Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy a zákazu diskriminace na základě pohlaví ve smyslu článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy tím, že soudy zamítly jeho návrh na společný výkon rodičovské zodpovědnosti.
Přehled
Anotace
Rozsudek
Buchs proti Švýcarsku
Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)
Číslo stížností: 9929/12
Datum: 27.5.2014
Složení senátu: G. Raimondi, předseda senátu (Itálie), I. KarakasŁ (Turecko), N. Vučinić (Černá Hora), H. Keller (Švýarsko), P. Lemmens (Belgie), E. Křris (Litva), R. Spano (Island).
[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]
Ke skutkovému stavu
I. Okolnosti případu
6. Stěžovatel se narodil v roce 1960 a žije v Cully, v kantonu Vaud.
7. Stěžovatel je otcem tří dětí. Nejstarší dcera (ročník narození 1986) je z předchozího vztahu a žije se stěžovatelem. V roce 1995 se stěžovatel oženil se svou (nyní již bývalou) manželkou, se kterou měl dvě další děti (ročníky narození 1996 a 1999).
8. V roce 2002 požádal stěžovatel se svou ženou o rozluku. Děti byly svěřeny do výchovy matce, především kvůli jejich nízkému věku (mladšímu z nich byly tři roky). Stěžovatel měl právo stýkat se s dětmi vždy od čtvrtku po skončení vyučování do pátečního rána a každý druhý týden od čtvrtku do pondělního rána. Navíc s ním děti trávily polovinu školních prázdnin, tedy asi sedm týdnů v roce. Celkem byly děti u otce asi 42% času.
9. V roce 2006 podali manželé žádost o rozvod a oba požádali o svěření dětí do své výlučné péče.
10. Soud nechal vypracovat znalecký posudek z oblasti psychiatrie a psychoterapie pro děti a mladistvé. Znalecký posudek byl vydán dne 18.7.2006 a jeho závěry se opíraly o několik rozhovorů s dětmi i s rodiči. Ze zkoumání vyplynulo, že kvůli vážným neshodám mezi rodiči pociťovaly děti konflikt v oddanosti k oběma rodičům, který se snažily kompenzovat tím, že chtěly svůj čas mezi ně rovnoměrně dělit. Když otec požádal o střídavou výchovu dětí, matka nesouhlasila. Obávala se toho, že otec bude střídavou péči využívat k tomu, aby se děti matce odcizily. Navíc uvedla, že stěžovatel používal nestandartní postupy, aby získal právo výchovy ke své nejstarší dceři, a že v ní vyvolával negativní pocity vůči její matce. Matka se však vyjádřila pro zachování styku dětí s otcem, a to i v rozšířené míře. O stěžovateli znalec zjistil, že se s dětmi pravidelně stýká, nicméně že se cítí být pouze „platícím“ otcem. Znalec dále zjistil, že se rodiče neshodnou na mnoha rozhodnutích ohledně výchovy dětí, což se negativně projevuje na jejich psychice. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova žena byla dobrou matkou a chtěla s otcem spolupracovat, znalec doporučil, aby děti byly svěřeny do její výchovy a aby otci byla přiznána práva na styk s nimi. Nejmladší dítě navíc vyjádřilo svou vůli zůstat u matky a obě děti byly dobře sžity v místě bydliště matky a v tamní škole.
11. V březnu 2008 nařídil okresní soud na žádost stěžovatele vypracování druhého znaleckého posudku, který potvrdil závěry prvního. Znalec zjistil, že ačkoli mezi oběma posudky byl rozdíl dvou let, rodiče stále nebyli schopní nalézt společné řešení ohledně výchovy dětí. Přesto konstatoval, že oba mají dobré rodičovské schopnosti a umí dětem vytvořit adekvátní prostředí. Protože však mezi nimi stále nepanovala shoda ohledně střídavé výchovy, nebylo by v nejlepším zájmu dětí, aby ji soud povolil. Dle závěru znalce by děti neměly být svěřeny do výlučné péče otce, který je velmi ovlivněn probíhajícím rozvodovým řízením. Otec nebyl dle posudku schopen rozlišit své pocity vůči matce od pocitů vyvolaných odloučením od dětí. Ačkoli se s dětmi za podpory jejich matky velmi často stýkal, stále měl pocit, že je pouhým „platícím otcem“. Znalec dále připomněl nestandartní postup, kterým se stěžovatel domohl svěření nejstarší dcery do své výchovy. Znalec dospěl k závěru, že je v nejlepším zájmu dětí, aby je soud svěřil do výlučné výchovy matky a zachoval rozšířené právo otce na styk s nimi.
12. Na základě výsledků znaleckého zkoumání stěžovatel stáhl svou žádost o svěření dětí do své výlučné výchovy. Na následujícím jednání soud vyslechl řadu svědků, kteří potvrdili, že stěžovatel se s dětmi stýká vždy, když má příležitost, a podniká s nimi různé aktivity. Svědci také potvrdili, že vztah rodičů je nadále konfliktní, a že nevraživost stěžovatele k jeho exmanželce je větší než její negativní pocity k němu. Rozsudkem ze dne 15.12.2009 bylo manželství stěžovatele rozvedeno. Soud děti svěřil do výchovy matce a zachoval právo otce na styk s dětmi ve stávajícím širokém rozsahu.
13. V únoru 2010 se stěžovatel odvolal do výroku o výchově dětí s tím, že rozsudek není v souladu s rozsudkem Soudu ve věci Zaunegger proti Německu. Ve svém podání stěžovatel tvrdil, že otci nemohou být odebrána rodičovská práva, pokud po rozchodu s matkou dětí prokázal své rodičovské schopnosti. Své exmanželce vytkl, že se k dětem v některých ohledech nechová adekvátně, a že proto nesouhlasil se svěřením dětí do její výlučné péče. Prohlásil také, že již nemá dostatek prostředků na právní zastoupení.
14. Dne 9.2.2010 odvolací soud stěžovatelův návrh zamítl s tím, že dle § 133 odst. 1 švýcarského občanského zákoníku může v rozvodovém řízení soud rozhodnout toliko o svěření dětí do výlučné péče jednoho z rodičů. Svěřit děti do střídavé výchovy může soud jen na základě společné žádosti obou rodičů (§ 133 odst. 3 občanského zákoníku). V souladu s § 133 odst. 2 je hlavním kritériem pro rozhodnutí o svěření do výchovy nejlepší zájem dítěte. V případech jako je tento, kdy znalci potvrdili dobré rodičovské schopnosti obou rodičů, je rozhodující snaha rodiče spolupracovat s druhým rodičem. Dle závěru znalců to v tomto případě byla matka dětí, která vykazovala méně potíží při spolupráci s otcem, proto odvolací soud potvrdil rozsudek první instance.
15. Stěžovatel se dále obrátil na Federální nejvyšší soud s tvrzením, že s ohledem na znění § 133 odst. 1 občanského zákoníku nemá možnost požádat o střídavou výchovu, pokud s tím matka dětí nesouhlasí. S odkazem na rozsudek ve věci Zaunegger tvrdí, že každý otec má mít právo žádat o střídavou výchovu bez ohledu na to, zda s tím matka dětí souhlasí či nikoli, protože to je v nejlepším zájmu dítěte.
16. Federální nejvyšší soud stěžovatelův návrh dne 11.8.2011 zamítl. Mezi posuzovaným případem a věcí Zaunegger byla řada podstatných rozdílů: zaprvé rodiče ve věci Zaunegger nebyli sezdáni, zatímco stěžovatel je rozvedený otec. Zadruhé švýcarské právo umožňuje rodiči, otci i matce, žádat pouze o svěření dítěte do své výlučné výchovy. S oběma rodiči v tomto ohledu právo nakládá stejně. Na rozdíl od německého zákona, který byl aplikován ve věci Zaunegger, dopadajícího na rodiče dětí narozených mimo manželství, švýcarské právo neupřednostňuje jednoho rodiče na základě jeho pohlaví při rozhodování o svěření dítěte do výchovy, a stěžovatelova manželka tak neměla právo veta proti otcově žádosti. Federální nejvyšší soud rozhodl, že posuzovaný případ nemůže být přirovnáván k případu Zaunegger, neboť zde neexistují náznaky toho, že se stěžovatelem bylo zacházeno jinak než s matkou jeho dětí.
17. V červnu 2013 přijal švýcarský parlament novelu občanského zákona, podle které bude střídavá výchova pravidlem bez ohledu na civilní status rodičů. Novela vešla v účinnost dne 1.7.2014. Pro povolení střídavé výchovy po rozvodu již soud nebude vyžadovat společnou žádost obou rodičů. Přesto, pokud soud nazná, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do výchovy pouze jednoho rodiče, může tak rozhodnout. Podle přechodných ustanovení novely může rodič, kterému bylo v rozvodovém řízení odebráno právo výchovy dítěte, požádat soud o jeho přiznání, pokud bylo o jeho rozvodu pravomocně rozhodnuto po 1.7.2009.
[§ 18. – 24. II. Relevantní vnitrostátní a srovnávací právo a praxe]
Právní posouzení
[§ 25. – 33. K aplikaci čl. 37 odst. 1 písm. b) Úmluvy ]
K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy
34. Stěžovatel tvrdil, že domácí soudy porušily jeho právo na respektování rodinného života, když mu neumožnili mít děti ve střídavé péči. Právo na rodinný život garantuje čl. 8 Úmluvy, který zní:
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
[§ 35. – 39. I. K přijatelnosti]
II. K meritu věci
A. Vyjádření stran
1. Stěžovatel
40. Stěžovatel namítal, že s ohledem na rozhodnutí Soudu ve věci Zaunegger, musí mít každý otec, sezdaný nebo ne, právo žádat o svěření dítěte do střídavé péče bez ohledu na to, zda s tím matka dítěte souhlasí či nikoli.
2. Vláda
41. Vláda nezpochybnila, že by nepřiznání střídavé výchovy nebylo zásahem do práva na respektování rodinného života. Tvrdí však, že v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy byl zásah proveden na základě zákona a byl přiměřený sledovanému cíli.
42. V souladu s § 133 občanského zákoníku musí soudce při rozhodování o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů zohlednit všechny okolnosti, aby určil, co je v nejlepším zájmu dítěte. Střídavá výchova může být povolena pouze v případě, že o ni požádají oba rodiče společně, a pokud prohlásí, že se budou společně podílet na vzdělání dítěte, na úhradě jeho nákladů a na dodržování styku dítěte s druhým rodičem, to vše za podmínky, že střídavá výchova je v nejlepším zájmu dítěte. V případě, že společná žádost rodičů chybí, střídavá výchova nemůže být povolena.
43. Stěžovatel navíc mohl požádat o povolení střídavé výchovy po přijetí novely občanského zákoníku v roce 2013.
44. Ohledně legitimního cíle, který sledoval zásah do rodinného života stěžovatele, vláda poukázala na memorandum švýcarské federální rady k novelizaci občanského zákoníku ze dne 15.11.1995, ze kterého vyplývá, že je v nejlepším zájmu dítěte, pokud je svěřeno do střídavé výchovy rodičů, avšak pouze v případě, že o to společně požádají. Toto opatření mělo za cíl chránit „zdraví a morálku“ a „práva a svobody“ dítěte, a sleduje tak legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
45. Vláda dále poukázala na to, že domácí soudy nechaly zhotovit dva znalecké posudky a vyslechly řadu svědků, aby nalezly nejvhodnější řešení situace. Byl vyslechnut i stěžovatel. Před vydáním rozhodnutí soudy zohlednily všechny relevantní okolnosti. Rozsudky byly zcela v souladu se závěry znaleckých posudků ohledně nejlepšího zájmu dětí. Stěžovateli bylo v souladu s § 275a odst. 1 občanského zákoníku zachováno právo být informován o všech zvláštních událostech v životě dětí a právo podílet se na přijetí důležitých rozhodnutí. Vláda vyjádřila pochybnosti, zda by stěžovateli byla střídavá výchova přiznána i v případě, že by to zákon v rozhodné době umožňoval. Druhý znalecký posudek výslovně stanovil, že svěření dětí do střídavé výchovy by nebylo v jejich nejlepším zájmu.
46. Podle vlády byla soudní rozhodnutí vydána v souladu s požadavky čl. 8 Úmluvy a respektovala širokou míru posuzovací volnosti, jež smluvním stranám v těchto věcech svědčí (Glaser proti Spojenému království, § 64).
B. Posouzení Soudem
47. Dle názoru Soudu je odnětí práva vychovávat své děti zásahem do stěžovatelova práva na respektování rodinného života, což nepopřela ani vláda. Takový zásah je porušením čl. 8 Úmluvy, pokud není „v souladu se zákonem“, nesleduje jeden či více legitimních cílů dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a pokud nemůže být považován za „nezbytný v demokratické společnosti“.
48. Soud souhlasí, že rozhodnutí byla přijata v souladu s domácím právem, konkrétně s § 133 občanského zákoníku, a jejich cílem bylo chránit nejlepší zájem obou stěžovatelových dětí, což je legitimní cíl ve smyslu § 8 odst. 2 Úmluvy (Keegan proti Irsku, § 44, Görgülü proti Německu, § 37). Zbývá proto rozhodnout, zda přijetí těchto rozhodnutí bylo „nezbytné v demokratické společnosti“.
1. Obecné zásady
49. Soud musí rozhodnout, zda důvody, které vedly k přijetí posuzovaného opatření, byly ve světle celého případu „pádné a dostatečné“ a zda byl rozhodovací proces spravedlivý a poskytoval stěžovatelovu právu na respektování rodinného života dostatečnou ochranu. Je nepochybné, že v případech jako je tento, je nejdůležitější určit, co je v nejlepším zájmu dítěte. Vnitrostátní orgány přitom mají výhodu přímého kontaktu se všemi zúčastněnými osobami. Z toho vyplývá, že úkolem Soudu není nahrazovat činnost vnitrostátních orgánů ve výkonu jejich pravomocí ve věci výchovy dětí a styků rodičů s nimi, ale spíše přezkoumávat rozhodnutí těchto orgánů ve světle Úmluvy (T. P. a K. M. proti Spojenému království, § 71; Sahin proti Německu, § 64; Sommerfeld proti Německu, § 62; Görgülü proti Německu, § 41; Wildgruber proti Německu).
50. Míra posuzovací volnosti vnitrostátních orgánů se mění v závislosti na povaze věci a důležitosti zájmů, o které jde. Pokud jde o výchovu dítěte, Soud rozhodl, že orgány požívají širokou míru posuzovací volnosti (Glaser proti Spojenému království, § 64).
51. Soud připomíná, že v případech jako je tento, musí být nalezena spravedlivá rovnováha mezi zájmem dítěte a zájmy rodičů, přičemž při hledání této rovnováhy musí být zohledněn nejlepší zájem dítěte, který je vždy důležitější než zájmy rodičů (Hoppe proti Německu, § 49). Rodičům proto nesmí být přiznáno opatření, které poškozuje zdraví či vývoj dítěte (Elsholz proti Německu, § 50, a T. P. a K. M. proti Spojenému království, § 71).
2. Aplikace zásad na posuzovaný případ
52. Vnitrostátní soudy v daném případě postupovaly velmi pečlivě. Vycházely z toho, že v zásadě je pro harmonický vývoj dítěte potřebný styk s oběma rodiči, pokud je to v jeho nejlepším zájmu. Pokud však mezi rodiči existují spory, není povolení střídavé výchovy v nejlepším zájmu dítěte. Orgány vzaly v potaz nejen to, že matka se střídavou výchovou nesouhlasí, ale i to, že otec má potíže se vyrovnat s rozchodem, to, že trvá na uznání svých práv, a že se pokusil vyvíjet nátlak na matku dětí. Zohlednily i ochotu matky podporovat široký styk otce s dětmi a konflikt oddanosti dětí vůči rodičům. Soudy svá rozhodnutí podpořily dvěma znaleckými posudky a svědectvím rodičů a dalších svědků. Prvoinstanční rozsudek byl navíc potvrzen jak odvolacím soudem, tak Federálním nejvyšším soudem.
53. Ačkoli čl. 8 Úmluvy neobsahuje žádné procedurální záruky, rozhodování o zájmech, které jsou tímto článkem chráněny, musí být spravedlivé a musí zajišťovat řádnou ochranu těchto zájmů. Soud proto musí rozhodnout, zda řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, poskytovalo jako celek dostatečnou ochranu jeho zájmů garantovaných čl. 8 (W. proti Spojenému království, § 64; Elsholz proti Německu, § 52; T. P. a K. M. proti Spojenému království, § 72).
54. Stěžovatel byl, zvláště v řízení v prvním stupni, několikrát vyslechnut znalci, byl právně zastoupen a měl možnost prezentovat písemně i ústně své argumenty soudu. Pokud se týká řízení před odvolacím soudem, stěžovatel měl příležitost předložit všechna svá tvrzení, která byla z jeho pohledu pro soud rozhodující.
55. S ohledem na výše uvedené a na pečlivý přezkum nejlepšího zájmu dítěte, který domácí soudy provedly, má Soud za to, že přijatá rozhodnutí byla pádně a dostatečně odůvodněna, a jsou proto v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Soud dále rozhodl, že byly dodrženy i procedurální požadavky implicitně obsažené v čl. 8 a že řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, dostatečně garantovalo ochranu jeho zájmů. Vnitrostátní orgány v tomto případě nepřekročily hranice posuzovací volnosti, která jim v obdobných věcech svědčí, když svěřily děti do výchovy matce a otci přiznaly široce definované právo styku s nimi. Do posuzovací volnosti státu spadají i případy, kdy je střídavá péče odmítnuta proto, že s ní jeden z rodičů nesouhlasí, a to především s ohledem na chybějící dohodu rodičů v této otázce, na závěry znalců, podle kterých za daných okolností nebyla střídavá výchova vhodná, a s ohledem na rozsah stěžovatelova práva na styk s dětmi.
56. Článek 8 Úmluvy proto nebyl v tomto případě porušen.
K tvrzenému porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy
57. Stěžovatel dále namítal, že aplikace čl. 133 občanského zákoníku o střídavé výchově diskriminuje rozvedené otce z důvodu jejich pohlaví, což je v rozporu s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy. Článek 14 Úmluvy zní:
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
[§ 58. I. K přijatelnosti]
II. K meritu věci
A. Vyjádření stran
1. Stěžovatel
59. Stěžovatel tvrdí, že v souladu s rozhodnutím Soudu ve věci Zaunegger má každý otec, ženatý či nikoli, právo žádat o střídavou výchovu, i když s tím matka dítěte nesouhlasí. Tvrdí, že je to v nejlepším zájmu dítěte.
2. Vláda
60. Vláda argumentuje, že na rozdíl od případů Zaunegger proti Německu a Sporer proti Rakousku, švýcarské právo nedává stěžovateli možnost požádat o střídavou výchovu bez souhlasu matky dítěte, a nedává tuto možnost ani žádnému jinému otci v obdobné situaci. Proto ve švýcarském právu neexistuje nerovnost, o které hovoří zmíněná judikatura.
61. Podle stávající právní úpravy je možnost střídavé výchovy po rozvodu manželství výjimkou z pravidla, podle kterého je výchova dítěte přiznána většinou jen jednomu z rodičů. Podle § 133 občanského zákoníku může být střídavá výchova přiznána, jen pokud o ni požádají oba rodiče společně a pokud chtějí a jsou schopni spolu ve věcech dítěte spolupracovat. Důvodem, proč legislativci zvolili toto řešení, nebylo, aby jeden z rodičů měl právo veta, ale aby rodiče museli prokázat svou vůli vychovávat dítě společně.
62. Žádný z rodičů není při rozhodování o svěření do výchovy upřednostňován, a nebyla upřednostňována ani stěžovatelova bývalá manželka. Hlavním kritériem při rozhodování je nejlepší zájem dítěte. V posuzovaném případě měl jak stěžovatel, tak jeho exmanželka právo žádat o svěření dětí do své výlučné péče. Protože tento návrh podali oba, byli také oba podrobeni znaleckému zkoumání se zaměřením na jejich rodičovské kompetence a další aspekty. Vnitrostátní právo tak nečiní rozdíl mezi stěžovatelem, jako otcem, a jeho exmanželkou, jako matkou dětí. Stejně jako se stěžovatelem zachází švýcarské právo i s otci dětí narozených mimo manželství.
63. Podle vlády bylo velmi nepravděpodobné, že by v daném případě soudy přiznaly střídavou výchovu, i kdyby jim to zákon umožňoval. Ze znaleckých posudků totiž vyplývá, že by to nebylo v nejlepším zájmu dětí. Podle vlády v daném případě značí absence společné žádosti, že rodiče nejsou připraveni vykonávat střídavou výchovu, a že svěření dětí do výlučné péče jednoho z rodičů není v jejich nejlepším zájmu.
B. Posouzení soudem
1. Obecné zásady
64. Článek 14 doplňuje ostatní substantivní práva garantovaná Úmluvou a Protokoly. Nemá samostatnou existenci a působí výlučně ve spojení „s výkonem práv a svobod“ chráněných ostatními ustanoveními Úmluvy. Použití čl. 14 nevyžaduje nutně, aby bylo porušeno hmotné právo, v jehož spojení je aplikován. Je ale nezbytné a zároveň dostačuje, aby skutkové okolnosti případu spadaly do rámce jednoho nebo několika ustanovení Úmluvy (Burden proti Spojenému království, § 58).
65. Podle ustálené judikatury Soudu je k aktivizaci čl. 14 třeba, aby došlo k rozdílnému zacházení s osobami, které se nacházejí ve srovnatelné situaci. Takové zacházení je diskriminační, pokud postrádá objektivní a rozumné odůvodnění, jinými slovy pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud použité opatření není přiměřené sledovanému cíli. Smluvním stranám svědčí posuzovací volnost při stanovení, zda a do jaké míry odlišnosti v jinak obdobných situacích odůvodňují rozdílné zacházení (Burden proti Spojenému království, § 60).
66. Rozsah posuzovací volnosti se liší v závislosti na okolnostech případu, na předmětu sporu a jeho pozadí. V tomto ohledu je jedním z faktorů i existence či neexistence společného základu v právních úpravách smluvních stran (Petrovic proti Rakousku, § 38, a Zaunegger proti Německu, § 50).
67. Přesto platí, že proto, aby bylo možné označit za slučitelné s Úmluvou zacházení, které rozlišuje na základě pohlaví či původu, musí pro něj existovat zvláště silné důvody. Totéž platí pro odlišné zacházení s otcem dítěte narozeného v manželství a otcem dítěte narozeného mimo manželství (Zaunegger proti Německu, § 51).
2. Aplikace zásad na posuzovaný případ
68. Stěžovatel jakožto otec namítal, že s ním v rozporu s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy bylo zacházeno jinak než s matkou jeho dětí, když neměl možnost požádat o střídavou výchovu po rozvodu bez jejího souhlasu.
69. Stěžovatel se nevyjádřil k tomu, do jaké míry s ním bylo zacházeno odlišně na rozdíl od otců dětí narozených mimo manželství. Podle vyjádření vlády (§ 61) švýcarské právo nedává žádnému otci, ženatému či nikoli, právo žádat o střídavou výchovu, pokud s tím matka dítěte nesouhlasí. Soud má proto za to, že stěžovatel řádně nezdůvodnil, v čem spatřuje nerovné zacházení v porovnání s ostatními otci ve stejné situaci. Soud proto přezkoumá jeho stížnost jen v části, která se týká rozlišného zacházení na základě pohlaví.
70. Soud má za to, že příslušné ustanovení švýcarského zákona nezakládá rozlišné standardy zacházení v případech, kdy je rozhodováno o svěření dítěte do výlučné výchovy otci či matce dítěte. Dle § 133 odst. 1 občanského zákoníku mají oba rodiče právo požádat o svěření dítěte do své výlučné výchovy. Pokud tak učiní, pak soudy přezkoumávají všechny rozhodné okolnosti a rodičovské kompetence obou stran, tak aby nalezly řešení, které je nejvhodnější z pohledu nejlepšího zájmu dítěte.
71. Stěžovatel tvrdí, že mu vnitrostátní soudy nemohly na základě tehdy účinného zákona přiznat střídavou výchovu, neboť s tím matka dětí nesouhlasila. Na rozdíl od případu Zaunegger, který se týkal otce dítěte narozeného mimo manželství, to však v tomto případě nebyla matka, která v případě, že rodiče společně nepožádají o střídavou výchovu, získá dítě do výlučné výchovy a může vetovat otcovu žádost o společnou výchovu. V posuzovaném případě, kdy nedošlo k podání společné žádosti o střídavou péči, zůstaly děti po dobu rozvodu ve výchově obou rodičů, kteří mohli požádat o svěření do výlučné výchovy.
72. Soud má za to, že vláda přesvědčivě vysvětlila, proč vyžadovala společnou žádost obou rodičů pro povolení střídavé výchovy. S oběma rodiči bylo zacházeno stejně a nebyla to jen matka, ale oba manželé, kteří mohli vetovat žádost druhého rodiče o střídavou výchovu. Požadavek společně podané žádosti o střídavou výchovu dítěte nebyl založen na rozlišování dle pohlaví rodičů. Proto zákon ani rozhodnutí, které ho aplikovalo, nezaložilo žádné rozdílné zacházení.
73. Článek 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.
[§ 74. – 78. K tvrzenému porušení čl. 5 Protokolu č. 7]
Výrok Soudu
Z těchto důvodů Soud:
1. jednomyslně rozhodl, že stížnost podle čl. 8 a podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluv je přijatelná;
2. většinou rozhodl, že ve zbytku je stížnost nepřijatelná;
3. jednomyslně rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;
4. jednomyslně rozhodl, že čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.
© Wolters Kluwer ČR, a. s.