HELHAL proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 19. února 2015 ve věci č. 10401/12 – Helhal proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 3 Úmluvy, ke kterému došlo tím, že stěžovateli, invalidnímu vězni, nebyla ve věznici zajištěna potřebná zdravotní péče a důstojné podmínky. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 000 eur.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel vykonával od roku 2002 trest odnětí svobody v délce trvání 30 let za trestné činy vraždy, pokusu o vraždu a násilí s použitím zbraně nebo jejím vyhrožováním. V březnu 2006 stěžovatel při pokusu o útěk utrpěl při pádu vážné zranění páteře, v jehož důsledku ochrnul (je odkázán na invalidní vozík a nošení plen z důvodu inkontinence). Po několikaměsíční hospitalizaci a následném umístění ve věznicích, které nevyhovovaly jeho zdravotnímu stavu, byl od května 2009 do září 2014 přemístěn do věznice v Uzerche. Zde podal v srpnu 2010 žádost o odpuštění výkonu zbytku trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Stěžovatel uvedl, že ani věznice v Uzerche není přizpůsobena jeho zdravotnímu stavu (používání invalidního vozíku) a že se mu ani zde nedostává potřebná zdravotní péče (rehabilitace). Vzhledem k nesamostatnosti stěžovatele byl pověřen jeden spoluvězeň asistencí stěžovateli při výkonu osobní hygieny (sprcha, toaleta). Soudy si vyžádaly znalecké posudky lékařů, ze kterých vyplynulo, že zdravotní stav stěžovatele nevylučuje výkon trestu odnětí svobody. Soudy nicméně dospěly k závěru, že věznice v Uzerche není pro stěžovatele vhodná a měl by být přemístěn do jiné, pro něj lépe vybavené, což stěžovatel odmítl, zejména z obavy z toho, že bude vzdálen své rodině.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že s ním bylo zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, a to z důvodu nedostupnosti potřebné zdravotní péče ve věznicích.

Soud úvodem připomněl, že povinnost léčby nemocné osoby po dobu výkonu trestu odnětí svobody v sobě obsahuje tři složky: zaprvé, stát může dotyčnou osobu nadále držet ve výkonu trestu, jen když to její zdravotní stav nevylučuje; zadruhé, stát musí této osobě poskytnout nezbytnou zdravotní péči; a zatřetí, stát musí uzpůsobit podmínky výkonu trestu zdravotnímu stavu dotčené osoby. Stát nicméně nemá povinnost propustit na svobodu osobu, která trpí obzvláště obtížně léčitelnou chorobou; ve výjimečných případech, kdy je zdravotní stav vězně neslučitelný s pokračováním výkonu trestu, však článek 3 Úmluvy může vyžadovat jeho propuštění. Zhoršení zdravotního stavu vězně může být přičítáno státu, jen když bylo způsobeno nedostatky v poskytnuté péči. Materiální podmínky výkonu trestu nemocných musí zohledňovat jejich specifické potřeby a být nastaveny tak, aby nezasahovaly do jejich psychické integrity (Xiros proti Řecku, č. 1033/07, rozsudek ze dne 9. září 2010, § 73–76). Je-li nepohyblivý vězeň držen po delší dobu v zařízení, v němž se nemůže pohybovat sám, zejména nemůže sám opustit celu, jedná se o ponižující zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy (Vincent proti Francii, č. 6253/03, rozsudek ze dne 24. června 2006). Ačkoli Úmluva neobsahuje právo na sociální pomoc, stát se nemůže zbavit své odpovědnosti za zajištění takových podmínek ve věznici, které odpovídají specifickým potřebám zdravotně postižených, tím, že přenesou odpovědnost za dohled a pomoc na spoluvězně (Grimailovs proti Lotyšsku, č. 6087/03, rozsudek ze dne 25. června 2013). Takový postup totiž s sebou mj. nese i riziko stigmatizace a ostrakizace odsouzených s postižením (Semikhvostov proti Rusku, č. 2689/12, rozsudek ze dne 6. února 2014). Být závislý na pomoci spoluvězňů při oblékání, mytí a používání toalety může být ponižující (D. G. proti Polsku, č. 45705/07, rozsudek ze dne 12. února 2013).

V projednávané věci lékaři konstatovali, že stěžovatel je způsobilý vykonat trest odnětí svobody, bude-li mít denně k dispozici služby fyzioterapeuta. Nebylo též prokázáno, že by po úrazu došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele. Soud tak uzavřel, že z pohledu článku 3 Úmluvy projednávaná věc nenastoluje otázku přípustnosti výkonu trestu odnětí svobody, ale kvality poskytnuté péče, zejména zda vnitrostátní orgány učinily vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat, aby stěžovateli zajistily rehabilitaci a poskytli mu šanci, že se jeho zdravotní stav zlepší.

Ohledně poskytnuté zdravotní péče Soud uvedl, že navzdory doporučením lékařů (každodenní rehabilitace, přístup do tělocvičny) stěžovatel neměl více než tři roky přístup k žádnému fyzioterapeutovi a do tělocvičny se na invalidním vozíku nedalo dostat. Od září 2012 sice stěžovatel měl k dispozici fyzioterapeuta, ovšem pouze jednou týdně a jen na patnáct minut. Stěžovatel sice odmítl přesun do věznice v Roanne, jelikož se obával přerušení kontaktů s rodinou, toto odmítnutí ovšem dle Soudu příslušné orgány nezbavilo povinnosti zajistit stěžovateli potřebnou péči a podmínky a nemůže odůvodnit jejich úplnou nečinnost.

Ve vztahu k materiálním podmínkám ve věznici Soud konstatoval, že stěžovatel může sám opustit celu a může se též samostatně pohybovat po dalších prostorách věznice, která je vybavena výtahem. Ohledně důkladných osobních prohlídek, na které stěžovatel poukazoval, Soud uvedl, že nebyly prováděny systematicky, ale pouze v okamžicích, kdy je odůvodňovala mimořádná událost v návštěvní místnosti či cele; nebyly tedy v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stěžovatel nicméně nemohl sám do sprchy, která byla pro osoby na vozíčku nepřístupná. Stěžovateli byl navíc jako pomocník určen jeden ze spoluvězňů, což bylo vzhledem k jeho stavu (problémy s inkontinencí) ponižující a nutně u něj vyvolávalo pocity úzkosti a podřazenosti.

S ohledem na výše uvedené Soud rozhodl, že ačkoli výkon trestu odnětí svobody stěžovatele není jako takový v rozporu s článkem 3 Úmluvy, vnitrostátní orgány stěžovateli nezajistily potřebnou zdravotní péči a neumožnily mu přístup do sprch jinak než za pomoci spoluvězně. Stěžovatel proto byl podroben ponižujícímu zacházení a došlo k porušení článku 3 Úmluvy.