Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 24. června 2014 ve věci č. 27329/06 – Roşiianu proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 6 odst. 1 a článku 10 Úmluvy v důsledku toho, že stát nezabezpečil výkon pravomocných soudních rozhodnutí, které starostovi města Baia Mare nařizovaly, aby stěžovateli jakožto novináři poskytl informace veřejné povahy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel několik let na místní televizní stanici uváděl pořad zabývající se mj. tím, jak hospodaří radnice města Baia Mare s veřejnými prostředky. V lednu 2005 byl tento pořad zrušen, nahrazen obdobným formátem – tentokrát ovšem financovaným přímo radnicí – a stěžovatel dostal výpověď. V rámci výkonu své profese stěžovatel následně adresoval starostovi města tři žádosti, v nichž se na základě vnitrostátního zákona o svobodném přístupu k informacím domáhal poskytnutí informací veřejného charakteru. Šlo zejména o informace týkající se činnosti radnice, a jejích představitelů, nakládání s veřejnými prostředky, uzavírání smluv a realizace investic, členství starosty v orgánech obchodních společností, výšky odměn vyplácených představitelům radnice apod. Starosta na tyto žádosti odpověděl stručně a odkázal na početné přílohy. Stěžovatel nepovažoval danou odpověď za dostatečnou. Obrátil se na správní soud, který posléze přikázal starostovi poskytnout mu požadované informace s odůvodněním, že stěžovatel jako novinář tyto informace potřebuje k výkonu své profese. Poté, co starosta nekonal, se stěžovatel obrátil na druhostupňový soud, který definitivním rozhodnutím nařídil výkon předchozího rozhodnutí správního soudu a zároveň udělil starostovi pokutu. Druhostupňový soud vzal na vědomí, že starosta po rozhodnutí správního soudu vyzval stěžovatele, aby si vyzvedl kopie různých dokumentů – v součtu 402 stran – ale konstatoval, že ve skutečnosti se jednalo o informace pro dané účely irelevantní a tento postup starosty nelze v žádném případě považovat za výkon rozhodnutí správního soudu. Soudní exekutor následně na návrh stěžovatele vyzval starostu k plnění povinností stanovených v soudním rozhodnutí, ale bez úspěchu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že starosta ani po několika výzvách nesplnil soudně uloženou povinnost poskytnout mu požadované informace a soudní rozhodnutí tak zůstala nevykonána, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud předně uvedl, že výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy. Právo na přístup k soudu by bylo iluzorní, pokud by právní řád smluvního státu umožňoval, aby některá konečná soudní rozhodnutí zůstala neúčinná na úkor jedné ze stran sporu (Immobiliare Saffi proti Itálii, č. 22774/93, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 63).
Soud dále poznamenal, že samy vnitrostátní soudy nepovažovaly výzvu starosty adresovanou stěžovateli, aby si vyzvedl kopie různých dokumentů, za adekvátní splnění povinnosti stanovené soudními rozhodnutími.
Soud sice uznal, že právo na přístup k soudu nemůže zavazovat státy, aby vykonávaly každé soudní rozhodnutí v civilních věcech bez ohledu na okolnosti (Sanglier proti Francii, č. 50342/99, rozsudek ze dne 27. května 2003, § 39), nicméně v projednávané věci je napadený veřejný orgán součástí místní samosprávy, která tvoří složku právního státu a jako taková sdílí zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Pokud správní orgány odmítají, opomíjejí nebo odsouvají výkon rozhodnutí, ztrácejí záruky článku 6, z nichž těžil stěžovatel v soudním řízení, jakýkoli smysl (Hornsby proti Řecku, č. 18357/91, rozsudek ze dne 19. března 1997, § 41). Navíc dle Soudu není vhodné požadovat od jednotlivce, aby se splnění judikované povinnosti státu domáhal cestou exekučního řízení (Metaxas proti Řecku, č. 8415/02, rozsudek ze dne 27. května 2004, § 19). Navzdory tomu podnikl stěžovatel víceré kroky, aby k výkonu rozhodnutí došlo, ale marně. Dotčený veřejný orgán přitom stěžovateli nikdy formálně nesdělil žádné objektivní důvody, proč nemohl splnit povinnosti uložené soudním rozhodnutím (Sabin Popescu proti Rumunsku, č. 48102/99, rozsudek ze dne 2. března 2004, § 72).
Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že tím, že nedošlo k výkonu pravomocných soudních rozhodnutí, nařizujících poskytnutí informací veřejné povahy stěžovateli, bylo porušeno jeho právo na účinný přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že postupem státu došlo i k porušení článku 10 Úmluvy, zejména pokud jde o právo rozšiřovat informace a s tím spojenou svobodu projevu: v důsledku neposkytnutí požadovaných informací totiž nemohl, jakožto novinář, šířit informace o věcech obecného zájmu.
Soud v úvodu odkázal na svou propracovanou judikaturu týkající se práva veřejnosti na informace obecného zájmu a svobody médií (Observer a Guardian proti Spojenému království, č. 13585/88, rozsudek ze dne 26. listopadu 1991, § 59). Připomněl, že musí dbát zvýšené obezřetnosti tehdy, pokud chtějí veřejné orgány odradit tisk, jednoho z „hlídacích psů“ společnosti, od účasti na diskusi o problémech legitimního obecného zájmu (Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 64), a to i v případě, jde-li pouze o ztížení přístupu k informacím.
Majíce na zřeteli zájem chráněný článkem 10, zákony nemohou dovolit svévolná omezení sběru informací, která by se mohla stát formou nepřímé cenzury. Tento sběr je nezbytným předpokladem novinářské práce, a proto je chráněn v rámci svobody tisku. Otevíraní veřejných debat je jednou z rolí tisku (Dammann proti Švýcarsku, č. 77551/01, rozsudek ze dne 25. dubna 2006, § 52).
Pokud jde o projednávaný případ, stěžovatel obdržel několik soudních rozhodnutí, která mu zaručovala přístup k požadovaným informacím; už v první části tohoto rozsudku Soud dospěl k závěru, že uvedená vnitrostátní rozhodnutí nebyla vykonána. Soud dále poznamenal, že stěžovatel oprávněně požadoval informace veřejného zájmu týkající se činnosti radnice města Baia Mare, aby je mohl posléze zprostředkovat veřejnosti a přispět tak k debatě o kvalitě veřejné správy. Došlo proto k zásahu do jeho práva rozšiřovat informace.
Soud se následně zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro zásah do práva dle čl. 10 odst. 1, které jsou specifikovány v druhém odstavci citovaného ustanovení: musí jít o zásah stanovený zákonem, který sleduje alespoň jeden z legitimních cílů zakotvených v čl. 10 odst. 2 a je pro dosažení tohoto cíle „nezbytný v demokratické společnosti“. Soud připomněl, že v projednávaném případě nedošlo k přiměřenému výkonu příslušných rozhodnutí vnitrostátních soudů. Navíc, radnice nikdy netvrdila, že by požadované informace neměla k dispozici (Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, č. 37374/05, rozsudek ze dne 14. dubna 2009, § 36). S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že vláda nepředložila žádné argumenty prokazující, že by namítaný zásah byl stanoven zákonem, resp. že by sledoval některý z relevantních legitimních cílů. Soud proto konstatoval porušení článku 10 Úmluvy.