SERIKOV proti Ukrajině

Rozsudek ze dne 23. července 2015 ve věci č. 42164/09 – Serikov proti Ukrajině

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o porušení článku 3 Úmluvy v hmotněprávní i procesní složce s tím, že stěžovatel byl při zatýkání a následném výslechu podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení, když po propuštění na svobodu byla na jeho těle patrná zranění, u nichž nebylo prokázáno, že vznikla předtím nebo v důsledku legitimního a přiměřeného použití síly ze strany policistů, a že vyšetřování okolností vzniku zranění nebylo účinné.

I. Skutkové okolnosti

Po ohledání stěžovatele na základě podezření z páchání drogové trestné činnosti bylo zjištěno, že má u sebe balíček marihuany ve větším než povoleném množství. Při sepisování protokolu se stěžovatel pokusil utéci, a proto mu byla nasazena pouta, načež byl převezen na místní oddělení policie k výslechu. Dle jeho tvrzení zde měl být podroben nelidskému zacházení s cílem vynutit jeho doznání. Údajně mu bylo vyhrožováno znásilněním, byl bit do hlavy a trupu a ohrožován zbraněmi a měl být také vystaven tzv. palestinskému věšení, tj. mučící metodě, kdy má oběť svázané ruce za zády, za které je zvednuta do výšky (hrozí dislokace ramenního kloubu), v případě stěžovatele spojené s následným prudkým puštěním čelem k zemi. Během pobytu na policejní stanici sepsal stěžovatel dvě prohlášení. V prvním se doznal k držení marihuany a stvrdil, že na něho nebyl po dobu výslechu vyvíjen žádný psychický ani fyzický nátlak. Ve druhém uvedl, že vůči postupu policie nemá námitek.

Když přijela na policejní stanici matka stěžovatele, našla zde svého syna s modřinami na obličeji, oteklou bradou a otlaky na zápěstích od pout. Na policejní služebnu byla následně přivolána zdravotnická záchranná služba, jejíž pracovnice po prohlédnutí stěžovatele sepsala zprávu, v níž stálo, že nebylo zjištěno nic neobvyklého a že si stěžovatel na nic nestěžoval. Stěžovatel později uvedl, že vyšetření byl po celou dobu přítomen jeden z policistů. Poté se stěžovatel společně s matkou vydali vozem na krajské ředitelství ministerstva vnitra, kde podali stížnost proti postupu policie a na špatné zacházení. Zde byl stěžovatel vyšetřen lékařem, kterému vylíčil, že jej policisté v době zadržení popadli násilně za krk a paže. Dle lékařské zprávy zjištěná zranění, konkrétně hematomy na krku a na rameni a otlaky na zápěstích, odpovídala době a popisu událostí, jak vylíčil stěžovatel. Ještě téže noci byl stěžovatel vyšetřen v nemocnici, v níž bylo zjištěno, že utrpěl otřes mozku a četné zhmožděniny tkání v oblasti hlavy a hrudního koše.

Druhého dne po předmětných událostech podala matka stěžovatele na zasahující policisty trestní oznámení. Krajské státní zastupitelství („KSZ“) nařídilo lékařské vyšetření stěžovatele a zároveň si vyžádalo písemná vyjádření od zasahujících policistů, svědků a stěžovatele. Po vyhodnocení těchto důkazů odmítlo trestní stíhání proti policistům zahájit, neboť nemělo za prokázané, že došlo ke skutku, který jim byl kladen za vinu, přičemž zranění stěžovatele odpovídají popisu průběhu zadržení, jak jej vylíčili zasahující policisté, zatímco tvrzení stěžovatele a jeho matky nemají podklad v provedeném dokazování. Okresní soud, u něhož bylo mezitím vedeno trestní řízení proti stěžovateli kvůli držení drog, rozhodl o zrušení rozhodnutí KSZ a navrácení věci zpět k dalšímu šetření, neboť z doposud provedených šetření nebyl objasněn původ stěžovatelových zranění. Stěžovatel se dále obrátil se stížností na okresní státní zastupitelství („OSZ“). OSZ z obdobných důvodů jako KSZ odmítlo trestní řízení proti policistům zahájit, proti čemuž podala matka stěžovatele odvolání. Okresní soud toto rozhodnutí rovněž zrušil a nařídil OSZ provedení dalších šetření, která by objasnila původ zranění stěžovatele. OSZ však setrvalo na svých závěrech a znovu odmítlo trestní řízení zahájit. Soud následně předmětné rozhodnutí opět zrušil s tím, že z dosavadních šetření lze usuzovat, že mohlo dojít ke spáchání trestního činu, a proto je namístě provést další šetření k objasnění původu stěžovatelových zranění, jmenovitě konfrontaci stěžovatele se zasahujícími policisty a rekonstrukci sporných událostí. Jelikož tyto důkazní prostředky bylo dle platné právní úpravy možné využít až po zahájení trestního stíhání, vyzval soud OSZ, aby tak učinilo. OSZ si opětovně vyžádalo písemná vyjádření zainte­resovaných osob a na jejich podkladě znovu odmítlo trestní stíhání zahájit. Soud toto rozhodnutí opět zrušil s tím, že OSZ nerespektovalo jeho pokyny. OSZ přesto odmítlo trestní stíhání policistů zahájit, a proto následovalo další zrušující rozhodnutí soudu. Tato situace se opakovala ještě jednou, načež do střetu mezi těmito orgány vstoupilo KSZ, které OSZ nařídilo pokynům soudu vyhovět. Po dobu probíhajícího řízení před Soudem nebylo řízení před trestními soudy skončeno.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel tvrdil, že byl vystaven zacházení zakázanému článkem 3 Úmluvy a že příslušné vnitrostátní orgány neprovedly účinné vyšetřování předmětných událostí.

a) K hmotněprávní složce článku 3 Úmluvy

Soud úvodem připomněl, že článek 3 Úmluvy má absolutní povahu, a že tedy bezvýjimečně zakazuje mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a to bez ohledu na předchozí chování oběti. I když toto ustanovení nezapovídá použití síly za účelem zadržení osoby, je její použití možné, pouze pokud je vzhledem k okolnostem nezbytné a zůstává přiměřené. Stran důkazního standardu Soud vyžaduje prokázání špatného zacházení nade vši rozumnou pochybnost. To však neznamená, že Soud za všech okolností postupuje dle zásady affirmanti incumbit probatio. Pokud se totiž oběť před omezením osobní svobody těšila dobrému zdraví a po propuštění na svobodu trpí zraněními, vyvstává silná domněnka, že ke zraněním došlo v době, kdy byla pod dohledem státních orgánů. Důkazní břemeno k rozptýlení této domněnky pak spočívá na žalované vládě, která musí předložit dostatečné a přesvědčivé vysvětlení vzniku zranění, případně prokázat, že síla použitá při zadržení osoby byla přiměřená.

V projednávané věci Soud předně konstatoval, že nejsou dostupné důkazy o zdravotním stavu stěžovatele před jeho zadržením. Neexistují však žádné indicie o tom, že by stěžovatel byl před okamžikem zadržení zraněn. Jeho zdravotní stav navíc nebyl zjištěn ani bezprostředně po převozu na policejní služebnu. Ohledně zdravotního stavu stěžovatele v okamžiku propuštění Soud nepovažoval za průkaznou zprávu zdravotnice záchranné služby, neboť z ní vyplývalo, že její vyšetření bylo omezeno na potřebu poskytnutí neodkladné lékařské péče, a nikoliv na zdokumentování všech zranění. Naopak dle lékařské zprávy pořízené přibližně hodinu po propuštění stěžovatele na svobodu byly na jeho těle patrné stopy násilí, které dle mínění lékaře odpovídaly špatnému zacházení popisovanému stěžovatelem. Soud dále nepovažoval za přesvědčivou argumentaci vlády, že ke zraněním stěžovatele mohlo dojít v mezidobí od jeho propuštění do příjezdu na krajské ředitelství ministerstva vnitra. Během převozu byl totiž stěžovatel následován policejním příslušníkem ve služebním voze, který se nikdy nezmínil o tom, že by jeho stav při příjezdu na krajské ředitelství neodpovídal tomu, v němž policejní služebnu upustil. Dle Soudu tak bylo nepochybné, že stěžovatel musel svá zranění utrpět buď nepřiměřeným užitím síly při svém zadržení, nebo během svého pobytu na policejní služebně. Za této situace spočívalo důkazní břemeno na vládě. Soud sice souhlasil, že otlaky na zápěstích mohly být způsobeny užitím pout, nicméně dodal, že vláda nebyla schopna objasnit původ ostatních zranění. Soud proto rozhodl, že odpovědnost za zranění stěžovatele spočívá na zasahujících policistech, a tedy na státu. K porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení dle článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce tudíž došlo.

b) K procesní složce článku 3 Úmluvy

Ve vztahu k druhé námitce stěžovatele Soud připomněl, že předloží-li osoba hájitelné tvrzení, že byla podrobena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, toto ustanovení rovněž vyžaduje, aby bylo zahájeno tzv. účinné vyšetřování způsobilé odhalit a potrestat odpovědné osoby. Má-li být vyšetřování účinné, musí být provedeno urychleně a důkladně. Druhý z těchto požadavků znamená, že vyšetřující orgány musejí učinit veškeré dostupné kroky k zajištění důkazů o incidentu. Jakákoliv pochybení při vyšetřování, jimiž může být ohroženo objasnění původu zranění a identity odpovědných osob, vyústí zpravidla v nesplnění požadavku účinného vyšetřování (např. El-Masri proti bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012).

V projednávané věci dle Soudu stěžovatel předložil hájitelné tvrzení o špatném zacházení – na příslušné orgány se obrátil několik hodin po propuštění a čerstvou lékařskou zprávo doložil, že byl zraněn. Bylo proto povinností příslušných orgánů zahájit účinné vyšetřování. Soud se pozastavil nad skutečností, že státní zastupitelství celkem šestkrát odmítlo zahájit trestní stíhání zasahujících policistů, navzdory tomu, že jeho rozhodnutí v tomto směru příslušný soud pětkrát zvrátil, protože nepovažoval původ zranění stěžovatele za objasněný.

Věc tak zůstala jen ve fázi prověřování. V této souvislosti Soud připomněl, že v minulosti mnohokrát konstatoval, že prověřování, v němž orgány činné v trestním řízení mohou provést jen omezený okruh vyšetřovacích úkonů, nevyhovuje požadavkům, které článek 3 Úmluvy klade na účinné vyšetřování (např. Davydov a ostatní proti Ukrajině, č. 17674/02 a 39081/02, rozsudek ze dne 1. července 2010, § 310–312). Vnitrostátní soud ve věci stěžovatele opakovaně vyzval státní zastupitelství k odstranění rozporů ve shromážděných důkazech a k doplnění dokazování o konfrontaci stěžovatele s podezřelými policisty a o rekonstrukci předmětných událostí, tj. důkazní prostředky, jejichž provedení právní úprava podmiňovala zahájením trestního stíhání. Státní zastupitelství přesto odmítlo trestní stíhání zahájit a potřebné důkazy neprovedlo. Rozpory v tvrzení stran tak nebyly odstraněny, ačkoli byly dostupné prostředky, jimiž mohly být pochybnosti v tomto směru rozptýleny. Soud nadto vyjádřil údiv nad postupem státního zastupitelství, které si vyžádalo vyhotovení znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu stěžovatele a následně odmítlo zahájit trestní řízení proti policistům, aniž vyčkalo vyhotovení posudku. Věc tak byla zjevně odložena na základě ukvapených závěrů.

Soud proto rozhodl, že vyšetřování předmětných událostí nelze označit za účinné a že k porušení článku 3 Úmluvy došlo i v jeho procesní složce.