VOLKOV A ADAMSKIY proti Rusku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 26. března 2015 ve věci č. 7614/09 a 30863/10 – Volkov a Adamskiy proti Rusku

Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu použití skrytých policejních agentů při odhalování distribuce padělaného softwaru. Současně vyslovil, že v případě prvního stěžovatele došlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy z důvodu absence právního zastoupení v odvolacím řízení. Soud přiznal prvnímu stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 000 eur.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2007 na základě inzerce prvního stěžovatele skrytý policejní agent telefonoval tomuto stěžovateli za účelem objednání instalace softwaru do počítače. Při telefonním rozhovoru stěžovatel neskrýval, že instalace legálního softwaru by proběhla za výrazně vyšší cenu než instalace padělaného softwaru. Stěžovatel nainstaloval do počítače skrytého policejního agenta koupený padělaný software. Následně na něj byla podána obžaloba pro distribuci padělaného softwaru a porušování autorských práv. Stěžovateli byla pro řízení před prvostupňovým soudem udělena bezplatná právní pomoc. Stěžovatel tvrdil, že byl k trestnému činu policejním agentem vyprovokován, soud nicméně shledal stěžovatele vinným a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání jeden rok a tři měsíce. Stěžovatel se odvolal, aniž by žádal ustanovení advokáta. Odvolací soud informoval o konání jednání advokátku, která stěžovatele zastupovala v řízení před soudem prvního stupně. S ní však stěžovatel neměl smlouvu o zastupování před odvolacím soudem. Odvolací soud potvrdil odsouzení stěžovatele; stěžovatel se jednání zúčastnil, nebyl však zastoupen advokátem.

V roce 2008 na základě inzerce druhého stěžovatele skrytý policejní agent telefonoval tomuto stěžovateli za účelem objednání instalace softwaru do počítače. Z telefonního rozhovoru vyplynulo, že stěžovatel si byl vědom rizik, které s sebou instalace nelegálního softwaru nese. Stěžovatel nicméně nainstaloval do počítače skrytého policejního agenta nelegální software stažený z internetu. Následně byl obžalován z porušování autorských práv. Stěžovatel tvrdil, že byl k trestnému činu policejním agentem vyprovokován, soud nicméně shledal stěžovatele vinným a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání jeden rok a šest měsíců. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy v důsledku odsouzení pro trestný čin distribuce padělaného softwaru a porušování autorských práv vyprovokovaný policií.

Soud úvodem projednávanou věc srovnal s několika případy proti Rusku, které se týkaly policejní provokace a ve kterých shledal, že vnitrostátní právo neposkytovalo dostatečné záruky v rámci skrytých policejních operaci, především v případech týkajících se zkušebního nákupu drog (Nosko a Nefedov proti Rusku, č. 5753/09 a 11789/10, rozsudek ze dne 30. října 2014, a další). Projednávaná věc se však dle Soudu od uvedených případů policejního navádění zásadně odlišuje, jelikož chování stěžovatelů bylo určujícím faktorem vedoucím k jejich odsouzení a vylučovalo provokaci ze strany skrytých policejních agentů.

Dle judikatury Soudu je v obdobných případech třeba v prvé řadě zkoumat, zda by k trestnému činu došlo, kdyby nebylo zásahu orgánů státu. Dalším faktorem, který hraje roli, je okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly (Eurofinancom proti Francii, č. 58753/00, rozhodnutí ze dne 7. září 2004). Soud uvedený rozdíl demonstroval na případě Kuzmickaja proti Litvě (č. 27968/03, rozhodnutí ze dne 10. června 2008): o provokaci k trestnému činu se nemůže jednat v případě, kdy policie na základě anonymní informace, že se v konkrétní restauraci šidí na objemu nalévaných alkoholických nápojů, uskuteční kontrolní nákup, při němž skutečně dojde k přestupku v daném směru. Chybí zde jakékoli nabádání ke spáchání předmětného deliktu.

Stejně tak jako ve věci Kuzmickaja proti Litvě stěžovatelé provozovali obchodní činnost, veřejně inzerovali nabídku oprav počítačů. Policie obdržela trestní oznámení na nelegální činnost stěžovatelů, kterou prověřila tím, že požádala stěžovatele o instalaci softwaru. Stěžovatelé v rámci vnitrostátního řízení nenamítali, že by policejní agenti žádali instalaci nelegálního softwaru nebo že by na ně byl vyvíjen tlak, aby instalovali nelegální software. Ze záznamu telefonních hovorů je naopak zřejmé, že stěžovatelé ze své vlastní iniciativy instalovali nelegální software, aniž by byli k takovému jednání vyprovokováni. Telefonáty policejních agentů tak představovaly běžné objednávky zákazníků učiněné na základě inzerátů o nabídce služeb. Bylo tak na stěžovatelích, aby na objednávky reagovaly zákonným způsobem, totiž instalací legálního softwaru. První stěžovatel však připustil, že zakoupil padělaný software za účelem instalace a druhý stěžovatel přiznal, že stáhl nelegální software z internetu. Nadto, oba stěžovatelé informovali policejní agenty, že budou instalovat nelegální software za účelem snížení finančních nákladů za jeho instalaci. Určujícím faktorem pro trestnou činnost stěžovatelů tak bylo jejich vlastní dobrovolné chování, nikoli aktivní jednání policie. Soud tak dospěl k závěru, že námitka porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu tvrzeného policejního navádění je zjevně neopodstatněná.

B. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy

Druhý stěžovatel namítal, že mu nebyla v řízení před odvolacím soudem poskytnuta bezplatná právní pomoc, čímž došlo k porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.

Soud se v minulosti zabýval sérií stížností proti Rusku týkajících se nepřítomnosti právního zástupce obviněného při ústním jednání před odvolacím soudem. Při posuzování námitek porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy bral v potaz tři faktory: (i) v prvé řadě skutečnost, že pravomoc odvolacích soudů v Rusku pokrývá právní i skutkové otázky; měly tedy právo úplně přezkoumat celou věc a zabývat se argumenty, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně; (ii) v druhé řadě závažnost obvinění vznesených proti stěžovateli; a (iii) konečně závažnost trestu, kterému stěžovatel čelil. S ohledem na tato kritéria Soud opakovaně dospěl k závěru, že zájmy spravedlnosti vyžadovaly, aby byl stěžovatel na jednání odvolacího soudu právně zastoupen (Shekhov proti Rusku, č. 12440/04, rozsudek ze dne 19. června 2014, § 44).

Soud rovněž konstatoval, že právní zastoupení stěžovatele v odvolacím řízení bylo na základě vnitrostátního práva povinné, pokud se ho stěžovatel výslovně či implicitně nevzdal (Eduard Rozhkov proti Rusku, č. 11469/05, rozsudek ze dne 31. října 2013, § 23-24). Článek 6 Úmluvy umožňuje vzdát se záruk v něm zakotveným. Takové vzdání se práv však musí být jednoznačné a nesmí být v rozporu s veřejným zájmem (Sejdovic proti Itálii, č. 56581/00, rozsudek velkého senátu ze dne 1. března 2006, § 86).

Soud konečně připomněl, že stát nemůže být odpovědný za jakékoli pochybení právního zástupce ustanoveného ex offo. Příslušné orgány jsou povinny zasáhnout jen tehdy, je-li neposkytnutí účinného právního zastoupení takového právního zástupce zjevné nebo se o něm dozvědí jiným způsobem (např. Daud proti Portugalsku, č. 22600/93, rozsudek ze dne 21. dubna 1998, § 38).

V projednávané věci Soud vyslovil, že stěžovatel neměl dostatek finančních prostředků na zastupování advokátem dle vlastního výběru. Odvolací soud přitom mohl přezkoumat případ stěžovatele v plném rozsahu, proto stěžovatel mohl mít z profesionální obhajoby advokáta značný prospěch. Zastoupení advokátem bylo navíc povinné, přičemž pokud by se ho stěžovatel nevzdal, bylo povinností státních orgánů ho ustanovit nehledě na závažnost trestního obvinění. Zbývalo proto ověřit, zda se stěžovatel vzdal práva na obhajobu. Dle ruského práva je vzdání se práva na obhajobu nutné učinit písemně a dokument je nutné založit do spisu. Žádný takový projev vůle nebyl ve spise založen, stěžovatel se tedy práva na obhajobu nevzdal. Bylo tudíž povinností státních orgánů, které se byly vědomy toho, že stěžovatel neměl na zastupování před odvolacím soudem smlouvu s advokátkou, která ho na základě ustanovení soudem zastupovala před soudem prvního stupně, advokáta ustanovit, aniž bylo nutné, aby o to stěžovatel požádal. Došlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.

