Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. října 2015 ve věci č. 34364/08 – Dilek Aslan proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl poměrem čtyř hlasů ku třem, že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na šíření informací podle článku 10 Úmluvy, když byla policisty zadržena při distribuci letáků. Soud dále jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části v souvislosti se zacházením, kterému byla stěžovatelka v průběhu zadržení vystavena. Jednomyslně však dospěl k závěru o porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části, jelikož vnitrostátní orgány nedostály své povinnosti provést adekvátní a účinné vyšetřování tvrzení o špatném zacházení.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka rozdávala dne 21. října 2006 ve městě Kars spolu se třemi přáteli letáky připravené Sdružením pro solidaritu s rodinami osob zbavených osobní svobody (TAYAD). Společně s přáteli byla zadržena a odvezena na policejní stanici, kde strávila několik hodin. Verze stěžovatelky a vlády se co do popisu průběhu zadržení velmi lišily. Stěžovatelka uvedla, že se jejich letáků domáhal muž, který tvrdil, že je policistou, avšak odmítl se prokázat. Následně se na nich dopustil násilí, načež dorazili další policisté a stěžovatelku s přáteli zadrželi. Ve voze násilí pokračovalo a stěžovatelka byla dle své výpovědi i sexuálně obtěžována. Zasahující policisté naopak tvrdili, že na místo zamířili z důvodu hlášení, že jsou na místě rozdávány letáky, které by mohly mít protizákonný obsah. Když se jeden z policistů pokusil zjistit obsah letáků a vyzval stěžovatelku a její doprovod k identifikaci, aktéři začali klást odpor a policisty slovně i fyzicky napadat. Policisté se rozhodli všechny zadržet, přičemž došlo ke střetu při nástupu do vozidla. Jeden z policistů přitom utrpěl zranění. Lékařské zprávy vypracované přibližně 15 minut po incidentu uvádí, že povrchová zranění utrpěli jak zadržení, včetně stěžovatelky, tak jeden z policistů. Další lékařská zpráva vypracovaná necelých pět hodin po incidentu potvrdila povrchová zranění stěžovatelky.
Stěžovatelka byla následně odsouzena za trestný čin maření výkonu pravomoci veřejného činitele k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 11 měsíců.
Vyšetřování jednání policistů na základě tvrzení stěžovatelky bylo ze strany státního zástupce odloženo. Stěžovatelka tento závěr napadla u soudu, ten však její žalobě nevyhověl.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části
Stěžovatelka namítala, že se stala obětí špatného zacházení ze strany policie včetně sexuálního obtěžování.
Soud předně připomněl, že jakkoli článek 3 Úmluvy nezakazuje použití síly za účelem zatčení, síla může být použita pouze v případech, kdy je to nezbytné, a nesmí být nepřiměřená. Ve světle protichůdných verzí o průběhu incidentu Soud podotkl, že stěžovatelčin popis jednání policistů neodpovídal popisu zranění ze strany ošetřujícího lékaře. Protože však příslušné lékařské zprávy nevyhovovaly požadavkům Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT) a zásadám Manuálu k účinnému vyšetřování a dokumentace mučení a jiného krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (tzv. Istanbulský protokol), tvrzení stěžovatelky nebylo možné na jejich základě potvrdit ani vyvrátit (srov. např. Mehmet Eren proti Turecku, č. 32347/02, rozsudek ze dne 14. října 2008, § 40–42). Ve světle všech důkazů pak Soud nemohl nade vší pochybnost uzavřít, že zranění stěžovatelky byla způsobena špatným zacházením nebo užitím nepřiměřené síly ze strany policistů nebo že byla stěžovatelka sexuálně obtěžována. Porušení hmotněprávní části článku 3 Úmluvy proto neshledal.
B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části
Stěžovatelka dále namítala, že její tvrzení nebyla ze strany vnitrostátních orgánů účinně vyšetřena, čímž byl porušen článek 3 Úmluvy v jeho procesní složce.
Soud připomněl, že ve světle jeho ustálené judikatury vyplývá z článku 3 Úmluvy pro státní orgány povinnost účinně vyšetřit tvrzení o špatném zacházení, je-li toto tvrzení „hájitelné“. Dle Soudu stěžovatelčina tvrzení spolu se závěry lékařských zpráv vyvolávaly rozumné pochybnosti, zda fyzická zranění, která utrpěla, nebyla způsobena nepřiměřenou silou užitou ze strany policistů. Stěžovatelka tak státním orgánům předložila hájitelné tvrzení ve smyslu článku 3 Úmluvy, které příslušné orgány byly povinny vyšetřit. Dle Soudu nicméně vyšetřující orgány, zejména státní zástupce, pochybily nejméně ve třech ohledech. Zaprvé, podezřelí policisté nebyli státním zástupcem vůbec vyslechnuti. Státní zástupce se spokojil se záznamem jejich výpovědí, které navíc policisté podali v jiném trestním řízení vedeném proti stěžovatelce a jejím přátelům. Zadruhé, s ohledem na doporučení CPT a zásady uvedené v Istanbulském protokolu nebyl dle Soudu obsah lékařských zpráv dostatečný, neboť ošetřující lékař ve zprávě nevyplnil kolonky „informace týkající se incidentu“ a „stížnosti ošetřované osoby“ a zpráva tak vůbec neobsahovala vyjádření stěžovatelky. V případě, že stěžovatelka v průběhu vyšetření sama nic neuváděla, měl tuto skutečnost lékař do zprávy promítnout. Státní zástupce měl potom dle Soudu předtím, než na lékařských zprávách založil své rozhodnutí, prověřit jejich kvalitu. Konečně, státní zástupce pochybil, když nepodnikl žádné kroky k zajištění dalších svědků, kteří se mohli v dané oblasti (jednalo se o rezidenční část města) v době události nacházet.
Z uvedených důvodů proto Soud uzavřel, že vnitrostátní orgány nedostály své povinnosti účinného vyšetřování, čímž došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.
C. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Podle stěžovatelky došlo nakonec jednáním policistů k porušení článku 10 Úmluvy, neboť jí byl zamezením distribuce letáků znemožněn výkon její svobody projevu.
Soud předně posuzoval, zda jednáním policistů došlo k zásahu do výše uvedené svobody chráněné Úmluvou. Připomněl, že zadržení a zbavení svobody demonstrantů může znamenat zásah do práva na svobodu projevu (např. Açık a další proti Turecku, č. 31451/03, rozsudek ze dne 13. ledna 2009, § 40). Dále podotkl, že v souvislosti s policejním zásahem při šíření letáků odborové organizace a zbavením svobody jejího člena již v minulosti shledal porušení článku 11 Úmluvy zaručujícího svobodu sdružování (Fatma Akaltun Fırat proti Turecku, č. 34010/06, rozsudek ze dne 10. září 2013, § 51 a 52). Protože bylo stěžovatelce zásahem policie a následným zadržením bráněno ve vyjádření názorů a šíření informací, k zásahu do jejího práva na svobodu projevu dle Soudu došlo. Soud dále konstatoval, že s ohledem na zákonná ustanovení, podle kterých bylo možné podrobit jednotlivce prohlídce a požadovat předložení občanského průkazu, byl zásah rovněž zákonný a sledoval jeden z legitimních cílů uvedených v druhém odstavci článku 10 Úmluvy, konkrétně ochranu pořádku a předcházení zločinnosti. Bylo proto pouze nutné odpovědět na otázku, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ (Ahmet Yıldırım proti Turecku, č. 3111/10, rozsudek ze dne 18. prosince 2012, § 56). Soud zopakoval, že vnitrostátní orgány jsou v lepší pozici k šetření a interpretaci skutečností, stejně jako k aplikaci vnitrostátní legislativy. V projednávané věci Soud neshledal důvod se od zjištění vnitrostátních soudů odchýlit. S ohledem na skutkové okolnosti konstatoval, že stěžovatelka a její přátelé neuposlechli zákonné výzvy policistů, jimž také kladli odpor a následné zadržení ze strany policistů si tedy zavinili sami. Jinými slovy, stěžovatelka nebyla souzena za šíření letáků nebo za jejich obsah, ale její zatčení bylo důsledkem jejího chování vůči policistům.
Soud proto uzavřel, že zásah do svobody projevu stěžovatelky byl přiměřený sledovanému cíli a nezbytný v demokratické společnosti. K porušení článku 10 Úmluvy tak nedošlo.
III. Oddělená stanoviska
Soudce Kjølbro ve svém souhlasném stanovisku vyslovil souhlas s výroky rozsudku, avšak nesouhlasil s hodnocením, resp. kritikou obsahu a kvality lékařských zpráv. Ačkoli přisuzuje mezinárodním doporučením a standardům velký význam, nedomnívá se, že jejich nedodržením může Soud a priori ospravedlnit kritiku neúplných lékařských zpráv, neboť je vždy třeba hodnotit konkrétní okolnosti případu. V projednávané věci podle něj z žádných informací nevyplývalo, že by stěžovatelka vznesla během lékařské prohlídky jakoukoli stížnost na špatné zacházení, přičemž při výslechu policií asi hodinu a půl po zatčení odmítla vypovídat. Informace o špatném zacházení a žádost o trestní stíhání dotyčných policistů pak stěžovatelka vznesla až při výslechu státním zástupcem více než měsíc po zadržení. Za těchto okolností soudce Kjølbro neviděl důvod ke kritice lékařských zpráv.
Soudci Sajó, Kūris a soudkyně Keller ve společném nesouhlasném stanovisku zpochybnili závěr Soudu, že v daném případě nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy. Zdůraznili, že Soud konstatoval, že vyšetřování hájitelného tvrzení o špatném zacházení bylo neúčinné. Již závěr o zákonnosti zásahu do práva na svobodu projevu byl tedy sporný. Zatímco většina senátu Soudu byla přesvědčena, že stěžovatelka byla trestána za to, že odmítla provést svou identifikaci, nesouhlasící soudci zdůraznili, že k identifikaci byla stěžovatelka vyzvána právě proto, že šířila letáky. Při absenci podrobnějšího vysvětlení ze strany vlády týkajícího se zákonného základu zásahu policistů do svobody projevu stěžovatelky tedy existovaly vážné pochybnosti, zda policejní zásah a zadržení stěžovatelky byly vůbec v souladu s právními předpisy. Soud se již přitom v minulosti zabýval případy, kdy v souvislosti s žalobami tureckých orgánů proti členům TAYAD za šíření letáků shledal porušení článku 10 Úmluvy (Kara proti Turecku, č. 22766/04, rozsudek ze dne 30. září 2009) nebo kdy v souvislosti s policejním zásahem proti TAYAD konstatoval porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní i procesní složce a dále článku 11 Úmluvy (Özalp Ulusoy proti Turecku, č. 9049/06, rozsudek ze dne 4. června 2013). Zatímco přístup většiny může poskytnout policii příliš široký prostor, pokud jde o kontrolu identity, nesouhlasící soudci upozornili na odrazující účinek (tzv. chilling effect) podobných praktik na svobodu projevu. Soud by měl proto být do budoucna více obezřetný a po státech vyžadovat nejen, aby svobodě projevu zaručené článkem 10 Úmluvy poskytly ochranu, ale rovněž aby se zdržely neodůvodněných nepřímých zásahů do této svobody, jejíž hlavním cílem je právě ochrana jednotlivců proti svévoli státních orgánů (Oya Ataman proti Turecku, č. 74552/01, rozsudek ze dne 5. prosince 2006, § 36).