BLJAKAJ A OSTATNÍ proti Chorvatsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 18. září 2014 ve věci č. 74448/12 – Bljakaj a ostatní proti Chorvatsku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že policisté nepřijali dostatečná opatření k ochraně života příbuzné stěžovatelů, zastřelené duševně narušenou osobou, čímž došlo k porušení článku 2 Úmluvy. Pěti hlasy proti dvěma Soud shledal, že nedošlo k porušení článku 13 Úmluvy. Soud stěžovatelům přiznal spravedlivé zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 20 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelé jsou blízcí příbuzní advokátky, jíž zastřelil A. N., manžel její klientky, kterou zastupovala v rozvodovém řízení. Den před vraždou nahlásila klientka policii, že ji její manžel obtěžuje a že ji v minulosti bil. Byť šlo již o třetí případ během dvou let, kdy byly o A. N. policii obdobné skutečnosti oznámeny, a mimo to dvakrát policie řešila jeho jiné jednání narušující veřejný pořádek, sloužící policista toliko A. N. přikázal, aby manželku neobtěžoval, a oběma doporučil, aby své spory vyřešili v rozvodovém řízení. V den vraždy byla za A. N. kvůli podezřelému chování ve městě, kdy A. N. v bance v rozrušeném stavu prohlásil, že udělá něco, o čem se bude mluvit, a že už ho nikdy neuvidí, vyslána policejní hlídka. A. N. policistům sdělil, že si vybral všechny peníze v bance, chce se kvůli rodinným problémům zabít nebo udělá něco jiného a nikdo ho nemůže zastavit. Později se A. N. dostavil na policejní stanici, kde se dožadoval vysvětlení předchozí návštěvy policie u sebe doma, a sdělil, že si své problémy vyřeší sám a udělá to, co zamýšlí. Policisté na služebně nahlásili podezřelé chování svému nadřízenému, který nařídil uvědomit nemocnici a centrum sociální péče. Příslušný lékař začal zjišťovat možnosti hospitalizace pro psychiatrické léčení. Muž však mezi tím vyhledal svou ženu, pokusil se ji zabít a poté zastřelil její advokátku. Další den spáchal sebevraždu.

Přestože byl muž v předmětný den několikrát v kontaktu s policií, ta i přes jeho očividně vyšinuté a nebezpečné chování zůstala převážně pasivní a pouze s opožděním nahlásila situaci nemocnici. Celá událost byla předmětem kázeňského řízení proti příslušným policistům, kteří byli shledání odpovědnými za falšování zpráv o svém postupu, neboť původně tvrdili, že uvědomili nemocnici bezprostředně po návštěvě pachatele na policejní stanici, ve skutečnosti k tomu došlo s více než hodinovou prodlevou. Vnitrostátní soudy však nakonec shledaly, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nedostatečnou policejní prací a smrtí příbuzné stěžovatelů, a žaloby stěžovatelů zamítly.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že smrt jejich příbuzné byla způsobena selháním vnitrostátních orgánů, které nepodnikly všechny nezbytné kroky, jež by zajistily jejich příbuzné ochranu před násilím ze strany duševně narušené osoby.

Soud podotkl, že za některých okolností může z článku 2 Úmluvy vyplývat státu pozitivní povinnost přijmout preventivní opatření k ochraně jednotlivce, jehož život je ohrožován jednáním třetí osoby. Tato povinnost však nemůže na stát klást nemožné nebo nepřiměřené nároky; zohlednit je třeba náročnost policejní práce i nepředvídatelnost lidského jednání. Povinnost ochrany tedy vyvstane, pokud úřady v příslušné době věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního ohrožení života konkrétního jedince či jedinců pramenícího z jednání třetí osoby. Za takové situace musí příslušné orgány přijmout taková opatření v rámci svých pravomocí, která od nich lze rozumně očekávat (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998).

V projednávané věci se A. N. jevil nebezpečným sobě i jiným, což potvrdily i příslušné lékařské orgány, které měly za to, že lékařský dohled nad A. N. je nutný. A. N. byl v rozhodný den navíc dvakrát pod bezprostřední kontrolou policie. Nebezpečí pro život tedy bylo v projednávané věci skutečné a bezprostřední a vnitrostátní orgány o něm mohly nebo měly vědět. Bylo proto jejich povinností plynoucí z článku 2 Úmluvy učinit vše, co bylo rozumně možné od nich očekávat, aby hrozící nebezpečí odvrátily.

Soud poznamenal, že v kázeňském řízení byly shledány nedostatky v postupu policie. Při té příležitosti připomněl, že článek 2 Úmluvy nevyžaduje prokázat, že bez pochybení státních orgánů by k zabití nebylo došlo. Je třeba posoudit, zda příslušné orgány učinily rozumné kroky, které mohly mít reálnou naději na změnu výsledku nebo zmírnění škody.

V projednávané věci měly dle Soudu příslušné orgány přijmout opatření již v den před vraždou, kdy pachatelova manželka oznámila na policii vyhrožování, za které mohl být v souladu s vnitrostátním právem zadržen. Policisté však adekvátně nereagovali ani na zjevně nestandardní duševní stav pachatele zjištěný v den vraždy, přičemž vnitrostátní právo umožňovalo zajistit duševně narušenou osobu představující nebezpečí pro sebe či jiné. Podle Soudu mohlo včasné kontaktování lékaře objektivně změnit běh událostí a vést k tomu, že pachateli byla poskytnuta lékařská péče.

Soud proto rozhodl, že nedostatek náležité péče ze strany policie při vyhodnocení objektivních poznatků o pachateli znamenalo porušení povinnosti státu chránit právo na život přijetím rozumných opatření k zajištění bezpečnosti osob před násilím. Došlo proto k porušení článku 2 Úmluvy.

b) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

Stěžovatelé též namítali, že se nemohli domoci zadostiučinění za újmu způsobenou smrtí své příbuzné. Soud připomněl, že účinnost opravného prostředku nezávisí na jistotě kladného výsledku. Stěžovatelé nenamítali žádné vady vyšetřování okolností smrti své příbuzné. Soudy v občanskoprávním řízení řádně odůvodnily svůj výklad vnitrostátního práva. Článek 13 Úmluvy proto porušen nebyl.

(iii) Oddělené stanovisko

Soudkyně Lazarova Trajkovska a soudce Pinto de Albuquerque souhlasili s většinou ohledně porušení článku 2 Úmluvy, avšak vyjádřili politování, že nebyla specificky zohledněna skutečnost, že oběť byla zavražděna v souvislosti s výkonem své advokátní profese. Neztotožnili se ale se závěrem o neporušení článku 13 Úmluvy; dle nich kázeňské a soudní řízení provázely nedostatky vedoucí k závěru, že stěžovatelům neměli k dispozici účinný prostředek nápravy k vyšetření porušení článku 2 Úmluvy.