DİLİPAK proti Turecku

Typ rozhodnutí: rozsudek bývalého senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 29680/05

Datum: 15.9.2015

Složení senátu: G. Raimondi, předseda senátu (Itálie), I. Karakaş (Turecko), A. Sajó (Maďarsko), P. P. De Albuquerque (Portugalsko), H. Keller (Švýcarsko), P. Lemmens (Belgie), R. Spano (Island).

[§ 1. – 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

4. Stěžovatel se narodil roku 1949 a bydlí v Istanbulu. Je spisovatelem a novinářem, angažuje se v oblasti lidských práv.

5. V týdeníku Türkiye’de Cuma (Pátek v Turecku) ze dne 29.8.2003 publikoval článek s názvem „Když generálové neposlouchají“, ve kterém kritizoval důstojníky odcházející do důchodu. Poukazoval na to, že někteří generálové vyhlásili falešný poplach kvůli údajnému pokroku fundamentalismu a antisekularismu, který slouží pouze jako záminka ke snadnějšímu ovlivňování státní politiky, a který naznačuje napojení na určité společenské kruhy, média, funkcionáře a dokonce mafii, za účelem vytvoření politického prostředí v souladu s jejich pohledem na svět. Navrhl těmto hodnostářům, aby si v důchodu založili politickou stranu a prezentovali své politické plány veřejnosti, místo aby „bez národa sami rozhodovali o jeho budoucnosti“. Doplnil, že mu generálové připadají vzdálení sociální realitě a chybí jim sociální cítění.

6. Žalobou ze dne 9.1.2004 se prokuratura třetího ozbrojeného útvaru v Istanbulu domáhala u vojenského soudu příslušejícímu k témuž útvaru odsouzení stěžovatele podle § 95 odst. 4 a 5 vojenského trestního zákona (dále jen „§ 95 odst. 4 a 5“), který postihuje chování zaměřené proti velitelům a směřující ke zhoršení hierarchických vztahů v armádě a podkopání důvěry ve vztahu k velitelům.

7. Stěžovatel, jako civilista, podal námitku nepříslušnosti vojenského soudu a namítal porušení Úmluvou zaručeného práva na svobodu projevu.

8. Rozhodnutím ze dne 12.7.2004 vojenský soud vyslovil svoji nepříslušnost ve prospěch porotního soudu v Bakirköy s tím, že se nejedná o vojenský přestupek a že stěžovatel má být souzen před nevojenskými soudy za pomluvu armády podle § 159 starého trestního zákona (dále jen „§ 159“). Vojenský soud poznamenal, že stěžovatel prohlášeními o tom, že armáda je řízena lidmi, kteří zřejmě jsou napojeni na určité společenské kruhy a na mafii a kteří jsou vzdáleni od sociální reality, vrhl špatné světlo na celou armádu. Soud dále poznamenal, že předmětní velitelé byli v plné službě a měli pravomoc jednat jménem armády.

9. Dne 9.8.2004 velitel třetího ozbrojeného útvaru podal odvolání proti rozhodnutí o nepříslušnosti. Poznamenal, že sporný článek představuje čin, který má být posuzován podle § 95 odst. 4 a 5, a že je toto ustanovení lex specialis k obecnému ustanovení § 159.

10. Vojenská prokuratura podala ze stejného důvodu kasační stížnost s tím, že vojenské soudy musejí být příslušné k projednání věci, že stěžovatel sice nemířil na armádu jako celek, ale nepopiratelně poškodil pověst dvou generálů, což mohlo podkopat důvěru jejich podřízených a zhoršit jejich hierarchické postavení v armádě.

11. Ani odvolání ani kasační stížnost nebyly stěžovateli doručeny.

12. Dne 3.5.2005 zrušil Vojenský kasační soud rozhodnutí o nepříslušnosti a vrátil věc k vojenskému soudu. V odůvodnění poukázal na nezbytnost přezkoumat na základě § 95 odst. 4 a 5 skutkové okolnosti případu. Naznačil, že § 95 odst. 4 a 5 a § 159 obsahují stejné materiální a morální prvky, ale odlišují se tím, komu poskytují ochranu, přičemž § 95 odst. 4 ji poskytuje jednotlivcům a § 159 organizaci jako celku. Vojenský kasační soud se domníval, že i když jednání stěžovatele obsahovalo prvky obou trestných činů, obecným přínosem sporného článku je zřejmě zaměření na dva generály než na armádu jako celek. Výčitka jejich neposlušnosti, tedy nedostatku disciplinovanosti, může podkopat důvěru jejich podřízených a zhoršit hierarchické vztahy v armádě.

13. Rozhodnutím ze dne 1.3.2006 se vojenský soud první instance po přezkoumání případu znovu prohlásil nepříslušným ve prospěch nevojenských soudů. Poukázal na to, že podle nového tiskového zákona jsou ve věcech trestných činů spáchaných prostřednictvím tisku příslušné nevojenské soudy.

14. Dne 24.3.2006 velitel třetího ozbrojeného útvaru znovu podal odvolání proti tomuto rozhodnutí o nepříslušnosti, poukazuje na to, že rozhodnutí Vojenského kasačního soudu ze dne 3.5.2005 bylo vydáno po změně zmíněného zákona a že ustanovení vojenského trestního zákoníku (zákon č. 353) umožňující souzení civilistů před vojenskými soudy nebylo změněno.

15. Zatímco věc ležela nerozhodnutá u Vojenského kasačního soudu, došlo k novelizaci vojenského trestního zákona, jíž byla mimo jiné odstraněna pravomoc vojenských soudů soudit civilisty pro trestné činy jako je ten, jehož se dopustil stěžovatel. Prokuratura při Vojenském kasačním soudu proto postoupila věc zpět vojenskému soudu první instance předvídajíce nepříslušnost vojenských soudů v dané věci.

16. Rozhodnutím ze dne 14.11.2006 se vojenský soud znovu prohlásil nepříslušným a předal věc 2. trestnímu soudu v Bagcilar.

17. Mezitím vzhledem ke spojení soudních obvodů v Bagcilar a Bakirköy byla věc postoupena 24. Trestnímu soudu v Bakirköy. Rozhodnutím ze dne 11.3.2008 se tento soud prohlásil nepříslušným a předal věc 2. Trestnímu soud v Bakirköy, který byl příslušný pro projednání trestných činů spáchaných prostřednictvím tisku. Rozhodnutím ze dne 26.5.2008 2. Trestní soud v Bakirköy předal věc 16. Trestnímu soudu v Bakirköy s tím, že tento byl bývalým 2. Trestním soudem v Bagcilaru. Rozhodnutím ze dne 12.3.2009 předložil 16. Trestní soud tento spor o příslušnost soudů porotnímu soudu v Bakirköy. Porotní soud nakonec rozhodl ve prospěch 2. Trestního soudu v Bakirköy a předal věc tomuto soudu.

18. Rozhodnutím ze dne 9.6.2010 pak 2. Trestní soud v Bakirköy na základě § 95 odst. 4 prohlásil věc za promlčenou.

[§ 19. – 20. II. Relevantní vnitrostátní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nepřiměřené délky řízení

[§ 21. – 30. S ohledem na svou judikaturu Soud považuje délku sporného řízení, způsobenou zejména spory mezi soudy o kvalifikaci jednání vytýkaného stěžovateli a s tím souvisejícími následky pro určení příslušnosti soudu, za nepřiměřenou a neodpovídající požadavku „projednání v přiměřené lhůtě“. Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy .

§ 31. – 32. K dalším tvrzeným porušením čl. 6 Úmluvy

§ 33. – 35. K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

§ 36. – 39. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. K existenci omezení

40. Stěžovatel uvádí, že na základě žádosti vojenských orgánů prokuratura proti němu zahájila trestní stíhání s možností odnětí svobody až na několik let. Dodává, že řízení trvalo šest a půl roku před trestními soudy z toho dva a půl roku před vojenskými soudy. Uvádí, že jednací síň vojenských soudů byla umístěna uvnitř vojenského prostoru a přístup do ní vyžadoval kontroly a dlouhou a únavnou přepravu. Po celé ty roky žil stěžovatel ve strachu a pod hrozbou trestu odnětí svobody nebo vazby ve vězeňské věznici.

41. Stěžovatel dodává, že velitelé, kteří byli předmětem jeho kritiky, byli následně stíháni a odsouzeni trestními soudy za pokus o převrat. Stěžovatel dodává, že lze dovodit, že jeho výroky na chování vyšších důstojníků nebyly jen plané výtky formulované na základě nepodložených skutečností, ale že se jednalo o komentáře podložené skutečnými událostmi.

42. Stěžovatel také tvrdí, že s přihlédnutím k ostatním trestním a občanskoprávním řízením stejného typu, která proti němu byla zahájena, byl tlak způsobený předmětným trestním řízením přeměněn na skutečnou hrozbu a zabránil mu psát o vojenských zásazích do politiky. Dodává, že nahromadění trestních a občanskoprávních řízení za kritizování nefunkčnosti demokratického režimu z důvodu nevhodných zásahů důstojníků má mimořádně odstrašující dopad nejen na něj ale i na ostatní novináře.

43. Vláda zopakovala, že stěžovatel není obětí, neboť nebyl trestními soudy odsouzen. Poznamenala, že zahájené řízení bylo z důvodu promlčení zastaveno.

44. Soud připomíná, že určité okolnosti mají neblahý dopad na svobodu projevu konkrétních osob, přestože tyto nebyly odsouzeny, a mohou tak být považovány za oběti omezení této svobody: například příkaz k vyzrazení totožnosti anonymního zdroje určený vydavatelství, přestože příkaz nebyl vykonán (Financial Times Ltd a další proti Spojenému království, § 56); zadržení investigativních novinářů po dobu téměř jednoho roku v rámci trestního stíhání zahájeného proti nim pro přísně trestané trestné činy (Nedim Şener proti Turecku, § 94–96, a Şik proti Turecku, § 83–85); oznámení hlavy státu ohledně záměru nejmenovat stěžovatele, úředníka, do jakékoliv veřejné funkce z důvodu vyjádření stanoviska k ústavní otázce, které bylo v rozporu se stanoviskem zastávaným hlavou státu (Wille proti Lichtenštejnsku, § 50).

45. Soud připomíná, že pokud jsou trestní stíhání založená na konkrétních represivních právních předpisech z procesních důvodů ukončena, riziko odsouzení a potrestání pokračuje a dotčená osoba může oprávněně tvrdit, že je přímo dotčena předmětnými právními předpisy a že je obětí porušení Úmluvy (Bowman proti Spojenému království, § 107). Soud ve věci Nikula proti Finsku (§ 54) posuzoval, zda odsouzení advokáta pro kritiku strategie uplatňované státním zástupcem v průběhu řízení, přestože toto odsouzení bylo nakonec zrušeno nejvyšším soudem a bylo upuštěno od uložené pokuty, může mít neblahý vliv na povinnosti advokáta spočívající v horlivém bránění zájmů svých klientů. Kromě toho trestní řízení proti novinářům vyvolané trestním oznámením, které vyústilo v přerušení na dobu tří let, a na konci tohoto období byla žaloba stažena pro chybějící odsouzení, lze považovat za omezení z důvodu jejich odstrašujícího dopadu na novináře (Yaşar Kaplan proti Turecku, § 35, Asli Güneş proti Turecku).

46. Je dokonce možné, aby jednotlivec tvrdil, že zákon porušuje jeho práva i bez jakéhokoliv jednání jednotlivce, a že je „obětí“ ve smyslu čl. 34 Úmluvy, pokud je z důvodu hrozby stíhání povinen změnit chování nebo je-li součástí skupiny osob, u nichž je riziko, že budou přímo dotčeni právními předpisy (Burden proti Spojenému království, § 34, Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině, § 28, Michaud proti Francii, § 51, S. A. S. proti Francii, § 57). Soud například připustil, že strach z odsouzení k trestu odnětí svobody v případě útoku na pověst druhých (Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku, § 113–114) nebo nejistota z odsouzení k vysoké náhradě škody pro pomluvu politika (Independent News a Media a Independent Newspapers Ireland Limited proti Irsku, § 114), mohou mít nepříznivý vliv na dotčené novináře.

47. S ohledem na výše uvedené může existence legislativy postihující určitá vyjádření názorů tím způsobem, že potenciálním autorům ukládá zavést autocenzuru, představovat omezení svobody vyjadřování. Soud ve věci Vajnai proti Maďarsku (§ 54) dospěl k závěru, že nejistota vyplývající z obecného zákazu používání určitého symbolu, v tomto případě červené hvězdy, může mít, vzhledem k tomu, že tento symbol může mít více významů, neblahý vliv na svobodu projevu a může vést k autocenzuře tisku. Soud se domnívá, že skutečnost, že se osoba ocitne pod hrozbou trestního stíhání z důvodu stížnosti podle § 301 trestního zákona (dále jen „§ 301“), který potlačuje mimo jiné očerňování tureckosti, staví dotčené osoby, dosud trestně nestíhané a dosud neodsouzené, do pozice oběti omezení svobody projevu (Altug Taner Akçam proti Turecku, § 70–75).

48. V dané věci Soud shledal, že proti stěžovateli byla zahájena trestní stíhání a že mu bylo včítáno, že zhoršil hierarchické vztahy v armádě a že „podkopal důvěru ve velitele“ (trestný čin podle § 95 odst. 4) a/nebo že pomluvil armádu (trestný čin podle § 159 a podle § 301), čehož se dopustil vydáním článku, ve kterém kritizoval zásahy určitých důstojníků, buď ve funkci, nebo odcházejících do důchodu, do vládní politiky státu. Stěžovatel podal stížnost Soudu v době, kdy daná věc byla projednávána před vnitrostátními soudy, a stěžoval si na průběh trestního řízení jako takového. Soud poznamenal, že bez ohledu na odpověď na otázky týkající se příslušnosti soudů v závislosti na kvalifikaci jednání přičítaných stěžovateli, hrozilo stěžovateli odsouzení k trestu odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let buď za pomlouvání armády jako celku nebo za pomluvu konkrétních generálů způsobem podkopávajícím jejich nadřazené postavení.

49. Soud poznamenává, že trestní řízení trvalo šest a půl roku, přičemž dva a půl roku probíhalo před vojenskými soudy, a skončilo zastavením řízení z důvodu promlčení. Navíc obvinění vznesené proti stěžovateli zůstalo po celou tu značnou, ba dokonce nepřiměřenou, dobu nevyřízené (§ 29), a stěžovatel neměl po celou dobu trestního řízení jistotu ohledně své budoucnosti a ohledně postupu soudů, pokud by jako novinář vydal další články dotýkající se napojení armády na obecnou politiku země (Dilipak a Karakaya proti Turecku).

50. Soud je toho názoru, že trestní řízení vedené proti stěžovateli za závažné trestné činy po dobu šesti a půl roku a navíc z části vedené před vojenskými soudy, nelze vzhledem k odstrašujícímu účinku, který tato řízení mohou vyvolat, považovat pouze za hypotetická rizika pro stěžovatele, ale za skutečná a reálná omezení. Konstatování promlčení pouze ukončilo existenci výše uvedených rizik, ale neodstranilo tlak, kterému byl stěžovatel po celou dobu vystaven.

51. S ohledem na výše uvedené a na zvláštní okolnosti dané věci, Soud odmítá námitku vlády, že stěžovatel není obětí, a dochází k závěru, že trestní řízení představují „omezení“ výkonu stěžovatelovy svobody projevu zakotvené v čl. 10 Úmluvy.

B. Ospravedlnění omezení

52. Stěžovatel uvedl, že neexistuje žádný důvod, proč by měl být obviněn z pomlouvání armády, když mu bylo přisuzováno, že vyčítal určitým důstojníkům, že účelově vyvolali falešný poplach o vzrůstající hrozbě fundamentalismu a antisekularismu. Stěžovatel doplnil, že obvinění z pomluvy armády nemohl předvídat, když pouze vyjadřoval názory přijatelné v rámci veřejné diskuse v demokratické společnosti.

53. Vláda se k tomuto nevyjádřila, pouze zopakovala, že nedošlo k omezení svobody projevu.

54. Omezení, tedy zahájená trestní řízení pro závažné trestné činy a jejich vedení po značně dlouhou dobu, porušuje čl. 10 Úmluvy, ledaže splňuje požadavky odst. 2 tohoto ustanovení, tedy pokud je omezení „stanoveno zákonem“, sleduje legitimní cíl a „je nezbytné v demokratické společnosti“.

1. „Stanoveno zákonem“

55. Soud připomíná, že výraz „stanoveno zákonem“ znamená nejen, že přijaté opatření vyplývá z vnitrostátního práva, ale že má znaky stanovené zákonem. Je požadováno, aby dotčeným osobám byla dostupná dostatečně jasná formulace, která umožní buď jim, nebo jejich právním poradcům, předvídat vzhledem k okolnostem věci následky, ve které může dané jednání vyústit. Tento výraz tedy znamená zejména to, že vnitrostátní právo musí obsahovat dostatečně jasná pravidla pro určení, za kterých okolností a podmínek jsou veřejné orgány oprávněny uchýlit se k opatřením omezujícím práva chráněná Úmluvou (Gorzelik a další proti Polsku, § 64, Maestri proti Itálii, § 30, Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, § 81, Bayatyan proti Arménii, § 113, Fernández Martínez proti Španělsku, § 117).

56. V dané věci Soud poznamenává, že stěžovatel nezpochybňuje, že by omezení neměla právní základ ... ani že by tyto předpisy nebyly dostupné.

57. Vyvstává tedy otázka, zda široký význam pojmů „zhoršující nadřazené postavení“ a „podkopat důvěru ve velitele“ (§ 95 odst. 4) nebo „očernit ozbrojené síly“ (§ 159 a § 301) může snížit předvídatelnost dotčených právních norem.

58. V případě, že orgány činné v trestním řízení pokládají sporné pojmy za způsob ochrany názorů vyjádřených důstojníky na téma obecné politiky proti komentářům vydaným v reakci na tyto názory, Soud je toho názoru, že lze mít vážné pochybnosti ohledně předvídatelnosti stěžovatelovy trestné činnosti podle § 95 odst. 4 a podle § 159 nebo podle § 301. Soud je nicméně toho názoru, že vzhledem k níže uvedeným závěrům ohledně nezbytnosti omezení (§ 71), není nutné se touto otázkou zabývat.

2. „Legitimní cíl“

59. Soud může akceptovat, že sporný zásah mohl sledovat legitimní cíl v podobě národní bezpečnosti a ochrany pořádku (Yaşar Kaplan, § 36).

3. „Nezbytné v demokratické společnosti“

a) Obecné principy

60. – 61. [Svoboda projevu a role tisku]

62. Soud ... připomíná, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy ponechává jen malý prostor pro omezení svobody projevu v oblasti politických projevů nebo otázek obecného zájmu (Wingrove proti Spojenému království, § 58, Seher Karataş proti Turecku, § 37). V tomto ohledu, pokud tyto názory nevyvolávají násilí, pokud nepodněcují k použití násilných metod nebo krvavé pomsty, neospravedlňují spáchání teroristických činů jejich příznivci a nelze je interpretovat tak, že by hlubokou iracionální nenávistí vyvolávaly násilí, které bude směřovat proti určitým osobám, smluvní státy nemohou omezit právo veřejnosti na informace, dokonce ani s odvoláním na cíle stanovené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (Sürek proti Turecku, § 60, Nedim Şener, § 116, Şik, §105).

63. Obecně platí, že „nezbytnost“ jakéhokoliv omezení výkonu svobody projevu musí být jasně zakotvena. I když je v první řadě na vnitrostátních orgánech, aby posoudily, zda existuje „naléhavá společenská potřeba“, která může odůvodnit použití omezení, přičemž při posouzení disponují určitou mírou uvážení, existuje i kontrola na evropské úrovni, která se zaměřuje na vnitrostátní orgány aplikované právní předpisy a rozhodnutí, a to i pokud spadají do nezávislé jurisdikce (Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), § 50). Kromě toho, jde-li o média, možnost vnitrostátního uvážení naráží na zájem demokratické společnosti na zajištění a udržení svobody tisku. Stejně tak by při posuzování věci Soudem měla být dána velká váha tomuto zájmu při určování, zda omezení bylo přiměřené legitimnímu cíli, jak požaduje čl. 10 odst. 2 Úmluvy [Fressoz a Roire proti Francii, § 45, Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), § 51]. Dominantní postavení, které státní orgány zaujímají, jim nařizuje zachovávat zdrženlivost při používání trestních prostředků, zejména pokud mají na výběr jiné prostředky na obranu před neoprávněnými útoky medií (Nedim Şener, § 114, Şik, § 103).

64. Soud nemá za úkol v rámci výkonu své kontrolní funkce nahrazovat vnitrostátní orgány, ale spíše přezkoumat rozhodnutí vydaná podle čl. 10 Úmluvy v rámci jejich možnosti uvážení. Proto Soud musí posuzovat sporné „omezení“ ve světle celého případu, aby mohl určit, zda důvody ospravedlňující omezení uvedené vnitrostátními orgány jsou „relevantní a dostatečné“. Přitom se Soud musí přesvědčit, že vnitrostátní orgány aplikovaly právní předpisy v souladu s principy stanovenými čl. 10 Úmluvy a na základě přijatelného posouzení rozhodných skutečností (Goodwin proti Spojenému království, § 40, Ceylan proti Turecku, § 32, Animal Defenders International, § 100).

b) Posouzení skutkového stavu a aplikace obecných principů v dané věci

65. Soud shledal, že stěžovatel kritizoval jisté generály za jejich ingerenci do obecné státní politiky, kritizoval jejich politické projekty a jejich přístup k sociálním otázkám a naznačil, že tito generálové spustili falešný poplach kvůli údajnému pokroku fundamentalismu, který používali jako záminku pro zásah do obecné státní politiky, a že se zdá, že jsou napojeni na určité společenské skupiny s cílem vytvořit politické prostředí v souladu s jejich pohledem na svět a že postrádají schopnost empatie ve vztahu k různým vrstvám společnosti.

66. Soud dále shledal, že se státní orgány, když zahájily trestní řízení, domnívaly, že kritika generálů podaná stěžovatelem by mohla zhoršit hierarchické vztahy v armádě nebo podkopat důvěru generálů nebo by obecně mohla očerňovat armádu. Příslušné orgány tedy stíhaly stěžovatele z důvodu kritiky, kterou formuloval na základě různých úhlů pohledu na politickou situaci v zemi.

67. Stěžovatel vyjádřil svou reakci na vyjádření generálů, která považoval za nevhodný zásah do oblasti obecné politiky. Stěžovatel tak sdělil své názory a myšlenky na téma bezpochyby odpovídající veřejnému zájmu v demokratické společnosti. Soud se domnívá, že pokud určití generálové učinili veřejná prohlášení na téma obecné politiky, jsou stejně jako ostatní politici a jiné osoby zapojené do debat na toto téma vystaveni reakcím na svá vyjádření, která mohou zahrnovat i kritiku a opačné názory. V demokratické společnosti důstojníci nemohou v této konkrétní oblasti disponovat imunitou proti jakékoliv kritice.

68. Pokud jde o článek vydaný stěžovatelem, má Soud za to, že není „bezdůvodně urážející“ nebo hanlivý ani nepodněcuje k násilí nebo nenávisti. Komentáře stěžovatele podle Soudu neobsahovaly urážky nebo pomluvy založené na nepravdivých skutečnostech nebo poznámky podněcující k násilným akcím proti členům armády.

69. Za těchto okolností se zahájení řízení jeví jako pokus orgánů trestní cestou potlačit názory a myšlenky považované za znepokojující nebo urážlivé, třebaže byly vyjádřeny v reakci na veřejně sdělované názory vztahující se k oblasti obecné politiky.

70. Soud se také domnívá, že trestním stíháním stěžovatele za závažnou trestnou činnost trvajícím značně dlouhou dobu soudní orgány ovlivnily chuť stěžovatele vyjadřovat se k tématům týkajícím se veřejného zájmu. Soud považuje za důvěryhodné vyjádření stěžovatele, že zahájení takovýchto stíhání je způsobilé vytvořit atmosféru autocenzury, která se dotýká jeho samotného i dalších novinářů, kteří mají v úmyslu vyjadřovat se k činům a prohlášením příslušníků ozbrojených sil vztahujícím se k obecné státní politice. Soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí podle kterých dominantní pozice, kterou státní orgány zaujímají, jim nařizuje, aby se k použití trestních prostředků ochrany uchylovaly jen v nejnutnějších případech, zejména pokud mají k dispozici jiné prostředky reakce na neoprávněnou kritiku ze strany médií (§ 63).

71. S ohledem na výše uvedené se Soud domnívá, že sporné opatření, tedy vedení trestního řízení proti stěžovateli po značně dlouhou dobu na základě obvinění ze závažných trestných činů, za které hrozí uložení trestu odnětí svobody, neodpovídá naléhavé společenské potřebě, v žádném případě není přiměřené ve vztahu k předvídaným legitimním cílům a není tedy nezbytné v demokratické společnosti.

72. S ohledem na výše uvedené došlo k porušení čl. 10 Úmluvy.

[§ 73. – 74. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. Jednomyslně, že stížnost není v části týkající se nepřiměřené délky jednání přípustná;

2. Jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen z důvodu nepřiměřené délky řízení;

3. Pěti hlasy proti dvěma, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.

1. Souhlasím s názorem většiny, podle kterého došlo k porušení čl. 10 Úmluvy, avšak zcela se neztotožňuji s jeho odůvodněním. Podle mého názoru hlavní otázkou v dané věci je nedostatek předvídatelnosti aplikovaného trestního práva. Ustanovení § 95 odst. 4, stejně jako § 159 a § 301, nerespektují princip zákonnosti. Proto nebylo nutné posuzovat věc z hlediska přiměřenosti.

Navíc vzhledem k tomu, že to není poprvé, kdy Soud rozhodoval o ochraně pověsti státních orgánů v kontextu turecké trestní politiky, jsem přesvědčen, že nastal čas na vyjádření jasného a pevného postoje k této trestní politice a zdůraznit naléhavou potřebu reformy. Je nezbytné vydat příkaz žalovanému státu ve smyslu čl. 46 Úmluvy ve vztahu k liknavosti, kterou od rozhodnutí ve věci Altug Taner Akçam prokazuje turecký zákonodárce v oblasti turecké trestní politiky.

K § 301

(...)

3. V dané věci je obvinění z kritiky „tureckého národa“ vzhledem k záruce podle čl. 10 Úmluvy nepřijatelná... Zájem chráněný podle § 159 a podle § 301 je stejný: „národní cítění“, tedy nacionalismus, cítění příslušnosti k určité kulturní skupině nebo politickému společenství.

Ve světle používaných soudních postupů lze učinit závěr, že trestní ochrana nacionalismu jako pilíře současného tureckého státu může z kteréhokoliv prohlášení, které je přímo nebo nepřímo způsobilé oslabit nebo ovlivnit ochotu příslušníků tureckého národa žít společně pod ustavenou politickou a vojenskou autoritou, učinit nezákonné prohlášení...

Represivní charakter této trestní politiky ještě zhoršuje skutečnost, že podmínka veřejnosti útoku na chráněný zájem požadovaná trestními předpisy je vykládána široce, takže může zahrnovat jakékoliv vyjádření v přítomnosti více osob, a to i v osobním životě...

4. Nová podmínka předchozího souhlasu ministerstva s trestním stíháním dokazuje, že pokud na jedné straně může omezit uplatňování obvinění, na druhé straně posiluje diskreční a politický charakter trestního stíhání... Proto je jasné, že je to politická a vojenská moc jako taková, co je chráněno právními normami před jakoukoliv kritikou učiněnou inteligencí a tureckým lidem. Vzdělanci stejně jako lidé z ulice mají dobré důvody obávat se tohoto širokého a na volném uvážení ponechanému dosahu trestních norem. Trestní řízení vedené proti stěžovateli pro pomluvu ozbrojených sil dokazuje, že tato obava není neopodstatněná.

(...)


6. Beztrestnost kritiky se musí týkat nejen autorů více méně neškodných vyjádření nespokojenosti s veřejnou mocí a státní autoritou, ale také těch, kteří vyjadřují kousavou, úsečnou a provokativní kritiku přitahující pozornost společnosti... To dokazuje, že kritika veřejné moci a zvláště kritika vojenských důstojníků za veřejně učiněná prohlášení o obecné politice země není tolerována ... Jinými slovy, z dané věci vyplývá, že trestní předpisy jsou používány pro politické účely a chrání pouze určitou politicko-vojenskou elitu proti jakékoliv formě kritiky.

7. V demokratické společnosti je kritika veřejné moci a těch, kdo ji vykonávají, klíčovým pilířem politických debat a formování politických názorů. Ochrana pověsti státních orgánů je uskutečňována prostřednictvím práva na odpověď. Nicméně některé státy mohou mít naléhavou sociální potřebu chránit demokracii doplňujícími prostředky založenými na trestním právu. Aby normy chránící pověst státních orgánů byly v souladu s čl. 10 odst. 2 Úmluvy , musí být konstruovány tak, že směřují pouze proti bezprostřednímu a zřejmému ohrožení a nikoliv proti abstraktnímu nebezpečí...

8. Obvinění za pouhé útoky proti pověsti státních orgánů a zejména armády, která nepředstavují zřejmé a bezprostřední ohrožení národní bezpečnosti, je v rozporu s čl. 10 Úmluvy...

K § 95 odst. 4

9. Pole působnosti tohoto článku není vzhledem k § 301 jasné... Faktem je, že široký objektivní a subjektivní smysl pojmů jako „zhoršit hierarchické vztahy“ a „podkopat důvěru ve velitele“, je problematický. Pokud má většina pochybnosti o předvídatelnosti těchto pojmů, já žádné pochyby nemám. Jsem toho názoru, že tyto pojmy jsou v právním státě dodržujícím princip zákonnosti, v němž trestní právo musí být vypracováno dostatečně jasným způsobem, aby se zabránilo volnému výkladu ze strany policie, státního zastupitelství a úředníků, naprosto nepřijatelné.

(...)


11. Pokud vojenská trestní norma směřuje k ochraně vojenské disciplíny a důvěry podřízených v nadřízené, nelze jej aplikovat na civilisty... Pokud je předmětem probíhajícího soudního řízení to, zda norma bude aplikována na civilisty, protože jejich jednání na veřejnosti mohlo oslabit hierarchické vztahy v ozbrojených silách, je tato norma naprosto nepředvídatelná a nepřiměřená.

(...)


13. ... Je nepřijatelné, aby se ve svobodné demokratické společnosti jednotlivec ocitl po dobu šesti a půl roku před vojenskými soudy pod hrozbou použití nejasných a nepřiměřených trestních ustanovení za vydání článku kritizujícího zásah generálů do obecné státní politiky. I když bylo trestní stíhání z důvodu promlčení zastaveno, faktem zůstává, že stěžovatel byl přímo dotčen těmito ustanoveními ...

Závěr


14. ... Kompeteční konflikt mezi civilními soudy a vojenskými soudy a následně mezi civilními soudy navzájem ukazuje neochotu tureckých soudů posoudit opodstatněnost žaloby ... Rozšířená působnost § 159, resp. § 301 a neurčité obrysy chráněného zájmu („národní cítění“), který má být ustanoveními chráněn, odstranily jakoukoliv dostupnost a předvídatelnost vnitrostátního práva. Ustanovení § 95 odst. 4 si na tom nestojí o nic lépe, nejen že postrádá jasnost, ale navíc nepřiměřeně narušuje svobodu projevu civilistů.

15. ... Zákonodárce nemůže ignorovat, že Soud konstatoval, že pouhá existence takové trestní hrozby, a to i bez následného odsouzení, je netolerovatelná ... Zákonodárce zejména musí zrušit § 301 nebo jej nahradit trestní normou postihující zásahy do pověsti státních orgánů, která bude vystavěna výhradně jako ochrana proti bezprostřednímu a zřejmému nebezpečí ohrožujícímu národní bezpečnost. Ve vztahu k § 95 odst. 4 je třeba objasnit jeho objektivní a subjektivní působnost a to tak, že se bude vztahovat pouze na akty, kterými vojáci pomlouvají své nadřízené a představují tak bezprostřední nebezpečí pro národní a veřejnou bezpečnost...

I.


1. Rozhodnutí stíhat někoho za údajné protiprávní jednání je proces, který sám o sobě nezahrnuje trestní sankci. To, k čemu vede zahájení řízení, je rozhodnutí o vině nebo nevině obviněného. To znamená, že rozhodnutí stíhat někoho pro jednání, které může na první pohled spadat pod ochranu čl. 10 Úmluvy, samo o sobě nepředstavuje zásah do svobody projevu. Jak vysvětlujeme dále, Soud připustil určité velmi omezené výjimky z tohoto obecného pravidla, ale žádnou z nich nevztáhl na projednávanou věc. Z tohoto důvodu a se vší úctou nesdílíme závěr, ke kterému dospěla většina.

Dle našeho názoru stěžovatel naplňoval určité znaky oběti podle čl. 34 Úmluvy, ale jeho stížnost měla být odmítnuta pro věcnou neslučitelnost, protože čl. 10 nelze na daný skutkový stav aplikovat.

II.


2. Obecné principy vyplývající z judikatury Soudu vztahující se k čl. 10 Úmluvy jsou jasné: aby došlo k omezení svobody projevu, dané chování musí být potrestáno na vnitrostátní úrovni buď v rámci občanskoprávního, nebo trestněprávního řízení... Hlavním pravidlem je, že pokud nebyla uložena sankce, nedošlo k omezení, neboť neexistuje materiální základ a není potřeba přezkoumávat přiměřenost.

3. Soud připustil určité omezené výjimky z tohoto obecného pravidla aplikace čl. 10 Úmluvy, jak je uvádí v § 44 až 47 rozhodnutí, ale žádná z těchto výjimek není aplikovatelná na skutkový stav dané věci...

4. Jediným precedentem citovaným většinou, který by na první pohled mohl být relevantní, je rozhodnutí ve věci Altug Taner Akçam proti Turecku (§ 70–75). Ale ve skutečnosti se ale také skutkový stav liší... Vyšetřování bylo zastaveno, aniž by bylo zahájeno řízení. Soud dospěl k závěru, že došlo k omezení práv garantovaných čl. 10 Úmluvy kvůli pozici, kterou zaujaly turecké soudy ve vztahu k arménské otázce, když na ni aplikovaly § 301, a kvůli skutečnosti, že pomlouvačná kampaň, kterou stěžovatel snášel v rámci řízení, potvrdila existenci rizika trvalého trestního stíhání pro takový typ vyjádření. Je samozřejmé, že žádná z těchto obecných obav se v daném případě neaplikuje.

5. Přesto většina dospěla k závěru, že došlo k omezení, a to ze dvou důvodů: podle aplikovatelných trestních ustanovení stěžovateli hrozilo uvěznění (§ 48) a to, že řízení trvalo šest a půl roku má neblahý dopad na jeho novinářskou činnost (§ 49–50). Podle našeho názoru jde toto nad rámec skutkových okolností případu a nepřiměřeně to rozšiřuje oblast působnosti čl. 10 Úmluvy, jeho smysl a ustálenou judikaturu Soudu.

6. ... Přiměřenost sankce ve smyslu čl. 10 Úmluvy uložené novináři zcela závisí na skutkových okolnostech a na závažnosti sporné sankce. Je zřejmé, že v případě chybějícího odsouzení nedošlo k uložení sankce a není tak žádný základ pro posuzování přiměřenosti podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

7. ... můžeme připustit možnost, že mohou existovat mimořádné okolnosti, za nichž rozhodnutí stíhat novináře samo o sobě vyžaduje ochranu podle čl. 10 Úmluvy, pokud skutkové okolnosti jasně ukazují, že toto rozhodnutí bylo zjevně svévolné nebo nepředvídatelné ve smyslu čl. 10 Úmluvy a ve světle principů nastolených judikaturou Soudu. Článek 10 Úmluvy může být použitelný, pokud se prokáže, že postupy státního zastupitelství vytvářejí trvalé nebezpečí, že stěžovatel bude i v budoucnu stíhán, pokud nezmění své chování (Altug Taner Akçam proti Turecku, Bowman proti Spojenému království, § 29, § 31–34).

8. Podle našeho názoru není v dané věci splněna ani jedna z výše uvedených podmínek. Za prvé, stěžovatel byl stíhán pro pomluvu generálů, které obvinil dokonce z napojení na mafii, uveřejněnou společně s fotografiemi v článku publikovaném dne 29. 8. 2003 (§ 5). Bez ohledu na opodstatněnost obvinění nebylo prokázáno, že rozhodnutí o stíhání žalobce bylo samo o sobě zjevně svévolné... Za druhé, i když většina vzala v úvahu, že přetrvávají určité nejasnosti ohledně předvídatelnosti § 95 odst. 4, nezaujala v této věci žádný názor. My také ne. Ať již toto ustanovení je nebo není předvídatelné, stěžovatel nenapadá vnitrostátní právní základ, na jehož základě proti němu bylo vydáno rozhodnutí o zahájení stíhání. Za třetí, na základě skutkových okolností ani Soudu sdělených informací není možné říct, že stěžovatel byl vystaven vzhledem k obvinění takovému postupu, který by vystavoval stěžovatele trvalému riziku, že bude znovu stíhán nebo obviněn, jak tomu bylo ve věci Altug Taner Akçam (bod 5 výše).

9. Zdůrazňujeme, že čl. 10 Úmluvy nemůže být interpretován tak, že by zahájení trestního stíhání proti novináři mělo odrazující dopad na jeho novinářskou činnost, neboť samotné zahájení stíhání bez ohledu na jeho výsledek představuje omezení výkonu svobody projevu... Chtěli bychom tedy připomenout, že z judikatury Soudu (§ 44–47 rozhodnutí a bod 3 výše) jasně vyplývá, že samotná skutečnost, že novinář byl stíhán pro své expresivní jednání, nestačí k tomu, aby bylo možné jej považovat za omezení svobody projevu ve smyslu čl. 10 Úmluvy, pokud tato stíhání nejsou doprovázena represivními vyšetřováními ve formě zadržení nebo zbavení svobody ...

10. Na závěr poznamenáváme, že důvod, proč řízení před tureckými soudy trvalo šest a půl roku, byl čistě právní a procesní střet mezi vojenskými a obecnými soudy. Žádným způsobem se to nevztahovalo k osobě stěžovatele...






© Wolters Kluwer ČR, a. s.