LAGUTIN A OSTATNÍ proti Rusku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 24. dubna 2014 ve věcech č. 6228/09, 19123/09, 19678/07, 52340/08 a 7451/09 – Lagutin a ostatní proti Rusku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces chráněné článkem 6 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy nepřezkoumaly dostatečně jejich námitku, že byli ke své trestné činnosti vyprovokováni policií. S výjimkou jednoho stěžovatele, který o spravedlivé zadostiučinění nepožádal, Soud každému přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelé byli ve čtyřech na sobě nezávislých případech odsouzeni za prodej drog poté, co vnitrostátní soudy odmítly jejich námitky, že byli k trestnému činu vyprovokováni policií. Policie tvrdila, že testovací nákup nařídila poté, co obdržela operativní informaci o údajném zapojení stěžovatelů do obchodu s narkotiky. Stěžovatelé naopak namítali, že by se k prodeji, na rozdíl od držení drog k osobní potřebě, nikdy neuchýlili, pokud by k tomu nebyli vylákáni policií a jejími informátory. Nebyli však schopni toto tvrzení doložit před soudem, neboť dotčená operativní informace byla vedena jako důvěrná.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatele namítali, že byli nespravedlivě odsouzeni na základě policejní provokace, přičemž jejich námitka nebyla spravedlivě projednána vnitrostátními soudy.

Soud potvrdil, že užití operativních prostředků a anonymních zdrojů informací sice může být legitimním prostředkem boje proti závažné trestné činnosti, zároveň však musí být zajištěny odpovídající záruky proti jejich zneužití, které vyložil již ve věcech Bannikova proti Rusku (č. 18757/06, rozsudek ze dne 4. listopadu 2010, § 3365) a Veselov a ostatní proti Rusku (č. 23200/10, 24009/07 a 556/10, rozsudek ze dne 2. října 2012).

Jestliže hlavní důkaz pochází z utajené operace, jakou je testovací nákup drog, orgány státu musí být schopny doložit, že pro operaci měly pádné důvody, jmenovitě konkrétní a objektivní důkazy o tom, že již byly podniknuty první kroky směřující ke spáchání trestného činu. Zapojení policejních agentů tedy musí být čistě pasivní povahy a v okamžiku jejich zapojení již trestná činnost musí probíhat. Jakékoli hájitelné tvrzení obžalovaného o policejní provokaci pak musí být přezkoumáno soudem v souladu se zásadou kontradiktornosti, důkladně, úplně a určitě, přičemž je na obžalobě, aby dokázala, že k provokaci nedošlo. Jestliže z důvodu utajení nebo protichůdných tvrzením účastníků Soud není schopen rozhodnout, zda byl obžalovaný obětí policejní provokace, rozhodujícího významu nabývá otázka procesního přezkumu vnitrostátními soudy.

Nejsou-li určité dokumenty obhajobě zpřístupněny např. z důvodu ochrany národní bezpečnosti či veřejného pořádku, musí být tato nevýhoda obhajobě dostatečně v řízení vyvážena. Jde-li o výpovědi tajných policejních agentů či jiných svědků o možné policejní léčce, Soud obvykle vyžaduje, aby tyto osoby byly vyslechnuty soudem v hlavním líčení a obhajobě dána možnost je podrobit křížovému výslechu, nebo alespoň aby soud podrobně odůvodnil, proč odmítá tento výslech provést (Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, rozsudek ze dne 15. června 1992, § 49).

Ohledně projednávané věci Soud poznamenal, že odsouzení stěžovatelů bylo výhradně či v rozhodující míře založeno na důkazech získaných zkušebním nákupem drog za přímé účasti policistů nebo policejních informátorů. S odkazem na výše citované věci Veselov a ostatní a Bannikova Soud podotkl, že již v minulosti shledal systémové selhání v ruské právní úpravě používání operativních prostředků a zkušebních nákupů, jež je plně v pravomoci výkonných složek a postrádá záruky proti policejní provokaci. Vnitrostátní soudy jsou v takové situaci povinny zjistit v kontradiktorním řízení důvody policejní operace, podíl policie na daném trestném činu a povahu jakéhokoli pobídnutí či tlaku, kterému byli stěžovatelé vystaveni. Chybí-li dostatečný právní rámec nebo odpovídající záruky proti policejní provokaci, je soudní přezkum klíčovým nástrojem pro ověření, že pro policejní akci existovaly platné důvody, a zda policejní informátoři sehráli jen pasivní úlohu.

Vnitrostátní soudy se však nijak nepokusily ověřit tvrzení policie o předchozích operativních informacích a přijaly nepotvrzená vyjádření policistů, že měli dobrý důvod stěžovatele podezírat. Toto opomenutí, neoddělitelné od rozhodování o vině, nenapravitelně poznamenalo trestní řízení a bylo v rozporu se zárukami spravedlivého procesu, zejména se zásadami kontradiktorního řízení a rovnosti zbraní.

Došlo proto k porušení článku 6 Úmluvy.

(iii) Odlišné stanovisko

Soudce Pinto de Albuquerque se ve svém odlišném stanovisku, ke kterému se připojil soudce Dedov, ztotožnil s ostatními členy senátu, dle jeho názoru však Soud promarnil příležitost, aby s ohledem na existenci systémových nedostatků ruské úpravy použití operativních prostředků formuloval požadavky na slučitelnost příslušné právní úpravy s Úmluvou a uložil žalovanému státu povinnost ji příslušným způsobem upravit v rámci výkonu rozsudku ve smyslu článku 46 Úmluvy. Následně sepsal seznam těchto požadavků, jak podle něj vyplývají z existujících mezinárodních instrumentů.

Aby byly příslušné zákony slučitelné s těmito požadavky, musí zahrnovat stanovení okruhu závažných trestných činů, při jejichž vyšetřování je povoleno použít operativní prostředky, okruhu použitelných operativních prostředků a osob, které je mohou uplatnit, maximální doby použití operativních prostředků a důvody pro jejich použití. Dále musí příslušné zákony stanovit povinnost testu přiměřenosti použití operativních prostředků podle předem daných kritérií, požadavek nezbytnosti jejich použití, seznam orgánů oprávněných dát souhlas s použitím operativních prostředků, kterými primárně mají být soudy, jakož i pravidla pro vydání a výkon příkazu k použití operativního prostředku a pravidla pro vyhodnocení a případné vyloučení důkazního materiálu takto získaného. Zákon konečně musí obsahovat i procesní pravidla, aby se strany mohly k tomuto materiálu vyjádřit a obhajoba namítat policejní navádění. Musí být též zakotvena možnost zpochybnit zákonnost a spolehlivost získaného důkazního materiálu a pravidla pro vyloučení trestněprávní odpovědnosti agenta státu či informátora pouze ve vztahu k jednání spáchanému v rámci provádění operativního úkonu.

Ve vztahu k projednávaným případům soudce poukázal zejména na porušení zásady nezbytnosti, absenci soudního povolení a následnou nepřípustnost důkazů získaných operativními prostředky. V případě druhého stěžovatele pak na neztotožnění policejního informátora soudem a nejasnost příslušné právní úpravy ohledně oprávnění státního zástupce takový požadavek soudu odmítnout, nepřezkoumání důkazů předložených státním zastupitelstvím, neboť dotčený informátor odmítl odpovídat a vyšetřovací spis vedený policií přes rok a půl před zkušebním nákupem nebyl soudu předložen. Dále soudce kritizoval provedení operativních úkonů policií v době, kdy byla stěžovatelka zjevně intoxikovaná; zásah byl proto nepřiměřený a získané důkazy znehodnocené. V případu posledního stěžovatele pak soudce podtrhl, že vnitrostátní soud se námitkou policejního navádění vůbec nezabýval, přičemž použití operativního prostředku nebylo pod kontrolou soudu či státního zástupce ani nebylo povoleno soudem. Důkazní materiál, který měly vnitrostátní soudy k dispozici, tak byl ve všech případech nedostatečný nebo znehodnocený.