M'BALA M'BALA proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 20. října 2015 ve věci č. 25239/13 – M’Bala M’Bala proti Francii

Senát páté sekce Soudu většinou hlasů rozhodl, že stížnost, v níž stěžovatel s poukazem na porušení své svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy brojil proti svému odsouzení za antisemitské výroky, je na základě článku 17 Úmluvy zakotvujícího zákaz zneužití práv zaručených v Úmluvě nepřijatelná.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je komikem vystupujícím pod uměleckým jménem Dieudonné a mj. též někdejší kandidát Antisionistické strany (PAS) ve volbách do Evropského parlamentu. Ke konci představení v pařížském sále Zénith v prosinci 2008 s odkazem na kritiku jednoho komentátora, podle něhož bylo minulé představení stěžovatele ve stejném sále „největším antisemitským shromážděním po druhé světové válce“, vyjádřil mj. přání se „polepšit“. Pozval proto na podium Roberta Faurissona, široké veřejnosti známého muže opakovaně odsouzeného za popírání holokaustu, vyhlásil ho „nejzatracovanější osobou Francie“ a předal mu prostřednictvím svého asistenta oblečeného v károvaném pyžamu se žlutou hvězdou a označením „Žid“ (Juif) na hrudi cenu – maketu trojramenného svícnu ozdobeného jablky.

O tři dny později zahájil státní zástupce vyšetřování, v jehož rámci byl mj. prověřen záznam představení volně přístupný na internetu a vyslechnut stěžovatel a jeho asistent. V březnu 2009 podal státní zástupce na stěžovatele obžalobu z trestného činu urážky osoby nebo skupiny osob z důvodu jejich původu, příslušnosti k určitému etniku, národu, rase nebo náboženství.

V rozsudku z října 2009 dospěl prvoinstanční soud s přihlédnutím k celkovému kontextu případu k závěru, že stěžovatel pod rouškou humoru zneuctil osoby židovského původu či náboženství. Karikatura a satira dle soudu nepopiratelně požívají ochrany svobody projevu, tvorby a šíření myšlenek a názorů v demokratické společnosti, avšak i právo na humor má své limity vytyčené zejména respektem k lidské důstojnosti. Jelikož stěžovatel tyto limity daným představením zjevně překročil, soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání vytýkaného trestného činu a uložil mu peněžitý trest ve výši 10 000 eur a povinnost nechat na své náklady otisknout informaci o odsouzení ve dvou významných denících. K odvolání stěžovatele i státního zástupce pařížský odvolací soud v březnu 2011 odsouzení i uložený peněžitý trest potvrdil a pouze pozměnil znění textu oznámení, jež mělo být na náklady stěžovatele zveřejněno v médiích. V říjnu 2012 Kasační soud v plném rozsahu potvrdil závěry odvolacího soudu a dovolání stěžovatele zamítl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že byl odsouzen za trestný čin urážky, aniž v průběhu inkriminovaného představení na adresu příslušné skupiny osob on sám nebo kdokoli jiný pronesl jediný výrok, který by bylo možné označit za urážku či pomluvu. Poukazoval též na skutečnost, že vnitrostátní soudy v jeho věci poprvé a nepředvídatelným způsobem vyložily příslušná ustanovení zákona o svobodě tisku tak, že urážku ve smyslu tohoto zákona vyvodily z kontextu situace, a to zejména s ohledem na choreografii daného představení.

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy a použití článku 17 Úmluvy

Soud nejprve připomněl zásadní důležitost svobody projevu v demokratické společnosti. Článek 10 Úmluvy poskytuje ochranu rovněž satiře, již je třeba považovat za formu uměleckého projevu a společenského komentáře, který prostřednictvím přehánění a deformace reality vybízí k provokaci a diskusi. Na zásahy do uměleckého projevu je proto třeba nahlížet se zvláštní obezřetností (Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, č. 68354/01, rozsudek ze dne 25. ledna 2007, § 33).

Svoboda projevu má nicméně své meze. Pokud jde o článek 17 Úmluvy, jeho účelem je zamezit jednotlivcům či skupinám jednotlivců, aby se dovolávali ochrany práv zaručených Úmluvou v případech, kdy je jejich jednání vedeno s cílem zničení jiných práv a svobod zakotvených v Úmluvě, případně hodnot, na nichž je Úmluva založena (Lehideux a Isorni proti Francii, č. 24662/94, rozsudek velkého senátu ze dne 23. září 1998, § 47 a 53). Soud takto v minulosti příslušné ustanovení použil v případě publikací, ve kterých autor systematicky popíral zločiny proti lidskosti spáchané nacisty na židovské komunitě (Garaudy proti Francii, č. 65831/01, rozhodnutí ze dne 24. června 2003) nebo „pod rouškou technických důkazů“ zpochybňoval samotnou existenci plynových komor (Marais proti Francii, č. 31159/96, rozsudek Komise ze dne 24. června 1996). Podobně Soud dané ustanovení použil v případech zřejmé islamofobie či antisemitismu (Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, rozhodnutí ze dne 16. listopadu 2004; Pavel Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007).

V projednávané věci se Soud plně ztotožnil se závěry vnitrostátních soudů a podotkl, že nebylo pochyb o silně antisemitském obsahu inkriminované části představení stěžovatele, který na podiu udělil ocenění muži veřejně známému popíráním nacistických zločinů. Jakkoli stěžovatel namítal, že v průběhu představení jeho host nepronesl jediný nezákonný výrok, Soud na takový argument nepřistoupil, když celková choreografie předmětné části představení byla dle něj s ohledem na rozbor projevu Roberta Faurissona a veřejně prezentované názory stěžovatele zjevným vyjádřením pohrdání osobami židovského původu nebo náboženství a obětmi holokaustu.

Podle Soudu bylo nutné podrobit projednávanou věc kontextuálnímu rozboru a přihlédnout také k tomu, že stěžovatel je nejen komikem, ale též se aktivně angažuje v politickém životě a v minulosti byl odsouzen za rasistickou urážku. Zatímco z reakcí publika zjevně vyplynulo, že antisemitský a negacionistický podtext předmětné scény se neminul účinkem, stěžovatel v řízení před Soudem nijak nezpochybnil domněnku vyplývající z jeho prohlášení na počátku závěrečné scény o tom, že si přál své představení vylepšit právě v rovině antisemitismu.

Soud se plně ztotožnil se závěry vnitrostátního odvolacího soudu, podle kterého se představení v průběhu předmětného aktu proměnilo spíše v „mítink“. Pod rouškou humoristického představení stěžovatel ve skutečnosti oslavoval popírání nacistických zločinů proti lidskosti, a to navíc za zjevného pohrdání jejich židovskými oběťmi. Jednání stěžovatele spočívající ve zjevném projevu nenávisti, antisemitismu a popírání holokaustu bylo namířeno proti základním hodnotám, na nichž je založena Úmluva a nebylo proto hodno ochrany článku 10 Úmluvy.

Soud připustil, že článek 17 Úmluvy byl dosud vždy použit v souvislosti s konkrétními a přímými výroky bez nutnosti dalšího výkladu. S ohledem na projednávanou věc však Soud vyjádřil přesvědčení, že projev nenávisti a antisemitismu převlečený za umělecký výtvor je stejně nebezpečný jako hrubý a přímočarý útok. Stěžovatel se tedy svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy dovolával s cílem, který je v rozporu s textem a duchem Úmluvy a který by – pokud by byl akceptován – vedl ke zničení práv a svobod zaručených Úmluvou. Stížnost je proto dle Soudu nutné prohlásit za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.