COUDERC A HACHETTE FILIPACCHI ASSOCIÉS proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 10. listopadu 2015 ve věci č. 40454/07 – Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením povinnosti ředitelce a vydavateli tištěného týdeníku nahradit monackému knížeti újmu za zveřejnění informace o jeho nemanželském synovi došlo k porušení jejich práva na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé, ředitelka a vydavatel týdeníku Paris Match, dne 5. května 2005 publikovali rozsáhlý rozhovor s paní C., která tvrdila, že otcem jejího dítěte, narozeného v roce 2003, je monacký kníže Albert II. K otištění článku došlo navzdory žádosti knížete, doručené týdeníku dne 4. května 2005 v návaznosti na informaci o plánované publikaci rozhovoru, která byla zveřejněna dne 3. května 2005 v britském deníku Daily Mail, a článek, který k tomuto tématu vyšel dne 4. května 2005 v německém týdeníku Bunte. Článek v týdeníku Paris Match byl doprovázen fotografiemi knížete s dítětem na rukou. Po vydání článku se kníže po stěžovatelích domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 eur a zveřejnění rozsudku, a to z důvodu neoprávněného zásahu do svého soukromí. Francouzské soudy mu vyhověly, přičemž zdůraznily, že článek se dotkl nejintimnější sféry jeho rodinného a milostného života a žádným způsobem se netýkal debaty sledující veřejný zájem. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že před rozhodnutím odvolacího soudu kníže veřejně své otcovství uznal.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že uložením povinnosti nahradit monackému knížeti újmu a zveřejnit rozsudek soudu došlo ve smyslu článku 10 Úmluvy k nepřiměřenému zásahu do jejich práva rozšiřovat informace.

Dne 12. června 2014 senát čtvrté sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem o porušení článku 10 Úmluvy. Věc byla následně na žádost vlády postoupena velkému senátu Soudu.

V projednávané věci bylo mezi stranami sporné hodnocení nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti. V tomto ohledu Soud předně posuzoval otázku přispění dotčeného článku k debatě sledující veřejný zájem. Zdůraznil, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy poskytuje v případech, kdy je ve hře veřejný zájem, pouze malý prostor pro omezení svobody projevu (Wingrove proti Spojenému království, č. 17419/90, rozsudek ze dne 25. listopadu 1996, § 58) a omezený prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů (Éditions Plon proti Francii, č. 58148/00, rozsudek ze dne 18. května 2004, § 44). Ve vztahu k předmětnému článku Soud uvedl, že rozhovor obsahoval řadu podrobností o soukromém životě a skutečných nebo domnělých pocitech knížete, které se přímo netýkaly debaty sledující veřejný zájem. Podle Soudu nicméně není pochyb o tom, že článek zasazený do celkového kontextu se veřejného zájmu týkal. Přestože je narození dítěte událostí intimní povahy, netýká se pouze soukromé sféry jednotlivce, ale i sféry veřejné, jelikož je zpravidla doprovázeno veřejným prohlášením (dokumentem osvědčujícím osobní stav) a vznikem právního vztahu mezi rodičem a dítětem. Osobní zájem osoby je tak doprovázen veřejným aspektem spojeným se společenskou a právní povahou daného vztahu. Navíc, i s ohledem na specifika Monackého knížectví je existence potomka knížete (zejména syna), za situace, kdy byl kníže svobodný a považovaný za bezdětného, nepopíratelně otázkou veřejného zájmu. Skutečnost, že se jedná o nemanželské dítě, je přitom dle Soudu nepodstatná, jelikož nelze vyloučit dopady této události na vládnoucí dynastii ani přehlédnout její možné finanční dopady: kníže nebyl v předmětné době ženatý a existovala tak možnost legitimizace dítěte sňatkem. Dopady narození dítěte na otázku nástupnictví přitom byly v článku rovněž zmíněny. K námitce vlády, že problematika dopadů na nástupnictví tvořila pouze několik málo řádků z článku, Soud poznamenal, že jedinou rozhodující otázkou je, zda informace může přispět k debatě sledující veřejný zájem, nikoliv to, zda tohoto cíle v plné míře skutečně dosáhne (Haldimann a ostatní proti Švýcarsku, č. 21830/09, rozsudek ze dne 24. února 2015, § 57). Článek přitom nemusí být celý věnován otázce veřejného zájmu, stačí, pokud obsahuje jeden nebo několik prvků dotýkajících se takové otázky (Lillo-Stenberg a Sæther proti Norsku, č. 13258/09, rozsudek ze dne 16. ledna 2014, § 37; Ojala a Etukeno Oy proti Finsku, č. 69939/10, rozsudek ze dne 14. ledna 2014, § 54; Ruusunen proti Finsku, č. 73579/10, rozsudek ze dne 14. ledna 2014, § 49). V projednávané věci mohla předmětná informace vzbudit zájem veřejnosti s ohledem na pravidla nástupnictví a obdobně mohl být předmětem veřejného zájmu i přístup knížete, který se snažil informaci o otcovství utajit. Informace mohly být rovněž předmětem veřejného zájmu s ohledem na matku, která z důvodu jednání knížete nebyla schopna získat notářské potvrzení o uznání svého syna nebo zápis v matrice a v neposlední řadě též s ohledem na samotné dítě. Soud v tomto smyslu zdůraznil i symbolický význam dědičné monarchie. Soud proto učinil závěr, že přestože článek obsahoval řadu podrobností týkajících se výhradně soukromého a intimního života knížete, představoval rovněž příspěvek k debatě sledující veřejný zájem.

Soud dále uvedl, že kníže Albert II. je členem vládnoucí rodiny a s ohledem na jeho politické a reprezentativní funkce hlavy státu je nepopíratelně veřejně známou osobou. Vnitrostátní soudy se tedy měly zabývat tím, do jaké míry tato skutečnost ovlivňuje míru ochrany, kterou lze přiznat jeho soukromému životu. Tuto okolnost nicméně vnitrostátní soudy při svém přezkumu vůbec nezohlednily. Vzhledem k tomu, že očekávání ochrany soukromého života může být u veřejně činných osob sníženo, vnitrostátní soudy měly zohlednit postavení knížete jako hlavy státu a určit, které části článku se dotýkaly výhradně jeho soukromé sféry a které sféry veřejné. Soud přitom zdůraznil, že podstatná část informací obsažených v článku soukromou sféru přesahovala. Navíc, předmětem článku nebyl pouze soukromý život knížete, ale také soukromý život paní C. a jejího syna. Ve vztahu k prvkům z jejího soukromého života nebyla vázána mlčenlivostí a mohla je svobodně sdělovat. Paní C. byla navíc při publikaci motivována osobními zájmy, jmenovitě snahou o oficiální uznání syna, článek se proto týkal nejen otázek veřejného zájmu, ale i protichůdných osobních zájmů, které měly být vnitrostátními soudy zohledněny.

Ke způsobu získání a pravdivosti předmětné informace pak Soud doplnil, že paní C. sama kontaktovala týdeník Paris Match a kníže pravdivost informací nerozporoval; krátce po zveřejnění je přímo potvrdil. Paní C. rovněž předala fotografie týdeníku dobrovolně, přičemž fotografie knížete s dítětem nebyly pořízeny bez jeho vědomí. Fotografie knížete s paní C. pak byly pořízeny na veřejných místech v průběhu akcí, které byly taktéž veřejné.

Soud se v neposlední řadě nevyjádřil kriticky ani k obsahu a způsobu prezentace informací, když zdůraznil, že bylo na vnitrostátních soudech, aby posoudily rozhovor způsobem, který by odlišil, které osobní poznámky paní C. mohly zasáhnout do soukromého života knížete a které mohly být v legitimním zájmu veřejnosti. Vnitrostátní soudy však vzhledem k tomu, že nedospěly k závěru o přítomnosti prvků veřejné debaty, k obdobnému posouzení vůbec nepřistoupily. Způsob prezentace článku pak dle Soudu obsah žádným způsobem nedeformoval; lze jej považovat pouze za převedení informací a jejich ilustraci. I ve vztahu k fotografiím Soud neshledal, že by byly hanlivé či jinak poškozovaly obraz knížete. I když zobrazovaly soukromý život knížete, byly oporou příběhu popsaného v článku, který dle Soudu přispíval k debatě o věcech veřejného zájmu. Konečně, informace obsažené v článku již byly předtím dvakrát zveřejněny v zahraničních médiích, čímž byly důsledky otištění předmětného rozhovoru pro knížete nepochybně menší, což vnitrostátní soudy také nezohlednily.

Ve vztahu k posouzení sankce Soud konečně konstatoval, že uloženou náhradu újmy ve výši 50 000 eur nelze považovat za nepodstatnou.

S ohledem na výše uvedené úvahy Soud rozhodl, že vnitrostátní soudy nezohlednily dostatečným způsobem zásady a kritéria pro poměřování práva na respektování soukromého života a práva na svobodu projevu plynoucí z judikatury Soudu a překročily vymezený prostor pro uvážení. Ačkoli pro svá rozhodnutí uvedly relevantní důvody, nebyly tyto důvody z pohledu článku 10 Úmluvy dostatečné. K porušení tohoto ustanovení Úmluvy tedy došlo.