CONSTANCIA proti Nizozemsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 3. března 2015 ve věci č. 73560/12 – Constancia proti Nizozemsku

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně prohlásil stížnost, v níž bylo namítáno porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy (právo na osobní svobodu a bezpečnost) z důvodu, že o ochranném léčení stěžovatele v psychiatrické léčebně bylo rozhodnuto bez aktuální lékařské zprávy, za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel koncem roku 2006 vešel do základní školy, kde kuchyňským nožem zabil osmiletého chlapce. Po zatčení byl převezen do psychiatrického centra k vyšetření, čemuž se ale bránil. Prvostupňovým soudem byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zabití a odsouzen k dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Zároveň bylo nařízeno jeho ochranné léčení z důvodu duševní nemoci. Soud připustil, že stěžovatel při vyšetření nespolupracoval, všechny důkazy ale nasvědčovaly jeho nedostatečnému duševnímu zdraví. Odvolací soud na druhou stranu nebyl schopen učinit závěr o stěžovatelově duševním zdraví, proto ho odsoudil k doživotnímu trestu odnětí svobody pro spáchání trestného činu vraždy. Tento rozsudek ale následně zrušil nejvyšší soud.

Věcí se poté zabýval jiný odvolací soud, který opět vyslechl znalce, kteří dříve posuzovali duševní stav stěžovatele. Při dvou hlavních líčeních se však oba odmítli jednoznačně vyjádřit k jeho duševnímu zdraví. Soud opět shledal stěžovatele vinným ze zabití a odsoudil ho k dvanáctiletému nepodmíněnému trestu a následnému ochrannému léčení. Odkázal přitom na řadu policejních zpráv a znaleckých posudků zpracovaných psychiatry a psychology vypovídajících o stěžovatelově narušeném duševním stavu. Stěžovatel brojil proti rozsudku u nejvyššího soudu s argumentací, že nebyla spolehlivě prokázána jeho duševní nemoc. Nejvyšší soud v roce 2012 stěžovatelovy námitky odmítl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel na základě čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy před Soudem tvrdil, že jeho ochranné léčení na klinice bylo nařízeno bez objektivních a aktuálních zdravotních podkladů. Soud připomněl, že jednotlivec nemůže být považován za osobu duševně nemocnou ve smyslu Úmluvy, pakliže nejsou naplněny tři minimální podmínky: příslušný orgán musí prokázat skutečnou duševní nemoc na základě objektivních zdravotních podkladů; duševní nemoc musí být takové povahy a stupně, jež odůvodňují nedobrovolnou hospitalizaci; a pokračování hospitalizace je přípustné jen tehdy, pakliže nemoc potřebné povahy a stupně závažnosti stále přetrvává. Odmítá-li se dotyčný podrobit vyšetření, musí být vyžádáno alespoň posouzení zdravotnickým odborníkem na základě spisu. Toto posouzení však musí být založeno na aktuálním zdravotním stavu, nikoli pouze na minulých událostech. Vnitrostátní orgány mají sice jistý prostor pro uvážení, má-li však být zbavení svobody zákonné, musí být zvážena i méně závažná opatření a rozhodnutí nesmí být svévolné.

V projednávané věci odvolací soud vycházel z řady dřívějších psychiatrických a psychologických zpráv, ze zprávy psychologa a psychiatra vypracované na základě trestního spisu a z audiovizuálních záznamů výslechů. I když v otázce přesné diagnózy nebyli odborníci jednotní, shodli se, že stěžovatel byl vážně narušený, což jen podpořilo závěry soudu vyplývající z jeho vlastního šetření. Odvolací soud tudíž v situaci, kdy čelil zcela odmítavému postoji stěžovatele ke spolupráci pro účely posouzení jeho duševního stavu, mohl na základě informací, které si opatřil jinak, dospět k závěru, že stěžovatel trpí skutečnou duševní nemocí vyžadující nucenou hospitalizaci. Soud zároveň přihlédl k tomu, že stěžovatel byl shledán vinným z mimořádně závažného násilného trestného činu.

Soud proto rozhodl, že námitka porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.