S.A.S. proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 1. července 2014 ve věci č. 43835/11 – S.A.S. proti Francii

Velký senát rozhodl poměrem patnácti hlasů proti dvěma, že zákon zakazující zahalování obličeje na veřejných prostranstvích nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv zaručených články 8, 9 a 14 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelka, francouzská muslimka původem z Pákistánu, brojila proti zákonu, který s účinností od dubna 2011 plošně zakázal nosit na veřejných prostranstvích oblečení zahalující obličej, a to pod sankcí pokuty do výše 150 eur. Dle svého vyjádření stěžovatelka nosí burku a nikáb z důvodu víry a vlastního kulturního a osobního přesvědčení, nikoliv v důsledku jakéhokoliv tlaku ze strany manžela nebo jiného člena rodiny. Sama nebyla nikdy za zahalování obličeje sankcionována a nikáb nosila v soukromí i na veřejnosti, nikoli však systematicky. Na veřejnosti se bez něj pohybovala například při návštěvě lékaře nebo setkání s přáteli, chtěla však mít možnost volby.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K přijatelnosti stížnosti

Soud na úvod odmítl námitku vlády, podle níž stěžovatelka nemá postavení oběti ve smyslu Úmluvy a nevyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy. Konstatoval, že po stěžovatelce nemůže být požadováno, aby prokázala, že je muslimka nebo že jí její víra přikazuje zahalovat si obličej, stačí, že takové „provádění náboženských úkonů“ ve smyslu článku 9 Úmluvy, byť v daném náboženství menšinové, nevyvratitelně existuje. V obecné rovině stěžovatel může být považován za oběť ve smyslu článku 34 Úmluvy již tehdy, pokud je v důsledku zákonné úpravy nucen změnit své chování, nebo riskovat stíhání, případně pokud náleží do kategorie osob, které mohou být právní úpravou přímo zasaženy (např. Dudgeon proti Spojenému království, č. 7525/76, rozsudek pléna ze dne 22. října 1981, či Michaud proti Francii, č. 11323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012). Stěžovatelka se v projednávané věci v takové situaci nachází, a proto je obětí porušení Úmluvy ve smyslu článku 34 Úmluvy. Jelikož je tedy stěžovatelka obětí porušení Úmluvy, aniž proti ní bylo skutečně uplatněno jakékoli individuální restriktivní opatření, otázka, zda vyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy, podle Soudu vůbec nevzniká.

b) K tvrzenému porušení článků 8 a 9 Úmluvy

Soud zkoumal předmětný zákaz především z hlediska možného porušení článků 8 a 9 Úmluvy s důrazem na druhý z nich, neboť omezení osobní volby ve výběru oblečení zasahuje do práva na respektování soukromého života, zejména se však týká svobody vyjádření víry nebo náboženského přesvědčení (Ahmet Arslan a ostatní proti Turecku, č. 41135/98, rozsudek ze dne 23. února 2010, § 35). Soud předmětný zákaz posoudil jako „trvající zásah“, přičemž souhlasil se stranami, že byl stanoven zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2 a čl. 9 odst. 2 Úmluvy.

Ohledně legitimního cíle, který zákaz sleduje, Soud odmítl, že by jím mohla být rovnost mezi muži a ženami. Pakliže některé ženy požadují mít právo zahalovat svůj obličej na veřejnosti, nelze jim pod rouškou rovnosti pohlaví tuto možnost odpírat. Předmětný zákaz též dle Soudu nesleduje ochranu důstojnosti, jelikož zahalení obličeje je výrazem kulturní identity, která přispívá k pluralismu, jenž je pro demokracii nezbytný. Předmětný zákaz nicméně dle Soudu sleduje legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných v podobě „respektování minimálních požadavků na život ve společnosti“. Tvář má totiž důležité místo v sociální interakci a překážka vytvořená jejím zahalením může být vnímána jako porušení práva ostatních na život ve společenství. Předmětný zákaz dle Soudu sleduje též cíle zajištění veřejné bezpečnosti a ochrany veřejného pořádku.

Ve vztahu k nezbytnosti zákazu v demokratické společnosti Soud připomněl, že byť je svoboda vyznání otázkou svědomí jednotlivce, zahrnuje i právo vyznání projevit společně na veřejnosti nebo v kruhu souvěrců. Článek 9 Úmluvy nicméně nechrání každý nábožensky motivovaný čin a v demokratických společnostech, kde koexistuje více náboženství, může být nezbytné omezit svobodu projevit vyznání v zájmu ostatních skupin. Stát zde vystupuje jako neutrální a nestranný organizátor výkonu různých náboženství, aby zajistil veřejný pořádek, náboženský soulad a toleranci. Stát však nesmí posuzovat legitimitu náboženských názorů nebo jejich projevů (Manoussakis a ostatní proti Řecku, č. 18748/91, rozsudek ze dne 26. září 1996, § 47) a je naopak jeho povinností zajistit vzájemnou toleranci mezi jednotlivými skupinami (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 107). Pluralismus, tolerance a myšlenková otevřenost jsou známkami demokratické společnosti. Státy nicméně na poli článku 9 Úmluvy požívají širokého prostoru pro uvážení a Soud musí vzít ohled též na existenci případné shody na evropské úrovni a společných hodnot vyplývajících z praxe členských států. Prostor pro uvážení je však doplněn dohledem Soudu vztahujícím se jak na zákony, tak na rozhodnutí podle nich přijímaná (Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 109-110).

V minulosti Soud tyto obecné zásady uplatnil ve vztahu k veřejnému nošení náboženských symbolů či oděvů například ve věcech Eweida a ostatní proti Spojenému království (č. 48420/10, rozsudek ze dne 15. ledna 2013) nebo Ahmet Arslan a ostatní proti Turecku (cit. výše), v nichž konstatoval porušení Úmluvy, ale i např. ve věcech Dahlab proti Švýcarsku (č. 42393/98, rozhodnutí ze dne 15. února 2001), Leyla Şahin proti Turecku (cit. výše) či Phull proti Francii (č. 35753/03, rozhodnutí ze dne 11. ledna 2005) a dalších, kde naopak porušení Úmluvy neshledal.

V projednávané věci Soud došel k závěru, že legitimního cíle veřejné bezpečnosti mohlo být dosaženo mírnějšími prostředky, přičemž žalovaná vláda neprokázala bezpečnostní ohrožení, které by takto zásadní zásah do Úmluvou zaručených práv vyžadovalo. Co se týče legitimního cíle ochrany práv a svobod jiných, Soud si povšiml důrazu, který důvodová zpráva k předmětnému zákonu kladla na „neslučitelnost dobrovolného a systematického zahalování obličeje se základními požadavky ‚společného života’ ve francouzské společnosti“, které „v rozporu s ideálem bratrství nedostojí minimálnímu požadavku na zdvořilost potřebnou pro sociální interakci“. Zajištění podmínek, za kterých jednotlivci mohou žít společně ve své rozmanitosti, je především v pravomoci státu. Zákaz zahalování proto může být v zásadě považován za nezbytný pro ochranu práv a svobod jiných.

Při posouzení přiměřenosti zásahu Soud připustil, že rozsah zákazu, který postihuje pouze malý počet žen ve Francii a který kritizovala celá řada vnitrostátních i mezinárodních aktérů, přičemž veřejná debata jemu předcházející byla poznamenána islamofobními výroky, je široký. Zdůraznil však, že se nedotýká svobody veřejného nošení úboru či oděvu, jež nezahalují tvář, a není výslovně založen na náboženském významu dotčeného úboru (a contrario, Ahmet Arslan a ostatní proti Turecku, cit. výše). Hrozící sankce je navíc jedna z nejmírnějších, které trestní zákon stanoví. Soud proto za daných okolností shledal, že otázka zahalování na veřejnosti je věcí společnosti a že při přezkumu slučitelnosti s Úmluvou mu náleží postupovat zdrženlivě, zatímco žalovaný stát požívá v dané věci širokého prostoru pro uvážení. V této souvislosti podtrhl, že v dané otázce neexistuje shoda na evropské úrovni, ať již v jednom nebo druhém směru. Zákaz zahalování na veřejnosti proto lze považovat za přiměřený sledovanému cíli, kterým je zachování podmínek „soužití“ (living together/vivre ensemble) coby součásti ochrany práv a svobod jiných. K porušení článků 8 a 9 Úmluvy proto nedošlo.

c) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 nebo 9 Úmluvy

Soud se zabýval též námitkou nepřímé diskriminace, jelikož zákazu jsou vystaveny zvláště muslimské ženy. O nepřímou diskriminaci se však nejedná, sleduje-li opatření legitimní cíl a je-li přiměřené. S ohledem na svou argumentaci k článkům 8 a 9 Úmluvy dospěl Soud k závěru, že omezení legitimní cíl sleduje, je přiměřené a nezbytné, a o diskriminaci se proto nejedná. K porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 nebo článkem 9 Úmluvy tedy nedošlo.

(iii) Odlišná stanoviska

Soudkyně Nussberger a Jäderblom ve společném částečně nesouhlasném stanovisku zpochybnily legitimitu cílů sledovaných plošným zákazem zahalování a odmítly jeho nezbytnost v demokratické společnosti. Dle jejich názoru velmi obecný a vágní pojem „soužití“ těžko spadá pod jakékoli z práv chráněných Úmluvou, přičemž hodnoty pluralismu, tolerance a myšlenkové otevřenosti se těžko budují zákazem jevu, který je vnímán jako zdroj napětí. Prostor státu pro uvážení v tomto případě navíc nebyl zdaleka tak široký, neboť zákaz se týká pravidel náboženského odívání. Napadený zákon byl záměrně formulován obecně, a přestože v evropských státech mohou probíhat debaty o případném omezení zahalování, skutečnost jasně ukazuje, že francouzský přístup je výrazně menšinový, tudíž závěr většiny o neexistenci evropské shody neobstojí. Kriminalizace zahalování může být dle soudkyň jen těžko přiměřená cíli zachovat myšlenku „společného soužití“, naopak postižené ženy ještě více izoluje a ztěžuje jejich situaci. Žalovaná vláda zároveň nevysvětlila, proč nešlo použít méně omezující opatření jako např. vzdělávání či osvětovou kampaň. Zásah byl proto nepřiměřený cíli, který navíc není bez problémů podřaditelný pod Úmluvou přísně vymezené důvody pro omezení základních lidských práv.