BOUYID proti Belgii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 28. září 2015 ve věci č. 23380/09 – Bouyid proti Belgii

Velký senát Soudu rozhodl čtrnácti hlasy proti třem, že uštědřením facky stěžovatelům policisty na policejní stanici došlo k porušení hmotněprávní části článku 3 Úmluvy zakazujícího mj. ponižující zacházení. Jednomyslně potom rozhodl o porušení uvedeného ustanovení v jeho procesní části, když dospěl k závěru, že vyšetřování příslušného incidentu bylo neúčinné.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé jsou bratři žijící společně v jedné z bruselských čtvrtí. Oba se v různých okamžicích octli na místní policejní stanici, přičemž první stěžovatel sem byl v prosinci 2003 předveden za účelem identifikace a druhý stěžovatel zde v únoru 2004 podával vysvětlení v jiné věci. Podle stěžovatelů mělo dojít v obou případech k tomu, že policisté (v prvním případě policista A. Z., ve druhém případě policista P. P.) dali stěžovatelům facku. Oba stěžovatelé předmětné incidenty bezodkladně oznámili příslušnému inspekčnímu orgánu policie a svá tvrzení doložili lékařskými zprávami vypracovanými bezprostředně po incidentu, podle kterých měli v obou případech na levé tváři zarudnutí či odřeninu; podle jedné ze zpráv byl navíc první stěžovatel v šoku. Při oznámení incidentu byly se stěžovateli vždy vedeny pohovory a stěžovatelé se následně k vyšetřování připojili jako účastníci s občanskoprávními nároky.

Oba policisté byli obviněni z použití síly, způsobení zranění a svévole vůči stěžovatelům. Vyšetřující soudce příslušného soudu první instance vydal v červnu 2004 pokyn inspekčnímu orgánu policie k provedení výslechu stěžovatelů a vypracování zprávy o řízeních vedených proti rodině stěžovatelů. Protože stěžovatelé ohledně okolností incidentu již vypovídali, inspekční orgán od stěžovatelů další svědectví nepožadoval. Vyslechl toliko matku stěžovatelů a policistu P. P. a v červenci 2004 předložil vyšetřujícímu soudci zprávu, jejíž součástí byl popis vypjatého vztahu mezi rodinou stěžovatelů a policisty místní policejní stanice včetně výčtu řízení vedených v minulosti proti rodině Bouyidových; zpráva obsahovala rovněž pasáže obecně kritizující chování rodiny. V srpnu 2004 vyšetřující soudce uzavřel vyšetřování a věc předal státnímu zastupitelství. V listopadu téhož roku byl dodatečně vyslechnut policista A. Z. V listopadu 2005 státní zástupce navrhl zastavit řízení. V březnu 2006 stěžovatelé požádali o provedení několika dalších vyšetřovacích kroků, vyšetřující soudce nicméně žádosti vyhověl pouze částečně. V listopadu 2007 soud prvního stupně řízení zastavil, proti čemuž se stěžovatelé odvolali. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v dubnu 2008 potvrdil mj. s odkazem na zprávu týkající se chování rodiny stěžovatelů a s odůvodněním, že neexistovaly důkazy, které by příslušné policisty – kteří tvrzené zacházení se stěžovateli výslovně a konzistentně popírali – usvědčovaly. Kasační soud v říjnu téhož roku odmítl dovolání stěžovatelů.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Podle stěžovatelů představovalo jednání policistů ponižující zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, přičemž následné vyšetřování bylo neúčinné, neúplné, příliš dlouhé a nebylo nezávislé.

Dne 21. listopadu 2013 senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o neporušení článku 3 Úmluvy s tím, že předmětné zacházení nedosáhlo intenzity špatného zacházení ve smyslu uvedeného ustanovení. Věc byla následně k žádosti stěžovatelů postoupena velkému senátu Soudu.

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části

Soud předně připomněl, že článek 3 Úmluvy v sobě uchovává jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností, která je těsně spojena s úctou k lidské důstojnosti. Zákaz mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení je absolutní a nelze jej omezit ani za tak závažných okolností, jako jsou boj proti terorismu či organizovanému zločinu. Tvrzení o špatném zacházení musí být vždy podepřeno dostatečnými důkazy, přičemž při posuzování těchto důkazů na poli článku 3 Úmluvy Soud uplatňuje obecně zásadu důkazu „nade vši rozumnou pochybnost“. V situaci, kdy státní orgány disponují výlučně nebo z velké části relevantními informacemi, nastává nicméně silná skutková domněnka o tom, že původci případných zranění jsou státní orgány. Je proto na vládě, aby v takových případech přesvědčivým způsobem vyvrátila tvrzení o špatném zacházení (např. Salman proti Turecku, č. 21986/93, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000, § 100). Má-li být určité zacházení považováno za zakázané ve smyslu článku 3 Úmluvy, musí dosáhnout minimálního stupně závažnosti. Posouzení závažnosti bude vždy záviset na okolnostech konkrétního případu, jakými jsou doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické následky a v některých případech též pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. K závěru o špatném zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy může Soud dospět i v případě absence úmyslu oběť ponížit (např. Svinarenko a Slyadnev proti Rusku, č. 32541/08 a 43441/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 114). Je-li ze strany státních orgánů užito fyzické síly vůči osobám omezeným na svobodě či nacházejícím se v moci bezpečnostních složek, pak takové použití síly, které nebylo s ohledem na chování zadržené osoby nezbytně nutné, zasahuje do lidské důstojnosti a představuje porušení článku 3 Úmluvy (např. El-Masri proti bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012). Soud konečně připomněl množství univerzálních a regionálních právních norem, které pracují s pojmem „důstojnost“, a podotknul, že tato je základním stavebním kamenem Úmluvy. S odkazem na svou rozsáhlou judikaturu zdůraznil silnou vazbu mezi instituty ponižujícího zacházení nebo trestání a respektu k lidské důstojnosti.

Ve vztahu k projednávané věci Soud podotknul, že lékařské zprávy konstatovaly zranění přičitatelná tvrzenému jednání policistů, tedy facce. Důkazní síla těchto zpráv byla navíc posílena skutečností, že byly vypracovány bezprostředně po incidentu. Skutečnost, že při vstupu na policejní služebnu stěžovatelé nevykazovali znaky popsané v lékařských zprávách, zpochybněna nebyla a nebylo možné se spokojit s tvrzením, že policisté předmětné jednání konzistentně popírali, neboť tvrzení stěžovatelů nebyla o nic méně konzistentní. Podle Soudu navíc vyšetřování trpělo vážnými nedostatky (viz níže) a vláda nepředložila dostatečné důkazy, ze kterých by bylo možné vyvodit hypotézu o jiném původu zdravotních následků. Soud měl tedy za prokázané, že zranění vznikla v době pobytu stěžovatelů na policejní služebně, stejně jako skutečnost, že jejich původem byla facka.

Zbývalo posoudit, zda předmětné zacházení naplňovalo podstatu špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Soud připomněl předešlá slova o důležitosti ochrany lidské důstojnosti a konstatoval, že jakékoliv jednání policejních složek vůči jednotlivci, které snižuje jeho lidskou důstojnost, představuje porušení daného ustanovení. Ze spisu vyplynulo, že jednání policistů bylo vyvoláno chováním stěžovatelů, které bylo policisty vnímáno jako provokativní, arogantní a pohrdavé. Takové vysvětlení Soud nicméně označil za zjevně nedostatečné k tomu, aby použití síly ze strany policistů mohlo být považováno za absolutně nezbytné. Došlo tedy ke snížení důstojnosti stěžovatelů a tím k porušení článku 3 Úmluvy.

Příslušný závěr ještě velký senát Soudu doplnil o důvody, které jej vedly k odchylce od závěrů rozsudku senátu Soudu. Zdůraznil povahu facky a jejího dopadu na vnímání jednotlivce a připomněl důležitost lidské tváře při společenské interakci (S. A. S. proti Francii, č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014, § 122 a 141) a závažnost útoku na lidskou hlavu ve světle článku 3 Úmluvy (Samüt Karabulut proti Turecku, č. 16999/04, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, § 41 a 58). Pro posouzení, zda je jednotlivec udělením facky v jeho vlastních očích ponížen, je přitom nerozhodné, nese-li s sebou facka jakékoli dlouhotrvající následky, či nikoli. V kontextu jednání policistů vůči osobám, které se nachází v jejich moci, je navíc takové jednání jasným vyjádřením nadřazenosti policisty. Skutečnost, že policista se navíc dopouští nezákonného jednání, může v oběti vyvolávat pocity podrobení svévolnému jednání, nespravedlnosti a bezmoci. Osoby, které se nacházejí v moci bezpečnostních složek, jsou vždy zranitelné a policisté mají povinnost je chránit. Ponížení určité osoby prostřednictvím facky je přitom přímým popřením této povinnosti. V demokratické společnosti nemůže být špatné zacházení ve smyslu daného ustanovení nikdy adekvátní odpovědí na problémy, kterým bezpečnostní složky čelí, přičemž z článku 3 Úmluvy vyplývá pro stát v tomto ohledu povinnost podrobit příslušníky bezpečnostních složek výcviku, který zajistí jejich odbornou způsobilost na takové úrovni, že k jednání v rozporu s příslušným ustanovením nebude docházet (Davydov a ostatní proti Ukrajině, č. 17674/02 a 39081/02, rozsudek ze dne 1. července 2010, § 268). Závěrem Soud zdůraznil, že první stěžovatel byl nezletilý; v této souvislosti připomněl, že policisté mají povinnost brát v potaz větší zranitelnost takových osob co do dopadu špatného zacházení na psychiku oběti a s tím související povinnost větší obezřetnosti a sebeovládání.

B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části

Soud předně odkázal na zásady vyplývající z jeho ustálené judikatury (např. El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, cit. výše, § 182–185) a připomněl pozitivní závazek státu podniknout účinné vyšetřování vždy, předloží-li určitá osoba hájitelné tvrzení o tom, že byla ze strany bezpečnostních složek podrobena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Základním účelem této povinnosti je zajistit jednak účinnou implementaci vnitrostátních zákonných ustanovení postihujících zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy v případech, kdy se takového jednání dopustí státní orgány, jednak odpovědnost těchto orgánů za dané jednání. Vyšetřovací orgány musí jednat i z vlastní iniciativy a vyšetřování musí být nezávislé a způsobilé identifikovat a potrestat osoby odpovědné za takové zacházení. Oběť špatného zacházení musí mít nakonec možnost účastnit se účinným způsobem vyšetřování.

Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že stěžovatelé státním orgánům předložili hájitelné tvrzení ve výše uvedeném smyslu. Vyšetřování bylo následně zahájeno, přičemž stěžovatelé v jeho rámci uplatnili své občanskoprávní nároky a nelze říci, že by neměli možnost účastnit se vyšetřování; to bylo navíc vedeno v mezích zákona vyšetřujícím soudcem, tedy nezávislým orgánem. Vyšetřující soudce nicméně zcela pominul nařídit osobní konfrontaci mezi stěžovateli a policisty podezřelými z předmětných jednání a opomenul vyslechnout lékaře, kteří vypracovali příslušné zprávy, a další osoby zapojené do incidentu. Vyšetřování se tak prakticky omezilo na výslech policistů P. P. a A. Z. a vypracování předmětné zprávy popisující zejména chování rodiny Bouyidových. Ani státní zástupce, ani soud prvního stupně navíc své závěry o odložení věci neodůvodnili. Odvolací soud své rozhodnutí podepřel téměř výlučně výše uvedenou zprávou o chování rodiny stěžovatelů, přičemž o lékařské zprávě prvního stěžovatele se nezmínil vůbec a v případě druhého stěžovatele zprávu zmínil jen okrajově. Vyšetřovací orgány tedy nevěnovaly tvrzení stěžovatelů patřičnou pozornost v situaci, kdy disponovaly jasnými informacemi o povaze jednání policistů i lékařskými zprávami potvrzujícími dané jednání. Vyšetřování, které trvalo téměř pět let, bylo nakonec nepřiměřeně dlouhé, přičemž vláda průtahy nijak nevysvětlila. K porušení článku 3 Úmluvy tak došlo i v jeho procesní části.

III. Oddělené stanovisko

K rozsudku připojili částečně nesouhlasné stanovisko soudci De Gaetano, Lemmens a Mahoney, kteří nesouhlasili s názorem většiny ohledně kvalifikace namítaného zacházení a se způsobem, jakým většina své závěry odůvodnila.