HÄMÄLÄINEN proti Finsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 16. července 2014 ve věci č. 37359/09 – Hämäläinen proti Finsku

Velký senát Soudu rozhodl čtrnácti hlasy proti třem, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy tím, že stěžovatelka jako transsexuál nemohla dosáhnout právního uznání svého nového pohlaví, aniž by se rozvedla se svou dosavadní manželkou nebo souhlasila se změnou svého manželství na registrované partnerství.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelka se narodila jako muž a jako muž i uzavřela manželství, z něhož se posléze narodilo dítě. V roce 2006 byla diagnostikována jako transsexuál a v roce 2009 podstoupila operativní změnu pohlaví. Ještě předtím, v roce 2007, požádala příslušný správní orgán, aby potvrdil její nové pohlaví a změnil její rodné číslo z mužského na ženské. Správní orgán žádost zamítl s poukazem na zákon o transsexuálech, podle něhož byla právní změna pohlaví možná pouze tehdy, pokud daná osoba nežije v manželství ani v registrovaném partnerství, nebo pokud s tím její manžel/manželka či partner/partnerka souhlasí. V druhém případě dochází pak automaticky k transformaci manželství na registrované partnerství nebo naopak registrovaného partnerství na manželství. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Argumentovala tím, že ona i její manželka preferují setrvání v manželství, jelikož rozvod je v rozporu s jejich náboženským přesvědčením a registrované partnerství poskytuje nižší stupeň právní ochrany než manželství. Soudy jí však nevyhověly s odvoláním na to, že finské právo neumožňuje manželství dvou osob téhož pohlaví.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelka namítala porušení svého práva na respektování soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Uvedla, že právní uznání jejího nového pohlaví je podmíněno ukončením jejího manželství, a to buď rozvodem, nebo změnou na registrované partnerství. Její manželství však trvá již sedmnáct let, s manželkou stále žije a vychovávají spolu dítě; do manželství vstupovaly na základě přesvědčení, že bude trvat celý život, a nejsou ochotny se ho vzdát za žádných okolností. V důsledku toho ale stěžovatelka nemůže získat právní uznání svého nového pohlaví, což pro ni v praxi znamená, že je nucena v každodenních situacích neznámým lidem odhalovat svoji transsexualitu, neboť vzhledem působí jako žena, ale dle úředních dokumentů je stále mužem.

Soud úvodem konstatoval, že není sporu o tom, že projednávaná věc spadá pod pojmy soukromého a rodinného života v rámci článku 8 Úmluvy. Dále uvedl, že považuje za vhodnější zkoumat tuto věc z hlediska pozitivních závazků států vyplývajících z uvedeného ustanovení než jako „zásah“. Klíčovou otázkou dle Soudu je, zda z článku 8 vyplývá pozitivní závazek státu umožnit stěžovatelce právní uznání jejího nového pohlaví a zároveň setrvání v manželství.

Soud připomněl, že k relevantním faktorům při posuzování obsahu pozitivních závazků na poli článku 8 Úmluvy patří na jedné straně důležitost daného zájmu pro jednotlivce (Gaskin proti Spojenému království, č. 10454/83, rozsudek ze dne 7. července 1989, § 49) a na druhé straně důsledky pro dotčený stát (Rees proti Spojenému království, č. 9532/81, rozsudek ze dne 17. října 1986, § 43-44); zároveň v tomto směru státům přísluší určitý prostor pro uvážení, který je širší, nepanuje-li v dané záležitosti na evropské úrovni shoda (Christine Goodwin proti Spojenému království, č. 28957/95, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002, § 85).

Ohledně právního postavení transsexuálů z dosavadní judikatury Soudu vyplývá, že státy jsou ve smyslu svého pozitivního závazku na poli článku 8 povinny právně uznat operativní změnu pohlaví u transsexuálů, a to mj. tím, že umožní úpravu údajů týkajících se jejich osobního statusu, jakož i navazujícími opatřeními (Christine Goodwin proti Spojenému království, cit. výše, § 71-93).

V projednávané věci Soud zohlednil, že stěžovatelka nebrojí za manželství osob stejného pohlaví v obecné rovině, ale přeje si pouze zachovat své existující manželství. Pokud by však byl její nárok uznán, vedlo by to v praxi k situaci, že dvě osoby stejného pohlaví by mohly spolu žít v manželství. Jak již bylo zmíněno, takové právo v současnosti ve Finsku neexistuje.

Soud se proto nejdříve zabýval otázkou, zda je toto právo zaručeno článkem 8 Úmluvy. Z předchozí judikatury Soudu plyne, že z článku 8 nelze vyvodit povinnost státu umožnit osobám stejného pohlaví přístup k manželství (Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010, § 101). Jde však o otázku, která je předmětem neustálého vývoje v členských státech Rady Evropy, a proto je dle Soudu třeba zkoumat i aktuální právní situaci v dané oblasti. V současnosti je v Radě Evropy deset států, které umožňují manželství osob stejného pohlaví. Pokud jde o zbývající státy, ve většině z nich neexistuje specifická úprava týkající se důsledků operativní změny pohlaví pro manželství dotčených osob. Pouze tři z těchto států nepodmiňují právní uznání operativní změny pohlaví ukončením stávajícího manželství dotyčné osoby. Dle Soudu tedy nelze v této oblasti hovořit o shodě na evropské úrovni, a tudíž tu státy disponují širokým prostorem pro uvážení.

V dalším kroku se Soud zabýval relevantní právní úpravou ve Finsku. Konstatoval, že stěžovatelka má za daných okolností tři možnosti. Zaprvé, může zachovat status quo, a tedy setrvat v manželství a snášet obtíže související s tím, že má mužské rodné číslo. Zadruhé, pokud získá souhlas své manželky s právní změnou svého pohlaví, jejich manželství se ex lege změní na registrované partnerství. A konečně, stěžovatelka má možnost rozvodu. Pokud jde o instituty manželství a registrovaného partnerství podle finského práva, Soud dospěl k závěru, že mezi nimi existují jisté rozdíly, které se ovšem netýkají již právně vyřešených otázek (např. stanovení otcovství), a jsou tedy v projednávané věci irelevantní. Z praktického hlediska by stěžovatelka i v rámci registrovaného partnerství požívala v zásadě stejné právní ochrany jako v manželství. Transformace manželství na registrované partnerství, tak jak je upravena ve finském právu, znamená pouze změnu názvu daného institutu a drobné obsahové změny, přičemž původní právní vztah nadále pokračuje a jeho délka se počítá od data uzavření manželství, což může být relevantní např. pro účely výpočtu vdovského důchodu. Navíc by důsledky této transformace na rodinný život stěžovatelky byly minimální nebo dokonce žádné. Soud v této souvislosti zejména zdůraznil, že rodičovský vztah stěžovatelky k její dceři a veškerá s tím spojená práva a povinnosti by zůstaly zachovány i po případné změně stěžovatelčina manželství na registrované partnerství, čehož důkazem jsou i jiné podobné případy ve Finsku.

Na základě uvedeného Soud dospěl k závěru, že není nepřiměřené podmiňovat právní uznání operativní změny pohlaví u stěžovatelky transformací jejího manželství na registrované partnerství. Současný finský systém v této oblasti tedy dle Soudu zachovává spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, a k porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.

(iii) Oddělené stanoviska

Soudci Sajó a Lemmens a soudkyně Keller připojili k rozsudku nesouhlasné stanovisko, v němž zdůraznili, že jelikož jde v projednávané věci o zvláště důležitý aspekt práva zaručeného Úmluvou, měl Soud namítaný zásah podrobit striktnímu přezkumu, a nikoli státu přiznat široký prostor pro uvážení, byť srovnatelná právní úprava existuje v mnoha dalších členských státech. Opačný přístup by totiž mohl vést k tomu, že by se ochrana lidských práv zredukovala na úroveň odpovídající „nejnižšímu společnému jmenovateli“ mezi členskými státy. V projednávané věci se měl Soud zabývat zejména tím, zda byl namítaný zásah nezbytný za účelem ochrany morálky ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Dle nesouhlasících soudců tomu tak nebylo, poněvadž instituce manželství by nebyla ohrožena malým počtem párů, které si přejí setrvat v manželství za situace, v jaké se ocitla stěžovatelka.