GOGITIDZE A OSTATNÍ proti Gruzii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Anotace rozsudku ze dne 12. května 2015 ve věci č. 36862/05 – Gogitidze a ostatní proti Gruzii

Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že zabavením majetku stěžovatelů na základě zákona umožňujícího konfiskace majetku, o jehož původu panovalo důvodné podezření, že byl pořízen v souvislosti s korupčním jednáním, za situace, kdy stěžovatelé nebyli schopni jeho původ doložit či jinak objasnit, nedošlo k porušení práva na pokojné užívání majetku zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1.

I. Skutkové okolnosti

Stížnost byla podána bývalým vysoce postaveným funkcionářem gruzínské autonomní oblasti, jenž byl po změně politických sil u moci obžalován ze zneužití pravomoci a vydírání (první stěžovatel), a dále jeho dvěma syny (druhý a třetí stěžovatel) a bratrem (čtvrtý stěžovatel). Na návrh státního zástupce bylo vůči stěžovatelům zahájeno občanskoprávní řízení podle nové právní úpravy, která umožňovala zabavení nelegálně nabytého majetku, jehož původ nebyla dotčená osoba schopna doložit či objasnit. V rámci řízení bylo znaleckými posudky zjištěno, že hodnota majetku získaného stěžovateli v rozhodném období, čítající mimo jiné sedm domů a pět bytů, zjevně neodpovídala výši jejich příjmů, a proto soud nařídil jeho zabavení. Přestože byli stěžovatelé opakovaně vyzváni, aby se vyjádřili, a předvoláni k soudnímu jednání, kromě druhého stěžovatele zůstali nečinní.

Následně se nicméně prostřednictvím právního zástupce obrátili na nejvyšší soud s tvrzením, že řízení nesplňovalo záruky vyplývající z práva na spravedlivý proces, neboť jim nebylo umožněno se jej řádně účastnit. Dále namítali, že na ně bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny přesunuto důkazní břemeno k rozptýlení podezření ohledně původu majetku. Nejvyšší soud závěry soudu prvního stupně s výjimkou jedné nemovitosti, u níž se podařilo prokázat vlastnické práva svědčící ve prospěch třetí osoby, potvrdil.

Stěžovatelé proto podali ústavní stížnost, v níž marně upozorňovali na rozpor předmětných ustanovení zákona s ústavně zaručenými právy a svobodami. K ústavnosti napadené zákonné úpravy ústavní soud uvedl, že tato sleduje legitimní cíl, tj. potírání korupce a konfiskaci výnosů trestné činnosti, a splňuje též požadavek přiměřenosti. Ústavní soud dále vyzdvihl, že právo na pokojné užívání majetku chrání toliko majetek nabytý v souladu se zákonem. Ve věci stěžovatelů však existovalo důvodné podezření, že zabavený majetek byl pořízen z nezákonných zdrojů, přičemž první stěžovatel ani členové jeho rodiny nebyli schopni tato podezření vyvrátit či alespoň zpochybnit. Co se týče obráceného důkazního břemene, ústavní soud s odkazem na judikaturu Soudu zdůraznil, že nejde o řízení svou povahou trestní, nýbrž občanskoprávní, a proto je taková úprava přípustná.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1

Stěžovatelé v řízení před Soudem v prvé řadě namítali, že zabavením jejich majetku došlo k porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.

Soud úvodem shledal, že zabavením majetku skutečně došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů. Vládě poté přisvědčil v tom, že projednávanou věc je třeba posuzovat dle druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1, který státům umožňuje kontrolovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem, spíše než dle druhé věty odstavce prvního, tedy podle pravidla zbavení majetku, jelikož účelem předmětného řízení, nezávislého na trestním stíhání prvního stěžovatele, bylo toliko navrácení nezákonně nabytého majetku, o nějž se stěžovatelé na úkor společnosti bezdůvodně obohatili.

V dalším kroku se Soud zabýval otázkou zákonnosti, přičemž neshledal důvod pochybovat o dostatečné jasnosti, přesnosti a předvídatelnosti napadené právní úpravy. K námitce stěžovatelů, že dané ustanovení zákona bylo uplatněno retroaktivně na majetek nabytý přede dnem, kdy vstoupilo v účinnost, Soud uvedl, že úřední osoby byly postižitelné za nezákonné nabytí majetku i podle dřívější právní úpravy, a to jak dle norem práva trestního a správního, ale také v rámci kárného řízení. Nadto Soud připomněl, že požadavek zákonnosti ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 nelze vykládat tak, že by vnitrostátnímu zákonodárci bránil zasahovat do již existujících právních vztahů (Khoniakina proti Gruzii, č. 17767/08, rozsudek ze dne 19. června 2012, § 74).

Soud dále uznal, že opatření sledovalo legitimní cíl v obecném zájmu, neboť usilovalo o zintenzivnění boje proti korupci ve veřejném sektoru. Při uplatňování takové politiky pak dle Soudu náleží státům široký prostor pro uvážení co do prostředků, jimiž lze účinně kontrolovat užívání majetku. V projednávané věci Soud akceptoval jak kompenzační, tak preventivní funkci předmětného opatření. Z prvého hlediska předmětná úprava směřuje k navrácení majetku (restitutio in integrum), o nějž se úřední osoby bezdůvodně obohatily, jeho původním majitelům, případně státu. Ve druhém smyslu pak vysílá úředním osobám a jejich osobám blízkým jasný signál, že protiprávní výhody opatřené při výkonu veřejné funkce v souvislosti s korupčním jednáním, ať už pocházejí z minulosti či teprve vzniknou, nebudou tolerovány.

Nakonec se Soud věnoval otázce, zda namítané zabavení majetku lze považovat za přiměřené vzhledem k výše vymezenému legitimnímu cíli. V tomto ohledu poukázal na mezinárodní standardy na poli potírání korupce a související trestné činnosti, které svědčí o panující shodě napříč státy co do volby vhodných prostředků k účinnému boji proti tomuto společenskému nešvaru (např. Úmluva OSN proti korupci z roku 2005, dvě úmluvy o konfiskaci výnosů z trestné činnosti přijaté v rámci Rady Evropy v letech 1990 a 2005), např. právě i zabavením výnosů bez předchozího odsouzení. Navíc, je-li užito jiných než trestněprávních prostředků, lze přistoupit k přenesení důkazního břemene na úřední osoby, které musejí vyvrátit podezření ohledně původu majetku. Co se týče důkazního standardu, Soud v těchto případech nepožaduje prokázání nezákonnosti původu majetku nad rozumnou pochybnost, nýbrž vystačí s prokázáním vysoké míry pravděpodobnosti spojené s neschopností úřední osoby doložit či vysvětlit jeho původ (Raimondo proti Itálii, č. 12954/87, rozsudek ze dne 22. února 1994, § 30). Nadto je dle názoru Soudu možno zabavit nejen majetek, který pochází z trestné činnosti přímo, ale taktéž majetek pořízený z jejích výnosů. Opatření ve formě zabavení majetku lze přitom uplatnit nejen vůči úřední osobě samotné, nýbrž také vůči jejím osobám blízkým. Soud zohlednil rovněž skutečnost, že gruzínským orgánům bylo dlouhodobě ze strany orgánů Rady Evropy, např. GRECO (Skupina států proti korupci), doporučováno přijetí opatření k eliminaci výnosů korupční kriminality. Za legislativní změny, které jsou předmětem této stížnosti, pak tamní vláda sklidila od mezinárodních expertních orgánů uznání. Soud proto dospěl k závěru, že zákonná úprava, na jejímž základě byl majetek stěžovatelů zabaven, nevykazovala znaky svévole a byla přiměřená vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli.

Nakonec se Soud zabýval tím, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů jako taková nebyla svévolná. V této rovině přihlédl k tomu, že stěžovatelé byli dvakrát řádně vyzváni, aby zaslali soudu prvního stupně svá písemná vyjádření, a byli předvoláni k jednání. Ve vztahu k prvnímu a čtvrtému stěžovateli Soud dovodil, že zůstali-li v řízení nečinní, bylo možné usuzovat, že se dobrovolně rozhodli vzdát se svých procesních práv [Scoppola proti Itálii (č. 2), č. 10249/03, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 135]. Druhý stěžovatel se řízení před soudem prvního stupně účastnil prostřednictvím advokáta. Všichni tři stěžovatelé se pak aktivně účastnili řízení před nejvyšším soudem, kde se stejně jako před soudem prvního stupně konalo ústní a kontradiktorní jednání. Soudy pečlivě přezkoumaly návrh státního zástupce, finanční situaci stěžovatelů a svá rozhodnutí opřely o řadu dokumentů. Soud proto rozhodl, že nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelé neměli přiměřenou příležitost předestřít vnitrostátním soudům své argumenty nebo že by tyto rozhodly v jejich věci očividně svévolně. K porušení článku 1 Protokolu č. 1 tedy nedošlo.

B. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy

Stěžovatelé dále namítali, že řízení, v němž došlo k zabavení majetku, nebylo spravedlivé, neboť v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyla respektována zásada rovnosti zbraní. První stěžovatel rovněž tvrdil, že došlo k porušení zásady presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť k zabavení majetku došlo, aniž byl rozsudkem trestního soudu shledán vinným ze spáchání korupčních trestných činů.

K námitce porušení zásady rovnosti zbraní v řízení před soudem prvního stupně Soud zopakoval, že řízení, v němž lze uložit povinnost navrácení nelegálně nabytého majetku, aniž je zároveň rozhodováno o otázce viny a trestu odpovědné osoby, spadá do občanskoprávní, a nikoliv trestní větve čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Co se pak týče námitky samotné, Soud odkázal na své předchozí závěry o tom, že z pasivního jednání stěžovatelů bylo možné usuzovat, že se dobrovolně vzdali práva na osobní účast v řízení, a proto nelze přisvědčit tvrzení, že byli zkráceni na svých právech. Tuto námitku proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Ohledně námitky prvního stěžovatele ohledně porušení zásady presumpce neviny zaručené čl. 6 odst. 2 Úmluvy Soud připomněl, že výsledkem předmětného řízení nebylo rozhodnutí o trestním obvinění prvního stěžovatele, ale uložení opatření, které svou povahou nebylo trestem, nýbrž preventivním a kompenzačním opatřením. Jednalo se tedy ve smyslu článku 6 Úmluvy nikoli o trestní, ale o občanskoprávní řízení. I v občanskoprávním řízení se nicméně může uplatnit zásada presumpce neviny, avšak pouze poté, co bylo trestní řízení pravomocně ukončeno, a to s jiným výsledkem než vyslovením viny (Allen proti Spojenému království, č. 25424/09, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2013). V projednávané věci však řízení o zabavení majetku proběhlo ještě před ukončením trestního řízení. Soud proto rozhodl, že námitka porušení zásady presumpce neviny je s čl. 6 odst. 2 Úmluvy neslučitelná ratione materiae.