RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC DRENK proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 1071/12)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

4. září 2014

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Drenk proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,

Boštjan M. Zupančič,

Ann Power-Forde,

Ganna Yudkivska,

Helena Jäderblom,

Aleš Pejchal, soudci,

a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 1. července 2014,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 1071/12) směřující proti České republice, kterou dne 23. prosince 2011 podal Soudu německý občan Christoph Drenk („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje K. Samková, advokátka zapsaná v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Mini­sterstva spravedlnosti. Německá vláda, které byla stížnost oznámena (čl. 36 odst. 1 Úmluvy a čl. 44 odst. 1 písm. a) jednacího řádu), neměla zájem uplatnit své právo přistoupit k řízení.

3. Stěžovatel zejména tvrdí, že řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti nebylo spravedlivé a nerespektovalo zájmy chráněné článkem 8 Úmluvy. Současně namítá, že státní orgány nepřijaly odpovídající opatření, aby mu zajistily styk s dítětem.

4. Dne 27. března 2013 byla stížnost oznámena vládě. Dne 5. prosince 2013 byly účastníkům řízení položeny dodatečné otázky.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

5. Stěžovatel se narodil v roce 1966 a bydlí v Praze.

6. V září 2004 se stal stěžovatel otcem chlapce C., který se narodil z jeho vztahu s J. S. Od prosince 2005 spolu rodiče nežijí, proto J. S. podala k soudu návrh, aby bylo rozhodnuto zejména o svěření dítěte do péče a úpravě styku s dítětem (viz § 7 níže). Krátce po ukončení řízení podala J. S. návrh na zahájení nového řízení, kterým by došlo ke změně úpravy styku stěžovatele s dítětem (viz § 22 níže). Po toto období bylo stěžovatelovo právo na styk s dítětem upraveno předběžnými opatřeními (viz § 27 níže).

A. První řízení týkající se svěření dítěte do péče a úpravy styku s dítětem
a výživného (sp. zn. 83 Nc 120/2005)

7. Dne 21. prosince 2005 podala J. S. Městskému soudu v Brně návrh na zahájení řízení ve věci péče o nezletilého C., jímž se domáhala toho, aby jí byl svěřen do péče. Stěžovatel nejdříve požadoval střídavou péči, později souhlasil se svěřením dítěte do péče J. S. s tím, že mu bude přiznáno právo na styk s dítětem.

8. Městský soud nařídil po několika jednáních ve věci vypracování psychologického a psychiatrického znaleckého posudku, který byl zpracován v listopadu 2007. Znalec poté, co vyšetřil rodiče a setkal se s nezletilým, tehdy tříletým, dospěl k závěru, že oba rodiče mají zájem a jsou schopni dítě vychovávat a že nic nenasvědčuje tomu, že by dítě jeden proti druhému popouzeli; nezletilý má se stěžovatelem normální vztahy, jejich setkání ve specializovaném zařízení proběhla bez problému a pro dítě jsou přínosem. Znalec konstatoval, že střídavá péče není vhodná, neboť rodiče nejsou s to se shodnout, a nejlepším řešením je ponechat dítě v péči matky a otci přiznat právo na styk s dítětem každý druhý víkend (nikoliv přes noc po dobu přibližně dvou prvních let) a jedno odpoledne v týdnu. S ohledem na skutečnost, že má stěžovatel k synovi citovou vazbu a nehrozí, že by mu ublížil, znalec konstatoval, že se mohou setkávat bez přítomnosti třetí osoby.

9. Rozsudkem ze dne 30. března 2010 rozhodl Městský soud v Brně o svěření C. do péče J. S., uložil stěžovateli vyživovací povinnost a přiznal mu právo na styk s dítětem v rozsahu dvou hodin jednou za dva týdny ve specializovaném zařízení a za přítomnosti některého ze zaměstnanců tohoto zařízení. Soud vzal v úvahu zejména výpovědi rodičů, výše zmíněný znalecký posudek, zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který byl opatrovníkem dítěte, a rovněž zprávy vypracované dvěma specializovanými zařízeními, kde od února 2009 probíhal v souladu s předběžnými opatřeními styk stěžovatele se synem (viz § 28-31 níže); tyto zprávy mimo jiné vypovídaly o nepřijatelném chování stěžovatele (viz § 32 níže). Na základě těchto důkazů soud konstatoval, že se J. S. o nezletilého řádně stará, vztahy rodičů jsou však velmi konfliktní. Uvedl, že stěžovatel podle zpráv opatrovníka, který z tohoto důvodu navrhuje zachovat stávající formu a rozsah styku s dítětem, nerespektuje pravidla zařízení, v nichž se styk se synem uskutečňuje na základě předběžného opatření, a chová se nevhodně, což narušuje atmosféru setkání, jakož i vztah stěžovatele se synem.

10. V květnu 2010 se stěžovatel proti tomuto rozsudku odvolal, přičemž napadl rozhodnutí o výživném a o úpravě styku s dítětem, u něhož požadoval, aby se uskutečňoval bez přítomnosti třetí osoby. Následně několikrát vyzval městský a krajský soud k urychlení řízení a dne 17. srpna 2010 je informoval o tom, že se vícero setkání stanovených předběžným opatřením nepodařilo uskutečnit.

11. Poté se v lednu a únoru 2011 konala před Krajským soudem v Brně dvě jednání. Na druhém jednání opatrovník dítěte s ohledem na průběh dosavadních asistovaných styků navrhl, aby se tento režim styku neměnil, avšak aby se délka setkání zkrátila. Rovněž soud informoval o tom, že hovořil s dítětem bez přítomnosti matky; při té příležitosti nezletilý prohlásil, že k otci, z něhož má strach, chodit nechce. Ze záznamu ze soudního jednání vyplývá, že stěžovatel nenavrhl doplnění dokazování.

12. Rozsudkem ze dne 25. února 2011, který nabyl právní moci dne 11. dubna 2011, rozhodl krajský soud o zvýšení výživného, které měl stěžovatel povinnost platit, a změnil rozhodnutí o úpravě styku s dítětem tak, že stěžovateli umožnil vídat syna každou druhou sobotu (od 10 do 17 hod) bez přítomnosti jiných osob; J. S. mimo jiné uložil, aby nezletilého na styk s otcem řádně připravila.

Při stanovení výše výživného zohlednil krajský soud mimo jiné příjem, který by mohl stěžovatel s ohledem na své schopnosti požadovat, nikoliv jeho skutečný příjem v té době, a tento svůj krok vysvětlil.

Pokud jde o úpravu styku s dítětem, soud poznamenal, že J. S. soudu prvního stupně oprávněně vytýkala, že znalecký posudek vypracovaný v listopadu 2007 nemůže – vzhledem k tomu, že nebyl řádně proveden – sloužit jako základ pro rozhodnutí. Podle soudu z ostatních důkazů vyplynulo, že kromě skutečnosti, že nezletilý si již odvykl svého otce vídat, nic nesnižuje jeho zájem na tom, aby se s otcem stýkal obvyklým způsobem. Co se týče stěžovatele, soud konstatoval, že je sice pravda, že se nechová způsobem, jaký si situace vyžaduje, a že hodnotí negativně asistovaný styk, který každopádně již po mnoha letech svého trvání postrádá smysl, nelze mu ale vytknout nic podstatného; dokud tedy setkání stěžovatele se synem nebudou na újmu zdárného vývoje dítěte, nic nebrání tomu, aby se setkávali bez přítomnosti třetích osob.

13. Dne 13. dubna 2011 rozhodl Městský soud v Brně s ohledem na to, že se J. S. s dítětem přestěhovala, o přenesení příslušnosti ve věci na Obvodní soud pro Prahu 2; následoval spor o příslušnost, k jehož vyřešení došlo až dne 13. září 2011. V mezidobí, konkrétně dne 4. května 2011, stěžovatel reagoval na rozhodnutí ze dne 13. dubna 2011 námitkou podjatosti, kterou vznesl vůči soudci městského soudu.

14. Dne 23. dubna 2011, kdy mělo dojít ke styku stěžovatele se synem podle rozsudku ze dne 25. února 2011, se stěžovatel dostavil na místo setkání v doprovodu novinářů a s te­levizním štábem. Poté, co dítě, které bylo vystrašené, odmítlo s otcem odejít, zavolal stěžovatel policii, která všechny zúčastněné osoby vyslechla.

15. Dne 3. května 2011 napadl stěžovatel rozhodnutí ve věci samé ústavní stížností, v níž se dovolával čl. 6 odst. 1 a článků 8 a 14 Úmluvy. Podle stěžovatele soudy řádně nezohlednily závěry znaleckého posudku z roku 2007, které se jasně vyjadřovaly ve prospěch normální úpravy styku s dítětem, a nevysvětlily, proč se k závěrům posudku nepřiklonily a ani znalce nevyslechly. Soudy tudíž dle stěžovatele vyšly výlučně z tvrzení matky a z toho, že nezletilý údajně otci odvykl, přičemž k této situaci samy přispěly svými předchozími rozhodnutími. Stěžovatel rovněž kritizoval délku a nespravedlivost řízení, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o výživném a dále skutečnost, že o věci rozhodoval jiný soud než soud místně příslušný dle skutečného bydliště dítěte. Konečně namítal, že poté, co mu byl po dobu tří let znemožňován normální styk s dítětem, mu bylo přiznáno velmi omezené právo na styk, které ani nemohl s ohledem na odpor J. S. realizovat.

16. Dne 21. května 2011 dítě opětovně odmítlo setkání se stěžovatelem. Nezletilý následně setrval na svém postoji i před policisty, které stěžovatel zavolal.

17. Dne 3. června 2011 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že stěžovatel pouze opakuje své námitky a polemizuje se závěry soudů, aniž současně vznáší námitky na poli ústavního práva. Podle názoru Ústavního soudu byla napadená rozhodnutí řádně odůvodněna a nebyla svévolná a stěžovateli nebylo bráněno v tom, aby hájil svá práva; pokud jde o námitku týkající se délky řízení, byl stěžovatel odkázán na možnost podat návrh na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Toto rozhodnutí bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 24. června 2011.

18. V období mezi 9. květnem 2011 a 15. březnem 2012 se stěžovatel obrátil několikrát na vnitrostátní orgány, aby je informoval o tom, že od dubna 2011 se neuskutečnil žádný styk s dítětem, na který měl právo na základě rozsudku krajského soudu, a dále aby podal návrh na výkon tohoto rozhodnutí, a to buď formou výzev adresovaných matce, nebo ukládáním pokut. Podle stěžovatele J. S. předstírala bezvýznamné zdravotní problémy C., organizovala různé pobyty C. tak, aby zabránila styku s dítětem, popřípadě tvrdila, že se s ním C. nechce vidět; rovněž nereagovala na jeho žádosti, aby mohl syna vidět jindy. Stěžovatel také uvádí, že proti J. S podal několik trestních oznámení, která byla pokaždé odložena.

19. V návaznosti na výzvu soudu ze dne 20. prosince 2011 vysvětlila J. S. důvody, pro které se některé naplánované styky neuskutečnily, zejména styky, k nimž mělo dojít ve dnech 23. dubna 2011 a 21. května 2011, jichž se týkaly návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí. Tvrdila, že i přes její snahu, kterou C. vnímá jako zradu, se odmítá C. se stěžovatelem, kterého považuje za zlého a hrubého, vídat.

20. Návrhy na výkon rozhodnutí týkající se roku 2011 byly dne 3. února 2012 Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuty s tím, že s ohledem na konflikty mezi rodiči a problematickou komunikaci mezi C. a jeho otcem nebylo možné styky realizovat tak, jak to stanovil rozsudek ze dne 25. února 2011. Podle soudu matka těmto stykům nebrání, ale odmítá je nezletilý; J. S. rovněž podala návrh na zahájení nového řízení o úpravě styku s dítětem, v jehož rámci budou vypracovány nové znalecké posudky.

21. Dne 21. května 2012 Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil. Městský soud uvedl, že vztahy mezi rodiči jsou napjaté, že C. má ze stěžovatele strach a setkání s otcem ho rozrušují; mohlo tudíž dojít pouze k asistovaným stykům, a to ve dnech 8. dubna 2011, 13. ledna 2012, 27. ledna 2012 a 10. února 2012. S ohledem na psychický stav dítěte vzniká otázka, zda je vhodné nutit dítě k tomu, aby se se stěžovatelem stýkalo bez přítomnosti třetí osoby, anebo zda je namístě řešit konflikt alternativním opatřením, např. postupným navykacím režimem ve smyslu § 273 odst. 2 občanského soudního řádu; tato otázka byla předmětem nového řízení zahájeného na návrh J. S.

B. Nové řízení o úpravě styku stěžovatele s dítětem

22. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že dne 20. prosince 2011 podala J. S. u Obvod­ního soudu pro Prahu 2 návrh na zahájení nového řízení, kterým by došlo ke změně úpravy styku stěžovatele s dítětem. Dne 1. října 2012 se domáhala zákazu styku stěžovatele s dítětem.

23. Dne 4. září 2012 informoval opatrovník soud o průběhu styku stanoveného předběžným opatřením ze dne 26. června 2012, o tom, že si dítě nepřeje se s otcem stýkat, a o vyjádření psycholožky dítěte, podle níž má chování stěžovatele během návštěv negativní dopady na vývoj a duševní zdraví dítěte.

24. Dne 25. září 2012 byl vypracován na podnět J. S. znalecký posudek, který byl předložen jak opatrovníkovi, tak soudu. Znalec, který dítě dvakrát vyšetřil, potvrdil, že má dítě ke stěžovateli negativní postoj, a u dítěte konstatoval neurotickou poruchu s převahou úzkostných rysů, která by mohla mít trvalé následky; doporučil proto zákaz styku stěžovatele s dítětem.

25. Poté, co se před obvodním soudem konala v období od října do prosince 2012 tři jednání, nařídil také tento soud vypracování znaleckého posudku. Ve znaleckém posudku vypracovaném dne 30. května 2013 znalci konstatovali, že má stěžovatel zájem podílet se na výchově svého syna, avšak chybí mu empatie, a že dosavadní průběh jejich styků pouze fixuje a zesiluje problematické vztahy a odmítání dítěte, u něhož se projevuje anxiosní symptomatika. Podle nich jediné řešení představuje asistovaný styk za současné psychologické práce s oběma rodiči.

C. Předběžná opatření o úpravě styku s dítětem

26. V dubnu 2006 stěžovatel před vnitrostátními orgány prohlásil, že syna vídá pouze v rozsahu několika hodin jednou za 14 dní. V řízení před Soudem tvrdí, že vztahy mezi ním a J. S. jsou neustále napjaté a J. S. se snaží mu veškerý styk se synem znemožnit.

27. Oba rodiče se proto v průběhu prvního řízení o svěření dítěte do péče a úpravě styku domáhali vydání řady předběžných opatření týkajících se stěžovatelova práva na styk s dítětem.

28. Podle prvního předběžného opatření, které dne 26. dubna 2006 nařídil Městský soud v Brně, se měl stěžovatel se synem stýkat každou sobotu za přítomnosti J. S. Ze spisu vyplývá, že styky se uskutečňovaly – i přes konflikty rodičů, které byly podle opatrovníka dítěte způsobeny problematickým chováním stěžovatele, což on popírá – až do 28. dubna 2007. Uvedeného dne zranil stěžovatel partnera J. S., za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody (byť svou vinu před Soudem nadále popírá).

29. Dne 16. května 2007 vydal městský soud nové předběžné opatření, podle kterého se měl stěžovatel s nezletilým z důvodu narůstajících konfliktů mezi rodiči stýkat jednou týdně ve specializovaném zařízení S. za přítomnosti zaměstnance zařízení a J. S. Podle zprávy tohoto zařízení zaslané soudu v červenci 2007 probíhal kontakt stěžovatele se synem dle předběžného opatření, byť stěžovatel nereagoval dostatečně citlivě na potřeby dítěte.

30. Dne 29. listopadu 2007 vyhověl městský soud návrhu stěžovatele, aby styky probíhaly bez asistence; dne 8. listopadu 2008 omezil Krajský soud v Brně k odvolání J. S. rozsah práva na styk na jeden den jednou za 14 dní.

31. Dne 3. června 2008 podal stěžovatel k soudu návrh, aby styk opětovně probíhal v zařízení S. a byl omezen na tři hodiny jednou za dva týdny, s tím, že vzhledem k tomu, že se nemohl se synem stýkat v souladu s předchozím předběžným opatřením z důvodu změny zaměstnání, je nutné obnovit jejich vzájemný kontakt. Dne 23. června 2008 městský soud návrhu vyhověl, nicméně omezil rozsah práva na styk s dítětem na dvě hodiny jednou za tři týdny, přičemž vzal v úvahu vyjádření a možnosti zařízení S. Rozsah styku upravený tímto předběžným opatřením zůstal i přes stěžovatelovy návrhy zachován až do vydání rozsudku ve věci samé v březnu 2010. Podle stěžovatele se takto za rok a 9 měsíců realizovalo pouze 21 styků v rozsahu dvou hodin.

32. Ze zpráv vypracovaných v říjnu 2009 a dále v březnu a květnu 2010 zařízeními, kde docházelo ke styku stěžovatele s dítětem, vyplývá, že stěžovateli chybí empatie a chová se nevhodně, což má negativní a traumatizující dopady na dítě; rovněž měl stěžovatel dle jejich vyjádření osočovat osoby blízké dítěti a znevažovat vychovatele specializovaného zařízení.

33. Dne 16. června 2010 byla stěžovateli uložena pokuta v řízení na ochranu osobnosti zahájeného na návrh manžela J. S. pro šíření pomlouvačných výroků o jeho osobě stěžovatelem.

34. Po posledním asistovaném styku realizovaném dne 8. dubna 2011 se u syna stěžovatele projevily zdravotní problémy, a proto se J. S. obrátila na několik lékařů a odborníků. S ohledem na výsledky těchto vyšetření, podle nichž bylo dítě úzkostné, traumatizované, trpělo psychosomatickými problémy a nemělo být vystavováno stresujícím situacím, a vzhledem k incidentu, k němuž došlo dne 23. dubna 2011, kdy se stěžovatel dostavil ke styku se synem v doprovodu novinářů (viz § 14 výše), se J. S. návrhem ze dne 9. června 2011 domáhala vydání předběžného opatření, podle kterého by byla forma styku asistovaná. Dne 14. [října] 2011 Obvodní soud pro Prahu 2 tento návrh zamítl.

35. Podle předběžného opatření ze dne 10. ledna 2012, které nařídil obvodní soud na návrh opatrovníka dítěte z důvodu nevhodného chování stěžovatele, se měl styk nadále realizovat asistovanou formou, a to jednu hodinu každých 14 dní, a rodičům nezletilého jím byla uložena povinnost spolupracovat s pedagogicko-psychologickou poradnou. Dne 22. února 2012 Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodl, že ke stykům může docházet mimo specializované zařízení.

36. Dne 23. března 2012 informovalo zařízení, na jehož půdě proběhlo několik setkání stěžovatele se synem v období od ledna do března 2012, opatrovníka o tom, že se stěžovatel choval nevhodným způsobem, což vzbuzuje u dítěte negativní postoj; podle stanoviska zařízení by měl být styk stěžovatele s dítětem zakázán nebo zůstat neupravený. O několik dní později byl opatrovník informován o výsledku vyšetření, kterému se dítě podrobilo v pedagogicko-psychologické poradně a podle něhož kontakt se stěžovatelem narušuje psychickou stabilitu dítěte a ohrožuje jeho vývoj.

37. Dne 4. dubna 2012 vyhověl obvodní soud návrhu opatrovníka, aby ke styku s dítětem docházelo jednou týdně ve specializovaném zařízení.

38. Dne 4. června 2012 byla věc posouzena za přítomnosti odborných pracovníků a všech zúčastněných s cílem sestavit plán na ochranu dítěte a podporu rodičů; o výstupu setkání, jakož i o průběhu styků v době po 4. dubnu 2012, byl informován Městský soud v Praze.

39. Dne 26. června 2012 vyhověl městský soud odvolání stěžovatele proti předběžnému opatření ze dne 4. dubna 2012 a rozhodl, že styk bude probíhat jednou za 14 dní bez asistence. Podle vlády už od té doby ke styku stěžovatele se synem nedochází.

II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe

A. Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), ve znění účinném od 1. října 2008

40. Dne 1. října 2008 byla některá ustanovení občanského soudního řádu týkající se řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti, výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé a spolupráce místních orgánů v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, změněna zákonem č. 295/2008 Sb., a to s cílem zajistit rychlost řízení týkajících se dětí, rozvinout možnost mediace a smírného řešení rodičovských sporů a zdůraznit povinnost soudů zjistit názor dítěte.

41. V souladu s novými ustanoveními § 100 odst. 3 a § 110 odst. 2 občanského soudního řádu tak mohou soudy přerušit řízení na dobu až 3 měsíců a uložit účastníkům řízení účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. Dále ustanovení § 100 odst. 4 ukládá soudu, aby v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, zjistil jeho názor ve věci výslechem, nebo ve výjimečných případech prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu so­ciálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; soud přihlíží k věku a vyspělosti dítěte.

42. Ustanovení § 272 až 273a občanského soudního řádu týkající se výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých byla dne 1. října 2008 podstatným způsobem změněna (předchozí znění viz věc Choc proti České republice, č. 25213/03, rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2005). Bývalá počáteční fáze, spočívající v tom, že účastníci řízení byli vyzváni k dobrovolnému splnění povinností, se stala součástí řízení ve věci samé. V rámci této části řízení musí rovněž soudy účastníky poučit o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte v případě nesplnění jim stanovených povinností. Podle ustanovení § 273 odst. 1 se opětovné uložení pokut, které se v minulosti ukázalo jako neúčinné, nadále omezuje na případy, kdy je to účelné, a soudy jsou povinny je odůvodnit. Ustanovení § 273 odst. 2 umožňuje soudům, aby uložily rodičům, kteří neplní své povinnosti, účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo na rodinné nebo jiné vhodné terapii; je-li to v zájmu dítěte, mohou soudy stanovit po vyžádání si odborného vyjádření, „plán navykacího režimu“ za účelem postupného obnovení kontaktu dítěte s rodičem oprávněným ke styku. Ustanovení § 273 odst. 3 stanoví, že zůstanou-li tato opatření bezvýsledná, nařídí soud odnětí dítěte a jeho předání rodiči.

B. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

43. Ustanovení § 39 stanoví, že při projednávání návrhů se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže má za to, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá.

C. Rozhodovací praxe Ústavního soudu

44. Nálezem sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 zrušil Ústavní soud rozsudek, kterým krajský soud na základě odvolání potvrdil svěření dítěte do péče matky, ačkoliv bylo prokázáno, a to i znaleckým posudkem, který si soud vyžádal, že střídavá péče (požadovaná otcem dítěte, který ústavní stížnost podal) je v zájmu dítěte. Ústavní soud soudům vytkl, že vyšly pouze z tvrzení matky, jejíž nesouhlas byl jedinou překážkou pro výkon střídavé péče (přesto doporučované znalcem), a že tato tvrzení nepodrobil dokazování. Podle Ústavního soudu nesouhlas matky se střídavou péčí může být pro rozhodnutí relevantní pouze tehdy, opírá-li se o důvody, jež jsou způsobilé ohrozit zájem dítěte.

45. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. března 2012 dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatelky zaručené článkem 8 Úmluvy bylo porušeno, když jí byla uložena pokuta soudy příslušnými k výkonu rozhodnutí o úpravě styku otce s dítětem. Ústavní soud v převážné míře odkázal na judikaturu Soudu týkající se pozitivních povinností států a soudům vytkl, že své rozhodnutí založily na úvaze, že je povinností stěžovatelky jako matky dítěte, které styk s otcem odmítá, aktivně působit a případně i vůli dítěte překonávat, přičemž stěžovatelka naproti tomu vycházela z doporučení znalců. Podle Ústavního soudu se soudy nesprávně omezily na prosté hledání viníka toho, že dítě odmítá kontakt s otcem, aniž by vzaly v úvahu, že dítě (v té době 7-8leté) může mít vlastní názor.

D. Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích (ve znění účinném od 1. července 2009)

46. Počínaje 1. červencem 2009 není prostředek k urychlení řízení, a to návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, podmíněn předchozím podáním hierarchické stížnosti (srov. Vokurka proti České republice, č. 40552/02, rozhodnutí ze dne 16. října 2007, § 12-24 a § 51-57).

1. Ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb.

47. Ustanovení § 174a tohoto zákona zní:

„(1) Má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen „návrh na určení lhůty“). (...)

(2) Návrh na určení lhůty se podává u soudu, vůči kterému jsou průtahy v řízení namítány. Z návrhu musí být patrno, kdo jej podává (dále jen „navrhovatel“), o jakou věc a jaký procesní úkon se jedná, v čem jsou podle navrhovatele spatřovány průtahy v řízení a čeho se navrhovatel domáhá; dále musí návrh obsahovat označení soudu, vůči němuž směřuje, musí být podepsán a datován.

(3) Soud, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení, postoupí do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrh na určení lhůty se svým vyjádřením soudu příslušnému o návrhu rozhodnout; o svém postupu soud navrhovatele informuje. To neplatí, pokud soud provede do 30 dnů ode dne doručení návrhu všechny procesní úkony, u nichž podle navrhovatele dochází k prodlení; v takovém případě se k návrhu dále nepřihlíží, ledaže navrhovatel výslovně ve lhůtě 3 dnů ode dne, kdy se o provedení úkonů dozví, prohlásí, že na návrhu trvá.

(4) Soudem příslušným o návrhu rozhodnout je v občanském soudním a trestním řízení soud nejblíže vyššího stupně, směřuje-li návrh proti okresnímu, krajskému nebo vrchnímu soudu, a Nejvyšší správní soud, směřuje-li návrh proti krajskému soudu ve věci správního soudnictví; směřuje-li návrh proti Nejvyššímu soudu nebo Nejvyššímu správnímu soudu, rozhodne o něm jiný senát tohoto soudu, než vůči kterému jsou průtahy v řízení namítány.

(5) Účastníkem řízení je navrhovatel. Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení o návrhu na určení lhůty přiměřeně ustanovení části první a části třetí občanského soudního řádu.

(6) Příslušný soud rozhoduje o návrhu na určení lhůty usnesením. Návrh odmítne, byl-li podán někým, kdo není k jeho podání oprávněn, anebo jestliže navrhovatel neopravil nebo nedoplnil řádně návrh v určené lhůtě, jinak o něm rozhodne bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn.

(7) Pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje, již procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, učinil, příslušný soud návrh zamítne; stejně tak postupuje, dospěje-li k závěru, že k průtahům v řízení nedochází.

(8) Dospěje-li příslušný soud k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům, určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního úkonu, vázán. Je-li návrh uznán jako oprávněný, hradí náklady řízení o něm stát.

(9) Usnesení, kterým příslušný soud rozhodl o návrhu na určení lhůty, se doručí navrhovateli a soudu, proti němuž byl návrh podán. Proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty nejsou přípustné opravné prostředky.“

2. Rozhodovací praxe

48. Vláda předkládá Soudu několik rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterými bylo vyhověno návrhům podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., a to zejména v rámci řízení týkajících se výkonu rodičovských práv.

49. Usnesením sp. zn. 8 UL 4/2010 ze dne 9. března 2010 tak Krajský soud v Ústí nad Labem určil lhůtu v délce pěti měsíců pro konání soudního jednání před Okresním soudem v Chomutově v řízení týkajícím se výkonu rodičovské zodpovědnosti. Tímto způsobem rozhodl i přes pracovní vytíženost soudce příslušného k rozhodnutí, přičemž zohlednil nečinnost soudce od zahájení řízení v dubnu 2009, negativní dopady na život dotčených osob a dobu nezbytnou pro přípravu soudního jednání.

50. Usnesením sp. zn. 16 UL 3/2010 ze dne 4. srpna 2010 určil Krajský soud v Ostravě v řízení o rozvodu Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku patnáctidenní lhůtu pro nařízení soudního jednání, které se mělo konat ve lhůtě dvou měsíců od nařízení jednání.

51. Usnesením sp. zn. 25 UL 5/2011 ze dne 25. května 2011 přikázal Krajský soud v Hradci Králové Okresnímu soudu v Jičíně, aby se před ním do 15. července 2011 konalo jednání v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, které probíhalo od září 2010, a to s ohledem na skutečnost, že se žádné z nařízených jednání neuskutečnilo, a to zejména z důvodů na straně soudu.

52. Usnesením sp. zn. 19 UL 1/2011 ze dne 15. července 2011 určil Krajský soud v Praze Okresnímu soudu v Berouně lhůtu v délce jednoho měsíce, aby rozhodl o návrhu na výkon rozhodnutí o úpravě styku navrhovatele s dítětem. Podle krajského soudu neměl okresní soud reagovat na návrhy navrhovatele na výkon rozhodnutí pouhou výzvou adresovanou matce dětí, aby postupovala v souladu s rozhodnutím o úpravě styku, ale měl přistoupit k sa­motnému výkonu rozhodnutí způsobem stanoveným v § 273 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu.

53. Usnesením sp. zn. 25 UL 8/2011 ze dne 12. srpna 2011 uložil Krajský soud v Hradci Králové Okresnímu soudu v Jičíně, aby do 30. října 2011 nařídil jednání v řízení o výkon rodičovské povinnosti s tím, že taková lhůta – i přes objektivní potíže – odpovídá reálným možnostem soudu.

54. Usnesením sp. zn. 8 UL 3/2012 ze dne 14. března 2012 určil Krajský soud v Ústí nad Labem Okresnímu soudu v Litoměřicích lhůtu v délce jednoho měsíce pro rozhodnutí o návrhu navrhovatelky na výkon předběžného opatření o úpravě styku s dítětem. Krajský soud okresnímu soudu vytknul, že dosud nedoručil zmíněný návrh na výkon předběžného opatření ze dne 28. dubna 2011 druhému účastníku řízení a navrhovatelku v únoru 2012 pouze informoval o tom, že uložení pokut druhému účastníku řízení již nepovažuje v předmětné věci jako účelné.

E. Rozhodovací praxe ve věci kompenzačního prostředku nápravy
podle zákona č. 82/1998 Sb.

55. V rozhodnutí ve věci Vokurka (cit. výše, § 65) Soud konstatoval, že kompenzační prostředek nápravy zavedený do českého právního řádu změnou zákona č. 82/1998 Sb., k níž došlo zákonem č. 160/2006 Sb., je účinný a dostupný pro případ překročení „přiměřené lhůty“ v každém soudním řízení, na které se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

56. V rámci projednávané stížnosti předkládá vláda Soudu informace týkající se fungování tohoto prostředku nápravy v řízeních, která Soud obvykle zkoumá z hlediska článku 8 Úmluvy. Z těchto informací vyplývá následující.

57. Rozsudkem sp. zn. 64 Co 269/2011 ze dne 22. března 2012 potvrdil Městský soud v Praze rozsudek vydaný v prvním stupni dne 22. března 2011, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 přiznal žalobci částku 58 750 Kč, o niž navýšil částku 110 000 Kč předtím přiznanou Ministerstvem spravedlnosti jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, v důsledku níž mu byl znemožněn výkon jeho práva na styk s dítětem. Městský soud se tak ztotožnil s výpočtem, podle kterého je třeba částku 112 500 Kč za soudní řízení trvající osm let a šest měsíců snížit o 20 % s ohledem na složitost řízení (obsahující mezinárodní prvek a vyžadující znalecký posudek) a poté zvýšit o 20 % z důvodu, že žalobce se na délce soudního řízení nepodílel. Dále byla takto určená částka navýšena o 50 % (maximální možné navýšení), a to s ohledem na značný význam řízení pro účastníky; v této souvislosti soud poznamenal, že v důsledku délky řízení a neschopnosti státu přinutit matku, aby plnila rozhodnutí o úpravě styku žalobce s dítětem, došlo k narušení vzájemných vazeb žalobce se synem, a to obtížně zvratitelným způsobem, a žalobci bylo znemožněno plnit jeho rodičovskou roli.

58. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4091/2011 ze dne 30. ledna 2013 Nejvyšší soud konstatoval, že nepřijaly-li státní orgány za účelem umožnění styku rodiče s nezletilým dítětem veškerá opatření, která od nich bylo možno v konkrétním případě rozumně očekávat, popřípadě je přijaly s prodlením, jde o případ nepřiměřeně dlouhého řízení, jímž mohlo být zasaženo právo na rodinný život zaručené čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Porušení takového práva z uvedeného důvodu je třeba zohlednit při závěru o vzniku nemajetkové újmy rodiče, který nemá dítě ve své výchově, a její intenzitě rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

59. Rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1478/2012 ze dne 6. března 2013 zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2011, kterému vytkl, že posouzení návrhu na přiznání nemajetkové újmy způsobené zásahem do práva na rodinný život bylo neúplné a nesprávné, jelikož se nezabýval otázkou, zda soudy v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku žalobce s dítětem učinily veškerá opatření, která od nich bylo možné rozumně očekávat. Nejvyšší soud uvedl, že řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem je specifické a nelze je ztotožnit s běžným řízením o výkon rozhodnutí. Při výkonu rozhodnutí o zajištění styku s nezletilým dítětem často nejde o jednorázovou záležitost, ale o opakující se situace v různých časových intervalech. Již jednou zahájené řízení proto nebude zpravidla ukončováno, a dojde-li po delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v dříve zahájeném řízení. Soud je povinen zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků a je povinen v řízení bez návrhů a průtahů pokračovat. Řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým nelze posuzovat zcela izolovaně od samotného řízení o úpravě styku s nezletilým, v jehož průběhu se má výkon rozhodnutí uskutečnit, neboť výsledek řízení o úpravě styku je předpokladem pro následný výkon rozhodnutí. Při hodnocení postupu soudu během řízení o výkon rozhodnutí je proto třeba zohlednit všechny úkony soudu, které směřovaly k vynucení styku žalobce s nezletilým dítětem, nikoliv jen to, zda bylo formálně rozhodnuto o všech žalobcových návrzích na výkon rozhodnutí.

60. Stěžovatel předkládá Soudu rozsudek sp. zn. Cdo 4761/2009 ze dne 10. května 2010, kterým Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižšího stupně, kterými byl zamítnut návrh na náhradu škody způsobené délkou řízení. S odvoláním na judikaturu Soudu Nejvyšší soud konstatoval, že nelze klást k tíži žalobce skutečnost, že neuplatnil preventivní prostředek nápravy podle zákona č. 6/2002 Sb.

Právní posouzení

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY Z HLEDISKA DÉLKY ŘÍZENÍ

61. Stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení týkajícího se výkonu rodičovské zodpovědnosti a zejména úpravy styku s dítětem. V této souvislosti se dovolává čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zní

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)“

62. Vláda namítá, že stěžovatel neuplatnil žádný prostředek nápravy, který měl podle vnitrostátního práva k dispozici.

63. Vláda připomíná, že styk stěžovatele se synem byl po celou dobu řízení upraven na základě předběžných opatření, a je předně toho názoru, že kompenzační prostředek nápravy upravený zákonem č. 82/1998 Sb. sám o sobě postačoval k nápravě namítaného porušení ohledně délky řízení (viz mutatis mutandis, Andělová proti České republice, č. 995/06, rozsudek ze dne 28. února 2008, § 98). Vláda je dále přesvědčena, že tento prostředek nápravy vyhovuje i požadavkům přísnějšího testu účinnosti, který je třeba podle Soudu uplatnit v oblasti práva na respektování rodinného života (viz Prodělalová proti České republice, č. 40094/08, rozsudek ze dne 20. prosince 2011, § 53). Byť není v definici nesprávného úředního postupu zakládajícího nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. článek 8 Úmluvy zmíněn, zohledňují totiž vnitrostátní soudy specifika řízení, která mají zásadní význam pro rodinný život účastníků řízení, v rámci posouzení otázky významu řízení pro jednotlivce, a tedy i při stanovení výše zadostiučinění. Na důkaz tohoto svého tvrzení předkládá vláda několik příkladů rozhodnutí vydaných vnitrostátními soudy (viz § 57-59 výše).

64. Vláda se dále domnívá, že stěžovatel měl využít rovněž preventivního prostředku nápravy podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., a to přinejmenším pokud jde o období po 1. červenci 2009, kdy došlo ke změně tohoto ustanovení (viz Prodělalová, rozsudek cit. výše, § 91). Počínaje tímto datem je třeba dle vlády považovat tento prostředek nápravy za účinný nejen v teoretické, ale i praktické rovině, což dokládají Soudu předložená rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterými bylo těmto procesním návrhům vyhověno (viz § 48-54 výše).

65. Stěžovatel s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2010 (viz § 59 výše) tvrdí, že i přes existenci preventivního prostředku nápravy jsou soudy povinny rozhodovat v přiměřené lhůtě a nemohou tuto odpovědnost přenášet na účastníky řízení.

66. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem vlády, podle něhož měl uplatnit kompenzační prostředek nápravy, a to s tím, že délka řízení je pouze druhotným důsledkem mnohem závažnějšího porušení jeho práva na respektování rodinného života, k němuž došlo v důsledku nesprávných rozhodnutí soudů.

67. Soud připomíná, že požadavek vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy stanovený v čl. 35 odst. 1 Úmluvy ukládá osobám, které chtějí předložit svůj spor se státem mezinárodnímu soudnímu orgánu, aby předtím využily prostředků nápravy, které jim nabízí vnitrostátní právní řád. S ohledem na to musí stěžovatel uplatnit prostředky nápravy, které jsou běžně dostupné a dostačující k tomu, aby mu umožnily nápravu jím namítaných porušení. Tyto prostředky nápravy musí existovat s dostatečným stupněm jistoty v teorii i praxi, přičemž by bez toho postrádaly požadovanou účinnost a dostupnost (Akdivar a ostatní proti Turecku, č. 21893/93, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 65-66; Oreshkov proti Bulharsku, č. 11932/04, rozsudek ze dne 6. března 2012, § 44).

68. Článek 35 odst. 1 Úmluvy navíc předpokládá rozložení důkazního břemene. Je na vládě, která namítá nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, aby Soud přesvědčila o tom, že prostředek nápravy v rozhodné době byl účinný a dostupný jak v teorii, tak praxi, což znamená přístupný a způsobilý umožnit stěžovateli nápravu namítaných porušení, a že měl rozumné vyhlídky na úspěch. Pokud toto vláda prokáže, je na stěžovateli, aby doložil, že prostředek nápravy uvedený vládou skutečně využil, nebo že nebyl ani přiměřený, ani účinný s ohledem na skutkové okolnosti případu, nebo že stěžovatel s ohledem na určité zvláštní okolnosti takovou povinnost neměl (Akdivar a ostatní, cit. výše, § 68).

69. V projednávané věci Soud poznamenává, že ustanovení § 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb. upravují přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (viz Vokurka proti České republice, č. 40552/02, rozhodnutí ze dne 16. října 2007). Připomíná, že již ve věci Andělová (cit. výše, § 79), týkající se nepřiměřené délky řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, které přezkoumával z hlediska článku 6, rozhodl, že stěžovatelka měla tohoto prostředku nápravy využít. K dnešnímu dni má Soud také k dispozici informace o fungování kompenzačního prostředku nápravy v řízeních týkajících se rodinného života (viz § 56-59), které potvrzují, že se jedná v obdobných případech o účinný prostředek. Soud krom toho konstatuje, že na rozdíl od slovinské právní úpravy (viz Žunič proti Slovinsku, č. 24342/04, rozhodnutí ze dne 18. října 2007, § 24 a 47; X proti Slovinsku, č. 40245/10, rozsudek ze dne 28. června 2010, § 78), která je v obdobných slovinských věcech důvodem zamítnutí námitky nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy (Eberhard a M., č. 8673/05 a 9733/05, rozsudek ze dne 1. prosince 2009, § 105; Gobec proti Slovinsku, č. 7233/04, rozsudek ze dne 3. října 2013, § 118), nestanoví zákon č. 82/1998 Sb. meze pro výši náhrady škody a nebrání stěžovatelům v tom, aby se domáhali náhrady škody před ukončením řízení.

Je tudíž třeba konstatovat, že kompenzační prostředek nápravy upravený zákonem č. 82/1998 Sb. vyhovuje i kritériím přísnějšího testu účinnosti, který je třeba uplatnit v oblasti práva na respektování rodinného života (viz Prodělalová, cit. výše, § 53). Ostatně s ohledem na data vydání rozhodnutí citovaných vládou nelze tvrdit, že by případný prostředek nápravy uplatněný stěžovatelem po ukončení dotčeného řízení v červnu 2011 nemohl mít šanci na úspěch.

70. Pokud jde o preventivní prostředek nápravy podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., který jednotlivcům umožňuje, aby podali soudům návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, vyloučil Soud účinnost tohoto prostředku nápravy pro období předcházející změně tohoto ustanovení, k níž došlo dne 1. července 2009 (viz Vokurka, rozhodnutí cit. výše, § 51-57; Prodělalová, cit. výše, § 51-52). Co se týče období po 1. červenci 2009, byl Soud toho názoru, že nemůže posoudit účinnost tohoto prostředku k urychlení řízení, aniž by měl k dis­pozici konkrétní příklad, který by ukázal, jak tento prostředek funguje, zejména v kontextu námitek na poli článku 8 (Prodělalová, cit. výše, § 52).

Nyní, třebaže od účinnosti uvedené novely uplynula relativně krátká doba a judikatura Soudu do současné doby stěžovatele nepodněcovala k tomu, aby takový prostředek uplatnili (viz mutatis mutandis, Knebl proti České republice, č. 20157/05, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 105), předkládá vláda Soudu rozhodnutí, která ilustrují, jak konkrétně tento prostředek k urychlení řízení funguje, zejména v rámci řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti (viz § 49, 51 a 52 výše). S ohledem na tato rozhodnutí má Soud za to, že je třeba v daném druhu řízení tento prostředek nápravy považovat za účinný. Krom toho poukazuje Soud na to, že stěžovatel měl tento prostředek nápravy k dispozici od 1. července 2009, kdy řízení v prvním stupni stále probíhalo.

71. Je třeba konstatovat, že stěžovatel neuplatnil ani kompenzační, ani preventivní prostředek nápravy a nepředložil žádné argumenty, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o tom, že se tyto prostředky nápravy ukázaly jako nepřiměřené nebo neúčinné, pokud jde o jeho námitku ohledně délky řízení sp. zn. 83 Nc 120/2005 a dopady délky řízení na jeho rodinný život.

72. S ohledem na výše uvedené je Soud názoru, že stěžovatel nevyčerpal prostředky nápravy, které měl k dispozici podle vnitrostátního práva, a že je třeba vyhovět námitce vznesené vládou.

73. Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy nepřijatelná podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY Z HLEDISKA ŘÍZENÍ, KTERÝM BYL UPRAVEN STYK S DÍTĚTEM

74. Stěžovatel namítá, že řízení sp. zn. 83 Nc 120/2005 o výkon jeho rodičovské zodpovědnosti nebylo spravedlivé a nestranné. Podle stěžovatele soudy zejména neobjasnily, proč rozhodly o úpravě jeho styku s dítětem, aniž zohlednily znalecký posudek a vyslechly znalce. V důsledku toho mu bylo v rozporu s provedenými důkazy přiznáno velmi omezené právo na styk.

75. Soud poukazuje na to, že stěžovatel vznesl výhrady na poli článků 6 a 8 Úmluvy. Vzhledem k procesním požadavkům těsně spjatým s článkem 8 a s přihlédnutím k tomu, že se tato stížnost jako celek týká otázky, zda stát dostál svým pozitivním povinnostem, které mu článek 8 Úmluvy ukládá, však Soud považuje za vhodné zkoumat tyto námitky výlučně z hlediska tohoto ustanovení, které zní:

„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat krom případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

76. Soud podotýká, že se námitky stěžovatele netýkají nového řízení zahájeného na návrh J. S. dne 20. prosince 2011, tj. tři dny před podáním projednávané stížnosti. Stěžovatel se o tomto řízení nezmiňuje ani ve svém dopise ze dne 26. listopadu 2012, takže Soud byl o tomto řízení informován až stanoviskem vlády ze dne 26. července 2013. Ze spisu tudíž nevyplývá, zda chce stěžovatel ohledně tohoto řízení, které navíc zjevně stále probíhá, vznést námitky.

A. K přijatelnosti

77. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále uvádí, že tu není žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení účastníků

78. Stěžovatel se domnívá, že soudy nikdy jasným způsobem nevysvětlily, proč nevzaly v úvahu znalecký posudek z roku 2007 nebo proč nevyslechly znalce nebo nenařídily doplnění znaleckého posudku. Soudy rovněž nezjistily názor dítěte. Za jediný rozhodující důkaz byla považována zpráva – předpojatá – sociálních pracovnic, která zdůrazňovala jeho nevhodné chování a zásadně se odchylovala od znaleckého posudku. Podle stěžovatele tak neměly soudy pro to, aby mu přiznaly velmi omezené právo na styk s dítětem, k dispozici dostačující a relevantní skutečnosti.

79. Vláda tvrdí, že soudy postupovaly vždy s náležitou pečlivostí, reagovaly na aktuální vývoj situace a braly v potaz nejlepší zájem dítěte. Je sice pravda, že první znalecký posudek vypracovaný na podzim roku 2007 předpokládal neasistovanou formu styku, nicméně postupně se situace stala těžko předvídatelnou. Vztahy dotčených osob se totiž zhoršily, a to nikoli na základě plynutí času, ale z důvodu nevhodného chování stěžovatele a obtíží spojených s realizací neasistovaného styku. Předběžnými opatřeními vydanými před rozhodnutím ve věci samé byla proto nařízena asistovaná forma styku. I přes tyto úpravy probíhal styk často ve stresující, pro nezletilého až traumatizující atmosféře (viz § 32 výše). Vláda proto poukazuje na skutečnost, že se stěžovatel ještě před vydáním rozsudku ze dne 30. března 2010, kterým mu bylo přiznáno právo na asistovaný styk v rozsahu dvou hodin jednou za 14 dní, se synem stýkal ve specializovaném zařízení jednou za tři týdny. V tomto ohledu byl tedy rozsudek městského soudu, a tím spíše rozsudek krajského soudu, vůči stěžovateli příznivější. Krajský soud totiž rozhodnutím, že se stěžovatel může se synem stýkat bez přítomnosti třetích osob, zohlednil přání stěžovatele, a to i přes negativní stanovisko opatrovníka a specializovaného zařízení. Nelze tudíž mít za to, že tato rozhodnutí znamenala radikální omezení práv stě­žovatele.

80. Dále je třeba poznamenat, že se soudy řídily zásadou volného hodnocení důkazů a měly poměrně široký prostor uvážení k tomu, aby jednotlivé důkazy posoudily a vyvodily z nich odpovídající závěry. Vláda je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že soudy meze svého uvážení nepřekročily, jsou rozhodnutí vydaná na závěr dotyčného řízení odůvodněná. Tato rozhodnutí byla rovněž předmětem podrobného přezkumu ze strany Ústavního soudu, který došel k závěru, že jsou řádně odůvodněná a nejsou svévolná. S ohledem na zásadu subsidiarity by Soud neměl tyto závěry přezkoumávat.

81. Ohledně znaleckého posudku z roku 2007 vláda tvrdí, že městský soud vzal jeho závěry v úvahu a řádně je zohlednil, nicméně rozhodl o způsobu styku stěžovatele s dítětem odlišně. Třebaže vláda připouští, že soud nevysvětlil, proč se částečně od závěrů znaleckého posudku odchýlil, domnívá se, že z rozsudku jasně vyplývalo, jaké důkazy byly považovány za rozhodující. Tyto důkazy, a to zprávy opatrovníka a specializovaných zařízení, na jejichž půdě docházelo ke styku stěžovatele s dítětem, byly aktuálnější a vypracovali je odborníci na oblast výchovy dětí a rodičovských konfliktů, kteří byli velmi dobře se situací obeznámeni. Vláda sice připouští, že měl krajský soud objasnit, proč podle jeho názoru nemůže být znalecký posudek podkladem pro zjištění skutkového stavu, poukazuje však na to, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl stižen vadami, pro něž by bylo nutné jej v odvolacím řízení zrušit.

Vláda rovněž uvádí, že soudy mají povinnost vyslechnout znalce, pouze pokud nezodpověděli položené otázky vyčerpávajícím způsobem nebo jestliže jsou jejich závěry neurčité, přičemž v projednávané věci tomu tak nebylo.

82. Vláda konečně zdůrazňuje, že krajský soud byl s názorem dítěte, který zjistil opatrovník v souladu s § 100 odst. 4 občanského soudního řádu (viz § 11 výše), obeznámen. S ohledem na nízký věk dítěte, složitou rodinnou situaci a konflikty doprovázející styk dítěte se stěžovatelem nelze soudům vytýkat, že nepřistoupily k výslechu nezletilého.

2. Hodnocení Soudu

83. Podle ustálené judikatury Soudu je třeba při posouzení, zda se jednalo o zásah „nezbytný v demokratické společnosti“, zkoumat, zda byly z hlediska případu jako celku důvody, o něž se sporné opatření opíralo, relevantní a dostatečné pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy a zda rozhodovací proces jako takový zajistil stěžovateli požadovanou ochranu jeho zájmů, a to s ohledem na specifické okolnosti každé věci (Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 62, 66 a 68).

84. Článek 8 vyžaduje, aby vnitrostátní orgány zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů a přitom kladly zvláštní důraz na nejlepší zájem dítěte, který s ohledem na jeho povahu a závažnost může převážit nad zájmem rodičů. Článek 8 v žádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (viz T. P. a K. M. proti Spojenému království, č. 28945/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 71; Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96, rozsudek ze dne 25. ledna 2000, § 94).

85. Je namístě připomenout, že vnitrostátní orgány jsou v přímém kontaktu se zúčastněnými. Úkolem Soudu tedy není nahrazovat vnitrostátní orgány při úpravě otázek týkajících se svěření dítěte do péče a úpravy styku s dítětem; Soudu nicméně přísluší, aby posoudil z hlediska Úmluvy rozhodnutí, která tyto orgány v rámci svého uvážení vydaly. Prostor pro uvážení příslušných vnitrostátních orgánů se liší v závislosti na povaze sporných otázek a významu dotčených zájmů. Soud proto připouští, že vnitrostátní orgány požívají široké volnosti zejména v oblasti svěření dítěte do péče. Naproti tomu je třeba vykonávat přísnější kontrolu dodatečných omezení, např. těch, kterými vnitrostátní orgány omezují právo rodičů na styk s dítětem, a kontrolu právních záruk určených k zajištění účinné ochrany práva rodičů a dětí na respektování jejich rodinného života. Taková dodatečná omezení totiž s sebou nesou riziko, že dojde k přerušení rodinných vztahů mezi malým dítětem a jedním nebo oběma rodiči (Sommerfeld, cit. výše, § 62-63).

86. Soud připomíná, že v projednávané věci bylo právo stěžovatele na styk s dítětem po celou dobu řízení v zásadě uznáno; v daném případě se tedy nejednalo o nepřiznání práva na styk s dítětem jako ve výše citované věci Sommerfeld (§ 62), ale o určení způsobu jeho výkonu. Soud shodně s vládou podotýká, že v okamžiku přijetí rozsudku městského soudu bylo právo na styk s dítětem upraveno předběžným opatřením ze dne 23. června 2008, kterým byl omezen jeho rozsah na dvě hodiny jednou za 3 týdny a byl podmíněn přítomností třetí osoby (viz § 31 výše). V tomto ohledu nelze rozsudek ze dne 30. března 2010, jímž bylo stěžovateli přiznáno právo na asistovaný styk v rozsahu dvou hodin jednou za dva týdny, označit jako rozhodnutí překvapivé. V průběhu řízení měl tudíž stěžovatel možnost předložit veškeré argumenty pro přiznání práva na styk v širším rozsahu a rovněž měl přístup ke všem skutečnostem, z nichž soudy vycházely a které podrobily kontradiktornímu projednání (viz mutatis mutandis, Antonyuk proti Rusku, č. 47721/10, rozsudek ze dne 1. srpna 2013, § 123 a 131). V této souvislosti je třeba připomenout, že posouzení jimi shromážděných podkladů v zásadě přísluší vnitrostátním orgánům (Sommerfeld, cit. výše, § 71).

87. Soud má za to, že české soudy uvedly na podporu svých rozhodnutí o úpravě styku s dítětem relevantní důvody, mezi nimiž figurují konfliktní vztahy mezi rodiči, skutečnost, že si dítě odvyklo stěžovatele vídat, a nevhodné chování stěžovatele narušující atmosféru styku s dítětem, jakož i jeho vztah se synem. Za těchto podmínek lze mít dle názoru Soudu za to, že tato rozhodnutí byla přijata v zájmu dítěte.

88. Soud poukazuje rovněž na to, že Městský soud v Brně své rozhodnutí podložil vícero důkazy: výpověďmi rodičů, znaleckým posudkem z roku 2007, stanoviskem orgánu sociálně právní ochrany dětí, který byl opatrovníkem dítěte, a zprávami vypracovanými odborníky specializovaných zařízení. Dále byl opatrovníkem zjištěn v souladu s § 100 odst. 4 občanského soudního řádu názor dítěte, v té době šestiletého, a následně s ním byl seznámen Krajský soud v Brně (viz § 11 výše). Ten se ztotožnil se závěry městského soudu, vyjma otázky přítomnosti třetích osob při styku, kterou neshledal jako nutnou.

89. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že stanovisko opatrovníka, z něhož vyšly soudy, bylo předpojaté, neboť kladlo důraz na jeho nevhodné chování, Soudu nezbývá než konstatovat, že tyto informace vyplývají také ze dvou zpráv vypracovaných specializovanými zařízeními (viz § 32 výše).

90. Je pravda, že soudy nepodaly jasné vysvětlení, proč se v otázce rozsahu práva na styk s dítětem odchýlily od doporučení znaleckého posudku z roku 2007. Soud nicméně poznamenává, že krajský soud uvedl důvody, pro které nebylo namístě nařídit obvyklý rozsah práva na styk s dítětem. Dále s ohledem na lhůtu, která uplynula od vypracování znaleckého posudku, mohly mít soudy důvodně za to, že disponují aktuálnějšími, a tudíž relevantnějšími informacemi, které jim poskytly osoby přítomné u posledních styků zúčastněných. Je třeba také poukázat na to, že stěžovatel nepožádal o vypracování revizního znaleckého posudku; ze spisu také nevyplývá, že by soudům nižšího stupně navrhl, aby vyslechl znalce, kteří vypracovali znalecký posudek z roku 2007 (viz zejména § 11 výše). Za těchto podmínek není Soud přesvědčen o tom, že skutečnost, že si soudy nevyžádaly revizi znaleckého posudku ohledně vztahů mezi stěžovatelem a dítětem, byla v rozporu s procesními požadavky vyplývajícími z článku 8 Úmluvy.

91. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a prostor pro uvážení žalovaného státu je Soud toho názoru, že řízení vedené českými soudy bylo přiměřené a soudům umožnilo shromáždit dostatek důkazů pro to, aby mohly přijmout za specifických podmínek případu odůvodněné rozhodnutí o úpravě styku.

92. Z toho důvodu k porušení článku 8 Úmluvy v projednávané věci nedošlo.

III. K DALŠÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM

A. Rozhodnutí o výživném

93. S odvoláním na čl. 6 odst. 1 stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o výši výživného.

94. Soud tuto námitku přezkoumal. S ohledem na veškeré poznatky, které má k dis­pozici, a v rozsahu, v němž mu přísluší se uvedenými tvrzeními zabývat, nezjistil Soud žádné zjevné porušení práv a svobod zaručených Úmluvou nebo jejími protokoly.

95. Z toho vyplývá, že tato část o stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnuta.

B. Úprava styku s dítětem nařízená předběžnými opatřeními

96. V rozsahu, v němž stěžovatel na poli článku 8 namítá, že se od roku 2009 nemohl se synem „normálně“ stýkat, se dle Soudu jedná o námitku, která se týká úpravy styku stěžovatele s dítětem na základě předběžných opatření.

97. S odvoláním na rozsudek ve věci Prodělalová (cit. výše, § 46) vznáší vláda námitku nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. Podle ní měl stěžovatel podat ústavní stížnost jak proti předběžným opatřením, kterými byl jeho styk s dítětem upraven, tak proti rozhodnutím, kterými byly jeho návrhy na vydání předběžných opatření zamítnuty.

98. Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na povahu předběžných opatření, která mají upravovat situaci krátkodobě a dočasně, by stížnost k Ústavnímu soudu byla z důvodu délky řízení před ním neefektivní. V daném případě nemohl předvídat, že předběžné opatření ze dne 23. června 2008, jehož se jeho stížnost zejména týká, bude platit po dobu dvou let (viz § 31 výše). V důsledku toho bylo jeho právo na styk omezeno na dvě hodiny jednou za tři týdny, takže do vydání rozsudku ve věci samé dne 30. března 2010 se uskutečnilo pouze 21 styků. Stěžovatel považuje dále za nepřijatelné, že tak restriktivní opatření bylo odůvodněno možnostmi zařízení, kde mělo ke styku docházet.

99. Soud připomíná, že již dříve s ohledem na judikaturu Ústavního soudu České republiky dospěl k názoru, že požadavek, aby stěžovatelé napadli před Ústavním soudem předběžná opatření, která by mohla znamenat zásah do jejich práv chráněných Úmluvou, je v souladu se zásadou subsidiarity charakteristickou pro mechanismus stížností před Soudem (viz Prodělalová, cit. výše, § 46). K tvrzením stěžovatele v projednávané věci Soud poznamenává, že Ústavní soud může určité věci projednat přednostně (viz zejména § 43 výše).

100. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nikdy nenapadl úpravu styku s dítětem nařízenou předběžnými opatřeními před Ústavním soudem, nesplnil v tomto ohledu podmínku vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy.

101. Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti je třeba podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy odmítnout.

C. Výkon práva na styk

102. Stěžovatel konečně na poli článku 8 namítá, že mu státní orgány nezajistily účinný styk s dítětem, neboť se mu nedaří styk realizovat, a to zejména kvůli postoji jeho bývalé partnerky a nečinnosti soudů ve věci jeho návrhů na výkon rozhodnutí.

103. Vláda předně podotýká, že styky stěžovatele se synem probíhaly bez problémů až do 28. dubna 2007 (viz § 28 výše). Následně byla předběžnými opatřeními střídavě nařizována asistovaná a neasistovaná forma styku, který stěžovatel realizoval poměrně pravidelně. Poté, co krajský soud rozhodl rozsudkem ve věci samé, že styk bude probíhat bez přítomnosti třetích osob, došlo dne 23. dubna 2011 k novému incidentu (viz § 14 výše). Od tohoto dne až do vydání nového předběžného opatření ze dne 10. ledna 2012 (viz § 32 výše) ke styku stěžovatele s dítětem nedocházelo, a to zejména z důvodu odmítání na straně dítěte, které vláda přičítá událostem, k nimž došlo dne 23. dubna 2011. Následně vzniklá situace je posuzována v rámci nového řízení (viz § 21-25 výše).

104. Vláda poukazuje na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatel, nebylo před vnitrostátními soudy prokázáno – přičemž situaci neustále sledoval opatrovník dítěte –, že by ke stykům nedocházelo z důvodu negativního postoje matky dítěte. Vláda naproti tomu zdůrazňuje, že kromě několika návrhů podaných v roce 2011 stěžovatel žádné zvláštní úsilí za účelem nerušeného výkonu styku se svým synem nevyvinul. Soud rozhodl o návrzích na výkon rozhodnutí až dne 3. února 2012 zejména proto, že byl po přenesení místní příslušnosti v září 2011 nucen prostudovat si spis (viz § 13 výše).

Navíc stěžovatel tím, že řádně nespolupracoval s opatrovníkem, neřídil se radami odborníků a pokračoval ve svém nevhodném chování, přispěl k negativnímu vývoji situace, takže skutečnost, že se styk s dítětem nezdařil, je přičitatelná v prvé řadě jemu samotnému.

105. V reakci na stanovisko vlády stěžovatel tvrdí, že se postoj dítěte změnil až po četných zásazích soudů, kterými byl nařízen velmi omezený styk s dítětem. Vzhledem k tomu, že syn vůči němu projevoval odpor již od počátku jejich styku, tj. aniž on sám takovou reakci vyvolal, je zřejmé, že byl zmanipulován matkou. Stěžovatel má proto pochyby o roli, kterou zde sehrála matka, jež měla dítě na styk připravovat, a jakou roli sehrály soudy a opatrovník, kteří měli chránit právo nezletilého na styk s otcem. Konečně stěžovatel namítá, že se o svého syna bez problému staral až do roku 2007.

106. Soud připomíná, že pokud jde o situace, kdy dochází k porušování výkonu práva na styk s dítětem, čekal až do dnešního dne na konkrétní příklady rozhodnutí, která by ukázala, jak prostředek k urychlení řízení podle § 174 a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v kontextu námitek na poli článku 8 funguje (viz Prodělalová, cit. výše, § 52), nebo na konkrétní příklady řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., které by vedly k dostačující nápravě namítaných porušení v oblasti práva na respektování soukromého a rodinného života (viz Jedličková a Jedlička proti České republice, č. 32415/06 a 32216/07, rozhodnutí ze dne 3. června 2008; Prodělalová, cit. výše, § 53). Soud je nucen konstatovat, že takové příklady mu vláda v projednávané věci předložila (viz § 52, 54, 57 a 59 výše), aniž uplatnila námitku nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy.

107. Soud každopádně nepovažuje za nutné zabývat se v projednávané věci otázkou, zda stěžovatel splnil, pokud jde o námitku porušování výkonu práva na styk s dítětem, podmínku vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť tato část stížnosti je nepřijatelná z níže uvedených důvodů.

108. Soud připomíná, že tam, kde je prokázána existence rodinného vztahu ve smyslu článku 8 Úmluvy, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem. Povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, jež umožní kontakt rodiče s dítětem, kteří nežijí společně, ovšem není absolutní, a porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Článek 8 Úmluvy v žádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte. Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá nezbytná opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (Pedovič proti České republice, č. 27145/03, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 109).

109. Soud podotýká, že v projednávané věci podal stěžovatel v období od května 2011 do března 2012 několik návrhů na výkon rozhodnutí o úpravě styku s dítětem tak, jak měl probíhat od 11. dubna 2011. V těchto návrzích soud žádal, aby zaslal matce dítěte výzvu nebo jí ukládal pokuty, a to s tím, že matka se snaží všemi prostředky zabránit jeho styku s dítětem (viz § 18 výše). V návaznosti na výzvu soudu J. S. vysvětlila, že některé styky, jichž se týkaly návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí, se neuskutečnily pro nesouhlas nezletilého (viz § 19 výše). Soud v této souvislosti poznamenává, že od dubna 2011 bylo dítě zjevně velmi destabilizované (viz § 34 výše) a že setrvalo na svém negativním postoji i před policisty (viz § 16 výše).

110. Soudy příslušné k rozhodnutí musely tudíž v projednávané věci zohlednit nejlepší zájem dítěte a současně vzít v úvahu existující konfliktní vztah mezi rodiči a občasné nevhodné chování stěžovatele. Navíc, tvrzení stěžovatele, že J. S. bránila jeho styku s dítětem, se také neprokázala. Za této situace se Soud domnívá, že se vnitrostátním soudům mohlo zdát nepřiměřené přijímat vůči matce dítěte donucovací opatření nebo trvat na neasistované formě styku. Tato situace totiž vedla k vydání nového předběžného opatření ze dne 10. ledna 2012 (viz § 35 výše). Třebaže bylo toto předběžné opatření následně změněno, znalci později potvrdili, že jediné řešení představuje asistovaný styk za současné psychologické práce s oběma rodiči (viz § 25 výše).

111. Za těchto okolností Soud sice vyjadřuje politování nad tím, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo přijato až dne 3. února 2012, tj. pět měsíců po té, co na něj byla přenesena místní příslušnost ve věci (viz § 13 výše), zastává však názor, že tomuto ani odvolací soudu nelze vytýkat, že zamítly stěžovatelovy návrhy na výkon rozhodnutí (viz § 20-21 výše). Jak uvedl krajský soud, v té době se ukázalo jako nezbytné posoudit otázku, zda je vhodné nutit dítě k tomu, aby se se stěžovatelem stýkalo bez přítomnosti třetí osoby, anebo zda je namístě řešit konflikt alternativním opatřením, přičemž tato otázka měla být předmětem nového řízení zahájeného mezitím na návrh J. S.

112. Třebaže Soud připouští, že soud pověřený výkonem rozhodnutí nebyl v období mezi květnem 2011 a prosincem 2011 příliš aktivní, zdůrazňuje, že právo stěžovatele na styk s dítětem bylo vždy v zásadě uznáno a státní orgány se v průběhu celého řízení o úpravě styku stěžovatele s dítětem snažily vytvořit nezbytné podmínky pro to, aby se mohl se synem stýkat. Ze spisu ostatně vyplývá, že po vydání předběžného opatření ze dne 10. ledna 2012 se styk mezi zúčastněnými, alespoň do června 2012, obnovil.

113. S přihlédnutím ke všem okolnostem věci a s ohledem na prostor pro uvážení, který má v této oblasti žalovaný stát, je Soud toho názoru, že českým orgánům nelze vytýkat, že nevyvinuly odpovídající a dostatečné úsilí, aby prosadily respektování práva stěžovatele na styk s dítětem, a tím zajistily i účinné dodržování jeho práva na respektování rodinného života. Soud sice chápe frustraci pociťovanou stěžovatelem z důvodu obtíží, které měl při realizaci tohoto práva, nezbývá mu však než konstatovat, že se stěžovatel, jak vyplývá z vyjádření vnitrostátních orgánů, nechoval vůči dítěti vždy vhodně a přiměřeně.

114. Z toho vyplývá, že tato námitka je podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy zjevně neopodstatněná a musí být podle článku 35 odst. 4 Úmluvy odmítnuta.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku založenou na článku 8 Úmluvy z hlediska řízení, kterým byl upraven styk stěžovatele s dítětem, a v ostatním za nepři­jatelnou;

2. rozhoduje, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 4. září 2014 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Claudia Westerdiek	Mark Villiger
tajemnice	předseda