K.F. proti Kypru

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 21. července 2015 ve věci č. 41858/10 – K. F. proti Kypru

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nečinnost odvolacího soudu v délce jednoho měsíce a čtyř dní při přezkumu zákonnosti zajištění stěžovatele, žadatele o azyl, nebyla v souladu s požadavkem na „urychlený“ soudní přezkum zakotveným v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Dále Soud dospěl k závěru, že přemístění stěžovatele na policejní ředitelství bylo zbavením svobody bez zákonného základu v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Zbavení svobody stěžovatele za účelem správního vyhoštění po dobu deseti měsíců během platnosti předběžného opatření Soudu naopak čl. 5 odst. 1 Úmluvy neporušilo.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel, syrský občan kurdské národnosti, vstoupil v roce 2005 nelegálně na území Kypru, kde požádal o azyl. Zamítavé rozhodnutí prvoinstančního orgánu bylo v červnu 2009 potvrzeno odvolacím orgánem. V lednu 2012 rozhodnutí správních orgánů potvrdil nejvyšší soud. Mezitím v srpnu 2009 správní orgány rozhodly o správním vyhoštění a zajištění stěžovatele s poukazem na jeho nelegální pobyt na území Kypru. V říjnu 2009 byla tato rozhodnutí zrušena ministrem vnitra a stěžovatel byl vyzván, aby svůj pobyt zlegalizoval. Stěžovatel v tomto ohledu nicméně žádné kroky nepodniknul.

V květnu 2010 stěžovatel požádal odvolací azylový orgán o obnovu azylového řízení, avšak žádost byla v květnu 2011 zamítnuta. V květnu 2010 se stěžovatel připojil k pokračující demonstraci více než stovky syrských Kurdů proti kyperské restriktivní azylové politice. Policie se s ohledem na zhoršující se hygienické podmínky, nelegální odběry elektrické energie a stížnosti veřejnosti rozhodla v červnu 2010 protest ukončit. Demonstranti včetně stěžovatele byli přepraveni na policejní ředitelství, kde byl následně posuzován jejich pobytový status. Stěžovatel byl poté jako osoba bez oprávnění k pobytu umístěn do zařízení pro zajištění cizinců a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.

Stěžovatel následně podal stížnost k Soudu a požádal o vydání předběžného opatření, kterým by byla odložena realizace jeho vyhoštění do Sýrie; Soud této žádosti v červnu 2010 vyhověl. V lednu 2011 stěžovatel podal žádost o propuštění na svobodu, která byla v březnu 2011 zamítnuta, proti čemuž stěžovatel podal odvolání. V dubnu 2011 ministerstvo vnitra zrušilo rozhodnutí o vyhoštění i o zajištění a stěžovatel byl propuštěn na svobodu. V říjnu 2012 nejvyšší soud zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu.

V červnu 2012 stěžovatel se svou rodinou opustil Kypr a odcestoval do severního Iráku.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Stěžovatel s odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy namítal, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, kterým by mohl nechat přezkoumat zákonnost svého zajištění v období od června 2010 do dubna 2011. Poukazoval zejména na porušení požadavku urychlenosti řízení.

Soud připomněl, že pro posouzení, zda byl v konkrétním případě dodržen požadavek na „urychlené“ rozhodnutí o zákonnosti zajištění, je v případech vícestupňového soudního přezkumu třeba zhodnotit soudní řízení jako celek (M. A. proti Kypru, č. 41872/10, rozsudek ze dne 23. července 2013). Přestože z čl. 5 odst. 4 Úmluvy pro státy nevyplývá povinnost zavést dvouinstanční soudní přezkum zákonnosti zajištění, v případech, kdy se pro takový systém rozhodnou, musí zajištěné osobě v odvolacím řízení poskytnout v zásadě stejné záruky jako v řízení v prvním stupni (Allen proti Spojenému království, č. 18837/06, rozsudek ze dne 30. března 2010, § 39).

V projednávané věci bylo z hlediska čl. 5 odst. 4 Úmluvy relevantní pouze období od ledna 2011, kdy stěžovatel podal návrh na přezkoumání zákonnosti svého zajištění, do dubna 2011, kdy byl ze zajištění propuštěn, byť řízení bylo ukončeno až v říjnu 2012. Řízení tedy pro účely čl. 5 odst. 4 Úmluvy trvalo tři měsíce a dva dny. Zatímco řízení v prvním stupni trvalo měsíc a 19 dní a soud vykonal řadu procesních úkonů, odvolací soud byl od podání odvolání až do propuštění stěžovatele ze zajištění, tj. po dobu jednoho měsíce a čtyř dnů, zcela nečinný. Dle Soudu je taková časová prodleva, pro kterou navíc neexistuje žádné vysvětlení, neslučitelná s požadavkem urychlenosti zakotveným v čl. 5 odst. 4 Úmluvy tak, jak ho ve své judikatuře vykládá Soud. Došlo tedy k porušení tohoto ustanovení Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Na poli čl. 5 odst. 1 Úmluvy stěžovatel brojil jednak proti převozu a zbavení svobody na policejním ředitelství, jednak proti následnému umístění do zařízení pro zajištění cizinců.

Ve vztahu ke zbavení svobody na policejním ředitelství Soud odkázal na své závěry ve skutkově obdobné věci (M. A. proti Kypru, cit. výše) a konstatoval, že převoz stěžovatele na policejní ředitelství za účelem jeho identifikace a zjištění jeho pobytového statusu nemělo žádný základ ve vnitrostátním právním řádu. Zbavení svobody stěžovatele tedy neproběhlo v souladu se zákonem ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a došlo k porušení tohoto ustanovení.

Ohledně zbavení svobody v zařízení pro zajištění cizinců Soud připomněl, že čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nevyžaduje, na rozdíl od jiných důvodů zbavení svobody uvedených v čl. 5 odst. 1 Úmluvy, aby bylo zajištění nezbytné. V projednávané věci bylo stěžovatelovo zbavení svobody přičitatelné tomu, že na základě předběžného opatření Soudu byl pozastaven výkon rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele. Povinnost respektovat předběžné opatření Soudu však sama o sobě neznamená, že nemůže dojít k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy; zbavení svobody musí být v každém případě zákonné a nesmí vykazovat prvky svévole (Azimov proti Rusku, č. 67474/11, rozsudek ze dne 18. dubna 2013).

Soud dále připomněl, že v řadě dřívějších případů, ve kterých se členské státy v návaznosti na předběžné opatření Soudu zdržely výkonu rozhodnutí o vyhoštění, Soud i nadále považoval řízení o vyhoštění za „probíhající“, což je podmínka souladu zbavení svobody s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy (např. Al Hanchi proti Bosně a Hercegovině, č. 48205/09, rozsudek ze dne 15. listopadu 2010; Al Husin proti Bosně a Hercegovině, č. 3727/08, rozsudek ze dne 7. února 2012). Odklad výkonu vyhoštění však nesmí vést k nepřiměřené délce zajištění.

V projednávané věci byl stěžovatel zajištěn po dobu 10 měsíců a 9 dnů, což podle Soudu není nepřiměřeně dlouhá doba – v citovaných věcech Al Hanchi a Al Husin, v nichž Soud neshledal porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, byli stěžovatelé zajištěni po dobu jednoho roku a 10 měsíců, resp. 11 měsíců.

Soud si dále povšiml, že příslušná vnitrostátní úprava nestanovila maximální délku zajištění, a stěžovatel tak teoreticky mohl být zajištěn po neohraničenou dobu. To se nicméně nestalo a stěžovatel byl vnitrostátními orgány po přibližně deseti měsících propuštěn na svobodu. Navíc, Soud již v minulosti dovodil, že z čl. 5 odst. 1 Úmluvy nevyplývá požadavek, aby vnitrostátní právní úprava stanovila maximální přípustnou dobu zajištění cizinců v souvislosti s jejich vyhoštěním nebo extradicí (Bordovskiy proti Rusku, č. 49491/99, rozsudek ze dne 8. února 2005).

Konečně, v průběhu stěžovatelova zajištění nebyly vnitrostátní orgány nečinné – byla přezkoumána stěžovatelova žádost o obnovu azylového řízení a soudy se zabývaly stěžovatelovou žádostí o propuštění. Stěžovatelovo zajištění bylo rovněž v souladu s vnitrostátním právem. Dle Soudu také neexistují žádné náznaky toho, že by vnitrostátní orgány nepostupovaly v dobré víře či že by materiální podmínky zbavení svobody stěžovatele byly nevyhovující či by jeho zbavení svobody bylo svévolné z jiného důvodu (Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008).

Zbavením svobody stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců proto k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy nedošlo.