem na tyto skutečnosti uzavřel, že stěžovateli bylo nabídnuto náležité terapeutické prostředí, a byl proto zbaven svobody v zařízení, které bylo vhodné pro duševně nemocné osoby.

Soud konečně shledal, že prodloužení stěžovatelovy zabezpečovací detence bylo v souladu s vnitrostátním právním řádem a též nebylo svévolné, jelikož vnitrostátní soudy zkoumaly otázku, zda i přes pokročilý věk stěžovatele (69 let) přetrvává jeho nebezpečnost pro okolí a po konzultaci s odborníkem na psychiatrii shledaly, že ano. Zároveň i zkoumaly, zda by riziko pro veřejnost nebylo lze eliminovat i za pomoci pro stěžovatele méně omezujícího opatření, přičemž možné varianty se ukázaly v praxi nemožné.

Soud proto shledal, že s ohledem na výše uvedené byla zabezpečovací detence stěžovatele v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel též namítal, že prodloužením původně maximálně desetileté zabezpečovací detence nad tuto délku podle později přijatých zákonů došlo k porušení zákazu retroaktivity při použití trestních norem a k uložení přísnějšího trestu.

Soud nejprve připomněl, že záruky obsažené v článku 7 Úmluvy jsou základními kameny právního řádu a v systému ochrany lidských práv a základních svobod zaujímají přední místo. To je patrné i z toho, že ani v čase války či jiného veřejného ohrožení od nich nelze odstoupit. Pojem „trestu“ obsažený v článku 7 je přitom pro účely Úmluvy nutné vykládat autonomně, nezávisle na vnitrostátních právních řádech.

Znění čl. 7 odst. 1 věty druhé naznačuje, že bodem, ze kterého je možno vyjít při stanovení, zda dané opatření je „trestem“, je otázka, zda předmětné opatření bylo uloženo po odsouzení za „trestný čin“. Další okolnosti, které je nutné zvažovat, jsou povaha a účel předmětného opatření, jeho kvalifikace ve vnitrostátním právu, řízení spojené s jeho přijetím a výkonem a také jeho závažnost (Welch proti Spojenému království, č. 17440/90, rozsudek ze dne 26. února 1996, § 28; Van der Velden proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 7. prosince 2006; Kafkaris proti Kypru, č. 21906/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 142).

Soud nejprve uvedl, že rozšíření zabezpečovací detence na základě později přijatého zákona, který zrušil původní maximální dobu deseti let, je nepochybně retroaktivním účinkem tohoto zákona. Zároveň do doby před nabytím účinnosti nového zákona o zabezpečovací detenci z června 2013 byl způsob výkonu zabezpečovací detence takový, že šlo o trest ve smyslu článku 7 Úmluvy (M. proti Německu, č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009).

V projednávané věci byla zabezpečovací detence stěžovateli původně uložena rozsudkem vnitrostátního soudu, kterým byl stěžovatel odsouzen za spáchání závažných trestných činů. Zabezpečovací detenci bylo možné uložit pouze tomu, kdo byl odsouzen k nejméně třem letům odnětí svobody pro alespoň tři úmyslné trestné činy. Šlo tedy nepochybně o opatření uložené po odsouzení za trestný čin, stejně jako ve věci M. proti Německu (cit. výše) a Glien proti Německu (č. 7345/12, rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, § 121).

V souvislosti s povahou opatření podle vnitrostátního práva Soud vzal v potaz, že německý právní řád formálně rozlišuje mezi tresty a ochrannými a zabezpečovacími opatřeními, což měl zdůraznit i nově přijatý zákon o zabezpečovací detenci. Soud nicméně pojem trestu vykládá autonomně, a proto rozlišování provedené vnitrostátním právem, byť je významné, není samo o sobě rozhodující.

Soud proto dále zkoumal povahu a účel zabezpečovací detence. Zabezpečovací detence stejně jako trest odnětí svobody ústí ve zbavení osobní svobody. Stěžovatel však vykonával zabezpečovací detenci nikoli ve vězení v rámci oddělení určeném pro výkon zabezpečovací detence, ale jako duševně nemocná osoba v centru zabezpečovací detence v Rosdorfu, byť je toto centrum umístěno v prostorách rosdorfské věznice. Soud shledal zásadní rozdíly mezi podmínkami, ve kterých probíhá výkon trestu, a podmínkami zabezpečovací detence. Osoby umístěné v detenčním centru mají k dispozici dobře zařízené ubytovací jednotky, disponují vyšší mírou osobní svobody včetně svobody pohybu po centru. Je jim zabezpečena odpovídající individuální a intenzivní psychiatrická, psychoterapeutická a sociálně terapeutická péče zaměřená na snížení jejich nebezpečnosti pro společnost. Právě podstatná změna podmínek v podobě zřízení samostatného centra zabezpečovací detence odlišuje stěžovatelův případ od výše citovaných věcí M. proti Německu a Glien proti Německu. Důraz zabezpečovací detence je nyní kladen na medicínskou a terapeutickou péči a je nařizována proto, že dotčená osoba představuje z důvodu své duševní poruchy zvláštní riziko pro veřejný pořádek.

Nařízena však může být pouze tehdy, spáchala-li dotyčná osoba více závažných trestných činů. Odstrašující účinek tohoto opatření není terapeutickým účelem zcela potlačen. Odsouzeným může nepochybně být vnímána jako další trest.

V projednávané věci však byla zabezpečovací detence stěžovatele prodloužena na základě nové zákonné podmínky, tedy zjištění duševní poruchy. Rozhodujícím se proto stává ochranný účel zajišťovací detence sledovaný novou legislativou. Duševní porucha nebyla podmínkou pro uložení zabezpečovací detence v době odsouzení stěžovatele a jedná se o nový prvek, nezávislý na původně uložené sankci a odlišující aktuálně nařízenou detenci jako zabezpečovací detenci pro léčebné účely. Právě vysoká míra nabízené lékařská péče zaměřené na snížení stěžovatelovy nebezpečnosti a opakované pokusy motivovat stěžovatele k jejímu absolvování multidisciplinárním týmem s cílem zlepšit jeho stav natolik, aby mohl být propuštěn na svobodu, odlišují situaci stěžovatele od postavení osob, kterým je poskytována mnohem méně intenzivní péče v rámci trestu odnětí svobody.

Soud konečně připomněl, že závažnost zabezpečovací detence, ačkoli jde o jedno z nejpřísnějších opatření, která mohou být podle trestního zákoníku uložena, není kritériem, které by bylo rozhodující samo o sobě. Byť maximální doba trvání není nyní stanovena, stejně tak není stanovena ani minimální délka zabezpečovací detence. Její délka tak závisí do značné míry na stěžovatelově spolupráci. Možné propuštění podléhá soudnímu přezkumu zaměřenému na zjištění, zda je stále pravděpodobné, že by se stěžovatel znovu dopustil závažných násilných nebo sexuálních trestných činů v důsledku své duševní poruchy.

Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že zabezpečovací detence stále v zásadě představuje trest ve smyslu čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Větší důraz na preventivní povahu a její nový účel dle Soudu nemohou zcela zastínit skutečnost, že opatření spočívající ve zbavení svobody bez omezení maximální délky trvání je nařízeno v důsledku odsouzení za trestný čin. V případech, jako tomu bylo i v projednávané věci, kdy je preventivní detence prodloužena z důvodu potřeby léčby duševní poruchy, se nicméně dle Soudu povaha a účel zabezpečovací detence významně od trestu odlišuje, a její sankční charakter a spojení s odsouzením je natolik potlačeno, že již nejde o trest ve smyslu čl. 7 odst. 1 Úmluvy. V projednávané věci proto k porušení článku 7 Úmluvy nedošlo.