EMEL BOYRAZ proti Turecku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 61960/08

Datum: 2.12.2014

Složení senátu: G. Raimondi, předseda senátu (Itálie), I. KarakasŁ (Turecko), A. Sajó (Maďarsko), R. Spano (Island), N. Vučinić (Černá Hora), E. Křris (Litva), J. F. KjNlbro (Dánsko).

[§ 1. – 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

4. Stěžovatelka se narodila v roce 1975 a žije v Elazűgýu.

5. Dne 19.10.1999 stěžovatelka skládala přijímací zkoušku na pozici státního úředníka. Po úspěšném složení zkoušky byla informována Státním personálním oddělením o vybrání na pozici bezpečnostního úředníka v pobočce TEDASŁ, státem spravované elektrárny v Batmanu.

6. Dne 5.7.2000 TEDASŁ informovala stěžovatelku, že nemůže na danou pozici nastoupit, neboť nesplňuje požadavek „být mužem“ a „mít ukončenou vojenskou službu“.

7. Dopisem ze dne 9.8.2000 TEDASŁ požádalo Ministerstvo energetiky a přírodních zdrojů o nový seznam kandidátů, kteří by mohli být do funkce jmenováni namísto těch, kteří z různých důvodů nemohli být přijati. Mezi odmítnutými kandidáty byly vedle stěžovatelky i tři další osoby, B. U., R. B. a A. O. C., které nemohly na pozici bezpečnostního úředníka nastoupit, protože jsou ženy. V dopise bylo uvedeno, že úkolem bezpečnostního úředníka je ochrana skladišť, rozvoden a transformátorů proti útokům, v případě požáru nebo sabotáže, a to ve venkovských oblastech vzdálených od centra města. Bezpečnostní úředníci jsou povinni pracovat ve dne i v noci a jsou povinni použít střelné zbraně a v případě útoku i fyzickou sílu. Z tohoto důvodu nebyly ženy považovány za vhodné kandidáty na danou pozici.

8. Dne 18.9.2000 podala stěžovatelka ke Správnímu soudu v Ankaře žalobu proti TEDASŁ na zrušení rozhodnutí a zadostiučinění. Ve svém podání uvedla, že „být mužem“ nebylo podmínkou pro jmenování na pozici bezpečnostního úředníka, a že splnila veškerá požadovaná kritéria pro danou pozici. Stěžovatelka poznamenala, že z důvodu nepřijetí na pozici bezpečnostního úředníka přišla o možnost ucházet se i o další pozice, které si vybrala při skládání přijímací zkoušky. Neměla ani možnost znovu vykonat přijímací zkoušku, protože ji již jednou úspěšně složila.

9. TEDASŁ sdělilo Správnímu soudu v Ankaře, že jedním z požadavků stanovených Státním personálním oddělením na spornou pozici bylo „mít ukončenou vojenskou službu“ a z tohoto důvodu na danou pozici mohou být jmenováni pouze muži. Stěžovatelka, jako žena, nemůže být tedy na pozici bezpečnostního úředníka vybrána.

10. Dne 27.2.2001 Správní soud v Ankaře zrušil rozhodnutí TEDASŁ. Rozhodl, že požadavek „mít ukončenou vojenskou službu“ má být aplikován pouze na kandidáty mužského pohlaví, a proto se toto omezení nevztahuje na ženy pracující jako bezpečnostní úředníci v TEDASŁ. Soud rovněž poznamenal, že další žena, Y. P., která také ze stejného důvodu jako stěžovatelka podala žalobu proti TEDASŁ, byla jmenována do funkce bezpečnostního úředníka poté, co podala žalobu.

11. Po vydání rozsudku dne 27.2.2001 bylo stěžovatelce nabídnuto uzavření smlouvy s batmanskou pobočkou TEDASŁ. Dne 11.7.2001 se ujala svých povinností a dne 1.3.2002 byla přeložena do pobočky TEDASŁ v Elazűgýu.

12. Dne 8.5.2001 TEDASŁ podalo proti rozsudku ze dne 27.2.2001 odvolání, kterým se domáhalo odkladu výkonu rozhodnutí Správního soudu v Ankaře a jeho následné zrušení. TEDASŁ namítalo, že inzerát na pozici bezpečnostního úředníka v batmanské pobočce, na rozdíl od pozice v gaziantepské pobočce, která odmítla přijmout Y. P., obsahoval požadavek „mít ukončenou vojenskou službu“, nikoliv požadavek „kandidáti mužského pohlaví musejí mít ukončenou vojenskou službu“. Tento výraz ukazuje, že pozice byla určena pouze pro mužské kandidáty, a proto bylo postavení stěžovatelky odlišné od postavení Y. P.

13. Dne 27.6.2001 Nejvyšší správní soud požadavek na odklad výkonu rozhodnutí zamítl.

14. Dne 31.3.2003 Dvanáctý senát Nejvyššího správního soudu („Dvanáctý senát“) zrušil rozsudek Správního soudu v Ankaře s tím, že požadavek týkající se ukončené vojenské služby ukazuje, že sporná pozice je určena pouze pro kandidáty mužského pohlaví a že tento požadavek je vzhledem k charakteru pozice a k veřejnému zájmu v souladu s právem. Nejvyšší správní soud proto shledal, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v souladu se zákonem.

15. Dne 1.8.2003 stěžovatelka požadovala opravu rozhodnutí ze dne 31.3.2003. V podání uvedla, že pozice bezpečnostního úředníka nebyla určena pouze pro kandidáty mužského pohlaví, a proto je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rozporu s principem rovnosti.

16. Dne 17.3.2004 byla stěžovatelka propuštěna z pracovního poměru a smlouva byla s odkazem na rozhodnutí ze dne 31.3.2003 zrušena.

17. Dne 22.3.2004 stěžovatelka podala stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Tvrdila, že přišla o zaměstnání a požadovala odklad výkonu rozhodnutí ze dne 31.3.2003. Namítala, že sporná pozice nemůže být určena výhradně pro kandidáty mužského pohlaví, protože některé úkony, jako například osobní prohlídky žen, mohou vykonávat pouze úřednice ženského pohlaví.

18. Dne 16.4.2004 byla stížnost Dvanáctým senátem zamítnuta.

19. Dne 11.10.2005 Dvanáctý senát zamítl také žádost o opravu rozhodnutí.

20. Správní soud v Ankaře s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu věc stěžovatelky dne 21.2.2006 zamítl.

21. Dne 24.4.2006 se stěžovatelka odvolala. Uvedla, že existovaly další tři podobné spory mezi TEDASŁ a kandidátkami ženského pohlaví, které byly odmítnuty ze stejných důvodů jako stěžovatelka. Dále poznamenala, že u Kolegia pro správní řízení Nejvyššího správního soudu („Kolegium“) probíhá řízení ve věci R. B., která rovněž nebyla ze stejných důvodů jako stěžovatelka jmenována do funkce bezpečnostního úředníka batmanské pobočky TEDASŁ. Stěžovatelka dále poznamenala, že pokud by soud rozhodl ve prospěch TEDASŁ, přišla by o možnost ucházet se o jinou veřejnou funkci.

22. Dne 6.12.2007 Kolegium vydalo rozhodnutí ve prospěch R. B. s tím, že požadavek „mít ukončenou vojenskou službu“ má být aplikován pouze na kandidáty mužského pohlaví, a že odmítnutí jmenovat R. B. na pozici bezpečnostního úředníka v batmanské pobočce TEDASŁ bylo v rozporu se zákonem.

23. Dvanáctý senát potvrdil dne 12.2.2008 rozhodnutí ze dne 21.2.2006, neboť bylo v souladu se zákonem. Ve svém rozhodnutí vzal soud na vědomí obsah rozhodnutí Kolegia, ale blíže se k němu nevyjádřil.

24. Dne 17.3.2008 stěžovatelka podala žádost o opravu rozhodnutí ze dne 12.2.2008, ve které tvrdila, že zpochybňované rozhodnutí představuje porušení principu rovnosti a práva na spravedlivý proces, neboť Kolegium rozhodlo ve prospěch R. B. Stěžovatelka dále namítala, že byla diskriminována, neboť podle Ústavy nesmí být v přístupu k veřejným funkcím činěny žádné rozdíly.

25. Dne 17.9.2008 Dvanáctý senát žadatelčinu žádost odmítl.

[26. – 30. II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

31. Stěžovatelka namítala, že správní rozhodnutí státních orgánů a rozhodnutí vnitrostátních soudů představují diskriminaci na základě pohlaví podle čl. 14 Úmluvy.

32. Vláda s tvrzením stěžovatelky nesouhlasila.

33. Soud, jemuž přísluší právní kvalifikace skutkových okolností jakékoliv věci před ním projednávané (srov. Akdeniz proti Turecku, § 88, Zorica Jovanović proti Srbsku, § 43, a nejnověji Ikhsan Ay proti Turecku, § 22), s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci dospěl k závěru, že stížnost má být posuzována podle čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy...

I. K přijatelnosti

[§ 34. – 37. A. K souladu s čl. 35 odst. 1 Úmluvy ]

B. K Aplikaci čl. 14 Úmluvy v souvislosti s čl. 8 Úmluvy

38. Vláda tvrdila, že ani čl. 8 ani čl. 14 nejsou na daný případ aplikovatelné, protože se týkají práva, které není chráněno Úmluvou, a to práva na zaměstnání na pozici státního úředníka. S odkazem na rozhodnutí ve věcech Glasenapp proti Německu, Kosiek proti Německu a Thlimmenos proti Řecku dále tvrdila, že odmítnutí jmenovat osoby na pozici státního úředníka nemůže samo o sobě být základem pro podání stížnosti podle Úmluvy. Vláda rovněž tvrdila, že stěžovatelka může být zaměstnána ve veřejných službách, protože splnila požadavky pro přijetí na jinou pozici.

39. Stěžovatelka uvedla, že vnitrostátní úřady přijaly její žádost o pozici bezpečnostního úředníka v TEDASŁ a vybraly ji na tuto pozici, přestože je žena. Stěžovatelka pracovala jako bezpečnostní úředník v TEDASŁ od 11.7.2001 do 17.3.2004 a byla následně z této pozice propuštěna. Dále tvrdila, že v důsledku správních a soudních rozhodnutí přišla o možnost ucházet se o jiné pozice ve veřejné správě či vykonat novou přijímací zkoušku.

40. Soud opakuje, že čl. 14 Úmluvy chrání jednotlivce před neodůvodněným odlišným zacházením v podobných situacích při výkonu práv chráněných Úmluvou. Uvedené ustanovení neexistuje nezávisle, protože je možné se jej dovolávat pouze ve spojení s jinými právy a svobodami chráněnými Úmluvou a jejími protokoly. Aplikace čl. 14 však nepředpokládá porušení jednoho nebo více ustanovení, v tomto smyslu je tedy samostatným. Aby byl čl. 14 aplikovatelný, postačí, aby skutkové okolnosti případu spadaly do rámce jiného ustanovení Úmluvy nebo jejích protokolů (Thlimmenos, cit. výše, § 40, a Sidabras a Džiautas proti Litvě, § 38). Soud by proto měl posoudit, zda skutkové okolnosti spadají pod čl. 8 Úmluvy, aby se mohl vyjádřit k použitelnosti čl. 14.

41. Soud opakuje, že právo na přijetí do státní správy bylo z Úmluvy záměrně vypuštěno. Odmítnutí jmenování na pozici státního úředníka proto nemůže být samo o sobě základem pro podání stížnosti podle Úmluvy (Vogt proti Německu, § 43, a Otto proti Německu).

42. Soud je však názoru, že v daném případě nejde o to, zda stěžovatelce svědčí právo na přijetí do zaměstnání ve státní správě. Stěžovatelka nenapadala to, že ji vnitrostátní úřady odmítly jmenovat státním úředníkem, ani skutečnost, že neuspěla v přijímacím řízení z důvodu nedostatečné kvalifikace. Její podání se týkala rozdílného zacházení na základě pohlaví (srov. Glasenapp proti Německu, § 52, a Kosiek proti Německu, § 38). Stěžovatelka uspěla při přijímacích zkouškách na pozici státního úředníka a bylo jí nejprve Státním personálním oddělením oznámeno, že byla na pozici bezpečnostního úředníka vybrána, poté jí však TEDASŁ odmítlo na danou pozici přijmout (§ 5 výše). Po vydání rozsudku Správního soudu v Ankaře ze dne 27.2.2001 byla na pozici bezpečnostního úředníka přijata, byla s ní dne 11.7.2001 uzavřena smlouva a pracovala v pobočkách TEDASŁ v Batmanu a v Elazűgýu až do 17.3.2004 (§ 11 a 16 výše). Podle Soudu je nutné na stěžovatelku pohlížet jako na úředníka, který byl do funkce jmenován a následně propuštěn.

43. Soud trvá na tom, že osoba, která byla jmenována státním úředníkem, může podat stížnost proti propuštění, které je v rozporu s právy chráněnými Úmluvou, včetně čl. 8. Státní úředníci nejsou z dosahu Úmluvy vyloučeni (Glasenapp, cit. výše, § 43, a Wille proti Lichtenštejnsku, § 41). S ohledem na čl. 8 Soud v několika případech propuštění státního úředníka konstatoval, že se jedná o zásah do práva na soukromý život (Özpűnar proti Turecku, § 43–48, a Oleksandr Volkov proti Ukrajině, § 165–167).

44. Správní úřady propustily z důvodu pohlaví stěžovatelku z pozice bezpečnostního úředníka v roce 2004. Podle Soudu se pojem „soukromý život“ vztahuje na aspekty týkající se osobní identity a pohlaví jako neoddělitelné součásti identity jedince. Opatření tak drastická jako je propuštění z důvodu pohlaví mohou mít nepříznivé dopady na osobní identitu, sebepojetí a sebeúctu jedince, a v důsledku toho i na jeho soukromý život. Soud proto shledal, že propuštění stěžovatelky z důvodu pohlaví představuje zásah do jejího práva na respektování soukromého života (Smith a Grady proti Spojenému království, § 71). Propuštění mělo dopad na stěžovatelčin „vnitřní kruh“, neboť ztráta zaměstnání musela mít citelné dopady na materiální blahobyt jí samotné i její rodiny (Oleksandr Volkov, cit. výše, § 166). Stěžovatelka musela snášet těžkosti i obavy spojené se ztrátou zaměstnání. Propuštění ovlivnilo také okruh vztahů s ostatními lidmi, včetně těch profesních, a schopnost vykonávat profesi odpovídající její kvalifikaci (Sidabras a Džiautas, cit. výše, § 48; Oleksandr Volkov, cit. výše, § 166; Ikhsan Ay, cit. výše, § 31). Soud tedy považuje čl. 8 v dané věci za aplikovatelný.

45. Stěžovatelka tvrdila, že v důsledku správních a soudních rozhodnutí přišla o možnost ucházet se o další pozice ve státní správě i o možnost vykonat novou přijímací zkoušku, což vláda popírá. Ani jedna ze stran tyto své argumenty řádně nepodložila důkazy. Soud nepovažoval za důležité o tomto nároku rozhodnout. I pokud by stěžovatelka nastoupila na jinou pozici, nebylo by to dostačující k odstranění nepříznivých dopadů propuštění na základě pohlaví a souvisejících řízení na stěžovatelku (I. B. proti Řecku, § 72).

46. Soud je toho názoru, že čl. 14 Úmluvy je ve spojení s čl. 8 aplikovatelný, a námitku vlády odmítá.

C. Závěr

47. Soud uzavírá, že tato část stížnosti není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, že stížnost není ani z jiných důvodů nepřípustná, a proto musí být prohlášena za přípustnou.

II. K meritu věci

48. Vláda trvala na tom, že k odmítnutí jmenování stěžovatelky na spornou pozici existovalo objektivní a rozumné odůvodnění. Pozice byla s ohledem na povahu služby vyhrazena pro kandidáty mužského pohlaví a vyžadovala tedy přijetí pouze mužského personálu. S odkazem na úvahy TEDASŁ (§ 7 výše) vláda konstatovala, že všechny kandidátky ženského pohlaví na spornou pozici byly odmítnuty.

49. Stěžovatelka uvedla, že po vydání rozhodnutí Správního soudu v Ankaře pracovala jako bezpečnostní úředník v pobočkách TEDASŁ v Batmanu a v Elazűgýu. Uvedla, že správní soudy v případě Y. P. a R. B rozhodly v jejich prospěch.

50. Soud opakuje, že proto, aby bylo možno případ posuzovat podle čl. 14, musí být rozdílně zacházeno s osobami, které se nacházejí ve srovnatelných situacích. Takové rozdílné zacházení je diskriminační, pokud není založeno na objektivním a rozumném odůvodnění; jinak řečeno, pokud nesleduje legitimní cíl nebo není dán proporcionální vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Pojem diskriminace ve smyslu čl. 14 také zahrnuje případy, kdy je s osobou nebo skupinou osob bezdůvodně zacházeno méně příznivě než s jinými, přestože to Úmluva výslovně nestanoví (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 82, a Vallianatos a další proti Řecku, § 76).

51. Smluvní státy mají míru posuzovací volnosti při posuzování, zda a v jakém rozsahu odlišnosti v jinak stejných případech odůvodňují rozdílné zacházení (Ünal Tekeli proti Turecku, § 52, a Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 76). Rozsah míry posuzovací volnosti se bude lišit podle okolností případu (Ünal Tekeli, cit. výše, § 52), avšak konečné rozhodnutí vzhledem k dodržování Úmluvy přísluší pouze Soudu (viz Kafkaris proti Kypru, § 161). V případech, kdy je odlišné zacházení založeno na pohlaví, míra posuzovací volnosti daná státům k dispozici je užší; v takových situacích princip proporcionality nevyžaduje pouze, aby vybrané opatření bylo obecně vhodné k naplnění sledovaného cíle, nýbrž musí být také prokázáno, že bylo za daných okolností nezbytné. Soud opakuje, že zvýšení rovnosti pohlaví je v současné době hlavním cílem členských států Rady Evropy, a proto musí být předloženy pádné důvody, aby bylo rozdílné zacházení v souladu s Úmluvou (Konstantin Markin proti Rusku, § 127).

52. V projednávaném případě Soud shledal, že na počátku oba správní soudy i Dvanáctý senát měly za to, že pozice bezpečnostního úředníka v batmanské pobočce TEDASŁ byla určena pro muže, a proto stěžovatelka, která byla ženského pohlaví, nebyla vhodnou kandidátkou. Podle názoru Soudu to zakládá rozdílné zacházení s osobami ve srovnatelné situaci na základě pohlaví.

53. Pokud jde o objektivní a rozumné odůvodnění rozdílného zacházení podle čl. 14, Soud vzal na vědomí vyjádření vlády ohledně povahy služby vykonávané bezpečnostními úředníky v batmanské pobočce TEDASŁ a pracovních podmínek (§ 48 výše). Hlavní pozornost v tomto vysvětlení je kladena na to, že činnost bezpečnostních úředníků s sebou nese určitá rizika a odpovědnost, jelikož bezpečnostní úředníci musí pracovat v noci ve venkovských oblastech a musí v případě útoku na střežené prostory používat střelné zbraně i fyzickou sílu. Správní orgány vycházely z toho, že ženy nejsou schopny čelit těmto rizikům a převzít tyto povinnosti. Správní orgány ani vláda však nepodaly žádné vysvětlení, v čem tato údajná neschopnost spočívá. Navíc rozhodnutí Dvanáctého senátu neobsahuje žádné posouzení těchto úvah ze strany státní správy. Dvanáctý senát neuvedl ani důvody, proč jsou pro danou pozici vhodní pouze muži.

54. Soud si je vědom toho, že pro určitá povolání mohou být vzhledem k jejich povaze stanoveny určité požadavky. Správní orgány ani Dvanáctý senát však neprokázaly odůvodněnost požadavku, že pozici bezpečnostního úředníka v batmanské pobočce TEDASŁ mohou vykonávat pouze muži. Neexistence takového odůvodnění v rozhodnutí Dvanáctého senátu je zvláště pozoruhodná vzhledem k tomu, že pouze tři měsíce před tímto rozhodnutím rozhodlo Kolegium v případě R. B., že pro jmenování ženy na pozici bezpečnostního úředníka batmanské pobočky TEDASŁ neexistují žádné překážky. Soud je rovněž toho názoru, že pouhá skutečnost, že bezpečnostní úředníci v Batmanu museli pracovat v nočních směnách a ve venkovských oblastech, že na nich mohlo být za určitých podmínek vyžadováno použití střelných zbraní a fyzické síly, nemůže samo o sobě odůvodnit rozdílné zacházení s pohlavími.

55. Stěžovatelka od 11.7.2001 do 17.3.2004 pracovala na pozici bezpečnostního úředníka v pobočkách TEDASŁ v Batmanu a v Elazűgýu. Soud poznamenal, že důvodem pro její následné propuštění z pozice bezpečnostního úředníka nebyla její neschopnost převzít rizika a povinnosti spojené s touto pozicí, ale došlo k němu na základě soudního rozhodnutí. Nebylo předloženo nic, co by prokazovalo, že stěžovatelka vzhledem ke svému pohlaví nedostála svým povinnostem bezpečnostního úředníka v TEDASŁ.

56. Stručně řečeno, nebylo prokázáno, že by rozdílné zacházení sledovalo legitimní cíl. Rozdílné zacházení, jehož byla stěžovatelka obětí, tak představuje diskriminaci na základě pohlaví.

Došlo tedy k porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

57. Stěžovatelka v souladu s čl. 6 Úmluvy namítala, že řízení vedené správními soudy neproběhlo v přiměřené době. Dále namítala, že vnitrostátní soudy vydaly ve srovnatelných věcech protichůdná rozhodnutí a že Dvanáctý senát nepřezkoumal její argumenty týkající se rozhodnutí ve věci R. B.

58. Vláda s tvrzeními stěžovatelky nesouhlasila.

59. Soud má za to, že stížnosti mají být posuzovány podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

I. K přijatelnosti

[§ 60. – 65. Soud odmítl námitky vlády týkající se tvrzené nemožnosti aplikovat čl. 6 Úmluvy a tvrzeného nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, a stížnost v této části prohlásil za přijatelnou.]

II. K meritu věci

A. K délce řízení

66. Vláda tvrdila, že délka řízení nemůže být vzhledem ke složitosti případu a chování stran považována za nepřiměřenou.

67. Stěžovatelka odkázala na svá dřívější tvrzení.

68. Posuzované období začalo dne 18.9.2000 a trvalo do 17.9.2008, přičemž projednávání před Nejvyšším správním soudem trvalo sedm let a tři měsíce.

69. Soud v podobných případech shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Frydlender proti Francii, § 43, a Ikhsan Ay, cit. výše, § 48). Po přezkoumání všech předložených podkladů Soud dospěl k závěru, že vláda nepředložila žádné skutečnosti ani argumenty, které by Soud přesvědčily, aby zaujal odlišný závěr. S ohledem na předchozí judikaturu proto shledal, že délka řízení byla nepřiměřená a nesplňuje požadavek na přiměřenost doby.

Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

B. K spravedlivosti řízení

70. Vláda tvrdila, že stěžovatelka mohla předložit své argumenty v řízeních před vnitrostátními soudy, a že veškerá rozhodnutí přijatá v rámci řízení obsahovala rozsáhlá odůvodnění. Dále uvedla, že spis neobsahuje nic, co by prokazovalo, že by řízení vedené proti stěžovatelce bylo nespravedlivé.

71. Stěžovatelka naopak tvrdila, že Dvanáctý senát nevzal v úvahu rozhodnutí vydané Kolegiem ve prospěch R. B., a v důsledku toho byla vydána ve srovnatelných věcech dvě rozporná rozhodnutí.

72. Rozporná rozhodnutí ve srovnatelných věcech projednávaných před stejným soudem, navíc pokud je tento soud soudem poslední instance, mohou v případě, kdy chybí mechanismus, který by zajišťoval konzistentnost rozhodování, narušovat princip spravedlivého procesu a podkopávat důvěru veřejnosti v soudní systém, která je jedním z pilířů státu založeného na vládě práva (Balažoski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, § 30). Ve věci Iordan Iordanov a další proti Bulharsku soud vymezil otázky, které musí být zodpovězeny pro určení, zda protichůdná rozhodnutí vydaná týmž soudem porušují princip právní jistoty podle čl. 6 Úmluvy : 1) existence hlubokých a dlouhotrvajících neshod v judikatuře; 2) zda vnitrostátní právo poskytuje mechanismus k odstranění nekonzistentnosti soudního rozhodování; 3) zda byl tento mechanismus uplatněn a pokud ano, s jakými výsledky (Iordan Iordanov proti Bulharsku, § 49). Smluvní státy tedy mají povinnost uspořádat svůj právní systém tak, aby se vystříhaly přijímání rozporných rozhodnutí (Nejdet SŁahin a Perihan SŁahin proti Turecku, § 55).

73. Soud poukazuje na to, že stěžovatelka na podporu svých nároků podle tohoto ustanovení předložila pouze jedno rozhodnutí vydané Kolegiem ve prospěch R. B., která z důvodu pohlaví nebyla přijata na pozici bezpečnostního úředníka v TEDASŁ. I když je pravdou, že Dvanáctý senát a Kolegium dospěly k odlišným závěrům ve zdánlivě srovnatelných případech, nelze tvrdit, že by se jednalo o „hluboké a dlouhotrvající neshody“. Soud dále poznamenává, že podle čl. 39 zákona o Nejvyšším správním soudu (zákon č. 2575) v případě, kdy existuje rozpornost mezi rozhodnutími jednotlivých oddělení Nejvyššího správního soudu a Kolegia, Senát pro sjednocování rozporné judikatury vydá závazné rozhodnutí urovnávající rozpor v judikatuře. Za těchto okolností má Soud za to, že rozdíl ve výkladu mezi Dvanáctým senátem a Kolegiem sám o sobě nezakládá porušení čl. 6 Úmluvy.

74. Podle ustálené judikatury Soudu odrážející princip spojený s řádným výkonem spravedlnosti by rozsudky soudů měly uvést důvody, na kterých jsou založeny. Rozsah, v jakém se povinnost odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na okolnosti případu. Ačkoli čl. 6 odst. 1 zavazuje soudy, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nelze jej chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Pokud tedy bylo zamítnuto odvolání, odvolací soud může v zásadě jednoduše potvrdit důvody rozhodnutí soudu nižšího stupně (García Ruiz proti Španělsku, § 26; Hirvisaari proti Finsku, § 30; Stepanyan proti Arménii, § 35).

75. Soud konstatuje, že předmětem sporu mezi účastníky není to, že v odvolání stěžovatelka upozornila Dvanáctý senát na případ R. B. (§ 21 výše). Navíc v rozhodnutí ze dne 12.2.2008 sám Dvanáctý senát rozhodnutí vydané Kolegiem ze dne 6.12.2007 citoval (§ 23 výše). Dvanáctý senát však nevzal v úvahu stěžovatelčiny návrhy ani toto rozhodnutí a jednoduše rozsudek Správního soudu v Ankaře potvrdil. I když je takový postup odůvodnění odvolacího soudu v zásadě přípustný, v daném případě nenaplňuje požadavky spravedlivého řízení. V návaznosti na rozsudek správního soudu a před přezkoumáním stěžovatelčina odvolání vydalo Kolegium rozhodnutí, které bylo v rozporu s rozsudkem správního soudu. Podle názoru Soudu za takových okolností stěžovatelčiny návrhy týkající se věci R. B. vyžadují odpovídající reakci Dvanáctého senátu. Kromě toho byl stěžovatelčin požadavek na opravu rozhodnutí obsahující výslovný odkaz na rozhodnutí ze dne 6.12.2007 Dvanáctým senátem rovněž bez odůvodnění zamítnut (§ 25 výše). Soud se proto domnívá, že Dvanáctý senát nesplnil svou povinnost podat dostatečné odůvodnění svých rozhodnutí.

Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

[§ 76. – 83. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že stížnosti je přípustná;

2. šesti hlasů proti jednomu, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy byl porušen;

3. jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen z důvodu nepřiměřené délky řízení;

4. jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen z důvodu rozdílných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu;

5. jednomyslně, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen ve vztahu k chybějícímu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

1. Je zřejmé, že stěžovatelce byla propuštěním z pozice bezpečnostního úředníka pouze z důvodu pohlaví způsobena křivda. Avšak vzhledem k tomu, že Turecko neratifikovalo protokol č. 12 k Úmluvě, nemůže stěžovatelka požadovat nápravu po zdejším Soudu, když netvrdila, že skutkový stav spadá do rámce čl. 8 Úmluvy. Z tohoto důvodu si dovoluji nesouhlasit s konstatováním většiny o porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

II.

2. V rozhodnutí ve věci Fernández Martínez proti Španělsku Soud připomněl svou dřívější judikaturu, v níž uvedl, že neexistuje žádné všeobecné právo na zaměstnání nebo na obnovení smlouvy uzavřené na dobu určitou, které by bylo možné odvodit z čl. 8, i když pojem „soukromý život“ je pojem široký, který nelze vyčerpávajícím způsobem definovat. Bylo zjištěno, že by bylo příliš restriktivní omezit tento pojem pouze na,vnitřní kruh‘ ve kterém by jednotlivec mohl žít svůj vlastní osobní život dle vlastní volby a zcela z něj vyloučit vnější svět nezahrnutý do tohoto kruhu (§ 109 rozsudku). Velký senát uvedl, že neexistuje žádný důvod, proč by pojem „soukromý život“ neměl zahrnovat profesní život. Soud rozhodl, že čl. 8 může být aplikován na případy propuštění státního úředníka, pokud konkrétním přezkoumáním situace stěžovatele bylo zjištěno, že 1) jeho propuštění mělo „dopad na způsob, jakým byla vytvářena společenská identita prostřednictvím vytváření vztahů s ostatními“, nebo že 2) „faktory týkající se jeho soukromého života v užším slova smyslu byly považovány za kvalifikační kritéria pro danou pozici“ (§ 110).

3. Ve věci Volkov proti Ukrajině (§ 166) Soud přezkoumával propuštění státního úředníka na základě dvou dalších prvků, a to zda propuštění 3) „mělo dopad na jeho,vnitřní kruh‘, tedy zda mu ztráta zaměstnání přivodila citelné dopady na materiální blahobyt jeho a jeho rodiny“ a zda 4) „důvod propuštění stěžovatele“ způsobil, že „byla poškozena jeho profesní pověst“.

4. Při posuzování těchto jednotlivých prvků, které jsou nezbytné pro zhodnocení aplikovatelnosti čl. 8 v případech týkajících se skončení zaměstnání státního úředníka, je zřejmé, že jsou skutkově a osobně založeny ve vztahu ke každému jednotlivci. Je tedy zřejmé, že stěžovatel, který musel čelit propuštění z pozice státního úředníka, musí namítat na vnitrostátní úrovni, a je-li to nezbytné, i před zdejším Soudem, že propuštění mělo dopad na jeho soukromý život způsobem, který naplňuje výše uvedené prvky stanovené Soudem. Soud nemůže tyto předpoklady, zda se propuštění dotklo soukromého života stěžovatele, posuzovat v každém případě z vlastního podnětu, jinými slovy, aniž by se jich stěžovatel dovolával na vnitrostátní úrovni nebo před Soudem. V projednávané věci však toto většina učinila.

III.

5. Před vnitrostátními soudy i před Soudem se stěžovatelka spoléhala pouze na čl. 14 Úmluvy namítajíc, že byla diskriminována na základě pohlaví, když byla propuštěna z pozice bezpečnostního úředníka. Nenamítala, že by v jejím případě byly naplněny výše stanovené nezbytné prvky (§ 3 a 4 stanoviska), nebo že by skončení pracovního poměru zasáhlo do jejího soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

6. I přes naprostou nedostatečnost argumentace ze strany stěžovatelky k aplikovatelnosti čl. 8 dospěla většina k názoru, že i bez návrhu může zhodnotit, zda její propuštění spadá do rámce čl. 8. V § 44 rozsudku většina konstatovala, že zaprvé, opatření „tak drastická jako propuštění z důvodu pohlaví mohou mít nepříznivé účinky na osobní identitu, sebepojetí a sebeúctu jednice a v důsledku toho i na soukromý život“ a že „stěžovatelčino propuštění na základě pohlaví představuje zásah do jejího práva na respektování soukromého života“.

7. Z odůvodnění rozsudku vyvstávají tyto otázky: Pokud je podaný výklad čl. 8 správný, jaký je rozdíl mezi oblastí působnosti tohoto ustanovení ve spojení s čl. 14 na straně jedné, a čl. 1 Protokolu č. 12 na straně druhé v případech diskriminace na základě pohlaví v zaměstnání? Pokud propuštění pouze na základě pohlaví samo o sobě je opatřením, které představuje zásah do soukromého života státního úředníka, nečiní tento výklad čl. 1 Protokolu č. 12 nadbytečným? Osobně v tom nevidím rozdíl.

8. Za druhé, v § 44 rozsudku většina dodává, že stěžovatelčino propuštění „mělo dopad na její,vnitřní kruh‘, neboť ztráta zaměstnání měla citelné dopady na materiální blahobyt její i její rodiny“. Většina ve stejném bodu rozhodnutí stanoví, že na základě svých zjištění o použitelnosti čl. 8 stěžovatelka „musela snášet těžkosti a obavy související se ztrátou zaměstnání. Stěžovatelčino propuštění ovlivnilo široký okruh jejích vztahů s ostatními, včetně těch profesních, a její schopnost vykonávat profesi odpovídající její kvalifikaci“.

9. Znovu však musím konstatovat, že stěžovatelka nevznesla žádnou podobnou námitku. Závěry jsou založeny na abstraktní hypotéze Soudu, že propuštění z povolání státního úředníka musí vždy mít vliv na soukromý život dotčené osoby, aniž by pro tento závěr měla většina jakýkoliv důkaz.

10. Aby byla správně stanovena hranice mezi čl. 8 v případě týkajícím se propuštění státního úředníka z diskriminačních důvodů podle čl. 14 na jedné straně a použitelností čl. 1 Protokolu č. 12 na straně druhé, musela by stěžovatelka dle mého názoru přesvědčivě prokázat existenci jednoho nebo více prvků popsaných výše, aby odůvodnila, že propuštění má vliv na soukromý život stěžovatelky (§ 2–3 stanoviska). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka v daném případě dovolávala pouze čl. 14 a nenamítala, že skutkové okolnosti jejího případu spadají do působnosti čl. 8, nesouhlasím s tím, že skutkové okolnosti a důkazy přednesené před Soudem odůvodňují jeho závěry uvedené v § 44–46 rozsudku.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.