NAZARENKO proti Rusku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 16. července 2015 ve věci č. 39438/13 – Nazarenko proti Rusku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že úplné a automatické vyloučení stěžovatele ze života a výchovy dítěte po zjištění, že není jeho biologickým otcem, představuje porušení článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovateli a jeho ženě se během manželství narodila v roce 2007 dcera. V roce 2010 se pár rozvedl, přičemž od ledna 2011 byla dcera ve střídavé péči rodičů. Od března roku 2011 odmítal stěžovatel vrátit svou dceru matce, jelikož měl podezření, že nový partner matky dítě týrá. Mezitím bylo zahájeno soudní řízení, ve kterém žádali oba rodiče o určení místa pobytu dítěte. V květnu 2011 okresní soud rozhodl, že dítě má pobývat u matky. Jelikož stěžovatel ani poté nevrátil dceru matce, matka ji v březnu 2012 od stěžovatele unesla a posléze mu znemožnila se s ní stýkat. Trestní řízení ve věci údajného týrání a sexuálního zneužívání dítěte bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. V září 2012 rozhodl okresní soud na návrh matky, že stěžovatel není biologickým otcem dítěte; toto rozhodnutí bylo potvrzeno i soudy vyšších stupňů. Stěžovatel v důsledku toho ztratil všechna rodičovská práva, včetně práva udržovat kontakt s dítětem. Jeho jméno bylo vymazáno z rodného listu a příjmení dítěte muselo být změněno.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel na poli článku 8 Úmluvy především namítal, že popření otcovství ho zbavilo práva udržovat kontakt s jeho dcerou.

Soud prvně zkoumal, zda mezi stěžovatelem a dítětem existoval takový vztah, který představuje soukromý nebo rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud uvedl, že pojem rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy není omezen na vztahy založené manželstvím a může zahrnovat také faktické „rodinné“ vazby (Anayo proti Německu, č. 20578/07, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 55). Existence rodinného života pro účely článku 8 Úmluvy je tak založena na faktických okolnostech (K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek ze dne 12. července 2001, § 150). Soud již dříve shledal, že vztah mezi pěstounskou rodinou a dítětem v pěstounské péči, pokud spolu žili mnoho měsíců, lze podřadit pod pojem rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, a to i přes chybějící biologické vazby. Soud v takovém případě zohlednil skutečnost, že mezi pěstounskou rodinou a dítětem se vytvořilo silné citové pouto, přičemž pěstounská rodina se ve všech ohledech chovala jako vlastní rodina dítěte (Moretti a Benedetti proti Itálii, č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 49–50; Kopf a Liberda proti Rakousku, č. 1598/06, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 37). Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že orgány ochrany dětí i psychologové potvrdili, že mezi stěžovatelem a dítětem existuje silné citové pouto. Jejich vztah tak spadá pod ochranu článku 8 Úmluvy.

Soud následně přistoupil k přezkumu, zda došlo k porušení práva na respektování rodinného života. Předně připomněl, že stát se musí všude tam, kde vzniklo rodinné pouto, snažit o udržení tohoto pouta. Opatření, která brání rodičům a dětem užívat si vzájemné společnosti, představují zásah do práv chráněných článkem 8 Úmluvy (Monory proti Rumunsku a Maďarsku, č. 71099/01, rozsudek ze dne 5. dubna 2005, § 70). Primárním předmětem článku 8 Úmluvy je ochrana jednotlivce vůči svévolným zásahům veřejných orgánů, nicméně účinné „respektování“ rodinného života zahrnuje také pozitivní závazky. Mezi tyto závazky patří i přijetí opatření, která zajišťují respektování rodinného života i ve sféře vztahů mezi jednotlivci. Soud opakovaně zdůraznil, že článek 8 Úmluvy zahrnuje také právo rodiče znovu navázat kontakt se svým dítětem, přičemž stát má povinnost podniknout kroky, které jsou nutné k zajištění tohoto práva (Manic proti Litvě, č. 46600/11, rozsudek ze dne 13. ledna 2015, § 101). Dle Soudu článek 8 Úmluvy navíc vyžaduje, aby vnitrostátní orgány nalezly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a rodičů, přičemž prvořadý musí být zájem dítěte, který může mít v závislosti na povaze a vážnosti tohoto zájmu přednost před zájmem rodičů (Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 66).

Soud připomněl, že ruský zákon o rodině zakotvuje výčet osob, které mohou udržovat kontakt s dítětem. Stěžovatel není považován po popření otcovství ani za rodiče, ani za příbuzného, a tak nemá možnost udržovat s dítětem kontakt. Soud vyjádřil znepokojení nad rigiditou vnitrostátní úpravy, která nepřipouští žádné výjimky. Žalovaná vláda navíc neuvedla žádné důvody, proč by takové opatření, které znemožňuje v individuálních případech zohlednit nejlepší zájem dítěte, mělo být nezbytné v demokratické společnosti.

Soud zdůraznil, že nejlepší zájem dítěte v oblasti práva styku nemůže být skutečně určen obecnou právní domněnkou. Podle názoru Soudu vyžaduje nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právy všech dotčených osob zkoumání konkrétních okolností případu. Článek 8 Úmluvy je nutné vykládat tak, že od smluvních států vyžaduje individuální přezkum toho, zda je v nejlepším zájmu dítěte udržovat kontakt s osobou, ať již biologicky příbuznou, či nikoliv, která se o dítě starala dostatečně dlouhou dobu. Odepřením práva udržovat kontakt s dítětem bez předchozího individuálního přezkumu, zda je takový kontakt v nejlepším zájmu dítěte, žalovaný stát nedostál této své povinnosti.

V projednávané věci nebyly prokázány ani tvrzeny žádné důvody vztahující se k nejlepšímu zájmu dítěte pro úplné vyloučení stěžovatele ze života dítěte. Naopak, orgán ochrany dětí i psychologové shledali, že mezi stěžovatelem a dítětem existuje silné vzájemné citové pouto a že stěžovatel se o dítě dobře staral. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.