TSVETELIN PETKOV proti Bulharsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 15. července 2014 ve věci č. 2641/06

Tsvetelin Petkov proti Bulharsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nemožnost stěžovatele, domnělého otce, osobně se účastnit řízení o určení otcovství znamenala porušení článku 8 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 500 eur.

(i) Okolnosti případu

V březnu 2002 podala bývalá manželka stěžovatele jménem svého dítěte narozeného mimo manželství návrh na určení otcovství. Jelikož se stěžovatel k nařízenému soudnímu jednání nedostavil, byl mu ustanoven advokát ex officio. V prosinci 2002 soud rozhodl, že stěžovatel je biologickým otcem dítěte. Stěžovatel se o rozhodnutí dověděl v dubnu 2004. Jeho následnou žádost o obnovu řízení nejvyšší soud zamítl, když shledal, že stěžovatel byl řádně obeslán a v řízení před soudem zastoupen advokátem.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

V projednávané věci se Soud zabýval posouzením střetu protichůdných zájmů dítěte narozeného mimo manželství, matky dítěte a stěžovatele jako domnělého otce. Zásadní otázku představovalo, zda byla osobní účast stěžovatele v řízení o určení otcovství nezbytná k zajištění účinného výkonu jeho práva na respektování soukromého života. Stěžovatel namítal, že soudy jednaly nedostatečně, jelikož jej řádně nepředvolaly a nevyhověly jeho návrhu na obnovu řízení.

Soud shledal, že výsledek řízení o určení otcovství přímým a zásadním způsobem zasáhl do soukromého života stěžovatele. Připustil, že rozhodnutí vnitrostátních soudů neodročit jednání do doby, než se podaří stěžovatele osobně zastihnout, sledovalo legitimní cíl vést řízení s potřebnou rychlostí. S ohledem na pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy však soudy byly zároveň povinny dosáhnout mezi soupeřícími zájmy a právy všech stran spravedlivé rovnováhy, a to s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 95).

Soud předně poznamenal, že poté, co stěžovatel nebyl jedenkrát zastižen v místě svého trvalého bydliště, byl k jednání předvolán prostřednictvím úředního věstníku. Soudu nicméně nebyly předloženy žádné důkazy nasvědčující tomu, že by vnitrostátní orgány provedly dotazování na matričním úřadě či že by se snažily zjistit adresu stěžovatele jiným zákonným způsobem. Stěžovatel byl navíc na adrese svého trvalého bydliště v dubnu 2004 zastižen. Ze spisu dále nebylo zřejmé, zda na stěžovatele skutečně dopadala povinnost hlásit úřadům adresu přechodného pobytu.

Dále Soud shledal, že stěžovatel byl prohlášen za otce dítěte pouze na základě výpovědi příbuzných z matčiny strany a bez použití testů DNA. V této souvislosti Soud zdůraznil, že v době, kdy řízení probíhalo, byly testy DNA již dostupnou vědeckou metodou, jejímž prostřednictvím je možno s přesností určit otce dítěte a jejíž důkazní hodnota v řízení o určení či popření otcovství výrazně převažuje nad jinými důkazními prostředky.

Soud také konstatoval, že zajištění účinného výkonu práva na respektování soukromého života v dané souvislosti vyžaduje, aby dotyčná osoba měla skutečnou možnost hájit své zájmy před soudem, a to včetně poskytnutí důkazů DNA. S ohledem na předmět řízení a jeho význam pro stěžovatele proto byla jeho osobní účast zásadním aspektem spolehlivosti jeho výsledku, neboť advokát ustanovený ex officio nemohl za daných okolností zájmy stěžovatele náležitě hájit. Soudy však stěžovateli nedaly příležitost, aby osobně v průběhu původního řízení, nebo v obnoveném řízení předložil důkazy, byť se všechny zúčastněné strany zdály být nakloněny tomu, zjistit biologickou pravdu.

S přihlédnutím k výše uvedenému proto Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy v projednávané věci nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatele na respektování soukromého života, právem dítěte na určení otce a právem matky na přiznání výživného. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.