BALTA A DEMİR proti Turecku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 48628/12

Datum: 23.6.2015

Složení senátu: A. Sajó, předseda senátu (Maďarsko), I. KarakasŁ (Turecko), N. Vučinić (Černá Hora), H. Keller (Švýcarsko), P. Lemmens (Belgie), R. Spano (Island), J. F. KjNlbro (Dánsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. První stěžovatel se narodil roku 1974 a druhý roku 1991, oba bydlí v Tunceli.

6. Ze spisu vyplývá, že dne 5.6.2009 byl státním zastupitelstvím v případu trestního stíhání vedeného proti nelegální organizaci PKK vyslýchán anonymní svědek, nazývaný Gömlek (v překladu „košile“). Svědek označil stěžovatele za členy této organizace.

7. Dne 22.6.2009 byli stěžovatelé podezřelí z toho, že se účastní aktivit mládežnické větvě PKK (YDGM), zadrženi a vzati do vazby agenty tajné policie v Tunceli.

8. Dne 25.6.2009 státní zastupitelství vyslechlo stěžovatele ohledně jejich napojení na PKK. Během výslechu stěžovatelé popírali výpovědi anonymního svědka a jím provedenou identifikaci. Advokátka stěžovatele Ahmeta GöksŁen Demira požádala o odhalení svědkovy totožnosti, neboť jeho výpovědi nebyly učiněny pod nátlakem nebo hrozbou násilí.

9. Téhož dne soud v Malatye stěžovatele Ahmeta Balta propustil na svobodu. Během výslechu byla čtena stěžovatelem zpochybňovaná výpověď anonymního svědka. Také Ahmet GöksŁen Demir byl téhož dne propuštěn na svobodu. Protokol z tohoto výslechu není součástí spisu.

10. Blíže nespecifikovaného dne byli stěžovatelé spolu s dalšími čtrnácti osobami obviněni z členství v PKK. Věc byla projednávána porotním soudem v Malatye.

11. Dne 16.9.2009 soudce u soudu v Bingölu, jednající na základě dožádání, provedl výslech anonymního svědka. Protokol z výslechu ukazuje, že „Gömlek“ byl vyslýchán neveřejně, podle čl. 58 trestního řádu a zákona č. 5276, o ochraně svědků, a že před samotným výslechem soudce totožnost svědka ověřil.

Podle protokolu svědek prohlásil, že přijel do Tunceli dne 21.5.2009 a navštívil sídlo politické strany DTP (Strana pro demokratickou společnost). Byl přijat jistým Harunem a místním vedoucím YDGM. Svědek pobýval v sídle DTP, prošel výchovným programem a byl ubytován Harunem v univerzitní ubytovně. Vedoucím místní pobočky PKK byl požádán, aby se přidal do jejich řad. Předtím, než přijal tuto žádost, jel se o tom poradit se svou rodinou. Vedoucí místní pobočky ho požádal, aby se vrátil do Bingölu a čekal na to, až mu zavolá. Dne 30.5.2009 se vrátil a dne 5. 6. byl telefonicky vyzván, aby se připojil do řad PKK v Tunceli. Svědek se rozhodl nepřijmout nabídku a vše oznámil příslušníku policie, který sloužil na gymnáziu a který jej odvezl na ředitelství pro boj proti terorismu.

Ze spisu dále vyplývá, že „Gömlek“ prošel výcvikem v rámci různých aktivit vedených YDGM, zaměřenými na verbování nových rekrutů a na propagaci organizace. Svědek poskytl také informace o aktivitách YDGM v Bingölu a svou výpověď zakončil potvrzením přesnosti svých výpovědí učiněných při výslechu na státním zastupitelství dne 5.6.2009 a potvrdil identifikaci osob, jejichž fotografie byly přiloženy k výpovědi.

12. Dne 18.2.2010 osoba, E. B., předala porotnímu soudu v Elazűgýu dopis, který měl být předán porotnímu soudu v Malatye. V dopise E. B. tvrdil, že je „Gömlek“ a že se dostavil k soudu v Malatye, aby téhož dne vypovídal při hlavním líčení, ke kterému nebyl předvolán. Chtěl se vrátit k prohlášením, která učinil na ředitelství pro bezpečnost v Bingölu, neboť tvrdil, že podepsal protokol o výslechu pod výhružkami a pod nátlakem policie. Zpochybňoval také identifikaci provedenou na policii na základě fotografií s tím, že policie jej nutila, aby identifikoval jako členy YDGM osoby, které neznal. Vysvětlil, že chtěl změnit své výpovědi, ale že mu policie hrozila odnětím svobody. Nakonec doplnil, že nežádal o utajení totožnosti.

13. Dne 20.10.2010 stěžovatelé přednesli svou obhajobu, ve které popírali proti nim vznesená obvinění a zpochybňovali způsob, jakým byl anonymní svědek vyslýchán. Dále tvrdili, že výslech svědka ve fázi vyšetřování byl v rozporu s vnitrostátním právem, že nevěděli, který soudní orgán rozhodl o výslechu anonymního svědka, a nebyli informování o důvodech, pro které byla utajena jeho totožnost. Dále napadali skutečnost, že anonymní výpovědi nemohou být považovány za usvědčující důkazy, protože nebyly učiněny před soudem prvního stupně. Také uvedli, že svědek byl v průběhu vyšetřování i v průběhu hlavního líčení vyslýchán bez přítomnosti advokáta stěžovatelů, čímž byli zbaveni možnosti klást svědkovi otázky. V tomto stěžovatelé spatřují porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Navíc, výpovědi anonymního svědka byly jediným usvědčujícím důkazem, proto měl být svědek povinně vyslýchán veřejně. Stěžovatelé dále prohlásili, že totožnost anonymního svědka byla vyzrazena jedním ze spoluobviněných a dodali, že svědek zaslal porotnímu soudu dopis, ve kterém vyjádřil žádost, aby byl vyslýchán veřejně při hlavním líčení. Nakonec stěžovatelé tvrdili, že další důkazy, zejména video nahrávky, nebyly před porotním soudem projednávány.

14. Při soudním jednání dne 22.10.2009 porotní soud vyslechl obžalované. Stěžovatelé zpochybňovali výpovědi anonymního svědka.

15. Dne 21.10.2010 porotní soud odsoudil stěžovatele k šesti letům a třem měsícům odnětí svobody pro účast na nelegální organizaci podle čl. 314 odst. 2 trestního zákoníku.

16. U stěžovatele Ahmeta GöksŁen Demira, soud konstatoval, že ze sledování podezřelého technickými prostředky vyplývá následující:

– dne 18.4.2009 se zúčastnil demonstrace, při které prohlašoval hesla ve prospěch PKK a Abdullaha Öcalana;

– dne 28.4.2009 se zúčastnil schůze YDGM, která se konala v sídle DTP mezi 15.30 a 17.30; byl viděn, jak vchází do sídla DTP v 15.30 a odchází v 17.30;

– dne 30.4.2009 roznášel letáky zvoucí na demonstraci pořádanou dne 1. 5.; tohoto dne byl viděn ve společnosti dalších spoluobviněných při vstupu do sídla DTP v 15.30 a při odchodu v 17.30;

– dne 1.5.2009 se zúčastnil demonstrace.

Soud dále konstatoval, že podle výpovědi anonymního svědka se stěžovatel podílel na činnosti YDGM v Tunceli a účastnil se besed. Během domovní prohlídky byly v jeho počítači nalezeny fotografie vztahující se k nelegální organizaci.

17. U stěžovatele Ahmeta Balta, porotní soud konstatoval, že ze sledování podezřelého technickými prostředky vyplývá následující:

– stěžovatel se účastnil instruktážního školení v KCK (větev PKK), dne 14.4.2009 se zúčastnil hladovky zorganizované za účelem osvobození osob zadržených pro členství v KCK;

– dne 11.5.2009 se zúčastnil pohřbu člena PKK, který byl zabit bezpečnostními složkami;

– ve dnech 11. a 12.5.2009 se účastnil hladovky, během které podle instrukcí, které PKK zveřejnila na svých internetových stránkách, vyvolával hesla na podporu PKK a Abdullaha Öcalana.

Soud dále konstatoval, že podle výpovědi anonymního svědka se stěžovatel podílel na činnosti YDGM v Tunceli a účastnil se jejich schůzí. Během domovní prohlídky byly v jeho počítači nalezeny nelegální texty a fotografie vztahující se nelegální organizaci.

18. Vzhledem k rozmanitosti, pokračování a povaze činností vytýkaným stěžovatelům, porotní soud prohlásil, že stěžovatelé byli ve funkčním vztahu k nelegální organizaci, že jejich činnost překračovala chování pouhého sympatizanta a dosáhla takového rozsahu, že je na stěžovatele možné pohlížet jako na členy takovéto organizace.

19. Ve vztahu k žádosti o veřejný výslech svědka, soud uvedl následující: „Přestože byl soud během soudního řízení požádán, aby byl anonymní svědek, který byl přítomen v blízkosti soudní budovy, znovu vyslechnut, aby odpověděl na připravené otázky a aby byla provedena konfrontace, byla tato žádost nakonec odmítnuta, neboť anonymní svědek byl v souladu s pravidly trestního řízení vyslechnut porotním soudem v Bingölu, jeho totožnost nemůže být prozrazena, mezi jeho výpověďmi z vyšetřování a těmi, které získal soud na základě dožádání, nejsou rozpory, odpovědi na otázky, které chtějí obžalovaní svědkovi položit, již jsou obsaženy v jeho dřívějších výpovědích, otázky byly připraveny na základě výpovědí obžalovaného, které byly pouze převedeny do otázek a nový výslech by nepřinesl žádné nové skutečnosti.“

20. Ve vztahu k jednomu spoluobviněnému, a. D., porotní soud konstatoval, že výpovědi anonymního svědka představují jediný usvědčující důkaz a jako takové nemohou být považovány za důkaz, protože nebyly podpořeny jinými důkazními prostředky. O fotografiích a textech vztahující se k PKK, které byly nalezeny v počítači spoluobviněného, soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by byly použity pro účely propagandy. Navíc podle soudu pouhá skutečnost, že takovéto dokumenty byly v počítači spoluobviněného, neznačí, že by byl členem nelegální organizace.

21. Dne 10.12.2010 stěžovatelé podali kasační stížnost.

22. Rozhodnutím ze dne 7.12.2011 Kasační soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dne 20.1.2012 byla kopie tohoto rozsudku založena do spisu ve spisovně porotního soudu.

[§ 23. – 26. II. Relevantní vnitrostátní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy

27. Stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelé namítali, že v žádné fázi řízení jim nebylo umožněno vyslechnout nebo dát vyslechnout anonymního svědka, jehož výpovědi dle stěžovatelů představují základ pro jejich odsouzení.

28. Soud připomíná, že požadavky čl. 6 odst. 3 Úmluvy přestavují zvláštní právní aspekty spravedlivého procesu zaručeného odst. 1 tohoto článku. Soud proto posuzoval stížnost podanou stěžovateli z hlediska obou těchto ustanovení (Doorson proti Nizozemsku, § 66).

[§ 29. K souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy ]

I. Argumenty stran

30. Stěžovatelé poukázali na to, že spis neobsahuje žádné rozhodnutí, které by ospravedlňovalo utajení totožnosti svědka. Upřesnili, že jeden spoluobviněný při svém výslechu potvrdil, že zná totožnost anonymního svědka, a že sám anonymní svědek zaslal porotnímu soudu v Malatye dopis, ve kterém odhalil svou totožnost. Stěžovatelé se tedy domnívají, že rozhodnutí porotního soudu utajit totožnost svědka a nevyslýchat jej při veřejném projednání sleduje nikoliv ochranu svědka, ale omezení práva na obhajobu.

31. Stěžovatelé doplňují, že v dopisu adresovaném porotnímu soudu anonymní svědek zpochybnil svou výpověď, kterou učinil ve fázi předběžného vyšetřování. Stěžovatelé jsou toho názoru, že porotní soud měl prověřit pravost dopisu a prozkoumat v něm obsažená tvrzení. Stěžovatelé dále porotnímu soudu vytýkají, že odmítl vyslechnout anonymního svědka, a to i když se nacházel v blízkosti soudní síně. Stěžovatelé si s ohledem na výše uvedené stěžují na porušení jejich práva na konfrontaci se svědky a práva rovnosti zbraní.

32. Stěžovatelé dodávají, že veškeré činnosti, které jim byly připisovány, vycházejí z jejich práva na svobodu slova a projevu svých názorů a že jediným důkazem, který ukazoval na jejich napojení na nelegální organizaci, bylo svědectví anonymního svědka. Stěžovatelé poukazují na to, že vzhledem k tomu, že jediným usvědčujícím důkazem je výpověď svědka, musí být tento svědek vyslýchán v průběhu hlavního líčení. Nedodržení této povinnosti by mohlo omezit právo na obhajobu.

33. Vláda poukazuje na to, že anonymní svědek vypovídal proti osobám podezřelým z účasti na PKK, organizaci, která vedla násilné akce napříč celou zemí, a že odhalení jeho totožnosti by pro něj znamenalo velké riziko.

34. Vláda dále uvedla, že výpovědi anonymního svědka nepředstavují jediný usvědčující důkaz ani rozhodující důkaz pro jejich odsouzení. Podle vlády vnitrostátní soudy vycházely nejen z výpovědí anonymního svědka, ale i z důkazů získaných technickými sledovacími prostředky.

35. Na závěr vláda potvrdila, že výpovědi svědka byly stěžovatelům přečteny v průběhu hlavního líčení před porotním soudem v Malatye a že podezřelí dostali možnost vyjádřit se k nim.

II. Posouzení Soudem

36. Soud uvádí, že při posuzování stížnosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí nejprve určit, zda trestní řízení bylo spravedlivé jako celek. Proto Soud posuzuje trestní řízení jako celek a posuzuje nikoliv pouze dodržování práva na obhajobu, ale také zájem veřejnosti a obětí na řádném stíhání pachatelů a, je-li to nezbytné, také práva svědků. Soud také připomíná, že přípustnost důkazů vychází z vnitrostátního práva a z rozhodnutí vnitrostátních soudů a že jediným úkolem Soudu je zjistit, zda byl proces spravedlivý (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, § 118 s odkazy zde uvedenými).

37. Soud dále znovu připomíná, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zakotvuje princip, podle kterého dříve, než je obviněný prohlášen vinným, mají před ním být při veřejném projednání provedeny veškeré usvědčující důkazy, a to na základě principu kontradiktornosti řízení. Tento princip není bez výjimek, ty však lze uplatnit pouze při respektování práva na obhajobu; všeobecně řečeno, obviněnému musí být dána odpovídající a dostatečná možnost zpochybnit usvědčující svědectví a vyslýchat jejich autory, buď v době výpovědi, nebo v pozdějších fázích (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, cit. výše, § 118, a Solakov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, § 57).

38. Soud upřesnil, že v rozhodnutí Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (cit. výše) se kritéria aplikovatelná v případech, kdy je v sázce spravedlivý proces, týkala případu výpovědi svědka, který nebyl přítomen u hlavního líčení. Soud považuje za vhodné prozkoumat předloženou stížnost z hlediska tří otázek (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, § 146–147, Tseber proti České republice, § 45, a Praýjinaý proti Rumunsku, § 43, a pro příklady vztahující se k anonymním výpovědím zejména Ellis a Simms a Martin proti Spojenému království, a Pesukic proti Švýcarsku, § 43–53).

39. Soud nejprve musí ověřit, zda to, že obhajobě bylo znemožněno vyslechnout nebo dát vyslechnout svědka, bylo odůvodněno vážným důvodem. Následně pokud je neprovedení výslechu svědka odůvodněno vážným důvodem, Soud bude posuzovat, zda výpovědi nepřítomných svědků představují nebo nepředstavují jediné a rozhodující usvědčující důkazy. Na závěr Soud posoudí, zda skutečnost, že jako jediný a rozhodný usvědčující důkaz byla použita výpověď svědka, kterého obhajoba neměla možnost vyslechnout, automaticky představuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy: proces musí být považován za spravedlivý jako celek, protože existují určité prvky, které budou dostatečně kompenzovat nevýhody spojené s povolením takového důkazu a které umožní řádné a spravedlivé posouzení spolehlivosti tohoto postupu.

40. Soud proto musí ověřit, zda tyto tři podmínky byly v dané věci naplněny.

A. Byla nemožnost stěžovatelů vyslechnout nebo dát vyslechnou svědka odůvodněna vážným důvodem?

41. V daném případě Soud konstatoval, že důkazy ve spisu neposkytují informace o podmínkách, za kterých byla utajena totožnost svědka ani o tom, který státní orgán o utajení rozhodl, a že vláda k tomuto neposkytla žádné informace.

42. Soud poznamenal, že ve fázi soudního řízení nebyl anonymní svědek vyslechnut soudem prvního stupně, ale dožádaným porotním soudem v Bingölu (§ 11 rozsudku). Soudce provedl výslech svědka neveřejně podle § 58 odst. 2, 3 a 4 trestního řádu a podle zákona č. 5276.

43. Soud dále podotýká, že podle § 58 odst. 2 trestního řádu může být totožnost svědka utajena, pokud by její vyzrazení představovalo vážné riziko pro svědka samotného nebo pro jeho blízké. Stejně tak podle odst. 3 tohoto ustanovení, pokud výslech anonymního svědka v přítomnosti osob účastnících se soudního řízení představuje pro něj závažné riziko, které nelze jinak vyloučit, soud může rozhodnout o výslechu bez přítomnosti těchto osob (§ 24 rozsudku). Jak utajení totožnosti svědka, tak možnost jeho výslechu bez přítomnosti osob, které mají právo účastnit se soudního řízení, však vyžaduje existenci závažného rizika. Zákon č. 5276 zakotvuje možnost použití takovýchto opatření, pokud existuje vážné riziko.

44. Soud poukazuje na to, že v rozhodnutí Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (cit. výše) velký senát projednával případ, kdy svědek nebyl přítomen na hlavním líčení, kvůli strachu, který cítil. Soud poznamenává, že je možné rozeznat dva druhy strachu: strach přičitatelný výhrůžkám, jiným hrozbám obžalovaných nebo osob jednajících v jejich zájmu, a obecnější obavy z možných důsledků, které podáním svědecké výpovědi mohou vzniknout. Pokud je strach svědka vyvolán obviněnými nebo osobami jednajícími v jejich zájmu, lze pochopit, že soudce povolí přečtení výpovědi svědka během hlavního líčení, aniž by jej nutil, aby se osobně dostavil nebo aniž by umožnil obviněnému nebo jeho zástupci provést křížový výslech, a to dokonce i v případech, kdy sporná výpověď představuje jediný nebo rozhodující důkaz proti obviněnému. Není tedy nutné, aby byl svědek nucen k účasti na hlavním líčení, pokud je jeho strach plně přičitatelný výhrůžkám obviněného. Judikatura Soudu však ukazuje, že nejčastěji strach, kterému jsou svědci vystaveni, nelze přímo připsat výhrůžkám obviněného nebo osobám jednajícím v jeho zájmu. Avšak jakýkoliv subjektivní strach, který svědek cítí, není dostatečným důvodem k tomu, aby byl svědek osvobozen od účasti na hlavním líčení. Soudce musí provést příslušná šetření, aby určil zaprvé, zda strach svědka je založen na objektivních důvodech, a za druhé, zda jsou tyto objektivní důvody založeny na konkrétních důkazech (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, § 122–124).

45. V dané věci, jak vyplývá z protokolu z jednání ze dne 16.9.2009, soudce porotního soudu v Bingölu provádějící výslech svědka neuvedl důvody, které jej vedly k utajení totožnosti svědka ani další důvody, proč byl vyslýchán bez přítomnosti obhajoby. Soudce se bez vysvětlení spokojil s uvedením, že svědek byl vyslechnut neveřejně podle § 58 odst. 2 a 4 trestního řádu a podle zákona č. 5276. Ze spisu nevyplývá, že by se soudce snažil zjistit, zda anonymní svědek pocítil strach na základě objektivních důvodů. V této souvislosti je třeba uvést, že z protokolu z jednání nevyplývá, že by anonymní svědek byl předmětem jakýchkoliv výhrůžek, pocítil strach založený na objektivních důvodech nebo pocítil strach z pomsty.

46. Soud dále zjistil, že ani soud prvního stupně, tedy soud v Malatye, neuvedl důvody, které jej vedly k utajení totožnosti svědka a k tomu, aby byl vyslýchán bez přítomnosti obhajoby. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku porotního soudu, z něhož pouze části byly poskytnuty stranami pro založení do spisu, soud se při zamítnutí požadavku obhajoby na výslech svědka, omezil pouze na to, že totožnost anonymního svědka nemůže být odhalena, aniž by toto blíže odůvodnil, a že výslech byl proveden na základě dožádání v souladu s právními předpisy. Ze spisu nevyplývá, že by soud provedl šetření s cílem zjistit, zda svědek cítil strach a pokud ano, zda byl tento strach založen na objektivních důvodech.

47. Vláda zdůraznila, že anonymní svědek, který vypovídal proti podezřelým z účasti na teroristické organizaci, měl pádný důvod obávat se pomsty. Soud nepodceňuje existenci takového rizika a je rozumné očekávat, že zveřejnění totožnosti anonymního svědka by ho mohlo takovému riziku vystavit. Přesto tato okolnost nezbavuje vnitrostátní soudy povinnosti vyhledat důvody, pro které byla totožnost svědka utajena a pro které nebyl vyslýchán za přítomnosti obhajoby (Visser proti Nizozemsku, § 47–48, a Krasniki proti České republice, § 80–83). V dané věci vnitrostátní soudy nijak neprokázaly, že by se zabývaly těmito důvody, proto nelze mít za to, že znemožnění stěžovatelů vyslýchat nebo dát vyslechnout svědka bylo odůvodněné závažným důvodem.

48. Bez ohledu na tento závěr považuje soud za vhodné provést rozbor i dalších kritérií (§ 39 rozsudku).

B. Jak významná byla výpověď anonymního svědka pro odsouzení stěžovatelů?

49. Soud zde musí posoudit, jaká byla váha výpovědi anonymního svědka na uznání stěžovatelů vinnými a zejména posoudit, zda sporná výpověď představuje jediný nebo rozhodující důkaz. V rozhodnutí ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (§ 131) se Soud vyjádřil k pojmu „rozhodující důkaz“: „,rozhodující‘ je silnější než ,přesvědčivý‘, to znamená, že nestačí, aby bylo konstatováno, že bez důkazu by pravděpodobnost odsouzení klesala ve prospěch pravděpodobnosti propuštění ... Ve skutečnosti slovo ,rozhodující’ musí být vnímáno v užším slova smyslu jako označující důkaz, jehož význam je takový, že na něm stojí rozhodnutí ve věci. Pokud je výpověď svědka, který se nedostavil k hlavnímu líčení, podložena dalšími důkazy, posouzení jejího rozhodujícího charakteru závisí na důkazní síle těchto dalších důkazů.“

50. Pro posouzení síly sporného důkazu nestačí brát v úvahu všechny důkazy posuzované soudem jako celek, je třeba také zkoumat, z jakých důkazů skutečně vychází rozsudek, a tedy ze kterých důkazů vyplývá ono porušení, pro které byl odsouzený odsouzen a ze kterých vyplývá trestní odpovědnost odsouzeného (Tseber proti České republice, § 54–55).

51. V daném případě Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy vzaly v úvahu několik důkazů, na jejichž základě byli stěžovatelé odsouzeni z vůdčí účasti na nelegální organizaci (§ 16 a 17 rozsudku). Soud poznamenal, že výpověď anonymního svědka nepředstavuje jediný usvědčující důkaz v případě sporného odsouzení. Soud dodává, že jeden ze spoluobviněných byl zproštěn obžaloby, neboť jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla právě výpověď anonymního svědka a tento jediný důkaz nemohl vést ke konstatování vinny, protože neexistovaly další důkazy, které by výpověď anonymního svědka potvrdily.

52. Z toho vyplývá, že pokud výpověď anonymního svědka není jediným usvědčujícím důkazem pro odsouzení stěžovatelů, je přesto důkazem rozhodujícím. Soud poznamenal, že stěžovatelé byli odsouzeni za vůdčí účast v nelegální organizaci. Je nutné konstatovat, že existence přímého vztahu stěžovatelů s nelegální organizací byla založena zejména na výpovědi anonymního svědka. Je to právě tento svědek, který naznačil, že stěžovatelé byli členy organizace YDGM v Tunceli. Další důkazy se týkají účasti obviněných na demonstracích, včetně těch na podporu PKK, a jejich návštěv sídla DTP. Pro Soud ani návštěvy obžalovaných v sídle politické strany, jež byly odhaleny prostřednictvím policejního sledování, ani jejich účast na demonstracích na podporu PKK nepředstavují přesvědčivé důkazy o jejich příslušnosti ke sporné organizaci. Proto, ačkoli porotní soud vycházel i z dalších důkazů, jimž byla dána nižší důkazní síla, je nesporné, že výpověď anonymního svědka sehrála rozhodující roli při posuzování viny stěžovatelů z vůdčí účast na nelegální organizaci.

53. Soud musí následně prověřit, zda vnitrostátní úřady přijaly dostatečná opatření, která by vyvážila obtíže způsobené obhajobě.

C. Existují dostatečné procesní záruky, které vyváží obtíže způsobené obhajobě?

54. Je třeba poznamenat, že v každém případě, ve kterém jde o spravedlnost procesu ve vztahu k výpovědi nepřítomného svědka, je třeba co nejpřísněji posoudit, zda existují záruky, které budou dostatečně kompenzovat obtíže, které připuštění takovéto výpovědi způsobuje obhajobě, zejména procesní záruky, které umožní správné a rovné posouzení spolehlivosti takového důkazu. Prozkoumání této otázky dovoluje prověřit, zda výpověď nepřítomného svědka je vzhledem k jejímu spornému významu dostatečně spolehlivá (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, § 147 a 161).

55. Soud poznamenává, že právo vyslýchat nebo dát vyslechnout usvědčujícího svědka představuje záruku rovnosti stran tím, že míří nejen na rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, ale také poskytuje obhajobě a soudnímu systému nezbytný prostředek kontroly věrohodnosti a spolehlivosti sporných výpovědí a tím i opodstatněnosti obvinění (Tseber proti České republice, § 59).

56. V dané věci Soud poznamenává, že výpovědi anonymního svědka byly učiněny před soudcem u porotního soudu v Bingölu jednajícím na základě dožádání během neveřejného výslechu. Dále Soud poznamenává, že tento soudce, který znal totožnost svědka, zřejmě neověřil jeho důvěryhodnost a spolehlivost jeho výpovědi, aby o tomto případně mohl informovat porotní soud v Malatye, a že zápis z výslechu neobsahuje žádný názor soudce na důvěryhodnost svědka.

57. Ve vztahu k soudcům u porotního soudu v Malatye je nutné poznamenat, že se svědek nikdy k tomuto soudu nedostavil, soudci tak neměli možnost přímo posoudit jeho důvěryhodnost a pravdivost jeho výpovědi. Nepřítomnost anonymního svědka tedy znemožnila soudcům sledovat jeho chování u výslechu a tím i to, aby si zformovali vlastní názor na jeho důvěryhodnost (Kostovski proti Nizozemsku, § 43, a Van Mechelen a další proti Nizozemsku, § 60). Rovněž není známo, zda porotní soud v Malatye dostatečně prověřil pravdivost výpovědi anonymního svědka. Rozhodnutí porotního soudu neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by se soud zabýval pravdivostí výpovědi nebo motivy, které mohly svědka vést k podání křivého svědectví. Ani poté, kdy osoba předstírající, že je anonymní svědek, přišla na hlavní líčení a poslala dopis, porotní soud neověřil, zda se skutečně jedná o sporného anonymního svědka a zda jeho rozhodnutí vypovídat bylo učiněno svobodně. Dopis zaslaný porotnímu soudu v Malatye osobou, která tvrdila, že je anonymním svědkem, byl takového charakteru, že měl vyvolat pochyby o pravdivosti jeho výpovědí.

58. Soud také shledal, že stěžovatelé a jejich advokáti neměli po celou dobu soudního řízení možnost vyslechnout anonymního svědka a zpochybnit jeho důvěryhodnost. Tím, že nebyli s tímto svědkem konfrontováni, neměli možnost sledovat jeho reakce na přímé otázky, což by jim umožnilo prověřit pravdivost jeho výpovědí. Výslech přitom bylo možné provést při dodržení legitimního zájmu na utajení totožnosti svědka. Článek 58 odst. 3 trestního řádu např. povoluje, aby v případech, kdy soudce povolí výslech svědka bez přítomnosti obhajoby, byl svědek vyslýchán mimo soudní síň a jeho výslech byl pomocí audiovizuální techniky přenášen do soudní síně, a obžalovaní by mu tak mohli klást otázky. Porotní soud tímto vnitrostátním právem povoleným způsobem nepostupoval a ani neodůvodnil, proč tento postup nevyužil. Z ničeho nevyplývá, že by porotní soud zvážil použití procesních záruk, které nabízí turecké právo v případě odvolání se na anonymního svědka, aby byly kompenzovány překážky, které pro obhajobu představuje chybějící přímá konfrontace.

59. Soud zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů nevyplývá, že by zkoumaly, zda by v daném případě nebyla dostačující méně restriktivní opatření, které by zajistila ochranu anonymního svědka. V určitých situacích totiž lze dosáhnout ochrany anonymního svědka utajením jeho totožnosti. V ostatních případech může být nezbytné, aby obviněnému bylo zabráněno střetnutí se svědkem, aby neodhalil jeho totožnost. V dalších jiných případech může být nezbytné, aby byla zakázána přítomnost nejen obviněného ale i obhajoby v soudní síni při výslechu svědka. Obecně platí, že použití jakýchkoliv prostředků, které omezují právo na obhajobu, musí být naprosto nezbytné, a pokud postačuje použití méně restriktivního opatření, je nutné toto opatření upřednostnit (Van Mechelen a další proti Nizozemsku, § 58). Jak již bylo uvedeno výše, z odůvodnění rozhodnutí porotního soudu nevyplývá, že by zvažoval použití méně restriktivních prostředků a tyto následně pro nedostatečnost odmítl.

60. Vláda tvrdí, že výpověď anonymního svědka byla přečtena během hlavního líčení před porotním soudem v Malatye a že obžalovaní tak měli možnost se k těmto výpovědím vyjádřit. Přesto Soud opakuje, že podobná možnost se nemůže vyrovnat dostavení se k soudu a přímému výslechu svědka (Hulki GünesŁ proti Turecku, § 95). Možnost, která zbyla stěžovatelům, tedy možnost zpochybnit nebo vyvrátit písemné výpovědi svědka, nemůže vykompenzovat obtíže, do kterých se dostala obhajoba, které byly navíc znásobeny tím, že se jednalo o anonymního svědka. Obhajoba neměla žádnou možnost zpochybnit pravdivost a důvěryhodnost svědka prostřednictvím křížového výslechu (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, § 161–163, a Trampevski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, § 49).

61. S ohledem na výše uvedené nelze mít za to, že v daném případě postup státních orgánů poskytl stěžovatelům záruky, které by vykompenzovaly obtíže, do kterých byla obhajoba uvržena.

62. V důsledku tohoto, při posuzování spravedlnosti procesu jako celku, Soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelů na obhajobu bylo omezeno způsobem neslučitelným s požadavky kladenými na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu došlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

63. Stěžovatelé se dále dovolávali čl. 10 Úmluvy s tím, že jejich odsouzení z důvodu činnosti, kterou konali ve prospěch dle jejich mínění legální politické strany DTP, bylo v rozporu s jejich právem svobodně vyjadřovat své politické názory. Dle jejich názoru mělo jejich odsouzení za cíl zabránit aktivitám DTP.

[§ 64. K souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy ]

65. Soud je toho názoru, že hlavní právní otázka nastolená touto stížností spočívá v tom, zda obvinění vznesená proti stěžovatelům byla založena na základě spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že na tuto otázku soud odpověděl negativně (§ 62 rozsudku), je Soud toho názoru, že není třeba samostatně se zabývat důvodností stížnosti na porušení čl. 10 Úmluvy [Sadak a další proti Turecku (č. 1), § 73].

[§ 66. – 72. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že stížnost je přípustná;

2. jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy byl porušen;

3. většinou šesti hlasů proti jednomu, že není třeba zkoumat důvodnost stížnosti na porušení čl. 10 Úmluvy.

Lituji toho, že nemohu sdílet názor svých kolegů, že „není třeba samostatně se zabývat důvodností stížnosti na porušení čl. 10 Úmluvy “ (§ 65 rozsudku).

Většina dospěla k tomuto závěru na základě toho, že „hlavní právní otázka nastolená touto stížností spočívá v tom, zda obvinění vznesená proti stěžovatelům byla založena na základě spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy “ (tamtéž). Většina odkazuje na celou řadu rozsudků, z nichž většina byla vydána proti Turecku, zejména na rozsudek ve věci Sadak a další proti Turecku (č. 1) (§ 73, cit. výše v § 65 rozsudku).

Dle mého názoru žádnému soudu nepřísluší dělat rozdíly mezi „hlavními“ právními otázkami a ostatními právními otázkami nastolenými v konkrétní stížnosti a následně se omezit pouze na přezkoumání těch otázek, které byly označeny za „hlavní“. Každý soud se musí bez rozdílu vypořádat s jakoukoliv stížností, která je mu podána. Pokud některý soud výjimečně může odmítnout projednání určité stížnosti, je toto možné pouze z důvodu, kdy daná otázka již byla projednána a rozhodnuta v rámci jiné stížnosti, anebo v případě, kdy by projednání stížnosti nepřineslo nic nového, než co vyplývá z jiné již projednané („není položena nová otázka“). Musím dodat, že žádný soud se samozřejmě nebude zabývat zjevně neopodstatněnou stížností nebo „šikanózní“ stížností, které svědčí o jednání, kterým stěžovatel zneužívá svých práv [srov. odkazy na zneužívající stížnosti podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, Bekauri proti Gruzii, § 21].

Neprojednání stížnosti navíc může mít dopad na určení výše spravedlivého zadostiučinění, které bude přisouzeno stěžovateli. Pokud tedy neprojednaná stížnost bude ve skutečnosti důvodná, což povede ke konstatování porušení dotčeného článku Úmluvy, logicky to s sebou ponese zvýšení částky náhrady nemajetkové újmy, a v určitých případech i náhradu majetkové újmy. Toto vyplývá ze skutečnosti, že spravedlivé zadostiučinění pokrývá škodu, která vznikla v důsledku konstatovaných porušení. Pokud se tedy Soud rozhodne nezabývat se určitou stížností, riskuje tím, že stěžovatele zbaví určité finanční výhody.

V daném případě „hlavní“ stížnost, tedy stížnost na porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, má odlišný charakter od stížnosti na porušení čl. 10 Úmluvy. Není mi jasné, čím lze odůvodnit to, že by projednání této druhé stížnosti nepřineslo nic jiného, než co bylo řečeno v první stížnosti. Navíc jsem nenašel žádný přesvědčivý důvod ospravedlňující to, aby se Soud nezabýval opodstatněností stížnosti na porušení čl. 10 Úmluvy.

Z tohoto důvodu jsem hlasoval proti třetímu výroku rozsudku.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.