SZAFRAŃSKI proti Polsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 17249/12

Datum:15. 12. 2015

Složení senátu: A. Sajó, předseda senátu (Maďarsko), V. A. De Gaetano (Malta), B. M. Zupančič (Slovinsko), N. Tsotsoria (Gruzie), P. Pinto de Albuquerque (Portugalsko), K. Wojtyczek (Polsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1963 a momentálně je držen ve věznici ve městě Wronki.

6. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Wronki od 31. 3. 2010.

7. Dne 19. 9. 2010 stěžovatel podal k Okresnímu soudu Szamotuły žalobu, jíž se domáhal poskytnutí zadostiučinění. Tvrdil, že podmínky výkonu trestu odnětí svobody jsou v mnoha celách Věznice Wronki tak špatné, že představují porušení čl. 3 a 8 Úmluvy. Uvedl, že cely nejsou během podzimu a zimy řádně vytápěny a v létě nejsou řádně větrány, což znamená, že vězni trpí značným vedrem. Okna jsou stará a rámy netěsní. Dále uvedl, že toalety jsou od cel odděleny pouze nízkou přepážkou z dřevotřísky, což mu neumožňuje dosáhnout ani minimálního soukromí.

8. Dne 21. 6. 2011 Okresní soud Szamotuły odmítl stěžovatelovu žádost, aby byly coby důkaz pořízeny fotografie a byla uskutečněna místní prohlídka dotčených cel. Ukončil jednání a vynesl rozsudek, jímž stěžovatelův nárok zcela zamítl.

Soud s odkazem na důkazy předložené Ministerstvem financí, jednajícím jako právní zástupce Věznice Wronki, uvedl, že vězni mají přístup ke sportovním, kulturním a vzdělávacím aktivitám a lékařské péči. Jsou jim poskytovány prostředky osobní hygieny a dostávají vhodnou stravu. Tyto faktory, nahlíženy v celku, zmírňují újmu, jež je neodmyslitelnou součástí a následkem výkonu trestu odnětí svobody.

Soud dále konstatoval, že sociální zařízení ve stěžovatelově cele bylo skutečně odděleno dřevotřískovou přepážkou. Ta neposkytuje úplné soukromí, ale dostatečně zajišťuje, že jsou vězni při používání toalety mimo dohled ostatních. V každém sociálním zařízení bylo WC a umyvadlo.

Co se týká stěžovatelových námitek ohledně nevhodného větrání a nedostatečného topení v celách, soud dospěl k závěru, že cely jsou dobře osvětleny a řádně větrány; okna byla opravena a topná tělesa byla vyměněna a řádně fungují. Co se týká namítaného nedostatku světla, soud shledal, že stěžovatel získal zvláštní povolení používat ještě čtecí lampičku.

Soud byl toho názoru, že Ministerstvo financí nejednalo nezákonně a že v dané věci ne-existoval úmysl jednat ve zlé víře nebo působit stěžovateli újmu či škodu. Vzhledem k absenci nezákonnosti nebylo možné dojít k závěru o porušení osobnostních práv. Podmínky ve Věznici Wronki každopádně nejsou tak drsné, aby představovaly porušení osobnostních práv.

9. Stěžovatel se odvolal, přičemž namítal, že soud řádně nezjistil skutkové okolnosti případu, zejména tím, že odmítl získat důkazy v podobě fotografií, filmu nebo prohlídky cel. Rozsudek se proto zakládal na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Navíc, co se týká závěrů soudu ohledně obecných podmínek, v nichž stěžovatel vykonává svůj trest (kvalita jídla, lékařské péče, přístup ke kulturním a sportovním aktivitám), tyto faktory nepředstavovaly základ jeho žaloby. Nestěžoval si ani na špatnou kvalitu jídla, ani na nedostatečný přístup ke kulturním a sportovním aktivitám. Základ jeho žaloby se v podstatě týkal hygienických podmínek v celách a zejména nedostatku soukromí při užívání toalety. Tento nedostatek soukromí byl soudem prvního stupně výslovně potvrzen. Stěžovatel zopakoval, že nedostatečné řádné oddělení toalet a cely představuje porušení jeho osobnostních práv a důstojnosti. Dále naznačil, že některé cely ve věznici mají sociální zařízení řádně oddělené od zbytku cely normální zdí a dveřmi.

10. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 Odvolací soud Poznaň stěžovatelovo odvolání zamítl, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s jím provedeným právním hodnocením těchto skutkových zjištění. Odvolací soud zejména vyjádřil přesvědčení, že nepříjemnost vyvolaná způsobem, jakým jsou cely vybaveny sociálním zařízením, tedy přepážkou z dřevotřísky, nepřekračuje běžné obtíže a újmu spojené s výkonem trestu odnětí svobody.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[11. Odkaz na pilotní rozsudky Soudu ve věcech Orchowski proti Polsku, § 75–85, a Norbert Sikorski proti Polsku, § 45–88, a rozhodnutí Soudu ve věci Łatak proti Polsku, § 25–54.]

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

12. Stěžovatel namítal špatné hygienické podmínky v celách, ve kterých byl ve Věznici Wronki držen, a zejména si stěžoval, že sociální zařízení nebylo řádně odděleno od zbytku cely. Dovolával se článku 3 Úmluvy, jenž zní:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

13. Vláda tento argument zpochybnila.

I. K přijatelnosti

14. Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že není nepřijatelná z jiných důvodů. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Argumenty stran

15. Stěžovatel tvrdil, že byl ve Věznici Wronki obětí ponižujícího zacházení, a to s ohledem na špatné hygienické podmínky v celách, kde vykonával trest odnětí svobody. Sociální zařízení nebylo řádně odděleno od cel. Jediný způsob oddělení představovala dřevotřísková 1,2 m vysoká přepážka bez dveří, jež neposkytovala ani minimální soukromí a porušovala jeho právo na důstojnost.

16. Vláda uvedla, že mezi dny 31. 3. 2010 a 6. 12. 2011 byl stěžovatel držen ve Věznici Wronki. Během tohoto období byl umístěn v deseti různých celách. Žádná z cel nebyla přelidněná. Všechny cely byly vybaveny ventilací a okny, jež šlo otevírat. Větrací zařízení byla kontrolována každé čtyři měsíce. Co se týká topení, vláda uvedla, že vytápěcí systém ve Věznici Wronki je automatický a že teplota v celách závisí na venkovní teplotě vzduchu. Cely jsou tudíž řádně větrány a vytápěny. Dále vláda uvedla, že na žádost stěžovatele byla okna utěsněna a topná zařízení byla nahrazena novými. Stěžovateli bylo rovněž uděleno povolení používat ještě čtecí lampičku, obdržel prostředky k osobní hygieně v souladu s vnitrostátními předpisy a měl nepřetržitý přístup k tekoucí vodě z kohoutku.

17. Vláda připustila, že v sedmi z deseti cel, v nichž byl stěžovatel držen, byla toaleta oddělena od zbytku cely dřevotřískovou přepážkou bez dveří. Ve třech celách, ve kterých byl stěžovatel držen, byla toaleta oddělena zcela.

18. Vláda konečně uvedla, že stěžovateli bylo dovoleno opouštět celu za účelem účasti na různých aktivitách pořádaných v rámci věznice, jako jsou volejbal a basketbal. Taktéž se mohl účastnit kulturních a vzdělávacích akcí a měl přístup do knihovny a denní místnosti s televizorem.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

19. Soud znovu opakuje, že článek 3 zachovává jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností. Úmluva absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení anebo trest, a to bez ohledu na chování oběti (viz Labita proti Itálii, § 119).

20. Jak Soud mnohokrát uvedl, špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, aby mohlo spadat pod čl. 3 Úmluvy. Posouzení této minimální úrovně závažnosti je relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako jsou trvání zacházení, jeho fyzické a duševní účinky a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Při posuzování, zda je zacházení „ponižující“ ve smyslu čl. 3, Soud navíc zohlední, zda je jeho účelem ponížit a pokořit dotčenou osobu a zda, pokud jde o důsledky, zacházení nepříznivě ovlivnilo její osobnost způsobem neslučitelným s čl. 3. Ačkoliv je otázka, zda záměrem zacházení bylo ponížit či pokořit oběť, faktorem, jenž musí být zohledněn, nemůže absence takového záměru nezvratně vyloučit závěr o porušení čl. 3 (viz Peers proti Řecku, § 67–68 a § 74; Valašinas proti Litvě, § 101).

21. Opatření, jimiž je osoba zbavena svobody, často mohou zahrnovat nevyhnutelný prvek utrpení nebo ponížení. Míra příslušného utrpení nebo ponížení nicméně nesmí přesáhnout to, co je nevyhnutelně spojeno s danou formou legitimního zacházení nebo trestu.

22. V souvislosti s vězni Soud zdůraznil, že osoba ve výkonu trestu pouhým svým uvězněním neztrácí ochranu svých práv garantovaných Úmluvou. Naopak, osoby zbavené svobody jsou ve zranitelném postavení a úřady mají povinnost je chránit. Podle čl. 3 Úmluvy musejí státy zajistit, že osoba je držena v podmínkách, jež jsou slučitelné s respektováním její lidské důstojnosti, že styl a způsob provedení opatření ji nevystavují utrpení a strádání přesahujícím nevyhnutelnou úroveň utrpení vlastní věznění a že, vzhledem k praktickým nárokům uvěznění, jsou její zdraví a blaho přiměřeně zabezpečeny (viz Valašinas, cit. výše, § 102, a Kudła proti Polsku, § 94).

23. Při posuzování podmínek věznění musí být zohledněny souhrnné účinky těchto podmínek, jakož i konkrétní tvrzení učiněná stěžovatelem (viz Dougoz proti Řecku, § 46). Délka období, po něž je osoba držena za zvláštních podmínek, musí být také zohledněna (viz mj. Alver proti Estonsku).

24. V souvislosti s podmínkami ve věznicích Soud často shledal porušení čl. 3 Úmluvy v případech, jež se týkaly přelidnění vězeňských cel (viz mezi jinými Lind proti Rusku, § 59, a Orchowski, cit. výše, § 135). Ovšem v jiných případech, kde nebylo přelidnění tak vážné, aby samo o sobě představovalo problém dle čl. 3 Úmluvy, Soud pro své posouzení souladu s tímto ustanovením zohlednil coby relevantní další aspekty fyzických podmínek věznění. Tyto faktory zahrnovaly především dostupnost větrání, přístup k přirozenému světlu nebo vzduchu, dostatečnost topných zařízení, dodržení základních hygienických požadavků a možnost používat toaletu v soukromí. I v případech, které se týkaly větší vězeňské cely – měřící mezi 3 a 4 m2 na vězně – Soud dospěl k závěru o porušení čl. 3, neboť faktor prostoru byl spojen s prokázaným nedostatkem větrání a osvětlení (viz např. Babushkin proti Rusku, § 44; Ostrovar proti Moldavsku, § 89; Peers, cit. výše, § 70–72), nebo s nedostatkem základního soukromí v každodenním životě vězně (viz, mutatis mutandis , Belevitskiy proti Rusku, § 73–79; Valašinas, cit. výše, § 104; Khudoyorov proti Rusku, § 106–107; Novoselov proti Rusku, § 32 a § 40–43).

2. Aplikace těchto principů na projednávaný případ

25. Obraceje se k okolnostem projednávaného případu, Soud poznamenává, že stěžovatel byl držen ve Věznici Wronki mezi dny 31. 3. 2010 a 6. 12. 2011, tedy po dobu jednoho roku a osmi měsíců. V průběhu této doby byl umístěn v deseti různých celách, z nichž tři měly sociální zařízení zcela oddělené od zbytku cely (viz § 17 výše).

26. Stěžovatelovy námitky ohledně nedostatečného větrání a vytápění a nedostatku světla v celách, ve kterých byl držen, nebyly před vnitrostátními soudy (viz § 8 výše), jež přezkoumávaly jeho tvrzení o porušení jeho osobnostních práv, potvrzeny. Soudy ovšem potvrdily, že sociální zařízení umístěná u vchodu do sedmi z jeho cel byla skutečně oddělena od zbytku cely pouze dřevotřískovou přepážkou a neměla dveře (viz § 8 a § 17).

27. Soud konstatuje, že v předchozích případech, které se týkaly nedostatečného přepažení mezi sociálními zařízeními a zbytkem cely, existovaly další přitěžující faktory a pouze jejich celkový účinek umožňoval dospět k závěru o porušení čl. 3 Úmluvy (viz Canali proti Francii, § 52–53, a Peers, cit. výše, § 73). Naproti tomu v projednávaném případě, jak vyplývá z tvrzení vlády, potvrzeného zjištěními učiněnými vnitrostátními soudy, bylo jediným strádáním, jež musel stěžovatel vytrpět, nedostatečné oddělení sociálních zařízení od zbytku cely. Kromě toho byly cely řádně osvětleny, vytápěny a větrány. Stěžovatel měl také přístup k různým činnostem mimo cely (viz § 8 a 16 výše).

28. Zohledňuje výše uvedené, Soud se domnívá, že celkové podmínky stěžovatelova držení ve Věznici Wronki nelze považovat za působící utrpení a strádání, jež přesahuje nevyhnutelnou míru utrpení vlastní věznění nebo jež překračuje práh závažnosti podle čl. 3 Úmluvy.

29. V projednávaném případě proto nedošlo k porušení tohoto ustanovení.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

I. K přijatelnosti

30. Stěžovatel namítal, že okolnosti projednávaného případu představují porušení čl. 8 Úmluvy, jenž v příslušné části zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého … života ...

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

31. Stěžovatel tvrdil, že sociální zařízení bylo od zbytku cely odděleno pouze dřevotřískovou přepážkou, jež byla 1,2 m vysoká, a nemělo dveře. Požadoval, aby vězeňská správa poskytla závěs k oddělení sociálního zařízení od zbytku cely tak, aby bylo zajištěno aspoň minimální soukromí. Jeho žádosti byly ovšem odmítnuty z důvodu, že vnitrostátní právo neobsahuje zvláštní pravidla týkající se způsobu, jakým mají být sociální zařízení oddělena od zbytku cely.

32. Vláda se k těmto tvrzením nevyjádřila. Uvedla ovšem, že ačkoliv sociální zařízení nebylo zcela odděleno od zbytku cely, měl stěžovatel zajištěno dostatečné soukromí.

33. Soud konstatuje, že tato stížnost je provázána se stížností přezkoumávanou výše, a musí být proto rovněž prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Obecné principy

34. Soud připomíná, že ačkoliv opatření neodpovídá zacházení zakázanému čl. 3, může se dostat do konfliktu s čl. 8 Úmluvy (viz, v jiném skutkovém kontextu, Wainwrightovi proti Spojenému království, § 43).

35. Vězni obecně požívají všech základních práv a svobod garantovaných Úmluvou s výjimkou práva na svobodu, u něhož zákonné uvěznění výslovně spadá pod čl. 5 Úmluvy [viz Hirst proti Spojenému království (č. 2), § 69].

36. Ačkoliv je cílem čl. 8 v podstatě ochrana jednotlivce proti svévolnému zásahu ze strany státních orgánů, nenutí pouze stát zdržet se takového zásahu. Vedle tohoto primárně negativního závazku mohou existovat pozitivní závazky obsažené v zajištění účinného respektování soukromého a rodinného života. Tyto závazky mohou zahrnovat přijetí opatření určených k zajištění respektování soukromého a rodinného života i v oblasti vzájemných vztahů jednotlivců. Hranice mezi pozitivními a negativními závazky státu podle čl. 8 nelze přesně definovat. Příslušné principy jsou nicméně obdobné. V obou případech musí být zejména zohledněna spravedlivá rovnováha, jež má být dosažena mezi protichůdnými zájmy (viz Odievre proti Francii, § 40, a Evans proti Spojenému království, § 75).

B. Aplikace těchto principů na projednávaný případ

37. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel byl držen ve Věznici Wronki a v sedmi z deseti cel, kde byl držen, bylo sociální zařízení odděleno od zbytku cely pouze dřevotřískovou přepážkou. Sociální zařízení bylo umístěno u vchodu do cely a nemělo dveře.

38. Soud často dospěl k závěru o porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu špatných podmínek ve vězení v případech, kdy absence adekvátního předělu mezi sociálním zařízením a zbytkem cely byla pouze jednou ze součástí těchto podmínek (viz § 24 výše s dalšími odkazy). Z judikatury Soudu proto vyplývá, že vnitrostátní orgány mají pozitivní závazek zajistit přístup k sociálnímu zařízení, jež je odděleno od zbytku cely způsobem zaručujícím vězňům alespoň minimum soukromí. Soud poznamenává, že podle Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen „CPT“) nelze akceptovat toalety, jež jsou pouze částečně odděleny od cely obývané více než jedním vězněm [CPT/Inf (2012) 13, § 78, a Druhá všeobecná zpráva (CPT/Inf (92) 3), § 49]. Toalety na celách by měly být opatřeny úplnou přepážkou sahající až ke stropu (CPT/Inf (2015) 12, § 74). Po návštěvě v polských věznicích CPT zejména doporučil, aby byla úplná přepážka nainstalována ve všech toaletách umístěných v celách [viz např. CPT/Inf (2014) 21, § 61, a CPT/Inf (2011) 20, § 105 a 106].

39. Soud uvádí, že v období mezi dny 31. 3. 2010 a 6. 12. 2011 byl stěžovatel umístěn v celách, z nichž sedm mělo sociální zařízení, jež nebylo zcela odděleno. V těchto celách byl nucen používat toaletu v přítomnosti ostatních vězňů, a tedy byl ve svém každodenním životě zbaven základní míry soukromí. Stěžovatel tuto záležitost řešil s vězeňskou správou a požadoval, aby byl na místo alespoň pověšen závěs, jenž by oddělil sociální zařízení. Vězeňská správa odpověděla, že vnitrostátní právo nestanoví zvláštní úpravu ohledně způsobu, jak mají být sociální zařízení v celách vybavena a oddělena (viz § 31 výše).

40. Z toho plyne, že v projednávaném případě vnitrostátní orgány nesplnily svůj pozitivní závazek zajistit stěžovateli minimální úroveň soukromí po dobu, kdy byl držen ve Věznici Wronki.

41. Zohledňuje výše uvedené, Soud uzavírá, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

[§ 42. – 47. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 3 Úmluvy nebyl porušen.

2. čl. 8 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.