IV.ÚS 1644/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Bohdanem Haltmarem, LL.M., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 19/18, Zábřeh, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2025 č. j. 6 As 240/2024-34 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. srpna 2024 č. j. 65 A 51/2023-71, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov, sídlem Mírov 27, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal ochrany proti tvrzeným nezákonným zásahům vedlejší účastnice. Prvního zásahu se měla dopustit tím, že nevyhověla žádosti stěžovatele o přidání telefonního čísla paní Olgy Brůčkové, předsedkyně spolku Rodiny obětí České justice, z. s. (dále jen "spolek"), do trvalého seznamu povolených telefonních čísel a druhým zásahem mělo být vyřazení kontaktu na Společnost Podané ruce, o. p. s., z tohoto seznamu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že v zákoně č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je třeba rozlišovat mezi kontaktem odsouzeného s advokátem nebo s obhájcem nebo s osobou odsouzenému blízkou (§ 18 odst. 1 a 2 zákona) a kontaktem s dalšími osobami, u nichž musí odsouzený o kontakt s nimi prostřednictvím telefonu jednotlivě žádat (§ 18 odst. 3 zákona). Telefonický kontakt s předsedkyní spolku evidentně spadá do skupiny těch telefonních hovorů, u nichž odsouzený musí předem požádat a příslušný pracovník věznice musí vhodnost provedení hovoru posoudit. Proto vedlejší účastnice nepochybila, pokud uvedený kontakt do trvalého seznamu nezařadila. Už z toho důvodu nemůže být naplněna podmínka nezákonného zásahu. Pokud měl stěžovatel zařazen kontakt na Společnost Podané ruce v trvalém seznamu, bylo to tak od 25. 1. 2022 do 27. 2. 2023, a za tuto dobu se pokusil kontaktovat uvedenou obecně prospěšnou společnost jen jednou a tento pokus se nezdařil. Jednání vedlejší účastnice podle krajského soudu tedy nedosáhlo nutné intenzity, aby mělo faktický dopad do práv stěžovatele a aby bylo možno je označit za nezákonný zásah.

3. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok). Nejvyšší správní soud převzal právní i skutkové hodnocení věci krajským soudem, ztotožnil se sice s argumentací stěžovatele, že komunikační svoboda dotváří osobnostní sféru jedince a nutno ji považovat za nezbytnou součást rozvoje lidského života, ale zdůraznil, že po dobu výkonu trestu odnětí svobody jsou odsouzení povinni podrobit se omezením práv a svobod, a to v těch případech, kdy jejich výkon by byl buď v rozporu s účelem trestu anebo proto, že uvedená práva nemohou být naplněna s ohledem na podmínky výkonu trestu odnětí svobody. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody vypočítává práva, která jsou u odsouzeného omezena nebo kterých je dokonce zbaven. Mezi tato práva patří i právo komunikační. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na § 18 odst. 1 a 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle něhož má odsouzený právo na kontakt s advokátem nebo obhájcem a také s blízkými osobami, přičemž u osob blízkých může být kontakt odsouzeného s nimi omezen jen v odůvodněných případech, avšak kontakt s jinými osobami musí být povolen, neboť jeho prostřednictvím se neuskutečňuje právo odsouzeného na obhajobu ani na kontakt s nejbližšími osobami, tudíž s těmito osobami nemá odsouzený právo na kontakt. Stěžovateli nebylo v kontaktu s předsedkyní spolku bráněno a ani zákon nezakazuje, aby stěžovatel o něj žádal opakovaně. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, je-li podle stěžovatele v jiných věznicích systém nastaven mírněji a telefonní čísla osob, které nejsou obhájci (advokáty) a nejsou ani osobami blízkými, jsou do trvalého seznamu zařazena. Příslušná ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody je nutno podle Nejvyššího správního soudu vykládat tak, že za povolený hovor se považuje hovor, který byl uskutečněn. Pokud se odsouzenému nepodaří s volaným se spojit, automaticky to neznamená, že by jeho žádost propadla. Vedle toho Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je dán veřejný zájem na nápravě stěžovatele, a právě proto vedlejší účastnice musí vždy posoudit, zda konkrétní vyžadované telefonní spojení předpoklad nápravy naplňuje. Ani stěžovatelem odkazované mezinárodní dokumenty neobsahují úpravu, že by odsouzenému musel být telefonní kontakt povolen, naopak i tyto mezinárodní dokumenty chápou telefonní hovor jako jednu z možností styku odsouzených s vnějším světem. Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu přijatelně vysvětlil, že postup vedlejší účastnice při odstranění z trvalého seznamu kontakt na Společnost Podané ruce, neboť stěžovatel za dobu delší než jeden rok jej reálně nevyužil, nedosahoval takové minimální intenzity, aby jej bylo možno vůbec označit za zásah do práv stěžovatele. Navíc, telefonní kontakt s obecně prospěšnou společností stěžovateli nebyl zakázán, vyžadoval toliko individuální povolení.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s výkladem § 18 zákona o výkonu trestu odnětí svobody obecnými soudy nesouhlasí. Podle něho musí platit, že pokud příslušné zákonné ustanovení umožňuje více variant výkladu, musí být preferována ta, které nejvíce naplňuje účel konkrétního zákonného ustanovení; účelem je náprava, které lze dosáhnout jen kontaktem stěžovatele se spolkem, respektive s obecně prospěšnou společností. Stěžovatel připomíná, že opakované jednorázové povolení telefonu může být pro odsouzené velmi problematické, neboť kontaktovaná osoba může být zaneprázdněna a hovor tak nebude možno vůbec uskutečnit. Stěžovatel odkazuje na podmínky v jiných věznicích, kde do trvalého seznamu jsou zařazeny i jiné osoby, než osoby blízké nebo obhájce (advokát) odsouzeného. Stěžovatel, byť je odsouzený, má právo stýkat se alespoň v omezené míře s ostatními lidmi a vnějším světem. Obecné soudy se rovněž mýlí, pokud uvádějí, že ani příslušné mezinárodní dokumenty nezakotvují povinnost dovolit odsouzeným telefonický kontakt; stěžovatel konkrétně odkazuje na Doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům. Lpění toliko na korespondenční formě kontaktu stěžovatel považuje za nezákonné. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, že z trvalého seznamu byla vyřazena obecně prospěšná společnost.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci nezjistil.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, s nimiž se správní soudy řádně vypořádaly a Ústavní soud tak pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Stěžovateli nikdo nezakazuje, aby udržoval telefonní kontakt i s jinými osobami rozdílnými od jeho obhájce (advokáta), popřípadě od osob blízkých; není tedy pravda, že by snad vedlejší účastnice nebo správní soudy lpěly toliko na písemném kontaktu. Správní soudy vysvětlily, že telefonický kontakt odsouzeného s různými osobami má rozdílná pravidla, která jsou vedena právě tím, aby byl co nejvíce naplněn účel trestu odnětí svobody. I tuto část odůvodnění Ústavní soud považuje za ústavně souladnou.

8. Rovněž lze souhlasit se závěrem správních soudů, že odkazované mezinárodní dokumenty, které se pobytu a postavení odsouzených při výkonu trestu odnětí svobody týkají, nezakotvují obecnou povinnost zajistit odsouzeným telefonní kontakt. V napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, že pokud obecně prospěšná společnost byla vyřazena z trvalého seznamu, stalo se tak s ohledem na to, že stěžovatel ani po roce, kdy tato společnost byla v seznamu zanesena, ji ani jednou úspěšně nekontaktoval; z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel o opakované kontakty měl zájem.

9. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu