OLIARI A OSTATNÍ proti Itálii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 21. července 2015 ve věci č. 18766/11 a 36030/11 – Oliari a ostatní proti Itálii

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl jednomyslně o porušení článku 8 Úmluvy v souvislosti s tím, že italské právo nezakotvuje žádnou formu právního uznání stejnopohlavních partnerství. Soud každému stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.

I. Skutkové okolnosti

Stížnost podaly tři mužské páry, které spolu již několik let žijí ve stabilním partnerském vztahu. Jejich žádosti o uzavření sňatku zamítly matriční úřady s tím, že italský občanský zákoník neumožňuje manželství osob stejného pohlaví. První ze stěžovatelských párů využil proti tomuto rozhodnutí všechny dostupné prostředky nápravy včetně podání k ústavnímu soudu, v němž se domáhal zrušení příslušných ustanovení občanského zákoníku. Rozhodnutím z roku 2010 ústavní soud návrh odmítl a konstatoval, že úmyslem ústavodárce nebylo vztáhnout institut manželství i na svazky osob stejného pohlaví a že takový krok nemůže být učiněn soudním výkladem. Dodal nicméně, že z ústavy lze vyvodit požadavek přijetí obecné úpravy práv a povinností osob žijících v homosexuálních svazcích, přičemž nemusí jít nutně o institut manželství, ani o institut obsahově plně srovnatelný s manželstvím; volba formy právního uznání je ponechána na úvaze parlamentu.

Další dva stěžovatelské páry již proti zamítavému rozhodnutí matričního úřadu nevyčerpaly všechny prostředky nápravy; poukázaly na to, že ve světle uvedeného rozhodnutí ústavního soudu tyto prostředky nebylo možné považovat za účinné.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé namítali porušení článků 8 a 12 Úmluvy v důsledku toho, že italská právní úprava jim neumožňuje uzavřít manželství ani žádný jiný druh civilního svazku.

A. K přijatelnosti

Žalovaná vláda uvedla, že stěžovatelé neprokázali vznik skutečné újmy. Dle Soudu jsou však stěžovatelé absencí jakékoliv právní úpravy stejnopohlavních partnerství přímo dotčeni a mají oprávněný osobní zájem na ukončení této situace; lze je tedy považovat za „oběti“ ve smyslu článku 34 Úmluvy.

Vláda dále vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Soud nicméně upozornil na to, že stížnost byla podána v roce 2011, tj. až po výše zmíněném rozhodnutí ústavního soudu, které bylo navíc následně potvrzeno ve dvou dalších rozhodnutích této instance, vydaných rovněž ještě před podáním stížnosti; v relevantní době tedy existovala ustálená judikatura nejvyššího vnitrostátního soudu, z níž vyplývalo, že požadavky stěžovatelů nemají naději na úspěch.

B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Soud předně připomněl, že vztah stejnopohlavních párů nepochybně spadá pod pojem „soukromého života“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, a že pokud takový pár žije ve stabilním de facto partnerství, vztahuje se na tuto situaci rovněž pojem „rodinného života“ podle stejného ustanovení (Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010, § 94). Neexistencí právního uznání stejnopohlavních svazků se Soud naposledy zabýval právě ve věci Schalk a Kopf; v době vydání tohoto rozsudku však už stěžovatelé získali možnost vstoupit do registrovaného partnerství, a tak Soud rozhodoval pouze o tom, zda měl žalovaný stát přijmout takovou úpravu už dříve. Soud tehdy poukázal na to, že v dané oblasti členské státy ještě nedospěly ke konsensu, jelikož většina z nich zatím neposkytuje právní uznání stejnopohlavním svazkům; ve vztahu k načasování legislativních změn proto státům náleží prostor pro uvážení a rakouskému zákonodárci nebylo možno vyčítat, že úpravu registrovaných partnerství nepřijal už před rokem 2010 (tamtéž, § 106). V projednávané věci ale stěžovatelé v době rozhodování Soudu stále neměli možnost uzavřít jakýkoliv druh civilního svazku. Úkolem Soudu bylo tudíž určit, zda Itálie v aktuální době, tj. v roce 2015, nesplnila svůj pozitivní závazek zajistit stěžovatelům respektování jejich soukromého a rodinného života.

Soud dále konstatoval, že současné postavení stěžovatelů ve vnitrostátním právu lze považovat toliko za de facto svazek, který může být upraven pouze některými soukromými smluvními ujednáními omezeného rozsahu. Vláda v této souvislosti upozornila na možnost uzavírat tzv. kohabitační dohody; Soud nicméně uvedl, že byť tyto dohody upravují určité otázky týkající se spolužití v jedné domácnosti, nezabezpečují některé základní potřeby páru žijícího ve stabilním partnerském vztahu, jako např. vzájemná práva a povinnosti včetně morální a materiální podpory, vyživovací povinnosti a dědických práv. Účelem těchto dohod není uznání a ochrana páru, jelikož jsou určeny pro jakékoliv spolužijící osoby bez ohledu na to, zda se jedná o partnery; podmínkou je tu navíc spolužití, přičemž Soud již v předchozí judikatuře připustil, že existence stabilního svazku na spolužití nezávisí (Vallianatos a ostatní proti Řecku, č. 29381/09 a 32684/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. listopadu 2013, § 73). Pokud jde o možnost judikatorního uznání práv v rámci stejnopohlavních svazků, Soud poukázal na to, že italské soudy tu rozhodují případ od případu a v některých směrech přiznávají větší ochranu, zatímco jiné oblasti jsou ponechány v nejistotě. I ty nejzákladnější potřeby stejnopohlavních párů musí být opakovaně určovány soudní cestou, což zejména v tak přetíženém soudním systému, jako je ten italský, znamená nezanedbatelnou komplikaci a dále zvyšuje stav nejistoty.

Ve světle uvedeného Soud shledal, že stávající úprava neposkytuje ochranu základním potřebám stejnopohlavních párů a navíc není dostatečně stabilní. Zakotvení právního uznání a ochrany homosexuálních svazků by přitom dle Soudu neznamenalo pro žalovaný stát mimořádné břemeno, ať už legislativní, administrativní či jiné. Taková úprava by navíc sloužila naplnění důležité společenské potřeby, jelikož podle statistik žije jen v samotné střední Itálii kolem jednoho milionu homosexuálů či bisexuálů. Soud rovněž zdůraznil, že stejnopohlavní páry mají zvláštní zájem na získání právního uznání a ochrany alespoň v podobě civilního svazku, a to jak pro právní účinky takového institutu, tak pro jeho vnitřní hodnotu a dodání pocitu legitimity.

Po této identifikaci zájmů jednotlivců přistoupil Soud ke specifikaci protichůdného veřejného zájmu. Konstatoval však, že vláda výslovně neuvedla, co dle jejího názoru představuje v projednávané věci veřejný zájem. Zmínila pouze potřebu „postupného dozrávání veřejného mínění“ v dané oblasti, jakož i hledání „jednomyslného souhlasu“ ve společnosti, a odvolávala se na to, že jí náleží prostor pro uvážení, co se týče volby času a způsobu zakotvení konkrétního právního rámce poskytujícího právní uznání homosexuálním svazkům.

Soud nicméně ve vztahu k prostoru pro uvážení přihlédl k několika faktorům. Zaprvé, v projednávané věci se jedná nikoliv o „doplňková“, ale o klíčová práva související s existencí a identitou jednotlivce, tj. o potřebu obecné úpravy základní ochrany stěžovatelů jakožto stejnopohlavních párů. Zadruhé, od výše citovaného rozsudku Soudu ve věci Schalk a Kopf došlo v Evropě ke značnému posunu v oblasti právního uznání homosexuálních svazků: v současnosti takové uznání poskytuje těsná většina členských států Rady Evropy (24 ze 47). K obdobnému vývoji došlo i na globální úrovni; lze tu poukázat zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z června 2015, jakož i dalších soudních instancí v Americe a Jižní Africe. Tomuto trendu je dle Soudu nutno připsat jistou váhu (srov. Vallianatos a ostatní proti Řecku, cit. výše, § 91). Zatřetí, italský ústavní soud od roku 2010 důrazně a opakovaně vyzýval zákonodárce, aby přijal úpravu práv a povinností osob žijících ve stejnopohlavních svazcích; parlament však tyto výzvy nevyslyšel, což může podkopat autoritu soudnictví a zároveň to zanechává dotčené jednotlivce v situaci právní nejistoty. A konečně začtvrté, oficiální průzkumy veřejného mínění v Itálii svědčí jak o akceptaci homosexuálních svazků, tak o podpoře pro jejich právní uznání a ochranu.

S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že žalovaná vláda překročila prostor pro uvážení a nedostála svým pozitivním závazkům na poli článku 8 Úmluvy; k porušení tohoto ustanovení tudíž došlo.

C. K tvrzenému porušení článku 12 Úmluvy

Soud připomněl, že právo uzavřít manželství podle článku 12 Úmluvy nemusí být za všech okolností omezeno na svazek dvou osob opačného pohlaví; nicméně vzhledem k tomu, že manželství osob stejného pohlaví zatím není povoleno ve většině členských států Rady Evropy, z článku 12 nelze vyvodit povinnost umožnit stejnopohlavním párům přístup k manželství (Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 61–63). V projednávané věci Soud poukázal na to, že navzdory postupujícímu vývoji v dané oblasti (v současnosti existuje manželství osob stejného pohlaví v jedenácti členských státech) zůstávají výše citované závěry v platnosti. Námitku na poli článku 12 Úmluvy proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

III. Oddělené stanovisko

Soudci Mahoney a Vehabović a soudkyně Tsotsoria ve společném souhlasném stanovisku uvedli, že k závěru o porušení článku 8 bylo možné dospět i na základě úžeji formulovaného odůvodnění. Dle jejich názoru nebylo nutné posuzovat věc optikou pozitivních závazků, ale stačilo konstatovat, že namítaný zásah nesplnil podmínku zákonnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud se totiž již v roce 2010 vyslovil, že absence právní úpravy homosexuálních svazků je v rozporu s ústavou, ale parlament až dosud toto legislativní vakuum nevyplnil; stěžovatelé i další italské stejnopohlavní páry se tudíž už pět let nacházejí ve stavu právní nejistoty ohledně svých základních práv.