ROMAN ZAKHAROV proti Rusku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 4. prosince 2015 ve věci č. 47143/06 – Roman Zakharov proti Rusku

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že samotnou existencí zákonné úpravy, která připouštěla v podstatě plošné odposlouchávání mobilní komunikace obyvatelstva, aniž by obsahovala dostatečné záruky proti svévoli a omezovala zásahy do práv dotčených osob na to, co je v demokratické společnosti skutečně nezbytné, došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelem byl ruský občan, ředitel vydavatelství, šéfredaktor novin a předseda nevládní organizace, jehož profesní činnost spočívala ve sledování míry nezávislosti ruských sdělovacích prostředků a dodržování svobody projevu. Stěžovatel využíval služeb několika mobilních operátorů. V roce 2003 podal proti třem z nich žaloby, v nichž namítal, že mělo dojít k porušení jeho práva na respektování soukromého života a korespondence tím, že mobilní operátoři byli nuceni nainstalovat zařízení, která zpravodajským službám a policejním orgánům umožňují sledovat veškerou telefonní komunikaci, aniž k tomu obdržely povolení soudu. Stěžovatel požadoval, aby byla tato zařízení odstraněna. Vnitrostátní soudy však jeho žaloby zamítly s tím, že stěžovatel neprokázal, že by mobilní operátoři ve skutečnosti informace o obsahu chráněné komunikace těmto orgánům poskytli. Samotná instalace takových zařízení dle jejich názoru nepředstavuje porušení dovolávaných práv, neboť slouží toliko k tomu, aby příslušné orgány mohly využívat zákonem stanovených operativně pátracích způsobů práce.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že ruský systém umožňující tajné odposlouchávání telefonních hovorů porušuje jeho právo na respektování soukromého života a korespondence, a že v této souvislosti neměl k dispozici žádný účinný prostředek nápravy.

A. K postavení oběti a existenci zásahu do práv stěžovatele

V projednávané věci spatřoval stěžovatel zásah do svých práv již na základě samotné existence zákona, který připouštěl provádění tajných odposlechů bez soudního povolení, tedy pouhého rizika, že mohl být těmto opatřením vystaven, a nikoliv proto, že by snad namítal, že vůči němu byla daná právní úprava uplatněna.

Soud připomněl obecné pravidlo, že Úmluva nepřipouští tzv. actio popularis, tedy abstraktní přezkum napadené právní úpravy, aniž by byla vůči stěžovateli v konkrétní situaci použita (srov. N. C. proti Itálii, č. 24952/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. prosince 2002, § 56). Aby bylo možné považovat stěžovatele za oběť namítaného porušení ve smyslu článku 34 Úmluvy, musí prokázat, že byl předmětným opatřením přímo dotčen na svých právech (Centre for Legal Resources jménem Valentina Câmpeana proti Rumunsku, č. 47848/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 96). Ve věci Klass a ostatní proti Německu (č. 5029/71, rozsudek pléna ze dne 6. září 1978, § 34) však Soud uznal, že za určitých okolností si stěžovatel může nárokovat postavení oběti i z důvodu pouhé existence tajných opatření nebo zákonné úpravy, jež umožňuje jejich provádění, aniž by zároveň tvrdil, že vůči němu byla uplatněna. Odchylka od obecného pravidla připouštějící domáhat se abstraktního přezkumu právní úpravy je zvláště ospravedlnitelná právě v oblasti tajného sledování osob, neboť v opačném případě by tato opatření v podstatě nebylo možné účinně napadnout. Tím by však byli dotčení jednotlivci de facto zbaveni ochrany práv dle článku 8 Úmluvy jen díky tomu, že jsou porušována prostřednictvím utajovaných metod práce, o jejichž existenci se nemají jak dozvědět (Kennedy proti Spojenému království, č. 26839/05, rozsudek ze dne 18. května 2010, § 124).

Po přijetí rozsudku ve věci Klass a ostatní se judikatura rozcházela v tom, jak široce lze tam vypočtené zásady vykládat. V několika věcech Soud konstatoval, že se postavení oběti nemůže dovolávat každá osoba v dotčeném státě, která má jen neurčitou obavu, že o ní mohly bezpečnostní složky shromažďovat informace. Nelze však spravedlivě požadovat, aby prokázala, že byla utajovanými prostředky skutečně sledována. Postačí, pokud se Soud ujistí, že v daném státě byla uplatňována praxe tajného sledování osob spolu se zvýšenou mírou pravděpodobnosti, že těmito opatřeními mohl být stěžovatel dotčen (viz např. Esbester proti Spojenému království, č. 18601/91, rozhodnutí ze dne 2. dubna 1993; Iliya Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 49 a 50). V jiných věcech naopak Soud konstatoval, že sama existence zákonné úpravy, která připouští tajné sledování prakticky všech osob na daném území, představuje zásah do jejich práv, a to i bez existence konkrétních opatření, která by vůči nim byla namířena (srov. Malone proti Spojenému království, č. 8691/79, rozsudek pléna ze dne 2. srpna 1984, § 64; Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí ze dne 29. června 2006, § 78; Iordachi a ostatní proti Moldavsku, č. 25198/02, rozsudek ze dne 10. února 2009, § 30–35). Konečně v nedávné věci Kennedy proti Spojenému království (cit. výše, § 124) Soud upozornil, že při zkoumání, zda si stěžovatel může nárokovat postavení oběti, je třeba přihlédnout i k dostupnosti prostředků nápravy na vnitrostátní úrovni a míře rizika, že na něho byla utajovaná opatření použita.

Na pozadí těchto různorodých přístupů Soud považoval za příhodné vyjasnit podmínky, za nichž se mohou stěžovatelé dovolávat postavení oběti porušení článku 8 Úmluvy, aniž by musely prokázat, že byli vystaveni tajnému sledování. Za nejvhodnější Soud označil přístup v posledně citované věci. Předně je třeba zohlednit rozsah zákonné úpravy umožňující tajné sledování a posoudit, zda jí stěžovatel mohl být dotčen, ať už z důvodu, že přináleží ke skupině osob, vůči níž je právní úprava namířena, nebo proto že posuzovaná úprava přímo dopadá na všechny uživatele komunikačních služeb, poněvadž zakládá systém, kdy lze zachytit jakoukoli korespondenci. Zadruhé je třeba vzít na zřetel prostředky nápravy dostupné na vnitrostátní úrovni a přizpůsobit intenzitu přezkumu v závislosti na jejich účinnosti. Nejsou-li takové prostředky nápravy osobám, které pojaly podezření, že mohly být sledovány, dostupné, nelze považovat zvýšené podezření a znepokojení široké veřejnosti, že tyto nástroje mohou být zneužívány, za neopodstatněnou. Za těchto okolností se pak mohou všichni uživatelé považovat za potenciálně přímo dotčené na svých právech, a tudíž namítat zásah do svého práva na respektování soukromého života a korespondence. Jsou-li naopak prostředky nápravy na vnitrostátní úrovni dostupné, bude obava z tajného sledování méně odůvodněná. Za takové situace si stěžovatelé mohou nárokovat postavení oběti, pokud doloží, že s ohledem na svou osobní situaci jsou potenciálně v ohrožení, že mohli být těmto opatřením podrobeni.

Tyto zásady Soud uplatnil i v posuzované věci. Předně připomněl, že obsah mobilní komunikace spadá pod ochranu „soukromého života“ a „korespondence“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy (srov. Liberty a ostatní proti Spojenému království, č. 58243/00, rozsudek ze dne 1. července 2008, § 56). Dále naznal, že ruská právní úprava zakládá systém, dle něhož může být sledován prakticky každý uživatel mobilního zařízení, aniž by se o této skutečnosti vůbec kdy dozvěděl. Neobsahuje ani žádné prostředky nápravy, jejichž prostřednictvím by se dotčené osoby mohly domáhat přezkumu, zda byly těmto opatřením vystaveny. Soud proto uzavřel, že stěžovatel se v projednávané věci mohl dovolávat postavení oběti, i když nebyl schopen prokázat, že byl odposlechům vystaven. Ze stejných důvodů shledal, že pouhá existence napadené právní úpravy sama o sobě představovala zásah do výkonu stěžovatelových práv chráněných článkem 8 Úmluvy.

B. K odůvodněnosti

a) Obecné zásady

Soud úvodem připomněl, že jakýkoli zásah do práv chráněných v čl. 8 odst. 1 Úmluvy je ve světle druhého odstavce tohoto ustanovení ospravedlnitelný jen za předpokladu, že byl stanoven zákonem, sledoval některý z legitimních cílů zde vypočtených a byl k dosažení tohoto cíle v demokratické společnosti nezbytný. V kontextu tajného sledování jsou přitom otázky zákonnosti a nezbytnosti zásahu úzce spojeny, a proto musejí být posuzovány najednou.

Podmínka zákonnosti se nevyčerpává tím, že zásah měl základ ve vnitrostátním právu, neboť dané ustanovení též vyžaduje, aby zákonná úprava splňovala kvalitativní požadavky, tj. aby byla z hlediska dotčených osob dostupná, předvídatelná a obsahovala záruky bránící svévoli. Požadavek předvídatelnosti nelze v kontextu tajného sledování osob vykládat stejně jako v jiných oblastech. Neznamená tak, že by jednotlivci měli být s to předvídat, kdy je pravděpodobné, že mohou být orgány veřejné moci sledováni, aby tomu mohli přizpůsobit své chování. Zákon však musí být do té míry dostatečně přesný a určitý, aby poskytoval ochranu proti svévolnému zasahování do uvedených práv a aby poskytl stěžovatelům představu o okolnostech a podmínkách, za jakých jsou veřejné orgány oprávněny uchýlit se k prostředkům tajnému sledování. Jinými slovy, zákon musí dostatečně jasně stanovit rozsah uvážení, kterým příslušné orgány disponují, a způsob jeho výkonu, aby poskytl dotčeným jednotlivcům dostatečnou ochranu před svévolnými zásahy (viz Leander proti Švédsku, č. 9248/81, rozsudek ze dne 26. března 1987, § 51).

Soud ve své judikatuře již dříve shrnul minimální záruky, které by měla vnitrostátní právní úprava umožňující tajné sledování osob obsahovat, aby bylo vyloučeno riziko zneužití: (a) stanovit povahu trestných činů, které mohou zavdat důvod k vydání povolení k odposlechu, (b) vymezit okruh osob, vůči nimž mohou být odposlechy nařízeny, (c) zakotvit maximální přípustnou dobu trvání těchto opatření, (d) stanovit postup, který musí být dodržován při vyhodnocování, používání a uchovávání údajů získaných prostřednictvím odposlechů, (e) obsahovat preventivní opatření, která musí být přijata při předávání získaných informací třetím osobám, a (f) určit okolnosti, za kterých musejí být nahrávky smazány nebo zničeny (Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 56–58; Prada Bugallo proti Španělsku, č. 58496/00, rozsudek ze dne 18. února 2003, § 30).

Konečně jde-li o zkoumání nezbytnosti zásahu, vnitrostátní orgány požívají určitého prostoru pro uvážení, aby zvolily konkrétní opatření, která považují za nezbytná k dosažení sledovaného legitimního cíle. Jimi učiněná volba však podléhá evropskému přezkumu, který zahrnuje jak vnitrostátní právní rámec, tak rozhodnutí, která byla na jeho základě přijata. Soud se musí ubezpečit, že byly nastoleny dostatečné a účinné záruky bránící svévolnému vměšování do soukromé sféry dotčených osob. Při zkoumání nezbytnosti zásahu tak musí vycházet z konkrétních okolností případu, jako je zejména povaha, rozsah a délka trvání těchto opatření, důvody, které vedly k jejich povolení, povaha orgánu, který byl oprávněn jejich užití povolit, provádět a dozorovat, jakož i opravné prostředky dostupné podle vnitrostátního právního řádu. Kromě toho musí Soud ověřit, zda postup nařizování a kontroly nad prováděním těchto invazivních opatření byl způsobilý omezit zásahy do práv dotčených osob jen na situace, kdy je to v demokratické společnosti nezbytné (Kvasnica proti Slovensku, č. 72094/01, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 80). Dozor a kontrola nad prostředky tajného sledování osob přichází v úvahu ve třech stádiích: (a) v době povolování jejich užití, (b) při jejich provádění a (c) poté, co bylo jejich nasazení ukončeno. V prvních dvou případech bude přezkum z povahy věci probíhat bez vědomí dotčených osob, a proto musí být nastaven způsobem, aby vylučoval jakékoli riziko zneužití a svévole. V zásadě je tudíž žádoucí, aby byl svěřen moci soudní, která skýtá nejlepší záruku nezávislosti, nestrannosti a řádného postupu. Co se týče následného přezkumu, jeho účinnost je nevyhnutelně podmíněna tím, aby se dotčené osoby následně dozvěděly o tom, že byly tajnému sledování vystaveny. Teprve poté mohou zvážit, zda nechat zákonnost nařízení či provádění těchto opatření posoudit nezávislým soudem.

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

Ve vztahu k projednávané věci Soud na úvod vyzdvihl, že mezi stranami není sporu o tom, že odposlechy telefonních hovorů měly základ ve vnitrostátním právu a že tato úprava sledovala legitimní cíl spočívající v ochraně národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země a předcházení zločinnosti. Soud proto dále přistoupil k posouzení, zda byla vnitrostátní právní úprava dostupná, zda skýtala odpovídající a účinné záruky proti svévoli a zda byla způsobilá omezit zásahy do práv dotčených osob na nezbytné minimum.

1. Dostupnost zákonného základu. Strany se shodovaly v tom, že většina právních předpisů, na jejichž základě bylo tajné sledování nařizováno, byla veřejně dostupná. Výjimku v tomto směru představovaly pouze dodatky k nařízení o technických požadavcích na zařízení umožňující provádění operativně pátracích činností prostřednictvím telekomunikačních sítí. Soud shledal, že tyto dodatky nebyly nikdy uveřejněny v úřední, natož veřejnosti přístupné, sbírce, neboť byly považovány za normy čistě technického charakteru. Na druhou stranu však na jejich základě bylo možné zasahovat do práv uživatelů mobilních sítí, když zakotvovaly přímý přístup orgánů výkonné moci k obsahu veškeré komunikace prostřednictvím mobilních zařízení. Soud byl tudíž názoru, že tyto dodatky by měly být veřejnosti zpřístupněny. Stalo se tak v ministerském věstníku, který byl dostupný toliko přihlášených odběratelům, a skrze soukromě provozovanou internetovou databázi právních předpisů. Podle Soudu sice bylo sice politováníhodné, že nařízení a jeho dodatky nebyly přístupné v úřední sbírce, avšak za situace, kdy byly dostupné alespoň popsaným způsobem, nepovažoval za nezbytné se námitkou jejich nedostupnosti dále zabývat, jelikož právní úpravu považoval za nedostatečnou z jiných důvodů.

2. Rozsah použití prostředků tajného sledování. Soud zopakoval, že vnitrostátní právo musí stanovit jasné meze použitelnosti těchto opatření, aby byly dotčeným osobám zřejmé okolnosti, za nichž se mohou orgány veřejné moci k jejich užití uchýlit. Za tímto účelem musí být zřetelně vymezena povaha trestných činů, pro něž lze tajné sledování povolit, jakož i okruh osob, jejichž telefonní hovory mohou být odposlouchávány. Požadavek předvídatelnosti však nutně nevyžaduje, aby zákon obsahoval vyčerpávající výčet trestných činů, které mohou zavdat důvod k nařízení odposlechu v zájmu národní bezpečnosti. Postačí, aby byl jejich okruh vymezen charakteristikou společensky škodlivého jednání.

Posuzovaná právní úprava připouštěla užití prostředků tajného sledování v případě středně závažných, závažných a zvlášť závažných trestných činů, tedy těch, u nichž byla horní hranice trestní sazby stanovena přinejmenším na tři roky. Takovou úpravu Soud považoval za dostatečně jasnou a určitou. Vyjádřil však znepokojení nad tím, že jde o značné množství skutkových podstat, včetně méně závažných forem trestné činnosti, jako jsou např. kapesní krádeže. Právní úprava nadto připouštěla odposlech nejen osoby v postavení podezřelého či obviněného, nýbrž i jiných osob, které mohou mít informace o trestném činu nebo jiné relevantní informace, aniž by byly tyto pojmy blíže objasněny. Podobně byla tato opatření použitelná i v návaznosti na přijetí informace o událostech nebo činnostech, které ohrožují ruskou národní, vojenskou, hospodářskou nebo ekologickou bezpečnost. Ani tyto pojmy však právní úprava blíže nerozváděla, čímž byla orgánům výkonné moci ponechána v podstatě neomezená pravomoc vystavující dotčené osoby riziku svévole. Soud naopak uznal, že tato rozsáhlá diskrece při výkladu ústředních pojmů může být omezena, pakliže je k užití těchto opatření nezbytné předchozí soudní povolení. Nezávislý soudní přezkum ex ante představuje klíčovou záruku proti svévolným zásahům do práv dotčených osob.

3. Trvání odposlechů. Soud připomněl, že pokud existují dostatečné záruky, může být celková doba trvání odposlechů ponechána na úvaze orgánů, které jsou příslušné vydat a prodloužit příkaz k odposlechu. Klíčovými zákonnými zárukami je stanovení doby, po jejímž uplynutí příkaz k odposlechu pozbude účinnosti, podmínky, za kterých může být jeho platnost prodloužena a za kterých musí být odposlech ukončen (viz Kennedy proti Spojenému království, cit. výše, § 161). Ruská právní úprava splňovala první dvě podmínky, když jasně stanovila, že příkaz k odposlechu lze vydat na dobu, která nesmí překročit šest měsíců. Tu lze prodloužit až o dalších šest měsíců po čerstvém přezkoumání nashromážděných podkladů. Soud dále seznal, že podmínka nezbytnosti, která musí být splněna po celou dobu provádění odposlechu, byla uvedena pouze v trestním řádu. Odposlechy prováděné v zájmu národní bezpečnosti na základě zákona o operativně pátracích prostředcích tudíž nebyly doprovázeny dostatečnou zárukou proti svévoli v podobě podmínky, aby byl odposlech ukončen, jakmile vyšlo najevo, že důvody pro jeho nařízení pominuly.

4. Úprava uchovávání, přístupu, přezkumu, užívání, předávání a ničení zachycených informací. Soud měl za to, že zkoumaná právní úprava omezuje riziko neoprávněného přístupu k zachyceným informacím na nezbytné minimum. Vyzdvihl, že informace získané na základě odposlechů podléhají režimu utajení, musí být zapečetěny a uchovávány způsobem, který vylučuje přístup nepovolaných osob. Mohou být poskytnuty jen státním úředníkům s bezpečnostní prověrkou na odpovídající stupeň utajení, a to navíc za předpokladu, že je bezpodmínečně potřebují pro plnění svých úkolů (zásada „need to know“). Soud nepovažoval za nepřiměřené, pokud právní úprava přikazovala, aby byly odposlechy v případě osob, které nakonec nebyly obviněny z trestného činu, zničeny v šestiměsíční lhůtě. Naopak postrádal zákonem uloženou povinnost, aby byly neprodleně zničeny záznamy, které nejsou z hlediska účelu sledování relevantní (srov. Klass a ostatní proti Německu, cit. výše, § 52). Jejich uchovávání po dobu šesti měsíců měl za zjevně nepřiměřené. Soud konečně podrobil kritice skutečnost, že právní úprava ponechávala na uvážení soudce, aby po skončení řízení, které vyústilo v obvinění sledované osoby, rozhodl o nutnosti uchovávat či zničit záznamy použité jako důkazy.

5. Povolování odposlechů. Soud postupně zkoumal povahu orgánu, který byl oprávněn povolit sledování, rozsah jeho přezkumných pravomocí a obsah jím vydaného povolení.

Povolujícím orgánem může být podle Soudu i jiný orgán než soud, pakliže je dostatečně nezávislý na moci výkonné [Dumitru Popescu proti Rumunsku (č. 2), č. 71525/01, rozsudek ze dne 26. dubna 2007, § 71]. Ruská právní úprava dle Soudu obsahuje důležitou záruku proti svévoli při provádění odposlechů, neboť vyžaduje, aby zachycení jakékoli komunikace bylo nejprve povoleno soudem.

Pro rozsah přezkumné pravomoci vyplývá z judikatury Soudu dále požadavek, aby byl povolující orgán schopen ověřit existenci důvodného podezření vůči dané osobě, tedy zda existují okolnosti odůvodňující podezření, že se dopouští jednání, pro které lze odposlech nařídit. Kromě toho musí být schopen posoudit, zda je povolení odposlechu v demokratické společnosti nezbytné, tj. přiměřené k dosažení sledovaného účelu, včetně otázky, zda nelze sledovaného cíle dosáhnout s pomocí jiných – z hlediska dotčených práv méně invazivních – prostředků (Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, č. 62540/00, rozsudek ze dne 28. června 2007, § 51; Kennedy proti Spojenému království, cit. výše, § 31 a 32). Rozsah soudního přezkumu Soud v projednávané věci považoval za značně omezený, neboť soudcům nejsou v praxi předkládány všechny relevantní informace, aby mohli posoudit, zda v konkrétním případě existují dostatečné skutkové podklady odůvodňující podezření, že se dotčená osoba podílí na činnostech, pro něž lze zachycení její komunikace povolit. Soudy zejména nemají přístup k informacím o tajných agentech, policejních informátorech nebo o organizaci a taktice užívání operativně pátracích prostředků. Nejenže právní úprava nevyžaduje, aby soudci zkoumali existenci „důvodného podezření“ vůči dotčené osobě, ale ti neuplatňují ani test přiměřenosti. V praxi nebývají žádosti o povolení odposlechů doprovázeny žádnými podkladovými materiály a soudci je dodatečně nevyžadují.

Ve vztahu k obsahu samotného povolení k odposlechu Soud poznamenal, že v něm musí být jednoznačně určitelná konkrétní osoba, vůči níž daná opatření směřují, ať už jménem, adresou, telefonním číslem nebo jinými identifikátory (srov. Liberty a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 64 a 65); Kennedy proti Spojenému království, cit. výše, § 160). Trestní řád sice stanoví, že žádost o povolení odposlechu musí obsahovat jednoznačnou identifikaci osoby, jejíž komunikace má být zachycena, nicméně zákon o operativně pátracích prostředcích takový požadavek neobsahuje. Soudy proto nezřídka vydávají povolení k odposlechu všech telefonních hovorů uskutečněných v oblasti, kde došlo ke spáchání trestného činu. Podle názoru Soudu taková povolení přiznávají orgánům nepřiměřeně široký prostor pro uvážení.

Soud se dále zabýval zvláštním režimem, který připouští, že v naléhavých případech lze komunikaci zachytit i bez předchozího povolení soudu. Při posuzování podobného režimu (viz Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, cit. výše, § 16 a 82) uznal, že může být slučitelný s Úmluvou za předpokladu, že skýtá dostatečné záruky, aby odposlechy bez soudního povolení byly prováděny jen v náležitě odůvodněných a zcela nezbytných případech. Ruská právní úprava však neomezuje použití tohoto zvláštního postupu jen na případy bezprostředního a vážného ohrožení národní bezpečnosti a ponechává orgánům bezbřehý prostor pro uvážení, kdy lze tento zvláštní postup využít. Dle názoru Soudu zvolený přístup nabízí širokou možnost zneužití. Soud tak učinil závěr, že proces povolování odposlechů v Rusku nezaručuje, že nebudou nařizovány svévolně, nahodile a bez zvážení všech podstatných okolností.

Pozornosti Soudu neušla ani skutečnost, že záruka v podobě systému povolování odposlechů byla v praxi zcela podkopána tím, přístup k veškeré komunikaci v držení provozovatelů telefonních sítí nebyl podmíněn předložením soudního povolení. Provozovatelé byli naopak povinni nainstalovat zařízení, která orgánům výkonné moci umožnila přímý přístup k mobilní komunikaci všech uživatelů. Obsah jejich korespondence nadto musel být po tři roky uchováván v elektronické podobě způsobem, aby byl těmto orgánům kdykoli dostupný. Systém byl tedy nastaven způsobem, který umožňoval obcházet soudní povolení. Jako takový je dle Soudu obzvláště náchylný k masivnímu zneužití a svévolným zásahům do práv dotčených osob.

6. Průběžný dohled nad prováděním odposlechů. Soud nejprve podtrhl, že zařízení umožňující přímý přístup orgánu výkonné moci ke komunikaci osob nezaznamenávají žádné údaje, které by dohledovému orgánu následně umožnily odhalit případy neoprávněného zachycení komunikace bez soudního povolení. Jakákoli kontrola je tedy v tomto směru a priori bezzubá a neúčinná.

Pokud jde o provádění odposlechů na základě soudního povolení, Soud shledal, že soudy, které povolení vydaly, nemají pravomoc vykonávat dozor nad jejich prováděním. Nemohou tak ani kontrolovat, zda příslušné orgány nepřekračují meze vydaného povolení. Průběžná kontrola byla dle vlády svěřena do rukou prezidenta, Parlamentu, vlády a státního zastupitelství. I když je v zásadě žádoucí, aby byla průběžná kontrola svěřena soudu, dohled orgánu nesoudního typu může být slučitelný s Úmluvou, pakliže jde o orgán dostatečně nezávislý na orgánech, které sledování provádějí, a jsou-li mu svěřeny dostatečné pravomoci k výkonu účinného dozoru (Klass a ostatní proti Německu, cit. výše, § 56).

Soud předně odmítl, že by mohla být účinná kontrola vykonávána prezidentem, Parlamentem či vládou, když právní úprava nestanoví žádná pravidla, dle nichž by tyto orgány vykonávaly dozor nad prováděním odposlechů. Proto se dále zabýval pouze dozorem ze strany státních zástupců, byť dříve shledal, že státní zástupci nejsou dostatečně nezávislí na orgánech provádějících sledování (Iordachi a ostatní proti Moldavsku, cit. výše, § 47). Státní zástupci jsou v Rusku jmenováni i odvoláváni nejvyšším státním zástupcem po projednání s místními orgány výkonné moci, což dle Soudu může vzbuzovat oprávněné pochybnosti o jejich nezávislosti. Co se týče jejich pravomocí, Soud připomněl zásadní význam toho, aby měl dohledový orgán přístup ke všem důležitým dokumentům, včetně důvěrných, které si vyžádá (viz Keneddy proti Spojenému království, cit. výše, § 166). Zákon státním zástupcům přiznával pravomoc vykonávat ad hoc kontroly provádění odposlechů. Při výkonu dozoru jsou oprávněni prostudovat veškerou dokumentaci, důvěrné písemnosti nevyjímaje, nicméně nemohou se seznamovat s informacemi o agentech tajných služeb, o jimi použitých taktikách a prostředcích apod. Dohledová pravomoc státních zástupců je tudíž omezená. Odposlechy prováděné zpravodajskými službami mohou být nadto přezkoumány výlučně jen na žádost dotčených osob. Vzhledem k tomu, že jednotlivci nejsou o provedení odposlechu informováni, je krajně nepravděpodobné, že by taková žádost vůbec mohla být v praxi podána. Tyto odposlechy proto přezkumu ze strany státních zástupců v podstatě nepodléhají. Právní úprava tak dle Soudu sice svěřuje státním zástupcům určité dohledové pravomoci, neobsahuje však žádná ustanovení, která by nařizovala zničení dokumentů získaných v rozporu se zákonem. Soud konečně zkoumal, zda je jejich činnost podrobena veřejné kontrole. V tomto ohledu shledal, že státní zástupci musí každý půl rok překládat nejvyššímu státnímu zástupci podrobnou zprávu o provedených šetřeních. Tyto zprávy ale obsahují pouze statistické informace o celé řadě nejrůznějších šetření, aniž by byla samostatná pozornost věnována provádění odposlechů. Neobsahují ani informace o zjištěných porušeních zákona ani o přijatých opatřeních k nápravě. Navíc jsou důvěrné a veřejnost k nim nemá přístup. Vláda konečně Soudu nepředložila žádné zprávy nebo rozhodnutí, z nichž by vyplývalo, že státní zástupci v praxi skutečně přikazující zastavení provádění odposlechů nebo zjednání nápravy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel naopak předložil dokumenty prokazující, že tito se nemohou domoci přístupu k utajovaným dokumentům, dospěl Soud k závěru, že ani dohled prováděný státními zástupci nepředstavuje dostatečnou a účinnou záruku proti svévoli.

7. Oznámení o provedení odposlechu a dostupné prostředky nápravy. Soud připomněl, že požadavek, aby se dotčení jednotlivci následně dozvěděli, že byli vystaveni sledování, je úzce spjat s otázkou účinnosti prostředků nápravy. Soud si je vědom, že ne vždy je v praxi možné jednotlivci oznámit, že jeho komunikace byla odposlechnuta, neboť by tím mohlo dojít k ohrožení dlouhodobého účelu sledování. Proto ani neoznámení této skutečnosti nemůže samo o sobě vést k závěru, že zásah nebyl v demokratické společnosti nezbytný. Jakmile však účel sledování nemůže být nadále zmařen, dotčeným osobám musí být dáno na vědomí, že byly odposlechům vystaveny (viz Klass a ostatní proti Německu, cit. výše, § 58; Weber a Saravia proti Německu, cit. výše, § 135). Absenci takového mechanismu Soud dříve označil za neslučitelnou s článkem 8 Úmluvy, když naznal, že zbavovala dotčené osoby jakékoli účinné možnosti domáhat se odškodnění za nezákonný zásah do jejich práv (Dumitru Popescu proti Rumunsku (č. 2), cit. výše, §77; Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, cit. výše, § 90 a 91). Naopak ve věci Kennedy proti Spojenému království (cit. výše, § 167) Soud dospěl k opačnému postoji, jelikož dle právní úpravy mohl každý, kdo se domníval, že mohl být sledován, zahájit přezkumné řízení u nezávislého orgánu.

Ruská právní úprava nestanoví požadavek, aby byly dotčené osoby následně o provedeném sledování vyrozuměny. Nemají tak prakticky žádnou možnost zjistit, že jejich komunikace byla odposlouchávána, ledaže by proti nim byla užita jako důkaz viny v následném trestním řízení. Osoby, které se nějakým způsobem dozvěděly, že byly sledovány, sice mohou dle zákona vyžadovat informace o údajích, které byly takto získány, podání takové žádosti je však podmíněno tím, že osoba musí být schopna prokázat, že vůči ní byly prostředky tajného sledování nasazeny. I kdyby unesla důkazní břemeno, úprava nepřipouští, aby se mohla seznámit s utajovanými skutečnostmi, k nimž náleží informace o prostředcích a postupech užitých při sledování, totožnosti osob, které ho prováděly, a zjištěních rovněž podléhajících režimu utajení. Soud tak učinil závěr, že možnost dotčených osob domoci se informací o uskutečněném sledování je v praxi neúčinná.

Absenci následného mechanismu oznamování sledování dotčeným osobám a jejich nemožnost dobrat se informace, zda byly sledovány, na vlastní žádost Soud zohlednil při zkoumání účinnosti dostupných prostředků nápravy, jichž se dovolávala žalovaná vláda.

Předně odmítl, že by účinným prostředkem nápravy mohla být stížnost k nadřízenému osoby, která odposlech prováděla. Soud už dříve vyslovil názor, že taková stížnost nenaplňuje požadavek nezávislosti, který je předpokladem účinnosti jakéhokoli následného přezkumu (srov. Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, rozsudek ze dne 12. května 2000, § 45–47). Se stejným zdůvodněním posléze odmítl, že by tuto úlohu mohli plnit státní zástupci.

Vláda uvedla, že dotčení jednotlivci mají k dispozici čtyři další způsoby obrany: (a) odvolání, dovolání a žádost o výkon dohledu ve vztahu k rozhodnutí soudu, jímž byl odposlech povolen, (b) žádost o soudní přezkum podle trestního řádu, (c) žádost o přezkum podle zákona o soudní kontrole a občanského soudního řádu a (d) žalobu dle občanského zákoníku. Soud nicméně dospěl k závěru, že všechny dovolávané prostředky nápravy jsou dostupné pouze osobám, které byly obeznámeny s tím, že byly odposlouchávány. K těm však patří pouze jedinci, vůči nimž bylo odposlechů použito jako důkazů v rámci trestního řízení. Vláda navíc nebyla schopna praktickou účinnost údajných prostředků nápravy doložit žádnými příklady rozhodnutí, kdy bylo těmto prostředkům nápravy vyhověno. Soud proto rozhodl, že ruská právní úprava neposkytuje účinný prostředek nápravy proti prostředkům tajného sledování v případě, že nedošlo k zahájení trestního řízení proti dotčené osobě, neboť dotčení jednotlivci jinak nemají možnost se dozvědět o tom, že jejich komunikace byla odposlouchávána.

Ve světle těchto skutečností Soud učinil závěr, že ruská právní úprava neposkytuje dostatečné a účinné záruky proti svévoli a riziku zneužití, které je vlastní každému systému tajného sledování a které je o to větší tam, kde mají policejní orgány a zpravodajské služby technickými prostředky zajištěn přímý přístup k veškeré mobilní komunikaci. Stěžovatel ostatně předložil Soudu příklady, z nichž vyplývalo, že ke svévolným zásahům do práv v praxi nezřídka dochází. Posuzovaná právní úprava tak nesplňuje požadavky na kvalitu zákonného rámce a není schopna omezit zásahy na to, co je v demokratické společnosti skutečně nezbytné. K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.

III. Oddělená stanoviska

a) Souhlasné stanovisko soudce Dedova

Soudce Dedov zpochybnil pravomoc Soudu přezkoumávat kvalitu a účinnost vnitrostátního práva v abstraktní rovině, aniž by bylo prokázáno, že stěžovatel byl v postavení oběti. Dále vyzdvihl, že by se Soud měl více zaměřit na konkrétní porušení, neboť není udržitelný závěr, že by všichni občané určité země mohli být obětí tajných odposlechů, aniž by v podrobnostech zkoumal systém působící v daném státě. Skutkové závěry Soudu by tak neměly převážně vycházet z tvrzení stěžovatele. Samotné napojení zařízení pro odposlech do komunikační sítě ještě bez dalšího neznamená, že skutečně došlo k odposlechu stěžovatelových hovorů. Závěry Soudu by přitom neměly stavět na domněnkách, ale na objektivních skutečnostech. Těmto námitkám navzdory jmenovaný hlasoval spolu s většinou pro přijatelnost stížnosti a souhlasil, že v projednávaném případě došlo k porušení článku 8 Úmluvy. K tomu ho vedla zejména skutečnost, že ruské soudy se odmítly meritorně námitkami stěžovatele zabývat.

b) Částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ziemele

Jmenovaná soudkyně vyjádřila nesouhlas toliko se závěrem většiny nepřiznat stěžovateli žádnou náhradu za údajně vzniklou nemajetkovou újmu.