TARAKHEL proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 29217/12

Datum: 4. 11. 2014

Složení senátu: D. Spielmann, předseda velkého senátu (Lucembursko), J. Casadevall (Andorra), G. Raimondi (Itálie), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-Lefčvre (Monako), A. Sajó (Maďarsko), L. Bianku (Albánie), N. Tsotsoria (Gruzie), I. Karakas (Turecko), N. Vučinić (Černá Hora), J. Laffranque (Estonsko), L.-A. Sicilianos (Řecko), H. Keller (Švýcarsko), A. Potocki (Francie), P. Lemmens (Belgie), H. Jäderblom (Švédsko), P. Mahoney (Spojené království).

[§ 1. – 7. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

8. Okolnosti případu mohou být shrnuty následovně.

9. Blíže neurčeného dne odcestoval první stěžovatel z Afghánistánu do Pákistánu, kde se seznámil a oženil s druhou stěžovatelkou. Manželé se následně přestěhovali do Íránu, kde žili po dobu patnácti let.

10. Blíže neurčeného dne opustili manželé a jejich děti Írán a zamířili do Turecka, odkud se lodí vydali do Itálie. Podle zjištění italských policejních orgánů a dle identifikačních formulářů přiložených k vyjádření italské vlády se stěžovatelé (manželé a jejich pět nejstarších dětí) dne 16. 7. 2011 vylodili na pobřeží Kalábrie a byli okamžitě podrobeni identifikační proceduře v rámci systému EURODAC (pořízení fotografií, odebrání otisků prstů) z důvodu předložení falešných osobních dokladů. Téhož dne byli stěžovatelé a jejich pět dětí umístěni do přijímacího zařízení ve správě města Stignano (provincie Reggio Calabria), ve kterém zůstali do 26. 7. 2011. Toho dne byli po zjištění skutečné identity převezeni do přijímacího střediska pro žadatele o azyl (Centro di Acoglienza per Richiedenti Asilo, „CARA“) v Bari (region Puglia).

11. Dle stěžovatelů byly podmínky v přijímacím středisku špatné, zejména s ohledem na nedostatek hygienických zařízení, nedostatek soukromí a násilné klima panující mezi jeho obyvateli.

12. Dne 28. 7. 2011 opustili stěžovatelé bez dovolení středisko CARA v Bari. Následně odcestovali do Rakouska, kde byli dne 30. 7. 2011 opět zaregistrováni v systému EURODAC. V Rakousku podali žádost o azyl, která byla zamítnuta. Dne 1. 8. 2011 předalo Rakousko žádost o převzetí stěžovatelů italským orgánům, které ji dne 17. 8. 2011 formálně přijaly. Blíže neurčeného dne odcestovali stěžovatelé do Švýcarska. Dne 14. 11. 2011 informovaly rakouské orgány svůj italský protějšek, že přemístění stěžovatelů nebude provedeno s ohledem na skutečnost, že není známo, kde se stěžovatelé zdržují.

13. Stěžovatelé podali dne 3. 11. 2011 ve Švýcarsku žádost o azyl.

14. Dne 15. 11. 2011 byl s prvním a druhým stěžovatelem proveden pohovor ze strany Federálního úřadu pro migraci (FMO; Federal Migration Office), v němž stěžovatelé uvedli, že podmínky pro život byly v Itálii obtížné a že první stěžovatel by tam nebyl schopen získat práci.

15. Dne 22. 11. 2011 požádal FMO italské orgány o převzetí stěžovatelů. Ve svých vyjádřeních dospěly švýcarské a italské orgány ke shodě, že tato žádost byla ze strany Itálie mlčky schválena.

16. V rozhodnutí ze dne 24. 1. 2012 odmítl FMO žádost stěžovatelů o azyl a vydal rozhodnutí o jejich přemístění do Itálie. Tento správní orgán dospěl k závěru, že „obtížné životní podmínky v Itálii nemají vliv na vykonatelnost výjezdního příkazu“, že „je tedy úkolem italských orgánů, aby stěžovatelům poskytly podporu“ a že „švýcarské orgány nejsou oprávněny zastupovat příslušné italské orgány“. Na základě těchto úvah dospěl FMO k závěru, že „ze spisu nevyplývaly žádné zvláštní informace naznačující, že by život stěžovatelů byl v případě jejich navrácení do Itálie jakkoliv ohrožen“.

17. Dne 2. 2. 2012 podali stěžovatelé odvolání k Federálnímu správnímu soudu. V něm uvedli, že podmínky v přijímacích zařízeních pro žadatele o azyl v Itálii jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy a že federální správní orgán se v tomto ohledu s jejich stížností nevypořádal dostatečně.

18. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2012 Federální správní soud odvolání stěžovatelů zamítl, když potvrdil rozhodnutí FMO jako celek. Soud dospěl k závěru, že „jakkoliv v přijímacích procedurách a systému péče o žadatele o azyl existují nedostatky a ne vždy o ně může být postaráno ze strany příslušných orgánů či soukromých charitativních zařízení“, ze spisu nevyplývá žádný důkaz umožňující „vyvrátit domněnku, že Itálie [by] dostála svým povinnostem vyplývajícím z veřejného mezinárodního práva“. Konkrétněji ve vztahu k jednání stěžovatelů soud shledal, že „vzhledem k svému rozhodnutí vycestovat do Švýcarska nedali stěžovatelé italským orgánům příležitost, aby naplnily své povinnosti vztahující se k dané situaci stěžovatelů.“

19. Dne 13. 3. 2012 podali stěžovatelé k FMO žádost o obnovu řízení a o udělení azylu ve Švýcarsku. Uvedli, že nebyla podrobně přezkoumána a zohledněna jejich individuální situace. FMO postoupil žádost Federálnímu správnímu soudu, který ji překlasifikoval na žádost o revizi rozsudku ze dne 9. 2. 2012 a zamítl ji rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, s odůvodněním, že stěžovatelé nepředložili žádné nové skutečnosti, které by nemohli uvést již v původním řízení. Stěžovatelé založili svou žádost zejména na detailnějším popisu jejich pobytu v Itálii a na skutečnosti, že jejich děti v současnosti docházejí do škol ve Švýcarsku.

20. Dopisem ze dne 10. 5. 2012, který byl Soudem zaregistrován dne 15. 5. 2012, se stěžovatelé obrátili na Soud se svou stížností a s žádostí o vydání předběžného opatření ukládajícího švýcarské vládě nepřemístit stěžovatele do Itálie do doby pravomocného skončení řízení.

21. Dne 18. 5. 2012 informovala Kancelář Soudu prostřednictvím faxu zmocněnce švýcarské vlády o tom, že předseda senátu, kterému byl případ přidělen, vydal rozhodnutí vyrozumět švýcarskou vládu dle čl. 39 Jednacího řádu Soudu, že stěžovatelé by po dobu řízení před Soudem neměli být přemístěni do Itálie.

[§ 22. – 27. II. Relevantní vnitrostátní úprava a praxe

§ 28. – 36. III. Relevantní právní úprava Evropské unie

§ 37. – 50. IV. Italský kontext

§ 51. – 52. V. Relevantní srovnávací právo]

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

[§ 53. – 86. I. Vyjádření stran]

II. Závěry Soudu

[87. Poznámka Soudu k čl. 37 odst. 1 Úmluvy]

A. Závazky Švýcarska vyplývající z Úmluvy

88. Soud podotýká, že v projednávaném případě nebyla nijak zpochybňována odpovědnost Švýcarska vyplývající z čl. 3 Úmluvy.

Soud přesto považuje za vhodné poukázat na svůj závěr ve věci Bosphorus Hava Yollari ve Ticaret Anonim SŁirketi proti Irsku, dle kterého Úmluva nebrání smluvním stranám v přenesení části své suverenity na mezinárodní organizaci za účelem spolupráce v určitých oblastech činnosti. Z Úmluvy vyplývající odpovědnost států za veškeré jednání či opomenutí jejich orgánů dle vnitrostátního práva či dle mezinárodněprávních závazků (tamtéž, § 153) však zůstává zachována. Jednání státu vedené v souladu s danými právními závazky je ospravedlnitelné potud, pokud daná mezinárodní organizace zajišťuje takovou ochranu základních práv a svobod, již lze považovat za přinejmenším srovnatelnou s ochranou zaručenou Úmluvou. Stát bude nicméně plně odpovědný dle Úmluvy za jakékoliv jednání nespadající pod jeho pevně stanovené mezinárodněprávní povinnosti, obzvláště pokud využije možnosti jednat dle vlastního uvážení (tamtéž, § 155–157; viz též Michaud proti Francii, § 102–104).

Je pravdou, že na rozdíl od pozice Irska ve věci Boshporus není Švýcarsko členským státem Evropské Unie. Nicméně na základě asociační dohody ze dne 26.10.2004 uzavřené mezi Švýcarskem a Evropským společenstvím je Švýcarsko vázáno Dublinským nařízením (viz § 34 a 36 výše) a je tak zapojeno do systému založeného tímto nástrojem.

89. Soud poukazuje na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, dle kterého je jako výjimka z obecného pravidla stanoveného v čl. 3 odst. 1 dána každému členskému státu možnost, aby posoudil žádost o azyl podanou na jeho území občanem třetí země i tehdy, pokud není k takovému posouzení žádosti povinen dle kritérií stanovených tímto nařízením. Jedná se o tzv. doložku „suverenity“ (viz § 32 výše). V takovém případě se pro účely tohoto nařízení daný stát stává státem příslušným k posouzení žádosti o azyl a přejímá na sebe z toho plynoucí povinnosti (viz M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 339). Na základě asociační dohody je tento mechanismus použitelný rovněž pro Švýcarsko.

90. Soud z toho vyvozuje závěr, že dle Dublinského nařízení byly švýcarské orgány oprávněny upustit od přemístění stěžovatelů zpět do Itálie, pokud by se domnívaly, že přijímající země nedostává svým závazkům plynoucím z Úmluvy. Z toho následně vyplývá, že rozhodnutí navrátit stěžovatele do Itálie nespadalo do pevně stanovených mezinárodněprávních závazků Švýcarska v rámci systému založeného Dublinským nařízením. V daném případě tedy nelze aplikovat domněnku srovnatelné ochrany (viz, mutatis mutandis, M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 340).

91. V projednávaném případě je tudíž nezbytné zabývat se závazky dopadajícími na Švýcarsko dle čl. 3 Úmluvy.

[92. B. K přijatelnosti]

C. K meritu věci

1. Rekapitulace obecných zásad

93. Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které může vyhoštění žadatele o azyl smluvní stranou vést k porušení čl. 3 Úmluvy a ke vzniku z toho plynoucí odpovědnosti této smluvní strany dle Úmluvy, jestliže existuje důvodná obava, že daná osoba bude v přijímající zemi vystavena reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Za takových okolností vyplývá z čl. 3 Úmluvy povinnost nevyhostit jednotlivce do této země (viz Saadi proti Itálii, § 152; M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 365; Soering proti Spojenému království, § 90–91; Vilvarajah a další proti Spojenému království, § 103; H. L. R. proti Francii, § 34; Jabari proti Turecku, § 38; Salah Sheekh proti Nizozemsku, § 135).

94. Soud opakovaně vyslovil názor, že mučení, nelidské či ponižující zacházení musí dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby je bylo možno zahrnout pod rozsah čl. 3 Úmluvy. Posuzování tohoto minima je relativní záležitostí; je nutno přihlédnout ke všem okolnostem případu, jako např. k délce takového špatného zacházení, k jeho tělesn ým a psychickým následkům, a v některých případech i k pohlaví, věku a zdravotnímu stavu oběti (viz mezi jinými Kudła proti Polsku, § 91, nebo M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 219).

95. Soud rovněž vyslovil závěr, že čl. 3 nelze interpretovat tak, že by zakládal povinnost smluvních stran zajistit obydlí každé osobě nacházející se v jejich jurisdikci (viz Chapman proti Spojenému království, § 99). Článek 3 rovněž nezakládá žádnou obecnou povinnost poskytovat uprchlíkům takovou finanční pomoc, jež by jim umožnila udržet si určitou životní úroveň (viz Müslim proti Turecku, § 85; M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 249).

96. V rozsudku ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku Soud nicméně dospěl k tomu, že zájem, o jaký v daném případě šlo, nebylo možno nahlížet dle výše uvedených hledisek. Na rozdíl od případu Müslim proti Turecku (viz § 83 a 84) byla v daném případě povinnost zajistit ubytování a slušné materiální podmínky zbídačeným žadatelům o azyl zakotvena v platné právní úpravě a příslušné řecké orgány byly povinny jednat v souladu s vnitrostátní právní úpravou transponující právo Evropské unie, konkrétně Přijímací směrnici. V uvedeném případě se stěžovatel dovolával proti řeckým orgánům toho, že v důsledku jejich záměrného jednání či opomenutí nebyl schopen reálně prosadit tato svá práva a zajistit své základní potřeby.

97. Ve stejném případu (§ 251) přiznal Soud značný význam postavení stěžovatele coby žadatele o azyl, a tedy jeho přináležitosti ke skupině značně znevýhodněných a zranitelných členů společnosti zasluhujících zvláštní ochranu. S odkazem na Ženevskou úmluvu, pravomoci a aktivity UNHCR a standard zakotvený v Přijímací směrnici Evropské unie poukázal Soud na existenci široké shody dosažené na mezinárodní a evropské úrovni ve vztahu k této nezbytnosti zvláštní ochrany.

98. Rovněž ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku (§ 252 a 253) Soud při posuzování otázky, zda může situace extrémní materiální nouze vést k odpovědnosti dle čl. 3 Úmluvy, zdůraznil, že nikdy dříve nevyloučil „možnou odpovědnost státu dle čl. 3 Úmluvy ve vztahu k takovému zacházení, které by stěžovatele zcela závislého na pomoci státu a nacházejícího se ve stavu vážného strádání či nouze neslučitelné s lidskou důstojností vystavilo nezájmu a netečnosti ze strany tohoto státu“ (viz Budina proti Rusku).

99. Konkrétně ve vztahu k nezletilým jedincům Soud opakovaně shledal, že mimořádnou zranitelnost dítěte je nezbytné zohlednit jako klíčový faktor převažující i nad úvahami spojenými s postavením dané osoby coby ilegálního přistěhovalce (viz Mubilanzila Mayeka a Kaniki Mitunga proti Belgii, § 55; Popov proti Francii, § 91). Děti mají speciální potřeby, které se vážou zejména k jejich věku a vysokému stupni závislosti, jakož i k jejich případnému postavení žadatele o azyl. Soud rovněž podotkl, že Úmluva o právech dítěte vyzývá státy, aby přijetím přiměřených opatření zajistily ochranu a humanitární pomoc dítěti, které usiluje o získání statusu uprchlíka, bez ohledu na to, zda toto dítě je či není doprovázeno svými rodiči (viz v tomto ohledu Popov proti Francii, § 91).

2. Použití uvedených zásad v projednávaném případě

100. Podstatou stížnosti stěžovatelů bylo tvrzení, že pokud by byli navráceni do Itálie „bez poskytnutí individuálních záruk vztahujících se k jim dostupné péči“, byli by vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení pramenícímu ze „systémových nedostatků“ v přijímací proceduře, jíž jsou podrobováni žadatelé o azyl.

101. Pro posouzení této stížnosti považuje Soud za nezbytné aplikovat obdobný přístup, jaký použil při rozhodování ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku, v němž se zabýval individuální situací stěžovatele ve světle celkových poměrů panujících v rozhodné době v Řecku.

102. Soud v prvé řadě poukazuje na svou dobře ustálenou judikaturu, podle které může vyhoštění žadatele o azyl některou ze smluvních stran vést k porušení čl. 3 Úmluvy, jestliže „existuje důvodná obava“, že daná osoba bude v přijímající zemi vystavena „reálné hrozbě“ mučení, nelidského či ponižujícího zacházení (viz § 93 výše).

103. Z rozhodnutí ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku je rovněž zřejmé, že domněnka, že stát zapojený do „Dublinského“ systému respektuje základní práva a svobody zakotvené v Úmluvě, není nevyvratitelná. Ve svém rozhodování dospěl Soudní dvůr Evropské unie k závěru, že domněnku dodržování závazků vyplývajících z čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie ze strany „Dublinských“ zemí lze vyvrátit v případě „systémových nedostatků v azylové proceduře a přijímacích podmínkách pro žadatele o azyl v příslušném členském státě, vedoucím k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny s žadateli o azyl přemístěnými na území tohoto členského státu“ (viz § 33 výše).

104. V případě osob navrácených dle „Dublinu“ může být domněnka, že členský stát, který je současně „přijímající“ zemí, dodržuje závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy, platně vyvrácena tehdy, pokud „existuje důvodná obava“, že daná osoba, jež má být navrácena, bude v přijímající zemi vystavena „reálné hrozbě“ zacházení v rozporu s tímto ustanovením.

Skutečnost, z čeho taková hrozba pramení, nemůže mít dopad na úroveň ochrany zaručenou Úmluvou či závazky plynoucí z Úmluvy pro stát, který nařizuje vyhoštění dané osoby. Nedává takovému státu možnost výjimky z povinnosti úplného a individuálního posouzení situace dotčeného jednotlivce a z povinnosti zdržet se vykonání rozhodnutí o vyhoštění v případě, že existuje hrozba nelidského či ponižujícího zacházení.

Soud rovněž podotýká, že shodný přístup sledoval ve svém rozsudku ze dne 19.2.2014 Nejvyšší soud Spojeného království (viz § 52 výše).

105. Soud tedy musí v projednávaném případě zjišťovat, zda ve světle celkové situace týkající se přijímací procedury, jíž jsou podrobeni žadatelé o azyl v Itálii, a s ohledem na specifickou situaci stěžovatelů existuje důvodná obava, že by stěžovatelé byli vystaveni reálné hrozbě zacházení neslučitelného s čl. 3 v případě jejich navrácení do Itálie.

a) Celková situace vztahující se k přijímací proceduře pro žadatele o azyl v Itálii

106. Ve vztahu k celkové situaci uvedl Soud ve svém rozsudku ve věci Mohammed Hussein a další proti Nizozemsku a Itálii (cit. výše, § 78), že Doporučení Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR a zpráva Komisaře pro lidská práva Rady Evropy, obojí zveřejněné v roce 2012, poukazovaly na celou řadu nedostatků. Tyto nedostatky jsou dle stěžovatelů „systémové“ a pramení ze zdlouhavosti identifikační procedury, nedostatečné kapacity přijímacích zařízení a životních podmínek v zařízeních, které jsou dostupné (viz § 56–67 výše).

i. Zdlouhavost identifikační procedury

107. Pokud jde o problémy vztahující se k namítané zdlouhavosti procesu zjišťování totožnosti, Soud podotýká, že totožnost stěžovatelů již byla určena a švýcarské i italské orgány v současnosti disponují všemi relevantními informacemi týkajícími se stěžovatelů. Dále podotýká, že italským orgánům trvalo zjištění identity stěžovatelů pouze deset dnů od jejich příjezdu do Stignana, navzdory tomu, že stěžovatelé předložili policejním orgánům falešné doklady (viz § 10 výše). V souladu s tím není tento aspekt stížnosti nadále přímo relevantní pro posouzení případu a Soud nepovažuje za nutné dále se jím zabývat.

ii. Kapacity přijímacích zařízení

108. Ve vztahu ke kapacitám ubytovacích zařízení určeným pro žadatele o azyl podložili stěžovatelé svá tvrzení detailními studiemi provedenými neziskovými organizacemi, podle kterých činil v roce 2011 počet žadatelů o azyl v Itálii 34 115 osob a v roce 2012 to bylo 15 715 osob, s tím, že tyto hodnoty v roce 2013 dále narůstaly. Podle zprávy SFH-OSAR [Švýcarská rada pro uprchlíky; Swiss Refugee Council] žilo v roce 2012 v Itálii 64 000 uprchlíků; nicméně v zařízeních CARA bylo v roce 2012 dostupných pouze 8 000 míst a čekací listiny byly natolik dlouhé, že většina žadatelů neměla reálné vyhlídky na umístění. Pokud jde o zařízení spadající pod síť SPRAR [Sistema di protezione per richiedenti asilo e rifugiati], zpráva SFH-OSAR uváděla 4 800 míst a 5 000 osob v pořadníku. Stejná zpráva uváděla, že podle dalších dvou organizací, Charity a JRS [Jesuit Refugee Service – Europe; Jezuitská služba pro uprchlíky – Evropa], pouhých 6 procent osob ubytovaných v zařízeních SPRAR – v nichž bylo navíc povoleno pobývat maximálně šest měsíců – bylo schopno najít si zaměstnání a integrovat se profesně do italské společnosti. Pokud jde o ubytovací centra zřizovaná a provozovaná obcemi, určená pro všechny jednotlivce nacházející se ve stavu nouze, nikoliv tedy pouze pro žadatele o azyl, jejich kapacity byly rovněž mnohonásobně menší, než bylo potřeba. Podle zprávy SFH-OSAR bylo v Římě k dispozici 1 300 míst a v pořadníku čekalo na umístění 1 000 osob s průměrnou čekací dobou tři měsíce. V Miláně bylo dostupných pouhých 400 míst a docházelo zde k systematickému rozdělování rodin.

109. Soud podotýká, že tyto údaje nebyly zpochybněny švýcarskou vládou, která pouze zdůrazňovala pokroky dosahované italskými orgány ve snaze co nejlépe se vypořádat s nekončícím přílivem žadatelů o azyl do země v posledních několika letech. Italská vláda ve svém vyjádření uvedla, že opatření přijatá italskými orgány se zaměřovala na zvýšení kapacit přijímajících středisek pro žadatele o azyl. Konkrétně v září 2013 bylo přijato rozhodnutí navýšit celkovou kapacitu systému SPRAR na 16 000 míst v průběhu let 2014 až 2016; 1 230 míst se již vytvořit podařilo, čímž byl celkový počet dostupných míst navýšen na 9 630 míst (viz § 78 výše).

110. Soud upozorňuje na to, že metody pro výpočet počtu žadatelů o azyl bez zajištěného ubytování v Itálii jsou sporné. Soud bez vstupování do této debaty ohledně přesnosti dostupných údajů považuje za postačující zohlednit očividnou nerovnováhu mezi počtem žádostí o azyl podaných v roce 2013, který dle italské vlády dosahoval ke dni 15. 6. 2013 celkem 14 184 žádostí (viz § 78 výše), a počtem ubytovacích míst dostupných v zařízeních sítě SPRAR (9 630 míst), v jejímž rámci by rovněž dle vyjádření italské vlády byli ubytováni i stěžovatelé (viz § 76 výše). Navíc vzhledem k tomu, že tento údaj o počtu žádostí o azyl se vztahuje pouze k prvním šesti měsícům roku 2013, je pravděpodobné, že tento údaj za celý rok byl významně vyšší, tudíž se zřejmě ještě prohloubila i nedostatečnost kapacity přijímacích zařízení sítě SPRAR.

Soud dále poukazuje na to, že ani švýcarská ani italská vláda se nevyjádřily v tom smyslu, že by kapacity systému SPRAR a CARAv součtu byly schopné uspokojit alespoň větší část, když ne celou poptávku po ubytování v těchto zařízeních.

iii. Podmínky v dostupných přijímacích zařízeních

111. Ve vztahu k podmínkám v dostupných zařízeních poukazují studie citované stěžovateli na určitá ubytovací střediska, v nichž je údajně běžný nedostatek soukromí, zdravotně závadné podmínky a dochází v nich k násilí (viz § 66 a 67 výše). Stěžovatelé sami měli být svědky násilných incidentů během jejich krátkého pobytu ve středisku CARA v Bari. Stěžovatelé rovněž uvedli, že v některých střediscích dochází k systematickému rozdělování členů rodiny.

112. Soud podotýká, že UNHCR ve svých doporučeních pro rok 2013 skutečně popisuje celou řadu problémů vztahujících se zejména k velmi rozdílné kvalitě poskytovaných služeb závisející na velikosti daného zařízení, jakož i k nedostatečné koordinaci na státní úrovni. Zatímco však UNHCR zejména v roce 2011 poukazoval na zhoršující se podmínky v přijímacích zařízeních a na přelidněnost ve střediscích CARA, nezmiňoval se UNHCR o situacích rozšířeného násilí či existenci zdravotně závadných podmínek, a dokonce oceňoval úsilí italské vlády o zlepšení podmínek v přijímacích střediscích pro žadatele o azyl. Komisař pro lidská práva ve své zprávě z roku 2012 (viz § 12 výše) rovněž popisuje existenci problémů v „některých přijímacích zařízeních“, a zejména vyjadřuje znepokojení ve vztahu k poskytování právní pomoci, sociální péče a psychologické pomoci v krizových přijímacích střediscích, ke zdlouhavosti procesu identifikace zranitelných osob a zachování rodin během jejich přemísťování.

113. Soud konečně podotýká, že na slyšení dne 12. 2. 2014 potvrdila italská vláda informaci, podle které krátce před příjezdem stěžovatelů do střediska CARA v Bari zde došlo k násilným incidentům. Vláda nicméně odmítla, že by docházelo k systematickému rozdělování rodin žadatelů o azyl, s tím, že takové případy nastaly ojediněle a na velmi krátkou dobu, zejména během identifikačních procedur.

114. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze současnou situaci v Itálii v žádném ohledu považovat za srovnatelnou se situací v Řecku v době rozhodování ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku (cit. výše), kdy Soud zejména poukazoval na dostupnost méně než 1 000 míst v přijímacích střediscích, která měla ubytovat desítky tisíc žadatelů o azyl, a v široké míře na existenci podmínek odpovídajících extrémní chudobě, jak je popsal stěžovatel. Tudíž je nasnadě, že přístup v projednávaném případě nemůže být tentýž jako ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku.

115. Jakkoliv struktura a celková situace týkající se podmínek přijímání žadatelů o azyl v Itálii nemůže sama o sobě představovat překážku pro navracení všech žadatelů po azyl do této země, výše uvedené údaje a informace nicméně vyvolávají vážné pochybnosti o současných kapacitách daného systému. V souladu s tím není dle Soudu možné považovat za nepodloženou možnost, že významný počet žadatelů o azyl zůstane bez ubytování nebo bude ubytován v přelidněných zařízeních bez jakéhokoliv soukromí či dokonce ve zdravotně závadných či násilných podmínkách.

b) Individuální situace stěžovatelů

116. Ve vztahu k individuální situaci stěžovatelů Soud podotýká, že podle zjištění italské policie a identifikačních formulářů přiložených k vyjádření italské vlády se manželé a jejich pět nejstarších dětí vylodili na pobřeží Kalábrie dne 16. 7. 2011 a byli bezodkladně podrobeni identifikační proceduře s ohledem na předložení falešných dokladů. Téhož dne byli stěžovatelé umístěni do přijímacího zařízení provozovaného obecními orgány města Stignano, v němž setrvali do 26. 7. 2011. Toho dne byli po zjištění jejich skutečné totožnosti převezeni do zařízení CARA v Bari. Toto středisko opustili stěžovatelé bez povolení dne 28. 7. 2011 a zamířili na neznámou destinaci.

117. Stejně jako nelze považovat celkovou situaci pro žadatele o azyl v Itálii za srovnatelnou se situací v Řecku, posuzovanou ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku (viz § 114 výše), rovněž i konkrétní situace stěžovatelů v projednávaném případě je odlišná od situace stěžovatele ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku. Zatímco v projednávaném případě byli stěžovatelé ihned pod kontrolou italských orgánů, stěžovatel ve věci M. S. S. byl nejprve zajištěn a posléze ponechán nutnosti postarat se sám o sebe bez jakýchkoliv prostředků k obživě.

118. Soud připomíná, že špatné zacházení musí dosahovat určité minimální úrovně závažnosti, má-li spadat pod čl. 3 Úmluvy. Posouzení tohoto minima je relativní; záleží na všech okolnostech daného případu, jako např. na délce trvání takového zacházení a jeho tělesných a duševních dopadech, a v některých případech i na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti takového zacházení (viz § 94 výše). Soud rovněž zdůrazňuje, že žadatelé o azyl jakožto „obzvláště znevýhodněná a zranitelná“ skupina osob zasluhují „zvláštní ochranu“ dle tohoto ustanovení (viz M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 251).

119. Požadavek „zvláštní ochrany“ žadatelů o azyl je obzvláště důležitý za situace, kdy dotčenými osobami jsou děti, a to s ohledem na jejich specifické potřeby a mimořádnou zranitelnost. To platí i tehdy, pokud jsou tyto děti usilující o získání azylu doprovázeny svými rodiči, jako je tomu v projednávaném případě (viz Popov proti Francii, § 91). V souladu s tím musí podmínky v přijímacích zařízeních pro děti usilující o získání azylu odpovídat jejich věku, aby bylo zajištěno, že tyto podmínky „v nich [nebudou] vyvolávat stres a úzkost, se zvlášť traumatickými následky“ (viz, mutatis mutandis, Popov proti Francii, § 102). Jinak by takové podmínky přesáhly stupeň závažnosti nezbytný pro uplatnění zákazu zakotveného v čl. 3 Úmluvy.

120. Jak již Soud uvedl výše, v projednávaném případě s ohledem na stávající podmínky přijímacího systému v Itálii, navzdory tomu, že tato situace není srovnatelná se situací v Řecku, jíž se Soud zabýval ve věci M. S. S., nelze považovat za nepodloženou možnost, že značné množství žadatelů o azyl navrácených do této země zůstane bez ubytování nebo budou ubytováni v přelidněných zařízeních bez jakéhokoliv soukromí, či dokonce ve zdravotně závadných a násilných podmínkách. Je tedy povinností švýcarských orgánů požadovat záruky ze strany jejich italského protějšku, že v případě jejich navrácení do Itálie budou stěžovatelé umístěni do takového zařízení a takových podmínek, které budou slučitelné s věkem jejich dětí, a že rodina nebude rozdělena.

121. Soud podotýká, že dle italské vlády patří rodiny s dětmi do obzvláště zranitelné kategorie osob a za normálních okolností jsou zařazovány do zařízení spadajících pod síť SPRAR. Tento systém jim zjevně zaručuje ubytování, stravu, zdravotní péči, přístup k italskému vzdělání, sociální péči a právní pomoci, odborné vzdělávání a přípravu a pomoc při hledání vlastního ubytování (viz § 86 výše). Italská vláda nicméně ani ve svém písemném, ani v ústním vyjádření neposkytla žádné další údaje o konkrétních podmínkách, jakým by byli ze strany italských orgánů podrobeni stěžovatelé.

Je skutečností, že na slyšení probíhajícím dne 12. 2. 2014 švýcarská vláda uvedla, že FMO byl vyrozuměn italskou vládou v tom smyslu, že pokud by byli stěžovatelé navráceni do Itálie, byli by ubytováni v Bologně v jednom ze zařízení financovaných Evropským uprchlickým fondem (viz § 75 výše). Nicméně při absenci podrobných a spolehlivých informací vztahujících se ke konkrétnímu zařízení, podmínkám přijímacího procesu a zachování celistvosti rodiny se Soud domnívá, že švýcarská vláda neobdržela dostatečné záruky, že v případě jejich navrácení do Itálie bude se stěžovateli nakládáno způsobem odpovídajícím věku jejich dětí.

122. Je nasnadě, že pokud by stěžovatelé byli navráceni do Itálie dříve, než švýcarské orgány obdrží individuální záruky ze strany italských orgánů, že se stěžovateli bude nakládáno způsobem odpovídajícím věku jejich dětí a že bude zachována celistvost rodiny, došlo by k porušení čl. 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy

123. Stěžovatelé namítali, že švýcarské orgány v rámci řízení týkajícího se navrácení stěžovatelů do Itálie dostatečně neposoudily jejich osobní okolnosti a nevzaly v potaz situaci jejich rodiny; toto řízení bylo dle stěžovatelů nadmíru formalistické a mechanické, nebylo-li vedeno přímo svévolně.

124. Švýcarská vláda se proti této námitce ohradila. Podle jejího názoru bylo riziko, že budou stěžovatelé vystaveni zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy, řádně posouzeno švýcarskými orgány dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o navrácení stěžovatelů do Itálie. Při pohovoru dne 15. 11. 2011 vedeném v jazyce pro ně srozumitelném byli stěžovatelé vyzváni, aby podrobně popsali možné důvody, pro které by neměli být navráceni do Itálie, odvolávali se ovšem pouze na všeobecné ekonomické důvody. Teprve po prvním zamítnutí jejich stížnosti Federálním správním soudem předložili stěžovatelé další podrobnosti vztahující se k podmínkám přijímací procedury v Itálii. V každém případě ani tyto nově poskytnuté informace nemohly změnit rozhodnutí o jejich navrácení a byly Federálním správním soudem v rozsudku ze dne 21. 3. 2012 zamítnuty.

125. V rámci slyšení konaného dne 12. 2. 2014 vláda uvedla, že švýcarské orgány neváhají použít doložku suverenity zakotvenou v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, pokud to považují za nezbytné. Toto tvrzení bylo doloženo příklady zprostředkovanými organizacemi AIRE Centre, ECRE a Amnesty International; z nich zhruba ve dvaceti případech se jednalo o případy navracení do Itálie.

126. Soud připomíná, že stížnost namítající, že navrácení stěžovatele do třetí země by jej vystavilo zacházení zakázanému dle čl. 3 Úmluvy, „povinně podléhá podrobnému přezkumu ze strany příslušného státního orgánu“ (viz Hirsi Jamaa a další proti Itálii, § 198). Tato zásada vedla Soud ke stanovení pravidla, že „účinný prostředek“ ve smyslu čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy vyžaduje v prvé řadě „nezávislý a důkladný přezkum“ každé stížnosti předložené osobou v takové situaci, v níž „existují podstatné důvody k obavám z reálné hrozby zacházení v rozporu s čl. 3“, a za druhé, „možnost odložit výkon napadaného opatření“ (tamtéž).

127. V projednávaném případě Soud podotýká, že se stěžovateli byl dne 15. 11. 2011 proveden pohovor ze strany FMO v jim srozumitelném jazyce, v němž byli požádáni o detailní popis možných důvodů, pro které by neměli být navráceni do Itálie.

128. Po rozhodnutí FMO ze dne 24. 1. 2012, kterým byla zamítnuta jejich žádost o udělení azylu a rozhodnuto o jejich navrácení do Itálie, byli stěžovatelé schopni dne 2. 2. 2012 podat stížnost k Federálnímu správnímu soudu. Před tímto soudem stěžovatelé uvedli, že podmínky v přijímacích zařízeních v Itálii představují porušení Úmluvy. Federální správní soud o této stížnosti rozhodl bezodkladně a zamítl ji dne 9. 2. 2012, tj. sedm dnů poté, co byla podána.

129. Po tomto zamítavém rozsudku se stěžovatelé rozhodli podat ve věci jejich žádosti o azyl k FMO žádost o obnovu řízení. Tato žádost zakládající se na přeformulovaném popisu pobytu stěžovatelů v Itálii, byla postoupena Federálnímu správnímu soudu, jenž ji klasifikoval jako žádost o revizi rozsudku ze dne 9. 2. 2012 a zamítl ji jako nepřijatelnou s tím, že se v zásadě jednalo toliko o nový popis skutkových okolností případu.

130. Soud poznamenává, že nebyla zpochybněna skutečnost, že v době vydání rozsudku Federálního správního soudu ze dne 9. 2. 2012 stěžovatelé nepředložili příslušným orgánům žádné důkazy na podporu svého tvrzení, že by v případě jejich navrácení do Itálie byla ohrožena jejich bezpečnost. Soud rovněž podotýká, že výše uvedený rozsudek Federálního správního soudu se jednoznačně vypořádával s konkrétní situací stěžovatelů jakožto rodinou s malými dětmi, podrobně se zabýval jednotlivými námitkami vznesenými stěžovateli a obsahoval úplné odůvodnění. Navíc Soud nerozpoznal v tomto rozsudku Federálního správního soudu sebemenší náznak svévole ve snaze nevzít v potaz přeformulovaný popis okolností pobytu stěžovatelů v Itálii při zamítnutí jejich žádosti o revizi jako nepřijatelné. Soud rovněž zdůrazňuje, že tento typ žádosti představuje typ mimořádného opravného prostředku a pokud jde o úvahy o skutkových okolnostech případu, může být prohlášen za přijatelný pouze v případě, že „stěžovatel dodatečně odhalí relevantní skutečnosti nebo nezvratné důkazy, o které nemohl opřít svou výpověď v původním řízení“ (§ 123 zákona o Federálním správním soudu); o takovou situaci se v daném případě nejednalo.

131. Rovněž skutečnost, že Federální správní soud v několika případech zamezil navrácení některých žadatelů o azyl do jiných „Dublinských“ zemí, včetně případu rodiny s malými dětmi, která měla být navrácena do Itálie, nebo takový převoz alespoň podrobil určitým podmínkám (viz § 26 a 27 výše), nasvědčuje tomu, že tento soud běžně provádí řádný a úplný přezkum každé individuální situace, a jak zdůrazňuje švýcarská vláda, neváhá využít „doložku suverenity“ zakotvenou v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení.

132. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelům byl dostupný účinný opravný prostředek ve smyslu jejich stížnosti dle čl. 3 Úmluvy. Jejich stížnost dle čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy musí tedy být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

[§ 133. – 143. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud čtrnácti hlasy proti třem rozhodl, že čl. 3 Úmluvy by byl porušen v případě, že by stěžovatelé byli navráceni do Itálie bez předchozího zajištění individuálních záruk švýcarskou vládou ze strany italských orgánů, že se stěžovateli bude nakládáno způsobem odpovídajícím věku dětí a že celistvost rodiny bude zachována.

S lítostí jsme nuceni vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodnutím většiny soudců velkého senátu, podle kterého by se Švýcarsko dopustilo porušení čl. 3 Úmluvy v případě, že by byli stěžovatelé navráceni do Itálie bez předchozího zajištění individuálních záruk švýcarskou vládou od italských orgánů, že se stěžovateli bude nakládáno způsobem odpovídajícím věku dětí a že bude zachována celistvost rodiny.

Počínaje rozsudkem ve věci Soering proti Spojenému království Soud důsledně zastává názor, že k porušení čl. 3 by došlo v případě, že by jednotlivec byl vyslán do třetí země, jsou-li dány podstatné důvody se domnívat, že by dotčený jednotlivec v případě jeho vydání či vyhoštění čelil reálné hrozbě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu v přijímající zemi. Odpovědnost spočívá v tom, že přímým důsledkem postupu zvoleného navracející zemí je vystavení dotčeného jednotlivce zakázanému špatnému zacházení. Takový postup vede k odepření základních práv stěžovateli v třetí zemi prostřednictvím procesu vyhoštění.

Jak Soud uvedl v rozsudku ve věci Soering, za normálních okolností vznikne taková odpovědnost dle Úmluvy za situace, kdy už k takovému porušení skutečně došlo; samotná možnost takového porušení není dostačující. Soud nicméně jasně naznačil, že „pokud stěžovatel namítá, že jeho vydání, bude-li rozhodnutí o něm vykonáno, by představovalo porušení čl. 3 vzhledem k předvídatelným důsledkům takového vydání do dožadující země, je nezbytné od této zásady ustoupit s ohledem na závažnost a nenapravitelnost namítané hrozící újmy, aby byla zajištěna účinnost záruky zakotvené v tomto článku“ (viz Soering proti Spojenému království, § 90–91). Absolutní povaha práv zaručených čl. 3 a nezvratitelnost následků mučení a jiných závažných podob špatného zacházení ospravedlňují povolání k odpovědnosti toho státu, který vystavil jednotlivce hrozbě takového zacházení. Hrozba musí být „reálná“ v tom smyslu, že takové nebezpečí musí být předvídatelné a dostatečně konkrétní.

V rozsudku ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku, v níž v době podání stížnosti k Soudu již došlo k vyhoštění stěžovatele z Belgie do Řecka, Soud shledal, že ponižující podmínky v zajišťovacím zařízení a životní podmínky v Řecku byly dostatečně známé před přemístěním stěžovatele a byly jednoduše zjistitelné z velkého množství zdrojů (§ 366).

V rozsudku ve věci M. S. S. Soud popsal nedostatky řeckého azylového řízení a životní podmínky žadatelů o azyl během jeho trvání. Systémové nedostatky a nedostatek ochoty Řecka se s nimi vypořádat byly zjevné.

V projednávaném případě vyplývá z popisu systému pro přijímání žadatelů o azyl v Itálii celá řada nedostatků, zejména kvůli stálému přílivu velkého množství těchto žadatelů. Italská vláda jako zúčastněná strana popsala, jakým způsobem se snaží s danou situací vypořádat. Je zřejmé, že je zapotřebí větších finančních prostředků pro zajištění přijatelných podmínek pro žadatele o azyl, zejména pro jejich zranitelnou skupinu jako jsou rodiny s dětmi.

Situaci v Itálii, jak správně posoudila rozhodující většina soudců, je třeba odlišit od situace převládající v Řecku v době rozhodování ve věci M. S. S., a struktura a celkový stav přijímacího systému v Itálii nemohou samy o sobě představovat překážku navracení všech žadatelů do této země (viz § 114 a 115 rozsudku). Náš závěr je v tomto shodný s rozhodující většinou, zejména v tom, že obecné nedostatky italského systému pro přijímání žadatelů o azyl nedosahují takové povahy či stupně, že by ospravedlňovaly plošný zákaz navracení rodin do této země.

Podotýkáme v tomto ohledu, že UNHCR žádnému „Dublinskému“ státu nevydal doporučení zdržet se navracení žadatelů o azyl do Itálie, zatímco tak výslovně učinil v případě navracení žadatelů do Řecka. Zprávy publikované vládními i nevládními institucemi a organizacemi týkající se podmínek přijímacího systému v Itálii vypovídají o nepochybně obtížné situaci. Nicméně rovněž dokazují, že Itálie není systémově neschopná zajišťovat podporu a zařízení pro žadatele o azyl; tyto zprávy zachycují podrobnou strukturu služeb a péče zaměřené na obstarání potřeb žadatelů o azyl. Některé z těchto zpráv, sestavené UNHCR a Komisařem pro lidská práva Rady Evropy, poukazují na nedávné pokroky ve snaze vyřešit některé z uvedených nedostatků. Rovněž podotýkáme, že ani UNHCR ani Komisař pro lidská práva nevyužili možnosti účastnit se řízení v projednávaném případu, zatímco v řízení ve věci M. S. S. to považovali za nezbytné.

Nabízí se tak otázka, zda tvrzení stěžovatelů týkající se podmínek v italských přijímacích zařízeních odhalují konkrétní riziko zacházení v rozporu s čl. 3 v jejich individuálním případě.

Při posuzování této otázky není postačující prokázat, že významné množství žadatelů o azyl je ponecháno bez ubytování nebo jsou ubytováni v zařízeních postrádajících dostatečné soukromí, či dokonce ve zdravotně závadných a násilných podmínkách. Musí být rovněž posouzeno, zda by individuální okolnosti vztahující se k stěžovatelům měly vést švýcarské orgány k závěru, že existovalo skutečné riziko špatného zacházení ze strany italských orgánů v případě navrácení stěžovatelů zpět do Itálie.

V projednávaném případě se italské orgány ujaly stěžovatelů ihned po jejich příjezdu do Itálie. Navzdory jejich nedostatečné spolupráci (prvotně předložili falešné doklady totožnosti) byli stěžovatelé identifikováni během desíti dnů a byli umístění do přijímacího střediska CARA v Bari.

Poukazujeme rovněž na to, že stěžovatelé vyslovili námitky vztahující se k situaci v přijímacích zařízeních jako takových a tvrzení, že životní podmínky během dvou dnů jimi strávených ve středisku CARA v Bari byly nepřijatelné z důvodu nedostatku soukromí a z toho pramenícího násilí. Podotýkáme ovšem, že stěžovatelé se v žádném okamžiku nedovolávali toho, že by byli podrobeni špatnému zacházení nebo rozděleni.

V tomto ohledu se situace stěžovatelů zásadně odlišuje od stavu extrémní hmotné nouze, kterou Soud shledal ve věci M. S. S. Dle našeho názoru tak životní podmínky, kterým byla vystavena rodina Tarakhelových po jejím příjezdu do Itálie, nebylo lze shledat takovými, že by překračovaly minimální hranici závažnosti nezbytnou pro to, aby jejich případ bylo možno podřadit pod čl. 3 Úmluvy.

Je zajímavé si povšimnout, že při prvním pohovoru vedeném Federálním úřadem pro migraci (FMO) v souvislosti s jejich žádostí o azyl ve Švýcarsku se stěžovatelé snažili odůvodnit svoji žádost tvrzením, že životní podmínky v Itálii jsou obtížné a že by první stěžovatel nemohl získat v této zemi práci. Stěžovatelé v dané době nevyslovili žádnou jinou námitku vztahující se k jejich osobní situaci nebo jejich nedávné zkušenosti s pobytem v Itálii.

Správní orgán tak podle našeho názoru dospěl ke správné úvaze, že „obtížné životní podmínky v Itálii nemají vliv na vykonatelnost výjezdního příkazu“.

Předloženy nebyly žádné informace týkající se ekonomické situace stěžovatelů nebo jejich možností obstarat si vlastní ubytování. Poukazujeme ovšem na to, že měli dostatek finančních prostředků na uhrazení cesty do Rakouska a následně do Švýcarska a nějaké prostředky k obživě během doby, kdy nebyli v péči italských, rakouských nebo švýcarských orgánů. Stěžovatelé by museli spoléhat na zajištění ubytování ze strany italských orgánů pouze v případě, že by si sami nemohli obstarat soukromé ubytování.

Ve světle výše uvedeného docházíme k závěru, že riziko, že by stěžovatelé byli vystaveni nelidskému či ponižujícímu zacházení nebylo dostatečně zřejmé, aby mohlo být Švýcarsko shledáno odpovědným za porušení čl. 3 v případě vykonání příkazu k přemístění stěžovatelů do Itálie.

Celkově vzato nám není zřejmé, jak je možné odklonit se od závěrů Soudu vyslovených v mnoha nedávných rozsudcích a odůvodnit obrat v naší dosavadní judikatuře v průběhu pouhých několika měsíců: viz Mohammed Hussein a další proti Nizozemsku a Itálii (rozhodnutí o nepřijatelnosti), v němž Soud jednomyslně shledal, že neexistují žádné systémové nedostatky a že se nelze domnívat, že by žadatelka o azyl a její dvě malé děti nezískaly přiměřenou podporu v případě, že by došlo k jejich navrácení z Nizozemska do Itálie. Stejný přístup byl přijat v dalších šesti případech týkajících se navracení do Itálie (viz Halimi proti Rakousku a Itálii; Abubeker proti Rakousku a Itálii; Daytbegova a Magomedova proti Rakousku; Miruts Hagos proti Nizozemsku a Itálii; Mohammed Hassan a další proti Nizozemsku a Itálii; Hussein Diirshi a další proti Nizozemsku a Itálii).

Nelze opomenout ani zásady zakotvené v právu Evropské unie, zejména pak ty, které jsou použitelné i pro Švýcarsko v souladu s asociační dohodou ze dne 26.10.2004. Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku citovaném výše v § 33 upozornil na to, že evropský azylový systém je založen na vzájemné důvěře a presumpci dodržování práva Evropské unie, a zejména základních práv a svobod, ze strany dalších členských států. Je pravda, že tato domněnka je vyvratitelná, „jestliže si [daný stát] musí být vědom toho, že systémové nedostatky v azylovém řízení a v přijímacích podmínkách pro žadatele o azyl v jiném členském státě dosahují takového stupně, že zakládají důvodnou obavu, že žadatel o azyl by mohl čelit reálné hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu daného ustanovení“ (viz N. S. proti Secretary of State for the Home Department a M. E., A. S. M., M. T., K. P., E. H. proti Refugee Applications Commissioner, Minister for Justice, Equality and Law Reform, SDEU C-411/10 a C-493/10, § 106).

Rozhodující většina odkazuje v § 104 tohoto rozsudku na odůvodnění Nejvyššího soudu Spojeného království v jeho rozsudku ze dne 19. 2. 2014, podle něhož by mělo být uvedené riziko posuzováno případ od případu bez ohledu na to, zda v přijímacím systému pro žadatele o azyl určitého státu existují systémové nedostatky či nikoliv.

Rádi bychom zopakovali, že v projednávaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by vyhlídky stěžovatelů v případě jejich navrácení do Itálie, ať již po materiální, tělesné či psychické stránce, naznačovaly dostatečně reálné a bezprostřední riziko strádání natolik závažného, aby je bylo možno podřadit pod čl. 3 Úmluvy. Nic nenasvědčuje tomu, že by rodina Tarakhelových byla ponechána bez podpory a bez možnosti péče v zařízeních zřizovaných v Itálii v souladu s legislativním nařízením č. 140/2005, o minimálních standardech přijímání žadatelů o azyl. Naopak, italské orgány vyrozuměly dotčenou vládu o tom, že stěžovatelům bude zajištěno ubytování v Bologně, v jednom ze zařízení financovaných Evropským uprchlickým fondem.

Rozhodující většina ovšem nepovažovala toto ujištění za dostatečné a požadovala podrobné a spolehlivé (sic) informace týkající se mnoha ohledů: přesného určení zařízení v dané destinaci, materiálních podmínek přijímacího procesu přizpůsobených věku dětí a zachování celistvosti rodiny.

Odpovědný stát se vyjádřil v tom smyslu, že spolupráce s italskými orgány, pokud jde o navracení osob vyžadujících zvláštní ochranu, jako jsou rodiny s malými dětmi, funguje dobře, zejména z důvodu přítomnosti švýcarského styčného úředníka v „Dublinském“ oddělení italského Ministerstva vnitra.

Je tedy nutné stanovovat do budoucna další požadavky vůči Švýcarsku – či případně vůči jakékoliv jiné zemi ve stejné situaci – navzdory skutečnosti, že nebyly prokázány ani systémové nedostatky, ani reálné a podložené riziko špatného zacházení?

Bude poskytnutí takových záruk požadováno ve prospěch všech žadatelů o azyl navracených do Itálie, když tito spadají dle rozsudku ve věci M. S. S. do skupiny obzvláště znevýhodněných a zranitelných osob vyžadující zvláštní ochranu, nebo jen pro rodiny s dětmi?

Pro švýcarské orgány bylo bezpochyby předvídatelné, že standard ubytování zprostředkovaný stěžovatelům v Itálii může být nízký. I kdyby však jeho podmínky byly obdobné podmínkám ve středisku CARA v Bari, nepředstavovaly by nelidské či ponižující zacházení co do druhu, stupně či intenzity (viz výše). Skutečnost, že by se dotýkaly i dětí, které jsou obzvláště zranitelné, nás nevede k jinému závěru. Je možné, že takové podmínky by v případě jejich dlouhého přetrvávání nakonec vedly k porušení čl. 3 Úmluvy. I kdyby se tak stalo, bylo by příliš dalekosáhlé shledávat švýcarské orgány odpovědnými za to, že nepředvídaly takovou možnost při posuzování případného rizika. Namísto toho by se z tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy zodpovídala Itálie, smluvní strana Úmluvy, a stěžovatelé by stále měli možnost odvolat se k italským orgánům.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.