Rubins proti Lotyšsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 79040/12

Datum: 13. 1. 2015

Složení senátu: P. Hirvelä, předsedkyně senátu (Finsko), I. Ziemele (Lotyšsko), L. Bianku (Albánie), N. Tsotsoria (Gruzie), P. Mahoney (Spojené království), K. Wojtyczek (Polsko), F. Vehabović (Bosna a Hercegovina).

Prejudikatura Soudu: Frankowicz proti Polsku, rozsudek ze dne 16. 12. 2008, stížnost č. 53025/99, § 50; Glasenapp proti Německu, rozsudek ze dne 28. 8. 1986, stížnost č. 228/80, Series A č. 104, § 50; Guja proti Moldavsku, rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008, stížnost č. 14277/04, ECHR 2008; Heinisch proti Německu, rozsudek ze dne 21. 7. 2011, stížnost č. 28274/08, ECHR 2011 (výňatky); Jersild proti Dánsku, rozsudek ze dne 23. 9. 1994, stížnost č. 15890/89, Series Ač. 298, § 31; Kosiek proti Německu, rozsudek ze dne 28. 8. 1986, stížnost č. 9704/82, Series A č. 105, § 36; Kudeshkina proti Rusku, rozsudek ze dne 26. 2. 2009, stížnost č. 29492/05, § 85; Lingens proti Rakousku, rozsudek ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, Series A č. 103, § 40; Lombardi Vallauri proti Itálii, rozsudek ze dne 20. 10. 2009, stížnost č. 39128/05; Nenkova-Lalova proti Bulharsku, rozsudek ze dne 11. 12. 2012, stížnost č. 35745/05, § 53; Palomo Sánchez a další proti Španělsku, rozsudek velkého senátu ze dne 12. 9. 2011, stížnosti č. 28955/06, 28957/06, 28959/06 a č. 28964/06, ECHR 2011; The Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), rozsudek ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, Series A č. 30, § 62; Ždanoka proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 3. 2006, stížnost č. 58278/00, ECHR 2006 IV, § 99

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

5. Stěžovatel se narodil v roce 1947 a žije v Rize.

A. Události vedoucí k propuštění stěžovatele

6. Stěžovatel byl profesorem a vedoucím katedry dermatovenerologie na lékařské fakultě státní univerzity Stradin v Rize (Rígas Stradina universitĚte; dále jen „Univerzita“). Do funkce vedoucího katedry byl zvolen s platností do 13. 4. 2013. Stěžovatel byl rovněž zvolen členem ústavodárného shromáždění Univerzity (Salversmes sapulce).

7. Dne 22. 2. 2010 rada lékařské fakulty rozhodla o sloučení katedry dermatovenerologie s katedrou infekčních onemocnění. Rozhodnutí bylo následujícího dne schváleno akademickým senátem Univerzity. V důsledku sloučení byla zrušena pozice vedoucího, jíž stěžovatel zastával. O tom byl vyrozuměn dne 24. 2. 2010, přičemž mu byla poskytnuta příležitost, aby odsouhlasil odpovídající změny pracovní smlouvy s Univerzitou. V tomto ohledu byl dále poučen, že v případě odmítnutí s ním bude pracovní poměr rozvázán.

8. Dne 28. 2. 2010 stěžovatel zaslal rektorovi několik e-mailů ohledně okolností reorganizace a zrušení jím vedené katedry, v nichž podrobil kritice rozhodnutí zástupce děkana G. B.

9. Dne 3. 3. 2010 stěžovatel zaslal rektorovi další e-mail, odeslaný rovněž dalším adresátům včetně členů akademického senátu, v němž kritizoval nedemokratičnost a neodpovědné vedení instituce, které dle jeho mínění vyplývají ze skutečnosti, že všichni členové akademického senátu se zároveň podílejí na exekutivní činnosti Univerzity, což považoval za nepřiměřený systém brzd a protiváh. Pozornost adresátů dále obrátil k údajně špatnému hospodaření s finančními prostředky Univerzity. Na podporu svého tvrzení stěžovatel poukázal na závěry, které učinil Státní kontrolní úřad (Valsts Kontrole) v prosinci 2009.

10. Stěžovatel se dále nelichotivě vyjádřil na adresu některých členů vedení Univerzity, přičemž například prohlásil, že [pan ...] „předstírá, že je bohabojným katolíkem ... a přitom, jak je známo, má několik nemanželských dětí“, že [pan ...] „není schopen sám učinit žádné rozhodnutí, nedrží slovo a lže“, a konečně že [paní ...] „mu volala a žádala jej, aby postupoval v rozporu s předpisy ve prospěch jejích chráněnců“.

11. Stěžovatel nakonec přišel s návrhem na změnu statutárních předpisů Univerzity spočívajícím ve změně voleb akademického senátu (povinnost předložit ústavodárnému shromáždění s týdenním předstihem životopisy kandidátů, založení nezávislého volebního výboru), zavedení dělby moci mezi řídícími orgány Univerzity (členové akademického senátu by nemohli být zároveň členy jejích výkonných orgánů), a zakotvení nezávislosti akademického senátu (změna systému odměňování tak, aby rektor nemohl jednostranně měnit výši odměn členů akademického senátu). Stěžovatel v tomto ohledu požádal rektora o předání jeho návrhů ostatním členům ústavodárného shromáždění, o zaslání jejich e-mailových adres, případně alespoň o poskytnutí informace, kde je možné si tyto kontakty opatřit.

12. Dále vyšlo najevo, že dne 16. 3. 2010 stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s reorganizací na schůzi akademického senátu Univerzity. Navzdory tomu však akademický senát předmětné rozhodnutí podpořil.

13. Dne 20. 3. 2010 stěžovatel zaslal rektorovi Univerzity další e-mail. V jeho předmětu stálo „Dohoda o narovnání“ a jeho znění bylo následující:

„Rektoru Univerzity ... Důvěrné

[1] Vážený pane rektore,

[2] s ohledem na vývoj situace a po poradě s mými právníky a podporovateli tímto navrhuji následující dohodu o narovnání.

[3] Znamenala by:

[4] Varianta č. 1

[5] Vy (Univerzita) zrušíte všechny příkazy a rozhodnutí akademického senátu o zrušení/sloučení katedry dermatovenerologie. Já vezmu na oplátku zpět všechny podané opravné prostředky, čímž bude situace navrácena do stavu, v němž byla před rozhodnutím akademického senátu ze dne 23. 2. 2010. Nadto tři vyučující ... (všichni byli rozhodnutím Lotyšského sdružení lékařů usvědčeni z plagiátorství), kteří vyjádřili svůj záměr přesunout se na katedru infekčních onemocnění, budou skutečně přemístěni na danou katedru. Nemám žádné námitky k tomu, pokud odbornice ... která jak je známo, je matkou dcery pana ... bude přemístěna na jinou pozici případně propuštěna. V tomto měsíci ostatně nestrávila na pracovišti katedry dermatoveneralogie ani jeden jediný den (pravděpodobně již byla přemístěna na ... případně na jinou katedru, nebo dokonce sama podala rezignaci, nevím).

[6] Varianta č. 2. Já, jakožto vedoucí katedry zvolený do konce roku 2013, jsem ochotný přistoupit na Vaše požadavky za podmínky, že se mi dostane určité peněžité náhrady, na jejíž výši se domluvíme (např. 100 000 lati), což ostatně stanoví má pracovní smlouva s Univerzitou, a tím bude celý spor ukončen a já opustím svou stávající pozici.

[7] Samozřejmě jsem srozuměn s tím, že jakožto rektor jste schopen na ústavodárném shromáždění prosadit vydání rozhodnutí, které bude z Vašeho hlediska příznivé. Nicméně takovým způsobem by věci neskončily, nýbrž naopak začaly, neboť si vyhrazuji právo podat odvolání proti všem rozhodnutím přijatým Univerzitou u správních, okresních či krajských soudů, čímž by se pochopitelně stala celá záležitost veřejnou a přitáhla tak pozornost společnosti.

[8] Jsem přesvědčen, že vzhledem k nejnovějším událostem (závěry Státního kontrolního úřadu o protizákonném počínání na Univerzitě, plagiátorství ze strany vyučujících ba dokonce profesorů atd.) si ve volebním roce nepřejete mít žádné další starosti a nepříjemnosti (nodarbošanos un nepatikšanas).

[9] Jsem si jistý, že toto nechci a přeji si toliko, aby mi bylo umožněno tvůrčím způsobem pokračovat v práci se svými studenty, jako tomu bylo dříve. Navíc mám momentálně mnoho práce s organizací dvou velkých evropských kongresů, které se mají konat v Rize v letech 2011 a 2012, a na nichž byla má účast jakožto prezidenta již potvrzena.

[10] Jelikož jsem stále neobdržel seznam členů ústavodárného shromáždění Univerzity (o nějž jsem Vás a akademický senát žádal dopisem ze dne 3.3.2010, což svědčí pouze o nedemokratičnosti fungování Univerzity), budu Vaši odpověď očekávat do pondělí 22.3.2010, konkrétně do 11 hodin. Pokud nenalezneme shodu a nedojde k podepsání dohody o smírném urovnání věci, hodlám zveřejnit všechny informace, jimiž disponuji, veřejnosti, a to ve formě otevřeného dopisu, aby měli i jednotliví členové ústavodárného shromáždění Univerzity alespoň jeden den před schůzí čas a příležitost zvážit, jak hodlají hlasovat.

Professor A. Rubins“

14. Dne 22. 3. 2010 rektor odpověděl stěžovateli, že s žádným z jeho návrhů nesouhlasí.

15. Následujícího dne, tj. 23. 3. 2010, stěžovatel na schůzi ústavodárného shromáždění Univerzity vyjádřil nesouhlas s reorganizací a požádal o zrušení rozhodnutí o sloučení kateder. Jeho žádosti však nebylo vyhověno. Téhož dne vydala LETA, národní zpravodajská agentura, zprávu obsahující mínění stěžovatele o četných pochybeních ve vedení Univerzity. Kritika přitom odkazovala na závěry Státního kontrolního úřadu.

16. Ve dnech 25. a 31. 3. 2010 požádal rektor vyšetřovací komisi a komisi pro etické záležitosti o ad hoc prošetření stěžovatelova jednání.

17. Dne 6. 3. 2010 obdržel stěžovatel výpověď z pracovního poměru, v níž byl poučen, že pracovní poměr skončí uplynutím deseti dnů ode dne jejího převzetí. Jako důvod výpovědi byl uveden § 101 odst. 1 písm. a) a c) zákoníku práce a údajné chování v rozporu s několika ustanoveními nařízení pro zaměstnance Univerzity (viz pasáž Vnitrostátní právo a praxe § 30 a 34 níže). Ve výpovědi bylo mimo jiné uvedeno následující:

„Důvodem rozvázání pracovního poměru je e-mail ze dne 20.3.2010, který jste zaslal rektorovi Univerzity, a v němž byly obsaženy, v záležitosti na níž máte zájem, nepatřičné požadavky jevící známky vydírání a nepokrytého vyhrožování. Vaše počínání je považováno za velmi závažné porušení základních etických pravidel a standardů slušného chování, v každém případě pak za zcela odporující dobrým mravům. Zaslání takového dopisu samo o sobě, natož jeho obsah, jsou očividně v rozporu s dobrými mravy, a to tím spíše po zohlednění Vašeho přístupu a okolností, za nichž jste dopis odeslal.“

18. Dne 17. 5. 2010 byl stěžovatel z dosavadní pozice propuštěn. Brzy poté začal působit na jiné univerzitě v Lotyšsku.

B. Občanské soudní řízení

19. Stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu v Kurzeme (Riga), jíž se domáhal určení neplatnosti výpovědi a uložení povinnosti navrátit jej do funkce, vyplatit mu ušlý plat a funkční požitky, jakož i poskytnout zadostiučinění za vzniklou morální újmu.

20. Rozsudkem Obvodního soudu v Kurzeme ze dne 11. 3. 2011 bylo žalobě stěžovatele částečně vyhověno. Soud přitom seznal, že samotná skutečnost, že se zaslaným e-mailem mohl cítit zaměstnavatel stěžovatele uražen, není bez dalšího legitimním důvodem pro rozvázání pracovního poměru, neboť v čl. 101 zákoníku práce není takový výpovědní důvod uveden. Soud rovněž shledal, že tvrzení, dle něhož e-mail zaslaný stěžovatelem obsahoval známky vydírání a výhružek je toliko spekulací ze strany jeho zaměstnavatele. Dále uvedl, že stěžovateli nebyla poskytnuta adekvátní příležitost, aby mohl reagovat na nařčení obsažená ve výpovědi předtím, než mu tato byla zaslána. Z těchto důvodů soud rozhodl o neplatnosti výpovědi a nařídil navrácení stěžovatele do funkce se zpětným vyplacením ušlého platu. Návrh stěžovatele na přiznání zadostiučinění za vzniklou morální újmu soud zamítl jako nedůvodný.

21. Obě sporné strany, stěžovatel i Univerzita, podaly odvolání. V průběhu následného soudního jednání stěžovatel uvedl, že na schůzi ústavodárného shromáždění dne 23. 3. 2010 požádal o vyšetření několika nesrovnalostí. Právní zástupce žalovaného naopak poznamenal, že obě ad hoc vyšetřovací komise zřízené z podnětu rektora se shodly v tom, že obsah dopisu vykazuje znaky vydírání a vyhrožování. Dále tvrdil, že požadavek na výplatu určité peněžní náhrady a stanovení nejzazšího termínu pro zaslání odpovědi rovněž svědčí o porušení etických pravidel. Zástupce žalovaného dále poznamenal, že dne 23. 3. zveřejnila LETA několik ostudných informací o Univerzitě, kterážto skutečnost dokládá, že e-mail byl skutečně zamýšlen jako výhružka.

22. Dne 18. 1. 2012 Krajský soud v Rize zrušil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu stěžovatele v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud dospěl k názoru, že e-mailem ze dne 20. 3. 2010 stěžovatel vyzval rektora k tomu, aby se dopustil „protiprávního jednání“, jmenovitě aby zrušil rozhodnutí akademického senátu Univerzity (ohledně sloučení dvou kateder v rámci lékařské fakulty). Předmětné jednání soud uznal za protiprávní, neboť zrušení rozhodnutí akademického senátu jde nad rámec pravomocí přiznaných rektorovi Univerzity. Soud rovněž podotkl, že stěžovatel vyžadoval za rozvázání pracovního poměru „nepřiměřeně vysoké odškodnění“. Tyto dvě úvahy jej vedly k závěru, že stěžovatel nerespektoval základní etická pravidla, mezi něž se řadí čestnost, kolegialita a zodpovědnost.

23. Rozhodnutí odvolacího soudu odráželo závěry, k nimž dospěla etická komise Univerzity, jakož i dvě ad hoc vyšetřovací komise zřízené ve dnech 25. 3. a 6. 4. 2010. V bodě 10.1 rozsudku soud konkrétně uvedl, že komise dospěly k závěru, že o protiprávním jednání stěžovatele svědčí skutečnost, že v návaznosti na odeslání e-mailu a po rozhodnutí akademického senátu ze dne 23.2.2010 „podnikl další kroky ... včetně blíže nepodložených vyjádření např. o zrušení katedry, okolnostech reorganizace, které proti němu měly být namířeny, a vyhrožování ze strany G. B. E-mail ze dne 28.2.2010 ... pak obsahoval vyjádření např. o soukromém životě a náboženském přesvědčení.“

24. Soud dále konstatoval, že ze spisového materiálu je patrné, že dne 23. 3. 2010 národní zpravodajská agentura LETAzveřejnila názory stěžovatele ohledně dění na Univerzitě, v nichž kritizoval její vedení a mimo jiné uvedl, že skupina čítající 12 až 15 osob se zde zmocnila veškeré moci a zavedla autoritářský, ba téměř totalitní režim. Soud dále poukázal na obsah e-mailu, jenž stěžovatel odeslal dne 3. 3. 2010 (viz § 9 výše) a dospěl k závěru o porušení povinnosti chovat se s k ostatním zaměstnancům Univerzity s náležitou úctou.

25. Dále soud obrátil pozornost k otázce „dobrých mravů“ a poté, co podotkl, že tento pojem postrádá přesnou právní definici, rozhodl, že v každém případě zahrnuje trojici „základních etických principů“: „zásadu poctivosti a spravedlnosti“, „zásadu odpovědnosti“ a „zásadu loajality“. Soud dále konstatoval, že stěžovatel jednal v rozporu s těmito zásadami a proto zde nebylo:

„[11.2] ... důvodu domnívat se, že stěžovatel hodlal toliko informovat [rektora] o záměru využít svých demokratických práv, tj. předložit věc k rozhodnutí soudům a zveřejnit informace skrze média, neboť se jednalo o zájem společnosti. Obsah stěžovatelova dopisu [ze dne 20. 3. 2010] naopak svědčí o jeho odhodlání jednat z čistě sobeckých pohnutek, konkrétně s cílem udržet si stávající pozici vedoucího katedry navzdory rozhodnutí katedry o reorganizaci, nebo případně dosáhnout značného peněžitého odškodnění, a to bez ohledu na nezbytnost zacházet s rozpočtem Univerzity ekonomicky únosným způsobem a v souladu s jejím prvořadým posláním.

Odvolací soud dále nenalezl žádný důkaz o tom, že by před zasláním dopisu dne 20. 3. 2010 Univerzita stěžovateli jakkoli bránila v možnosti vykonat jeho demokratická práva a informovat tak veřejnost a příslušné orgány o údajném porušování předpisů na Univerzitě.

S ohledem na výše uvedené závěry, konkrétně čistě sobeckou pohnutku, jíž byl stěžovatel veden při sepsání dopisu ze dne 20. 3. 2010, odvolací soud shledal, že stěžovatel ve snaze přesvědčit rektora, aby podnikl nezákonné kroky, usiloval o dosažení toliko svého vlastního prospěchu. Vzhledem k výše předestřeným úvahám je tak nabíledni považovat jeho jednání za výhružku.“

26. Co se týče stěžovatelova požadavku na přiznání zadostiučinění za vzniklou morální újmu, odvolací soud s odkazem na § 9 odst. 1 zákoníku práce (viz § 29 níže) vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že by snad výpověď stěžovatele mohla představovat „neoprávněný následek“ nebo by jí mohla vzniknout morální újma jen z toho důvodu, že stěžovatel vyjádřil své legitimní obavy ohledně zamýšlené reorganizace Univerzity a způsobu, jakým je nakládáno s jejími finančními prostředky. Odůvodnění soudu v daném ohledu zní následovně:

„Na základě zkušeností a logických úvah dospěl odvolací soud k tomu, že poklidná a pozitivní atmosféra, jakož i vztahy vzájemné úcty mezi kolegy, přispívají nejlépe k dosažení konstruktivního dialogu.

Po prozkoumání výše uvedených důkazních prostředků se odvolací soud domnívá, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby vyjádřil své názory způsobem, který by byl v souladu s etickými zásadami a interními předpisy určenými zaměstnancům.“

27. Stěžovatel podal dovolání, jímž mimo jiné napadl závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že zasláním jednoho důvěrného e-mailu jednomu adresátu (jmenovitě rektoru Univerzity), v němž vznesl otázku ohledně neoprávněného nakládání s prostředky ze státního rozpočtu, se nemohl dopustit přestoupení etických zásad ani pravidel pro výkon dané profese o takové intenzitě, aby tím byla ospravedlněna jeho výpověď. V této souvislosti stěžovatel dále vyzdvihl, že byl povinen zpravit společnost o nehospodárném nakládání s veřejnými prostředky, a tedy odvolací soud pochybil, pokud seznal, že předmětný e-mail byl neetický. Dovolání stěžovatele bylo příslušným senátem Nejvyššího soudu bez věcného projednání odmítnuto.

C. Trestní řízení

28. Dne 28. 9. 2010 podal rektor Univerzity na stěžovatele trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání. Trestní řízení bylo zahájeno dne 30. 1. 2012 na základě ustanovení § 183 trestního zákona (vydírání) a stěžovateli bylo přikázáno, aby se bez povolení příslušných vyšetřujících orgánů nezdržoval mimo adresu svého trvalého pobytu po dobu přesahující 24 hodin. Trestní řízení bylo zastaveno dne 9. 2. 2012, neboť nebylo prokázáno, zda se skutek opravdu stal ( corpus delicti ). V usnesení o zastavení trestního stíhání bylo mimo jiné uvedeno, že dle závěrů znalce z oboru lingvistiky obsahoval předmětný e-mail jasně vyjádřené požadavky k zaplacení určité peněžní částky, jakož i nepokryté výhružky zveřejnění nelichotivých informací o osobě rektora, a to před konáním schůze akademického senátu. Dále v nich bylo uvedeno, že e-mail svědčí o stěžovatelově sobeckém jednání vedeném úmyslem udržet si svou pozici nebo dosáhnout vyplacení značné peněžní částky z titulu odškodnění za skončení pracovního poměru. Soud nicméně přesto rozhodl, že trestní řízení má být skončeno, neboť postoj rektora nasvědčoval tomu, že tyto výhružky nevnímal jako reálné a navíc mohl případně zahájit občanskoprávní řízení pro urážku na cti.

[§ 29. – 31. Relevantní ustanovení zákoníku práce

§ 32. – 34. Příslušná ustanovení upravující fungování Univerzity

§ 35. K výkladu některých ustanovení zákoníku práce v praxi vnitrostátních soudů]

[§ 36. – 51. K přijatelnosti]

52. Stěžovatel namítal, že jeho propuštěním ze zaměstnání došlo k porušení článku 10 Úmluvy, neboť jím byl potrestán za vyjádření svého legitimního názoru na problémy Univerzity, jakož i za snahu o vyřešení situace ohledně trvání jeho zaměstnání ...

A. Stěžovatel

[§ 53. – 58. Stěžovatel byl přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho práva na svobodu projevu, neboť skutečným důvodem propuštění byla jeho vytrvalá kritika vedení Univerzity. Dále namítal, že zásah nebyl v „souladu se zákonem“, neboť výpovědní důvod dle zákoníku práce, na jehož základě byl propuštěn, nesplňoval požadavky na kvalitu zákonného ustanovení. Dle mínění stěžovatele toto ustanovení nebylo formulováno s dostatečnou mírou přesnosti, což vnitrostátním soudům umožnilo přihlédnout i k jiným okolnostem, než které za výpovědní důvod označil zaměstnavatel. S ohledem na právo veřejnosti být informována o hospodaření a jiných nedostatcích ve vedení státního vzdělávacího zařízení stěžovatel dále sporoval existenci legitimního cíle, který by mohl být zásahem sledován. V neposlední řadě pak tvrdil, že zásah nelze považovat za „nezbytný v demokratické společnosti“, neboť zveřejnil pravdivé informace, jejichž obsah nevybočil z mezí, které ve smyslu judikatury Soudu „zraňují, šokují nebo znepokojují“. Nadto podotkl, že pokud se předmětným e-mailem obrátil na rektora Univerzity, jednal v souladu s ustanovením pracovní smlouvy, dle něhož veškeré spory mají být přednostně řešeny smírným urovnáním. Při hledání spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími zájmy tak vnitrostátní soudy pochybily, pokud shledaly, že e-mail kladl požadavky rozporné se zákonem. V každém případě pak stěžovatel nepovažoval za přiměřené, že mu byla uložena nejpřísnější možná sankce – propuštění z pracovního poměru.]

B. Vláda

[§ 59. – 66. Vláda naopak tvrdila, že předmětem řízení je pracovněprávní spor mezi soukromými osobami, kdy k rozvázání pracovního poměru došlo v důsledku e-mailu stěžovatele, který obsahoval známky vydírání a výhružek. Dle názoru vlády je třeba odlišit kritiku, která toliko znepokojuje či uráží jiné osoby a podněcování ke spáchání protiprávního jednání, jež je zjevně v rozporu s „dobrými mravy“ a nemělo by tedy ani požívat ochrany čl. 10 Úmluvy. Dle vlády tak k zásahu do práva stěžovatele na svobodu projevu nedošlo. Pro případ, že by se Soud s touto argumentací neztotožnil, vláda uvedla, že zásah byl proveden na základě § 101 odst. 1 a 3 zákoníku práce, který umožňuje výpověď v případě závažného porušení pracovní smlouvy či při plnění pracovních povinností v rozporu s dobrými mravy. Zásah rovněž sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně práv a svobod druhých, zejména jejich dobré pověsti. K otázce nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti vláda poukázala na § 9 zákoníku práce, který chrání zaměstnance jako je stěžovatel před sankcemi za legitimní kritiku zaměstnavatele. Na druhou stranu je však zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli vázán povinnostmi mlčenlivosti a loajální spolupráce. Vláda dále zopakovala závěry vnitrostátních soudů, dle nichž předmětným e-mailem nebyl sledován cíl přispění k debatě o věcech veřejných, nýbrž toliko osobní touha stěžovatele uchovat si stávající pracovní pozici. Propuštění pak vláda považovala za přiměřenou sankci, neboť tato stěžovateli nebránila, aby setrval v akademickém prostředí a pokračovat ve své profesní kariéře na některé z dalších univerzit, což se také bezprostředně po propuštění stalo. Dle vlády tak vnitrostátní soudy nastolily spravedlivou rovnováhu mezi vzájemně protichůdnými zájmy, tj. právem stěžovatele na svobodu projevu a právem na respektování soukromého života rektora Univerzity.]

A. Zda došlo k „zásahu“ do práva stěžovatele dle čl. 10 Úmluvy

67. Dle judikatury Soudu je k určení toho, zda došlo k porušení práva stěžovatele chráněného čl. 10 Úmluvy, nejprve zapotřebí zjistit, zda sporné opatření představovalo zásah do výkonu práva na svobodu projevu v podobě např. „formality, podmínky, omezení či sankce“ (viz Glasenapp proti Německu, cit. výše, § 50; Kosiek proti Německu, cit. výše, § 36).

68. Z vyjádření stran je patrné, že existence zásahu zůstává předmětem sporu, neboť se strany neshodují v tom, zda rozvázání pracovního poměru bylo založeno na e-mailu zaslaném dne 20. 3. 2010 stěžovatelem rektorovi Univerzity, nebo spíše důsledkem vytrvalé kritiky stěžovatele i před odesláním tohoto e-mailu.

69. V této souvislosti Soud podotýká, že vnitrostátní soudy své závěry o zákonnosti stěžovatelova propuštění ze zaměstnaneckého poměru opřely o důkaz, který poukazoval i na jiná jednání stěžovatele předtím než byl předmětný e-mail odeslán (viz § 23 výše). Z toho lze dovodit, že předchozí jednání stěžovatele spočívající v kritice vedení sehrálo při posuzování zákonnosti jeho propuštění jistou roli.

70. Avšak i za předpokladu, že by bylo rozvázání pracovního poměru založeno toliko na předmětném e-mailu, Soud nemůže než odkázat na své odůvodnění ve vztahu k povaze projednávaného sporu a použitelnosti čl. 10 Úmluvy (viz § 45 výše). Soud se tedy domnívá, že propuštěním stěžovatele došlo k zásahu ve smyslu daného ustanovení. Takový zásah je porušením čl. 10, ledaže by byl „stanovený zákonem“, sledoval legitimní cíl dle druhého odstavce daného článku a byl „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení sledovaného cíle. Tyto otázky budou dále předmětem zkoumání.

71. Soud v této souvislosti dále zamítá námitku vlády, dle níž nemůže být stěžovatel považován za oběť tvrzeného porušení čl. 10 (viz § 37 výše).

B. Zda byl zásah „stanoven zákonem“ a sledoval legitimní cíl

72. Soud připomíná, že stěžovatel dále rozporoval zákonnost napadeného opatření a jeho cíl, přičemž zejména poukazoval na kvalitu znění § 101 zákoníku práce.

73. Soud uvádí, že propuštění stěžovatele bylo vskutku založeno na § 101 zákoníku práce (viz § 30 výše), neboť mu bylo vyčítáno, že si při plnění pracovních povinností počínal v rozporu s „dobrými mravy“ (labi tikumi), což bylo považováno za jednání neslučitelné s dalším trváním pracovního poměru. Výpověď rovněž poukazovala na tři ustanovení nařízení pro zaměstnance Univerzity (viz § 32–34 výše). Vnitrostátní soudy při použití výše uvedených předpisů na skutkový stav případu zkoumaly, zda byl obsah předmětného e-mailu v souladu s některými etickými zásadami, přičemž takový postup byl dle domácí praxe považován za dostatečně předvídatelný (viz § 35 výše). Přestože tedy stěžovatel zpochybňoval kvalitu výše zmíněných ustanovení a jejich použití ze strany vnitrostátních soudů, opatření bylo založeno na dostatečně jasných ustanoveních vnitrostátního práva, dle nichž jsou zaměstnanci vůči zaměstnavateli vázáni povinnostmi loajality, zdrženlivosti a mlčenlivosti (viz Guja proti Moldavsku, cit. výše, § 70). V tomto ohledu Soud připomíná, že i když požadavek jednat v dobré víře v kontextu pracovní smlouvy neznamená povinnost absolutní loajality ve vztahu k zaměstnavateli nebo povinnost mlčenlivosti ve smyslu podřízení zaměstnance zájmům zaměstnavatele, určité projevy práva na svobodu projevu, byť mohou být za jiných okolností legitimní, nemusí být legitimní v pracovněprávních vztazích (viz Palomo Sánchez a další, cit. výše, § 76). Proto je Soud ochoten přijmout, že zásah měl základ ve vnitrostátním právu a sledoval legitimní cíl.

74. Při vědomí své pravomoci dohledu, dle níž není úkolem Soudu nahrazovat příslušné národní orgány, nýbrž toliko přezkoumávat rozhodnutí učiněná na základě jejich vlastního posouzení, Soud dále přistoupí k objasnění, zda vnitrostátní orgány poskytly odpovídajícím způsobem ochranu právu stěžovatele na svobodu projevu při zkoumání nezbytnosti zásahu v rámci pracovněprávních vztahů (tamtéž, § 61).

C. Zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“

1. Obecné zásady

[75. – 77. Soud v úvodu připomenul stěžejní zásady vyplývající z judikatury k čl. 10 Úmluvy, k nimž patří zejména pravidlo, že svoboda projevu se vztahuje nejen na „informace“ a „myšlenky“, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřenosti. Dle testu „nezbytnosti v demokratické společnosti“ pak „zásah“ do svobody projevu musí odpovídat „naléhavé společenské potřebě“, být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a rozhodnutí vnitrostátních soudů založena na relevantních a dostatečných důvodech.]

78. V kontextu pracovněprávních sporů Soud uznal, že zaměstnanci mají vůči zaměstnavateli povinnost loajality, zdrženlivosti a mlčenlivosti (viz např. Kudeshkina proti Rusku, cit. výše, § 85, Heinisch proti Německu, cit. výše, § 64) a že při nastolování spravedlivé rovnováhy musí být vzaty v úvahu meze svobody projevu a vzájemná práva a povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy a daného profesního prostředí (viz Palomo Sánchez a další, cit. výše, § 74).

79. Proto musí Soud pohlížet na zásah do práva na svobodu projevu ve světle případu jako celku, včetně obsahu prohlášení, která byla učiněna vůči stěžovateli, a pracovním souvislostem, za nichž se uchýlil k předmětným výrokům on (viz Lingens proti Rakousku, cit. výše, § 40, Paloma Sánchez a další, cit. výše, § 70).

2. Použití uvedených zásad na projednávaný případ

80. Soud odkazuje na svá pozorování a zjištění předestřená výše (viz § 67–71) a dodává, že klíčovou otázkou, která vyvstala před národními soudy, bylo určení, zda obsah předmětného e-mailu odeslaného stěžovatelem představoval porušení ustanovení zákoníku práce a nařízení určeného zaměstnancům Univerzity, kteréžto po zaměstnancích vyžadují, aby plnily své profesní povinnosti v souladu s „dobrými mravy“. V tomto ohledu Soud připomíná písemné vyjádření žalovaného v rámci soudního jednání, v němž tento uvedl, že e-mail obsahoval znaky vyhrožování a vydírání, které stěžovatel ostatně následně naplnil tím, že veřejně pronesl nactiutrhačné výroky na adresu svého zaměstnavatele (viz § 21 výše). Stěžovatel naopak ve svém odvolání, jakož i při soudním jednání, tvrdil, že pouhý náznak záměru zveřejnit pravdivé informace o pochybeních při hospodaření s finančními prostředky státu není možné považovat za vydírání nebo vyhrožování (viz § 27 výše). Vnitrostátní soudy pak dospěly k závěru o zákonnosti propuštění stěžovatele po zohlednění jeho motivace k danému jednání a uzavřely, že tato se příčila etickým zásadám vtěleným do pojetí „dobrých mravů“ dle § 101 zákoníku práce.

81. Soud se domnívá, že zdůvodnění poskytnuté národními soudy je v souvislosti se specifickými rysy pracovněprávních vztahů relevantní, zejména co se týče vyvažování na pracovišti v kolizi stojících zájmů (viz Palomo Sánchez a další, cit. výše, § 65).

82. Co se pak týče otázky, zda tyto důvody byly dostatečné pro účely čl. 10, Soud musí vzít v úvahu povahu pracovněprávního sporu stěžovatele, celkové pozadí případu a okolnosti, za nichž byl předmětný e-mail napsán. Soud proto zohlední takové faktory jako je veřejný zájem na uveřejnění předmětného prohlášení, jeho forma a následky, jakož i stupeň závažnosti opatření, jímž došlo k zásahu do práva stěžovatele. Jelikož vláda zpochybnila motivaci, která stěžovatele skutečně vedla k uveřejnění výroků, Soud ji rovněž podrobí svému zkoumání.

a) Veřejný zájem

83. Vláda namítala, že e-mail neobsahoval žádné otázky veřejného zájmu, neboť byl toliko osobní výhružkou vůči rektorovi.

84. Soud se však domnívá, že obsah e-mailu nelze posuzovat izolovaně, přičemž zvláštní pozornost by měla být věnována informaci, kterou stěžovatel hodlal případně zveřejnit a nakonec ji opravdu veřejnosti zpřístupnil. Soud předně podotýká, že stěžovatel ve svém e-mailu poukazoval na nedostatky zjištěné Státním kontrolním úřadem. Dále pak vznesl otázku ohledně případů plagiarismu na Univerzitě, které ve své zprávě potvrdila profesní organizace. Pravdivost a autenticita obou informací nebyly stranami v řízení před národními soudy ani před Soudem sporovány. Za druhé vnitrostátní soudy dospěly k závěru o tom, že stěžovatelovo jednání bylo neetické s poukazem na zveřejnění jeho názorů ze strany LETA (viz § 24 výše), aniž by se přitom v odůvodnění zabývaly tím, zda informace pravdivé skutečně byly (viz, mutatis mutandis , Frankowicz proti Polsku, cit. výše, § 50). Pro úplnost Soud konstatuje, že pravdivost informací, které byly následně LETA zveřejněny, nebyla ze strany Univerzity následně zpochybněna ani zahájením řízení na ochranu osobnosti.

85. Soud zdůrazňuje, že Univerzita byla státem financovaným vzdělávacím zařízením. Vše přitom nasvědčuje tomu, že záležitosti zmíněné stěžovatelem byly do jisté míry předmětem veřejného zájmu, přičemž jejich pravdivost nebyla stranami sporována. Z rozsudku odvolacího soudu je přitom zjevné, že tyto skutečnosti – veřejný zájem a pravdivost informací – nebyly při zvažování zohledněny.

b) Pohnutky stěžovatele

86. Vláda dále tvrdila, že pohnutky stěžovatele byly čistě sobecké, totiž udržet si současnou pozici v rámci Univerzity. Nadto si byl stěžovatel vědom, že návrhy, které v e-mailu vznesl, byly protiprávní, což ostatně uznaly i národní soudy.

87. Soud si rovněž povšiml toho, že vnitrostátní soud výslovně odkázal na ustanovení zákoníku práce zakotvující ochranu zaměstnanců, kteří upozornili na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti (whistleblowing), a touto otázkou se, byť stručně, zabýval (viz § 26 výše). Soud by byl ochotný uznat námitku vlády ohledně pohnutky stěžovatele za relevantní, pokud by se případ týkal ochrany těchto zaměstnanců (whistleblowers). Nicméně se domnívá, že v daném případě nejde o tuto situaci. Soud tedy přezkoumá, zda s ohledem na právo na svobodu projevu stěžovatele v rámci pracovněprávního sporu věnovaly vnitrostátní soudy patřičnou pozornost vyvažování protichůdných zájmů. V tomto ohledu je argumentace vlády ohledně pohnutky stěžovatele pro předmětné výroky relevantní při posuzování přiměřenosti zásahu do výkonu stěžovatelova práva na svobodu projevu.

88. Co se týče motivu, kterým byl stěžovatel veden, Soud považuje za potřebné poukázat na následující významné okolnosti. Předně není předmětem sporu, že stěžovatel byl veden k podávání stížností a zpochybnění transparentnosti celého procesu v souvislosti s reorganizací katedry. V tomto ohledu Soud poznamenává, že předtím, než stěžovatel odeslal předmětný e-mail, přišel s několika návrhy, přičemž výslovně požádal rektora Univerzity, aby je postoupil členům ústavodárného shromáždění (viz § 11 výše). Stěžovatel se tedy zprvu snažil vyřešit danou záležitost v rámci profesní hierarchie (viz, mutatis mutandis, Heinisch, cit. výše, § 72 až 76, a Guja, cit. výše, § 73). Za druhé je třeba připustit, že s ohledem na hierarchickou strukturu Univerzity nebylo zcela nerozumné vznést požadavky přímo vůči rektorovi, neboť to byl on, kdo byl účastníkem odvolacího řízení jakožto žalovaný, a v souladu s ústavními předpisy Univerzity byl oprávněn svolat zasedání ústavodárného shromáždění (viz § 32 výše). Soud dále podotýká, že v předmětném e-mailu stěžovatel výslovně zmínil svůj záměr uvědomit ústavodárné shromáždění předtím, než bude rozhodovat, přičemž lhůta pro nejzazší odpověď, kterou rektoru stanovil, koresponduje s termínem schůze tohoto orgánu. Za třetí, co se týče požadovaného odškodnění, jeho výše nebyla nepřiměřená vzhledem k tomu, že stěžovatel byl do funkce zvolen s platností do dubna 2013 a navržené smírné urovnání tak odráželo jeho průměrný měsíční příjem. Navíc postupoval v souladu s ustanovením pracovní smlouvy, dle něhož všechny případné pracovní spory měly být přednostně řešeny cestou smírného ujednání.

89. Soudu nepřísluší, aby spekuloval, jak by byly bývaly vnitrostátní soudy posoudily výše uvedené skutečnosti, je však přesvědčen, že pro posouzení přiměřenosti tvrzeného zásahu jsou relevantní. V projednávaném případě však Soud nemá k dispozici relevantní posouzení těchto skutečností ze strany vnitrostátních soudů.

c) Újma na pověsti ostatních

90. Vláda dále s poukazem na rozsudek ve věci Palomo Sánchez a další (cit. výše) tvrdila, že užití urážlivých a nepřístojných výrazů v profesním prostředí ospravedlňuje uložení sankcí.

91. Soud však považuje za nezbytné odlišit projednávaný případ od řízení ve věci Palomo Sánchez a další. Navzdory tvrzení vlády, že předmětný e-mail byl svým obsahem urážlivý, v projednávaném případě vnitrostátní soudy tuto skutečnost nezkoumaly a tedy ani neshledaly. I když s ohledem na stěžovatelovy dřívější výroky mohly v tomto ohledu určité otázky vyvstat (viz § 10 výše), vnitrostátní soudy neposuzovaly jazyk, který při nich byl použit. Kromě toho, jak již Soud poznamenal (viz § 84 výše), v předmětném e-mailu ani v následně publikované zprávě stěžovatel nevyzradil žádné informace soukromé povahy, kterými by mohl přivodit újmu na cti a důstojnosti svých kolegů či zaměstnavatele.

d) Stupeň závažnosti opatření

92. Vláda konečně též upozornila, že předmětné opatření, tj. propuštění stěžovatele, by nemělo být považováno za nepřiměřeně závažné, neboť jím nedošlo k ovlivnění profesní kariéry stěžovatele. Bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel brzy poté nastoupil na obdobnou pozici na jiné univerzitě, Soud podtrhává, že se jednalo o nejtvrdší sankci, kterou bylo v daném případě možné uložit a která měla značný potenciál odradit ostatní zaměstnance Univerzity od jakékoli další kritiky (viz Palomo Sánchez a další, cit. výše, § 75). Soud je tedy toho názoru, že použití takto přísné sankce je jen těžko ospravedlnitelné.

93. Ve světle výše uvedeného Soud zamítá předběžnou námitku vlády ohledně neslučitelnosti stížnosti ratione personae a shledává, že důvody na nichž vnitrostátní soudy založily svá rozhodnutí, byť jsou relevantní, nejsou postačující k prokázání, že zásah do práva stěžovatele na svobodu projevu byl přiměřený vzhledem k sledovanému legitimnímu cíli, a tedy „nezbytný v demokratické společnosti“. Soud proto uzavírá, že došlo k porušení čl. 10 Úmluvy.

[94. – 101. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. o společném projednání předběžné námitky vlády ohledně neslučitelnosti stížnosti ratione personae s meritem věci, a o jejím zamítnutí;

2. jednomyslně, že stížnost je přijatelná;

3. v poměru pěti hlasů proti dvěma, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.

[S názorem většiny se neztotožnili jmenovaní soudci, podle nichž v projednávaném případě nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na svobodu projevu. Dle jejich přesvědčení naopak došlo ze strany většiny k nepochopení povahy projednávaného sporu. V tomto ohledu vyzdvihli potřebu odlišit dvě rozdílné situace. První zahrnuje případy, kdy zaměstnanec vyjádří svůj názor ve věci, na jejímž zveřejnění panuje veřejný zájem, za což je následně potrestán zaměstnavatelem. V druhé zaměstnanec sdělí své názory v otázkách týkajících se zaměstnání zaměstnavateli s cílem ovlivnit jeho další rozhodování, přičemž zaměstnavatel vyhodnotí jeho jednání jako nepřístojné a vyvodí z toho v rámci daného pracovněprávního vztahu určité důsledky. Zatímco tedy v první situaci byl zaměstnanec postižen sankcí za to, že vykonal či hodlal vykonat své právo na svobodu projevu, ve druhém případě se jedná toliko o klasický pracovněprávní spor, který nespadá pod rozsah čl. 10 Úmluvy. Dle mínění těchto soudců se projednávaný případ svou povahou blíží spíše druhému z nastíněných scénářů. Ve svých úvahách vycházejí z obsahu výpovědi, dle které byly důvodem rozvázání pracovního poměru toliko výhružky a známky vydírání obsažené v předmětném e-mailu, nikoliv veřejná vyjádření stěžovatele o problémech panujících na Univerzitě. K tomu poukazují na zjištění odvolacího soudu, který uvedl, že Univerzita před zasláním předmětného e-mailu nikterak stěžovateli nebránila v možnosti vykonat jeho právo na svobodu projevu a informovat tak veřejnost o údajném porušování předpisů na Univerzitě (viz § 25 výše). Pokud tedy vnitrostátní soudy shledaly, že stěžovatel nebyl potrestán rozvázáním pracovního poměru v souvislosti s výkonem práva na svobodu projevu, nýbrž z důvodu, že jeho počínání bylo považováno za profesně neetické a amorální, neměl se Soud již pouštět do vlastního hodnocení skutkového stavu, neboť mu nepřísluší role jakési vyšší soudní instance, která by měla v pracovněprávních sporech rozhodovat v meritu věci.

Co se týče požadavku na nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, jmenovaní soudci považují za nepřesvědčivou argumentaci většiny ohledně existence veřejného zájmu na zveřejnění informací o pochybeních ve vedení Univerzity. Za stěžejní přitom považují skutečnost, že stěžovatel byl vřele ochotný předmětné informace, navzdory možnému veřejnému zájmu, nezveřejnit, pokud by byl ponechán ve stávající funkci či se mu dostalo značného odškodnění (viz § 13 výše). Případné odhodlání informace zveřejnit tak sloužilo výlučně jako prostředek užitý v rámci vyjednávání k dosažení jiných cílů. To ostatně odpovídá i zjištěním odvolacího soudu, který shledal, že stěžovatelovo jednání bylo vedeno sobeckými motivy. Soudci nadto dodávají, že čím nižší je stupeň veřejného zájmu sledovaného svobodou projevu, tím nižší úrovně ochrany by měl daný projev požívat. Soudci se dále neztotožňují s názorem většiny v tom, že by vnitrostátní soudy pochybily, když nezkoumaly veřejný zájem a pravdivostní hodnotu informací, jejichž zveřejněním stěžovatel hrozil. Dle jejich názoru naopak odvolací soud poskytl pro své závěry relevantní a dostatečné důvody.

V neposlední řadě tito soudci upozornili, že v podobných sporech by měl Soud pro futuro brát v úvahu nejen práva zaměstnance, ale také oprávněné zájmy zaměstnavatele, a to tím spíše, pokud je jím veřejná vysoká škola, která požívá vyšší míry autonomie při rozhodování o svých vnitřních záležitostech, pracovněprávní vztahy nevyjímaje.]




© Wolters Kluwer ČR, a. s.