PENCHEVI proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 77818/12

Datum: 10.2.2015

Složení senátu: G. Raimondi, předseda senátu (Itálie), P. Hirvelä (Finsko), G. Nicolaou (Kypr), N. Tsotsoria (Gruzie), P. Mahoney (Spojené království), F. Vehabović (Bosna a Hercegovina), P. Panova (Bulharsko).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelé se narodili v letech 1979 a 2006 a žijí ve městě Würzburg v Německu.

A. Pozadí případu

7. V roce 2009 vycestovali oba stěžovatelé a V. P., manžel první stěžovatelky, a otec druhého stěžovatele, do Německa, aby první stěžovatelka mohla využít možnosti, kterou získala, a účastnit se devítiměsíční stáže ve státních institucích.

8. Dne 27.2.2010 odjel otec do Bulharska společně s druhým stěžovatelem. V rozporu s tím, co bylo dohodnuto s matkou, odmítl otec dne 20.3.2010 vrátit dítě do Německa, přestože na tento den mělo cestovní lístek.

9. V důsledku toho první stěžovatelka přerušila svou stáž a vrátila se dne 25.3.2010 do Bulharska k V. P. a jejich dítěti.

B. Soudní příkaz k ochraně stěžovatelů před V. P.

10. První stěžovatelka zahájila soudní řízení a žádala o ochranu před V. P. Řízení bylo na základě společné žádosti první stěžovatelky a V. P. odročeno na blíže neurčené datum. Řízení bylo později obnoveno poté, co první stěžovatelka tvrdila, že zneužívající chování ze strany V. P. pokračuje.

11. Dne 28.4.2011 vydal Okresní soud v Ruse ochranný příkaz ve prospěch obou stěžovatelů zakazující V. P. se k nim přiblížit následujících šest měsíců. Soud konstatoval, že během období mezi 25.3.2010 a 31.3.2010 se V. P. dopustil na obou stěžovatelích psychického týrání. Konkrétně opakovaně urážel matku před dítětem, nazýval jí špatnou matkou, nedovolil jim mít spolu kontakt bez jeho dozoru a, za tímto účelem, zamykal v noci dveře do koupelny a ložnic v jejich bytě. Soud také zjistil, že V. P. donutil první stěžovatelku spát na podlaze, jel vysokou rychlostí autem s dítětem na předním sedadle, držel dítě přes balkónové zábradlí a tiskl mu krční tepnu a vyhrožoval první stěžovatelce, že „jí rozpáře od hlavy k patě a odsedí si odpovídající čas ve vězení“.

12. V důsledku ochranného příkazu neměl V. P. kontakt s dítětem v období mezi 12.5.2011 a 26.11.2011.

C. Studium první stěžovatelky v Německu

13. Dne 31.3.2010 odešli oba stěžovatelé ze společné domácnosti a od té doby první stěžovatelka pečovala o druhého stěžovatele sama. První stěžovatelka získala stipendium na magisterské studium v Německu pro akademický rok 2010/2011. Otec nedal souhlas k vycestování dítěte do Německa. V důsledku toho od podzimu roku 2010 druhý stěžovatel žil u svých prarodičů z matčiny strany.

14. Aby mohla trávit co možná nejvíce času se svým dítětem, cestovala první stěžovatelka pravidelně mezi Německem a Bulharskem. Tvrdila, že mezi březnem roku 2010 a říjnem roku 2012 strávila okolo poloviny svého času v Bulharsku se svým dítětem. Toto negativně ovlivnilo její studium: protože často chyběla ve škole, aby mohla navštívit své dítě, potřebovala delší čas na dokončení svého magisterského studia, konkrétně dva roky místo jednoho. Následně jí bylo uděleno další stipendium pro doktorát v Německu počínaje v akademickém roce 2012/2013.

D. Řízení o rozvod

15. Dne 9.4.2010 stěžovatelka podala žádost o rozvod.

16. Dne 8.10.2010 okresní soud prohlásil, že za rozvod první stěžovatelky a jejího manžela může V. P., a udělil výkon rodičovských práv první stěžovatelce. Právo otce na kontakt bylo stanoveno s ohledem na možný pobyt dítěte v Německu následovně: jeden týden každé tři měsíce a dvacet po sobě jdoucích dní v létě před tím, než druhý stěžovatel zahájí školní docházku, a polovina všech školních prázdnin poté.

17. Na základě odvolání V. P. krajský soud potvrdil závěry nižšího soudu. Nejvyšší kasační soud zamítl jeho následnou kasační stížnost jako nepřípustnou. Rozsudek o rozvodu poté nabyl právní moci dne 28.2.2012.

E. První skupina řízení za vycestování druhého stěžovatele do zahraničí

18. Souběžně s řízením o rozvod zahájila první stěžovatelka dne 29.4.2010 u okresního soudu řízení podle čl. 123 odst. 2 rodinného zákoníku. Snažila se získat rozhodnutí soudu nahrazující souhlas otce s vycestováním dítěte mimo zemi. Konkrétně žádala o povolení svobodně opustit zemi se svým synem na dobu jednoho roku ode dne právní moci rozhodnutí soudu.

19. Došlo k několika jednáním. Stěžovatelka informovala soud o svých zamýšlených studiích v Německu v akademickém roce 2010/2011, o skutečnosti, že jí bylo uděleno stipendium, že její finanční prostředky umožňují postarat se o syna a že se dobře přizpůsobil sociálnímu prostředí v Německu. Nedovolávala se konkrétního ustanovení Úmluvy; místo toho vyjádřila své přání žít a pečovat o své dítě, zatímco by pokračovala ve studiu v Německu. Nicméně se zdá, že formálně neomezila svou písemnou žádost o povolení k vycestování s dítětem do Německa nebo do kterékoli jiné země.

20. Okresní soud vyhověl žádosti první stěžovatelky dne 31.8.2010. Zejména shledal, že neexistuje žádný důvod k podezření, že by natrvalo opustila zemi s druhým stěžovatelem. Rovněž shledal, že práva otce na kontakt byla stanovena v předběžném rozhodnutí soudu () ze dne 3.8.2010 a, pokud by je první stěžovatelka nedodržela, V. P. by mohl zahájit zvláštní řízení v této věci.

21. Po odvolání V. P. krajský soud tento rozsudek dne 7.1.2011 potvrdil. Soud uvedl, že právo druhého stěžovatele na svobodu pohybu je chráněno podle Úmluvy OSN o právech dítěte, Ústavy Bulharské republiky a bulharského zákona o dokladech totožnosti. Právo na svobodu pohybu může být omezeno pouze ve výjimečných případech, a to v zájmu ochrany národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Žádná z těchto výjimek nebyla shledána nebo dokonce tvrzena ve věci stěžovatelů. Soud uvedl, že první stěžovatelka nabídla dítěti dobré materiální podmínky v Německu, že dítě se tam dobře přizpůsobilo během svého pobytu před březnem 2010, že se první stěžovatelka bude specializovat na evropské právo na univerzitě ve Würzburgu a že druhý stěžovatel požíval značnou péči a pozornost od své matky. Soud též konstatoval, že argumenty V. P. o jeho právu na kontakt nesouvisí s tímto řízením; tyto argumenty se týkají výkonu budoucího rozhodnutí soudu, ve kterém bude s konečnou platností stanoven výkon rodičovský práv vůči druhému stěžovateli. Soud dospěl k závěru, že je v zájmu druhého stěžovatele získat pas a vycestovat do zahraničí s první stěžovatelkou.

22. Na základě kasační stížnosti podané V. P. Nejvyšší kasační soud žádost první stěžovatelky v konečném rozsudku ze dne 26.6.2012 zamítl. Soud odkázal na svou ustálenou a závaznou judikaturu, podle níž nelze udělit dítěti povolení neomezeného vycestování do zahraničí pouze s jedním rodičem, a to z důvodu, že toto z principu nikdy nemůže být v nejlepším zájmu dítěte. Konkrétně bylo řečeno, že existuje riziko, že by žádající rodič mohl vzít dítě do zemí, které jsou ve válečném konfliktu nebo ve kterých je vysoké riziko přírodních katastrof, a tím ohrozit zdraví dítěte, zatímco by stát byl zbaven možnosti zajistit jeho ochranu. Takové povolení může být uděleno, pokud to je v zájmu dítěte, jde o konkrétní destinace a je na omezenou dobu. Konečně soud odmítl žádost první stěžovatelky, aby soud vymezil z vlastního podnětu konkrétní hranice, ve kterých by bylo povoleno vycestovat, konstatujíc, že je vázán formulací předloženou ve stěžovatelčině žádosti.
F. Druhá skupina řízení za vycestování druhého stěžovatele do zahraničí

23. Dne 9.7.2012 podala první stěžovatelka novou žádost o povolení vycestování druhého stěžovatele se svou matkou do Německa a dalších zemí Evropské unie na dobu tří let bez souhlasu otce. Tentokrát podala svou žádost v souladu s čl. 127a rodinného zákoníku z roku 2009, jehož ustanovení bylo přijato v mezidobí a který konkrétně upravuje otázku cestování mladistvých do zahraničí a vydávání dokladů totožnosti pro tento účel. Poukázala na to, že důsledně umožňuje V. P. přístup k dítěti v souladu s jeho právy na kontakt stanovenými v rozvodovém řízení. Tvrdila, že jelikož nemohla vzít s sebou druhého stěžovatele do Německa, zatímco tam pokračovala ve studiu, jak její dítě tak ona byli zbaveni vzájemného osobního kontaktu. Tvrdila, že toto negativně ovlivnilo jejich rodinný život, protože byla prakticky zbavena možnosti vychovávat své dítě, přestože výkon rodičovských práv byl svěřen jí. Konstatovala, že její doktorské studium v Německu, které bude trvat tři roky od podzimu 2012, jí umožní flexibilitu potřebnou pro péči o její dítě vzhledem k tomu, že by mohla dělat většinu práce z domova. Nakonec zdůraznila, že druhý stěžovatel neustále požaduje, aby mohl být se svou matkou, a velmi na ní lpí.

24. Ve svém rozhodnutí ze dne 6.12.2012 Okresní soud v Ruse povolil druhému stěžovateli vycestovat do Německa a do zemí Evropské unie na dobu tří let v doprovodu své matky. Proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání a bylo vykonatelné k 29.12.2012.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 25. Relevantní ustanovení Ústavy

§ 26. – 27. Relevantní ustanovení rodinného zákoníku z roku 2009 a občanského soudního řádu z roku 2007

§ 28. – 30. Relevantní ustanovení zákona o dokladech totožnosti z roku 1998

§ 31. Relevantní soudní praxe]

III. Relevantní mezinárodní právní dokumenty

A. Ochrana práv dítěte

[§ 32. Relevantní ustanovení Úmluvy OSN o právech dítěte

§ 33. Relevantní ustanovení Listiny základních práv Evropské unie a Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25.10.1980

§ 34. – 39. B. Pojem „v nejlepším zájmu“ dítěte]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy

40. Stěžovatelé namítali nemožnost užívat si společně rodinný život v důsledku nepovolení druhému stěžovateli vycestovat ze země, aby se mohl připojit ke své matce v Německu, a to po dobu delší jak dva a půl roku mezi 29.4.2010 až do podání stížnosti Soudu dne 16.11.2012. Odvolávají se na čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní části zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života ...

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

41. Druhý stěžovatel též tvrdil, že nemožnost na delší dobu opustit zemi vyplývající z řízení před civilními soudy, které skončila zamítnutím jeho vycestování rozhodnutím Nejvyššího kasačního soudu ze dne 26.6.2012, porušila jeho právo na svobodu pohybu. Odkazuje na čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy, jehož relevantní části zní:

„...


2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.

3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných...“

I. K přijatelnosti

A. Tvrzení vlády

42. Za prvé vláda uvedla, že by Soud měl stížnost zamítnout, protože stěžovatelé již nadále nejsou oběti, když Okresní soud v Ruse v prosinci roku 2012 dovolil dítěti cestovat v rámci Evropské unie po dobu tří let. Za druhé tvrdí, že věc by měla být vyškrtnuta ze seznamu případů vedených před Soudem podle čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy, protože věc je již vyřešena.

B. Tvrzení stěžovatelů

43. Stěžovatelé nesouhlasí. Zejména poukazují na skutečnost, že druhý stěžovatel mohl vycestovat v doprovodu své matky pouze proto, že otec se nezvládl odvolat proti rozhodnutí prvoinstančního soudu udělující povolení dítěte vycestovat z prosince roku 2012. Tento soud ani výslovně neuznal porušení Úmluvy , ani za toto neposkytl kompenzaci.

C. Posouzení Soudem

44. Soud poznamenává, že od konce prosince 2012, kdy se rozhodnutí Okresního soudu v Ruse stalo vykonatelným, druhý stěžovatel mohl vycestovat se svou matkou do Německa a ostatních států Evropské unie.

45. Z tohoto důvodu je třeba zjistit, zda má být stížnost odmítnuta jako neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy na základě toho, že stěžovatelé již nejsou nadále „oběti“ porušení Úmluvy ve smyslu čl. 34 . V této souvislosti je Soud povinen ověřovat, zda došlo k uznání, alespoň v podstatě, orgánů, které se dopustily porušení práv chráněných Úmluvou , v období mezi dubnem roku 2010 a prosincem roku 2012, a zda bylo poskytnuto vhodné a dostatečné zadostiučinění (viz, inter alia , Eckle proti Německu, § 66; Normann proti Dánsku; Jensen; Rasmussen proti Dánsku; Nardone proti Itálii).

46. Pokud jde o první výše uvedenou podmínku, totiž konstatování porušení ze strany vnitrostátních orgánů, Soud shledává, že ačkoliv Okresní soud v Ruse povolil v prosinci 2012 druhému stěžovateli vycestovat, učinil tak, aniž by uznal jakékoliv předchozí porušení Úmluvy , ať již výslovně nebo ve své podstatě. Ve skutečnosti se Okresní soud v Ruse nemohl vyslovit k otázce, zda zamítnutí povolení vycestovat v první skupině řízení nebo doba, kterou trvalo skončení těchto řízení (viz § 22 výše), byly porušením Úmluvy , protože v řízením zahájeném první stěžovatelkou podle čl. 127a rodinného zákoníku mohl rozhodnout pouze ve vztahu k nové žádosti o vycestování dítěte do zahraničí.

47. Ze stejného důvodu, pokud jde o druhou podmínku přiměřeného a dostatečného zadostiučinění, Okresní soud v Ruse nemohl udělit žádné peněžité odškodnění za porušení práva stěžovatelů na respektování jejich rodinného života z důvodu dlouhého zpoždění nebo odmítnutí odcestování dítěte v první skupině řízení.

48. S ohledem na výše uvedené musí být zamítnuta námitka vlády ke statutu oběti stěžovatelů.

49. Zbývá Soudu přezkoumat druhou námitku vlády týkající se přípustnosti, konkrétně že by věc měla být vyškrtnuta ze seznamu případů Soudu podle čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy jako již vyřešená záležitost. V tomto ohledu musí Soud zkoumat, nejprve, zda stěžovateli tvrzené okolnosti stále existují a, za druhé, zda byly následky možného porušení Úmluvy na základě těchto okolností také napraveny (viz Pisano proti Itálii, § 42). Soud upozorňuje, že přestože druhému stěžovateli bylo nakonec povoleno opustit zemi se svou matkou, stalo se tak více jak dva a půl roku poté, co o to stěžovatelé soudy požádali. Během této doby byli oba stěžovatelé odděleni a zbaveni možnosti užívat si společně nerušený rodinný život. Jak bylo uvedeno výše, vnitrostátní soud, který nakonec povolil vycestování druhého stěžovatele ve svém konečném rozhodnutí z prosince 2012, nebyl oprávněn a neudělil žádnou náhradu za naakumulované zpoždění. Ve světle výše uvedených úvah Soud dochází k závěru, že námitka vlády týkající se důvodu, že věc již byla vyřešena, musí být zamítnuta.

50. Soud rovněž konstatuje, že tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že zde není žádný jiný důvod nepřípustnosti. Musí tedy stížnost prohlásit za přípustnou.

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

1. Vláda

51. Vláda tvrdila, že nedošlo k porušení ani čl. 8 Úmluvy ani čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy . Uvedla, že zamítnutí možnosti druhého stěžovatele vycestovat Nejvyšším kasačním soudem ze dne 26.6.2012 bylo v přísném souladu s právem, stejně tak jako bylo založeno na ustálené soudní praxi Nejvyššího soudu v podobných věcech, které obsahovaly přiměřené zvážení relevantních okolností. Rovněž poukázala na to, že druhý stěžovatel měl dovoleno vycestovat do zahraničí se svou matkou v důsledku pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Ruse z prosince 2012.

2. Stěžovatelé

52. Stěžovatelé s tímto tvrzením nesouhlasí. Konkrétně uvádí, že zákon upravující cestování nezletilých do zahraničí by měl umožnit cestovat se souhlasem pouze jednoho rodiče, jak je tomu v případě, kdy jde o cestování dítěte v dané zemi, nebo v souvislosti s dalšími rozhodnutími o životě dítěte, jako kde bude bydlet, studovat nebo kdo bude jeho lékař, jež všechna může učinit sám rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče. Alternativně se stěžovatelé domnívají, že zákon by měl rozlišovat mezi důvody pro vycestování nebo dobou trvání vycestování nebo ve vztahu, který z rodičů je primární poskytovatel péče o dítě. Krom toho stěžovatelé uvádějí, že Nejvyšší kasační soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.6.2012 neprovedl analýzu proporcionality všech relevantních okolností. Tvrdí, že místo toho se Nejvyšší soud omezil na pouhý odkaz na jeho ustálenou praxi v podobných případech při použití relevantních ustanovení podle rodinného zákoníku z roku 2009 a bulharského zákona o dokladech totožnosti z roku 1998. Podstatou této praxe je, že povolení pro neomezené vycestování nezletilce nemá být udělováno, a to bez ohledu na to, zda by se jednalo o vycestování na krátkou dobu nebo trvalé usazení v zahraničí. Stěžovatelé rovněž namítají, že tato řízení trvala příliš dlouho. A konečně, přestože Okresní soud v Ruse povolil v prosinci 2012 vycestování, bylo již příliš pozdě.

A. Posouzení Soudem

1. Článek 8 Úmluvy

a) Obecné zásady

53. Soud nejprve uvádí, že vzájemná radost ze společnosti rodiče a dítěte představuje základní prvek rodinného života a je chráněna podle čl. 8 Úmluvy (viz Monory proti Rumunsku a Maďarsku, § 70; Iosub Caras proti Rumunsku, § 28–29). Podle ustálené judikatury Soudu vnitrostátní opatření omezující vzájemnou radost ze společnosti jednoho a druhého patří mezi zásah do práva na respektování rodinného života (viz, inter alia , W. proti Spojenému království, § 59; McMichael proti Spojenému království, § 89; Hoffmann proti Rakousku, § 29; Palau-Martinez proti Francii, § 30).

54. Každý takový zásah by představoval porušení tohoto článku, pokud by nebyl „v souladu se zákonem“. Výraz „v souladu se zákonem“ nejen odkazuje zpět na vnitrostátní právo, nýbrž týká se též kvality práva, vyžaduje, aby bylo jasné, přístupné a předvídatelné. Kromě toho musí zásah sledovat cíle, které jsou legitimní podle odst. 2 čl. 8 a mohou být považovány za „nezbytné v demokratické společnosti“. Nezbytnost znamená, že zásah odpovídá naléhavé sociální potřebě a zejména, že je přiměřený sledovanému legitimnímu cíly (viz W. proti Spojenému království, § 60). To však znamená, že orgány musí předložit „relevantní“ a „dostatečné“ důvodu ospravedlňující zásah.

55. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu, která musí být mezi dotčenými protichůdnými zájmy dítěte a obou rodičů v rámci prostoru pro uvážení poskytnutému státům v těchto otázkách (viz Maumousseau a Washington proti Francii, § 62; W. proti Spojenému království, výše uvedený, § 59; Keegan proti Irsku, § 49). Není úkolem Soudu, aby nahrazoval příslušné vnitrostátní orgány při rozhodování sporů týkajících se kontaktu, bydliště nebo vycestování; má spíše přezkoumat podle Úmluvy rozhodnutí, které tyto orgány vydaly při výkonu svých pravomocí. Při posuzování těchto rozhodnutí Soud musí konkrétně ověřit, zda vnitrostátní soudy provedly detailní šetření celkové rodinné situace a celé řady faktorů, zejména faktické, emocionální, psychologické, materiální a lékařské povahy, a zda udělaly vyvážené a přiměřené posouzení příslušných zájmů každé osoby se stálým zájmem pro určení, co je nejlepší řešení pro dítě (viz Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, § 139).

56. Nepochybně úvaha o tom, co je v nejlepším zájmu dítěte, má zásadní význam (viz Diamante a Pelliccioni, výše uvedený, § 179; Zawadka, výše uvedený, § 54; Hokkanen proti Finsku, § 55). V současné době je široká shoda – a to i v mezinárodním právu – že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí, musí být jejich nejlepší zájem prvořadý (X. proti Lotyšsku, § 96).

57. Soud také připomíná, že s cílem zajistit „respektování“ rodinného života ve smyslu čl. 8 je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti každého případu, aby se zamezilo mechanickému uplatňování vnitrostátního práva na konkrétní situaci (viz, mutatis mutandis , Emonet a další proti Švýcarsku, § 86).

58. Konečně při provádění přezkumu dle čl. 8 Úmluvy Soud také musí přihlížet k délce rozhodovacího procesu vnitrostátních orgánů, včetně soudních řízení. Soud v tomto ohledu připomíná, že v záležitostech týkajících se opětovného spojení dětí s rodiči má být přiměřenost, opatření rovněž posuzována rychlostí jeho provádění; takové případy vyžadují bezodkladné projednání, protože plynutí času může mít nenapravitelné následky na vztahy mezi dětmi a rodičem, který s nimi nežije (viz Iosub Caras proti Rumunsku, § 38).

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

59. Soud shledává, že pro stěžovatele, jimiž jsou matka a dítě, je možnost nadále žít společně zásadním posouzením, které jasně spadá do působnosti jejich rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy (viz, mezi mnoha dalšími, Maire proti Portugalsku, § 68).

60. Dále uvádí, že první skupina řízení pro umožnění vycestování dítěte do zahraničí trvala od 29.4.2010 až do 26.6.2012, což je téměř dva roky a dva měsíce pro tři soudní stupně. Jednání skončilo zamítnutím povolení vycestování dítěte mimo Bulharsko pouze se svou matkou Nejvyšším kasačním soudem (viz § 22 výše). Druhá skupina řízení byla zahájena stěžovateli v červenci 2012 a skončila vydáním rozhodnutí ze dne 6.12.2012, ve kterém Okresní soud v Ruse povolil vycestování dítěte do Německa a zemí Evropské unie na dobu tří let v doprovodu své matky. Proti rozhodnutí nebylo podáno odvolání a stalo se vykonatelným dne 29.12.2012.

i. Zda došlo k zásahu

61. Soud konstatuje, že zamítnutí Nejvyššího kasačního soudu ze dne 26.6.2012 a čas, který soudům trvalo věc rozhodnout, bránil stěžovatelům být spolu během doby, kdy první stěžovatelka pokračovala ve svých studiích v Německu. Proto došlo k zásahu do práva stěžovatelů na ochranu jejich rodinného života podle čl. 8 (viz, mutatis mutandis , Diamante a Pelliccioni proti San Marinu, § 181; Šneersone a Kampanella proti Itálii, § 88).

ii. Zda byl zásah „v souladu se zákonem“

62. Soud dále shledává, že zásah byl stanoven zákonem, a to čl. 123 odst. 2 rodinného zákoníku z roku 2009 ve spojení s § 76 odst. 9 zákona o dokladech totožnosti z roku 1998.

63. Pokud jde o kvalitu zákona, či konkrétněji, zda je dostatečně jasný, přesný a předvídatelný, Soud konstatuje, že výše uvedené ustanovení rodinného zákoníku výslovně požaduje souhlas obou rodičů ve všech otázkách týkajících se výkonu rodičovských práv. Přestože článek zní poněkud obecně, je z vnitrostátní soudní praxe zřejmé, že mezi tyto otázky patří i rozhodnutí o vycestování dítěte do zahraničí a vydání cestovního pasu pro dítě. Kromě toho § 76 odst. 9 zákona o dokladech totožnosti výslovně opravňuje policii, aby znemožnila vycestování nezletilce do zahraničí, pokud chybí příslušný souhlas rodiče, a stanoví, že, pokud takový souhlas chybí, záležitost má být rozhodnuta civilními soudy. Je pravda, že, jak zdůraznili stěžovatelé, žádné z těchto ustanovení nečiní rozdíl mezi důvody pro vycestování a dobou vycestování, ani nezohledňuje, kterému z rodičů bylo dítě svěřeno do péče. Soud v této souvislosti připomíná, že se musí omezit, jak jen to je možné, na přezkum předmětné věci, protože jeho úkolem není přezkum vnitrostátního práva in abstracto , ale určení, zda způsob, jakým bylo aplikováno, vedl k porušení Úmluvy [viz Olsson proti Švédsku (č. 1), § 54].

64. S ohledem na výše uvedené dochází Soud k závěru, že výše uvedené zákonné ustanovení byla dostatečně zřejmá a přístupná, a následky jejich aplikace byly předvídatelné. Tudíž zásah byl „v souladu se zákonem“.

iii. Zda zásah sledoval legitimní cíl

65. Soud připouští, že zásah sledoval legitimní cíl ochrany práv druhých; v této konkrétní věci otce druhého stěžovatele.

iv. Zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“

66. Zbývá, aby Soud určil, zda byl předmětný zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. To znamená, zda orgány při současné rovnováze mezi protichůdnými zájmy vzaly vhodným způsobem v úvahu nejlepší zájmy dítěte v rámci prostoru pro uvážení přiznanému státu v těchto věcech (viz § 55–58 výše).

67. Soud nejprve poznamenává, že stěžovatelé tvrdí, že příslušný zákon sám o sobě při uplatnění vnitrostátními soudy v předmětné věci uložil nepřiměřené omezení jejich práva na respektování jejich rodinného života. A to z důvodu, že zákon obsahoval podmínku, podle které musí být pro všechny typy a doby vycestování jejich dítěte do zahraničí souhlas obou rodičů. Podle názoru Soudu tento požadavek sám o sobě neukládá ani nerozumné ani nepřiměřené omezení na právo stěžovatelů na rodinný život, vzhledem k tomu, že stát je povinen zajistit spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy – dítěte, obou rodičů a veřejného pořádku (viz, mezi mnoha jinými, Maumousseau a Washington, výše uvedený, § 62). To je zejména věc, ke které byl Soud již několikrát vyzván, aby se vyslovil ve stížnostech podanými rodičem, jehož dítě bylo druhým rodičem odvezeno do zahraničí bez vědomí či souhlasu prvního. V těchto případech, odkazujíc se na Haagskou Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodního únosu dětí , Soud opakovaně konstatoval, že vzájemná radost ze současné společnosti rodiče a dítěte představuje základní prvek rodinného života podle čl. 8 , i když vztah mezi rodiči skončil (viz, na jedné straně, Karrer proti Rumunsku, § 37, a Bianchi proti Švýcarsku, § 78, pokud jde o stížnosti podané rodičem, jehož dítě bylo uneseno druhým rodičem; na straně druhé Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stejně jako Šneersone a Kampanella proti Itálii, a B. proti Belgii, pokud jde o stížnosti podané rodičem, který své dítě unesl).

68. Soud dále uvádí, že v předmětné věci dva soudy nižší instance povolily dítěti vycestovat do zahraničí bez souhlasu otce (viz § 20 a 21 výše). Učinily tak poté, co provedly detailní analýzu rodinné situace a zjistily, že vycestování je v nejlepším zájmu druhého stěžovatele.

69. Nicméně Nejvyšší soud odmítl povolit dítěti vycestovat. Odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž není možné udělit povolení pro neomezené vycestování dítěte pouze s jedním rodičem. A to z důvodu, že z principu nikdy nemůže být v nejlepším zájmu dítě povolit žádajícímu rodiči, aby ho mohl vzít na místo s vysokým rizikem a ohrozit tak jeho zdraví a zároveň stát zbavit možnosti ho ochraňovat. Soud poznamenává, že v rámci přezkumu žádosti o vycestování pro druhého stěžovatele Nejvyšší kasační soud neodkázal na skutečnost, že otci byl v minulosti uložen soudní zákaz a že v každém případě nepečoval o dítě, ani když matka pokračovala ve studiu v zahraničí. Podobně při posuzování nejlepších zájmů dítěte vnitrostátní nejvyšší soud neodkázal na žádné prvky psychologické, emoční, materiální ani lékařské povahy. To znamená, že soud neprovedl zhodnocení kvalit matky a typu péče, kterou poskytuje dítěti. Soud ani nezkoumal, zda existuje nějaké reálné a konkrétní riziko pro dítě, pokud vycestuje se svou matkou do zahraničí. Kromě toho soud přehlédl informaci, že dítě se dobře přizpůsobilo v mateřské školce v Německu a jeho matka měla finanční prostředky, aby mu tam nabídla přijatelné životní podmínky, nebo že právo otce na kontakt bylo určeno způsobem slučujícím se s tím, že by dítě žilo v Německu se svou matkou (viz § 16 výše).

70. Kromě toho Nejvyšší kasační soud rozhodl, že jeho posouzení žádosti je omezeno z důvodu samotné formulace písemné žádosti podané první stěžovatelkou. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že matka pouze žádala povolení pro dítě vycestovat na dobu jednoho roku, ale neurčila přesnou destinaci, nemohlo být povolení pro vycestování uděleno. Přestože první stěžovatelka dala jasně najevo, a to jak v důkazech, tak během ústního vyjádření prezentovaného soudu, že si přeje vzít dítě do Německa, aby mohlo žít s ní, zatímco ona bude pokračovat ve studiích, soud založil své zamítnutí na jí učiněné technické chybě při vyplňování žádosti, konkrétněji na chybě určit v písemném podání Německo jako zemi pobytu, do které požaduje povolení vycestovat. A konečně, přestože ho první stěžovatelka vyzvala, soud odmítl z vlastního podnětu definovat konkrétní hranice, v rámci kterých by bylo cestování povoleno.

71. Soud shledává, že výše uvedené faktory vzaty dohromady zpochybňují přiměřenost hodnocení soudu poslední instance týkající se nejlepších zájmů dítěte (viz, mutatis mutandis , Šneersone a Kampanella, výše uvedený, § 95). Za těchto okolností Soud nemůže než dojít k závěru, že analýza nejvyššího vnitrostátního soudu nebyla dostatečně důkladná a že místo toho následovalo to, co se dá označit za příliš formalistický přístup (viz, mutatis mutandis , v souvislosti s čl. 6, Koskina a další proti Řecku, § 24; Vasilakis proti Řecku, § 32; Běleš a další proti České republice, § 69; Zvolský a Zvolská proti České republice, § 55).

72. Soudu zbývá, aby posoudil délku, jakou trvalo soudům rozhodnout žádost o vycestování.

73. Soud podotýká, že soudům trvala řízení podle čl. 123 odst. 2 rodinného zákoníku z roku 2009 více než dva roky, a to od 29.4.2010 do 26.6.2012, než rozhodly žádost první stěžovatelky o vycestování dítěte (viz § 18–22). Navíc první stěžovatelka následně zahájila druhou skupinu řízení podle nově přijatého čl. 127a rodinného zákoníku z roku 2009, tato nová řízení trvala téměř šest měsíců, než skončila dne 29.12.2012 vykonatelností rozsudku soudu první instance. Proto po dobu celkem dvou let a osmi měsíců dítě nemohlo vycestovat, aby se připojilo ke své matce. Vzhledem k tomu, že předmětná řízení byla rozhodující pro právo obou stěžovatelů na rodinný život podle čl. 8 a zvláště pro jejich možnost žít i nadále spolu a užívat si společnost jeden druhého, Soud má za to, že měly být prováděny s odpovídající odpovědností (viz § 58 výše). S ohledem na velmi mladý věk druhého stěžovatele a jeho blízký vztah k první stěžovatelce se Soud domnívá, že bylo nutné, aby vnitrostátní orgány vyřešily žádost stěžovatelů o vycestování v co možná nejkratším čase.

74. Soud uvádí, že v této souvislosti od 21.12.2010 občanský soudní řád z roku 2007 již neobsahuje maximální lhůty pro ukončení těchto řízení, ani rodinný zákoník z roku 2009 platný v předmětné době neumožňoval žádnou formu rychlého přezkumu žádostí v tomto řízení. Krom toho, ačkoliv byla žádost podána dne 29.4.2010, tedy v době, kdy ji soudu měly přezkoumat ve zkráceném řízení, neučinily tak. Soudy ani nezpracovaly požadavek během řízení před nimi s rychlostí vyžadovanou okolnostmi ve věci stěžovatelů. Soud bere na vědomí, že stěžovatelé žili ve dvou různých zemích v době, kdy první stěžovatelka pokračovala ve svých studiích, a doba, kterou soudům trvalo rozhodnout jejich žádost o vycestování měla velmi vážné negativní důsledky na možnost stěžovatelů žít společně a přispěla k souvisejícím obtížím, které musely prožít. Zejména taková situace dlouhodobého odloučení nerespektovala jejich právo na rodinný život, vzhledem k tomu, že zdraví a harmonický vývoj dítěte vyžaduje stálou přítomnost jeho matky, kterou ona nemohla osobně poskytovat, a že matka musela vydržet emocionální zátěž, protože nebyla v pozici, že by se o své dítě mohla každý den starat. Vláda nepředložila dostačují vysvětlení pro toto zpoždění.

v. Závěr

75. Ve světlech všech výše uvedených úvah Soud konstatuje, že rozhodovací proces na vnitrostátní úrovni byl vadný z následujících důvodů: a) nebyla provedena žádná skutečná analýza v rozhodnutí soudu poslední instance ze dne 26.6.2012, která by posuzovala nejlepší zájmy dítěte, ale místo toho došlo k zamítnutí žádosti stěžovatelů z čistě formalistických důvodů; a b) soudní řízení rozhodující vycestování druhého stěžovatele trvala příliš dlouho.

76. Došlo tudíž k porušení čl. 8 Úmluvy.

2. Článek 2 Protokolu č. 4 Úmluvy

77. Soud se domnívá, že přestože je tato stížnost přípustná, žádná samostatná otázka nevznikla na základě tohoto ustanovení, protože odkazované skutkové okolnosti jsou stejné jako ty zkoumané podle čl. 8, u nichž bylo shledáno porušení. V důsledku tohoto Soud neshledává žádnou potřebu pro zvážení, zda došlo k porušení tohoto ustanovení.

[§ 78. – 79. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

§ 80. – 90. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je podle čl. 8, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy , stejně jako čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy přijatelná;

2. čl. 8 Úmluvy ve vztahu k oběma stěžovatelům byl porušen;

3. není třeba zkoumat stížnost podle čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy, podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.