MYUMYUN proti Bulharsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 3. listopadu 2015 ve věci č. 67258/13 – Myumyun proti Bulharsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že způsob, jakým vnitrostátní orgány a právní řád jako celek reagovaly na mučení, kterému byl stěžovatel podroben na policejní stanici, byl nepřiměřený závažnosti dané události, a došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 000 eur.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl za účelem podání vysvětlení telefonicky předvolán na policejní stanici. Poté, co tam byl dotázán, zda může něco uvést k loupeži, která se odehrála před čtyřmi dny, byl dvěma policisty bit dřevěnou holí a gumovým obuškem. Následně do místnosti vstoupil třetí policista a opakovaně stěžovateli aplikoval elektrošoky. Stěžovatel byl i nadále bit a kopán. Poté, co jeden z policistů kopl stěžovatele do nosu a stěžovatel začal krvácet, policisté s bitím přestali. Následně byl sepsán protokol, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel o loupeži nic neví, a stěžovatel byl propuštěn. Druhý den byl vyšetřen lékařem, který konstatoval řadu pohmožděnin a krevních výronů v obličeji a horní polovině těla způsobených tupými předměty.

Na základě oznámení stěžovatele se věcí začalo zabývat státní zastupitelství, které všechny tři policisty obvinilo z trestného činu lehkého ublížení na zdraví. Jelikož za tento trestný čin zákon neumožňuje uložení vyššího trestu než tři roky odnětí svobody a žádný z policistů dosud nespáchal žádný trestný čin, bulharský trestní zákoník ukládal orgánům činným v trestním řízení zprostit pachatele trestní odpovědnosti a uložit jim správní pokutu. Soudy po provedeném dokazování shledaly, že policisté výše popsaným způsobem způsobili stěžovateli lehké ublížení na zdraví, a uložil jim pokuty ve výši 2 000 bulharských leva, tedy přibližně 1 000 eur. Soudy zároveň odmítly stěžovatelovy návrhy, aby jednání policistů bylo posouzeno jako trestné činy vydírání či zneužití pravomoci úřední osoby, které stanoví vyšší trestní sazbu, což by znamenalo, že by věc nemohla být vyřízena správní pokutou.

Ještě před skončením trestního řízení se věcí zabýval i orgán vnitřní kontroly policie, který shledal, že policisté stěžovatele neoprávněně omezili na svobodě, avšak nedopustili se vůči němu špatného zacházení. Policistům byl udělen kázeňský trest vyloučení z možnosti ucházet se po dobu tří let o povýšení.

Po skončení trestního řízení stěžovatel podal žalobu na náhradu škody proti policii. Soud prvního stupně shledal, že špatné zacházení, kterému byl stěžovatel podroben, mu po dobu přibližně jednoho měsíce působilo fyzickou bolest, úzkost a neklid, a přiznal mu proto náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 000 leva. V době rozhodnutí Soudu řízení dosud nebylo pravomocně skončeno.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že reakce státních orgánů na zacházení, jemuž byl ze strany policistů podroben, nebyla adekvátní, a to zejména z důvodu mírnosti trestů, které byly policistům uloženy a které neodpovídaly závažnosti jejich jednání.

Ohledně závažnosti jednání, kterému byl stěžovatel podroben, Soud poukázal na nedávnou věc Cestaro proti Itálii (č. 6884/11, rozsudek ze dne 7. dubna 2015, § 171–176), v níž podrobně rozebral, jak jednotlivé aspekty jednání (zejména jeho závažnost, délka trvání, úmysl, s nímž bylo pácháno, a fyzické a psychické důsledky pro jeho oběť) ovlivňují závěr, o jaký typ špatného zacházení jde. V projednávané věci byl stěžovatel po dobu několika hodin bit, kopán a podroben elektrošokům. Dané zacházení mu sice nezpůsobilo žádné dlouhodobé zdravotní následky, vnitrostátní orgány ho ostatně kvalifikovaly jako lehké ublížení na zdraví, avšak stěžovatel během jeho trvání bezpochyby zažíval vážné psychické a fyzické utrpení a ještě měsíc poté trpěl bolestmi, strachem a úzkostí. Navíc byl tomuto zacházení vystaven během výslechu s cílem vynutit z něj přiznání ke spáchání trestného činu. Ve svém souhrnu se tedy dle Soudu jednalo o mučení.

Soud dále připomněl, že pakliže jednotlivec hájitelným způsobem tvrdí, že byl podroben špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, je stát povinen provést úřední vyšetřování, které je způsobilé vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob. Dospěje-li vyšetřování do fáze řízení před soudem, musí požadavkům vyplývajícím z článku 3 Úmluvy vyhovět řízení jako celek včetně jeho soudní fáze, a to i v aspektu uložené sankce (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010). Ačkoli z článku 3 Úmluvy přirozeně nevyplývá povinnost, aby každé vyšetřování špatného zacházení skončilo odsouzením či uložením určitého trestu, ochrana poskytovaná Úmluvou nesmí být toliko teoretická či iluzorní. K účinnému zajištění práva nebýt podroben špatnému zacházení je proto nezbytné, aby vnitrostátní orgány neponechaly tato jednání bez trestu. Tento požadavek je klíčový též k tomu, aby byla udržena důvěra veřejnosti v právní stát a aby bylo zabráněno jakémukoli zdání tolerance orgánů veřejné moci k protiprávnímu jednání. Byť úkolem Soudu v žádném případě není posuzovat míru odpovědnosti jednotlivých osob a je na vnitrostátních soudech, aby určily adekvátní trest, Soudu přesto náleží zasáhnout, dojde-li ke zjevnému nepoměru mezi závažností jednání a uloženým trestem (např. Kopylov proti Rusku, č. 3933/04, rozsudek ze dne 29. července 2010, § 140). Nezbytným předpokladem splnění procesní povinnosti státu vyplývající z článku 3 Úmluvy pak je, aby vnitrostátní trestní právo za jednání v rozporu s článkem 3 Úmluvy stanovilo adekvátní tresty a účinně tak odrazovalo od jejich páchání. Konečně, úřední osoby, které byly obviněny z trestných činů zahrnujících špatné zacházení, musejí být během vyšetřování postaveny mimo službu a propuštěny, dojde-li k jejich odsouzení (např. Abdülsamet Yaman proti Turecku, č. 32446/96, rozsudek ze dne 2. listopadu 2004).

V projednávané věci zprvu proběhlo s policisty kárné řízení. V něm však byly uloženy tresty toliko za protiprávní omezení svobody, a nikoli za špatné zacházení, proto ho dle Soudu nelze považovat za adekvátní procesní reakci státu na mučení, jehož se stal stěžovatel obětí.

Ohledně trestního řízení Soud v prvé řadě konstatoval, že příslušní policisté nebyli v jeho průběhu postaveni mimo službu a nebyli po jeho ukončení propuštěni. Navíc, orgány činné v trestním řízení policisty stíhaly podle ustanovení trestního zákoníku, které se zaměřuje pouze na míru poškození fyzického zdraví oběti a stanoví jen mírné tresty. V této souvislosti Soud připomněl, že v minulosti již opakovaně vyjádřil znepokojení nad tím, že trestný čin ublížení na zdraví podle bulharského trestního zákoníku nebere dostatečně v potaz psychické utrpení (Hristovi proti Bulharsku, č. 42697/05, rozsudek ze dne 11. října 2011; Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013). Jedním z charakteristik mučení přitom je, že nepůsobí pouze ani vždy poškození fyzického zdraví, ale též závažným způsobem zasahuje do lidské důstojnosti a psychické pohody oběti.

V projednávané věci mělo stíhání policistů za trestný čin ublížení na zdraví ve spojení s pravidlem, že trestní stíhání osob, které dosud nebyly stíhány, musí být zastaveno a věc vyřízena jen správní pokutou, za následek, že policistům byla uložena pouze pokuta ve výši přibližně 1 000 eur. Takový trest je dle Soudu zjevně nepřiměřený závažnosti jejich jednání a nemá pro úřední osoby potřebný odrazující účinek, které se tak mohou domnívat, že mohou beztrestně zneužívat práv osob nacházejících se pod jejich kontrolou.

Soud konečně připomněl, že vnitrostátní orgány nemohou dostát své procesní povinnosti vyplývající z článku 3 Úmluvy za cenu toho, že budou trestní právo vykládat extenzivně v neprospěch obviněného. Takový postup by byl v rozporu s článkem 7 Úmluvy (např. Başkaya a Okçuoğlu proti Turecku, č. 23536/94 a 24408/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999). Důvodem porušení Úmluvy tedy v projednávané věci nebylo, že orgány činné v trestním řízení příslušné policisty nestíhaly podle jiného ustanovení trestního zákoníku, ale spočíval v tom, že žádné z použitelných ustanovení (ublížení na zdraví, vydírání a zneužití pravomoci úřední osoby) nepokrývá dostatečně všechny aspekty špatného zacházení, kterému byl stěžovatel podroben.

S ohledem na výše uvedené Soud rozhodl, že vnitrostátní orgány a právní řád nereagovaly adekvátně na mučení, kterému byl stěžovatel vystaven. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy.