ASWAT proti Spojenému království

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Rozhodnutí ze dne 6. ledna 2015 ve věci č. 62176/14 – Aswat proti Spojenému království

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že s ohledem na dodatečné záruky a doplňující informace poskytnuté Spojenými státy americkými a jejich pečlivému zhodnocení ze strany vnitrostátního soudu Spojeného království (po vydání rozsudku Soudu ve věci Aswat proti Spojenému království, č. 17299/12, rozsudek ze dne 16. dubna 2013), neexistuje skutečné riziko, že stěžovatel bude v případě svého vydání do Spojených států amerických vystaven nebezpečí špatného zacházení v rozporu článkem 3 Úmluvy. Z toho důvodu Soud stížnost prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je občanem Spojeného království a je zadržován ve Spojených státech amerických v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, kam byl vydán Spojeným královstvím v říjnu 2014. Stěžovatel byl obviněn ve Spojených státech amerických ze zločinného spolčení, jehož cílem bylo vytvoření džihádistického výcvikového tábora v Oregonu. Spojené státy americké následně požádaly Spojené království o vydání stěžovatele.

Stěžovatel se obrátil na Soud poprvé v roce 2007 spolu s dalšími osobami. Namítal, že v případě svého vydání a odsouzení ve Spojených státech amerických bude vystaven nebezpečí špatného zacházení, a to v důsledku umístění do věznice ADX Florence – věznice s nejpřísnějším režimem (tzv. „supermax prison“) nebo v důsledku délky uloženého trestu. Tato stížnost byla původně projednávána spolu s případem Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království (č. 24027/07 a další, rozsudek ze dne 10. dubna 2012). Soud věc stěžovatele vyčlenil k samostatnému projednání, jelikož tento trpěl závažnými duševními problémy a Soud shledal, že ve věci nemůže rozhodnout bez dalších vyjádření stran . V rozsudku ve věci Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království Soud shledal, že nebude porušením článku 3 Úmluvy, pokud budou stěžovatelé vydáni do Spojených států k trestnímu stíhání.

Ve věci stěžovatele (Aswat proti Spojenému království, č. 17299/12, rozsudek ze dne 16. dubna 2013) Soud dospěl k závěru, že by došlo jeho vydáním do Spojených států amerických k porušení článku 3 Úmluvy, a to s ohledem na jeho tehdejší závažné duševní onemocnění. Soud se detailně zabýval podmínkami, ve kterých by stěžovatel v případě svého vydání byl zadržován, a jemu dostupnou lékařskou péčí. Soud konstatoval, že i) nebyly dostupné informace o zařízení, ve kterém by byl stěžovatel zadržován před/po soudním řízení, ii) dostupné nebyly ani obecné informace týkající se přípravného řízení, iii) nebylo jasné, jak dlouho by pravděpodobně stěžovatel byl držen ve vyšetřovací vazbě, iv) nebylo jasné, zda by právní zástupce stěžovatele mohl zpochybňovat způsobilost stěžovatele účastnit se soudního řízení, v) nebyly dostupné informace ohledně délky soudního rozhodování o způsobilosti a vi) o důsledcích, které by mělo pro stěžovatele rozhodnutí, že není způsobilý účastnit se soudního řízení, vii) nebyly rovněž dány žádné záruky, že stěžovatel nebude po svém případném odsouzení umístěn ve věznici s nejpřísnějším režimem, kde by byl vystaven dlouhodobé sociální izolaci. Rozsudek Soudu se stal konečným dne 11. září 2013.

Dne 12. září 2013 vydal ministr spravedlnosti Spojeného království rozhodnutí, aby bylo pokračováno ve vydávacím řízení stěžovatele, neboť na základě doplňujících informací z července 2013 poskytnutých Ministerstvem spravedlnosti Spojených států amerických již nehrozilo v případě vydání stěžovatele porušení článku 3 Úmluvy. Po obdržení dalších informací a diplomatických záruk od Spojených států amerických bylo rozhodnutím vnitrostátního soudu ze dne 8. září 2014 vydání stěžovatele povoleno.

Po vydání rozhodnutí vnitrostátního soudu o přípustnosti vydání se dne 15. září 2014 stěžovatel obrátil na Soud s další stížností, ve které namítal, že záruky poskytnuté Spojenými státy americkými dostatečně nereagují na rizika, která identifikoval Soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 16. dubna 2013. Současně požádal Soud, aby nařídil předběžné opatření spočívající v zákazu jeho vydání do Spojených států amerických. Soud žádosti o vydání předběžného opatření vyhověl dne 16. září 2014. Poté, co Soud obdržel od Spojeného království aktuální informace k případu, rozhodl dne 23. září 2014 o zrušení předběžného opatření. Dne 21. října 2014 byl stěžovatel vydán do Spojených států amerických.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Soud nejprve zrekapituloval závěry svého předchozího rozsudku a porovnal je s informacemi a zárukami, kterých se dostalo Spojenému království od Spojených států amerických po vydání zmiňovaného rozsudku Soudu. Podle těchto informací bylo zajištěno, že stěžovatel bude neprodleně po svém příletu předveden před soud, který rozhodne o jeho dalším zadržování. V případě, že by před soud mohl být předveden až následující den po svém příletu, byl by stěžovatel umístěn ve vězeňském zařízení, ve které by měl zajištěn přístup k neodkladné zdravotní péči. Se souhlasem soudu by stěžovatel byl umístěn do uzavřeného soukromého zdravotnického zařízení, které by posoudilo potřeby stěžovatele z hlediska poskytované zdravotní péče. Délka vyšetřovací vazby by neměla překročit 18 měsíců; byl-li by stěžovatel po jeho případném odsouzení shledán nezpůsobilý zvládat běžné denní úkony, je nepravděpodobné, že by byl umístěn do věznice ADX Florence, ale spíše do zdravotnického zařízení. Stěžovatel měl rovněž možnost v soudním řízení nechat posoudit svojí způsobilost účastnit se soudního řízení. Vláda Spojených států amerických se měla rovněž jednoznačně zavázat k tomu, že stěžovatel bude umístěn ve vězeňské či soukromé psychiatrické nemocnici do doby, než jeho ošetřující lékař s ohledem na jeho zdravotní stav dovolí jeho přemístění do jiného zařízení.

Pochybnosti, které Soud vyslovil ve svém předchozím rozsudku, tím byly dle Soudu nyní dostatečně rozptýleny. Vnitrostátními orgány jednoznačně a uvážlivě posoudily závažnost duševního onemocnění stěžovatele ve vztahu k dostupným opatřením a podmínkám zacházení se stěžovatelem v období předcházejícím a následujícím soudnímu procesu ve Spojených státech amerických.

Přestože v důsledku vydání bude stěžovatel omezen v možnosti návštěv členů své rodiny v takovém rozsahu jako doposud, před Soudem nezazněl žádný argument pro závěr, že by stěžovateli bylo v důsledku vydání bráněno v nepřímém kontaktu s rodinou, že by členům jeho rodiny bylo bráněno v návštěvách stěžovatele ve Spojených státech amerických, případně, že by toto omezení bylo samo o sobě natolik závažné, aby bránilo vydání s ohledem na článek 3 Úmluvy.

Ke stěžovatelově námitce, že mu v průběhu vydání budou nasazena pouta, Soud konstatoval, že rozhodnutí vnitrostátních soudů se k tomuto aspektu nevyjadřují, resp. není zřejmé, že by tato námitka byla v souvislosti s článkem 3 Úmluvy uplatněna. Na základě předložené dokumentace Soud nicméně shledal, že před samotným vydáním byly všechny osoby podílející se na jeho realizaci náležitě informovány o zdravotní péči, kterou stěžovatelův stav vyžaduje, že zdravotní péče byla stěžovatelovi dostupná po celou dobu realizace jeho transferu do Spojených států amerických, a že poutání stěžovatele nemělo za následek významné zhoršení jeho duševního a fyzického zdravotního stavu, resp. případné zhoršení zdravotního stavu nedosáhlo takového stupně závažnosti, aby mohlo spadat pod článek 3 Úmluvy.

S ohledem na záruky a doplňující informace poskytnuté Spojenými státy americkými a jejich pečlivému zhodnocení ze strany vnitrostátního soudu Spojeného království, Soud nedospěl k závěru, že by vydáním do Spojených států amerických byl stěžovatel vystaven nebezpečí špatného zacházení v rozporu článkem 3 Úmluvy. Z toho důvodu Soud stížnost prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.