LÓPEZ GUIÓ proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 10280/12

Datum: 3.6.2014

Složení senátu: J. Casadevall, předseda senátu (Andora), A. Gyulumyan (Arménie), J. Šikuta (Slovensko), D. Popović (Srbsko), L. López Guerra (Španělsko), J. Silvis (Nizozemsko), V. GritŁco (Moldavsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Pozadí případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1967 a bydlí v Madridu.

6. Bydlel ve Španělsku společně se státní příslušnicí Slovenska, s níž nebyl oddán. Partnerce stěžovatele (dále jen „matka“) se dne 27.5.2009 narodilo na Slovensku dítě. Otcem dítěte je stěžovatel. Dítě má jak slovenské, tak španělské občanství.

7. Po porodu bydleli stěžovatel, matka i dítě společně se stěžovatelem ve Španělsku, a to do 21.7.2010, kdy matka vzala dítě ze Španělska na Slovensko. Ani jedna z nich se již nevrátily.

8. Dne 31.8.2010 podala matka žalobu k okresnímu soudu (okresný súd) v Martině (Slovensko) na vydání příkazu určujícího výkon rodičovských práv a povinností ve vztahu k dítěti. Současně požadovala, aby okresní soud v dosud meritorně neskončené věci vydal v této otázce rozhodnutí ve formě předběžného opatření.

9. Okresní soud vydal dne 14.9.2010 předběžné opatření, podle kterého bylo dítě umístěno u matky a stěžovateli bylo nařízeno přispívat na dítě až do vydání rozhodnutí ve věci. Stěžovatel uvedl, že písemné vyhotovení předběžného opatření mu nebylo doručeno dříve než 9.2.2011 a na základě tohoto doručení stěžovatel přispíval na dítě tak, jak bylo nařízeno, což vláda nezpochybnila.

10. Předběžné opatření bylo platné do doby, než okresní soud rozhodl o žalobě matky meritorně a k jejímu odvolání dne 30.6.2011 krajský soud (krajský súd) v Žilině (Slovensko).

Tyto soudy shledaly, že právo rozhodné pro rozhodnutí o pravomoci ve věci bylo nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení č. 2201/2003“) a že dle tohoto nařízení bylo rozhodným kritériem pro založení pravomoci v této věci místo obvyklého bydliště dítěte. S ohledem na závěry, které v mezidobí vyslovily k této otázce Okresní soud Bratislava I a Krajský soud v Bratislavě (viz § 20 a 23 níže), je místo obvyklého bydliště dítěte Španělsko a slovenské soudy neměly žádnou pravomoc věc projednat.

B. Řízení dle Haagské úmluvy

11. Mezitím, dne 5.8.2010, stěžovatel podal stížnost na přemístění a zadržení dítěte matkou ke španělskému ústřednímu orgánu odpovědnému za implementaci Haagské úmluvy.

12. Následně, dne 21.10.2010, podal návrh k okresnímu soudu Bratislava I podle Haagské úmluvy a nařízení č. 2201/2003.

Ve své žádosti namítal, že místo obvyklého bydliště dítěte je ve Španělsku, a že matka dítě protiprávně přemístila a zadržovala ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy.

Obdobně požadoval nařízení navrácení dítěte do Španělska.

13. Dne 3.11.2010 ustanovil Okresní soud k zastupování zájmů dítěte v řízení odbor sociálních služeb města Martin.

14. Okresní soud nařídil ústní jednání na 11.11.2010. Avšak dva dny před jednáním, tj. 9.11.2010, požádala zástupkyně matky o odročení jednání z důvodů, že návrh stěžovatele jí byl doručen teprve tentýž den, že kopie návrhu byla doručena bez příloh, a že v důsledku toho neměla dostatečný čas a možnosti na přípravu.

15. Okresní soud dne 10.11.2010 zástupkyni matky v reakci na její žádost z předchozího dne sdělil, že s ohledem na krátkost lhůt v řízení podle Haagské úmluvy nelze jednání odročit, a že se bude konat v nařízený den.

Ve stejný den nahlížela zástupkyně matky do spisu; sdělila soudu, že z důvodů uvedených již dříve se přesto jednání nezúčastní a trvala na odročení jednání.

16. Dne 11.11.2010 se u okresního soudu konalo nařízené jednání za účasti stěžovatele a jeho zástupce, kdy oba ústně vypovídali. Ani matka, ani dítě, ani odbor sociálních služeb v zastoupení dítěte nebyli přítomni. Jednání bylo odročeno na 18.11.2010.

17. Dne 16.11.2010 zástupkyně matky nahlížela opět do spisu a dne 18.11.2010 podala rozsáhlá písemná podání. Objasnila vývoj vztahu její klientky se stěžovatelem. Uvedla, že v souvislosti s rozchodem se stěžovatelem matka vyhledala péči odborníka v oblasti duševního zdraví; a že dítě je úzce navázáno na matku a jejich oddělení je nemyslitelné. Navíc předložila dopis od spolku podporujícího ženy v nouzi na Slovensku, nasvědčující skutečnosti, že od 26.8.2010 ji spolek podporoval v souvislosti s jejími tvrzeními o týrání ze strany stěžovatele. Přestože zástupkyně připustila, že dítě nebylo přímo ohroženo, uvedla, že chování stěžovatele vůči matce by bez ohledu na tuto skutečnost mělo být zohledněno.

18. Dne 18.11.2010 se u okresního soudu konalo jednání za přítomnosti stran a jejich zástupců, kdy všichni ústně vypovídali. Odbor sociálních služeb v zastoupení dítěte nebyl přítomen.

19. Na závěr jednání okresní soud uznal nárok stěžovatele a nařídil navrácení dítěte do Španělska. Příkaz byl učiněn ve formě usnesení (uznesenie).

20. Okresní soud stanovil, že místo obvyklého bydliště dítěte je Španělsko, že matka dítěte přemístila dítě protiprávně, a že neexistovaly žádné překážky navrácení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy. Navíc, okresní soud upozornil, že jeho závěry v projednávané věci nemají vliv na otázku péče a pobytu.

21. Pokud jde o konkrétní požadavek matky, aby bylo navrácení dítěte zamítnuto s ohledem na chování stěžovatele vůči matce, okresní soud konstatoval, že matka svá tvrzení řádně neodůvodnila. Dopis od spolku, který jí nabízel péči a podporu, byl výlučně založen na tvrzení matky a jako takový nemohl sloužit na podporu těchto tvrzení. Sama uvedla, že stěžovatel jí nikdy fyzicky netýral a nic nepotvrzovalo její tvrzení, že jí týral psychicky. V tomto ohledu považoval okresní soud za relevantní i skutečnost, že matka nikdy neupozornila na tvrzené psychické týrání španělské orgány v době, kdy k nim údajně mělo docházet.

22. Dne 29.12.2010 podala matka ke Krajskému soudu v Bratislavě odvolání (odvolanie). V první řadě zopakovala svou argumentaci týkající se času a možností poskytnutých na přípravu před jednáním dne 11.11.2010. Kromě toho napadla závěry krajského soudu týkající se dopisu spolku, který jí poskytoval péči a podporu, a trvala na tom, že okresní soud si nevyžádal zprávu odborníka v oblasti psychologie, v jehož péči byla. Dále namítla, že okresní soud nezohlednil újmu, kterou by dítě utrpělo oddělením od matky. Po této stránce odkázala na písemné vyjádření zástupce dítěte ustanoveného soudem. Kromě toho matka tvrdila, že riziko podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy nemusí být nevyhnutelné, ale hrozí do budoucna. Konečně, v souvislosti se závěrem okresního soudu týkajícím se obvyklého místa pobytu dítěte a protiprávnosti jeho přemístění, matka uvedla, že to byla ona, nikoli stěžovatel, kdo ve skutečnosti o dítě pečoval a je na to lépe připravena a vybavena.

23. Dne 21.1.2011 procesní formou usnesení krajský soud odvolání zamítl a rozhodnutí prvního stupně potvrdil.

Krajský soud se plně ztotožnil s odůvodněním okresního soudu a jeho závěry. Kromě toho zdůraznil, že předmětem a účelem Haagské úmluvy je zajistit okamžité obnovení statu quo, které bylo protiprávně změněno osobou, jež nezákonně přemístí anebo zadržuje dítě, tím, že dítě navrátí do země obvyklého bydliště dítěte, aby tak otázky ve věci samé, týkající se péče a pobytu, mohly být zkoumány soudem v této zemi. Účel řízení v projednávané věci se nijak nedotýká těchto otázek a tyto spadají do výlučné pravomoci soudů země obvyklého bydliště dítěte.

Krajský soud dále konstatoval, že Haagská úmluva a nařízení č. 2201/2003 představují odklon od tradičního principu občanství dle mezinárodního práva soukromého směrem k principu obvyklého bydliště dítěte.

Na základě skutkových okolností případu krajský soud neshledal argument matky ohledně času a možností poskytnutých k přípravě před jednáním dne 11.11.2010 významným, zdůrazňujíc, že lhůty podle Haagské úmluvy mají přednost před lhůtami dle vnitrostátních procesních předpisů, že matka a její zástupkyně byly řádně předvolány k jednání, a že jim byly poskytnuty dostatečné možnosti seznámit se s věcí a reagovat na ní. Pokud jde o námitky matky, že okresní soud si neopatřil důkaz, který navrhla provést, krajský soud poukázal na to, že dle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy nese důkazní břemeno osoba, která je v řízení o navrácení odpůrcem. Kromě toho se nicméně některé důkazy předložené matkou týkaly otázek, které nespadají do předmětu řízení v projednávané věci. Jde-li o konkrétní tvrzení matky ohledně týrání, ta byla vyvrácena obsahem spisu, zejména kopiemi její elektronické komunikace se stěžovatelem a jeho sestrou, jakož i fotografiemi matky, dítěte a stěžovatele z doby mezi narozením dítěte a jeho protiprávným přemístěním ze Španělska.

Konečně, krajský soud konstatoval, že příkaz k navrácení dítěte v žádném případě neznamená jeho oddělení od matky, jelikož matka se mohla do Španělska vrátit s dítětem a uplatnit své nároky týkající se dítěte před soudy, které jsou příslušné k jejich projednání.

24. Příkaz k navrácení dítěte do Španělska se stal pravomocným a vykonatelným dne 4.2.2011.

C. Mimořádné opravné prostředky

1. Dovolání

25. Následně, dne 15.2.2011, podala matka ke slovenskému Nejvyššímu soudu (Najvyšší súd) dovolání (dovolanie). Stěžovatel poté dostal možnost se k němu vyjádřit.

26. Nejvyšší soud dne 22.3.2011 prohlásil dovolání za nepřípustné. Pokud jde o použitelné zásady, potvrdil, že v řízení dle Haagské úmluvy musí soudy z úřední povinnosti pečlivě nalézat fakta a neomezovat se jen na důkazy předložené jednou stranou řízení.

Ke konkrétním okolnostem projednávaného případu Nejvyšší soud poznamenal, že návrh stěžovatele na zahájení řízení dle Haagské úmluvy byl matce doručen bez příloh. Toto pochybení však bylo záhy zhojeno dne 10.11.2010, kdy zástupkyně matky nahlížela do spisu (viz § 11, 14 a 15 výše).

Kromě toho Nejvyšší soud konstatoval, že Okresní soud Bratislava I pochybil, pokud vedl řízení dne 11.11.2010 v nepřítomnosti matky a její zástupkyně, aniž by jim poskytl dostatek času a možností k přípravě. Avšak i toto pochybení bylo napraveno tím, že jednání provedl znovu dne 18.11.2010. Na tomto jednání matka učinila obsáhlá podání a navíc měla další dostatečnou příležitost prokázat svá tvrzení před odvolacím soudem.

Konečně, pokud jde o dítě, jehož ustanovený zástupce se ani jednoho z jednání neúčastnil, aniž by se omluvil, Nejvyšší soud poznamenal, že zástupce byl řádně obeslán a konstatoval, že za těchto okolností nebyla neúčast zástupce překážkou v pokračování řízení ve věci před okresním soudem.

2. Mimořádné dovolání

27. Současně s dovoláním matka též požádala Generální prokuraturu, aby využila své diskreční právo napadnout rozhodnutí nižšího soudu cestou mimořádného dovolání (mimoriadne dovolanie).

28. Generální prokuratura se rozhodla žádosti nevyhovět z důvodu, že řízení o dovolání matky a o její pozdější žádosti o obnovu řízení (viz § 29 a násl. níže) stále běží s tím, že tyto opravné prostředky mají přednost před mimořádným dovoláním. Toto stanovisko bylo potvrzeno sdělením Krajské prokuratury v Bratislavě ze dne 12.1.2012 (...)

3. Návrh na obnovu řízení

29. Dále matka kromě již uvedených mimořádných opravných prostředků podala dne 20.6.2011 žádost o obnovu řízení (návrh na obnovu konania) dle Haagské úmluvy.

30. Okresní soud Bratislava I zamítl dne 5.8.2011 žádost matky a následné odvolání zamítl Krajský soud v Bratislavě dne 25.10.2011. Důvody k zamítnutí spočívaly v tom, že řízení dle Haagské úmluvy bylo skončeno procesní formou usnesení (viz § 19 a 23 výše), na rozdíl od formy rozsudku (rozsudok), a za těchto okolností právní úprava obnovu řízení ukončeného formou usnesení nepřipouští (...)

D. Výkon rozhodnutí

31. Dopisem ze dne 12.2.2011 stěžovatel bezvýsledně vyzval matku, aby vyhověla příkazu k navrácení dítěte.

32. Dne 22.2.2011 požádal stěžovatel Okresní soud v Martině o vydání soudního příkazu k výkonu příkazu k navrácení dítěte a zdůraznil, že příkaz se stal pravomocným a vykonatelným dne 4.2.2011 (viz § 24 výše).

33. Okresní soud dne 16.3.2011 matce nařídil, aby příkazu k navrácení vyhověla dobrovolně a předvolal jí dne 31.3.2011 ke slyšení. V reakci na to matka požádala o přerušení řízení s ohledem na mimořádné dovolání a žádost o obnovu, o kterých nebylo dosud rozhodnuto (viz § 27–30 výše) a ke slyšení se nedostavila.

34. Okresní soud dne 17.3.2011 ustanovil zástupcem k ochraně zájmů dítěte ve vykonávacím řízení odbor sociálních služeb v Martině.

35. Okresní soud projednal věc ve dnech 28.4. a 13.5.2011. Na dalším jednání, které výlučně pro tyto účely nařídil na 16.5.2011, vydal exekuční příkaz k navrácení dítěte a udělil souhlas s jeho vykonáním.

36. Matka a zástupce dítěte ustanovený soudem podali odvolání ke Krajskému soudu v Žilině, který dne 7.9.2011 rozhodl o přerušení řízení o jejich odvolání. Učinil tak s poznámkou, že v mezidobí matka požádala o obnovu řízení dle Haagské úmluvy (viz § 29) a že v případě vyhovění její žádosti by řízení o výkonu rozhodnutí bylo přerušeno ze zákona.

37. Po zamítnutí žádosti matky o obnovu řízení (viz § 30 výše) krajský soud dne 24.11.2011 pokračoval v odvolacím řízení, aby ho poté opět dne 1.12.2011 přerušil, tentokrát s ohledem na podnět matky ke Generální prokuratuře k podání mimořádného dovolání (viz § 27 výše), které nebylo skončeno.

38. Poté, co generální prokuratura podnět k podání mimořádného dovolání zamítla (viz § 28 výše), bylo řízení o odvolání dne 2.2.2012 na základě nálezu (nález) Ústavního soudu (Ústavný súd) ze dne 13.12.2012 opět přerušeno (viz § 42 a násl.).

E. Ústavní stížnost

39. Matka jménem svým i jménem dítěte napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2011 o zamítnutí dovolání ústavní stížností (...)

40. Stížnost směřovala proti Nejvyššímu soudu. Stěžovatel nebyl ani účastníkem řízení, ani nebyl o řízení informován.

41. Ústavní soud dne 18.10.2011 prohlásil stížnost za přípustnou.

42. Dne 13.12.2011 vynesl nález, kterým věcně stížnost zamítl v tom rozsahu, v němž byla podána matkou a současně, v rozsahu, v němž se týkala dítěte, uzavřel, že Nejvyšší soud porušil práva dítěte uvedená níže.

43. Konkrétně shledal porušení práv dítěte v čl. 46 odst. 1 (soudní ochrana), čl. 47 odst. 3 (procesní rovnost) a čl. 48 odst. 2 (jednání v přítomnosti osoby a možnost vyjádřit se k navrženým důkazům) Ústavy; čl. 6 odst. 1 (spravedlivý proces) Úmluvy, a čl. 3 odst. 1 (zohlednění nejlepšího zájmu dítěte) a odst. 2 (ochrana a péče nezbytná pro blaho dítěte) a čl. 12 odst. 1 a 2 (právo dítěte vyjádřit svůj názor a právo být slyšen v soudním řízení) Úmluvy o právech dítěte.

44. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu v tom, že pochybení okresního soudu ve vztahu k matce byla zhojena na jednání dne 18.11.2010.

45. V rozsahu týkajícím se dítěte však měl být názor dítěte vyjádřen zástupcem ustanoveným soudem, jehož neúčast nepředstavovala přesvědčivý důvod pro rozhodnutí ve věci bez znalosti názoru dítěte. Existovaly nástroje, včetně pořádkových pokut, k zajištění řádné účasti zástupce ustanoveného soudem v řízení.

46. Následně Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Nejvyššímu soudu znovu rozhodnout o dovolání matky.

47. Nález se stal pravomocným a nebyly proti němu přípustné opravné prostředky.

F. Další vývoj

1. Rozhodnutí

48. Nejvyšší soud dne 22.3.2012 znovu přezkoumal dovolání matky ze dne 15.2.2011 (viz § 25 výše) proti příkazu k navrácení dítěte. Vázán posouzením Ústavního soudu zrušil příkaz a vrátil věc soudu prvního stupně se závěrem, aby zjistil názor dítěte prostředky přiměřenými věku a vyspělosti dítěte.

49. Okresní soud Bratislava I projednal věc ve dnech 6. a 27.6.2012. Další jednání bylo nařízeno na 18.7.2012, ale bylo zrušeno z důvodu, že zástupkyně matky byla několik dní předtím zvolena hlavou slovenského ústředního orgánu zodpovědného za implementaci Haagské úmluvy. Následně musela zástupkyně zastoupení zrušit a matka si zvolila nového zástupce.

Na následném jednání dne 22.8.2012 okresní soud rozhodl, že dítě nemá být navráceno do Španělska. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno Krajským soudem v Bratislavě dne 20.11.2012.

2. Odůvodnění

50. Odůvodnění soudu lze shrnout následujícím způsobem. Obvyklé místo bydliště dítěte pro účely řízení dle Haagské úmluvy je Španělsko a jeho zadržení matkou na Slovensku bylo protiprávní.

Avšak s ohledem na námitky matky muselo být přezkoumáno, zda existovalo závažné riziko, které by dítě vystavilo fyzické nebo duševní újmě nebo jinak postavilo dítě do nesnesitelné situace ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.

51. Pro tyto účely okresní soud kromě provedení dalších důkazů vyslechl dítě, v předmětné době ve věku tří let, a zástupce dítěte ustanoveného soudem a soudy taktéž zkoumaly všechny písemné důkazy ve vzájemné souvislosti, včetně zprávy španělského ústředního orgánu pokud jde o poměry, do kterých by bylo dítě navráceno.

52. Soudy se nechaly vést nejlepšími zájmy dítěte, přičemž vzaly v úvahu dva, a to zájem na zachování vztahů s rodinou dítěte a zájem na rozvoji ve zdravém prostředí.

53. Soudy rozhodly, že dítě je navázáno na matku a s ohledem na věk dítěte taktéž na domácí prostředí dítěte, do kterého přišlo ve věku čtrnácti měsíců. Dítě mluvilo pouze slovensky a bylo součástí tamního širšího kruhu rodiny. Soudy uzavřely, že přemístění dítěte z tohoto prostředí by mohlo zvýšit riziko značné újmy dítěte a že za daných okolností převážily nejlepší zájmy dítěte nad zájmy stěžovatele.

Pokud jde o stěžovatele, soudy uzavřely, že od doby, kdy naposled viděl dítě, uplynuly již dva roky, stěžovatel neprojevoval skutečný zájem o dítě a že na výživu dítěte nepřispíval.

Oddělení dítěte od matky nepřicházelo v úvahu. Avšak nepříznivá finanční situace matky znemožnila zajistit řádnou péči o dítě ve Španělsku. Přemístění dítěte do Španělska s matkou by tudíž vystavilo dítě riziku života v chudobě.

54. Vzhledem k těmto okolnostem soudy zkoumaly, zda byla učiněna vhodná opatření ve smyslu čl. 11 odst. 4 nařízení č. 2201/2003 k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.

V tomto ohledu soudy vyjádřily názor, že vhodná opatření musí omezit rizika s nejvyšší možnou pravděpodobností, kterým dítě bude čelit, a měly by mít za následek poskytnutí bezplatného bydlení pro matku a dítě, bezplatné specializované sociální a psychologické poradenství a podrobné vysvětlení výhod sociálního zabezpečení a dohledu sociálních služeb dostupných pro matku ve Španělsku.

55. Soudy rozhodly, že v rozsahu, v jakém byly označeny španělským ústředním orgánem, nebyly záruky dostatečně podrobné. V rozsahu, v jakém stěžovatel nabídl hrazení nákladů na leteckou dopravu matky a dítěte, zdravotní pojištění dítěte a školku ve Španělsku a bezplatný pokoj ve svém bytě, byly tyto záruky shledány nedostatečné, a soudy poznamenaly, že „jejich pochybnosti o tom, zda skutečně své sliby i dodrží, nebyly vyvráceny“.

56. Soudy měly za to, že zjistily celkový obraz o sociálním prostředí, do kterého by se dítě navrátilo, a důkladně přezkoumaly celkovou rodinnou situaci. Na základě zjištění uvedených shora uzavřely, že návrat dítěte dle Haagské úmluvy není přípustný.

[§ 57. – 66. II. Relevantní vnitrostátní, evropské a mezinárodní právo a praxe]

K tvrzenému porušení Úmluvy

67. S odkazem na čl. 6 a 8 Úmluvy, stěžovatel namítá, že: (i) slovenské státní orgány nezajistily okamžitý návrat dítěte; (ii) řízení o navrácení dítěte nebylo rychlé; (iii) v řízení dle Haagské úmluvy mu nebyl poskytnut překlad rozhodnutí do jazyka, kterému rozumí; (iv) do těchto řízení zasáhl svévolný nález Ústavního soudu, který byl vynesen v řízení, jehož nebyl účastníkem, a proto nebyl schopen výsledek ovlivnit, ačkoli měl na něm přímý zájem; a (v) v důsledku výše uvedeného byl zbaven kontaktu s dítětem po dlouhou dobu.

[§ 68. – 75. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

76. S odkazem na čl. 6 a 8 Úmluvy stěžovatel namítá, že řízení dle Haagské úmluvy bylo svévolně zasaženo nálezem Ústavního soudu ze dne 13.12.2011 a že v důsledku toho byl zbaven kontaktu se svým dítětem po dlouhou dobu.

77. Soud má za to, že na základě skutkových okolností projednávané věci spadají tyto námitky svou povahou spíše pod čl. 8 Úmluvy, jehož podstatná část zní následovně:

„1. Každý má právo na respektování jeho soukromého a rodinného života...

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Vyjádření stran

78. Stěžovatel trval na tom, že nebyl informován o řízení před Ústavním soudem, které vedlo k nálezu ze dne 13.12.2011, ba co víc, že neměl možnost být jeho účastníkem. Přesto měl tento nález přímý dopad na jeho práva v tom směru, že zrušil konečný, závazný a vykonatelný příkaz k navrácení dítěte, že vedl k nové řadě řízení dle Haagské úmluvy s doprovodným pokračujícím zbavením stěžovatele kontaktu s dítětem a s ohledem na rozhodující důležitost uplynutí doby řízení nakonec vedlo k zamítnutí navrácení dítěte.

79. V reakci na to vláda připustila, že nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2011 znamenal zasažení do stěžovatelova práva dle čl. 8, ale trvala na tom, že takové zasažení bylo omluvitelné, protože sledovalo legitimní cíl podpory nejlepších zájmů dítěte.

Kromě toho vláda odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27.5.2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 223/09 (viz § 62 výše) a uvedla, že tak, jako to bylo možné v uvedeném případu, i stěžovatel měl možnost připojit se do řízení před Ústavním soudem, v tomto případě v pozici vedlejšího účastníka.

Vláda zdůraznila, že řízení dle Haagské úmluvy bylo efektivní, a konstatovala, že řízení před Ústavním soudem bylo také provedeno s dostatečnou rychlostí.

Kromě toho uvedla, že stěžovatel ignoroval výzvy matky k návštěvě dítěte na Slovensku a omezil se na telefonickou komunikaci s dítětem, přestože se na Slovensku vyskytoval při několika příležitostech.

80. V replice stěžovatel uvedl, že jeho první krok k zahájení řízení dle Haagské úmluvy nebyl jeho návrh ze dne 21.10.2010 k Okresnímu soudu Bratislava I, nýbrž jeho stížnost ze dne 5.8.2010 k španělskému ústřednímu orgánu (viz § 11 a 12 výše). Kromě toho trval na tom, že přispívání na výživu dítěte mu ve skutečnosti bylo nařízeno předběžným opatřením ze dne 14.9.2010 a činil tak ode dne doručení, tedy od 9.2.2010 (viz § 9 výše). Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, stěžovatel zdůraznil, že se zabýval konečným, závazným a vykonatelným soudním příkazem a ani on sám, ani jeho zástupce, nebyli o něm informováni, pročež ve skutečnosti neměl vůbec možnost se ho účastnit. Pokud jde o tvrzení, že napadený nález Ústavního soudu byl založen na absenci soudem ustanoveného zástupce na nařízeném jednání, za takové pochybení nebyl odpovědný a nebylo spravedlivé přičítat mu k tíži důsledky tohoto pochybení. V důsledku nálezu Ústavního soudu bylo řízení dle Haagské úmluvy svévolně prodlouženo a jeho účel zmařen. Konečně, stěžovatel uvedl, že má za to, že činy matky mají trestní povahu, což ho znepokojilo a zdráhal se vyhledávat aktivněji kontakt s dítětem na základě matčiny výzvy.

81. V duplice vláda namítla, že Ústavní soud neměl úřední povinnost informovat třetí strany o zahájení řízení o ústavní stížnosti s možnými následnými dopady na práva a zájmy třetích stran. To je dáno tím, jakou konkrétní roli Ústavní soud sehrává v ústavním systému Slovenska. Jde-li o konečný výsledek řízení dle Haagské úmluvy, vláda odkázala na důvody, o které se opřely vnitrostátní soudy, a zdůraznila, že dítě již strávilo podstatnou část doby na Slovensku a plně se tam integrovalo do společnosti.

B. Posouzení Soudem

82. Soud má za to, že mezi stranami není sporu o tom, že vztah mezi stěžovatelem a dítětem spadá do rodinného života, že řízení o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy zasáhlo do práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života, a že v důsledku toho spadá jeho stížnost do rozsahu čl. 8 Úmluvy.

83. Soud opakuje, že základním předmětem čl. 8 Úmluvy je ochrana jednotlivců proti svévolnému jednání státních orgánů; kromě toho existují pozitivní závazky spjaty s účinným „respektováním“ rodinného života (viz např. Chabrowski proti Ukrajině, § 104 a odkazy tam citované).

84. V tomto ohledu Soud opakuje, že pozitivní závazky dle čl. 8 Úmluvy mohou zahrnovat přijetí opatření na zajištění respektování rodinného života dokonce i ve sféře vztahů mezi jednotlivci, a to jak včetně poskytnutí regulačního rámce rozhodovacího a vymáhacího aparátu na ochranu práv jednotlivců, tak implementaci konkrétních opatření tam, kde je to vhodné (viz, mutatis mutandis, Tysiąc proti Polsku, § 110).

85. Na základě skutkových okolností projednávaného případu Soud podotýká, že primární zásah do práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života nemůže být přičítán konání nebo nekonání příslušného státu, ale matce, soukromé straně, která – jak uzavřely vnitrostátní soudy – protiprávně zadržovala dítě na Slovensku.

86. Z tohoto důvodu zůstává zjistit, zda s ohledem na zajištění práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života existovaly nějaké pozitivní závazky na straně příslušného státu, které vyžadovaly zohlednění, a pokud tomu tak bylo, zda bylo takovým pozitivním závazkům ze strany příslušného státu vyhověno.

87. Nadto Soud v minulosti konstatoval, že pozitivní závazky státu podle čl. 8 zahrnují právo rodičů na přístup k opatřením, která jim umožňují být opět spolu s jejich dětmi a povinnost vnitrostátních orgánů tak učinit (viz Chabrowski, cit. výše, § 105).

88. Soud poznamenává, že v případech statutu dětí zahrnujícího mezinárodní prvek často vyvstává otázka týkající se pravomoci k posouzení těchto případů a o tom, že v situaci mezinárodního únosu dítěte je tato otázka zodpovězena nařízením č. 2201/2003 s odkazem na obvyklé bydliště dítěte, které mělo dítě bezprostředně před svým protiprávním odebráním nebo zadržením (čl. 10).

89. Kromě toho je nutno poznamenat, že na základě Haagské úmluvy soudy země, do které je dítě přemístěno nebo kde je zadrženo, jsou povolány provést řízení, jehož cílem je zjištění, zda přemístění nebo zadržení bylo protiprávní (čl. 3 Haagské úmluvy), či nikoli, a pokud nejsou dány okolnosti na zabránění navrácení dítěte ve smyslu čl. 13 nebo 20 Haagské úmluvy, nařídit navrácení dítěte do země jeho obvyklého bydliště (čl. 12 Haagské úmluvy). V Evropské unii toto pravidlo upravuje čl. 11 odst. 2 až 8 nařízení č. 2201/2003.

90. Dále je nutno poznamenat, že Slovensko je jak členským státem Evropské unie, tak smluvním státem Haagské úmluvy. Proto za skutkových okolností projednávaného případu mělo povinnost provést řízení o navrácení dítěte, což také učinilo na základě Haagské úmluvy, doplněné nařízením č. 2201/2003 (viz § 12 a násl. a § 50 a násl. výše uvedené), aby umožnilo soudům v zemi obvyklého bydliště dítěte vyřešit všechny otázky týkající se statutu dítěte, včetně otázek týkajících se rodičovských práv a povinností stěžovatele.

V tomto ohledu je nutno poznamenat, že strany ve věci postupovaly výlučně z hlediska Haagské úmluvy a že vnitrostátní soudy se v zásadě zabývaly věcí v rámci tohoto nástroje.

91. Pokud jde o otázku, zda Slovensko při provádění svých závazků podle Haagské úmluvy vyhovělo svým pozitivním závazkům podle čl. 8 Úmluvy, Soud považuje za vhodné na úvod odkázat na shrnutí obecných principů použitelných v jakémkoli hodnocení stížností dle Úmluvy, týkajících se řízení dle Haagské úmluvy, uvedeném v nedávném rozsudku ve věci X proti Lotyšsku (citované výše, § 99–108).

92. S ohledem na tyto obecné principy Soud zejména poznamenal, že rozsah jeho pravomoci podle čl. 32 Úmluvy je omezený na otázky týkající se interpretace a použití Úmluvy a protokolů k ní. Nicméně, v oblasti mezinárodních únosů dětí musí být závazky uložené smluvním státům dle čl. 8 Úmluvy interpretovány ve světle požadavků Haagské úmluvy a Úmluvy o právech dítěte, jakož i příslušných pravidel a zásad mezinárodního práva použitelného ve vztazích mezi smluvními státy (viz X proti Lotyšsku, § 93 a další odkazy).

93. Rozhodující otázkou v takovém typu věci je, zda spravedlivá rovnováha, která musí existovat mezi protichůdnými zájmy, o které jde – zájmy dítěte, obou rodičů a veřejného pořádku – byla narušena v rámci míry posuzovací volnosti, která je státům v takových záležitostech poskytnuta, avšak s ohledem na to, že nejlepší zájmy dítěte musí být hlavním kritériem, a že cíle prevence a okamžitého navrácení odpovídají konkrétnímu chápání „nejlepších zájmů dítěte“ (viz X proti Lotyšsku, § 95 a další odkazy).

94. Kromě toho, zatímco čl. 8 Úmluvy neobsahuje žádné výslovné procesní požadavky, rozhodovací proces, o který jde, musí být spravedlivý a takový, aby zajistil náležitý respekt zájmům chráněným čl. 8 (viz Buckley proti Spojenému království, § 76). Jinými slovy, procesní ochrana, kterou stěžovatelé požívají na vnitrostátní úrovni ve vztahu k jejich právům dle čl. 8 Úmluvy, musí být skutečná a účinná (viz, mezi jinými, Papamichalopoulos a další proti Řecku, § 42, nebo Turek proti Slovensku, § 113), a v důsledku toho slučitelná s tímto článkem.

95. Zpět ke konkrétním okolnostem projednávaného případu je nutno poznamenat, že v prvním kole posouzení byla žádost stěžovatele o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy již jednou posouzena příslušnými soudy ve dvou instancích, jejich příkaz k navrácení dítěte se stal konečným, závazným a vykonatelným a přesto byl následně přezkoumán Nejvyšším soudem a Generální prokuraturou, aniž by kterýkoli z orgánů konstatoval hmotněprávní nebo procesněprávní pochybení, která by odůvodňovala jeho zrušení.

96. Právě tehdy zasáhl Ústavní soud a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen příkaz k navrácení a věc vrácena soudu prvního stupně.

97. Je nutno poznamenat, že přestože nález Ústavního soudu v projednávané věci nezaložil konečné rozhodnutí o žádosti stěžovatele dle Haagské úmluvy, z pohledu rozhodující důležitosti spojené s uplynutím doby řízení tohoto typu byl nápomocný při konečném rozhodnutí o stížnosti stěžovatele.

98. Soud proto považuje za vhodné posoudit, zda zásah Ústavního soudu do řízení byl slučitelný s pozitivními závazky příslušného státu, jak bylo uvedeno shora.

99. V tomto ohledu je nutno poznamenat, že sporná otázka netkví v zákonnosti nálezu Ústavního soudu a Soud má za to, že lze uznat, že nález sloužil legitimnímu cíli ochrany práv a svobod jiných, konkrétně dítěte.

100. Soud proto přistoupil k posouzení, zda byl napadený nález s to narušit spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy, o které jde. Z tohoto pohledu Soud konstatuje, že stěžovatelovo procesní postavení a ochrana, lze-li o nějaké mluvit, ve vztahu k řízení před Ústavním soudem jsou obzvláště významné.

101. V tomto ohledu Soud poznamenává, že řízení před Ústavním soudem bylo zahájeno matkou a že odpůrcem byl Nejvyšší soud. V důsledku toho stěžovatel nebyl v tomto řízení ani navrhovatelem, ani odpůrcem.

102. Soud dále poznamenává, že řízení před Ústavním soudem se řídí zákonem o Ústavním soudu, který představuje lex specialis, a že tento zákon nepočítá s třetími stranami, jako je stěžovatel v projednávaném případě, v pozici vedlejšího účastníka.

103. Pokud jde o argument vlády, že stěžovatel měl možnost se připojit do řízení před Ústavním soudem v pozici vedlejšího účastníka řízení na základě přidružené stížnosti dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, Soud shledal praxi Ústavního soudu v tomto ohledu v době vydání nálezu, který je napadán v projednávané věci, za nerozhodnou.

104. I pokud by tomu tak bylo, je nutno poznamenat, že zřejmě neexistují žádné oficiální prostředky, kterými by se třetí strana mohla dozvědět o řízení před Ústavním soudem, které se jí týká.

105. Kromě toho neexistuje v projednávaném případě indicie, že v příslušné době stěžovatel skutečně věděl o ústavní stížnosti matky. V důsledku toho bylo řízení před Ústavním soudem vedeno, aniž by se ho stěžovatel účastnil a měl možnost ovlivnit jeho výsledek, přestože na něm měl legitimní zájem.

106. Soud konstatuje, že naprostý nedostatek jakékoli procesní ochrany stěžovatele v řízení před Ústavním soudem byl v tomto případě ztížen dodatečným faktorem.

107. Zejména Soud konstatuje, že zpochybněný nález je nutno vnímat v širším procesním kontextu se zohledněním skutečnosti, že předtím, než byl vyhlášen, byly vyčerpány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky. To zahrnuje odvolání, dovolání, návrh na mimořádné dovolání, žádost o obnovu řízení a opakované návrhy na přerušení řízení o výkonu rozhodnutí. Nutno poznamenat, že situace byla ztížena i skutečností, že na základě jednoho z návrhů bylo řízení o výkonu rozhodnutí přerušeno z důvodu (probíhající řízení o žádosti o obnovu), u kterého se posléze ukázalo, že mu zcela chybí opora v zákoně (řízení o obnově řízení bylo ukončeno formou rozhodnutí, kterou zákon nedovoluje; viz § 30, 36 a 37).

108. Pokud jde o existující procesní rámec pro řízení dle Haagské úmluvy na Slovensku, podle kterého byla projednávaná věc nakonec skončena v důsledku zpochybněného nálezu Ústavního soudu, je nutno zejména poukázat na názor vyjádřený předsedou Okresního soudu Bratislava II (viz § 66), který lze vyložit jako poukázání na systematický problém, kdy odvolání a mimořádné dovolání jsou přípustné v průběhu řízení o navrácení, což jako doprovodný účinek popírá předmět a účel Haagské úmluvy.

109. Vrácení věci obecným soudům v projednávané věci vyústilo v prodloužení řízení, což má v případech tohoto typu význam pro výsledek řízení. Konečné zamítnutí stížnosti stěžovatele dle Haagské úmluvy tento předpoklad potvrzuje, jakož ve skutečnosti i příslušná část argumentace vlády před Soudem (viz § 81 výše).

110. Výsledkem bylo, že po dlouhou dobu nerozhodl o statutu dítěte žádný soud, kdy slovenské soudy neměly k tomu pravomoc a španělské soudy neměly k tomu praktickou možnost, přičemž takový stav věcí rozhodně nebyl v souladu s nejlepším zájmem dítěte.

111. Shora uvedené úvahy jsou dostatečné k závěru, že příslušný stát nezajistil stěžovateli právo na respektování jeho rodinného života tím, že by mu umožnil řízení o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy v souladu s požadavky čl. 8 Úmluvy.

112. S ohledem na výše uvedené konstatování Soud nepovažoval za nutné samostatně se zabývat hmotněprávními důvody vedoucími k nálezu Ústavního soudu ze dne 13.12.2011. Z obdobných důvodů Soud nepovažoval za nezbytné zabývat se samostatně zbytkem přípustné stížnosti.

113. Lze shrnout, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

[§ 114. – 115. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

§ 116. – 125. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ].

Výrok rozsudku

Z těchto důvodu Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost na porušení čl. 8 Úmluvy týkající se údajně svévolného zásahu do řízení dle Haagské úmluvy nálezem Ústavního soudu s údajným doprovodným zbavením stěžovatelova kontaktu s jeho dítětem je přijatelná;

2. stížnost je ve zbytku nepřijatelná;

3. čl. 8 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.