EBRAHIMIAN proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 26. listopadu 2015 ve věci č. 64846/11 – Ebrahimian proti Francii

Senát páté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že neprodloužením pracovního poměru stěžovatelky jakožto sociální pracovnice ve veřejném zdravotnickém zařízení, a to z důvodu, že trvala na nošení muslimského šátku při výkonu své práce, nedošlo k porušení článku 9 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka v říjnu 1999 nastoupila na místo sociální pracovnice v rámci psychiatrického oddělení Centra sociální a nemocniční péče v Nanterre. Uzavřela pracovní smlouvu na dobu určitou do konce roku, která jí byla posléze prodloužena o jeden rok, tj. do konce roku 2000. Dne 11. prosince 2000 ředitel personálního oddělení centra informoval stěžovatelku, že její smlouva již nebude prodloužena, jelikož si při výkonu práce odmítá sejmout z hlavy muslimský šátek, na což si již stěžovalo několik pacientů centra. Poukázal přitom na stanovisko Státní rady (Conseil d’État, nejvyšší správní soud) z května 2000, dle něhož se zásada laickosti (laïcité; francouzský koncept zahrnující zejména oddělení státu od náboženských organizací), jakož i zásada neutrality veřejné služby vztahují na všechny její představitele a vylučují, aby jim při výkonu veřejné služby náleželo právo projevovat své náboženské přesvědčení, což zahrnuje i nošení náboženských symbolů.

Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatelka neúspěšně bránila v rámci správního soudnictví. Vnitrostátní soudy shledaly, že neprodloužení její pracovní smlouvy je v souladu se zásadami laickosti a neutrality veřejné služby. Uvedly zároveň, že účelem namítaného opatření je chránit všechny uživatele veřejné služby před rizikem ovlivňování či zásahu do jejich svobody svědomí, což je zvláště důležité u těch uživatelů, kteří se vyznačují zvýšenou zranitelností či odkázaností.

Mezitím – v únoru 2001 – byla stěžovatelka písemně informována o rozhodnutí ředitele personálního oddělení centra zahrnout ji na seznam kandidátů pro výběrové řízení na místa sociálních asistentek; stěžovatelka se však tohoto výběrového řízení nezúčastnila.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 9 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že rozhodnutím o neprodloužení její pracovní smlouvy došlo k zásahu do její svobody projevovat své náboženské vyznání.

Dle Soudu nelze pochybovat o tom, že nošení šátku bylo u stěžovatelky projevem jejího upřímného náboženského přesvědčení, a že tedy namítaným rozhodnutím došlo k zásahu do jejího práva chráněného článkem 9 Úmluvy (mutatis mutandis, Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 78). Soud poté zkoumal, zda byl tento zásah ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy stanoven zákonem a nezbytný v demokratické společnosti za účelem dosažení alespoň jednoho z cílů vyjmenovaných v tomto ustanovení.

Pokud jde o podmínku zákonnosti, Soud poukázal zejména na článek 1 francouzské ústavy, dle něhož je Francie laickou republikou, jakož i na judikaturu vnitrostátních soudů v čele s Ústavní radou (Conseil Constitutionnel) a Státní radou, z níž plyne požadavek striktní neutrality u každého představitele veřejné služby. V této souvislosti Soud upozornil především na výše zmíněné stanovisko Státní rady, které bylo vydáno v květnu 2000, tj. více než šest měsíců před namítaným rozhodnutím, a které dle Soudu jasně specifikuje, co pro veřejné zaměstnance znamená podmínka náboženské neutrality při výkonu jejich funkcí. Na základě uvedeného Soud shledal, že v projednávané věci byl naplněn požadavek předvídatelnosti a přístupnosti zákona ve smyslu Úmluvy.

Jako legitimní cíl sledovaný namítaným zásahem Soud identifikoval ochranu práv a svobod jiných, přičemž zdůraznil především potřebu respektovat všechna náboženská přesvědčení a duchovní orientace pacientů jakožto uživatelů veřejné služby, a dále též potřebu zajistit jim rovné zacházení (mutatis mutandis, Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 99 a 116).

Nakonec se Soud zabýval otázkou přiměřenosti zásahu. Připomněl, že regulace veřejných projevů náboženské víry musí být do značné míry ponechána na uvážení každého státu, jelikož závisí na specifickém vnitrostátním kontextu (Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 109). Třebaže se dosavadní judikatura Soudu související se zákazem nošení muslimského šátku týká především oblasti školství, lze v ní obsažené zásady týkající se požadavku neutrality vztáhnout na celý sektor veřejné služby (srov. zejména Kurtulmuş proti Turecku, č. 65500/01, rozhodnutí ze dne 24. ledna 2006).

Ve vztahu k projednávané věci Soud předně uznal, že stěžovatelce nebylo ze strany jejího bývalého zaměstnavatele vytčeno, že by se u pacientů nebo kolegů dopustila náboženského nátlaku nebo proselytismu; jediným důvodem neprodloužení smlouvy bylo samotné nošení šátku, chápané jako ostentativní projev příslušnosti k určitému náboženství, neslučitelný s požadavkem neutrality veřejné služby. Soud v této souvislosti zdůraznil rozdíl mezi nošením náboženských symbolů u představitelů veřejné moci a u soukromých osob, které stát žádným způsobem nereprezentují (Ahmet Arslan a ostatní proti Turecku, č. 41135/98, rozsudek ze dne 23. února 2010, § 48). Za okolností projednávané věci dle Soudu lze akceptovat, pokud stát od stěžovatelky zaměstnané ve veřejné nemocnici a přicházející do kontaktu s pacienty za účelem zajištění rovného zacházení s pacienty a zamezení pochybnostem o nestrannosti veřejné služby vyžaduje, aby nedávala viditelně najevo své náboženské přesvědčení.

Soud na tomto místě přihlédl ke skutečnosti, že byť většina členských států Rady Evropy nošení náboženských symbolů na pracovišti neupravuje, je nutné vzít v úvahu také vnitrostátní kontext vztahů mezi státem a církvemi. Ve Francii se historicky vyvinul specifický režim laickosti, což dle Soudu mluví ve prospěch velkého prostoru žalované vlády pro uvážení (srov. Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 109). Značný prostor pro uvážení náleží žalované vládě rovněž z důvodu, že v projednávané věci jde o nemocniční prostředí: osoby odpovědné za vedení nemocnice jsou bezpochyby v lepší pozici pro rozhodování o svém zařízení než soudce či dokonce mezinárodní soud (Eweida a ostatní proti Spojenému království, č. 48420/10 a další, rozsudek ze dne 15. ledna 2013, § 99). Pokud vnitrostátní orgány přiznaly větší váhu zásadám laickosti a neutrality než zájmu stěžovatelky na neomezování projevu jejího náboženského přesvědčení, nepředstavuje to dle Soudu problém z hlediska Úmluvy. Soud též zdůraznil, že není jeho rolí posuzovat francouzský model v této oblasti jako takový. Zároveň upozornil na to, že v projednávané věci se vnitrostátní soudy zabývaly přiměřeností namítaného opatření v konkrétních okolnostech, že stěžovatelka předem věděla, jakým následkům se nošením šátku vystavuje, že jí bylo umožněno napadnout rozhodnutí o neprodloužení smlouvy u soudu a že nevyužila možnost znovu se o předmětné místo ucházet. Ve světle uvedeného Soud shledal, že vnitrostátní orgány nepřekročily namítaným opatřením svůj prostor pro uvážení. K porušení článku 9 Úmluvy tedy nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně O’Leary ve svém částečně souhlasném a částečně nesouhlasném stanovisku uvedla, že sdílí závěr o neporušení článku 9, avšak některé části většinového zdůvodnění jsou dle jejího názoru problematické. Předně poukázala na to, že dosavadní judikatura Soudu na poli článku 9 Úmluvy, citovaná ve stanovisku většiny, se týká práva jednotlivce projevovat své náboženství ve vzdělávacích institucích, a v těchto kauzách Soud tudíž vycházel zejména ze zvláštní zranitelnosti a ovlivnitelnosti žáků. V projednávané věci nicméně Soud rozšiřuje své závěry z této oblasti nad rámec sektoru školství, aniž by takový postup náležitě zdůvodnil. Dále je dle soudkyně O’Leary sporné, zda byla u namítaného zásahu skutečně dodržena podmínka zákonnosti, jelikož se tento zásah ve skutečnosti opírá pouze o výše zmíněné stanovisko Státní rady z května 2000, které bylo přijato jen několik měsíců před zásahem a které se promítlo do změny příslušného zákona teprve v roce 2015. Především ale měl Soud jak při identifikaci legitimního cíle zásahu, tak při posuzovaní jeho přiměřenosti argumentovat v konkrétnější rovině, a ne toliko poukazem na abstraktní zásady. V této souvislosti soudkyně O’Leary zmiňuje např. věc Eweida a ostatní, kde Soud mj. shledal, že není porušením článku 9 Úmluvy, pokud nemocnice za účelem prevence zranění a infekcí na pracovišti zakáže zdravotní sestře nosit na krku řetízek s křížkem (cit. výše, § 98–99). Naproti tomu v projednávané věci se Soud spokojil s mnohem abstraktnějším přezkumem; na rozdíl od věci Eweida a ostatní se navíc ani nezabýval závažností důsledků, které pro stěžovatelku mělo namítané opatření (propuštění ze zaměstnání) a vůbec se nepokusil o zvážení kompromisního řešení konfliktu mezi soupeřícími zájmy (reasonable accommodation). Soudkyně O’Leary uzavřela, že konstatování neporušení článku 9 mohlo a mělo být založeno na přístupu, který by byl více v souladu s požadavky Úmluvy i s dosavadní judikaturou Soudu.

Soudce De Gaetano se ve svém nesouhlasném stanovisku připojil k výtkám soudkyně O’Leary a dodal, že tyto argumenty dle jeho názoru vedou k závěru o porušení článku 9 Úmluvy. Zdůraznil zejména, že rozsudek Soudu vychází z nesprávného předpokladu, dle něhož uživatelům veřejné služby nelze zaručit nestrannost, pokud představitel veřejné služby, který s nimi přichází do styku, projevuje – byť v té nejnepatrnější míře – svou náboženskou příslušnost.