CIPRIAN VLĂDUȚ A IOAN FLORIN POP proti Rumunsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 16. července 2015 ve věcech č. 43490/07 a 44304/07 – Ciprian Vlăduț a Ioan Florin Pop proti Rumunsku

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že činnost policejního agenta, jež nebyla čistě pasivní, při vyšetřování drogové trestné činnosti a využití jím získaných důkazů v trestním řízení porušily právo obou stěžovatelů na spravedlivý proces chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Na podzim roku 2004 byl první stěžovatel kontaktován utajeným policejním agentem s dotazem na obstarání tablet extáze v hodnotě 1 000 eur. Později si policista objednal další zásilku a varoval prvního stěžovatele, že pokud ji neobdrží, obrátí se na jiného dodavatele. Při obstarávání drog z Nizozemska zapojil první stěžovatel do výpomoci i svého bratra, druhého stěžovatele. Při předávání zásilek byli oba stěžovatelé zadrženi a v roce 2005 na základě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a odposlechů odsouzeni k několikaletým trestům odnětí svobody. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem, stejně tak bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů. Oba stěžovatelé bezúspěšně napadali porušení zásady rovnosti zbraní, způsob, jakým byly opatřeny klíčové důkazy, i nemožnost se s nimi seznámit.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Oba stěžovatelé namítali, že nebýt činnosti utajených policejních agentů, nedopustili by se obstarávání a prodeje drog.

Soud připomněl, že postup proti organizovanému zločinu a korupci si může vyžádat přijetí odpovídajících opatření a metod včetně utajených agentů. Použití utajených vyšetřovacích technik samo o sobě nemusí vést k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dostupnost jasných a odpovídajících záruk přitom odlišuje přípustný policejní postup od provokace (Ramanauskas proti Litvě, č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008). Pakliže byly klíčové důkazy obstarány utajenou operací, příslušné orgány musí být schopny prokázat, že měly dobré důvody takovou operaci spustit (Bannikova proti Rusku, č. 18757/06, rozsudek ze dne 4. listopadu 2010) a že konkrétní a objektivní důkazy dokládají, že už dříve byly učiněny první kroky směřující ke spáchání skutků vedoucích k pozdějšímu stíhání stěžovatele (Veselov a ostatní proti Rusku, č. 23200/10 a další, rozsudek ze dne 2. října 2012). Vnitrostátní právo musí obsahovat jasná a předvídatelná procesní pravidla pro povolení a dohled nad utajovanými operacemi (Nosko a Nefedov proti Rusku, č. 5753/09, rozsudek ze dne 30. října 2014). Soud rovněž zdůraznil, že utajené operace musí být prováděny výlučně pasivním způsobem, bez nátlaku na stěžovatele. Pokud stěžovatel vznese hájitelné tvrzení o policejním navádění, vnitrostátní soudy mají povinnost se jím podrobně zabývat v kontradiktorním řízení. Důkazní břemeno spočívá na orgánech činných v trestním řízení, aby vysvětlily důvody zahájení operace, rozsah jejich zapojení a povahu nátlaku na stěžovatele. Řízení musí umožnit vyloučit důkazy získané nepřípustnou utajenou operací.

V projednávané věci vnitrostátní orgány shledaly, že první zásilka drog byla do Rumunska dovezena v září 2004 a většina tablet byla nakonec prodána policejnímu agentovi. Dle Soudu je obtížné určit, na jakém základě byla operace zahájena a zda měly orgány dostatečné důvody ji spustit, jelikož rozhodnutí o jejím povolení neobsahuje informace o tom, jak byl první stěžovatel zapleten do obchodu s drogami. První stěžovatel neměl žádný relevantní záznam v trestním rejstříku a pouhá skutečnost, že sám drogy užíval, nemohla policejní zásah ospravedlnit. Vyšetřujícím orgánům se ani nepodařil zjistit jiný kupec drog, stěžovatel je buď rozdal, nebo užil sám. Policejní agent navíc sám stanovil cenu první transakce a dojednal další obchod. Přitom zacházel do takového detailu, že první stěžovatel pouze vycházel z jeho pokynů. Policista též obnovil svou nabídku, naléhal na prvního stěžovatele, aby všechny drogy prodal jen jemu, a vyhrožoval mu, že nebudou-li drogy dodány rychle, obstará si je jinde. Policejní agent tak hrál v celé záležitosti významnou roli, což je neslučitelné s požadavkem na čistě pasivní úlohu utajeného agenta.

Po konstatování, že se policie dopustila provokace, se Soud soustředil na to, zda byly dodrženy procesní požadavky poté, co stěžovatelé v řízení napadali způsob obstarávání důkazů. Vnitrostátní soudy však přes výslovnou žádost stěžovatelů utajeného policejního agenta nevyslechly a neumožnily jim se seznámit s úplnými záznamy nahraných rozhovorů. Ačkoli odsouzení stěžovatelů spočívalo na celé řadě důkazů, skutečnosti zjištěné při utajované operaci sehrály bezpochyby významnou roli.

Soud proto rozhodl, že utajená operace zašla nad rámec pasivního vyšetřování a rovnala se policejnímu navádění, přičemž důkazy obstarané během ní byly dále využity v trestním řízení. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.