DZEMYUK proti Ukrajině

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 4. září 2014 ve věci č. 42488/02 – Dzemyuk proti Ukrajině

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vybudováním a provozováním hřbitova v těsném sousedství rodinného domu stěžovatele došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 6 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel žil v obci, v níž nebyl zbudován centralizovaný vodovodní systém, a proto čerpal vodu pro domácnost ze studny napájené podzemními vodami. V únoru 2000 místní úřady rozhodly o zbudování hřbitova na parcele vzdálené zhruba 40 metrů od domu stěžovatele. Hřbitov byl otevřen i přes upozornění státního orgánu ochrany životního prostředí, že vzhledem k blízkosti obytných budov a riziku kontaminace okolního prostředí by na dotčené parcele neměl být hřbitov umístěn.

Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí o zbudování hřbitova a jeho uzavření. V srpnu 2000 vnitrostátní soud rozhodl o nezákonnosti umístění hřbitova. Přesto se ještě v témže měsíci na hřbitově uskutečnil první pohřeb. V prosinci 2000 vnitrostátní soud v dalším řízení vyslovil zákaz pohřbů na dotčené parcele. Místní orgány sice zprvu rozsudek soudu respektovaly, nicméně později opět rozhodl, že dotčená parcela může být užívána jako hřbitov. V navazujících letech tak došlo mezi stěžovatelem a místními orgány k dalším soudním sporům. Umístěním hřbitova se zabývaly i orgány ochrany životního prostředí, které konstatovaly, že vybraný pozemek není vhodný, neboť svými parametry neodpovídá předepsaným vnitrostátním normám a standardům.

V prosinci 2003, kdy se již uskutečnilo přibližně 70 pohřbů, vnitrostátní soud opět rozhodl ve prospěch stěžovatele s tím, že umístění hřbitova porušuje právní předpisy, jelikož není dodržen požadavek vytvoření 300metrové ochranné zóny, která má chránit obytné budovy, ani podmínka 50metrové zóny k ochraně vodních zdrojů. Soud proto nařídil uzavření hřbitova a stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud v květnu 2004 potvrdil uzavření hřbitova, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy. Jeho rozhodnutí v říjnu 2006 potvrdil nejvyšší soud.

Rozsudek však následně zůstal nevykonán. V mezidobí došlo k provedení bakteriologických analýz vody ze stěžovatelovy studny, které prokázaly, že index bakterie E-coli velmi výrazně překračuje mez stanovenou zákonem.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Soud připomněl, že pro použitelnost článku 8 Úmluvy v souvislosti s otázkami životního prostředí je třeba, aby tvrzený zásah do práv přímo ovlivňoval obydlí, rodinu či soukromý život stěžovatele a dosahoval určité minimální úrovně závažnosti (López Ostra proti Španělsku, č. 16798/90, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, § 51). Ke spojení „minimální úroveň“ Soud uvedl, že jde o relativní pojem, kdy je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, zejména intenzitu a délku trvání znečištění a jeho psychické a fyzické následky. Tvrzení o porušení článku 8 Úmluvy však není hájitelné, je-li namítaný zásah zanedbatelný ve srovnání s riziky životního prostředí, které jsou spojeny s životem v moderním městě (Hardy a Maile proti Spojenému království, č. 31965/07, rozsudek ze dne 14. února 2012, § 188).

Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy se uplatní tam, kde nebezpečné účinky činnosti, kterým jednotlivec může být pravděpodobně vystaven, založí dostatečně úzké spojení se soukromým a rodinným životem. V citované věci Soud konstatoval, že potencionální ohrožení životního prostředí způsobené zbudováním a provozem zásobáren zkapalnělého zemního plynu zakládá dostatečně úzké spojení se soukromým životem a obydlím stěžovatelů, a článek 8 Úmluvy se proto uplatní (Hardy a Maile proti Spojenému království, cit. výše, § 192).

V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že vysoká úroveň bakterie E-coli zjištěná ve vzorku vody ze stěžovatelovy studny ve spojení se zřejmým porušením vnitrostátní úpravy ochrany životního prostředí a bezpečnostních předpisů potvrdila existenci rizik plynoucích ze stavu životního prostředí (konkrétně závažného znečištění vody), které ovlivnily stěžovatelovu „kvalitu života“. Ačkoli nebylo prokázáno, že by skutečně došlo k poškození zdraví stěžovatele nebo některého z členů jeho rodiny, dosáhlo umístění a provoz hřbitova dostatečného stupně závažnosti, aby byl článek 8 Úmluvy na projednávanou věc použitelný.

Stěžovatel před Soudem brojil jak proti samotnému rozhodnutí o zřízení hřbitova, tak proti následnému selhání státních orgánů při vynucení dodržování předpisů na ochranu bezpečnosti a životního prostředí ze strany obecních orgánů. Soud připomněl, že zásady, kterými se na poli článku 8 Úmluvy poměřují zásahy ze strany státních orgánů i naplnění jejich pozitivních povinností, jsou ve velké míře obdobné. Stát může být shledán odpovědným podle Úmluvy, jestliže soudní rozhodnutí ukládající určité jednání v oblasti ochrany životního prostředí není příslušnými orgány respektováno, popřípadě zůstává nevynuceno po významnou dobu (obdobně Taşkın a ostatní proti Turecku, č. 46117/99, rozsudek ze dne 10. listopadu 2004, § 124-125).

V projednávané věci Soud považoval za vhodnější se stížností zabývat spíše než z pohledu splnění pozitivních povinností optikou zásahu státu do práv stěžovatele. Shledal, že nezákonnost umístění hřbitova byla několikrát konstatována orgány ochrany životního prostředí i vnitrostátními soudy. Příslušné místní orgány se konečnému a závaznému rozhodnutí vnitrostátních soudů o uzavření hřbitova nepodřídily. Byť v horských oblastech může být řešení problémů spojených s možným znečištěním vody velmi obtížné a finančně náročné, nemění tato skutečnost dle Soudu nic na tom, že zásah do stěžovatelova práva chráněného článkem 8 Úmluvy nebyl „stanoven zákonem“, jak vyžaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Došlo proto k porušení tohoto ustanovení.