Senát páté sekce Soudu dospěl na základě stížnosti, kterou podal stěžovatel jménem svým a své nezletilé dcery, jednomyslně k závěru, že nepřijetím dostatečných opatření k zajištění rodinných vazeb mezi stěžovateli došlo k porušení jejich práva na rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Přehled
Anotace
Rozsudek
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC T. proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 19315/11)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
17. července 2014
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Ve věci T. proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení
Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,
Boštjan M. Zupančič,
Ann Power-Forde,
Ganna Yudkivska,
Helena Jäderblom,
Aleš Pejchal, soudci,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 24. června 2014,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 19315/11) směřující proti České republice, kterou dne 22. března 2011 podal Soudu pan T. („stěžovatel“), občan České republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Dne 12. března 2013 byla stížnost rozšířena o dceru stěžovatele J. („stěžovatelka“) (viz též § 90 níže).
2. Stěžovatele nejdříve zastupoval O. Choděra, poté D. Strupek, advokáti zapsaní v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Stěžovatelé především namítají, že došlo k zásahu do jejich práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
4. Ve dnech 6. a 25. března 2013 byla stížnost oznámena vládě.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
5. Stěžovatel se narodil v roce 1950 a bydlí v Praze. Stěžovatelka se narodila v roce 2003 a v současné době bydlí v Bítovčicích.
A. Skutkový základ stížnosti ze dne 22. března 2011
6. V listopadu 2003 se stěžovateli narodila dcera J.; v roce 2004 se stěžovatel s její matkou oženil. V prosinci 2005, zatímco byl stěžovatel od října 2005 ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho manželka žila s dcerou v azylovém domě určeném pro oběti domácího násilí, podala jeho manželka žádost o rozvod a o svěření J. do její výhradní péče. Poté, co bylo manželství rozsudkem ze dne 14. března 2006 rozvedeno, rozhodl Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006 o svěření J. do péče matky.
7. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody navštívil stěžovatel dne 26. listopadu 2007 odbor sociálních věcí Městského úřadu v Černošicích (dále jen „příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí“), aby se informoval na J. a uplatnil právo na styk s dítětem, přičemž tvrdil, že jeho bývalá manželka s ním nekomunikuje a neví, kde má bydliště. Příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí dopisem ze dne 27. listopadu 2007, zaslaným na adresu, kterou mu den předtím stěžovatel sdělil – konkrétně se jednalo o pokoj na ubytovně –, stěžovatele vyzval, aby se obrátil na soud.
8. Dne 3. prosince 2007 zemřela bývalá manželka stěžovatele a několik dní poté byla J. hospitalizována z důvodu posttraumatického stresu. Dne 4. prosince 2007 o tom informovala nemocnice příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí a ten zjišťoval u policie adresu stěžovatele.
9. Na žádost příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí byla J. umístěna do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále jen „zařízení K.“). Podle vlády nebylo v tomto okamžiku místo pobytu stěžovatele známo, což stěžovatel s odvoláním na události ze dne 26. a 27. listopadu 2007 popírá.
10. Dne 27. prosince 2007 požádal příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí Okresní soud Praha-západ o vydání předběžného opatření, kterým by byla J. svěřena do péče zařízení K.
11. Dne 31. prosince 2007 byla J. vyšetřena psycholožkou, která konstatovala ztrátu emocionální jistoty dítěte způsobenou úmrtím matky.
12. Dne 3. ledna 2008 se stěžovatel dostavil k příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí a zjistil, že se jeho dcera nachází v zařízení K., kde ji následující den navštívil. Dle vyjádření vlády stěžovatel připustil, že v té době ještě neměl k dispozici vhodné bydlení, kde by mohl s dcerou žít.
13. Dne 4. ledna 2008 okresní soud, který na základě spisu konstatoval, že nezletilá se již v zařízení K. nachází a že předtím byla svěřena do péče matky, aniž měla s otcem kontakt, přijal předběžné opatření, jímž stěžovateli přikázal, aby dceru v tomto zařízení ponechal. Toto předběžné opatření následně potvrdil Krajský soud v Praze s tím, že J. nemá zajištěno stabilní výchovné prostředí a v důsledku toho je ohrožena na zdraví a životě.
Okresní soud rovněž uvedl, že bude zahájeno řízení za účelem určení, zda má J. nadále zůstat v zařízení K., nebo zda by byla v daném případě vhodná jiná forma výchovy; uvedené řízení bylo zahájeno dne 18. ledna 2008 z moci úřední.
Konečně okresní soud rozhodl o zastavení řízení ve věci úpravy styku stěžovatele s dítětem z důvodu, že matka J. již není způsobilá být účastníkem řízení.
14. Zpráva zařízení K. ze dne 22. ledna 2008 popisuje obtížnou adaptaci J. a časté návštěvy stěžovatele, jejichž průběh nebyl dle zprávy vždy klidný. Konkrétně dne 18. ledna 2008 se měla J. po příchodu otce rozkřičet.
15. Dne 26. března 2008 provedl příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí šetření v novém bydlišti stěžovatele a došel k závěru, že z hlediska ubytování nic nebrání tomu, aby se stěžovatelem mohla jeho dcera žít. Bylo zaznamenáno, že babička J. z matčiny strany je připravena mu pomoci.
16. Ze zprávy zařízení K. ze dne 2. dubna 2008 vyplývá, že stěžovatel J. pravidelně navštěvoval a ta někdy reagovala pozitivně, jindy odmítavě.
17. Dne 9. dubna 2008 podal stěžovatel okresnímu soudu návrh na zrušení předběžného opatření ze dne 4. ledna 2008 a návrh na svěření J. do jeho péče. V této souvislosti zdůraznil, že dceru pravidelně navštěvuje a že se mezi nimi vytvořilo silné pouto. Stěžovatel posléze požadoval přeložení dcery do jiného zařízení, což nedoporučila sociální pracovnice ani psycholožka zařízení K.
18. Dne 16. dubna 2008 odmítl okresní soud zrušit předběžné opatření s tím, že nadále trvají důvody pro umístění J. v zařízení K. a že nelze předběžným opatřením rozhodnout o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Soud krom toho konstatoval, že stěžovatel by měl dceru v zařízení K. navštěvovat jen tehdy, bude-li to umožňovat její psychický stav, a se souhlasem psychologa.
19. Následně stěžovatel kritizoval postup orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který mu neumožnil vzít si v době úmrtí matky dceru k sobě, a stěžoval si, že nemůže vzít dceru mimo zařízení K. Dne 29. května 2008 sdělilo zařízení K. okresnímu soudu, že neumožní setkání mimo areál zařízení K., dokud nebude na osobu stěžovatele vypracován znalecký posudek. Následně soud stěžovatele informoval, že o vycházkách J. může rozhodovat pouze zařízení K.
20. Dne 3. června 2008 byl ustanoven znalec z oboru psychologie, jehož úkolem bylo posoudit vztahy mezi stěžovatelem a jeho dcerou, dále mezi ní a její „rodinou“ v zařízení K. a odpovědět na otázku, zda stěžovatel v období před říjnem 2005 J. týral. Znalecký posudek ze dne 9. září 2008 doporučil respektovat přání dítěte, které je ve svém současném prostředí spokojené a k otci má pouze slabý vztah, a nesvěřovat je proti jeho vůli otci. Týrání nezletilé nebylo možno podle znalce prokázat.
21. Rozsudkem ze dne 10. února 2009 rozhodl Okresní soud Praha-západ na základě § 46 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, o svěření J. do péče zařízení K. a o tom, že stěžovateli nebude uložena vyživovací povinnost. Soud se opřel vedle výpovědi stěžovatele, výpisu z jeho trestního rejstříku, zpráv zařízení K. a příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí především o znalecký posudek vypracovaný v roce 2008. Soud zdůraznil ze znaleckého posudku skutečnost, že výchovné předpoklady stěžovatele jsou sníženy z důvodu jeho disharmonické a egocentrické osobnosti, nedostatku empatie a nereálných očekávání; v důsledku toho není schopen vyhovět základním emocionálním potřebám dítěte. Dále bylo uvedeno, že i přes četné návštěvy stěžovatele nepřikládá J. jejich vztahu velký význam; současně vůči němu neprojevuje strach ani ho neodmítá. Mezi překážkami bránícími svěření J. do péče stěžovatele soud zmínil osobnost stěžovatele tak, jak byla popsána ve znaleckém posudku a také v posudcích, které byly již předtím vypracovány v rámci trestních řízení vedených vůči jeho osobě, dále absenci emocionálního pouta mezi stěžovateli a trestní minulost stěžovatele, který byl opakovaně odsouzen za ublížení na zdraví spáchané na družkách, z nichž jedna na následky zranění zemřela.
22. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Později vyjádřil námitky proti postupu okresního soudu a průtahům v řízení, přičemž tvrdil, že nebyl předvolán k soudnímu jednání konanému dne 10. února 2009 a neobdržel vyhotovení rozsudku vyneseného téhož dne.
23. Dne 12. června 2009 podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s dítětem. Okresní soud tento návrh zamítl s poukazem na to, že stěžovatel J. v zařízení K. často navštěvuje a že je na samotném zařízení K., jak často a za jakých podmínek umožní jejich vzájemná setkání. Dne 10. srpna 2009 krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil s tím, že stěžovatel má dostatečnou možnost svou dceru vídat.
24. V období mezi červnem a srpnem 2009 se stěžovatel podrobil psychologickému vyšetření znalcem podle vlastního výběru. Ten konstatoval, že závěry soudního znalce jsou kategorické a jistým způsobem odůvodnitelné trestní minulostí stěžovatele, která vyvolává obavy z možných fyzických útoků vůči jeho dceři. Nicméně situace, kdy byla J. umístěna do zařízení, třebaže mohla žít v rodinném prostředí, není přirozená a může mít pro dítě negativní důsledky. Navrhl proto vypracovat plán s cílem vytvořit a upevnit, postupně a pod dohledem, pozitivní vztahy mezi stěžovatelem a jeho dcerou a dále nechat stěžovatele vyšetřit psychiatry za účelem určení, zda je již schopen s postupujícím věkem ovládat své agresivní impulsy. Tento posudek byl předložen krajskému soudu v srpnu 2009.
Později se stěžovatel na žádost svého právního zástupce podrobil psychiatrickému vyšetření, které konstatovalo poruchu osobnosti vyznačující se emoční nestabilitou a neschopností se ovládat. Psycholog a psychiatr připustili, že znalecký posudek vypracovaný na žádost soudu v roce 2008 je platný, a současně ve svém posudku z června 2010 vyslovili závěr, že stěžovatel od svého propuštění z vězení své chování usměrnil, aby se dceři přiblížil, a že mu lze dceru svěřit do péče pod soudním dohledem, a to na zkušební dobu jednoho roku, během níž by jeho dcera pobývala u něho doma o víkendech.
25. Ze zprávy zařízení K. ze dne 3. září 2009 vyplývá, že stěžovatel dceru často navštěvoval; návštěvy probíhaly poklidně, v areálu zařízení.
26. Jednání před krajským soudem konané dne 13. října 2009, na kterém se soud zabýval znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem v srpnu 2009, bylo odročeno za účelem vyšetření stěžovatele znalci ustanovenými soudem.
27. Dne 4. ledna 2010 podal stěžovatel proti přístupu zaměstnanců zařízení K. trestní oznámení. Dne 16. března 2010 byla věc policií odložena.
28. Dne 29. března 2010 zaslala sociální pracovnice jedné nevládní organizace Krajskému soudu v Praze dopis na podporu stěžovatele, který byl dle jejího názoru připravený ujmout se péče o svou dceru.
29. Ve znaleckém posudku ze dne 1. dubna 2010 se psycholog a psychiatr ustanovení soudem v říjnu 2009 v podstatě ztotožnili se závěry znaleckého posudku vypracovaného v roce 2008, přičemž u stěžovatele konstatovali disharmonickou, egocentrickou a nepříliš empatickou osobnost s poruchami přizpůsobivosti, kterážto může omezovat jeho výchovné schopnosti a schopnost zvládat určité vypjaté situace spojené s výchovou. Pokud by soud rozhodl ve prospěch stěžovatele, doporučili, aby převzetí dítěte stěžovatelem proběhlo postupně a pod dohledem příslušných orgánů; takové opatření by dle nich umožnilo příslušným orgánům učinit si jasnější představu o skutečných výchovných schopnostech stěžovatele a dokonce by mohlo samotnému stěžovateli pomoci zjistit, jaké jsou jeho možnosti.
30. Zpráva zařízení K. ze dne 26. dubna 2010 se zmiňuje o pravidelných návštěvách stěžovatele v doprovodu jeho různých partnerek. Pracovnice zařízení K. uvedly, že k návštěvám stěžovatele vedlo dědictví, které měla J. obdržet.
31. Rozsudkem ze dne 1. června 2010 potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek ze dne 10. února 2009, vyjma rozhodnutí o výživném, kdy stěžovateli byla stanovena povinnost platit výživné. Soud vyšel z výpovědí stěžovatele a babičky dítěte z matčiny strany a dále z řady písemných důkazů. Na základě všech dostupných znaleckých posudků, včetně znaleckého posudku ze dne 1. dubna 2010, soud konstatoval, že osobnost stěžovatele představuje vážnou a nepřekonatelnou překážku pro svěření dcery do jeho péče; soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel usiluje především o uspokojení svých vlastních potřeb a není s to pochopit potřeby druhého, přičemž na případný nesoulad potřeb svých a druhého reaguje útěkem a agresí. Soud tudíž došel k závěru, že provedené důkazy zakládají pochybnosti ohledně schopnosti stěžovatele zabezpečit výchovu J. tak, aby nebyl ohrožen její zdravý vývoj.
32. Dne 2. srpna 2010 podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, přičemž se dovolával zejména práva na respektování rodinného života a práva na výchovu dítěte, která byla omezena v rozporu se zákonem. Podle stěžovatele bylo prokázáno, že se chce a může o svou dceru starat a že mezi nimi existuje pozitivní vztah. Třebaže stěžovatel připustil, že mohou být jeho výchovné schopnosti omezeny, vyjádřil přesvědčení, že J. by měla žít u svého biologického rodiče, a nikoliv v zařízení, jakkoli kvalitním. Vyslovil názor, že nelze do zařízení umístit všechny děti, jejichž rodinné prostředí není ideální a jejichž rodiče mají podobné povahové rysy jako on. Stěžovatel rovněž uvedl, že J. byla umístěna do zařízení K. výhradně z důvodu úmrtí její matky, a že pokud by žil s nimi, nikdo by nerozebíral jeho psychologický profil a jeho dcera by zůstala s ním. V této souvislosti odkázal na vyjádření psychologa, kterého vyhledal v roce 2009 a který doporučil postupné obnovení jeho vztahů s J.
33. Dne 2. listopadu 2010 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že stěžovatel pouze vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, které nicméně provedly mnoho důkazů a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Z pohledu ústavního práva nelze dle Ústavního soudu soudům vytknout, že s ohledem na osobnost stěžovatele odmítly svěřit dceru do jeho péče; omezení rodičovských práv bylo v tomto případě nezbytné pro ochranu práva na život a zdraví dítěte.
B. Vývoj věci popsaný v rozšíření stížnosti ze dne 12. března 2013
34. V listopadu 2010 podal stěžovatel u zařízení K. žádost o několikadenní pobyt J. u něj doma, zejména během vánočních svátků, a požádal, aby v této souvislosti bylo vydáno rozhodnutí podle správního řádu. Stěžovateli odpověděla dopisem sociální pracovnice, že zařízení K. se řídí rozhodnutím soudů, kterým mu byla J. svěřena do péče, a nebude žádat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o souhlas s vycházkami J. podle § 42 odst. 4 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb.
35. Dne 14. prosince 2010 se konala případová konference (viz též § 81 níže) za účasti stěžovatele a jeho právního zástupce, orgánů sociálně-právní ochrany dětí a zástupců zařízení K. a Ministerstva práce a sociálních věcí. Vyplynulo z ní, že s ohledem na obsah znaleckých posudků, z nichž vycházelo rozhodnutí o umístění dítěte, zařízení K. a příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí nesouhlasí s víkendovými pobyty dcery u otce, nicméně že frekvence návštěv otce v zařízení je takřka bez omezení.
36. Dne 20. prosince 2010 podal stěžovatel správní žalobu proti nečinnosti zařízení K., které nevydalo správní rozhodnutí ohledně jeho žádosti z listopadu 2010.
37. Dne 12. ledna 2011 požádal stěžovatel zařízení K., zda by mohla jeho dcera pobývat u něho doma po dobu velikonočních svátků. Obdržel stejnou odpověď jako v listopadu 2010.
38. Dne 21. ledna 2011 podal stěžovatel u okresního soudu návrh, v němž požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na styk s dítětem každý druhý víkend a o vánočních a velikonočních svátcích. S poukazem na povinnost státu přijmout pozitivní opatření, která by mu umožnila být společně s dcerou, zmínil negativní postoj zařízení K. a skutečnost, že toto zařízení odmítá rozhodnout o vycházkách nezletilé.
39. Usnesením ze dne 9. února 2011 bylo řízení ohledně tohoto návrhu zastaveno s odůvodněním, že soud není oprávněn rozhodovat o právu na styk s dítětem, které bylo svěřeno do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Podle soudu jsou tato zařízení pověřena výkonem sociálně-právní ochrany dětí, a tudíž odpovídají orgánům sociálně-právní ochrany dětí, včetně Ministerstva práce a sociálních věcí, které by měly provádět kontrolu výkonu práva na styk s dítětem. Stěžovatel se proti usnesení odvolal s tím, že správní řízení nepředstavuje účinný způsob, jak rozhodovat o jednotlivých vycházkách dítěte, neboť je nevhodné s ohledem na svou délku a neúměrnou zátěž, kterou pro účastníky řízení představuje. Podle stěžovatele mají v této problematice rozhodovat soudy v občanskoprávním řízení.
Dne 31. května 2011 Krajský soud v Praze rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil a věc předal občanskému sdružení FOD, spravujícímu zařízení K., jehož příslušnost ve věci byla dle soudu dána na základě extenzivního výkladu ustanovení § 30 odst. 1 a § 42 odst. 4 písm. c) zákona č. 359/1999 Sb. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dne 27. září 2011 dovolání, v němž po Nejvyšším soudu požadoval, aby rozhodl o otázce, zda může soud upravit právo rodiče na styk s dítětem, které je svěřeno do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, či nikoliv. Dne 26. července 2012 vyjádřil stěžovatel souhlas s tím, aby bylo dovolání postoupeno Nejvyššímu soudu až po vyřešení ostatních naléhavějších otázek. Dne 4. července 2013 vzal nakonec stěžovatel dovolání zpět, aby předáním spisu ještě více nezdržoval řízení ve věci samé.
40. Mezitím stěžovatel pokračoval v řešení věci cestou správního řízení a v březnu 2011 požádal nadřízený orgán sociálně-právní ochrany dětí, tj. Krajský úřad Středočeského kraje, aby zařízení K. uložil vydat správní rozhodnutí o jeho žádosti ze dne 12. ledna 2011. Tento úřad svou příslušnost odmítl a odkázal stěžovatele na místní orgány sociálně-právní ochrany dětí. Stěžovatel byl dále vyrozuměn předsedkyní občanského sdružení FOD o tom, že zařízení K. nemají postavení správních orgánů příslušných k rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob, a o tom, že zákon neupravuje řízení ohledně povolování vycházek dětí v těchto zařízeních umístěných.
41. Dne 18. března 2011 podal stěžovatel rovněž novou správní žalobu proti nečinnosti zařízení K. Tuto správní žalobu, stejně jako správní žalobu ze dne 20. prosince 2010, Krajský soud v Praze dne 9. června 2011 zamítl. Podle soudu ustanovení § 42 odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb. sice nestanoví, kdo je příslušný rozhodnout o setkávání rodiče a dítěte mimo zařízení, je však třeba učinit závěr, že tato pravomoc náleží řediteli zařízení K.; nadřízeným orgánem příslušným v případě nečinnosti ředitele nebo k rozhodnutí o odvolání proti jeho rozhodnutí je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Soud v projednávané věci konstatoval, že dopisy, kterými zařízení K. odmítlo povolit pobyt dcery u stěžovatele, jsou po obsahové stránce správními rozhodnutími, které může stěžovatel napadnout u ministerstva; ministerstvo by je mělo posoudit jako nicotná, neboť nebyla přijata ředitelem zařízení.
42. S odvoláním na rozsudek ze dne 9. června 2011 požádal stěžovatel ředitele zařízení K., aby povolil pobyt jeho dcery u něj doma po dobu letních prázdnin, a to formou správního rozhodnutí.
43. Dne 14. června 2011 podalo oddělení sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 7 jako nadále ve věci místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na zahájení řízení o svěření do péče a úpravě práva na styk s dítětem, týkající se J. Uvedlo, že J. se nachází v zařízení K. již tři a půl roku a situace se nevyvíjí, což J. špatně snáší, a soud vyzvalo, aby věc opětovně posoudil komplexním způsobem a s ohledem na nové znalecké posudky. Následoval spor o místní příslušnost soudu, který byl vyřešen v listopadu 2011 ve prospěch Obvodního soudu pro Prahu 7.
44. V srpnu 2011 proběhla na Ministerstvu práce a sociálních věcí dvě setkání k případu stěžovatele, a to za jeho přítomnosti. Zejména bylo dohodnuto, že stěžovateli bude navržena rodinná terapie a bude rovněž sledován psychiatrem, dále že budou v rámci soudního řízení vypracovány na J. znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie a že se bude pro J. hledat pěstounská péče. Při této příležitosti stěžovatel namítal špatnou spolupráci a komunikaci mezi ním a zařízením K.
45. V návaznosti na tato setkání byl vypracován znalcem z oboru pedopsychologie na základě spisu znalecký posudek analyzující rizika, která J. hrozí, a dne 12. září 2011 byl předán Ministerstvu práce a sociálních věcí. Podle posudku existuje v daném případě mnoho rizikových faktorů a situace vyžaduje urychlenou intervenci, aby J. opětovně nalezla stabilní a bezpečné prostředí.
46. V září 2011 podal stěžovatel k řediteli zařízení K. žádost o povolení víkendových pobytů dcery u něho doma. Dopisem ze dne 10. října 2011 mu bylo sděleno, že vyšetření J. ve specializovaném centru není ještě ukončeno; krom toho zařízení respektuje stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, dle něhož není ve věci příslušné, neboť rozhodnutí má přijmout soud. Dne 25. října 2011 podal stěžovatel s odvoláním na rozsudek ze dne 9. června 2011 ke Krajskému soudu v Praze návrh na určení nicotnosti tohoto „rozhodnutí“. Tento návrh byl dne 30. listopadu 2011 odmítnut s tím, že nelze vyslovit závěr, že zařízení vydalo na jeho návrh rozhodnutí.
47. Na případové konferenci konané v listopadu 2011 dotčené orgány a psycholožka specializovaného centra, v němž J. zahájila terapii, konstatovaly, že kontakt stěžovatele s dcerou tak, jak probíhá, není v jejím zájmu, neboť stěžovatel není schopen reflektovat potřeby dítěte a práci zařízení K. diskredituje. Stěžovatel odmítl své návštěvy dcery přerušit.
48. Ve své zprávě ze dne 21. listopadu 2011 popisuje zařízení K. návštěvy stěžovatele, které proběhly v období od dubna do listopadu 2011, během nichž nezletilá odmítala se stěžovatelem komunikovat a přijmout jeho dárky; po jeho návštěvách byla zamlklá a smutná, protože v ní stěžovatel vzbuzoval pocit viny. Toto odmítání nabylo intenzivnějších rozměrů po incidentu v říjnu 2011, kdy na ni stěžovatel čekal před školou, což jí otřáslo a kvůli čemuž ještě dlouho potom plakala.
49. Ve své zprávě ze dne 25. listopadu 2011 vyslovilo specializované centrum, kde se J. podrobila na návrh příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí psychologickému vyšetření, názor, že dítě je nadměrně zatíženo otázkami týkajícími se jejího otce a nechce již o něm hovořit; rovněž se zdá, že přejímá některé informace ze svého okolí (osvojení, touha po „nových rodičích“). Terapie dítěte musí dle zprávy pokračovat.
50. Dne 29. listopadu 2011 podal příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí soudu návrh na vydání předběžného opatření o zákazu styku stěžovatele s dcerou s tím, že ta jej nechce vídat a má z něho strach.
51. Dne 5. ledna 2012 Obvodní soud pro Prahu 7 návrhu ze dne 29. listopadu 2011 vyhověl a uložil otci zdržet se jakéhokoliv kontaktu s dcerou, a to s cílem zamezit dalšímu narušování jejího psychického stavu. Dne 26. března 2012 Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesení obvodního soudu změnil tak, že návrh příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí zamítl. Uvedl, že přerušení vztahů mezi stěžovatelem a dcerou by mohlo mít nezvratné důsledky, přičemž nebyly učiněny pozitivní kroky s cílem osvětlit a napravit změnu v postoji nezletilé vůči otci, k níž došlo na jaře roku 2011.
52. Dne 13. ledna 2012 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 návrh na komplexní posouzení věci a vydání rozhodnutí. Uvedl, že od rozhodnutí o umístění J. do zařízení K. soud neprovádí žádné přezkoumání ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zákona o rodině, zatímco zařízení K. má „volnou ruku“ a žádným způsobem se nesnaží zachovat pozitivní vztahy mezi ním a jeho dcerou.
53. Dne 20. března 2012 byl stěžovatel informován o zahájení správního řízení ve věci svěření jeho dcery do pěstounské péče. Dne 4. dubna 2012 rozhodl příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o svěření dítěte do pěstounské péče I. T., s účinností od 27. února 2012. Dne 30. května 2012 podala I. T. soudu návrh na svěření J. do pěstounské péče.
54. Dne 6. června 2012 se uskutečnil na půdě specializovaného centra asistovaný styk stěžovatele s dcerou, ale dcera setkání odmítla; lékař a psycholog centra z toho dovodili, že další kontakt není v zájmu dítěte. Stěžovatel při té příležitosti trval na povinnosti pěstounské rodiny vyvíjet u J. vůči němu pozitivní postoj.
55. Dne 20. července 2012 podal příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí poté, co se na něj obrátila I. T. z důvodu, že stěžovatel chtěl navštívit dceru v její domácnosti, návrh na nařízení předběžného opatření, na základě kterého by byl stěžovateli zakázán styk s dcerou. Téhož dne Obvodní soud pro Prahu 7, který vzal v úvahu události ze dne 6. června 2012, návrhu vyhověl. Dne 8. srpna 2012 se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolal a následně namítal průtahy v řízení. Dne 19. listopadu 2012 Městský soud v Praze změnil usnesení tak, že návrh na zákaz styku otce dcerou zamítl.
56. Dne 2. srpna 2012 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 o postoupení věci Okresnímu soudu v Jihlavě, místně příslušnému z důvodu nového bydliště J. Spis byl Okresnímu soudu v Jihlavě postoupen dne 8. února 2013.
57. Ve dnech 10. října 2012 a 14. prosince 2012 se stěžovatel obrátil na I. T. s žádostí, aby spolupracovala a aby mu umožnila se s dcerou setkat za přítomnosti psychologa.
58. Ze zprávy specializovaného centra ze dne 16. října 2012 vyplývá, že J. se zde od 30. dubna 2012 podrobila terapii a že se dobře adaptovala v pěstounské rodině.
59. Dne 19. prosince 2012 se na půdě specializovaného centra konal další asistovaný styk za účasti pěstounské rodiny a psychologa, kterého si vybral stěžovatel. Zpráva, která se měla zmiňovat o negativním vztahu mezi pěstounskou rodinou a stěžovatelem, nebyla Soudu předložena.
60. Dne 8. ledna 2013 podal příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí v návaznosti na svůj návrh ze dne 14. června 2011 návrh na vypracování znaleckého posudku.
61. Ve dnech 14. února 2013 a 21. března 2013 proběhly dva pokusy o asistovaný styk, na které J. reagovala odmítavě. Oslovení psychologové vylovili názor, že vynucený styk je pro nezletilou, která chce, aby její přání byla vyslyšena, stresující.
62. Dne 18. března 2013 došlo k výmazu posledního odsouzení stěžovatele z roku 2005 z rejstříku trestů.
63. Dne 27. března 2013 podal příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byl stěžovatel oprávněn stýkat se s dcerou pouze písemnou formou. Dne 2. dubna 2013 byl tento návrh zamítnut s odůvodněním, že zákaz osobního styku by znamenal další odcizení mezi stěžovatelem a dcerou.
64. Dne 10. dubna 2013 zahájil Okresní soud v Jihlavě z moci úřední řízení o zrušení svěření J. do péče zařízení K. a ke společnému řízení spojil řízení o návrzích ze dne 14. června 2011, 13. ledna 2012 a 25. května 2012 týkajících se situace J.
65. V návaznosti na neúspěšný asistovaný styk, který proběhl dne 18. dubna 2013, stěžovatel připustil, že není v zájmu J. nutit ji ke styku s ním. Na případové konferenci konané dne 24. dubna 2013 bylo dohodnuto, že stěžovatel bude s dcerou komunikovat písemně a ta zahájí terapii, aby byly zjištěny důvody jejího negativního postoji vůči stěžovateli. Podle stěžovatele tato případová konference ukázala, že došlo k určité změně v postoji státních orgánů, která byla pravděpodobně způsobena novelou zákona č. 359/1999 Sb., neboť konečně připustily, že jedním z cílů, kterého je třeba dosáhnout, je obnovení jeho vztahu s dcerou.
66. Dne 17. června 2013 změnil Krajský soud v Brně rozhodnutí ze dne 2. dubna 2013 tak, že předběžným opatřením určil, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat pouze písemnou formou, jak si to přeje J.
67. Jak vyplývá ze zpráv příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který vykonává dohled nad situací v pěstounské rodině, tato rodina uspokojuje všechny materiální a citové potřeby J., která je v pěstounské rodině dobře začleněna; J. rovněž čte dopisy stěžovatele a I. T. ji vede k tomu, aby mu odpovídala. Tuto skutečnost nicméně stěžovatel popírá s tím, že I. T. naopak J. řekla, že mu odepisovat nemusí.
68. V září 2013 zahájila J. terapii, která byla dohodnuta na případové konferenci konané dne 24. dubna 2013.
69. Dne 24. října 2013 předal příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí okresnímu soudu otázky určené znalci pověřenému vypracováním nového znaleckého posudku.
II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe
A. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném v rozhodné době)
70. Podle § 46 odst. 1 jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.
71. Ustanovení § 46 odst. 2 stanoví, že před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní. Pominou-li po nařízení ústavní výchovy její důvody nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní výchovu zruší.
72. Ustanovení § 46 odst. 3 stanoví, že bylo-li nařízeno opatření podle odstavce 1, je soud povinen nejméně jednou za 6 měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za tím účelem zejména a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, b) opatří si vyjádření dítěte, je-li ho dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost schopné, a c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.
B. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí
73. Podle § 30 odst. 1 může ředitel ústavního zařízení po předchozím písemném souhlasu příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí povolit dítěti, které je v ústavním zařízení umístěno na základě rozhodnutí soudu, na určitou dobu pobyt u rodičů, popřípadě jiných fyzických osob.
74. Podle § 42 odst. 1 zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy anebo ocitlo-li se dítě bez péče přiměřené jeho věku, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních potřeb, včetně ubytování, v zajištění zdravotních služeb a v psychologické a jiné obdobné nutné péči.
75. Podle § 42 odst. 2 písm. a) se dítě umísťuje v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc mimo jiné na základě rozhodnutí soudu.
76. Ustanovení § 42 odst. 4 písm. b) v rozhodné době stanovilo, že je-li dítě umístěno v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc na základě rozhodnutí soudu, může být povolen pobyt dítěte mimo toto zařízení u rodičů jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
77. Od 1. ledna 2013 ustanovení § 42 odst. 7 písm. b) stanoví, že je-li dítě umístěno v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc na základě rozhodnutí soudu, může být povolen pobyt dítěte u rodičů obdobně podle § 30 tohoto zákona.
78. Ustanovení § 42a odst. 3 v novelizovaném znění účinném od 1. ledna 2013 dále upřesňuje, že ředitel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc je a) oprávněn mimo jiné zakázat nebo přerušit návštěvu rodičů nebo jiných osob v zařízení v případě jejich nevhodného chování, které by nepříznivě působilo na výchovu dětí, jde-li o děti umístěné v zařízení na základě rozhodnutí soudu, a b) je povinen dát příslušnému soudu podnět k úpravě styku rodičů nebo jiných osob s dítětem v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, vyžaduje-li to zájem dítěte, a vyrozumět o tom příslušný orgán sociálně-právní ochrany. Podle § 42a odst. 4 rozhoduje ředitel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc o právech a povinnostech v oblasti státní správy sociálně-právní ochrany, pokud jde o zamítnutí žádosti o povolení pobytu mimo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Nadřízeným správním orgánem ředitele je krajský úřad, v jehož obvodu se nachází adresa sídla zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
C. Informace poskytnuté vládou
79. Zařízení K. jsou zařízení zřizovaná občanským sdružením Fond ohrožených dětí (FOD) a jejich cílem je nabídnout dětem namísto ústavní výchovy rodinnou péči na dobu, po kterou se nemohou vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud pro ně není zajištěna náhradní rodinná péče. Dne 11. května 2001 Ministerstvo práce a sociálních věcí tato zařízení pověřilo tím, aby jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc vykonávala sociálně-právní ochranu dětí.
80. Podle stanovisek Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. září 2007 a 8. února 2012 může o zákazu styku rodičů s jejich dětmi umístěnými v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc rozhodovat pouze soud, nikoliv ředitel takového zařízení.
Ve stanovisku téhož ministerstva ze dne 21. října 2011 se uvádí, že pokud ředitel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nepovolí nebo přeruší pobyt dítěte u rodičů, musí vydat písemné rozhodnutí ve správním řízení.
81. Případová konference je plánované a koordinované společné setkání klienta, jeho rodiny a všech, kteří pro něho mohou představovat podpůrnou síť. Cílem setkání je výměna informací, zhodnocení situace dítěte a jeho rodiny, hledání optimálního řešení a plánování společného postupu, který by vedl k naplňování potřeb dítěte. K tomu účelu vypracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí metodická doporučení a manuál, které jsou určeny orgánům sociálně-právní ochrany dětí.
Tento postup byl formálně upraven novelou zákona č. 359/1999 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2013.
III. Další zdroje
A. Doporučení Rec(2005)5 Výboru ministrů členským státům ohledně práv dětí žijících v institucionálních zařízeních (přijaté dne 16. března 2005)
82. Mezi základními zásadami vypočtenými v příloze tohoto doporučení jsou:
„(...) v co nejširší míře by měla být zaváděna preventivní opatření na podporu dětí a rodin v souladu s jejich speciálními potřebami; (...)
– umístění v institucionálním zařízení by nemělo být delší, než je nutné, a mělo by být pravidelně kontrolováno s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, které by měly být hlavním hlediskem v průběhu jeho umístění; rodičům by se mělo dostat co největší podpory s ohledem na harmonickou reintegraci dítěte do rodiny a společnosti; (...)
– postupy, organizace a individuální pečovatelský plán umístění v institucionálním zařízení, včetně periodické kontroly umístění, by měly zaručovat právo dítěte, zejména právo dítěte být vyslyšeno; těmto názorům by měla být věnována náležitá pozornost a váha v souladu s věkem dítěte a stupněm jeho vyspělosti (...).“
B. Závěrečná doporučení Výboru pro práva dítěte ke zprávě předložené Českou republikou na základě článku 44 Úmluvy o právech dítěte (ze dne 17. června 2011)
83. „45. Výbor vítá novelu zákona o sociálněprávní ochraně, která nabude účinnosti v roce 2012 a upřednostní používání evropského financování pro deinstitucionalizaci péče o děti a přinese posílení pěstounské péče namísto ústavní péče. Výbor rovněž bere na vědomí jako pozitivní další zamýšlená opatření, například zlepšení školení pro sociální pracovníky odpovědné za jednotlivé případy a povinné navrhování a vyhodnocování případů a individuálních strategií pro každou rodinu. Výbor je však znepokojen rozšířeným akceptováním ústavní péče jako primární alternativy pro rodinné prostředí. Kromě toho je Výbor znepokojen:
a) nedostatečností služeb směřujících k předcházení umístění do ústavní péče a chybějícím vymezením kritérii pro přijetí do ústavní péče, což vede k tomu, že velký počet dětí, zvláště dětí se zdravotním postižením nebo romského původu, je umisťováno do péče mimo domov, zvláště do ústavní péče, přičemž ve většině těchto případů je hlavním důvodem odnětí dítěte z rodiny materiální a finanční situace rodiny;
b) nepřipraveností komunitních služeb rodinného typu a pěstounské péče, aby bylo vyloučeno umisťování dětí do ústavů;
c) absencí centrálního mechanismu: (i) upravujícího poskytovatele ústavní péče a (ii) koordinujícího plánování a poskytování ústavní péče, což vede k nedůsledným standardům poskytované péče;
d) nízkým standardem zařízení, jakož i nízkým počtem a úrovní vzdělávání personálu mnoha poskytovatelů ústavní péče;
e) dlouhou dobou, po kterou děti zůstávají v ústavní péči, přičemž většina těchto dětí opouští ústavní péči teprve po dosažení zletilosti;
f) nedostatečným úsilím k tomu, aby děti mohly udržovat kontakty se svými rodiči, za účelem jejich návratu do rodiny;
g) tím, že přepokládané plány zlepšení systému náhradní péče mají takové realizační časové rámce, že mnoho změn vstoupí v účinnost nejdříve v roce 2012 nebo 2013.“
Právní posouzení
I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY
84. Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí o umístění stěžovatelky do zařízení K. a skutečnost, že stát nedostál své povinnosti přispět k zachování jejich vzájemných rodinných vazeb, znamenaly porušení jejich práva na respektování rodinného života zakotveného v článku 8 Úmluvy, který stanoví:
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. “
85. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.
A. K přijatelnosti
86. Vláda předně Soud vyzývá, aby nepovažoval dceru stěžovatele za účastníka řízení o stížnosti, jak to stěžovatel požaduje v doplnění stížnosti ze dne 12. března 2013. Podle vlády totiž není možné takto rozšiřovat okruh účastníků řízení o stížnosti, nehledě na to, že podání ze dne 12. března 2013 nesplňuje podmínky stanovené v článku 47 jednacího řádu Soudu. V každém případě, i kdyby měla být dcera stěžovatele považována za účastníka řízení před Soudem počínaje 12. březnem 2013, je námitka týkající se řízení o jejím svěření do péče zařízení K., které bylo ukončeno dne 2. listopadu 2010, ve vztahu k ní opožděná.
87. Vláda se dále domnívá, že doplnění stížnosti je nepřijatelné z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť stěžovatel nenapadl ústavní stížností žádné rozhodnutí nebo předběžné opatření, které bylo vydáno po umístění jeho dcery do zařízení K. (Prodělalová proti České republice, č. 40094/08, rozsudek ze dne 20. prosince 2011, § 46). Navíc vzal stěžovatel zpět dovolání ve věci příslušnosti soudu rozhodnout o úpravě jeho styku s dítětem (viz § 39 in fine výše).
88. Stěžovatelé připouštějí, že stěžovatelka se nemůže připojit k původní stížnosti ze dne 22. března 2011, nicméně mají za to, že nic nebrání tomu, aby jí Soud přiznal aktivní legitimaci počínaje dnem 12. března 2013.
89. Stěžovatelé dále tvrdí, že ústavní stížnost je v zásadě přípustná pouze tehdy, směřuje-li proti konečnému rozhodnutí ve věci; nicméně za situace, kdy je jejich právo na respektování rodinného života jednáním úřadů nepřetržitě porušováno, po nich nelze požadovat, aby čekali, až bude přijato konečné rozhodnutí, nebo aby použili opravný prostředek, který nemá okamžitý účinek (viz mutatis mutandis Chabrowski proti Ukrajině, č. 61680/10, rozsudek ze dne 17. ledna 2013, § 108). Každopádně původní stížnost směřuje zejména proti rozhodnutí o svěření J. do péče do zařízení K., které bylo Ústavnímu soudu předloženo. Od té doby byla přijata jen tři předběžná opatření, z nichž dvě, která vyslovila zákaz styku, byla v odvolacím řízení zrušena. Stěžovatel nenapadl třetí předběžné opatření ze dne 17. června 2013 právě proto, že na případové konferenci konané dne 24. dubna 2013 souhlasil s tím, že návštěvy J. přeruší.
90. Soud předně připomíná, že nezletilí se mohou obrátit na Soud, i když – a tím spíše – je zastupuje rodič, který je ve sporu se státními orgány, jejichž rozhodnutí a postup kritizuje z hlediska práv zaručených Úmluvou. V případě sporu ohledně zájmů nezletilého mezi jeho biologickým rodičem a osobou ustanovenou státními orgány jednat jeho jménem jako opatrovník existuje riziko, že se o některých zájmech nezletilého Soud nedozví a nezletilý bude zbaven účinné ochrany práv, která mu podle Úmluvy náležejí (Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 138). Totéž platí v případech, kdy dítě, které je ve věku umožňujícím mu vyjádřit vlastní vůli, projevuje negativní postoj vůči osobě, jež se obrátila na Soud jeho jménem. Soud totiž sice přiznává biologickým rodičům procesní právo zastupovat před Soudem jejich děti, ale může při přezkoumání věci samé zohlednit případné střety zájmů, které mezi nimi existují.
91. V projednávané věci se jedná o spor mezi stěžovatelem a státem zejména ohledně otázky, komu měla být jeho dcera svěřena do péče. Vzhledem k tomu, že stát nemůže před Soudem jednat za účelem ochrany zájmů nezletilé, připadá tato úloha stěžovateli jako otci J. Jeho podání ze dne 12. března 2013, které obsahuje všechny osobní údaje J., vyjadřuje jasným způsobem jeho přání obrátit se na Soud rovněž jménem J., a to alespoň pokud jde o skutečnosti popsané v tomto podání.
Za těchto podmínek má Soud za to, že ve vztahu ke skutečnostem, které nastaly po 12. březnu 2013, je stěžoval oprávněn jednat před Soudem rovněž jménem své dcery.
92. Soud dále poznamenává, že rozhodnutím o umístění J. do zařízení K. vznikla žalovanému státu povinnost umožnit zachování vazby mezi J. a stěžovatelem, což je předmětem doplnění stížnosti ze dne 12. března 2013. V tomto ohledu a vzhledem ke skutečnosti, že řízení ve věci samé ode dne 14. června 2011 dosud probíhá, zastává Soud názor, že stěžovatel učinil vše, co od něj bylo možné rozumně očekávat, aby vyhověl požadavku vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. Soud se zejména domnívá, že za situace, kdy o dovolání stěžovatele ze dne 27. září 2011 nebylo rozhodnuto do okamžiku, kdy jeho dcera opustila zařízení K., se význam tohoto opravného prostředku značně snížil. Sama vláda ve svém stanovisku připouští, že s ohledem na novelu zákona č. 359/1999 Sb., která upřesnila pravomoci ředitelů zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, by mělo rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze akademický význam. Problém byl ostatně podle všeho způsoben mezerou v právní úpravě, která vedla k protichůdným stanoviskům úřadů.
93. Soud se tudíž domnívá, že je třeba námitku vlády týkající se aktivní legitimace dcery stěžovatele, jakož i její námitku nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, zamítnout.
94. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a že není žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.
B. K odůvodněnosti
1. Tvrzení účastníků řízení
95. Stěžovatel předně poznamenává, že k většině skutečností popsaných v jejich stížnosti se nezávislí pozorovatelé nevyjádřili a ani je soudy neposuzovaly. Verze účastníků řízení se tak liší, zejména pokud jde o chování stěžovatele k jeho dceři před tím, než byli v říjnu 2005 od sebe odděleni, dále ohledně průběhu prvních návštěv stěžovatele v zařízení K., postoje zaměstnanců tohoto zařízení, důvodů změny v postoji J. vůči stěžovateli na jaře 2011 a konečně pokud jde o postoj pěstounské rodiny, které byla J. svěřena. Třebaže stěžovatel připouští, že Soud nemůže tyto odlišnosti ve verzích účastníků řízení vyřešit, žádá jej, aby vzal v úvahu skutečnost, že systém ochrany dětí je v České republice ve svých počátcích, nadále přetrvává paternalistický přístup a že Fond ohrožených dětí je značně kontroverzní organizace, která se zjevně brání posilovat vazby mezi dětmi umístěnými pod jeho ochranu a jejich biologickými rodiči. Žádá Soud, aby jejich situaci přezkoumal globálně, z hlediska hmotněprávních a procesních aspektů článku 8 Úmluvy.
96. Stěžovatel dále uvádí, že ačkoliv se pokoušel od 26. listopadu 2007 svou dceru najít a třebaže příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí byla jeho adresa známa, na rozdíl od toho, co tvrdí vláda (viz § 7 výše), orgán sociálně-právní ochrany dětí tyto skutečnosti zatajil, aby nekomplikoval řízení o umístění J. do zařízení K. V důsledku toho v něm J. pobývala měsíc bez právního důvodu. Stěžovatel rovněž namítá, že rozhodnutí soudu nesvěřit mu dceru do péče a umístit ji do zařízení K. je v rozporu s požadavkem proporcionality. Tvrdí, že rizika spojená s jeho osobností znalci nepovažovali za absolutní překážku pro svěření dcery do jeho péče, ale pouze za faktor omezující jeho výchovné schopnosti. Tato rizika bylo možné vyloučit, kdyby mu byla dcera svěřena do péče postupně a pod dohledem, jak to navrhovali znalci, jejichž názor si vyžádal (viz § 24 výše), jakož i znalci ustanovení krajským soudem (viz § 29 výše).
97. Stěžovatel rovněž tvrdí, že po umístění jeho dcery do zařízení K. měly úřady dostát svým pozitivním povinnostem a přispět k posílení jeho vzájemných vazeb s dcerou. Namísto toho, aby tak zařízení K. učinilo, však zaujalo vůči stěžovateli nepřátelský postoj, nepovzbuzovalo J. ke styku s ním a neumožnilo jim trávit více času společně. I když se tedy stěžovatel snažil dceru pravidelně navštěvovat, jejich vztahy se zhoršovaly. Podle stěžovatele takový vývoj nezpůsobily jeho nevhodné poznámky, které, jak připouští, mohl stran zařízení K. mít, aby tak vyjádřil svou nespokojenost, ale negativní vliv pracovníků tohoto zařízení a skutečnost, že mu nikdy nebylo povoleno, aby s dcerou strávil víkend nebo část prázdnin. Zařízení K. totiž ani jednou na tyto jeho žádosti nereagovalo formálním rozhodnutím, a proto se stěžovatel obrátil na občanskoprávní soudy. Tyto soudy však odmítly svou příslušnost ve věci ve prospěch správních soudů, které zase nepřijaly konkrétní a účinné opatření ve vztahu k zařízení K. a pouze konstatovaly, že správní rozhodnutí má vydat ředitel zařízení.
98. Stěžovatel konečně uvádí, že orgán sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu v Černošicích zůstal zcela nečinný. Až ve věci nově místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 7 se obrátil dne 14. června 2011 na soud (viz § 43 výše). Rovněž poznamenává, že slibné výsledky případové konference konané v srpnu 2011 zůstaly nenaplněny, neboť od zamýšlené rodinné terapie bylo upuštěno. Následně soud přijal na základě žádosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí dvě předběžná opatření o zákazu styku, která byla o několik měsíců později zrušena v odvolacím řízení. Mezitím byla J. dočasně umístěna v pěstounské rodině bydlící dosti daleko od místa bydliště stěžovatele a probíhalo řízení o trvalém svěření J. do pěstounské péče. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že pěstounská rodina nedodržuje závazky a brání jeho pokusům vidět dceru.
99. Vláda předně poznamenává, že se její stanovisko, pokud jde o skutkový stav, zakládá na dokumentech obsažených v soudním spise a také ve spise orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jejichž autory je několik znalců a vnitrostátní orgány. Podle vlády je projednávaná věc nestandardní a složitá, neboť stěžovatel se před úmrtím své bývalé manželky o svou dceru nikdy nestaral a ta ho téměř neznala; navíc v okamžiku umístění J. do zařízení K. dne 7. prosince 2007 nebylo jeho bydliště známo. Umístění do zařízení K. tudíž bylo jediným možným řešením, které vycházelo ze znaleckých posudků analyzujících osobnost stěžovatele; roli sehrála i jeho trestní minulost, vyznačují se násilnickým jednáním. Později stěžovatel sice svou dceru navštěvoval, nicméně ta o něj neprojevovala přílišný zájem a následně se setkáním s ním bránila. Třebaže zařízení K. umožnilo stěžovateli takřka neomezený kontakt s dcerou, průběh návštěv se začal zhoršovat, aniž tomu stěžovatel své chování přizpůsobil nebo bral ohled na potřeby J. Na jaře 2011 se negativní reakce J. vystupňovaly. Potom už nechtěla stěžovatele vídat ani od něj přijímat dárky, cítila se nepochopená a nelíbily se jí kritické poznámky stěžovatele o zařízení K., kde se přitom cítila velmi dobře. Tato situace pokračovala i po té, co bylo nalezeno alternativní řešení a nezletilá byla umístěna do pěstounské péče. Podle vlády stěžovatel nakonec pochopil, že jsou jeho návštěvy pro stěžovatelku neúnosné, a souhlasil tak s tím, že návštěvy přeruší a bude s dcerou komunikovat písemně, což krajský soud potvrdil dne 17. června 2013.
100. Vláda dále podotýká, že při odmítnutí žádostí stěžovatele o pobyt dcery u něho doma vycházelo zařízení K. z obsahu znaleckých posudků týkajících se stěžovatele a z rizik hrozících nezletilé, která potvrdil znalecký posudek ze dne 12. září 2011. Vláda v této souvislosti zdůrazňuje, že se nejednalo o zákaz, ale o omezení styku, neboť ten mohl i nadále probíhat v areálu zařízení.
101. Co se týče příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí, jednaly podle vlády v zájmu dítěte a jeho zdárného vývoje, přičemž tyto zájmy převažovaly nad zájmy stěžovatele. S cílem dobrat se spravedlivé rovnováhy organizovaly případové konference, asistované styky stěžovatele s dcerou a rovněž zajistily, aby byla J. sledována psychologem. I přes jejich úsilí se situace zhoršila, především z důvodu chování stěžovatele, který nebyl schopen s dcerou komunikovat, vykonával na ni nepřijatelný nátlak a nerespektoval doporučení, aby se podrobil terapii. Namísto toho dle vlády přenesl odpovědnost na veřejnoprávní orgány. Za těchto okolností nebylo možné svěřit mu J. do péče či ji nutit, aby s ním udržovala kontakt. V současné době příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí i nadále situaci sleduje a aktivním způsobem hledá řešení. Vláda nicméně připouští, že na budování vztahu mezi stěžovateli a na nápravě nevhodného chování stěžovatele se mělo začít pracovat podstatně dříve. V tomto ohledu uznává, že situace stagnovala až do komplexního vyhodnocení podmínek nezletilé v roce 2011 a stěžovatel měl jen omezenou možnost navázat pouto se svou dcerou, neboť nemohl nabýt rodičovské zkušenosti mimo zařízení K.
102. Pokud jde o soudy, vláda se domnívá, že se nedopustily závažného pochybení a rozhodovaly v nejkratších možných lhůtách, vezmou-li se v úvahu četná předávání spisu. Rozhodnutí soudů sledovala blaho dítěte a byla vždy reakcí na aktuální vývoj situace, proto také nakonec upřednostnila omezení styku mezi stěžovateli. Vláda současně připouští, že soudy pravděpodobně selhaly ve věci úpravy styku stěžovatele s dítětem mimo zařízení K., když stěžovatele odkázaly na toto zařízení, které nicméně odmítalo jednat. V této souvislosti vláda poznamenává, že stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí (viz § 80 výše) uváděla, že řediteli zařízení nepřísluší rozhodovat o dlouhodobém omezení nebo zákazu styku a je povinen věc předat soudu. Situace se vyjasnila až poté, co byla upravena novelou zákona č. 359/1999 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2013.
2. Hodnocení Soudu
103. Soud v prvé řadě zdůrazňuje, že vztah mezi stěžovateli je ze své podstaty součástí rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dále uvádí, že tuto skutečnost nikdo nezpochybňuje.
104. Je tudíž na Soudu, aby určil, zda z hlediska zásad vyplývajících z jeho judikatury představují okolnosti namítané stěžovateli porušení jejich práva na respektování rodinného života.
105. Pro rodiče a jeho dítě znamená právo být spolu základní prvek rodinného života. Soud konstatuje, že vláda nepopírá, že umístění J. do zařízení K. představuje zásah do práva stěžovatele na respektování rodinného života a vyplývá z něho pozitivní povinnost státu zachovat osobní vztahy mezi stěžovateli, aby případně mohli žít zase spolu.
106. Takový zásah není v rozporu s článkem 8, pouze je-li v souladu se zákonem, sleduje-li některý nebo některé z cílů uvedených v druhém odstavci tohoto článku a je-li pro dosažení těchto cílů nezbytný v demokratické společnosti. Pojem „nezbytnosti“ znamená zásah založený na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli (viz mezi jinými Gnahoré proti Francii, č. 40031/98, rozsudek ze dne 19. září 2000, § 50).
107. Článek 8 sice směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy státních orgánů, ale nadto ukládá státu pozitivní povinnosti spočívající v účinném respektování rodinného života. Je-li tedy prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem (viz například Olsson proti Švédsku (č. 2), rozsudek ze dne 27. listopadu 1992, § 90; Hokkanen proti Finsku, rozsudek ze dne 23. září 1994, § 55).
108. Hranici mezi pozitivními a negativními povinnostmi státu podle článku 8 Úmluvy nelze přesně definovat; zásady, které je třeba použít, jsou nicméně srovnatelné. Zejména je nutno v obou případech dbát na zachování spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy; stát má také v obou těchto případech určitý prostor pro vlastní uvážení (viz například Gnahoré, cit. výše, § 52).
109. V projednávané věci jsou zpochybňována pouze opatření založená zejména na příslušných ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Tato opatření jsou tedy upravena zákonem.
110. Soud poznamenává, že tato ustanovení se výslovně týkají ochrany zdraví, bezpečnosti a zdravého vývoje nezletilých a zajištění jejich výchovy. Z odůvodnění, které vnitrostátní orgány uplatnily, jasně vyplývá, že použití těchto ustanovení v projednávané věci sledovalo ochranu zájmů dítěte. Dotčené umístění dítěte do zařízení K. tudíž sledovalo legitimní cíl dle druhého odstavce článku 8 Úmluvy, tj. ochranu práv a svobod jiných.
111. K posouzení nezbytnosti sporných opatření v demokratické společnosti Soud přezkoumá, zda z hlediska případu jako celku byly důvody, o něž se tato opatření opírala, relevantní a dostatečné pro účely odstavce 2 článku 8 Úmluvy (viz například Olsson (č. 2), cit. výše, § 87; Gnahoré, cit. výše, § 54). Mimo to vezme v úvahu povinnost, která připadá v zásadě státu, umožnit zachování vazby mezi stěžovatelem a jeho dcerou. Úkolem Soudu však není nahrazovat vnitrostátní orgány při plnění jejich povinností v oblasti úpravy otázek výchovy dětí zabezpečované orgány veřejné moci a dále práv rodičů, jejichž děti byly takto umístěny do ústavní výchovy, nýbrž posoudit z hlediska Úmluvy opatření, která tyto orgány v rámci svého uvážení přijaly. Po odebrání dítěte za účelem jeho převzetí do péče je třeba provádět přísnější kontrolu jak dodatečných omezení, jako je omezení práv rodičů a jejich styku s dítětem, tak záruk určených k zajištění účinné ochrany práva rodičů a dítěte na respektování rodinného života. Taková dodatečná omezení totiž s sebou nesou riziko, že dojde k přerušení rodinných vztahů mezi rodiči a malým dítětem (viz Gnahoré, cit. výše, § 54; Assunção Chaves proti Portugalsku, č. 61226/08, rozsudek ze dne 31. ledna 2012, § 101).
112. Soud dále připomíná, že v případech tohoto druhu je zásadním hlediskem především zájem dítěte. Zdůrazňuje však, že tento zájem má dvě roviny: na straně jedné zaručit dítěti vývoj ve zdravém prostředí a na straně druhé zachovat vazby dítěte s jeho rodinou, ledaže tato rodina nemá o dítě vůbec zájem, protože narušení této vazby znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů. Z toho vyplývá, že zájem dítěte znamená, že k přerušení rodinných vztahů mohou vést pouze zcela výjimečné okolnosti a že je třeba učinit vše pro zachování osobních vztahů a případně, až k tomu nastane vhodný okamžik, pro „obnovu“ rodiny (viz Gnahoré, cit. výše, § 59; Amanalachioai proti Rumunsku, č. 4023/04, rozsudek ze dne 26. května 2009, § 81).
113. Soud tudíž nejdříve přezkoumá důvody, o které vnitrostátní soudy opírají rozhodnutí o umístění J. do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a následně posoudí otázku, zda se vnitrostátní orgány snažily zachovat rodičovskou vazbu mezi J. a jejím otcem.
a) K opatření, kterým byla dcera stěžovatele umístěna do zařízení
114. Soud připomíná, že rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah. Takové opatření se tedy musí opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty motivované zájmem dítěte (viz například Scozzari a Giunta proti Itálii, cit. výše, § 148). Je třeba dbát na zachování spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy dotčených osob a společnosti jako celku, a to s ohledem na prostor pro uvážení smluvních států. V této oblasti se nicméně Soud nezabývá pouze otázkou, zda žalovaný stát použil svou diskreční pravomoc v dobré víře, s náležitou péčí a smysluplně. Krom toho se nemůže Soud při výkonu své kontroly spokojit s tím, že kritizovaná rozhodnutí přezkoumá izolovaně; musí je posoudit z hlediska případu jako celku a určit, zda jsou důvody, o něž se dotčené zásahy opíraly, „relevantní a dostatečné“ (viz Olsson (č. 1), č. 10465/83, rozsudek ze dne 24. března 1988, § 68; Couillard Maugery proti Francii, č. 64796/01, rozsudek ze dne 1. července 2004, § 244).
115. Soud poznamenává, že v projednávané věci byla J. umístěna do zařízení K. určeného pro děti vyžadující okamžitou pomoc v prosinci 2007 na žádost příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. K tomuto umístění došlo krátce po úmrtí matky J., v jejíž výhradní péči se již po dva roky nacházela a s níž nějakou dobu pobývala v azylovém domě určeném pro oběti domácího násilí. Je tudíž nepopiratelné, že čtyřletá dívenka byla v té době obzvlášť zranitelná; byla ostatně několik dnů hospitalizována z důvodu posttraumatického stresu. Navíc v té době stěžovatele takřka neznala, protože byl od října 2005 ve výkonu trestu odnětí svobody a kontakt s ní neudržoval. Je pravda, že se účastníci řízení rozcházejí v tom, zda v té době byla orgánu sociálně-právní ochrany dětí adresa stěžovatele známa (viz § 7 a 9 výše), a zda ho tedy měl tento orgán o situaci informovat. Stěžovatel z toho vyvozuje, že jeho dcera byla v zařízení do rozhodnutí soudu ze dne 4. ledna 2008 umístěna neoprávněně (viz § 96 výše). Soud nicméně nepovažuje za nutné vyjadřovat se k této otázce zvlášť, jednak z důvodu, že stěžovatel tuto námitku zjevně před vnitrostátními soudy neuplatnil, jednak z důvodu, že je nesporné, že v dotčené době neměl k dispozici takové ubytování, aby mohl mít dceru u sebe (viz § 7 a 12 výše).
116. Soud má naproti tomu za to, že lze s ohledem na naléhavost situace a nejlepší zájem dítěte pochopit, že příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí mohl rozhodnout o převzetí dívenky do péče a o jejím umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (viz mutatis mutandis R. M. S. proti Španělsku, č. 28775/12, rozsudek ze dne 18. června 2013, § 83), což následně soudy potvrdily.
117. Předběžným opatřením ze dne 4. ledna 2008 totiž Okresní soud Praha-západ rozhodl o ponechání J. v zařízení K. s tím, že předtím byla svěřena do péče matky, aniž měla s otcem kontakt. Krajský soud v Praze následně dodal, že J. nemá zajištěno stabilní výchovné prostředí a v důsledku toho je ohrožena na zdraví a životě. Dne 16. dubna 2008 okresní soud rozhodl, že důvody pro svěření J. do péče zařízení K. nadále trvají.
118. Soud dále poznamenává, že tato situace vyústila v zahájení řízení ve věci samé (viz § 13 výše), jehož cílem bylo důkladně posoudit situaci J. a její vztahy se stěžovatelem. Řízení vedlo k tomu, že umístění dcery stěžovatele v zařízení K. bylo potvrzeno soudy rozhodujícími ve věci samé, které současně zamítly návrh stěžovatele na svěření J. do jeho péče. Soud toto své rozhodnutí opřel o výpověď stěžovatele, výpis z trestního rejstříku, zprávy zařízení K. a příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí a především o nedávno vypracovaný znalecký posudek. Soud z nich vyvodil, že stěžovatel nedává výchovné a emoční záruky nezbytné k tomu, aby se mohl o svou dceru starat, a dále skutečnost, že mezi otcem a dcerou existuje jen slabé pouto. Krajský soud, který měl k dispozici dva nové znalecké posudky, zase došel k závěru, že osobnost stěžovatele představuje vážnou a nepřekonatelnou překážku toho, aby mu byla dcera svěřena do péče, neboť není s to chápat její potřeby a z toho důvodu ani řádně zajistit její výchovu.
119. Z odůvodnění rozhodnutí přijatých v rámci toho řízení jasně vyplývá, že soudci svůj názor vyslovili po pečlivém posouzení situace a na základě opakovaných psychologických a psychiatrických znaleckých posudků na stěžovatele, který byl soudem vyslechnut. Soudci rovněž zohlednili přání dítěte zmíněná ve znaleckém posudku ze dne 9. září 2008 (viz § 20 výše) a dále zprávy týkající se jeho vývoje v zařízení K. Z těchto rozsudků, které uvádějí stejné skutečnosti a argumenty, je patrné, že o umístění J. v zařízení K. bylo rozhodnuto z důvodu vážných pochybností o schopnosti stěžovatele se o dítě postarat a dále proto, že mezi nimi neexistoval žádný vztah.
120. Podle Soudu právě v těchto skutečnostech bezpochyby spočívají relevantní důvody pro umístění J. do zařízení K. a vše nasvědčuje tomu, že rozhodnutí přijatá v projednávané věci sledovala právě ochranu prvořadého zájmu dítěte. Je pravda, že se soudy nevyslovily ke způsobu, jakým by mohl stěžovatel v budoucnu postupně své vztahy s dcerou posílit a nabýt rodičovské kompetence, jak to zmiňovaly některé znalecké posudky (viz § 24 a 29 výše). Soud nicméně konstatuje, že se jednalo o rozhodnutí, zda má J. prozatím zůstat v zařízení K., nebo zda má být svěřena stěžovateli. Návrhy znalců tak měly státní orgány nasměrovat zejména v jejich úsilí zachovat osobní vztahy mezi stěžovateli, aby případně mohli žít společně; toto úsilí bude předmětem posouzení Soudu uvedeného níže.
121. Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že je v zájmu dítěte pobývat v prostředí skýtajícím co nejlepší podmínky pro jeho vývoj, má Soud za to, že opatření spočívající v umístění dítěte do zařízení K., které bylo přijato v projednávané věci, nelze na základě článku 8 Úmluvy zpochybnit. V tomto ohledu tudíž k porušení uvedeného ustanovení ve vztahu ke stěžovateli, který jako jediný má v této části stížnosti aktivní legitimaci, nedošlo (viz § 91 výše).
b) K opatřením přijatým vnitrostátními orgány za účelem zajištění rodinné vazby
mezi stěžovatelem a jeho dcerou
122. Soud předně podotýká, že rozhodnutí o převzetí dítěte do péče je třeba v zásadě považovat za dočasné opatření, které má být ukončeno, jakmile to okolnosti umožní, a že provádění jakéhokoliv opatření musí být v souladu s konečným cílem, jímž je znovu spojit biologického rodiče s dítětem (viz zejména Olsson (č. 1), cit. výše, § 81; Couillard Maugery, cit. výše, § 273). Soud dále připomíná zvýšené riziko, že déletrvající přerušení kontaktu mezi rodiči a dítětem nebo příliš velké časové intervaly mezi jejich jednotlivými setkáními ohrozí každou vážnější snahu pomoci stěžovatelům překonat obtíže, které nastaly v jejich rodinném životě (viz například Scozzari a Giunta, cit. výše, § 177).
123. Pozitivní povinnost přijmout opatření s cílem usnadnit sloučení rodiny, jakmile to jen bude možné, mají vnitrostátní orgány již od počátku období, kdy došlo k převzetí dítěte do péče a tato povinnost se stává s postupem času naléhavější, je však omezena péčí o nejlepší zájem dítěte. Je-li patrné, že je tento zájem kontaktem s rodiči ohrožen, musí vnitrostátní orgán zachovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů (viz mezi jinými Couillard Maugery, cit. výše, § 274).
124. V projednávané věci je dle Soudu třeba přikládat významnou váhu tomu, že nikdo nezpochybňuje rodičovskou zodpovědnost stěžovatele vůči J. a že stěžovatel měl, třebaže mu dcera nebyla svěřena do péče, právo na styk s dítětem. Rozhodující otázkou tak zůstává, zda vnitrostátní orgány přijaly všechna nezbytná a přiměřená opatření, která po nich lze rozumně požadovat, aby stěžovatelé mohli vést rodinný život.
125. Soud poznamenává, že pokud je dítě umístěno v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, mají rodiče v zásadě možnost děti denně navštěvovat (viz Havelka a ostatní proti České republice, č. 23499/06, rozsudek ze dne 21. června 2007, § 61). Ze spisu vyplývá, že tomu tak bylo i v projednávané věci, neboť stěžovatel od počátku do zařízení K. velmi často docházel, aby stěžovatelku navštívil. Soud současně uvádí, že byť bylo všem zúčastněným známo, že stěžovatelé spolu nikdy nežili a že se stěžovatel o dítě nikdy nestaral, nebylo v průběhu takřka čtyř let přijato žádné předběžné opatření ve snaze tyto návštěvy usnadnit, a to až do případových konferencí konaných v srpnu 2011. S ohledem na prvořadý zájem dítěte na znovunalezení stability a emoční jistoty a vzhledem k tomu, že návštěvy stěžovatele k tomu zjevně nepřispívaly, má nicméně Soud za to, že nelze státním orgánům vytýkat, že netrvaly na mediačních opatřeních a rodinné terapii.
126. Podle Soudu ze spisu vyplývá, že zařízení K. neprojevovalo přílišnou vůli jednat tak, aby se posílily vazby mezi stěžovateli (viz § 30, 34 a 35), a že se vždy stavělo proti tomu, aby vzal stěžovatel stěžovatelku mimo toto zařízení nebo na víkend či prázdniny k sobě domů. Třebaže lze takovou zdrženlivost s ohledem na kontext věci a povahu stěžovatele pochopit, je Soud nucen konstatovat, že zařízení nikdy nerozhodlo o žádostech stěžovatele vydáním formálního rozhodnutí, které by bylo možné napadnout u správních soudů. Zařízení K. totiž stále tvrdilo, že ve věci není příslušné, a to buď proto, že nemá postavení správního orgánu a zákon řízení o povolení vycházek dětí, které jsou mu svěřeny do péče, neupravuje (viz § 40 výše), nebo z důvodu, že takové rozhodnutí musí přijmout soud (viz § 46 výše); v tomto svém postoji bylo ostatně zařízení K. utvrzeno stanoviskem Ministerstva práce a sociálních věcí.
Navíc poté, co Krajský soud v Praze učinil závěr, že lze odpovědi zařízení K. považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu, byť nicotná (viz § 41 in fine výše), dospěl ve svém rozsudku ze dne 30. listopadu 2011 k závěru odlišnému (viz § 46 in fine výše). Soud konstatuje, že se stěžovatel, vedený touhou trávit čas s dcerou mimo zařízení K., obracel na občanskoprávní i správní soudy. Oba typy soudů nicméně odmítly rozhodnout o jeho právu na styk s dítětem s tím, že rozhodnutí přísluší řediteli zařízení K. nebo občanskému sdružení spravujícímu toto zařízení (viz § 23, 39 a 41 výše).
127. Z toho vyplývá, že zatímco byl stěžovatel prakticky zbaven možnosti se s dcerou vídat za podmínek, které by umožnily pozitivní vývoj jejich vztahů, nebyla tato omezení nikdy předmětem soudní kontroly. Za situace, kdy se stěžovatel se zařízením K. neshodoval na podmínkách stěžovatelova práva na styk s dítětem, tak nebylo přijato žádné konečné soudní rozhodnutí. V tomto ohledu tudíž neměli stěžovatelé k dispozici právní záruky určené k zajištění účinné ochrany jejich práva na respektování rodinného života.
128. Soud dále poznamenává, že po dobu, co se stěžovatelka nacházela v zařízení K., nepřistoupily soudy z moci úřední k pravidelnému přezkumu situace. Třebaže jim bylo předloženo několik návrhů žádajících o komplexní posouzení věci, z nichž první byl podán dne 14. června 2011 (viz § 43 výše), rozhodly k dnešnímu dni pouze o předběžných opatřeních týkajících zákazu osobního styku mezi stěžovateli. Dokonce i svěření stěžovatelky do pěstounské péče se k dnešnímu dni podle všeho zakládá pouze na rozhodnutí příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí ze dne 4. dubna 2012 (viz § 53 výše). Je tedy zřejmé, že soudy ve věci jednaly zejména po roce 2011, když se odmítavé rekce stěžovatelky vystupňovaly, nicméně nevynaložily nezbytnou péči v období, kdy se J. chtěla ještě se stěžovatelem vídat.
129. S ohledem na výše uvedené a na minulost stěžovatele se Soud domnívá, že státní orgány nepřekročily meze svého volného uvážení, když přiznaly více váhy zájmu stěžovatelky na znovunalezení stability a bezpečí v životě než zájmu stěžovatele žít společně s dcerou. Nedostatečná kontrola nad zařízením K. v projednávané věci a skutečnost, že se vnitrostátní soudy zdráhaly vydat konečné rozhodnutí o právu na styk stěžovatele s dítětem, však přispěly rozhodujícím způsobem ke ztrátě jakékoliv možnosti sloučení rodiny v případě stěžovatelů.
130. Tyto skutečnosti postačují Soudu k závěru, že po umístění stěžovatelky do zařízení nebylo právo stěžovatelů na respektování rodinného života účinně chráněno, jak to ukládá článek 8 Úmluvy.
K porušení tohoto ustanovení tedy v tomto ohledu došlo.
II. k TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 A ČLÁNKU 13 ÚMLUVY
131. Stěžovatelé namítají porušení čl. 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy, přičemž si stěžují na nedostatečnou soudní ochranu jejich práva na respektování rodinného života, zejména nemožnost domoci se vydání formálního rozhodnutí, které by jim umožnilo trávit společně víkendy a prázdniny.
132. S ohledem na výše uvedené vláda tvrdí, že relevantní právní úprava byla novelizována k 1. lednu 2013.
133. Soud konstatuje, že tato námitka souvisí s námitkou, kterou se Soud zabýval výše, a je tudíž třeba ji rovněž prohlásit za přijatelnou.
134. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno k námitce založené na článku 8 (§ 130 výše), s níž se tato námitka částečně překrývá, má Soud za to, že není třeba zkoumat, zda v projednávané věci došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy.
III. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
135. Článek 41 Úmluvy stanoví:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
A. Újma
136. Stěžovatel požaduje částku 15 000 € pro sebe a tutéž částku pro svou dceru jako náhradu nemajetkové újmy, kterou měli utrpět.
137. Vláda považuje tuto částku za přemrštěnou.
138. Soud konstatuje, že při přiznání spravedlivého zadostiučinění je třeba v projednávané věci vyjít ze skutečnosti, že vnitrostátní orgány nedostály své povinnosti zajistit rodinnou vazbu mezi stěžovatelem a jeho dcerou poté, co ji převzaly do péče. Soud se domnívá, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou v důsledku této skutečnosti stěžovatel utrpěl. S poukazem na situaci dcery stěžovatele a zvláštní okolnosti případu má Soud dále za to, že není vhodné přiznat jí jakékoliv přiměřené zadostiučinění.
B. Náklady řízení
139. Stěžovatel požaduje, aby Soud rozhodl na spravedlivém základě a přiznal mu náhradu nákladů řízení, které posoudí jako přiměřené s ohledem na spis a složitost případu. Tuto částku odhaduje na 5 000 €, zvýšenou o částku DPH, jako náhradu nákladů na právní zastoupení před vnitrostátními soudy a v řízení před Soudem.
140. Vláda poznamenává, že stěžovatelé svou žádost nerozepsali ani ji nedoložili relevantními doklady v souladu s čl. 60 odst. 2 jednacího řádu Soudu a dále že nepožádali o právní pomoc.
141. Podle judikatury Soudu může stěžovatel obdržet náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu odpovídajícím jejich skutečnému vynaložení, nezbytnosti a přiměřenosti jejich výše.
142. Vzhledem k tomu, že nebyl předložen žádný doklad o zaplacení, týkající se nákladů vynaložených stěžovatelem v řízení před vnitrostátními soudy, Soud za ně nepřiznává stěžovatelům žádnou náhradu.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení před Soudem, považuje Soud za přiměřené přiznat stěžovateli částku 1 000 €.
C. Úrok z prodlení
143. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1. zamítá námitku vlády vycházející z toho, že stěžovatel nemůže podat stížnost jménem své dcery, pokud jde o události následující po dni 12. března 2013;
2. prohlašuje stížnost za přijatelnou;
3. rozhoduje, že k porušení článku 8 Úmluvy z důvodu umístění dcery stěžovatele do zařízení K. nedošlo;
4. rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy z důvodu absence soudní kontroly týkající se opatření, kterými zařízení K. omezilo právo stěžovatele na styk s dítětem;
5. rozhoduje, že není nutné zkoumat námitku založenou na čl. 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy;
6. rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla;
7. rozhoduje
a) že žalovaný stát má stěžovateli panu T. jako náhradu nákladů řízení zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy právní moci, částku 1 000 € (jeden tisíc eur) a případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení;
b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;
8. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 17. července 2014 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
|
Claudia Westerdiek |
Mark Villiger |
|
tajemnice |
předseda |