R.E. proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 62498/11

Datum: 27.10.2015

Složení senátu: G. Raimondi, předseda senátu (Itálie), P. Hirvelä (Finsko), G. Nicolaou (Kypr), N. Tsotsoria (Gruzie), P. Mahoney (Spojené království), K. Wojtyczek (Polsko), F. Vehabović (Bosna a Hercegovina).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1989 a žije v Newtownabbey v Severním Irsku.

A. Související okolnosti

6. V roce 2006 byl v Severním Irsku zadržen obhájce, obviněný z několika trestných činů, zahrnujících podněcování příslušníků polovojenských organizací k vraždě a maření výkonu spravedlnosti. K tomuto případu došlo na základě utajeného nahrávání konzultací tohoto advokáta s jeho klienty na policejní stanici v Antrim. Přímým důsledkem trestního řízení vedeného v této věci bylo pro advokáty působící v Severním Irsku zjištění, že jejich soukromé právní porady se zadrženými v prostorách policejních stanic či věznicích mohou podléhat utajenému sledování. Obhájci navštěvující zadržené v policejních celách a věznicích v důsledku toho začali požadovat poskytnutí záruky ze strany policie, že jejich konzultace nebudou podrobeny takovému sledování.

7. V případě, že policie odmítla takové záruky poskytnout, byly podány žádosti o soudní přezkum odvolávající se na porušení obecného práva na advokátní a profesní tajemství, zákonného práva na soukromou poradu s advokátem a porušení článků 6 a 8 Úmluvy.

8. Ve věci Re C & Others [2007] NIQB 101A dospěl senát Vrchního soudu Severního Irska (Divisional Court of the High Court of Justice in Northern Ireland) k závěru, že navzdory zákonem výslovně zakotvenému právu na právní konzultaci podléhající advokátnímu tajemství, vyplývá možnost vést utajené sledování konzultací mezi advokátem a jeho klientem ze zákona o regulaci vyšetřovacích pravomocí z roku 2000 („RIPA“, Regulation of Investigatory Powers Act 2000). Tento zákon nicméně zakotvoval dva režimy sledování: intruzívní sledování a obecné (řízené) sledování. V době, kdy probíhalo předmětné trestní řízení, spadalo utajené sledování právních konzultací do režimu obecného sledování, v rámci kterého podléhalo menší míře omezení. Vrchní soud Severního Irska shledal, že základní právo zadrženého na nerušený kontakt s obhájcem si žádalo přísnější povolovací režim a že záruky poskytované v rámci režimu obecného sledování na rozdíl od režimu sledování intruzívního nebyly dostatečné. Jestliže mělo být sledování konzultací probíhajících mezi obhájci a jejich klienty v policejních celách v souladu s článkem 8 Úmluvy , musely být aplikovány záruky stanovené pro vedení intruzívního sledování.

9. Stěžovatelé v řízeních o předmětných žádostech o soudní přezkum se dále odvolali proti závěru soudu, podle kterého dovolovala takové sledování vnitrostátní právní úprava. Odvoláním se zabývala Sněmovna lordů (pod sp. zn. Re McE (Northern Ireland) [2009] UKHL 15). Sněmovna lordů potvrdila závěr Vrchního soudu Severního Irska, dle kterého bylo nezbytné, aby v případě, kdy ustanovení zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění převážily mj. nad právem na advokátní tajemství, byl požadován vyšší stupeň pravomoci platný pro povolování intruzívního sledování, a nikoliv stupeň stanovený pro vydávání povolení k obecnému sledování, která byla do této doby v obdobných případech vydávána.

10. Vzhledem k tomu, že se Policie Severního Irska (Police Service of Northern Ireland, PSNI) neodvolala proti rozsudku Vrchního soudu Severního Irska, podle kterého použití režimu obecného sledování vedlo k porušení článku 8 Úmluvy , Sněmovna lordů vyjádřila kritiku vůči státnímu tajemníkovi za to, že doposud nebyly učiněny žádné kroky vedoucí k tomu, aby utajené sledování právních konzultací nebylo podřazováno pod režim obecného sledování.

11. V důsledku rozsudku Sněmovny lordů ve věci Re McE bylo přijato nařízení upravující regulaci vyšetřujících oprávnění (rozšíření ustanovení o vydávání povolení: právní konzultace) [(Regulation of Investigatory Powers (Extension of Authorisation Provisions: Legal Consultations) Order 2010] (dále jen „nařízení z r. 2010) a dne 6.4.2010 nabyl účinnosti novelizovaný kodex pro vedení utajeného sledování (Covert Surveillance Code of Practice; dále jen „novelizovaný kodex“). Podle nařízení z roku 2010 se nově pro účely zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění považuje obecné sledování konzultací mezi zadrženým a jeho obhájcem, právním zástupcem či lékařem v souvislosti s probíhajícím soudním řízením za intruzívní.

B. Okolnosti projednávaného případu

12. Dne 15.3.2009 byl stěžovatel zadržen v souvislosti s vraždou policejního konstábla, kterou měli spáchat irští republikáni.

13. V průběhu prvního zadržení byl stěžovatel posouzen ze strany soudního lékaře jako „zranitelná osoba“ ve smyslu prováděcí směrnice k zákonu o terorismu (Terrorism Act Code of Practice). V souladu s čl. 11 odst. 9 této směrnice nemohl být stěžovatel kromě výjimečných případů vyslýchán bez přítomnosti tzv. „vhodné dospělé osoby“ (appropriate adult). V případě duševně nemocných osob mohl být takovou vhodnou dospělou osobou příbuzný či opatrovník, případně osoba se zkušenostmi v oblasti jednání s duševně narušenými či zranitelnými lidmi. Stěžovatel však ještě dříve, než se dostavil obhájce nebo vhodná dospělá osoba, požádal o možnost promluvit „mimo záznam“ k policistům pověřeným vedením vyšetřování. Byl vyslechnut policisty bez přítomnosti obhájce či vhodné dospělé osoby a během tohoto výslechu podal informace vedoucí k nálezu zbraně použité v daném případu vraždy policejního konstábla.

14. Stěžovatel byl držen ve vazbě po dobu dvanácti dnů. Během této doby jej dvakrát vyslechl přizvaný psychiatr a při obou návštěvách byl posouzen jako zranitelná osoba, pro kterou je nezbytná přítomnost vhodné dospělé osoby. Během této doby rovněž obdržel obhájce stěžovatele od PSNI záruku, že jeho porady se stěžovatelem nebudou podléhat utajenému sledování.

15. Dne 25.3.2009 byl stěžovatel obžalován ze spáchání trestného činu zadržování informací týkajících se vraždy policejního konstábla.

16. Po vznesení obžaloby byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu obavy, že v případě propuštění by byl vystaven hrozbě ze strany irských republikánů.

17. Dne 8.6.2009 byl stěžovatel propuštěn na kauci. V říjnu 2009 byl opětovně zadržen a vyslýchán, následně však bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno.

18. Dne 4.5.2010 byl stěžovatel v souvislosti s vraždou policejního konstábla potřetí zadržen. Po zatčení stěžovatele požadoval jeho obhájce od PSNI opětovné poskytnutí záruky, že jeho právní porady se stěžovatelem nebudou podléhat utajenému sledování. PSNI ho vyrozuměla, že „nemohou ani potvrdit, ani vyvrátit, zda v jakémkoliv okamžiku došlo k utajenému sledování. Utajené sledování se řídí zákonem o regulaci vyšetřovacích pravomocích z roku 2000, provádějícími zákonnými předpisy a novelizovaným kodexem pro vedení utajeného sledování“.

19. Stěžovatel podal žádost o přivolení k soudnímu přezkumu rozhodnutí PSNI, kterým bylo odmítnuto poskytnutí záruky, že porady stěžovatele s jeho obhájcem nebudou podléhat utajenému sledování. Stěžovatel zejména namítal, že nebyly dostatečně vymezeny důvody, na základě kterých mohlo být považováno povolení takového sledování za přiměřené, a směrnice týkající se zabezpečení a likvidace důvěrných informací podléhajících advokátnímu tajemství nebyly dostatečně jasné či přesné.

20. Dne 6.5.2010 bylo stěžovateli doručeno přivolení k podání žádosti o soudní přezkum. V tomto přivolení soud nařídil, že jakékoliv následné porady stěžovatele s jeho obhájcem a jeho lékařským poradcem nesmí být podrobeny utajenému sledování.

21. Dne 7.5.2010 proběhla první porada stěžovatele s přizvaným psychiatrem.

22. Trestní stíhání bylo zastaveno a stěžovatel byl dne 8.5.2010 propuštěn.

23. Trestní stíhání ve věci zadržování důkazů bylo zřejmě ukončeno rozhodnutím mimo hlavní líčení.

C. Vnitrostátní řízení

24. Řízení ve věci žádosti o soudní přezkum před Vrchním soudem Severního Irska se konalo dne 28.6.2010. Dne 21.9.2010 příslušný senát žádost stěžovatele zamítl.

25. Zamítnutí žádosti soud opřel o znění rozsudku ve věci Kennedy proti Spojenému království, podle kterého byl režim zakotvený v I. části zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění slučitelný s čl. 6 a 8 Úmluvy. I když soud podotknul, že rozsudek ve věci Kennedy se zabýval pouze částí I. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění, shledal nicméně, že odůvodnění tohoto rozsudku bylo „velice relevantní s ohledem na paralely mezi právními režimy sledování zakotvenými v části I. a části II.“.

26. Soud zejména shledal, že je-li spolu se zákonem o regulaci vyšetřovacích oprávnění současně zohledněno nařízení z r. 2010 a novelizovaný kodex pro vedení utajeného sledování, je zřejmé, že sledovací operace může být řádně odůvodněna pouze tehdy, jedná-li se o skutečně přiměřenou reakci na reálnou hrozbu ze strany jednotlivce, který je sledován, a jestliže byl náležitě prokázán potenciální užitek z nařízeného sledování. Jak Soud naznačil v rozsudku ve věci Kennedy, požadavek předvídatelnosti nepředpokládá vyčerpávající definici všech typů jednání, které by mohly ospravedlnit rozhodnutí např. z důvodu národní bezpečnosti, a to platí obdobně i v projednávaném případě. V důsledku toho soud shledal, že znění novelizovaného kodexu bylo dostatečně jasné.

27. Ve vztahu k druhé námitce stěžovatele soud připustil, že zákonná úprava obsažená v části I. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění byla podrobnější, více preskriptivní a přesnější než úprava v části II. zákona. Nicméně při výkladu zohledňujícím současně nařízení z roku 2010, novelizovaný kodex a služební řád PSNI lze stávající právní úpravu užití, uchovávání a likvidace uchovávaných materiálů v kontextu právních konzultací považovat za slučitelnou s právy zadržených osob vyplývajícími z článku 8. Navíc s ohledem na novelizovaný kodex pro vedení utajeného sledování, ve kterém je jasně stanoveno, že materiál podléhající advokátnímu tajemství nelze použít v soudním řízení a musí být zabezpečen tak, aby nemohl ovlivnit průběh žádného trestního či občanskoprávního řízení, nemůže dojít k porušení čl. 6 Úmluvy . Jakkoliv existuje riziko případného „odstrašujícího účinku“ (v tom smyslu, že klient nemusí být zcela upřímný při konzultaci se svým obhájcem, jestliže se může obávat, že je konzultace podrobena utajenému sledování), soud dospěl k závěru, že novelizovaný kodex je dostatečně podrobný a přesný, aby poskytoval záruku zadrženým osobám, že až na zcela výjimečné případy budou jejich porady s obhájcem probíhat v soukromí.

28. Soud závěrem shledal, že zvláštní úvahy, které dopadají na konzultace s obhájcem či lékařem, se nepoužijí v případě jednání s vhodnou dospělou osobou. Z toho plyne, že sledování takových jednání může být povoleno v režimu obecného řízeného sledování, nikoliv v režimu sledování intruzívního.

29. Dne 9.11.2010 projednal Vrchní soud Severního Irska žádost o přivolení k podání odvolání k Nejvyššímu soudu...

30. Dne 11.4.2011 byla žádost o přivolení k odvolání k Nejvyššímu soudu Vrchním soudem Severního Irska zamítnuta.

[§ 31. – 96. II. Relevantní vnitrostátní úprava a praxe]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

[§ 97. – 99. Okolnosti stížnosti]

[I. Konzultace mezi klientem a obhájcem

§ 100. A. K přijatelnosti]

B. K meritu věci

[§ 101. – 107. Vyjádření stěžovatele

§ 108. – 114. Vyjádření vlády]

2. Posouzení Soudem

a) Existence zásahu

115. V rozsahu, v jakém se námitky stěžovatele týkají režimu pro vedení utajeného sledování konzultací mezi zadrženými a jejich obhájci, vláda připustila, že se stěžovatel může dovolávat postavení oběti takového porušení.

116. V tomto ohledu je v současnosti v judikatuře ustáleno, že se jednotlivec za určitých okolností může dovolávat postavení osoby, jejíž práva byla porušena pouhou existencí právní úpravy připouštějící utajená opatření, bez toho, aby musel prokázat, že byla tato opatření proti němu skutečně uplatněna (viz Klass a další proti Německu, § 34).

117. V souladu s tím bude Soud v dalším vycházet z toho, že došlo k „zásahu“ do práva na respektování soukromého života stěžovatele ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

b) Byl zásah odůvodněný?

118. Aby byl zásah odůvodněný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, musí být „v souladu se zákonem“, sledovat legitimní cíl a být „nezbytný v demokratické společnosti“.

119. Ve vztahu k části I. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění Soud vyslovil závěr, že zde zakotvený režim odposlouchávání sledoval legitimní cíle ochrany národní bezpečnosti a předcházení nepokojům a zločinnosti (viz Kennedy proti Spojenému království, § 155). Soud se domnívá, že režim sledování zakotvený v části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění sleduje tytéž legitimní cíle, a tento závěr nebyl stranami rozporován. Soudu tedy zbývá posoudit zbývající dvě otázky: zda byl daný režim „v souladu se zákonem“ a zda byl „nezbytný“ pro dosažení sledovaných cílů.

120. Požadavek stanovený v čl. 8 odst. 2, dle kterého musí být každý zásah „v souladu se zákonem“, bude naplněn pouze tehdy, když budou splněny tři podmínky: napadané opatření musí mít určitou oporu ve vnitrostátním právu, vnitrostátní právní úprava musí být slučitelná se zásadami právního státu a dostupná pro osobu, jíž se týká; a dotčená osoba musí být schopna předvídat důsledky, jaké pro ni z vnitrostátní právní úpravy vyplývají (viz mj. Rotaru proti Rumunsku, § 52; Liberty a další proti Spojenému království, § 59; Iordachi a další proti Moldavsku, § 37).

121. V projednávaném případě není zpochybňováno zakotvení daného režimu sledování ve vnitrostátní právní úpravě, konkrétně v zákoně o regulaci vyšetřovacích oprávnění a v novelizovaném kodexu pro vedení utajeného sledování. Navíc jak zákon, tak novelizovaný kodex představují veřejně dostupné dokumenty – obdobně jako kodex pro odposlouchávání telekomunikací je novelizovaný kodex pro vedení utajeného sledování dostupný na internetu. S ohledem na to Soud shledává, že relevantní vnitrostátní právní úprava byla přiměřeně dostupná ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

122. V užším kontextu opatření sloužících k utajenému sledování Soud shledal, že „předvídatelnost“ vyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava byla natolik jasná, aby poskytovala občanům dostačující popis okolností a podmínek, za jakých jsou veřejné orgány oprávněny uchýlit se k takovým opatřením (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Weber a Saravia proti Německu, § 93). Toto zkoumání je velice podobné – a v některých momentech je i hodnoceno společně – s posuzováním otázky, zda byl určitý zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ pro dosažení určitého legitimního cíle; konkrétně s posuzováním toho, zda lze považovat určité minimální bezpečnostní záruky zakotvené v zákoně proti zneužití moci za dostačující (viz Klass a další proti Německu, § 50; Weber a Saravia proti Německu, § 95).

123. V rozsudku ve věci Valenzuela Contreras proti Španělsku (§ 59), týkající se odposlouchávání telekomunikací, zakotvil Soud vysoký standard ochrany, když shledal, že relevantní právní úprava nebyla dostatečně předvídatelná, protože ani Ústava, ani trestní řád neobsahovaly

„podmínky pro vymezení kategorií osob, jejichž telefony mohou být odposlouchávány na základě soudního příkazu, stanovení povahy trestných činů, u jakých může být takový příkaz vydán, stanovení lhůty omezující trvání odposlouchávání telefonu, podmínky procesu zpracování shrnujících zpráv obsahujících odposlouchávanou konverzaci a pro použití a likvidaci takto pořízených záznamů.“

124. Obdobně při posuzování otázky, zda bylo odposlouchávání telekomunikací „nezbytné v demokratické společnosti“, Soud ve věci Weber a Saravia proti Německu (§ 95) uvedl:

„Ve své judikatuře týkající se opatření utajeného sledování Soud vymezil následující minimální záruky, jež by měly být zakotveny v zákonné právní úpravě s cílem zabránit zneužití moci: stanovení povahy trestných činů, v jejichž případě lze vydat příkaz k odposlouchávání; definování kategorií osob, jejichž telefony mohou být odposlouchávány; stanovení lhůty omezující trvání odposlouchávání telefonů; procesní úprava vyhodnocování, používání a uchovávání získaných údajů; stanovení preventivních opatření, která je nutno dodržet při předávání získaných údajů třetím stranám; a vymezení okolností, za jakých může nebo musí dojít k výmazu záznamů nebo likvidaci nahrávek (viz mj. Huvig, § 34; Amman, § 76; Valenzuela Contreras, § 46; a Prado Bugallo proti Španělsku, § 30).“

125. Následně v rozsudku ve věci Kennedy proti Spojenému království (§ 155) se Soud detailněji zabýval jak ustanoveními zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění, tak kodexu pro odposlouchávání komunikací, pokud jde o to, jakým způsobem definovaly kategorie osob, jejichž telefony mohou být odposlouchávány na základě soudního příkazu, povahu trestných činů, v jejichž případě může být takový soudní příkaz vydán, omezení délky trvání odposlechů telefonů, délku trvání, prodloužení a zrušení povolení k odposlouchávání, procesní úpravu vyhodnocování, užívání a uchovávání získaných údajů, všeobecné záruky dopadající na zpracování a předávání materiálu získaného odposlechem, likvidaci materiálu získaného odposlechem, povinnost uchovávat záznamy o vydaných příkazech k odposlechům a dohled nad příslušným režimem dle zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění.

126. Vláda nicméně namítla, že Soud ve své judikatuře rozlišuje mezi minimálními zárukami nezbytnými v případech týkajících se odposlechů komunikačních kanálů a těmi, jež jsou vyžadovány v případě dalších druhů sledování. Vzhledem k tomu, že se projednávaný případ týká utajeného sledování a nikoliv odposlechů komunikací, vláda uvedla, že relevantní test pro posouzení by měl být méně přísný; konkrétně by měla být posouzena otázka, zda způsob výkonu diskrečních oprávnění veřejných orgánů provádět sledování právních konzultací je v zákoně upraven natolik jasně, aby byl jednotlivec dostatečně chráněn před svévolnými zásahy.

127. Je skutečností, že Soud doposud použil striktní kritéria vymezená v rozsudku ve věci Valenzuela Contreras pouze v kontextu případů týkajících se odposlechů komunikačního provozu. Soud nicméně stanovil, že přesnost požadovaná od relevantní právní úpravy bude záviset na konkrétních okolnostech případu a zejména na míře zásahu do práv jednotlivce zakotvených v čl. 8 Úmluvy .

128. V rozsudku ve věci Bykov proti Rusku (§ 78), tedy v případu týkajícím se pořizování záznamu soukromé konverzace prostřednictvím radiového vysílače, Soud jasně stanovil, že požadovaná míra přesnosti relevantní právní úpravy závisí na konkrétním předmětu posuzovaného případu. Soud shledal, že pokud jde o povahu a míru intruze, kterou nahrávání konverzace v daném případě obnášelo, byly tyto „prakticky shodné“ s odposlechy telefonů, a tudíž by Soud měl posuzovat příslušnou právní úpravu s použitím stejných zásad, které uplatňoval v případech týkajících se odposlechů komunikačních kanálů. Nicméně ačkoliv citoval rozsudek ve věci Valenzuela – Contreras, označil Soud za relevantní otázku k posouzení to, zda daná právní úprava byla natolik jasná, aby občanům dostačujícím způsobem naznačovala, za jakých okolností a za jakých podmínek byly veřejné orgány oprávněny uchýlit se k utajenému zásahu do práva na respektování soukromého života a korespondence. Soud nepoukazoval na přísnější požadavky vymezené v daném rozsudku, ačkoliv lze namítnout, že to nebylo nutné vzhledem k okolnostem případu, kdy právně zakotvená rozhodovací volnost orgánů vydat příkaz k odposlechu nepodléhala žádným podmínkám a nebyla ani definována šíře a způsob výkonu tohoto diskrečního oprávnění.

129. V rozsudku ve věci Uzun proti Německu (§ 66) Soud připustil, že monitorování pohybu osobního automobilu prostřednictvím GPS představovalo zásah do práv stěžovatele vyplývajících z článku 8. Soud nicméně odlišil tento druh sledování od dalších metod vizuálního či akustického sledování, které jsou všeobecně více způsobilé zasáhnout do práv plynoucích z čl. 8, protože odhalují více informací o jednání, názorech či pocitech sledované osoby. Soud proto naznačil, že jakkoliv by mohl čerpat inspiraci ze zásad vymezených a uplatňovaných ve specifickém kontextu sledování telekomunikací, tyto zásady by nebyly přímo použitelné v případech týkajících se sledování pohybu na veřejných prostranstvích prostřednictvím GPS, vzhledem k tomu, že toto opatření „musí být považováno za takové, které méně zasahuje do soukromého života dotčené osoby, než by představovalo odposlouchávání jejích telefonních rozhovorů“. Soud namísto toho použil obecnější zásady týkající se dostatečné ochrany proti svévolnému zásahu do práv vyplývajících z čl. 8 (viz např. Weber a Savaria, § 94, a posuzovaná otázka ve věci Bykov).

130. Soud tedy nevyloučil použití zásad rozvinutých v rámci případů týkajících se odposlechů při řešení případů týkajících se utajeného sledování; Soud spíše zdůraznil, že rozhodujícím faktorem bude míra zásahu do práva jednotlivce na respektování soukromého života a nikoliv technická specifikace daného zásahu.

131. Projednávaný případ se týká sledování právních konzultací probíhajících na policejní stanici, které Soud považuje za analogické s odposlechy telefonického rozhovoru mezi advokátem a klientem. Soud uznává, že jestliže článek 8 chrání důvěrnost veškeré korespondence mezi jednotlivci, poskytuje „zesílenou ochranu“ sdělením, které si vyměňují mezi sebou advokáti a jejich klienti, s ohledem na to, že advokáti by nemohli hájit své klienty, pokud by nemohli zaručit, že jejich vzájemná sdělení zůstanou důvěrnými (Michaud proti Francii, § 118). Soud proto shledává, že sledování právních konzultací představuje extrémně vysoký stupeň narušení práva osoby na respektování jejího soukromého života a korespondence; vyšší než k jakému došlo v případech Uzun a dokonce i Bykov. V důsledku toho bude Soud očekávat existenci týchž záruk k ochraně jednotlivců před svévolným zásahem do jejich práv vyplývajících z čl. 8, jaké vyžaduje v případech týkajících se odposlechů komunikačních kanálů, alespoň všech takových, které jsou pro danou formu sledování použitelné.

132. Soud již zdůraznil, že ačkoliv by měla být podrobněji upravena otázka povahy trestných činů, o které se může jednat, z podmínky předvídatelnosti nevyplývá požadavek, aby státy stanovily taxativní výčet konkrétních trestních činů, v jejichž případě může být nařízeno odposlouchávání (viz např. Kennedy proti Spojenému království, § 159). V § 32 části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění se stanoví, že režim intruzivního sledování může být uplatněn, pokud státní tajemník nebo oprávněný policejní velitel považují takové sledování za nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, pro účely předcházení či odhalení závažné trestné činnosti, či v zájmu hospodářské prosperity Spojeného království. V tomto ohledu je toto ustanovení téměř shodné s § 5 části I. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění. Článek 4.12 novelizovaného kodexu pro vedení utajeného sledování dále podrobněji stanoví, že v případech, kdy daným sledováním pravděpodobně budou získány informace o záležitostech podléhajících advokátnímu tajemství, je sledování podrobeno zpřísněnému povolovacímu režimu a okolnosti popsané v § 32 zákona nastanou pouze ve velmi omezeném okruhu případů, např. pokud se jedná o ohrožení života a zdraví osob či národní bezpečnosti, a od sledování lze v daném případě rozumně očekávat, že přinese informace nezbytné k zabránění takové hrozbě (viz odst. 75 výše).

133. V rozsudku ve věci Kennedy Soud akceptoval, že odkaz na národní bezpečnost a závažnou trestnou činnost v § 5 ve spojení s výkladovými vodítky obsaženými v zákoně o regulaci vyšetřovacích oprávnění poskytovaly občanům dostatečný obraz okolností a podmínek, za nichž byly veřejné orgány oprávněny přistoupit k odposlechům. Jak bylo vysloveno ve věci Kennedy, ačkoliv není pojem „národní bezpečnost“ v zákoně o regulaci vyšetřovacích oprávnění definován, je běžně používán ve vnitrostátní a mezinárodní legislativě a představuje jeden z legitimních cílů, na které poukazuje samotný článek 8 odst. 2. Pojmy „závažná trestná činnost“ a „odhalování“ jsou objasněny ve výkladových ustanoveních zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění (viz § 57 a 58 výše), která se použijí jak pro část I., tak pro část II. zákona. Ve skutečnosti jediný rozpoznatelný rozdíl mezi povolováním odposlechu komunikací zakotveným v části I. a povolováním intruzívního sledování dle části II. spočívá v tom, že povolení dle části I. vydává státní tajemník, zatímco v režimu části II. může být vydáno oprávněným policejním velitelem (viz § 49 výše). Nicméně s přihlédnutím k tomu, že povolení vydané oprávněným policejním velitelem se obecně stává účinným až po schválení komisařem pro sledování (surveillance commissioner), nezávislou úřední osobou, dříve zastávající vysokou soudní pozici (viz § 76 výše), se Soud nedomnívá, že tato skutečnost by sama o sobě odůvodňovala odklon od jeho závěrů ve věci Kennedy. Z toho vyplývá, že Soud považuje s přihlédnutím k ustanovením zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění povahu trestných činů, v jejichž případě může být povoleno intruzivní sledování, za dostatečně jasně vymezenou.

134. Zákon o regulaci vyšetřovacích oprávnění nestanoví žádné omezení, pokud jde o osoby, jež mohou být podrobeny intruzivnímu sledování. Z § 27 odst. 3 zákona je zřejmé, že postup podléhající povolení dle části II. zahrnuje i sledování mimo území Spojeného království. Nicméně, jak vyplývá z § 48–49 výše, zákon o regulaci vyšetřovacích oprávnění vymezuje relevantní okolnosti, které mohou vést k nařízení intruzivního sledování, a které následně poskytují vodítko, jaké kategorie osob mohou v praxi být podrobeny takovému sledování (viz také Kennedy, § 160). Jak již bylo uvedeno, takové okolnosti jsou ještě dále omezeny v případě, že výsledkem sledování má být získání informací o záležitostech podléhajících advokátnímu tajemství (viz § 75 výše).

135. V rozsudku ve věci Kennedy Soud poznamenal, že příkaz k odposlechům specifikoval osobu či prostory, na které mělo dané odposlouchávání dopadat. Ačkoliv intruzívní sledování většinou nebývá povolováno prostřednictvím příkazu, v souladu s čl. 6.19 novelizovaného kodexu pro vedení utajeného sledování musí žádost o vydání povolení k intruzivnímu sledování vymezovat povahu sledování, obydlí či soukromé vozidlo, které budou podrobeny sledování, jsou-li tyto známy, identifikační údaje osob, které budou sledovány, jsouli známy, objasnění informací, které mají být sledováním získány, podrobnosti jakékoliv případného vedlejšího narušení soukromí a důvody pro něj, podrobnosti o jakékoliv důvěrné informaci, kterou bude pravděpodobně možno získat předmětným sledováním, důvody, proč je takové sledování přiměřené vymezeným cílům a záznam o tom, zda bylo povolení uděleno či odmítnuto, kým, čas a datum, kdy se tak stalo (viz § 48 výše). Oprávněný policejní velitel může udělit povolení, jen pokud to považuje za nezbytné a přiměřené, a nejedná-li se o případ, v němž hrozí prodlení, může být toto povolení před nabytím právní moci dále podrobeno přezkumu ze strany komisaře pro sledování (viz § 56 výše).

136. S vědomím toho, že intruzivní sledování dle části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění zahrnuje utajené sledování čehokoliv, co se odehrává v určitém prostoru v soukromém obydlí či vozidle, buď prostřednictvím osoby či s využitím zařízení pro odposlech, Soud připouští, že nebude nutně vždy předem zřejmé, v jakém obydlí se bude sledování odehrávat či kteří jednotlivci jím budou dotčeni. Část II. nicméně zakotvuje požadavek, aby žádost obsahovala úplný výčet informací, které jsou známy, a přiměřenost daného opatření bude následně přezkoumávána na dvou oddělených úrovních (oprávněný policejní velitel a komisař pro sledování). Za takových okolností je Soud toho názoru, že nelze rozumně požadovat další objasnění, pokud jde o kategorii osob, jež mohou být podrobeny utajenému sledování.

137. Pokud jde o délku trvání intruzivního sledování, v případě, že písemné povolení nebude prodlouženo, pozbude platnosti tři měsíce po nabytí právní moci (viz § 66 výše). Oprávněný policejní velitel či jeho pověřený zástupce mohou platnost povolení prodloužit o další tři měsíce, je-li nezbytné, aby sledování pokračovalo pro stejné účely, pro jaké bylo povoleno; nicméně s výjimkou naléhavých případů bude takové prodloužení platné pouze v případě jeho schválení komisařem pro sledování (viz § 67 výše). Žádosti o prodloužení musí obsahovat údaj o tom, zda se jedná o první takové prodloužení či záznam o všech předchozích prodlouženích, dále jakékoliv podstatné změny informací zahrnutých v původní žádosti, důvody pro další pokračování intruzívního sledování, obsah či hodnota doposud získaných informací pro předmětné vyšetřování či operaci a výsledky jakýchkoliv přezkumů vedeného vyšetřování či operace. Dále musí být prováděn pravidelný přezkum všech vydaných povolení a oprávněný policejní velitel, který povolení vydal nebo naposledy prodloužil jeho platnost, musí toto povolení zrušit, pokud dle jeho názoru toto povolení nadále nesplňuje kritéria, na jejichž základě bylo vydáno (viz § 68 výše). Soud tudíž považuje ustanovení části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění a novelizovaného kodexu pro vedení utajeného sledování, která se týkají délky trvání, prodlužování či rušení těchto povolení, za dostatečně jasná.

138. Na rozdíl od toho obsahuje část II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění a/nebo novelizovaný kodex poměrně méně detailů, pokud jde o procesní úpravu hodnocení, užívání či uchovávání získaných informací, preventivní opatření, která je třeba dodržovat v případě sdělování získaných údajů třetím stranám, a okolnosti, za nichž mají nebo musí být smazány pořízené záznamy nebo zničeny příslušné nahrávky. Jakkoliv může být materiál získaný prostřednictvím obecného či intruzivního sledování za normálních okolností použit v trestním řízení a vyšetřování, čl. 4.23 novelizovaného kodexu jasně stanoví, že cíleně získaný materiál podléhající advokátnímu tajemství takto použít nelze (viz § 75 výše). Některé další záruky jsou obsaženy v kapitole 4 novelizovaného kodexu, pokud jde o držení a rozšiřování materiálu podléhajícího advokátnímu tajemství (viz § 75 výše). Článek 4.25 novelizovaného kodexu stanoví, že jestliže došlo k získání či zadržení materiálu podléhajícího advokátnímu tajemství, musí být tato skutečnost nahlášena oprávněnému policejnímu veliteli prostřednictvím přehledu a příslušnému komisaři či inspektorovi během jeho následující inspekce. Daný materiál musí být během inspekce na požádání předložen. Navíc v případě, že jsou dány pochybnosti ve vztahu k nakládání s informacemi o záležitostech, které mohou podléhat advokátnímu tajemství, a jejich rozšiřování, čl. 4.26 novelizovaného kodexu stanoví, že by před jakýmkoliv dalším rozšiřováním měla být vyžádána pomoc právního poradce, držení či rozšiřování materiálu podléhajícímu advokátnímu tajemství by mělo být doprovázeno jasným upozorněním, že tento materiál podléhá advokátnímu tajemství, prostřednictvím „rozumných opatření“ by mělo být zamezeno jeho zveřejnění či předání informací o jeho obsahu jakékoliv osobě, která by s vědomím těchto informací mohla zmařit účel jakéhokoliv trestního či občanskoprávního řízení, a konečně jakékoliv rozšíření vně příslušného orgánu musí být oznámeno příslušnému komisaři či inspektorovi během jeho následující inspekce.

139. Tato ustanovení, jakkoliv obsahují některé významné záruky k ochraně zájmů osob dotčených sledováním právních konzultací, jsou v kontrastu s mnohem podrobnější úpravou obsaženou v části I. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění a kodexu pro odposlechy komunikací, které Soud akceptoval v rozsudku ve věci Kennedy (viz § 42–49). Konkrétně ve vztahu k materiálu získanému prostřednictvím odposlechů jsou v části I. a v kodexu pro odposlechy obsažena ustanovení omezující počet osob, kterým může být tento materiál zpřístupněn a omezující rozsah, v jakém je možno daný materiál zpřístupnit a pořizovat jeho kopie, stanovující široce vymezenou povinnost osob zapojených do odposlechů zachovávat mlčenlivost o všech informacích vyplývajících z materiálu získaného prostřednictvím odposlechů, stanovující zákaz zpřístupnění osobám bez příslušné bezpečnostní prověrky a osobám, které o daném materiálu „nemusí mít povědomí“, trestní postih za zveřejnění odposlechy získaného materiálu až do výše pěti let odnětí svobody, požadavek na zabezpečené uchovávání materiálu získaného prostřednictvím odposlechů a povinnost zajistit bezpečnou likvidaci materiálu získaného odposlechy bezodkladně poté, co jeho uchovávání není nezbytné pro účely stanovené v příslušném povolení.

140. Čl. 9. 3 novelizovaného kodexu stanoví, že každý veřejný orgán musí učinit opatření k zajištění bezpečného nakládání, uchovávání a likvidace materiálu získaného prostřednictvím obecného nebo intruzívního sledování. V projednávaném případě jsou tato relevantní opatření zakotvena ve služebním řádu PSNI pro utajené sledování právních konzultací a nakládání s materiálem podléhajícím advokátnímu tajemství. Správní soud připustil, že ve spojení s nařízením z r. 2010, novelizovaným kodexem pro vedení utajeného sledování a služebním řádem PSNI, lze považovat právní úpravu využívání, držení a likvidace materiálu získaného během právních konzultací za slučitelnou s právy zadržených osob vyplývajících z čl. 8 Úmluvy . Služební řád byl ovšem přijat teprve dne 22.6.2010. Nebyl tedy v době zadržení stěžovatele v květnu 2010 účinný.

141. Soud vzal na vědomí vyjádření vlády, dle kterého bylo ve třech letech následujících po nabytí účinnosti nařízení z roku 2010 (kterým byl schválen novelizovaný kodex pro vedení utajeného sledování) vydáno jediné povolení k vedení intruzivního sledování (viz § 11 a 12 výše). Nicméně s přihlédnutím k neexistenci právní úpravy odpovídající povaze intruzívního sledování není Soud, sdílejíce obavy vyjádřené Lordem Phillipsem a Lordem Neubergerem ze Sněmovny lordů (viz § 36–37 výše), přesvědčen, že ustanovení části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění a novelizovaného kodexu týkající se hodnocení, využívání a uchovávání získaného materiálu, preventivních opatření při sdělování materiálu třetím stranám a okolností, za nichž mohou či musí být záznamy s danými informacemi vymazány nebo daný materiál zlikvidován, poskytují dostatečné záruky pro ochranu materiálu získaného prostřednictvím utajeného sledování.

142. V důsledku toho Soud shledal, že v tomto rozsahu nenaplňovala napadená opatření utajeného sledování, tak jak mohla být vůči stěžovateli uplatněna, v relevantní době, kdy byl stěžovatel zadržen (4. až 6. 5. 2010; viz § 18–20 výše), požadavky článku 8 odst. 2 Úmluvy, tak jak jsou vykládána v dosavadní judikatuře Soudu.

143. Došlo tedy k porušení čl. 8 Úmluvy.

II. Konzultace mezi zadrženým, který je „zranitelnou osobou“ a „vhodnou dospělou osobou“

(...)


[§ 144 A. K přijatelnosti]

B. K meritu věci

[§ 145. – 153. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

[§ 154. – 155. a) Existence zásahu]

b) Byl tento zásah odůvodněný?

[§ 156 Poznámka Soudu o zásahu „v souladu se zákonem“.]

157. Pokud jde o sledování konzultací probíhajících mezi advokátem a jeho klientem, Soud shledal, že předmětný režim sledování sleduje legitimní cíle ochrany národní bezpečnosti a předcházení nepokojům a zločinnosti (viz § 119 výše). Soud navíc dospěl vzhledem k důvodům vyloženým výše v § 121 k závěru, že daný režim má oporu ve vnitrostátní právní úpravě, jmenovitě v části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění a v novelizovaném kodexu pro vedení utajovaného sledování, a že tato právní úprava je přiměřeně dostupná. Soudu tedy zbývá posoudit, zda je tato právní úprava dostatečně předvídatelná a zda byl daný zásah „nezbytný v demokratické společnosti“. Vzhledem k tomu, že otázka zákonnosti daného zásahu je úzce spojena s otázkou jeho „nezbytnosti“, Soud se bude zabývat požadavky na předvídatelnost a „nezbytnost“ společně (viz také Kennedy, § 155).

158. Soud výše v § 130 naznačil, že předmět sledování a míra intruze podmiňují to, nakolik přesně musí právní úprava vymezovat okolnosti a podmínky, za nichž budou veřejné orgány oprávněny přistoupit k utajeným opatřením. Sledování konzultací mezi zranitelnou zadrženou osobou a vhodnou dospělou osobou, jmenovanou pro to, aby takovému zadrženému asistovala následně po jeho zatčení, bezpochyby představuje významný stupeň intruze. V tomto ohledu se projednávaný případ odlišuje od případu Uzun, který se týkal monitorování pohybu vozidla s pomocí GPS a tedy sběrem a uchováváním údajů vypovídajících o tom, kde se stěžovatel zdržoval a pohyboval na veřejných místech.

159. Je nicméně nutno podotknout, že k předmětnému sledování nedocházelo v soukromém prostoru, jakými jsou soukromé obydlí či vozidlo. Odehrávalo se naopak na policejní stanici. Navíc na rozdíl od právních porad nepodléhají tyto konzultace s vhodnou dospělou osobou advokátnímu tajemství a není s nimi tedy spojena „zesílená ochrana“, která je přiznávána konzultacím s advokáty či lékařským personálem. Zadržený tedy nemohl očekávat stejnou míru soukromí, jakou by očekával v případě právní porady. V důsledku toho Soud nepovažuje za přiměřené aplikovat přísný standard vymezený v rozsudku ve věci Valenzuela – Contreras a zaměří se pouze na obecnější otázku, zda právní úprava dostatečně chránila zadržené před svévolnými zásahy do jejich práv vyplývajících z čl. 8, a zda byla tato právní úprava dostatečně jasná, aby jednotlivcům odpovídajícím způsobem naznačovala, za jakých okolností a podmínek se mohou veřejné orgány uchýlit k takovýmto utajeným opatřením (viz Bykov, § 76).

160. Vzhledem k tomu, že konzultace s vhodnou dospělou osobou spadají pod režim obecného řízeného sledování a nikoliv do rámce sledování intruzívního, bude toto sledování přípustné v širším okruhu situací než sledování právních porad (viz § 44 výše). Ustanovení § 28 části II. zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění stanoví, že obecné sledování může být povoleno, jestliže jej oprávněný policejní velitel (v tomto případě policejní příslušník Policie Severního Irska o hodnosti komisař (superintendant) a vyšší) považuje za nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, předcházení či odhalování závažné trestné činnosti, v zájmu hospodářské prosperity Spojeného království, v zájmu veřejné bezpečnosti a ochrany veřejného zdraví, pro účely stanovení výše či výběru určité daně, poplatku či jiné dávky, příspěvku či finančního plnění, jež má být uhrazeno vládě, a z jakýchkoliv dalších důvodů vymezených pro účely uvedeného ustanovení v povolení státního tajemníka. Odlišnosti nicméně nejsou tak velké, jak se lze na první pohled domnívat. PSNI není oprávněna nařídit sledování konzultací s vhodnou dospělou osobou pro účely stanovení nebo výběru daní či poplatků, a státní tajemník nevydal žádné rozhodnutí, kterým by vymezil další účely. Z toho vyplývá, že konzultace s vhodnou dospělou osobou mohou být podrobeny sledování toliko ze dvou dalších důvodů: v zájmu ochrany veřejné bezpečnosti a ochrany veřejného zdraví. Obdobně jako „národní bezpečnost“, oba tyto pojmy jsou hojně používány ve vnitrostátní i mezinárodní právní úpravě a představují dva legitimní cíle, na které poukazuje čl. 8 odst. 2. S ohledem na to se Soud domnívá, že s přihlédnutím k ustanovením zákona o regulaci vyšetřovacích oprávnění je povaha trestných činů, v jejichž případě může být nařízeno dané sledování, dostatečně zřejmá.

161. Tak jako v režimu intruzivního sledování, ani v případě obecného sledování nezakotvuje zákon o regulaci vyšetřovacích oprávnění žádné omezení, pokud jde o okruh osob, které mu mohou být podrobeny. Nicméně článek 5.8 novelizovaného kodexu, který vymezuje informace, jež musí být obsaženy v žádosti o povolení obecného sledování, je obdobného znění jako ustanovení čl. 6.19 týkající se intruzívního sledování, a také v tomto případě může oprávněný policejní velitel povolit obecné sledování pouze tehdy, jestliže to považuje za nezbytné a přiměřené. Je skutečností, že je zde zakotveno méně záruk, než v případě sledování právních konzultací. Zaprvé, toto sledování není podrobeno prodlouženému schvalovacímu procesu, který dopadá na sledování, které má vést k získání informací podléhajících advokátnímu tajemství. Zadruhé, sledování vedené ze strany PSNI může být povoleno policejním příslušníkem o hodnosti komisaře či vyšší, zatímco intruzivní sledování může být povoleno pouze vrchním policejním velitelem, konkrétně policejním náčelníkem PSNI, nebo státním tajemníkem. Zatřetí, povolení nemusí být schvalováno komisařem pro sledování. Zatímco však Soud považuje tyto záruky za významné v kontextu intruzívního sledování, zejména v případě sledování právních konzultací, v případě sledování konzultací s vhodnou dospělou osobou není dle Soudu důvodné požadovat další specifikování osob, které mohou být podrobeny utajenému sledování.

162. Pokud jde o doplňující záruky, Soud podotýká, že povolení k obecnému sledování musí být pravidelně přehodnocována s ohledem na nutnost pokračování takového sledování (viz § 62 výše). Během takového přezkumu může oprávněný policejní velitel, který vydal nebo naposledy prodloužil dané povolení, pozměnit jeho konkrétní aspekty. Musí zrušit vydané povolení, pokud je toho názoru, že již nadále nesplňuje podmínky, za kterých bylo vydáno. Ihned po vydání takového rozhodnutí musí být vydány pokyny k ukončení veškerého sledování subjektu a musí být přímo zaznamenáno datum ukončení sledování.

163. Platnost písemného povolení v každém případě vyprší (pokud není prodloužena nebo povolení zrušeno) po uplynutí tří měsíců od nabytí právní moci (viz § 63 výše). Prodloužení musí mít písemnou formu a může být vždy uděleno jen na další tři měsíce, přičemž oprávněný policejní velitel musí být přesvědčen, že je takové prodloužení nezbytné vzhledem k účelům, pro které bylo povolení vydáno (viz § 64 výše). Veškeré žádosti o prodloužení musí obsahovat záznam o tom, zda se jedná o první prodloužení či záznam o každém následujícím prodloužení, musí zaznamenávat jakékoliv podstatné změny informací obsažených v původní žádosti, důvody, proč musí být povolení prodlouženo, obsah doposud získaných informací a jejich hodnota pro vedené vyšetřování či operaci a výsledky pravidelných přezkumů vedeného vyšetřování či operace (viz § 65 výše).

164. Podrobné záznamy týkající se všech vydaných povolení musí být centrálně evidovány u jednotlivých veřejných orgánů a musí být uchovávány po dobu minimálně tří let od pozbytí platnosti vydaného povolení (viz § 73 výše). Komisaři pro sledování jsou navíc povoláni k přezkumu výkonu oprávnění a povinností vyplývajících z části II. zákona. V rámci toho jsou oprávněni zrušit vydaná povolení a nařídit likvidaci veškerých záznamů obsahujících informace získané postupem vycházejícím z daného povolení (viz § 78 výše).

165. Ostatní informace získané prostřednictvím utajeného sledování, tedy s výjimkou těch podléhajících advokátnímu tajemství, mohou být použity jako důkaz v trestním řízení. Přijatelnost takových důkazů ovšem podléhá kontrole ze strany rozhodujícího soudce. Za určitých okolností může soudce rovněž zastavit trestní stíhání z důvodu závažných procesních vad (viz § 153 výše).

166. Závěrem, kterýkoliv občan, který se domnívá, že byl neoprávněně podroben utajenému sledování, může podat žalobu k Tribunálu pro vyšetřovací oprávnění (IPT; Investigatory Powers Tribunal), přičemž s výjimkou svévolných či bezdůvodných podání se jí musí tento tribunál zabývat. IPT má oprávnění rozhodnout o náhradě škody a nařídit taková opatření, která považuje za důvodná, včetně možnosti zrušit jakékoliv vydané povolení a nařídit likvidaci jakýchkoliv záznamů (viz § 79 výše).

167. Výše nastíněné úvahy postačují k tomu, aby Soud shledal, že ve vztahu k možnému sledování konzultací probíhajících mezi zadrženým a vhodnou dospělou osobou jsou ustanovení týkající se obecného sledování doplněna dostatečnými zárukami proti jejich zneužití.

168. V souladu s tím nelze shledat v tomto ohledu žádné porušení čl. 8 Úmluvy.

[§ 169. – 173. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

§ 174. – 182. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen v rozsahu, v jakém se stížnost dotýká utajeného sledování právních konzultací, a nebyl porušen v rozsahu, v jakém se stížnost týká utajeného sledování konzultací mezi zadrženým a vhodnou dospělou osobou.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.