RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC Dvořácek proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 12927/13)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

6. listopadu 2014

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Dvořáček proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,

Boštjan M. Zupančič,

Ganna Yudkivska,

Vincent A. De Gaetano,

Helena Jäderblom,

Aleš Pejchal, soudci,

a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 14. října 2014,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 12927/13) směřující proti České republice, kterou dne 12. února 2013 podal Soudu Karel Dvořáček („stěžovatel“), občan České republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupují B. Rittichová a M. Matiaško, právníci nevládní organizace Mental Disability Advocacy Center (MDAC) se sídlem v Budapešti, a D. Záhumenský, předseda Ligy lidských práv a advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory.

Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.

3. Stěžovatel zejména nesouhlasí s podmínkami ochranného léčení, kterému byl podroben v psychiatrické léčebně, přičemž mimo jiné tvrdí, že mu byla léčba vnucena proti jeho vůli.

4. Dne 17. června 2013 byla stížnost oznámena vládě.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

5. Stěžovatel se narodil v roce 1971 a bydlí v obci Lipová-lázně.

1. Zdravotní stav stěžovatele a jeho hospitalizace v Psychiatrické léčebně
   Šternberk

6. V roce 1999 byla stěžovateli diagnostikována Wilsonova nemoc, dědičné onemocnění související s hromaděním mědi v organismu a projevující se mimo jiné postižením jater a nervového systému a změnami povahových vlastností; není-li tato choroba nepřetržitě léčena, vede k postupnému zhoršení zdravotního stavu nemocného nebo dokonce smrti. Stěžovateli bylo onemocnění diagnostikováno již v pokročilém stadiu nemoci, kdy začal mít problémy s vyjadřováním a pohyblivostí a trpět hebefilní poruchou (sexuální zaměření na pubescenty), považovanou za formu pedofilie; podle znalců je u stěžovatele tato porucha způsobena změnou jeho osobnosti v důsledku nemoci a neschopností udržovat normální sexuální vztahy, a nikoliv primární sexuální deviací.

7. Z důvodu hebefilního jednání byl stěžovatel opakovaně trestně stíhán pro trestné činy proti dětem mladším 15 let, mimo jiné pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, svádění k pohlavnímu styku a pohlavní zneužívání. V roce 2002 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a zároveň mu bylo uloženo ochranné léčení. Následně byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně Šternberk a v Psychiatrické léčebně Praha-Bohnice, v mezidobí byl podroben ambulantní léčbě. V březnu 2007 rozhodl Okresní soud v Olomouci o omezení právní způsobilosti stěžovatele, aby nemohl sám nakládat s peněžními částkami nad 8 000 Kč; soud mu také ustanovil jako opatrovníka jeho matku.

8. Jedno z trestních stíhání bylo dne 3. ledna 2007 zastaveno, protože stěžovatel nebyl v době činu trestně odpovědný. Usnesením ze dne 30. srpna 2007 vyhověl Okresní soud v Olomouci návrhu státního zástupce a podle ustanovení § 72 odst. 4 trestního zákona uložil stěžovateli ústavní ochranné sexuologické léčení namísto ambulantního léčení, které mu nařídil dne 16. srpna 2006 Obvodní soud pro Prahu 8. Soud vyslechl jako svědka stěžovatelova ošetřujícího psychiatra, který prohlásil, že stěžovatel odmítá léčbu antiandrogeny (které mají snížit hladinu testosteronu) s tím, že zhoršuje jeho zdravotní stav; v této souvislosti psychiatr uvedl, že tato léčba sice může mít vedlejší účinky, ale pokud se stěžovatel nebude léčit a zůstane na svobodě, může být nebezpečný. Jako znalce z oboru sexuologie vyslechl soud primáře Psychiatrické léčebny Šternberk, kde již byl stěžovatel dříve hospitalizován, který uvedl, že léčba antiandrogeny stav pacienta trpícího Wilsonovou chorobou nezhoršuje a je nezbytná pro utlumení projevů sexuální poruchy stěžovatele. Soud došel k závěru, že je pravděpodobné, že by se stěžovatel dopustil opětovně trestného jednání, neboť se neléčil, a je tedy třeba změnit jeho ambulantní ochranné léčení na ústavní ochranné léčení. Soud konstatoval, že toto opatření je rovněž v zájmu stěžovatele a že délka hospitalizace záleží na něm.

9. Dne 19. září 2007 Krajský soud v Ostravě toto usnesení potvrdil.

10. Stěžovatel byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně Šternberk od 13. listopadu 2007 do 4. září 2008; podmínky uvedené hospitalizace jsou předmětem této stížnosti.

11. Ze spisu vyplývá, že při přijetí stěžovatele do léčebny dne 13. listopadu 2007 stanovil primář a ošetřující lékař léčebný plán, který zahrnoval zejména odběry a stávající medikaci stěžovatele (která nezahrnovala antiandrogeny). Téhož dne stěžovatele rovněž vyšetřil psychiatr. Následně byla stěžovateli zajištěna i rehabilitace.

12. Dne 14. listopadu 2007 při vyšetření stěžovatele primář uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel odmítá kastraci pulpektomií a nechce užívat antiandrogeny, bude jeho hospitalizace pravděpodobně trvalého charakteru.

13. Ze zdravotnické dokumentace vedené psychiatrickou léčebnou mimo jiné vyplývá, že stěžovatel měl potíže s vyjadřováním a pohyblivostí, trpěl bolestmi zad, chtěl zůstat na lůžku, a dále se spis zmiňuje o stěžovatelově arogantním a občasném agresivním chování a jeho celkové nespokojenosti. Stěžovatel také od 22. listopadu 2007 žádal soud, aby změnil jeho ústavní léčení na ambulantní, přičemž vyjadřoval svou nespokojenost s hospitalizací a nesouhlas s medikamentózní léčbou. Stěžovatel ve svém deníku, který si v psychiatrické léčebně vedl, mimo jiné uvádí, že primář nikdy nesouhlasil s tím, aby si spolu promluvili, že se mu s personálem léčebny obtížně komunikovalo, protože měl potíže s vyjadřováním, a že jeho žádostem nikdy nebylo vyhověno.

14. Podle záznamu ve zdravotnické dokumentaci stěžovatele, který do ní zapsali tři lékaři (jedním z nich byl primář) při velké vizitě konané dne 3. prosince 2007, stěžovatel tento den souhlasil s léčbou antiandrogeny, které mu byly následně podávány nitrožilně jednou za čtrnáct dní. Během vizity, která proběhla dne 3. ledna 2008, neuplatnil stěžovatel vůči léčbě žádné výhrady. Poté, co stěžovatel vyjádřil dne 29. ledna 2008 s léčbou nesouhlas, bylo s primářem dohodnuto, že se mu budou antiandrogeny podávat pouze jednou za čtyři týdny. Po kontrole stěžovatelovy hladiny testosteronu, provedené dne 15. dubna 2008, se interval podávání antiandrogenů prodloužil na šest týdnů. Dne 28. července 2008 po aplikaci injekce projevil stěžovatel nespokojenost s léčbou s tím, že u něho dochází ke zhoršení neurologických příznaků. Dohodl se proto s ředitelem léčebny na hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v Olomouci, která proběhla od 11. do 14. srpna 2008. Až do opuštění léčebny stěžovatel žádnou další dávku antiandrogenů nedostal.

15. Blíže neurčeného dne navrhla Psychiatrická léčebna Šternberk soudu, aby změnil ústavní léčení stěžovatele na ambulantní. Primář, kterého soud vyslechl jako svědka, uvedl, že stěžovatel byl podroben standardní léčbě, kdy mu byly nitrožilně podávány antiandrogeny ve stále delších intervalech, a že hospitalizace podle jeho názoru splnila svůj účel. Stěžovatel prohlásil, že se léčbě podrobil, i když je přesvědčen, že má negativní vliv na jeho pohyblivost, a že ambulantní formou v ní bude pokračovat jedině tehdy, když o tom rozhodne jeho ošetřující psychiatr. Okresní soud v Olomouci, který vzal v úvahu skutečnost, že si stěžovatel sehnal chráněné sociální bydlení, ve svém usnesení ze dne 16. května 2008 dospěl k názoru, že změna prostředí společně s ambulantním léčením antiandrogeny může k potlačení nebezpečnosti stěžovatele v budoucnu postačovat, a změnil tak ústavní léčení stěžovatele na ambulantní sexuologickou léčbu.

16. Poté, co státní zástupce podal proti usnesení stížnost s tím, že proti stěžovateli byla zahájena nová trestní stíhání pro skutky spáchané v prosinci 2007 a že se stěžovatel nechce antiandrogeny léčit, nařídil Okresní soud v Olomouci vypracování znaleckého posudku o psychickém stavu stěžovatele. Před znalcem stěžovatel tvrdil, že se jeho nemoc v průběhu hospitalizace zhoršila, že trpí psychickými problémy, kdy má strach z nemocnice, kastrace, ponížení a ztráty důstojnosti, a že medikamentózní léčba pouze utlumuje jeho schopnost erekce, ale nezbavuje ho sexuální touhy a neumožňuje mu vést sexuální život s jeho přítelkyní, a konečně uvedl, že si přeje chodit na psychoterapii. Ve znaleckém posudku ze dne 30. července 2008 znalec M. K. konstatoval, že z okolností případu vyplývá, že samotná léčba antiandrogeny nezabrání stěžovateli v recidivě, že je možné jeho chování ovlivnit také jinými léky a že ústavní léčba již dosáhla maxima možného. Znalec uvedl, že bez komplexní léčby zahrnující farmakoterapii, psychoterapii a sociální péči, s jejichž pomocí by si stěžovatel uvědomil závažnost svého chování a podařilo se mu je zvládat, je tu zvýšená pravděpodobnost recidiv hebefilního jednání.

17. Krajský soud v Ostravě stížnost státního zástupce zamítl a stěžovatel byl propuštěn na svobodu usnesením tohoto soudu ze dne 4. září 2008, kterým bylo ústavní ochranné léčení nahrazeno léčením ambulantním.

18. V roce 2008 byly dvě série trestních stíhání týkajících se skutků, kterých se stěžovatel dopustil v letech 2007 a 2008, ukončeny zastavením trestního stíhání z důvodu, že stěžovatel nebyl v době činu trestně odpovědný.

19. Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného v říjnu 2009 na návrh stěžovatelovy matky pokročila stěžovatelova nemoc do té míry, že má velmi závažné důsledky, zejména v oblasti jeho pohyblivosti, vyjadřovacích schopností a fyzických funkcí; posudek rovněž konstatoval zhoršení jeho intelektuálních schopností. Znalec K. H. na základě vyjádření stěžovatele konstatoval, že jeho hospitalizace v Psychiatrické léčebně Šternberk nebyla účinná, protože cílem použité léčby bylo pouze utlumení sexuality podáváním léků a léčba se nezakládala na psychoterapii, která umožňuje stěžovateli do jisté míry jeho chování změnit a která je z hlediska možné recidivy účinnější než čistě represivní opatření, např. hospitalizace. Znalec proto doporučil stěžovateli ambulantní sexuologickou a psychiatrickou léčbu, a to zejména psychoterapii anebo, nebude-li úspěšná, farmakoterapii k utlumení jeho sexuality, případně kastraci, která by zajistila veřejné bezpečí a umožnila stěžovateli život mimo zdravotnické zařízení.

20. Znalec M. V. ve znaleckém posudku ze dne 23. dubna 2010 uvedl, že stěžovatel nemá i přes prováděnou psychoterapii dostatečný náhled a sebekritičnost, bagatelizuje své protiprávní jednání a snaží se vyhnout medikamentózní léčbě, která nicméně nepředstavuje u pacientů s Wilsonovou chorobou kontraindikaci. Ambulantní léčba tedy není účinná, jelikož stěžovatel nespolupracuje, a riziko recidivy pedofilních deliktů u stěžovatele přetrvává; stěžovatele lze proto mimo zdravotnické zařízení ponechat jen v případě, že by přijal farmakologickou léčbu zaměřenou na útlum jeho sexuální aktivity.

21. Dne 18. října 2010 Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2010, kterým bylo ambulantní ochranné léčení stěžovatele změněno na ústavní. Hospitalizace v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice, kterou stěžovatel nastoupil dne 10. ledna 2011, byla dne 29. listopadu 2012 na žádost psychiatrické léčebny prodloužena o dva roky.

22. Znalec R. G. ve svém posudku ze dne 20. února 2011 konstatoval, že ambulantní forma ochranné léčby je v případě pedofilie naprosto nepostačující. Vyjádřil názor, že pobyt stěžovatele na svobodě bez kastrace nebo sexuálně útlumové léčby je nebezpečný.

23. V ústavním znaleckém posudku, který byl v dubnu 2013 vypracován pěti znalci z oboru medicíny, dospěli tito znalci k závěru, že má-li být zabráněno opakování nevhodných sexuálních aktivit stěžovatele, je nutné ho buď izolovat od dětí a dospívajících, nebo medikamentózně tlumit jeho sexuální aktivitu.

24. Dne 13. července 2013 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. června 2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů, jichž se dopustil od podzimu 2008 do května 2009, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku podmíněně.

25. Dne 15. října 2013 vyhověl Městský soud v Brně žádosti stěžovatele a změnil jeho ústavní léčbu na ambulantní.

B. Procesní kroky stěžovatele, kterými napadal podmínky své hospitalizace v Psychiatrické léčebně Šternberk

26. Při všech těchto krocích stěžovatele zastupoval právník MDAC.

1. Primář

27. Dne 12. září 2008 podal stěžovatel primáři léčebny stížnost, v níž namítal, že se přes den nemohl zdržovat na lůžku a že neměl k dispozici skřínku na osobní věci, a dále na to, že ho sestry odmítaly vzít na procházku s ostatními pacienty. Ohledně nařízené léčby namítal, že nemohl v léčebně docházet na odpovídající psychoterapii, a dále si stěžoval na léčbu antiandrogeny, s níž nesouhlasil, ale smířil se s ní, neboť se obával, že nebude moci opustit léčebnu, protože mu nebyla nabídnuta žádná alternativní léčba. Konečně tvrdil, že na něho lékaři činili psychologický nátlak, aby se podrobil chirurgické kastraci, a že mu byla poskytnuta neadekvátní antidepresivní léčba.

28. Dne 26. listopadu 2008 primář léčebny stěžovatelovy námitky svým dopisem odmítl; mimo jiné uvedl, že některá omezení byla dána nevhodným chováním stěžovatele, a zdůraznil, že byl zvýhodněn oproti ostatním pacientům, neboť mu byly několikrát povoleny vycházky a mohl docházet k psychoterapeutovi mimo léčebnu.

2. Česká lékařská komora

29. Dne 17. října 2008 požádal stěžovatel Českou lékařskou komoru, aby přezkoumala postup lékařů působících v Psychiatrické léčebně Šternberk, kteří podle jeho názoru odpovídají za podmínky jeho hospitalizace, které kritizoval ve své stížnosti ze dne 12. září 2008.

30. Dne 31. března 2009 informovala Česká lékařská komora stěžovatele o tom, že disciplinární řízení zahájené s dotčenými lékaři bylo odloženo z důvodu, že stejné skutky jsou předmětem šetření Ministerstva zdravotnictví (viz níže).

3. Ministerstvo zdravotnictví

31. Dne 22. října 2008 podal stěžovatel Ministerstvu zdravotnictví stížnost na podmínky své hospitalizace, přičemž namítal, že v jeho případě nebyl respektován etický kodex lékařů a zdravotnických pracovníků nelékařských oborů a že došlo k porušení článku 3, čl. 5 odst. 1 písm. e) a článku 8 Úmluvy. Vedle námitek, které uplatnil ve své stížnosti ze dne 12. září 2008, kritizoval to, že se musel sprchovat s ostatními pacienty bez možnosti jakéhokoliv soukromí a za přítomnosti zdravotní sestry.

32. Ministerstvo zdravotnictví zahájilo šetření, v jehož rámci přezkoumal zdravotnickou dokumentaci stěžovatele nezávislý odborník, který se setkal se stěžovatelem; stěžovatel byl vyrozuměn o výsledku šetření dopisem ze dne 4. srpna 2009. Ministerstvo především uvedlo, že stěžovatel v průběhu hospitalizace neprojevil kritický postoj vůči svému deviantnímu chování, a případná psychoterapie proto nemohla být účinná, a dále konstatovalo, že stěžovatel odmítl testikulární pulpektomii a pokusil se zmanipulovat terapeutický proces. Dále ministerstvo poznamenalo, že vzhledem k tomu, že Psychiatrická léčebna Šternberk nemá k dispozici speciální oddělení pro ochranné sexuologické léčení, jsou pacienti, kterým byla taková léčba v této psychiatrické léčebně nařízena, umístěni na běžném psychiatrickém oddělení s otevřeným nebo uzavřeným režimem. Stěžovateli nebyla přidělena uzamykatelná skříňka z důvodu, že nebyl schopen dodržovat pravidla hygieny, a na lůžku nemohl setrvávat proto, že mu byla doporučena fyzická aktivita a rehabilitace jako prevence atrofie a kontraktury svalů. Navíc mu byl povolen na poměry léčebny nezvyklý počet vycházek v areálu léčebny i mimo něj. Pokud jde o dozor a přítomnost personálu ve sprchách, byla nutná s ohledem na motorické obtíže stěžovatele a na skutečnost, že nebyl schopen dodržovat pravidla hygieny. Ministerstvo dále uvedlo, že žádný nátlak na stěžovatele za účelem provedení kastrace nebyl prokázán a že stěžovatel mohl komunikovat s psychiatrem léčebny, jakož i se svou externí psychoterapeutkou. Na základě provedeného šetření dospělo ministerstvo k závěru, že etický kodex ani Úmluva v dané věci porušeny nebyly, nicméně konstatovalo, že došlo k pochybení, když soud nařídil umístění stěžovatele do psychiatrické léčebny, která nemá personál ani podmínky na to, aby poskytovala sexuologickou léčbu.

4. Veřejný ochránce práv

33. Blíže neurčeného dne zaslal stěžovatel stejné námitky veřejnému ochránci práv, který dne 10. června 2009 zahájil šetření za účelem zjištění, zda byla při hospitalizaci stěžovatele porušena jeho základní práva. V rámci tohoto šetření navštívili zaměstnanci Kanceláře veřejného ochránce práv Psychiatrickou léčebnu Šternberk, kde hovořili s ošetřujícím personálem a také získali kopii zdravotnické dokumentace stěžovatele.

34. Veřejný ochránce práv ve své odpovědi, kterou dne 16. února 2010 zaslal stěžovateli, uvedl, že stěžovatel byl ve Šternberku podroben farmakologické léčbě doplněné ergoterapií a psychoterapií. Třebaže stěžovatel při léčbě nespolupracoval, byla tato léčba méně restriktivní než obvykle, protože mu byly od počátku hospitalizace povoleny vycházky, s vý­jimkou případů, kdy byl velmi agresivní. K námitkám stěžovatele ohledně podmínek hospitalizace veřejný ochránce práv konstatoval, že se personál snažil zachovat stěžovatelovu pohyblivost, a proto mu nedovolil ulehnout na lůžko, kdykoliv chtěl; dále uvedl, že stěžovateli sice nebyla přidělena z hygienických důvodů osobní skříňka, ale mohl si své věci ukládat u personálu. Veřejný ochránce práv dále uvedl, že přítomnost personálu ve sprchách byla nezbytná k zajištění jeho hygieny, ale že mohl stěžovatel požádat o to, aby se mohl sprchovat sám jako poslední; nikdy si ale na nedostatek soukromí nestěžoval. Pokud jde o léčbu podstoupenou stěžovatelem, veřejný ochránce práv poznamenal, že provádění ochranného léčení není (na rozdíl např. od vazby) upraveno žádným právním předpisem a že je třeba postup léčebny posoudit z hlediska ústavního pořádku České republiky, Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a zákona č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu. V tomto ohledu veřejný ochránce práv uvedl, že mu nepřísluší posuzovat adekvátnost poskytované psychoterapie a že ošetřující lékaři popřeli, že by vyvíjeli jakýkoliv nátlak na stěžovatele v souvislosti s chirurgickou kastrací, a že měli za to, že léčba antiandrogeny je v jeho případě s ohledem na sexuální deviaci nutná; lékaři měli rovněž zmínit, že si stěžovatel nechce přiznat, že trpí sexuální úchylkou, a proto jakoukoliv léčbu odmítá. Ve svých závěrech veřejný ochránce práv nezjistil pochybení stran režimu, jemuž byl stěžovatel v Psychiatrické léčebně Šternberk podroben, ale rozhodl se vyzvat jejího ředitele k tomu, aby pacientům umožnil chodit do pokojů během dne, přidělil jim dostatečný počet skříněk, vyjma případů, kdy to představuje riziko pro hygienu, a aby lépe chránil soukromí pacientů ve sprchách.

35. Dopisem ze dne 3. března 2010 sdělil veřejný ochránce práv řediteli závěry svého šetření ve věci stěžovatele, podle nichž byly stěžovatelem namítané zásahy odůvodněny jeho zdravotním stavem, měly zabránit jeho zhoršení a zajistit ochranu ostatních a byly přiměřené riziku hrozícímu cílům a zájmům chráněným zákonem, tj. v souladu s právními předpisy. Současně ředitele upozornil na určité skutečnosti, které dle jeho názoru v souladu s právními předpisy nejsou. Vyzval ho, aby pacientům umožnil přístup do jejich pokojů po celý den, zajistil jim více soukromí ve sprchách a dal jim k dispozici uzamykatelné skříňky. Veřejný ochránce práv dále ze stěžovatelovy zdravotnické dokumentace zjistil, že personál dal stěžovateli dne 28. listopadu 2007 injekci na zklidnění, aniž uvedl, jaké nebezpečné chování stěžovatele si takové opatření vyžádalo. Rovněž konstatoval, že dne 5. prosince 2007 bylo stěžovateli namísto utišujícího léku, o který žádal, podáno placebo; v této souvislosti veřejný ochránce práv zdůraznil, že podávání utišujících prostředků je vyhrazeno pro případy, kdy pacient představuje nebezpečí pro sebe nebo pro své okolí, a že použití placeba je problematické, zejména s ohledem na otázku svobodného a informovaného souhlasu. S ohledem na nedostatky, které ve věci konstatoval, vyzval veřejný ochránce práv ředitele léčebny, aby se k jeho zjištěním vyjádřil. Odpověď ředitele není Soudu známa.

5. Řízení na ochranu osobnosti

36. Dne 23. prosince 2009 podal stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě žalobu na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 a následujících občanského zákoníku, kdy po Psychiatrické léčebně Šternberk požadoval omluvu a částku 500 000 Kč (přibližně 19 280 eur) jako náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel tvrdil, že podmínky jeho hospitalizace a léčba porušily jeho právo na respektování soukromého života a představovaly mučení a nelidské či ponižujícímu zacházení; s odvoláním na věc Peers proti Řecku (č. 28524/95, rozsudek ze dne 19. dubna 2001, § 75) vedení léčebny vytýkal, že ke zlepšení podmínek jeho hospitalizace nepřijalo žádná opatření. Stěžovatel zejména kritizoval, že nemohl během dne odpočívat na lůžku, že jeho matrace byla ve špatném stavu, že neměl osobní skříňku a že se musel sprchovat spolu s ostatními pacienty za přítomnosti sestry. Dále si stěžoval, že nemohl pobývat pravidelně na čerstvém vzduchu a že mu nebyla zajištěna psychoterapie. Namítal také nátlak ohledně chirurgické a chemické kastrace. K posledně uvedené námitce stěžovatel uvedl, že nesouhlasil s léčbou antiandrogeny, ale výměnou za otevřený režim hospitalizace ji akceptoval; stěžovatel rovněž odkázal na zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (zprávy CPT) k dané problematice.

37. Ve svém vyjádření pro soud ze dne 21. února 2011 psychiatrická léčebna námitky stěžovatele odmítla:

– K námitce, že stěžovateli nebylo umožněno, aby zůstal přes den na lůžku, psychiatrická léčebna uvedla, že cílem léčby je nastolit režim, který odpovídá režimu běžného života, že stěžovatel využíval otevřeného režimu s možností vycházek, že se personál snažil udržet jeho pohyblivost a dále že kvalita lůžka stěžovatele byla dána technickými možnostmi léčebny a konečně že stěžovatel nikdy k těmto věcem nic nenamítal,

– K námitce ohledně nepřidělení osobní skříňky stěžovateli uvedla, že tomu bylo proto, že stěžovatel nebyl schopen dodržovat pravidla hygieny, a tedy z důvodu rizika nákazy, přičemž stěžovatel si mohl osobní věci ukládat u personálu léčebny,

– Ohledně sprchování psychiatrická léčebna konstatovala, že se pacienti mohou sprchovat každý den individuálně a jednou týdně se sprchují za přítomnosti personálu, který má dohlížet na jejich osobní hygienu, což bylo v případě stěžovatele nezbytné; pacienti také mohou požádat, aby se mohli sprchovat jako poslední, bez ostatních a za přítomnosti ošetřovatele-muže; stěžovatel však v tomto směru nikdy nic nenamítal.

– K možnosti pobývat venku psychiatrická léčba sdělila, že ochranné léčení je omezujícím opatřením, které omezení svobody předpokládá; i přesto byla stěžovateli 67krát povolena vycházka a 7krát vycházka mimo ústav a téměř každý den se procházel v areálu léčebny za doprovodu matky nebo přítelkyně; poté, co ho srazilo auto, mu však byla zakázána jízda na trojkolce.

– Pokud jde o psychoterapii, nemohl dle vyjádření léčebny stěžovatel na skupinovou psychoterapii docházet, a to kvůli svým problémům s vyjadřováním, byla mu však umožněna individuální sezení s psychologem léčebny, kterému ale stěžovatel předkládal žádosti, jež on nemohl řešit, stěžovateli byla dokonce nabídnuta partnerská terapie; léčebna uvedla, že s ohledem na to, jak nemoc stěžovatele pokročila, začala být psychoterapie nedostačující a omezila se na psychickou podporu, jíž se stěžovateli dostávalo po celou dobu hospitalizace, přičemž mu byly také umožněny konzultace u externího psychoterapeuta.

– Léčebna popřela jakýkoliv nátlak na stěžovatele ohledně chirurgické kastrace; k léčbě antiandrogeny uvedla, že stěžovatel tuto léčbu už dříve absolvoval a znal její účinky, ošetřující lékař ho rovněž seznámil s vedlejšími účinky této léčby; bylo na stěžovateli, aby se rozhodl, jestli tuto léčbu podstoupí, či nikoliv, s tím, že bez léčby by mu nebyl umožněn otevřený režim.

38. Dne 22. června 2011 se stěžovatel obrátil na soud s návrhem na rozšíření žaloby o další žalobní body, kdy do ní zahrnul dva incidenty (injekci utišujícího prostředku a použití placeba), ke kterým se vyjádřil veřejný ochránce práv ve svém dopise zaslaném řediteli léčebny dne 3. března 2010, o němž se stěžovatel právě dozvěděl.

39. Na jednání dne 23. června 2011 soud nejdříve rozhodl o tom, že se rozšíření žaloby stěžovatele nepřipouští, protože nebyla dodržena k tomu stanovená zákonná lhůta. Následně přistoupil k výslechu stěžovatele, jeho matky, přítelkyně a externí psychoterapeutky, dále osoby, která byla hospitalizována společně se stěžovatelem, lékaře, který stěžovatele ošetřoval v Psychiatrické léčebně Šternberk, a dalšího lékaře této léčebny; podle vlády tito lékaři, stejně jako později i primář, prohlásili, že chirurgickou kastraci nikomu nikdy nenabízeli. Na jednání dne 30. června 2011 soud vyslechl jednu ze zdravotních sester a psychologa Psychiatrické léčebny Šternberk, který uvedl, že se se stěžovatelem setkával dvakrát až třikrát týdně. Soud nechal poté přečíst písemné důkazy, včetně předchozích stížností stěžovatele, odpovědi příslušných orgánů a dokumenty, které obsahoval spis veřejného ochránce práv; návrh stěžovatele, aby byla do spisu zahrnuta jeho zdravotnická dokumentace, soud odmítl.

40. Rozsudkem ze dne 7. října 2011 Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele zamítl. Soud nejdříve shrnul všechny důkazy a připomněl, že hospitalizace stěžovatele byla ochranným opatřením uloženým v rámci trestního řízení, a dospěl k závěru, že žalovaná psychiatrická léčebna nejednala v rozporu se zákonem a nedopustila se vůči stěžovateli špatného zacházení. Postup léčebny se totiž odvíjel od osobnosti stěžovatele, jeho chování a zdravotního stavu, a nikoliv od technického vybavení léčebny a jejího vnitřního řádu, byť se veřejný ochránce práv snažil v rámci svého preventivního působení dosáhnout jeho zlepšení. Soud zejména uvedl toto:

– stěžovateli byl nařízen běžný režim a rehabilitace jako prevence atrofie a kontraktury svalů, ale když se jeho zdravotní stav zhoršil, mohl na lůžku odpočívat,

– stěžovatel neměl k dispozici osobní skříňku, protože nebyl s to dodržovat pravidla hygieny,

– z týchž důvodů se nemohl sám bez dohledu sprchovat, a nikdy nepožádal o to, aby se mohl sprchovat jako poslední,

– není pravda, že stěžovatel nemohl z léčebny vycházet, neboť měl téměř každý den povoleny vycházky,

– stěžovatel řádně nespolupracoval při psychoterapii, kterou mu poskytoval psycholog psychiatrické léčebny, a byly mu povoleny externí konzultace,

– léčba antiandrogeny je běžnou léčbou sexuálních deviací a jejím cílem je tlumení sexuální apetence: bez této léčby by stěžovateli nebyl umožněn otevřený režim a byl by pro společnost nebezpečný,

– stěžovatel neprokázal žádný nátlak ohledně chirurgické kastrace.

41. Dne 8. listopadu 2011 podal stěžovatel proti rozsudku odvolání, v němž krajskému soudu vytýkal nesprávné použití zásad, které Soud dovodil z článku 3 Úmluvy. Namítal, že krajský soud nepřipustil rozšíření žaloby ani zařazení jeho zdravotnické dokumentace mezi důkazy a k závěrům dospěl chybným způsobem, protože podle stěžovatelova názoru bylo jeho tvrzení podloženo provedenými důkazy.

42. Rozsudkem ze dne 3. dubna 2012 Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek potvrdil. Vrchní soud uvedl, že krajský soud řádně objasnil skutkový stav a uplatnil na něj příslušné právní závěry, a dále konstatoval, že je nepopiratelné, že postup psychiatrické léčebny vůči stěžovateli nebyl nestandardní; tento postup tedy nepředstavoval mučení ani nelidské či ponižující zacházení. Vrchní soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že sexuologická léčba stěžovatele byla uložena podle trestního řádu a v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. a) a e) Úmluvy, a že Psychiatrická léčebna Šternberk byla tedy povinna tuto léčbu stěžovateli poskytnout; poskytnutím léčby neporušila jeho práva na ochranu osobnosti. Naopak bylo na stěžovateli, aby se i přes své výhrady této léčbě, jakož i omezení svobody a všem opatřením, omezením a lékařským výkonům z toho vyplývajícím podrobil.

43. Dne 1. června 2012 podal stěžovatel proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu ústavní stížnost, v níž především tvrdil, že podmínky jeho hospitalizace v Psychiatrické léčebně Šternberk představovaly porušení článku 3 a 8 Úmluvy, neboť tam byl podroben utrpení a ponížení, které byly v rozporu s cílem uložené léčby. V tomto ohledu zdůraznil svou nejistou pozici vyplývající ze skutečnosti, že usnesení soudu nestanovilo délku jeho hospitalizace a že teoreticky mohl být vystaven namítaným podmínkám své detence po celý život. Pokud jde zejména o nátlak týkající se kastrace, vyslovil stěžovatel názor, že v případě zranitelných osob zbavených svobody lze považovat za nátlak rovněž opakované „doporučení“ v souvislosti s propuštěním na svobodu. S odvoláním na závěry Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) poukázal stěžovatel na skutečnost, že léčba antiandrogeny by se vždy měla opírat o pečlivé a individuální psychiatrické a lékařské vyšetření, že by tyto léky neměly být podávány proti vůli pacientů nebo jako podmínka jejich propuštění na svobodu a že pacienti by měli být o všech účincích takové léčby řádně informováni. V každém případě je podle jeho názoru pokus o nucenou chirurgickou kastraci a nedobrovolná léčba antiandrogeny v rozporu s právními předpisy účinnými v rozhodném období, a to především s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, a s etickým kodexem České lékařské komory.

44. Usnesením ze dne 7. srpna 2012 Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl, částečně pro nepřípustnost a ve zbývající části pro zjevnou neopodstatněnost. Ke stěžo­vatelovu požadavku, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Psychiatrické léčebny ve Šternberku vůči stěžovateli došlo k porušení jeho práv zaručených článkem 3 a 8 Úmluvy, Ústavní soud prohlásil, že není k projednání takového návrhu příslušný, přičemž připomněl, že ústavní stížnost může směřovat pouze proti trvajícímu zásahu; v projednávané věci však Ústavní soud nemůže zasáhnout, neboť se stěžovatel již v léčebně nenachází. Stěžovatel měl navíc doložit vyčerpání všech procesních prostředků, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje, v dané věci tedy nejen žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž také prostředky nápravy, které se nabízejí podle trestního řádu. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel žádal zrušení napadených soudních rozhodnutí, Ústavní soud uvedl, že mu nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by měl na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Při projednávání věci vyšly soudy z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak uplatnily příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvod­nění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za svévolná, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Podle Ústavního soudu stěžovatel pouze zopakoval námitky vycházející z jeho pohledu na věc, aniž by zpochybnil závěry soudů nebo soulad jejich rozhodnutí s Ústavou.

6. Trestní oznámení

45. Dne 10. září 2012 podal stěžovatel trestní oznámení namítající špatné zacházení, jehož byl obětí v Psychiatrické léčebně Šternberk a které vylíčil v žalobě na ochranu osobnosti ze dne 23. prosince 2009 (viz § 36 výše).

46. Dne 14. listopadu 2012 policie stěžovateli dopisem sdělila, že ukončila prověření jeho trestního oznámení a věc odložila. Policie dospěla k závěru, že stejnými skutečnostmi se řádně a důkladně zabýval Krajský soud v Ostravě v řízení na ochranu osobnosti a že z roz­sudku ze dne 7. října 2011 vyplývá, že žádná z námitek stěžovatele nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu.

47. Dne 11. února 2013 podal stěžovatel okresnímu státnímu zástupci v Ostravě žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a zahájení účinného vyšetřování, které by vedlo k potrestání osob konkrétně odpovědných za porušení jeho práv. Podotkl, že některé skutečnosti nebyly v rámci občanskoprávního řízení dostatečně objasněny a řada otázek a důkazů nebyla odpovídajícím způsobem posouzena.

48. Dne 26. února 2013 okresní státní zástupce věc odložil s odůvodněním, že orgány, které se věcí již dříve zabývaly, žádné špatné zacházení nezjistily.

49. Dne 6. dubna 2013 požádal stěžovatel Krajské státní zastupitelství v Ostravě o přezkoumání odpovědi okresního státního zástupce. Způsob vyřízení žádosti není Soudu znám.

50. Ústavní stížnost stěžovatele, v níž namítal, že jeho tvrzení o špatném zacházení nebyla účinně prošetřena, byla dne 21. srpna 2013 odmítnuta jako předčasná s tím, že krajské státní zastupitelství o jeho žádosti dosud nerozhodlo.

II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe

1. Trestní řád (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2008)

51. Podle ustanovení § 25 mohl soud upustit od potrestání, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud měl za to, že ochranné léčení zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest.

52. Podle ustanovení § 72 odst. 1 a odst. 2 písm. a) soud uložil ochranné léčení také v případě, kdy pachatel činu jinak trestného nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný, nebo tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný.

53. Podle ustanovení § 72 odst. 4 mohl soud uložit buď ambulantní ochranné léčení, nebo ústavní ochranné léčení, a to v závislosti na povaze nemoci a léčebných možnostech.

54. Podle ustanovení § 72 odst. 5 ochranné léčení trvalo, dokud to vyžadoval jeho účel. O propuštění z ochranného léčení rozhodoval soud.

B. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění účinném v rozhodné době), zrušený ke dni 1. dubna 2012 zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách

55. Ustanovení § 23 odst. 1 stanovilo povinnost zdravotnického personálu informovat pacienta o povaze poskytované zdravotní péče a každém léčebném výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích.

56. Podle ustanovení § 23 odst. 2 se vyšetřovací a léčebné výkony mohly provádět pouze se souhlasem nemocného nebo bylo-li možné tento souhlas předpokládat.

57. Podle ustanovení § 23 odst. 4 bylo možné bez souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné výkony, nebo bylo-li to dle povahy jeho onemocnění třeba, převzít nemocného do ústavní péče:

a) jednalo-li se o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž bylo možné uložit povinné léčení,

b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožovala sebe nebo své okolí,

c) nebylo-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jednalo-li se o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví,

d) jednalo-li se o nosiče nakažlivé nemoci podle zvláštního zákona.

58. Ustanovení § 27 a následující upravovala speciální zákroky, např. kastraci. Podle § 27a odst. 1 a 2 bylo možné kastraci provést pouze na žádost dotčené osoby a po schválení odborné komise, kterou tvořili právník, dva lékaři se specializací v příslušném oboru a dva další lékaři nezúčastnění na provádění lékařského zásahu. Před podáním žádosti musela být osoba náležitě informována lékařem o povaze lékařského zásahu s upozorněním na rizika a případné nepříznivé důsledky s ním spojené. Podle § 27c každý lékařský výkon, který nebyl v bezprostředním zájmu osoby, na které měl být proveden, bylo možno provést pouze s před­chozím písemným souhlasem takové osoby; před udělením souhlasu musela být osoba úplně informována o povaze výkonu a jeho rizicích.

59. Ke dni 1. dubna 2012 byl zákon č. 20/1966 Sb. zrušen zákonem č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, jehož § 38 odst. 5 v okamžiku nabytí účinnosti zákona stanovil, že pacientovi, který je nedobrovolně hospitalizován na základě rozhodnutí soudu, kterým mu bylo uloženo ochranné léčení, lze poskytnout bez jeho souhlasu pouze neodkladnou péči, která je v přímé souvislosti s důvodem hospitalizace. Tento zákon byl doplněn zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, který nabyl účinnosti taktéž dne 1. dub­na 2012 a který obsahuje zvláštní ustanovení týkající se ochranného léčení. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tohoto zákona stanoví, že pacient je povinen se podrobit individuálnímu léčebnému postupu stanovenému pro ochranné léčení, včetně všech zdravotních výkonů, které jsou součástí individuálního léčebného postupu; tím není dotčeno právo pacienta vybrat si z možných alternativ léčby nebo jeho právo na souhlas podle zákona č. 372/2011 Sb. pro jednotlivé zdravotní výkony, které bezprostředně nesouvisí s naplněním účelu ochranného léčení.

2. Zprávy veřejného ochránce práv

60. Ve své zprávě z dubna 2008 týkající se systematické návštěvy v Psychiatrické léčebně Šternberk, která proběhla v lednu 2008, veřejný ochránce práv mimo jiné uvedl, že se na oddělení 15A nacházejí společně nově přijatí pacienti s krátkodobě nebo dlouhodobě hospitalizovanými neklidnými pacienty, kteří jsou podrobeni farmakologické léčbě. Podle zprávy jsou ložnice přes den uzamčeny a pacienti do nich mají přístup, jen pokud o to požádají, a nemají k dispozici žádný soukromý prostor; ložnice jsou čisté, ale neosobní.

61. Ve své souhrnné zprávě o návštěvách v psychiatrických léčebnách (včetně Psychiatrické léčebny Šternberk), zveřejněné v září 2008, veřejný ochránce práv těmto léčebnám doporučil, aby snížily hluk v odděleních, kde jsou umísťováni pacienti na začátku hospitalizace, vytvořily v nich klidové zóny a umožnily pacientům přístup do jejich ložnic po celý den, aby se předešlo tomu, že polehávají ve společných místnostech, na chodbách a na zemi. Podle veřejného ochránce také musí mít všichni pacienti k dispozici soukromý prostor, kde by ukládali své osobní věci, např. uzamykatelnou skříňku. Veřejný ochránce práv dále poznamenal, že pacienti často musejí trávit celý den ve společných prostorách a ti pacienti, kteří sami nemohou vycházet, se dostávají na čerstvý vzduch velmi nepravidelně, protože není možné s ni­mi chodit ven individuálně; v tomto ohledu veřejný ochránce práv doporučil, aby léčebny zajistily všem pacientům možnost pobytu na čerstvém vzduchu. V některých případech nemají podle zprávy psychiatrické léčebny k dispozici psychologa nebo je velmi vytížen a každému z pacientů může věnovat jen pár minut. Veřejný ochránce práv rovněž upozornil na skutečnost, že někteří pacienti mužského pohlaví nesou špatně to, že se musí sprchovat za přítomnosti ženského personálu, a doporučil personálu zajistit pacientům ve sprchách více soukromí, umožnit jim sprchovat se jednotlivě, aniž o to musejí žádat, a vykonávat dohled ve sprchách jen v odůvodněných případech a osobami téhož pohlaví.

62. Při své následné návštěvě v Psychiatrické léčebně Šternberk v září 2009 veřejný ochránce práv konstatoval, že žádné z jeho doporučení nebylo realizováno. Nedostatečná součinnost ze strany vedení psychiatrické léčebny ho vedla k tomu, že v červnu 2010 vydal tiskovou zprávu, v níž kritizoval nerespektování práv a důstojnosti pacientů touto psychiatrickou léčebnou. Dále v tiskové zprávě uvedl, že právní úprava psychiatrické léčby pacientů, kteří k ní nedali souhlas, je v České republice nedostatečná a je na zákonodárci, aby provedl ustanovení Úmluvy o biomedicíně.

III. PŘÍSLUŠNÉ MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY

1. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením přijatá
   Valným shromážděním OSN dne 13. prosince 2006 a ratifikovaná
   Českou republikou dne 28. září 2009

63. Úmluva mimo jiné stanoví:

Článek 2 – Definice

Pro účely této úmluvy: (...)

„přiměřená úprava“ znamená nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními; (...)

Článek 14 – Svoboda a osobní bezpečnost

2. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí, aby osoby se zdravotním postižením, které byly jakýmkoli postupem zbaveny svobody, měly právo, na rovnoprávném základě s ostatními, na záruky uznávané mezinárodním právem v oblasti lidských práv a bylo s nimi zacházeno v souladu
s cíli a zásadami této úmluvy, včetně poskytnutí přiměřené úpravy.

B. Úmluva o lidských právech a biomedicíně přijatá dne 4. dubna 1997 v Oviedu, která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. října 2002

64. Příslušná ustanovení úmluvy stanoví následující:

Kapitola II – Souhlas

Článek 5 – Obecné pravidlo

Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dot­čená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svůj souhlas odvolat.

Článek 6 – Ochrana osob neschopných dát souhlas

1. S výhradou článků 17 a 20 uvedených níže může být proveden zákrok na osobě, která není schopna dát souhlas, pouze pokud je to k jejímu přímému prospěchu. (...)

3. Pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákrokem z důvodu duševního postižení, nemoci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby nebo instituce pověřených ze zákona. Dle možnosti se dotčená osoba zúčastní udělení zástupného souhlasu. (...)

Článek 7 – Ochrana osob s duševní poruchou

V souladu s podmínkami stanovenými v zákonu na ochranu těchto osob včetně právní úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání, může být osoba s vážnou duševní poruchou podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takové léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví.

C. Doporučení R (99) 4 Výboru ministrů členským státům ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob (přijaté dne 23. února 2009)

65. V příslušných ustanoveních tohoto doporučení se uvádí:

Část V – Zákroky v oblasti zdraví

Zásada 22 – Souhlas

1. Pokud je dospělá osoba, ačkoli je podrobena ochrannému opatření, schopna udělit svobodný a informovaný souhlas s určitým zákrokem v oblasti zdraví, může být tento zákrok proveden pouze s jejím souhlasem. Souhlas je povinna vyžádat osoba, která má zákrok provést.

2. Pokud dospělá osoba ve skutečnosti není schopna udělit svobodný a informovaný souhlas s určitým zákrokem, tento zákrok lze provést za předpokladu, že:

– zákrok je pro tuto osobu přímo prospěšný a

– byl schválen jejím zástupcem nebo úřadem, osobou či orgánem, které k tomu zmocňuje zákon.

Zásada 25 – Ochrana dospělých osob s duševní poruchou

Dospělá osoba se závažnou duševní poruchou může být v souladu s podmínkami, které zákon stanoví na její ochranu, včetně dohledu, kontroly a řízení o odvolání, podrobena zákroku směřujícímu k léčbě této poruchy bez jejího souhlasu pouze v případě, že hrozí závažná újma jejímu zdraví.

Zásada 28 – Přípustnost zvláštních pravidel pro určité situace

Vnitrostátní právní úprava může v souladu s příslušnými mezinárodními dokumenty upravit zvláštní pravidla pro opatření, která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod ostatních.

D. Doporučení R (2004) 10 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům
týkající se ochrany lidských práv a důstojnosti osob s duševní poruchou
(přijaté dne 22. září 2004)

66. Toto doporučení mimo jiné stanoví:

Článek 12 – Obecné zásady léčby osob s duševní poruchou

1. Osobám s duševní poruchou by měla být zajištěna léčba a péče poskytovaná dostatečně kvalifikovaným personálem na základě odpovídajícího individuálního léčebného plánu. Dle možnosti musí být léčebný plán vypracován po konzultaci s dotčenou osobou a její názor by měl být zohledněn. Tento plán by měl být pravidelně přezkoumáván a v případě potřeby upravován.

2. S výhradou ustanovení kapitoly III. a níže uvedených článků 28 a 34 lze léčbu osobě s du­ševní poruchou poskytnout pouze s jejím souhlasem, je-li způsobilá souhlas dát, anebo v případě, že k tomu způsobilá není, se souhlasem zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby nebo instituce pověřených ze zákona.

3. Pokud v naléhavých případech není možné takový souhlas získat, lze vykonat okamžitě veškerou léčbu duševní poruchy, která je z lékařského hlediska nezbytná k zamezení vážného poškození zdraví dotčené osoby nebo zajištění bezpečnosti jiných osob.

Kapitola III – Nedobrovolné umístění do psychiatrického zařízení
z důvodu duševní poruchy a nedobrovolná léčba duševní poruchy

Článek 16 – Působnost kapitoly III

Ustanovení této kapitoly se použijí na osoby trpící duševní poruchou, které

i. jsou schopny dát souhlas s dotčeným umístěním nebo léčbou a odmítnou jej dát, nebo

ii. nejsou schopny dát s dotčeným umístěním nebo léčbou souhlas a odmítají ji.

Článek 18 – Kritéria pro nedobrovolnou léčbu

Osoba může být podrobena nedobrovolné léčbě, jsou-li současně splněny následující podmínky:

i. osoba trpí duševní poruchou,

ii. stav osoby představuje skutečné nebezpečí vážného poškození jejího zdraví nebo pro jinou osobu,

iii. není k dispozici jiný méně invazivní prostředek pro poskytnutí odpovídající péče,

iv. byl zohledněn názor dotčené osoby.

Článek 19 – Zásady pro nedobrovolnou léčbu

1. Nedobrovolná léčba by měla:

i. reagovat na specifické klinické projevy a příznaky,

ii. být přiměřená zdravotnímu stavu osoby,

iii. být součástí písemného léčebného plánu,

iv. mít písemnou podobu,

v. případně by měla vést k co nejrychlejšímu možnému použití léčby, s níž osoba souhlasí.

2. Vedle podmínek stanovených v čl. 12 odst. 1 by měl být léčebný plán:

i. podle možnosti vypracován po konzultaci s dotčenou osobou a případně s jejím důvěrníkem, nebo se zákonným zástupcem dotčené osoby,

ii. v přiměřených intervalech přezkoumáván a je-li to nutné, upraven pokaždé, kdy je to možné, po konzultaci s dotčenou osobou, a případně po konzultaci s jejím důvěrníkem, nebo se zákonným zástupcem dotčené osoby.

3. Členské státy by se měly ujistit, že je nedobrovolná léčba poskytována pouze v odpoví­da­jícím prostředí.

Článek 20 – Řízení o rozhodnutí o umístění do psychiatrické léčebny
anebo nedobrovolné léčbě

Rozhodnutí

1. Rozhodnutí o nedobrovolném umístění osoby do psychiatrické léčebny by měl přijmout soud nebo jiný příslušný orgán. Soud nebo jiný příslušný orgán by měl

i. zohlednit názor dotčené osoby,

ii. přijmout rozhodnutí v rámci řízení upraveného zákonem na základě základní zásady, podle níž by se měl soud nebo jiný příslušný orgán s osobou setkat a zjistit její názor.

2. Rozhodnutí o nedobrovolné léčbě osoby by měl přijmout soud nebo jiný příslušný orgán. Soud nebo jiný příslušný orgán by měl

i. zohlednit názor dotčené osoby,

ii. přijmout rozhodnutí v rámci řízení upraveného zákonem na základě základní zásady, podle níž by se měl soud nebo jiný příslušný orgán s osobou setkat a zjistit její názor,

Zákon však může stanovit, že je-li osoba nedobrovolně umístěna do psychiatrického zařízení, může přijmout rozhodnutí o nedobrovolné léčbě lékař s požadovanými odbornými znalostmi a zkušenostmi, a to po vyšetření dotčené osoby a s ohledem na její názor.

3. Každé rozhodnutí o nedobrovolném umístění osoby do psychiatrické léčebny nebo o nedobrovolné léčbě osoby by mělo mít písemnou formu a stanovit lhůtu, po jejímž uplynutí musí být podle zákona rozhodnutí z úřední povinnosti přezkoumáno. Tím nejsou dotčena práva osoby na přezkum a opravné prostředky podle článku 25.

Řízení předcházející rozhodnutí

4. Nedobrovolná léčba nebo umístění do psychiatrického zařízení nebo jejich prodloužení by měly být možné pouze na základě vyšetření provedeného lékařem s požadovanými odbornými znalostmi a zkušenostmi a v souladu s platnými a spolehlivými profesními normami.

5. Tento lékař nebo příslušný orgán by měl zjistit názor blízkých dotčené osoby, ledaže si to dotčená osoba nepřeje, nebo to z praktických důvodů není možné nebo z jiných důvodů vhodné.

6. Zákonný zástupce této osoby by měl být informován a měl by být zjištěn jeho názor.

Článek 22 – Právo na informace

1. Osoby, které jsou nedobrovolně umístěny do psychiatrického zařízení nebo podrobeny nedobrovolné léčbě, by měly být neprodleně ústně a písemně informovány o svých právech a o opravných prostředcích, které mají k dispozici.

2. Tyto osoby by měly být pravidelně a odpovídajícím způsobem informovány o důvodech, o které se rozhodnutí opírá, a o hlediscích pro případné prodloužení nebo přerušení takového umístění nebo léčby.

3. Takové informace by měl obdržet případně i zákonný zástupce osoby.

Článek 24 – Ukončení nedobrovolného umístění v psychiatrické léčebně

1. Nedobrovolné umístění v psychiatrické léčebně nebo nedobrovolná léčba by měly být ukončeny, pokud již není splněno některé z kritérií odůvodňující toto opatření.

2. Lékař odpovídající za péči o dotčenou osobu by měl rovněž prověřit, zda již některé z pří­slušných kritérií není naplněno, ledaže si soud vyhradil odpovědnost za přezkum nebezpečí vážné újmy jiné osobě nebo svěřil takový přezkum zvláštnímu orgánu.

3. S výjimkou případů, kdy je ukončení opatření vázáno na rozhodnutí soudu, by měl mít možnost učinit kroky k ukončení opatření na základě výše uvedených kritérií lékař, odpovědný orgán a příslušná instituce.

4. Členské státy by se měly snažit, pokud je to možné, minimalizovat dobu nedobrovolného umístění v psychiatrické léčebně zajištěním vhodné poléčebné péče.

E. Zprávy o návštěvách, které vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení
a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT)

1. Zprávy o návštěvách vykonaných v České republice

67. V průběhu žádné z níže uvedených návštěv nenavštívil CPT Psychiatrickou léčebnu Šternberk.

a) Zpráva CPT o návštěvě České republiky ve dnech 27. března až 7. dubna 2006
a 21. až 24. června 2006, zveřejněná dne 12. července 2007 [CPT/Inf (2007) 32]

(...)

5. Léčba sexuálních násilníků

(...)

107. Všichni sexuální násilníci podstoupili v obou léčebnách léčbu na potlačení libida (také označenou jako „chemická kastrace“). Tato léčba byla běžná a výjimečně se prováděla také chirurgická kastrace. Jak pacienti, tak lékaři sdělili delegaci CPT, že všichni pacienti jsou zásadně léčeni medikamenty, takže pacienti jsou pak vnímavější k psychoterapii a jiným formám nemedikamentózní léčby. Několika pacientům, především těm, kteří spáchali vraždu, však byla doporučována chirurgická kastrace.

(...)

109. CPT soudí, že lékařské zákroky, především takové, které mají nevratné účinky na osoby omezené na svobodě, mohou být provedeny výhradně za svobodného souhlasu a plné informovanosti těchto osob. S vědomím velmi obtížné a slabé pozice osob omezených na svobodě je nutno zabezpečit, aby pacientův souhlas nebyl přímo či nepřímo udělen pod nátlakem a aby pacient měl pro své rozhodování k dispozici všechny důležité informace. CPT je dále názoru, že zásada „svobodného a informovaného“ souhlasu je těžko slučitelná se situací, kdy jsou individuální možnosti volby extrémně limitované: chirurgická kastrace, nebo pobyt v psychiatrické léčebně s nestanovenou délkou.

V České republice neexistovaly právní normy (například ministerské vyhlášky), profesní směrnice anebo etické kodexy týkající se výkonu chirurgické kastrace mimo ustanovení § 27a zákona o péči o zdraví lidu. Zdá se, že řízení léčby potlačení libida nepodléhá žádnému zákonnému ustanovení. Důležité procesní záruky, které se týkají řízení léčby potlačení libida a které zabezpečují svobodný a informovaný souhlas, jsou nedostatečně upraveny; patří sem typ informací, které by měly být pacientovi předány (včetně minimálních požadavků týkajících se kvality těchto informací); kritéria pro vykonání či nevykonání podobného zákroku či ošetření; možnost vnější konzultace (včetně druhého názoru).

CPT doporučuje, aby české orgány vypracovaly komplexní a podrobný postup (včetně náležitých záruk) léčby potlačení libida, který bude obsahovat ustanovení o:

– kritériích pro vykonání či nevykonání zákroku/léčení tohoto typu,

– informacích, které musí pacient obdržet,

– lékařském vyšetření před zákrokem a po něm,

– možnosti externí konzultace, včetně nezávislého druhého názoru.

110. V průběhu návštěvy nebylo možno poskytnout delegaci statistické údaje o pachatelích sexuálních trestných činů, kteří byli buď chemicky, anebo operativně kastrováni. Přesné statistiky o počtu znovu odsouzených osob (za sexuální trestní činy, které zahrnují násilí vůči druhé osobě) a přesný počet výše zmíněných dvou typů lékařských zákroků, vykonaných každý rok, nebyly k dispozici.

(...)

b) Zpráva CPT o návštěvě České republiky ve dnech 25. března až 2. dubna 2008,
zveřejněná dne 5. února 2009 [CPT/Inf (2009) 8]

(...)

A. Léčba sexuálních delikventů

(...)

3. Právní kontext

(...)

b. Ochranné léčení

17. Chirurgická kastrace po sexuálním deliktu je zpravidla prováděna v kontextu opatření ochranného léčení. Toto trestněprávní opatření již bylo popsáno ve zprávě CPT o návštěvě České republiky v roce 2002. Bude však užitečné připomenout některé jeho hlavní rysy. Ochranné léčení je nedobrovolná hospitalizace v psychiatrické léčebně u osob, které jsou považovány za částečně nebo zcela trestně neodpovědné za své činy. Jelikož české právo nestanoví minimální práh závažnosti, ochranné léčení může být uloženo za všechny druhy deliktů, včetně činů relativně drobné nebo nenásilné povahy. Ochranné léčení často následuje po výkonu trestu, ale může být soudem uloženo také přímo.

18. CPT v minulosti kritizoval různé aspekty tohoto ochranného léčení: neexistenci pravidelného přezkumu nedobrovolného převzetí k ochrannému léčení; výklad mnoha zdravotnických a právních odborníků, podle něhož z umístění do psychiatrické léčebny podle § 72 vyplývá povolení léčit pacienty bez jejich souhlasu.

V odpovědi na obavy vyslovené ve zprávě CPT o návštěvě v roce 2006 české orgány uvedly, že právní ustanovení upravující ochranné léčení budou novelizována. Delegace CPT byla v průběhu své návštěvy v roce 2008 skutečně informována, že dne 1. ledna 2009 vstoupí v platnost nový § 72 trestního zákona. Novelizovaný § 72 omezí délku ochranného léčení na nejvýše dva roky. Po uplynutí této lhůty bude pacient automaticky propuštěn, pokud příslušný soud nerozhodne o prodloužení tohoto opatření o další dva roky. Má-li soud za to, že propuštěný pacient představuje i nadále pro společnost riziko, propuštění z ochranné léčby může být doprovázeno soudně nařízeným dohledem po dobu nejvýše pěti let.

19. Nová právní úprava zřejmě řeší některé problémy, na které CPT v minulosti poukázal. Neřeší však znepokojení CPT, že nedobrovolné umístění v psychiatrické léčebně na základě trestněprávních ustanovení by nemělo zahrnovat povolení zdravotnickým pracovníkům vnucovat těmto pa­cientům varianty léčby. Pacienti nedobrovolně umístění v psychiatrické léčebně by měli být v zásadě v takovém postavení, aby mohli dát svobodný a informovaný souhlas s léčbou. Každý svéprávný pa­cient by měl být plně informován o zamýšlené léčbě a měl by mít příležitost odmítnout varianty léčby nebo jiný lékařský zákrok. Jakákoli výjimka z této základní zásady by měla být stanovena zákonem a týkat se pouze jasně a přesně vymezených výjimečných okolností.

(...)

4. Hlavní prvky léčby sexuálních delikventů

21. Za léčbu sexuálních delikventů, jimž bylo uloženo ochranné léčení, odpovídají „sexuologové“ (tj. kvalifikovaní psychiatři se specializací na léčbu deviantního sexuálního chování) ve spolupráci se zdravotními sestrami a psychology. Léčba osob ve výkonu ochranného léčení obvykle probíhá v psy­chiatrické léčebně a české věznice – s jedinou výjimkou – léčbu sexuálním delikventům nenabízejí.

(...)

23. V navštívených zařízeních byla zjištěna dobrá struktura léčby deviantního sexuálního chování. Obecně postupuje podle plánu vypracovaného po rozsáhlém diagnostickém hodnocení na základě pohovorů s pacientem, zkoumání písemných zpráv, např. policejních, falometrického testu, svědectví oběti a různých psychologických testů. Delegace se však rovněž setkala s chirurgicky kastrovanými pacienty, kteří takto rozsáhlým diagnostickým hodnocením neprošli.

Léčba se zaměřuje na změnu systému sexuální motivace delikventa s cílem řešení sexuální de­viace, která je jejím podkladem; pacienti se musí zejména učit o lidské sexualitě a jejích poruchách. Při tomto přístupu je delikt považován za výraz sexuální deviace; přesná povaha deliktu je tedy méně důležitá.

24. Léčba zahrnuje psychoterapii, skupinovou terapii a farmakologické zásahy. V psy­chiatric­kých léčebnách v Bohnicích a Havlíčkově Brodě mohli pacienti užívat výhod progresivního režimu s rostoucími výsadami; pacienti, kteří prokázali jasnou motivaci, mohli užívat vycházek v délce až 72 hodin relativně brzy po svém umístění.

25. V navštívených psychiatrických léčebnách se běžně podávají antiandrogeny; ve věznici v Kuřimi se antiandrogeny vzhledem k finančním omezením podávají pouze šest měsíců před přemístěním do psychiatrické léčebny.

Delegace CPT podávání antiandrogenů v navštívených zařízeních podrobně nezkoumala. Obecně však má CPT za to, že léčba antiandrogeny by měla být vždy založena na důkladném individuálním psychiatrickém a lékařském posouzení a že tyto léky by měly být podávány čistě dobrovolně. Stejně jako před zahájením jakékoli léčby by měl být pacient plně informován o všech potenciálních účincích a vedlejších účincích a měl by být schopen kdykoli svůj souhlas odvolat a léčbu přerušit. Dále by mělo být podávání antiandrogenů kombinováno s psychoterapií a jinými formami poradenství, aby bylo dálo sníženo riziko recidivy. Léčba antiandrogeny by také neměla být obecnou podmínkou pro propuštění sexuálních delikventů, nýbrž by měla být podávána vybraným jedincům na základě individuálního posouzení. CPT doporučuje, aby podávání antiandrogenů pacientům v ochranném léčení bylo přezkoumáno ve světle výše uvedených připomínek.

(...)

6. Závěr

42. Léčba sexuálních delikventů v ochranném léčení je v České republice systém vyvinutý a pro­váděný profesionály. Léčba postupuje podle léčebných plánů, které jsou založeny na rozsáhlém diagnostickém hodnocení, a může zahrnovat psychoterapii.

43. CPT však rozhodně odmítá jeden aspekt léčby sexuálních delikventů v České republice, a sice provádění chirurgické kastrace.

(...)

c) Zpráva CPT o návštěvě České republiky ve dnech 7. září až 16. září 2010,
zveřejněná dne 18. února 2014 [CPT/Inf (2014) 3]

(...)

E. Psychiatrická zařízení

(...)

4. Bezpečnostní opatření

118. Stejně jak tomu bylo během předcházejících návštěv v České republice, pacienti mohou být podrobeni nedobrovolné hospitalizaci buď podle § 191 písm. a) až g) občanského soudního řádu, nebo v případě duševně nemocných pachatelů po uložení opatření ochranné léčby podle trestního práva, v souladu s § 99 trestního zákoníku.

Pokud jde o druhé zmíněné opatření, CPT vyhodnotil ve své zprávě o návštěvě z roku 2002 právní bezpečnostní opatření týkající se ochranné léčby a doporučil, aby orgány České republiky zajistily automatickou revizi tohoto opatření v pravidelných intervalech. CPT s potěšením shledává, že toto doporučení bylo realizováno v trestním zákoníku z roku 2009: v § 99 odst. 6 tohoto zákoníku je uvedeno, že soud může uložit „ochrannou léčbu“ maximálně na dva roky. Pokud toto opatření není ukončeno před uplynutím této lhůty, může být prodlouženo o období trvající v každém jednotlivém případě maximálně dva roky, tudíž teoreticky na dobu neurčitou.

119. Nedobrovolnou léčbu i nadále upravuje § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966. Toto ustanovení se od návštěvy v roce 2006 nezměnilo.

V době své návštěvy v roce 2006 CPT zaznamenal, že existující legislativa byla často vykládána tak, že v případě nedobrovolné hospitalizace není vyžadován souhlas s léčbou. (...)

Jak již ale uvedl veřejný ochránce práv, příslušné tištěné formuláře dosud nebyly změněny a pacienti i nadále podepisují formuláře všeobecného souhlasu. CPT doporučuje, aby byl zaveden zvláštní formulář pro všechny lékařské zákroky, jež vyžadují souhlas pacienta, ve kterém musí být uvedeno, že pacient obdržel úplné informace o léčbě a že pacient má právo zrušit svůj souhlas, který předtím udělil. Tato pravidla musí být rovněž zahrnuta do budoucí právní úpravy týkající se duševního zdraví.

2. Zprávy týkající se návštěv v jiných státech

a) Zpráva CPT o návštěvě Dánska ve dnech 11. až 20. února 2008,
zveřejněná dne 25. září 2008 (CPT/Inf (2008) 26)

(...)

9. Herstedvesterský ústav

74. Následná specificky zaměřená návštěva Herstedvesterského ústavu se soustředila na dvě otázky, které byly důvodem znepokojení CPT v minulosti: léčba sexuálních delikventů podstupujících antihormonální terapii a postavení vězňů z Grónska. Ve zprávách o návštěvách v letech 1990 a 1996 Výbor tyto otázky podrobně zvážil a formuloval k nim řadu připomínek a doporučení.

a. Léčba sexuálních delikventů podstupujících antihormonální terapii

75. Ve zprávě o návštěvě v roce 1996 zdůraznil CPT, že zajištění skutečně svobodného a informovaného souhlasu pacientů s léčbou je obzvláště naléhavé v zařízeních, jakým je Herstedvesterský ústav, ve kterém jsou pacienty vězni. Souhlas daný pacienty této kategorie může být ovlivněn jejich trestněprávním postavením, zejména pokud čelí dlouhodobému – nebo dokonce doživotnímu – trestu odnětí svobody. Výbor doporučil učinit kroky k zajištění, aby podepsaný souhlas pacientů byl získán před započetím léčby léky na potlačování libida a aby takovým osobám bylo poskytnuto podrobné vysvětlení (a to i písemně) všech známých negativních účinků předmětných léků. CPT dále zdůraznil, že by měly existovat další záruky (např. podpora systému laických/právních „obhájců“) zajišťující, že souhlas takových vězňů s léčbou je za daných okolností co nejsvobodnější a nejinformovanější.

76. Během návštěvy Herstedvesterského ústavu v roce 2008 vyslechla delegace šest sexuálních delikventů postupujících léčbu za pomoci léků na potlačování libida (včetně jednoho, který byl podmíněně propuštěn a docházel do ústavu ambulantně), dva vězně ve stavu před započetím léčby a šest, kteří léčbu odmítli.

V případě prvně jmenované skupiny byl získán písemný souhlas dotčených osob před započetím léčby. Ukázalo se ovšem, že tyto osoby akceptovaly léčbu jako „jízdenku ke svobodě“ (tj. pod­míněnému propuštění, nebo přemístění do otevřené věznice), nikoli jako léčba toho, že s nimi není něco v pořádku, nebo že jsou dokonce nemocní. Vyslechnuté osoby uvedly, že v různých intervalech (jednou za dva týdny až jednou za dva měsíce) dochází za psychologem, neúčastní se však žádné skupinové léčby. Konzultace s psychiatrem byly údajně vzácné. Všechny osoby byly informovány o možných negativních vedlejších účincích léčby (tj. odvápnění kostí, poškození jater v závislosti na dávkování, přibrání váhy, zvětšení prsou a horečnaté stavy), někteří vězňové ale měli pocit, že informace nebyly úplné, a obávali se, že je pro ně léčba nebezpečná. U některých osob se projevovaly vedlejší účinky a byly jim na ně podávány léky.

Ze skupiny vězňů čekajících na započetí léčby jeden vězeň uvedl, že neobdržel písemně žádné informace o léčbě, nicméně po několika schůzkách se zpracovatelem případu a psychologem se rozhodl ji podstoupit, jelikož mu bylo sděleno, že bude přemístěn do otevřené věznice.

Někteří z vězňů, kteří léčbu odmítli, jelikož nebyli ochotni snášet její negativní vedlejší účinky, naznačili, že na ně byl činěn nátlak, aby léčbu přijali.

77. Na závěr návštěvy delegace CPT zdůraznila, že znalost možných pozitivních a negativních účinků antihormonální léčby na zdraví je zásadní pro to, aby souhlas s léčbou byl skutečně informovaný.

V reakci na předběžné postřehy delegace dánské orgány uvedly, že podmínky pro poskytování léčby potlačování libida vězňům jsou velice restriktivní, přičemž každoročně započínají tuto léčbu dva až čtyři vězňové. Farmakologická léčba potlačování libida je navrhována až poté, co všechny další možnosti byly vyčerpány, nebo jsou pokládány za nedostatečné pro vyloučení rizika recidivy sexuální delikvence. Léčba potlačování libida je kombinována s psychoterapií a jejím účelem je potlačením sexuálního libidinózního tlaku zabránit tomu, aby sexuální delikvent měl nutkavé a násilné sexuální představy, a tím se zabránilo páchání další sexuální trestní činnosti.

Podle úřadu je léčba započata až poté, co vězeň dal písemný informovaný souhlas. Během konzultace s externím endokrinologem je vězeň ústně a písemně informován o účincích a vedlejších účincích léků a následně je vyzván k podpisu prohlášení potvrzujícího, že tyto informace obdržel a že je ochoten léčbu podstoupit. Souhlas dotčené osoby je v Dánsku podmínkou pro léčbu duševně chorých osob. To se týká i osob, které podstupují léčbu potlačování libida. Typicky je však vězeň motivován skutečností, že bez započetí léčby potlačování libida nemůže získat povolení k vycházkám ani nemůže být podmínečně propuštěn.

Od roku 1997 jsou všechny případy týkající se léčby potlačování libida jako podmínky propuštění předkládány k souhlasu Radě soudního lékařství. Rada soudního lékařství, který je nezávislým orgánem, posoudí, zda psychoterapeutická léčba dostačuje ke snížení rizika recidivy podobné nebezpečné trestné činnosti. Farmakologická léčba potlačování libida může začít až poté, co Rada souhlasí s její nezbytností.

Dle stanoviska Herstedvesterského ústavu je většině vězňů podstupujících léčbu potlačování libida poskytována psychoterapie jako součást léčby. Terapeutická složka léčby má několikerý účel, zejména posoudit, zda se duševní stav vězně mění ve spojení s farmakologickou složkou léčby. Léčba potlačování libida je typicky poskytována dlouhou dobu, a proto někteří vězni mohou mít pocit, že než jim jsou uděleny výsady svobody, uplyne dlouhá doba. To může vězeň vnímat jako velice frustrující, přičemž může mít dojem, že mu léčba neposkytuje žádný prospěch.

78. CPT vzal vysvětlení podané dánskými orgány na vědomí. Vyplývalo by z něho, že léčba potlačování libida sexuálních delikventů je v současné době podřízena odpovídajícím zárukám. Ve světle informací získaných delegací během návštěvy Herstedvesterského ústavu však má Výbor za to, že by mělo být věnováno více pozornosti zajištění plného dodržování těchto záruk v praxi. Zejména by měla být věnována zvláštní pozornost tomu, aby souhlas vězňů s farmakologickou léčbou potlačování libida byl skutečně svobodný a informovaný. V této souvislosti by mělo být zlepšeno (ústní a písemné) poskytování úplných informací o známých negativních, jakož i pozitivních účincích léčby. Dále by na žádného vězně neměl být vyvíjen nátlak, aby farmakologickou léčbu potlačování libida přijal.

Navíc by vedle farmakologické léčby měla být vynaložena snaha o zesílení psychoterapie a poradenství za účelem snížení rizika recidivy.

(...)

b) Zpráva CPT o návštěvě Černé Hory ve dnech 15. až 22. září 2008,
zveřejněná dne 9. března 2010 (CPT/Inf (2010) 3)

103. Jak CPT zdůraznil již dříve, psychiatričtí pacienti by zásadně měli dostat možnost vyslovit s léčbou svobodný a informovaný souhlas. Přijetí osoby do psychiatrického ústavu na nedobrovolném základě – ať už v kontextu civilního, nebo trestního řízení – by nemělo bránit snaze obdržet informovaný souhlas s léčbou. Každý způsobilý pacient, ať už dobrovolný, či nedobrovolný, by měl být o zamýšlené léčbě plně informován a měl by mít příležitost léčbu nebo jakýkoli jiný lékařský zákrok odmítnout. Každá odchylka od této základní zásady by měla mít zákonný základ a měla být se vztahovat pouze na jasně a restriktivně stanovené výjimečné situace. (...)

Právní posouzení

1. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 3 ÚMLUVY
   v jeho HMOTNĚPRÁVNÍ části

68. Stěžovatel tvrdí, že podmínky ochranného léčení, kterému byl podroben v Psy­chiatrické léčebně Šternberk, zejména skutečnost, že mu léčebna nezajistila přiměřené úpravy odpovídající jeho postižení a podrobila ho nedobrovolné medikamentózní léčbě, představovaly mučení a nelidské a ponižující zacházení.

V této souvislosti se dovolává článku 3 Úmluvy, který zní:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

69. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.

1. K přijatelnosti

70. Vláda uvádí, že stěžovatel mohl jako preventivní prostředek nápravy podat návrh na ukončení ústavního ochranného léčení nebo požádat o vydání předběžného opatření, současně však připouští, že podáním žaloby na ochranu osobnosti stěžovatel splnil požadavek vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

71. Stěžovatel se domnívá, že mu nelze vytýkat pasivitu a že je třeba vzít v úvahu skutečnost, že Psychiatrická léčebna Šternberk neměla k dispozici žádný vnitřní mechanismus stížností.

72. Soud připomíná, že pokud jde o podmínky hospitalizace v psychiatrické léčebně, včetně nedobrovolného podávání léků, musí se stěžovatel – aby dostál povinnosti vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy – domáhat náhrady škody po léčebně, která se dopustila nesprávného postupu (mutatis mutandis, Sýkora proti České republice, č. 23419/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 89). V projednávané věci byla tato podmínka splněna, neboť stěžovatel takový návrh uplatnil v rámci žaloby na ochranu osobnosti.

73. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že tu není žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení účastníků

74. S odvoláním na článek 46 Úmluvy stěžovatel především tvrdí, že jeho případ není ojedinělý a svědčí o strukturálním problému podmínek panujících ve velkých psychiatrických zařízeních, která nezajišťují osobám se zdravotním postižením přiměřené úpravy.

75. Stěžovatel následně připouští, že je problematickým pacientem s mnoha potřebami, které jsou dány jeho duševní poruchou a tělesným postižením. Má nicméně za to, že když mu bylo uloženo ústavní ochranné léčení, měly mu příslušné orgány zajistit odpovídající péči a případně nezbytné úpravy podmínek, jak to přepokládá Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (Z. H. proti Maďarsku, č. 28973/11, rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, § 29 a 31). Přestože náleží ke zranitelné skupině (mutatis mutandis, Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42), byl umístěn do léčebny, která nebyla vybavena k tomu, aby mu poskytla odpovídající léčbu (viz § 32 výše), a která ho vystavila podmínkám a opatřením, jež s ohledem na jejich kumulativní účinek a délku hospitalizace dosahovaly stupně závažnosti požadovaného článkem 3 Úmluvy. Stěžovatel dále s odvoláním na věc Gorobet proti Moldavsku (č. 30951/10, rozsudek ze dne 11. října 2011, § 52), ve které se Soud zabýval námitkou týkající se nedobrovolné psychiatrické léčby z hlediska článku 3, nesouhlasí s tvrzením vlády, že by jeho námitky měly být přezkoumány spíše na poli článku 8.

76. Stěžovatel v této souvislosti podotýká, že musel spát ve staré opotřebované posteli, která nebyla uzpůsobena jeho stavu a zhoršovala bolesti jeho zad. Popírá tvrzení vlády, že na tuto skutečnost si během své hospitalizace nestěžoval, a domnívá se, že v každém případě musely být jeho zdravotní problémy, které byly zjevné, lékařskému personálu známy. Navíc i přes bolesti a potíže s chůzí nemohl během dne na lůžku odpočívat, protože jeho pokoj byl zamčený (viz také § 60 výše). Až na pár výjimek, kdy mu personál umožnil si na lůžku na několik hodin odpočinout, musel – jelikož nebyl schopný chodit ani sedět – odpočívat vleže na chodbách léčebny. Rovněž tvrdí, že mu personál s ohledem na jeho potíže s pohyblivostí nedovolil účastnit se pravidelně venkovních aktivit a v tomto ohledu mu neposkytl žádnou pomoc. Toto pochybení nemohlo být vyváženo tím, že se svými blízkými, kteří ho navštěvovali, mohl chodit ven, ani tím, mu byly povoleny vycházky a udělovány propustky. Stěžovatel dále namítá, že neměl k dispozici uzamykatelnou skříňku, do které by si mohl ukládat osobní věci, jak to doporučuje veřejný ochránce práv a CPT, a musel je proto pořád nosit s sebou v igelitové tašce. Neměl tedy příležitost vyvrátit názor lékařského personálu, že není schopen udržovat skříňku v pořádku, a ostatně i kdyby se ukázalo, že mu to jeho postižení nedovoluje, měla léčebna podle něj povinnost poskytnout mu pomoc. Stěžovatel konečně označuje jako ponižující to, že se musel sprchovat s ostatními za dohledu zdravotní sestry, a má za to, že mu léčebna měla umožnit sprchovat se individuálně i bez formální stížnosti z jeho strany.

77. Stěžovatel kritizuje zejména skutečnost, že mu léčebna neposkytla nezbytnou péči a že ho podrobila nedobrovolné medikamentózní léčbě. Namítá, že mu nebyla zajištěna odpovídající psychoterapie, třebaže se podle odborníků jedná o nejvhodnější metodu léčby jeho poruchy; podle jeho názoru neměl psycholog léčebny speciální vzdělání a byl velmi zřídka k dispozici, v důsledku čehož musel stěžovatel docházet na vlastní náklady na konzultace k externí psychoterapeutce. Navíc na něho měl být činěn psychologický nátlak, aby se podrobil chirurgické kastraci; v tomto ohledu je záznam primáře ze dne 14. listopadu 2007 v jeho zdravotnické dokumentaci v protikladu s tvrzeními lékařů předloženými vládou, kteří popřeli, že by kdy takový zákrok někomu nabízeli (viz § 39 výše). Stěžovatel dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že rozhodnutím soudu, kterým mu bylo uloženo ochranné léčení, nelze nahradit jeho souhlas s léčbou antiandrogeny, nazývanou též „chemická kastrace“, byly mu tyto léky podávány proti jeho vůli, bez důkladného a individualizovaného lékařského vyšetření, a aniž se mu dostalo nezbytných informací. Za takové situace považuje stěžovatel za irelevantní úvahy vlády ohledně účinnosti této léčby, jeho předchozích zkušeností s touto léčbou, jakož i údajné absence trvalých následků. Je naopak třeba zohlednit skutečnost, že se jednalo o invazivní léčbu se závažnými vedlejšími účinky, která zhoršovala jeho zdravotní problémy, zejména po stránce psychické a motorické, která sice tlumila jeho schopnost erekce, nezbavovala ho však sexuální touhy, a která mu neumožňovala, aby si ulevil masturbací nebo aby vedl sexuální život se svou přítelkyní. Léčba antiandrogeny mu tak způsobila velké psychické utrpení a vyvolala v něm pocit strachu, úzkosti a méněcennosti.

78. Na rozdíl od toho, co uvádí vláda, tedy stěžovatel tvrdí, že již od počátku a opakovaně projevoval svůj nesouhlas s léčbou antiandrogeny, to však vedlo pouze k tomu, že mu byly injekce podávány v prodloužených intervalech, nikoliv k přerušení léčby. S odvoláním na závěry CPT vyjádřené v bodě 109 zprávy CPT/Inf (2007) 32 (viz § 67 výše) zastává názor, že nelze hovořit o svobodném a informovaném souhlasu v situaci, kdy je mu dána pouze volba mezi lékařským zákrokem a neomezenou hospitalizací, a tvrdí, že státy mají zvláštní povinnost umožnit osobám se zdravotním postižením účinnou realizaci tohoto práva. Mimo to byla nedobrovolná léčba antiandrogeny v projednávané věci v rozporu se zákonem, jelikož zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinný v rozhodné době, neposkytoval žádný právní základ pro péči poskytovanou osobám v ochranném léčení a nestanovil odpovídající procesní záruky týkající se rozhodnutí o léčbě antiandrogeny.

79. Vláda je přesvědčena, že i když mohly podmínky detence stěžovateli způsobit určité nepohodlí nebo potíže, nedosáhly minimálního stupně závažnosti nezbytného pro porušení článku 3 Úmluvy; tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Vláda se domnívá, že léčebna adekvátně reagovala na problémy stěžovatele se zády tím, že mu doporučila cvičit, aby se u něho předešlo atrofii a kontraktuře svalů, a zajistila mu rehabilitaci, ale také tím, že mu umožnila odpočívat na lůžku vždy, kdy si na bolest zad stěžoval. Stěžovatel léčebně ostatně nikdy nenaznačil, že mu lůžko nevyhovuje. Vláda dále uvádí, že stěžovatel mohl pobývat na malé zahradě u budovy a od 20. prosince 2007 se nacházel ve volném režimu, což mu umožňovalo volně se pohybovat ve venkovních prostorách areálu léčebny, kde se často procházel zejména v doprovodu návštěv, a že mu bylo povoleno velké množství propustek z areálu léčebny a dokonce i dovolenek. Jen jednou, dne 27. března 2008, nemohl stěžovatel s ostatními na ergoterapii mimo budovu léčebny, jelikož v té době trpěl svalovou atrofií a lékař rozhodl, že bude moci na vycházky jen s doprovodem, aby se předešlo možnému zranění. Vláda rovněž upozorňuje na to, že stěžovatel uzamykatelnou skříňku k dispozici neměl, protože nebyl schopen ve svých věcech udržovat pořádek a dodržovat základní hygienu; osobní věci si nicméně mohl uschovat u personálu léčebny. Pokud jde o sprchování, stěžovatel proti společnému sprchování nikdy nic nenamítal, a proto mu ani nikdy nebyla nabídnuta možnost, aby se sprchoval jako první nebo poslední; sprchy přitom mohl využít každý den k individuálnímu sprchování. Mohl rovněž požádat o to, aby byl při sprchování přítomen muž ošetřovatel, navíc podle zdravotnické dokumentace tomu tak bylo ve čtrnácti případech z devatenácti.

80. Vláda v této souvislosti poznamenává, že veřejný ochránce práv ani soudy, které rozhodovaly o stěžovatelově žalobě na ochranu osobnosti, kteří se dostali do přímého kontaktu s dotčenými osobami, neshledali v postupu léčebny pochybení; stěžovatel nepředložil žádné přesvědčivé údaje, které by mohly zpochybnit skutková zjištění učiněná těmito orgány. V tomto ohledu je třeba upozornit na to, že nedostatky v činnosti léčebny, na které poukázal veřejný ochránce práv v tiskové zprávě z roku 2010, se situace stěžovatele netýkaly.

81. Vláda se dále s odvoláním na judikaturu Soudu domnívá, že námitku stěžovatele týkající se údajně nedobrovolné či neadekvátní medikamentózní léčby je namístě posoudit na poli článku 8 Úmluvy. Na poli článku 3 Úmluvy Soud nedobrovolně podstoupené lékařské zákroky hodnotí jen tehdy, když byly provedeny u osoby ve zranitelném postavení bolestivým či nešetrným způsobem (Nevmerzhitsky proti Ukrajině, č. 54825/00, rozsudek ze dne 5. dubna 2005) či dokonce za použití síly (Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006) anebo v případech neodůvodněných sterilizací provedených bez souhlasu žen (V. C. proti Slovensku, č. 18968/07, rozsudek ze dne 8. listopadu 2011). V pro­jednávané věci však stěžovateli nebyly antiandrogeny podávány proti jeho vůli, tato léčba měla právní a lékařské opodstatnění a neměla pro stěžovatele žádné trvalé následky.

82. Vláda tvrdí, že v projednávané věci dal stěžovatel k léčbě antiandrogeny svobodný a informovaný souhlas a terapie probíhala ve spolupráci s ním. Vláda uvádí, že podle zdravotnické dokumentace nebyly při přijetí do léčebny dne 13. listopadu 2007 tyto léky stěžovateli předepsány a byly mu podávány až od 3. prosince 2007, kdy s tím stěžovatel vyslovil ústně souhlas (viz § 14 výše). Pokaždé, kdy stěžovatel k této léčbě vyjádřil výhrady, tj. dne 29. ledna 2008 a 28. července 2008, mohl se sejít s primářem a bylo nalezeno řešení (tamtéž). Psychiatrická léčebna tedy postupovala v souladu s právní úpravou účinnou v rozhodné době, která sice byla méně podrobná než nyní platná právní úprava, avšak stanovila stejná pravidla a neumožňovala podávat antiandrogeny proti vůli pacienta. Podle zákona má pacient, kterému byla soudem uložena ústavní ochranná léčba, povinnost dodržovat individuální léčebný plán, nicméně má právo vybrat si z možných alternativ léčby; s vybranou variantou musí vyslovit svobodný a informovaný souhlas. Tuto věc je proto třeba odlišit od věci X proti Finsku (č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2007), protože rozhodnutí o uložení ochranného léčení nenahrazovalo souhlas stěžovatele s lékařskými zákroky tvořícími součást léčby.

83. Vláda v této souvislosti připomíná, že stěžovatel byl hospitalizován na základě rozhodnutí soudu, poté, co se dopustil sexuální trestné činnosti, jejíž obětí byly děti mladší 15 let, a z důvodu, že jeho pobyt na svobodě byl pro společnost nebezpečný. Stěžovatel byl opakovaně vyšetřen odborníky, kteří mu doporučili léčbu antiandrogeny; jednalo se o postup lege artis, pro který existovaly přesvědčivé lékařské důvody a který nepředstavoval u Wil­sonovy choroby kontraindikaci. Jak dokládají výpovědi lékařů před vnitrostátními soudy, stěžovatel byl řádně informován o důvodech, léčebném prospěchu a vedlejších účincích antiandrogenní léčby, se kterými byl ostatně obeznámen, jelikož se jednalo již o jeho třetí ústavní ochranné léčení. Vláda v této souvislosti poukazuje na to, že písemnou formu souhlasu platné vnitrostátní právní předpisy ani příslušné mezinárodní úmluvy nevyžadovaly.

84. Podle vlády nelze tvrdit, a ani CPT takový názor nezastává, že samotná skutečnost, že užívání antiandrogenů umožňuje rychlejší propuštění na svobodu, vylučuje, aby byl souhlas, který je k léčbě poskytnut dotčenou osobou, považován za svobodný a informovaný. Vláda je přesvědčena o tom, že skutečnost, že se stěžovatel dostal do situace, kde měl na výběr mezi užíváním antiandrogenů, které tlumí sexuální libido a výrazně snižují nebezpečnost osoby pro okolí, a umožňují tak relativně brzké propuštění na svobodu, a absolvováním toliko psychoterapie či socioterapie, kdy k odstranění rizika pro okolí může dojít až po výrazně delší době, neznamená, že je třeba souhlas stěžovatele v projednávané věci považovat za vynucený. Nelze pominout ani postoj stěžovatele, který bagatelizoval škodlivost svého jednání a nesnažil se své problémy řešit; navíc se při svém pobytu na svobodě v době, kdy podstupoval psychoterapii a neužíval antiandrogeny, dopustil trestného jednání.

85. Vláda nakonec poznamenává, že všechny orgány, které se stížnostmi či žalobou stěžovatele zabývaly, odmítly jako nepodložené stěžovatelovo tvrzení, že se léčbě antiandrogeny podvolil jen ze strachu z chirurgické kastrace. Žádný nátlak ze strany lékařů v tomto směru nebyl prokázán; stěžovatel mohl nanejvýše subjektivně pociťovat, že k tomu byl nucen. Medikamentózní léčba byla doplňována ergoterapií a psychoterapií, poskytovanou interně i externě; stěžovatel přitom s psychologem léčebny nespolupracoval a zjevně neměl zájem na nalezení řešení a jen si stěžoval na zacházení a dožadoval se privilegií. Konečně vzhledem k tomu, že sám primář byl sexuolog, vedení léčby stěžovatele bylo adekvátní a odpovídající.

2. Hodnocení Soudu

a) Obecné zásady

86. Soud připomíná, že k použitelnosti článku 3 Úmluvy je nezbytné, aby špatné zacházení dosáhlo určitého minimálního stupně závažnosti. Tento stupeň je relativní a jeho posouzení závisí na všech okolnostech daného případu, jako jsou délka daného zacházení, jeho fyzické a psychické dopady na danou osobu a případně též pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Tvrzení o špatném zacházení musí být podložena odpovídajícími důkazy (např. Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006, § 67; Bogumil proti Portugalsku, č. 35228/03, rozsudek ze dne 7. října 2008, § 68).

87. Stát by se měl ujistit, že každá osoba zbavená svobody – včetně osob hospitalizovaných nedobrovolně z důvodů duševního zdraví – je držena za podmínek slučitelných s res­pektováním lidské důstojnosti, že způsob výkonu opatření nevystavuje dotčenou osobu nepohodě nebo utrpení v intenzitě přesahující nevyhnutelnou míru utrpení, která je s každým zbavení svobody spjata, a že s ohledem na praktické požadavky hospitalizace jsou zdraví a pohoda nemocného adekvátně zajištěny (Parascineti proti Rumusku, č. 32060/05, rozsudek ze dne 13. března 2012, § 49).

88. Pro posouzení souladu podmínek poskytovaných osobě zbavené svobody s poža­davky článku 3 je v případě duševně nemocných třeba zohlednit jejich zranitelnost a v urči­tých případech také neschopnost uceleně či vůbec si stěžovat na dopady těchto podmínek na jejich osobu (Renolde proti Francii, č. 5608/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 120). Navíc osoby zasažené duševními potížemi se nesporně mohou cítit více v postavení podřízenosti a bezmocnosti. To vyžaduje zvýšenou pozornost při přezkumu toho, zda byla dodržena Úmluva (Herczegfalvy proti Rakousku, rozsudek ze dne 24. září 1992, § 82; Bureš proti České republice, č. 37679/08, rozsudek ze dne 18. října 2012, § 87). Jakkoli přísluší lékařským orgánům určit – na základě vědou uznaných zásad – léčebné prostředky, které mají být použity k ochra­ně tělesného a duševního zdraví nemocných, kteří nejsou schopni o sobě rozhodovat, a za které tedy nesou odpovědnost, nejsou takoví nemocní o to méně chráněni článkem 3 (Sławomir Musiał proti Polsku, č. 28300/06, rozsudek ze dne 20. ledna 2009, § 96).

89. Soud se v několika případech zabýval stížnostmi na špatné zacházení způsobené v rámci lékařských zákroků, kterým byli zadržení stěžovatelé podrobeni proti své vůli.

Ve věci Shtukaturov proti Rusku (č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008), která se týkala nezpůsobilé zletilé osoby trpící duševními potížemi a hospitalizované na žádost matky opatrovnice, měl Soud za to, že tvrzení stěžovatele ohledně nucené léčby nebyla prokázána, jelikož stěžovatel nijak nedoložil, že takovými léky skutečně léčen byl, nic nedokazovalo, že tyto léky měly nežádoucí účinky, na něž si stěžoval, a netvrdil, že by se jeho zdraví v důsledku léčby zhoršilo. Ve věci Naumenko proti Ukrajině (č. 42023/98, rozsudek ze dne 10. února 2004, § 114), která se týkala duševně zdravého vězně, Soud sice kritizoval velmi obecnou povahu formulací ve zdravotnické dokumentaci, neuvádějících, zda v každém konkrétním případě dotčená osoba souhlasila s léčbou, nebo zda naopak správa věznice musela vynutit léčbu silou, zároveň však konstatoval, že stěžovatel nepředložil dostatečně přesné a důvěryhodné důkazy, které by umožňovaly konstatovat zneužívající charakter takové medikamentózní léčby, byť i nedobrovolné.

90. Soud zejména uvedl, že opatření vyžadované terapeutickou nutností ve světle zavedených zásad lékařské vědy nelze obecně považovat za nelidské či ponižující zacházení (Herczegfalvy proti Rakousku, č. 10533/83, rozsudek ze dne 24. září 1992, § 82). Soud měl za to, že mu přesto přísluší se ujistit, že lékařská nutnost byla prokázána přesvědčivým způsobem (D. D. proti Litvě, č. 13469/06, rozsudek ze dne 14. února 2012, § 173; Bureš proti České republice, cit. výše, § 87) a že byly stanoveny a dodrženy procesní záruky, kterým by takové rozhodnutí mělo podléhat (Jalloh proti Německu, cit. výše, a další citovaná judikatura). Proto sterilizace neodpovídající bezprostřední nutnosti z lékařského hlediska a provedená bez informovaného souhlasu stěžovatelky byla posouzena jako zacházení dosahující stupně závažnosti vyžadovaného k použitelnosti článku 3 (V. C. proti Slovensku, č. 18968/07, rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, § 117-119).

b) Uplatnění těchto zásad na projednávanou věc

91. Předně je nutno podotknout, že podle vlády by stěžovatelova námitka, spočívající v údajně nedobrovolné či neadekvátní léčbě, měla být posouzena z hlediska článku 8 (viz § 81 výše). Soud má nicméně za to, že vzhledem k výslovnému nesouhlasu stěžovatele, náležitě zastoupeného, je třeba, aby se v tomto případě omezil na posouzení věci na poli článku 3.

i. Materiální podmínky hospitalizace v Psychiatrické léčebně Šternberk

92. Soud v prvé řadě konstatuje, že nařízením ochranného sexuologického léčení chtěl soud stěžovatele chránit, přičemž výslovně uvedl, že toto opatření je i v jeho zájmu (viz § 8 výše); bez dalších důkazů proto nelze dospět k závěru, že hospitalizace představovala „trest“ ve smyslu článku 3. V projednávané věci jde o to posoudit, zda podmínky, kterým byl stěžovatel v Psychiatrické léčebně Šternberk v průběhu přibližně deseti měsíců podroben, představovaly samy o sobě „nelidské či ponižující“ zacházení.

93. Stěžovatel brojí proti podmínkám hospitalizace v několika ohledech, konkrétně si stěžuje na lůžko nepřizpůsobené jeho potřebám, nemožnost odpočívat během dne na lůžku, nemožnost účastnit se pravidelně venkovních aktivit, nepřidělení skříňky na osobní věci a povinnost sprchovat se s jinými pacienty v přítomnosti zdravotní sestry. Tyto nedostatky podle něho prokazují absenci „přiměřených úprav“ ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Jakkoli je pravda, že některými z těchto otázek se Soud již ve své judikatuře zabýval, byť v jiných souvislostech (např. Price proti Spojenému království, č. 33394/96, rozsudek ze dne 10. července 2001, § 27; Moiseyev proti Rusku, č. 62936/00, rozsudek ze dne 9. října 2008, § 125; Aleksandr Makarov proti Rusku, č. 15217/07, rozsudek ze dne 12. března 2009, § 95), a že při posuzování podmínek zbavení svobody ve světle článku 3 je namístě brát do úvahy jejich kumulativní účinky a dobu trvání opatření (Kalashnikov proti Rusku, č. 47095/99, rozsudek ze dne 15. července 2002, § 95 a 102; Kehayov proti Bulharsku, č. 41035/98, rozsudek ze dne 18. ledna 2005, § 64), Soud není přesvědčen, že by si­tuace, v níž se stěžovatel nacházel, dosáhla zvýšeného stupně závažnosti, od kterého lze zacházení považovat za nelidské či ponižující.

94. Stejně jako vnitrostátní orgány, které vycházely především ze stanovisek lékařů, má Soud zejména za to, že i když nepochybně stěžovatelem kritizovaná omezení pro něj nebyla příjemná, byla většina z nich odůvodněná jeho zdravotním stavem a chováním. V tomto ohledu nelze přehlédnout úsilí lékařského personálu vynaložené za účelem sledování a zlepšování stěžovatelova stavu, nelze mu ani vytýkat, že by neudělal vše, co se od něho dalo přiměřeně požadovat s ohledem na onemocnění stěžovatele. Ze spisu zejména plyne, že v pro­jednávané věci byl dán lékařský důvod, akceptovaný rovněž veřejným ochráncem práv, pro to, aby stěžovateli nebyl dovolen pobyt na lůžku po celý den, přičemž cílem léčby bylo zavést režim odpovídající režimu běžného života a udržovat pohyblivost stěžovatele a zabránit atrofiím (viz § 34, 37 a 40 výše). Při neexistenci dostatečných informací podporujících tvrzení stěžovatele, že nebyl držen za slušných a důstojných podmínek, nevidí Soud žádnou jinou okolnost ve smyslu zvýšení utrpení neodlučně spojeného s hospitalizací, která by Soudu umožňovala učinit závěr, že stěžovatel byl obětí mimořádného utrpení, které by mohlo představovat zacházení rozporné s článkem 3.

ii. Léčba stěžovatele

95. Stěžovatel namítá, že mu léčebna neposkytla nezbytnou péči, zejména odpovídající psychoterapii, a že ho podrobila nedobrovolné medikamentózní léčbě, jakož i psychologickému nátlaku s cílem přimět ho k souhlasu s chirurgickou kastrací.

96. V projednávané věci je hlavní otázkou, ke které se Soud má vyjádřit, zda stěžovatel souhlasil s léčbou antiandrogeny, či nikoli. Byl-li totiž dán informovaný souhlas, jak tvrdí vláda, z hlediska článku 3 Úmluvy nevznikají žádné otázky (viz Bogumil, cit. výše, § 71).

97. Účastníci řízení nejsou v tomto bodě zajedno. Zatímco stěžovatel popírá, že by k předmětné léčbě souhlas udělil, a domnívá se, že usnesení soudu nařizující ochranné léčení nemohlo takový souhlas nahradit, vláda tvrdí, že byl obdržen ústní souhlas, a opírá se přitom zejména o zdravotnickou dokumentaci stěžovatele (viz § 14 výše). Potvrzuje dále, že usnesení o nařízení ochranného léčení nenahrazovalo souhlas stěžovatele s lékařskými zákroky, z nichž léčení sestávalo, a že právní řád neumožňoval nedobrovolné podávání antiadrogenů (viz § 82 výše). Soud je ovšem nucen konstatovat, podobně jako český veřejný ochránce práv (viz § 34 výše) a CPT (viz body 18 a 19 zprávy CPT/Inf (2009) 8 a bod 119 zprávy CPT/Inf (2014) 3, citované v § 67 výše), že v tehdy účinné právní úpravě byly mezery a že právní úprava byla v tomto ohledu nejasná a umožňovala lékařům nebo dokonce soudům (viz § 42 výše) domnívat se, že souhlas pacientů podrobených ochrannému léčení nařízenému soudem není nutný.

98. Soud, aniž by opomíjel obecný kontext případu, nicméně připomíná, že ve věci mající původ v individuální stížnosti by se Soud měl co nejvíce omezit na posouzení konkrétního případu, který mu byl předložen. V projednávané věci, zkoumané z hlediska článku 3, proto není úkolem Soudu posuzovat kvalitu právního základu, nýbrž ověřit okolnosti a způsob jeho použití na stěžovatele.

99. V projednávané věci ze zdravotnické dokumentace plyne (viz § 11–14 výše), a stěžovatel to nepopírá, že v průběhu prvních třech týdnů hospitalizace, kdy stěžovatel léčbu antiandrogeny zřetelně odmítal, mu tyto nebyly podávány. Ke změně došlo v souvislosti s vel­kou lékařskou vizitou dne 3. prosince 2007, kdy podle poznámky učiněné ve zdravotnické dokumentaci třemi lékaři včetně primáře stěžovatel léčbu antiandrogeny přijal; antiandrogeny mu následně byly podávány nitrožilní cestou jednou za čtrnáct dní. Před vnitrostátními orgány stěžovatel přitom tvrdil, že souhlasil s touto léčbou jen z obavy, že nebude moci opustit léčebnu, respektive z obavy z chirurgické kastrace (viz § 27 a 85 výše). Nyní tvrdí, že o svobodném a informovaném souhlasu nelze hovořit v situaci, kdy existuje pouze volba mezi lékařským zákrokem a neomezenou hospitalizací (viz § 78 výše).

100. V tomto ohledu má Soud zaprvé za to, že nebylo prokázáno, že by na stěžovatele byl vyvíjen nátlak, aby se podrobil chirurgické kastraci. Vyplývá to zejména ze závěrů vnitrostátních soudů, které vyslechly všechny dotčené lékaře stejně jako stěžovatele. Podle názoru Soudu nelze poznámku ze dne 14. listopadu 2007 (viz § 12 výše), konstatující, že stěžovatel odmítá kastraci pulpektomií, samu o sobě vykládat jako nátlak. Rovněž je třeba poznamenat, že chirurgická kastrace byla v dané době přísně regulována a podléhala svobodnému a informovanému souhlasu (viz § 58 výše).

101. Zadruhé ze spisu nevyplývá, že by léčebna podnikla jakýkoli kroky směřující k donucení stěžovatele, aby se podrobil léčbě antiandrogeny, jako je například interní postih nebo sdělení určené soudu upozorňující na nedostatek stěžovatelovy spolupráce při výkonu ochranné léčby.

102. Soud je konečně názoru, že skutečnost, že se stěžovatel nacházel v situaci, kdy mohl volit mezi přijímáním antiandrogenů, které výrazně snižují nebezpečnost dané osoby, a tak umožňují propuštění na svobodu v relativně krátkém čase, a léčbou spočívající výhradně v psychoterapii a socioterapii, která vylučuje nebezpečnost až po delším období, lze pokládat za určitý nátlak. Ačkoli se jedná o konstatování skutečnosti, volba mezi těmito možnostmi představovala pro stěžovatele složité dilema. Z rozličných odborných stanovisek je naproti tomu zřejmé, že sporná léčba byla opodstatněná lékařskými důvody a obzvláště doporučována v případě stěžovatele, jelikož byla účinnější než psychoterapie, která mu nezabránila v recidivě (viz § 16 in fine, 19–23 a 32). Kromě toho je třeba poznamenat, že závěry CPT, na které se stěžovatel odvolává v § 78 výše, se týkají jiné situace, a to situace, kdy dotčená osoba čelí velmi omezené volbě mezi chirurgickou kastrací a odnětím svobody na dobu neurčitou.

103. Soud rovněž konstatuje, že kdykoli stěžovatel vyjádřil k léčbě antiandrogeny výhrady, bylo nalezeno řešení (viz § 14 výše), aniž lze pokládat za prokázané, že bylo stěžovateli vnuceno. Medikamentózní léčba byla nadto doplněna ergoterapií a psychoterapií. Nelze proto dospět k závěru, že lékaři dotčené psychiatrické léčebny nesplnili svou povinnost chránit zdraví stěžovatele.

104. Za těchto okolností má Soud za to, že přestože složitá volba, kterou měl stěžovatel mezi přijetím léčby antiandrogeny a perspektivou hospitalizace na delší dobu, může představovat formu nátlaku, sporná léčba v projednávané věci odpovídala lékařské nutnosti. K této léčbě však existovaly alternativy, a proto otázkou, kterou zbývá rozhodnout a která zůstává předmětem sporu, je posouzení, zda byl v projednávané věci dán k léčbě informovaný souhlas. V tomto ohledu Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy vycházely z vyjádření léčebny, podle kterých byl stěžovatel s vedlejšími účinky léčby antiandrogenů obeznámen, neboť léčbu absolvoval již dříve, a byl o nich rovněž informován ošetřujícím lékařem (viz § 37 in fine). Soud sice nemá důvod o těchto vyjádřeních pochybovat, přesto má za to, že by situace byla jasnější, pokud by stěžovatelův souhlas byl dán písemně na zvláštním formuláři, v němž by byly uvedeny nezbytné informace o užitku a vedlejších účincích předmětné léčby a který by stěžovatele informoval o jeho právu vzít svůj původní souhlas kdykoli zpět (viz v tomto ohledu doporučení CPT citovaná v § 67 výše). Podle Soudu by takový způsob posílil právní jistotu všech dotčených osob. Jedná se ovšem o nedostatek spíše procesní povahy, který není s to porušit záruky článku 3 Úmluvy.

105. Jakkoli tedy posouzení skutkového stavu projednávané věci umožňuje pochopit pocity úzkosti a frustrace tvrzené stěžovatelem, nevyplývá z něj nic, co by umožňovalo Soudu konstatovat nade vši rozumnou pochybnost, že stěžovatel byl podroben nedobrovolné medikamentózní léčbě.

c) Závěr

106. Z výše uvedeného plyne, že poznatky, které má k dispozici, Soudu neumožňují konstatovat nade vši rozumnou pochybnost, že stěžovatel byl podroben zacházení závažnému natolik, aby spadalo do působnosti článku 3.

107. K porušení tohoto ustanovení v jeho hmotněprávní části tedy nedošlo.

2. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 3 ÚMLUVY
   v jeho procesní části

108. Na poli článku 3 Úmluvy v jeho procesní části stěžovatel tvrdí, že k prověření jeho tvrzení, že byl v době hospitalizace podroben špatnému zacházení, nebylo vedeno účinné vyšetřování. V tomto ohledu zdůrazňuje, že police jeho trestní oznámení odložila, aniž zahájila vyšetřování, a odkázala jen na výsledky občanskoprávního řízení ve věci žaloby na ochranu osobnosti; navíc mu to sdělila pouhým dopisem, proti kterému se nemohl odvolat. Podle stěžovatele byla policie povinna trestní řízení zahájit, shromažďovat důkazy a získávat další informace, které by jí umožnily přijmout formální rozhodnutí, a to buď o zahájení trestního stíhání, nebo o odložení věci bez dalšího. Navíc žádný z orgánů, na které se obrátil, nepožádal o zahájení trestního vyšetřování z vlastní iniciativy.

109. Vláda toto tvrzení odmítá. Předně má za to, že stěžovatel nepředložil státním orgánům žádné hájitelné tvrzení o špatném zacházení. Dále připomíná, že stát svou pozitivní povinnost vést účinné vyšetřování splní, poskytuje-li právní řád stěžovateli účinné občanskoprávní řízení za účelem určení odpovědnosti lékařů ve věci a případně uložení příslušné občanskoprávní sankce, kupříkladu přiznání odškodnění (V. C. proti Slovensku, cit. výše, § 125; Calvelli a Ciglio proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2002, č. 32967/96, § 51). V projednávané věci stěžovatel takový prostředek k dispozici měl, jelikož měl možnost zahájit řízení o žalobě na ochranu osobnosti, v jehož rámci soudy shromáždily množství důkazů a vyslechly celou řadu osob; stěžovatel se tohoto řízení účastnil osobně i prostřednictvím svého zástupce a mohl se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Rozhodnutí soudů jsou odůvodněna podrobně, důkladně a přesvědčivě; navíc vzhledem k tomu, že řízení trvalo dva roky a osm měsíců na třech stupních soudní soustavy, byl rovněž naplněn požadavek rychlosti (mutatis mutandis, V. C. proti Slovensku, cit. výše, § 127; N. B. proti Slovensku, č. 29518/10, rozsudek ze dne 12. června 2012, § 86).

110. Soud konstatuje, že tato námitka navazuje na námitku posouzenou výše a měla by být rovněž prohlášena za přijatelnou. Když totiž jednotlivec vznese hájitelné tvrzení o porušení ustanovení článku 3, pojem účinného opravného prostředku vyžaduje od státu provedení důkladného a účinného vyšetřování způsobilého odhalit a potrestat odpovědné osoby (např. Henaf proti Francii, č. 65436/01, rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, § 36). V pro­jed­návané věci má Soud za to, že stěžovatelova tvrzení týkající se špatného zacházení v psy­chiatrické léčebně jsou natolik závažná, že je lze pokládat za hájitelná a že takové vyšetřování odůvodňovala.

111. Soud rovněž připomíná, že s odkazem na případy, kdy předmětem sporu byly otázky z hlediska článku 2 Úmluvy ohledně tvrzených lékařských pochybení, Soud již na poli článku 3 dospěl k závěru, že pokud tak jako v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by lékaři jednali ve zlé víře s úmyslem se stěžovatelem špatně zacházet, pozitivní povinnost plynoucí z Úmluvy zavést účinný soudní systém nevyžaduje nutně ve všech případech prostředek trestněprávní povahy. Uvedená povinnost může být splněna také například tím, že daný právní systém poskytuje obětem opravný prostředek před občanskoprávními soudy, ať již samostatně, nebo v rámci trestněprávního řízení, umožňující určit odpovědnost dotčených lékařů a popřípadě se domoci uložení odpovídajících občanskoprávních sankcí, například náhrady škody a zveřejnění rozhodnutí (mutatis mutandis, V. C. proti Slovensku, cit. výše, § 123–129).

112. V projednávané věci stěžovatel od prosince 2009 usiloval o nápravu v řízení podle § 11 a následujících občanského zákoníku žalobou na ochranu osobnosti, přičemž se domáhal toho, aby se mu Psychiatrická léčebna Šternberk omluvila a poskytla mu náhradu nemajetkové újmy v penězích. V rámci tohoto občanskoprávního řízení mohl stěžovatel předložit s pomocí zástupce své argumenty, označit důkazy, které pokládal za relevantní a vhodné, a účastnit se kontradiktorních jednání, během kterých byly všechny dotčené osoby vyslechnuty. Stěžovatel se tedy mohl domoci toho, aby úkony personálu léčebny, které považoval za protiprávní, byly přezkoumány vnitrostátními orgány. Vnitrostátní soudy se zabývaly jeho věcí ve lhůtě, která nevyvolává žádnou zvláštní pochybnost (mutatis mutandis, V. C. proti Slovensku, cit. výše, § 127).

113. Je tedy namístě mít za to, že prostřednictvím řízení o žalobě na ochranu osobnosti stát v projednávané věci splnil svou povinnost vést účinné vyšetřování. Nelze proto vytýkat policii, na kterou se stěžovatel obrátil poté, co neuspěl v občanskoprávním řízení, že se opřela o výsledky tohoto řízení a trestní vyšetřování nezahájila.

114. Soud tedy uzavírá, že k porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části nedošlo.

3. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 13 ÚMLUVY

115. Stěžovatel též namítá, že ve vztahu k námitce založené na porušení článku 3 neměl k dispozici účinný prostředek nápravy. V tomto ohledu tvrdí, že žaloba na ochranu osobnosti se ukázala jako neúčinná a že jeho trestní oznámení nevedlo k zahájení vyšetřování. Odkazuje v tomto ohledu na článek 13 Úmluvy, který zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

116. Vláda tuto námitku odmítá. Opětovně tvrdí, že žádná z námitek stěžovatele není hájitelná ve smyslu článku 13 Úmluvy. Zdůrazňuje rovněž, že je-li stížnost k Soudu podána v okamžiku, kdy omezení svobody již bylo ukončeno, žaloba na náhradu škody – jako v pro­jednávané věci žaloba na ochranu osobnosti – představuje v zásadě adekvátní a dostatečný vnitrostátní prostředek nápravy (např. Łomiński proti Polsku, č. 33502/09, rozhodnutí ze dne 12. října 2010, § 72; Jirsák proti České republice, č. 8968/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2012, § 52). Kromě toho účinnost vnitrostátního prostředku nápravy ve smyslu článku 13 neznamená to, že stěžovatel musí být ve věci úspěšný, nýbrž pouze to, že by nezávislý orgán měl mít pravomoc námitku věcně přezkoumat (např. I. G. a ostatní proti Slovensku, č. 15966/04, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, § 154).

117. Soud má předně za to, že vzhledem k tomu, že stěžovatelova tvrzení byla již posouzena jako hájitelná, je namístě prohlásit i tuto námitku za přijatelnou.

118. Následně Soud konstatuje, že tato námitka věcně splývá s námitkou porušení pozitivních procesních povinností podle článku 3, které v tomto ohledu představují lex specialis vůči obecným povinnostem plynoucím z článku 13. Přitom Soud na základě posouzení odůvodněnosti námitky založené na absenci účinného vyšetřování v rámci posouzení pozitivních povinností plynoucích z článku 3 dospěl k závěru, že k porušení tohoto ustanovení z tohoto hlediska nedošlo, neboť žaloba na ochranu osobnosti představovala odpovídající prostředek nápravy nejen pro účely účinného vyšetřování, ale rovněž pro poskytnutí náhrady škody.

119. Soud proto nepovažuje za nutné se námitkou porušení článku 13 odděleně zabývat.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2. rozhoduje, že k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části nedošlo;

3. rozhoduje, že k porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce nedošlo;

4. rozhoduje, že není nutné zkoumat odděleně námitku založenou na článku 13 Úmluvy.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 6. listopadu 2014 v sou­la­du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Claudia Westerdiek	Mark Villiger
tajemnice	předseda