PELTEREAU-VILLENEUVE proti Švýcarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 28. října 2014 ve věci č. 60101/09 – Pelterau-Villeneuve proti Švýcarsku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru o porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy tím, že státní zástupce v odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení konstatoval vinu stěžovatele a soudy jeho rozhodnutí následně potvrdily.

(i) Okolnosti případu

Na základě sdělení zástupce příslušné diecéze, že vůči stěžovateli, který působil jako farář, bylo zahájeno kanonické šetření z důvodu podezření ze sexuálního zneužití a že byl stěžovatel suspendován ze své funkce, zahájil státní zástupce vůči stěžovateli trestní stíhání pro sexuální nátlak, znásilnění a činy sexuální povahy. Během výslechu bez přítomnosti advokáta stěžovatel přiznal spáchání vytýkaných činů, ale následně přiznání odvolal. Státní zástupce posléze z důvodu promlčení trestní stíhání zastavil. V odůvodnění usnesení však konstatoval, že skutkové okolnosti vedou ke zjištění, že stěžovatel daný trestný čin spáchal přinejmenším ve vztahu ke dvěma osobám, a to „hanebným způsobem“. Po vydání usnesení se v tisku objevila informace, že stěžovatel spáchal trestné činy, za které byl stíhán, a přiznal se k tomu. Stěžovatel se pak neúspěšně domáhal u vnitrostátních soudů změny odůvodnění usnesení tak, aby obsahovalo pouze informaci, že vytýkané činy jsou již promlčeny.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel před Soudem namítal, že formulace použitá státním zástupcem v usnesení o zastavení trestního stíhání a následující soudní rozhodnutí porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Soud nejprve zdůraznil, že presumpce neviny, která náleží mezi prvky spravedlivého trestního řízení, je porušena, pokud vyjádření státních orgánů týkající se obviněného odráží názor, že je vinen, ještě před tím, než byla vina zákonným způsobem prokázána (Allenet de Ribemont proti Francii, č. 15175/89, rozsudek ze dne 10. února 1995, § 35–36). V případě neexistence formálního konstatování viny postačí uvedení určité úvahy naznačující, že daný veřejný činitel pohlíží na dotčenou osobu jako na vinnou (Daktaras proti Litvě, č. 42095/98, rozsudek ze dne 10. října 2000, § 41). Porušení presumpce neviny nemusí vzejít pouze od soudce či soudu, ale i jiných státních orgánů, včetně státních zástupců (Allenet de Ribemont proti Francii, cit. výše, § 36). Je přitom nutné rozlišovat mezi rozhodnutími odrážejícími názor, že daná osoba je vinna, a těmi, která se omezují na pouhé konstatování podezření. Prvně zmíněná porušují presumpci neviny, zatímco ta druhá vyhovují článku 6 Úmluvy (Marziano proti Itálii, č. 45313/99, rozsudek ze dne 28. listopadu 2002, § 31).

V projednávané věci bylo tedy dle Soudu klíčové, zda způsob ukončení trestního řízení zpochybňoval nevinu stěžovatele, i když nebyl odsouzen. Formulace usnesení o zastavení trestního stíhání přitom podle Soudu nezanechává pochyby ohledně názoru státního zástupce na vinu stěžovatele. Ke svému konstatování, že „z důvodu promlčení nelze vést trestní stíhání, přestože skutkové okolnosti vedou ke zjištění, že na obětech byl spáchán trestný čin“, státní zástupce zároveň připojil nadbytečné vyjádření o „hanebném způsobu“, kterým měl stěžovatel spáchat daný trestný čin „nejméně“ na dvou domnělých obětech. Usnesení se proto neomezovalo na konstatování podezření, ale vyjadřovalo názor státního zástupce na vinu stěžovatele. I když byla kvalifikace předmětných činů nezbytná pro stanovení promlčení, příslušné vnitrostátní předpisy neukládaly státnímu zástupci vyjadřovat se k tomu, zda k jejich spáchání skutečně došlo. Státnímu zástupci příslušelo pouze zvolit takovou formulaci, která by se omezovala na konstatování podezření ve vztahu k vině stěžovatele. Pověst stěžovatele byla navíc vážně narušena skutečností, že usnesení o zastavení trestního stíhání bylo zpřístupněno veřejnosti a zásadním způsobem se promítlo i do souvisejícího řízení podle kanonického práva.

Soud proto rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.