MUSTAFA ERDOĞAN A OSTATNÍ proti Turecku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 27. května 2014 ve věcech č. 346/04 a 39779/07 – Mustafa Erdoğan a ostatní proti Turecku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením povinnosti náhrady škody v souvislosti s publikací článku kritizujícího ústavní soudce za přijaté rozhodnutí byla porušena svoboda projevu stěžovatelů chráněná článkem 10 Úmluvy. V návaznosti na konstatované porušení přiznal Soud prvnímu stěžovateli náhradu majetkové újmy ve výši náhrady škody vyplacené dotčeným ústavním soudcům a náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 500 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovateli byli turecký profesor ústavního práva, který publikoval článek kritizující ústavní soudce v souvislosti s rozhodnutím týkajícím se rozpuštění politické strany Fazilet, společně s editorem a vydavatelem právnického čtvrtletníku, ve kterém článek vyšel. Předmětný článek po provedeném rozboru označil rozhodnutí ústavního soudu za nesprávné a odbornost soudců za nedostatečnou a zpochybnil i jejich nestrannost, když uvedl, že rozhodnutí soudci přijali pod tlakem z vojenských kruhů. V souvislosti s údajně difamačními tvrzeními obsaženými v článku podali tři soudci ústavního soudu žalobu na náhradu utrpěné újmy. Vnitrostátní soudy daly žalobcům za pravdu a konstatovaly, že některá tvrzení skutečně měla urážlivý charakter a překročila hranici přípustné kritiky. Stěžovatelům proto uložily v jednotlivých řízeních náhradu nemajetkové újmy v celkové výši cca 3 755 eur.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Soud v prvé řadě uvedl, že v projednávané věci je nutné posoudit, zda bylo uložené opatření „nezbytné v demokratické společnosti“. Současně připomněl, že svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace nebo myšlenky přijímané příznivě nebo považované za neškodné či bezvýznamné, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo znepokojují (Perna proti Itálii, č. 48898/99, rozsudek velkého senátu ze dne 6. května 2003, § 39). Státy mají určitý prostor pro uvážení při posuzování odpovídající „naléhavé společenské potřeby“, avšak ten je provázen evropským dohledem vztahujícím se jak na právní předpisy, tak na jejich použití včetně soudních rozhodnutí. Soud podtrhl, že při posuzování je třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy, které zásadně nelze dokázat, ale které rovněž musí mít dostatečný skutkový základ. Soud rovněž zopakoval kritéria pro posuzování střetu svobody projevu a práva na respektování soukromého života, tj. (a) zda jde o příspěvek k debatě sledující obecný zájem; (b) jak známá je dotčená osoba a co je předmětem zveřejnění; (c) předchozí jednání dotčené osoby; (d) způsob získání informace a její pravdivost; (e) obsah, forma a důsledky zveřejnění; (f) přísnost uložené sankce (Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 89–95).

Ohledně projednávané věci Soud nejdříve připomněl, že záležitosti týkající se fungování soudnictví představují otázky veřejného zájmu (Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. 15974/90, rozsudek ze dne 26. dubna 1995, § 34). Zdůraznil i význam akademické svobody (Sorguç proti Turecku, č. 17089/03, rozsudek ze dne 23. června 2009, § 35) a akademické práce (Aksu proti Turecku, č. 4149/04 a 41029/04, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 71; Hertel proti Švýcarsku, č. 25181/94, rozsudek ze dne 25. srpna 1998, § 50). Akademická svoboda projevu se přitom nevztahuje pouze na akademický a vědecký výzkum, ale vztahuje se i na svobodu akademika vyjádřit názory v oblasti svého výzkumu, profesního zaměření a odbornosti, a to i když jsou kontroverzní nebo nepopulární.

Soud konstatoval, že předmětný článek napsaný akademikem o otázkách soudnictví, instituce nezbytné pro každou demokratickou společnost, nepochybně přispíval k debatě veřejného zájmu, (De Haes a Gijsels proti Belgii, č. 19983/92, rozsudek ze dne 24. února 1997, § 37). Rovněž připomněl, že soudy, stejně jako další veřejné instituce, nejsou imunní vůči kritice a kontrole; je však nutné rozlišovat mezi kritikou a urážkami. I když nelze říct, že se soudci sami vědomě vystavují kontrole v takovém rozsahu jako politici a že by k nim ohledně kritiky mělo být přistupováno stejně, mohou být soudci jednající ve veřejné funkci vystaveni širším limitům přípustné kritiky než běžní občané (July a SARL Libération proti Francii, č. 20893/03, rozsudek ze dne 14. února 2008, § 74).

Ve vztahu k samotnému článku Soud uvedl, že některé použité výrazy byly tvrdé a mohly být vnímány jako urážlivé. Jednalo se však zejména o hodnotové soudy stěžovatele, které byly založeny na rozhodování ústavního soudu v některých věcech, včetně případu strany Fazilet, a měly tak dostatečný skutkový základ (a contrario, Barfod proti Dánsku, č. 11508/85, rozsudek ze dne 22. února 1989, § 35). Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy se nepokusily odlišit skutková tvrzení od hodnotových soudů a ani napadené výroky neposuzovaly v kontextu, v němž byly formulovány. Při posouzení článku jako celku i kontextu sporných tvrzení dospěl Soud k názoru, že nemohou být považována za osobní útok na dotyčné soudce ústavního soudu. Soud přitom zohlednil i skutečnost, že článek byl zveřejněn v kvazi-akademickém periodiku, nikoliv v novinách určených široké veřejnosti.

Soud proto rozhodl, že zásah do svobody projevu stěžovatelů nebyl dostatečně odůvodněný, aby mohl být považován za nezbytný v demokratické společnosti. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.

(iii) Oddělená stanoviska

Soudci Sajó, Vučinič a Kūris přijali ve věci souhlasné stanovisko, ve kterém se ztotožnili se závěrem většiny. Považovali však za potřebné doplnit argumentaci většiny o prvek, podle nich podstatný, jímž byl význam svobody akademického projevu.