S.J. proti Belgii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 27. února 2014 ve věci č. 70055/10 – S. J. proti Belgii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy v souvislosti s vyhoštěním stěžovatelky do Nigérie, neboť stěžovatelka nedisponovala účinným prostředkem nápravy s automatickým odkladným účinkem, prostřednictvím kterého by mohla uplatnit své námitky hrozícího špatného zacházení v Nigérii. Šesti hlasy proti jednomu Soud dále rozhodl, že vyhoštěním stěžovatelky by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Konečně Soud jednomyslně konstatoval, že odmítnutím povolení k pobytu stěžovatelce ze strany belgických státních orgánů nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Věc byla na základě žádosti stěžovatelky postoupena velkému senátu Soudu, který dne 19. března 2015 schválil smírné urovnání mezi žalovanou vládou a stěžovatelkou, a věc vyškrtl ze seznamu případů.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelka přicestovala do Belgie v létě 2007, přičemž v té době byla již v osmém měsíci těhotenství. V rámci vyšetření v srpnu 2007 byla u stěžovatelky zjištěna infekce HIV a v říjnu 2007 zahájena antiretrovirální terapie. V září 2007 stěžovatelka porodila své první dítě počaté s M. Nedlouho po příjezdu do Belgie podala žádost o azyl, kterou odůvodnila tím, že z Nigérie utekla, neboť byla nucena k potratu rodinou M., u kterého žila od svých jedenácti let. Vzhledem k tomu, že podle zjištění belgického cizineckého úřadu stěžovatelka požádala v červnu 2007 o azyl na Maltě, byly maltské orgány v souladu s nařízením Dublin II požádány o vyřízení stížnosti. Poté, co v roce 2009 stěžovatelka porodila v Belgii své druhé dítě, přistoupil belgický cizinecký úřad sám k posouzení její azylové žádosti. Tu však v květnu 2010 prvoinstanční orgán zamítl a dané rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky v říjnu 2010 potvrzeno s tím, že obavy stěžovatelky nebyly potvrzeny. V listopadu 2012 porodila stěžovatelka své třetí dítě.

V listopadu 2007 požádala stěžovatelka rovněž o povolení pobytu jednak ze zdravotních důvodů, jednak s ohledem na narození jejího prvního dítěte. V srpnu 2008 byla její žádost zamítnuta s tím, že léčba její nemoci je dostupná i na Maltě. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, příslušný cizinecký úřad však rozhodnutí stáhl zpět sám vzhledem k tomu, že sám rovněž převzal vyřízení stěžovatelčiny žádosti o azyl. V říjnu 2010 však nakonec žádost stěžovatelky o povolení k pobytu zamítl a nařídil stěžovatelce do 22. prosince 2010 opustit území státu. V listopadu 2010 požádala stěžovatelka o odložení výkonu jak rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o povolení k pobytu, tak příkazu k vycestování a současně navrhla zrušení obou rozhodnutí. Ve svém návrhu se dovolávala článků 3, 8 a 13 Úmluvy ve vztahu k nemožnosti adekvátní léčby její nemoci v případě návratu do Nigérie a zásahu do jejího práva na soukromý a rodinný život. V listopadu 2010 byla nicméně její žádost o odložení výkonu rozhodnutí zamítnuta a stěžovatelka následně neuspěla ani s kasační stížností před Státní radou. V prosinci 2010 vydal Soud na žádost stěžovatelky předběžné opatření, kterým zakázal vyhostit stěžovatelku po dobu řízení před ním.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K namítanému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že na vnitrostátní úrovni nedisponovala prostředkem nápravy, prostřednictvím kterého by mohla uplatnit své námitky na poli článků 3 a 8 Úmluvy. Zatímco řízení o odvolání proti příkazu k vycestování, které stále probíhá, nemá odkladný účinek, její žádost o odklad výkonu předmětného příkazu byla neúspěšná. Jinými prostředky nápravy s odkladným účinkem stěžovatelka podle vnitrostátního práva nedisponovala.

Soud předně konstatoval, že příkaz k vycestování stěžovatelky je správním rozhodnutím, které bylo vykonatelné kdykoli po 22. prosinci 2010. Stěžovatelka proto měla na základě článku 13 Úmluvy právo na prostředek nápravy umožňující účinné posouzení jejích námitek. Soud při této příležitosti odkázal na obecné zásady týkající se náležitostí takového prostředku nápravy (viz M.S.S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 286-293) a konstatoval, že zatímco opravný prostředek proti příkazu k vycestování nebo odmítnutí žádosti o povolení k pobytu nemá podle belgického práva odkladný účinek, lze žádat o odklad výkonu takových rozhodnutí, a to prostřednictvím „žádosti o odklad ve vysoce naléhavých případech“ nebo „běžné žádosti o odklad“. Stěžovatelka využila první uvedené možnosti, podle výkladu příslušného cizineckého úřadu lze však takového postupu využít pouze v případech, kdy je cizinec podroben donucujícímu opatření za účelem jeho vyhoštění. Podle vlády měla stěžovatelka využít nejprve běžné žádosti o odklad a teprve následně, v případě bezprostřední hrozby vyhoštění podat žádost o odklad ve vysoce naléhavých případech. Soud nicméně podotknul, že zatímco první z uvedených prostředků sám odkladný účinek nemá, cizinec je přesto nucen jej uplatnit (i v případě, že mu vyhoštění bezprostředně nehrozí) za účelem zachování možnosti druhého uvedeného prostředku nápravy. Tato kombinace prostředků nápravy je potom sice teoreticky možná, v praxi však příliš komplikovaná na to, aby vyhověla požadavkům vyplývajícím z článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy. Mohou navíc nastat situace (což byl i případ stěžovatelky), kdy je cizinec nesprávnou kombinací předmětných prostředků nápravy definitivně zbaven možnosti uplatnit prostředek nápravy s odkladným účinkem. Došlo tedy k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.

b) K namítanému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelka dále tvrdila, že v případě jejího návratu do Nigérie by byla v souvislosti se svou smrtelnou chorobou vystavena nelidskému a ponižujícímu zacházení.

Soud předně připomněl, že článek 3 Úmluvy může být dotčen právě v případech, kdy je utrpení jedince spojené s určitou chorobou zvýšeno opatřeními (například v souvislosti s podmínkami zbavení svobody nebo s vyhoštěním), za něž lze činit odpovědné státní orgány. To však neznamená, že by se cizinci mohli automaticky domáhat setrvání na území dotčeného státu za účelem poskytování zdravotních či sociálních služeb. Rozhodnutí o vyhoštění určité osoby do státu, kde je úroveň takových služeb nižší, se potom může dostat do rozporu s článkem 3 Úmluvy pouze ve velmi výjimečných případech odůvodněných naléhavými humanitárními okolnostmi; samotná skutečnost, že by se vyhlídky na přežití určité osoby v cílové zemi podstatně zmenšily, porušení uvedeného ustanovení Úmluvy nezpůsobí (srov. N. proti Spojenému království, č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008, § 42). V případech N. proti Spojenému království (cit. výše) a Yoh-Ekale Mwanje proti Belgii (č. 10486/10, rozsudek ze dne 20. prosince 2011) týkajících se rovněž stěžovatelek, které byly infikovány HIV, Soud konstatoval, že vyhoštění nebylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, protože zdravotní stav stěžovatelek byl díky léčbě, které byly do té doby podrobeny, stabilizován, stěžovatelky se nenacházely v kritickém stavu a byly schopny cestovat.

V projednávané věci byla léčba stěžovatelky zahájena v roce 2007 a do současné doby stěžovatelka požívá tři druhy léků. Aniž by Soud zkoumal, zda jsou konkrétně tyto léky v Nigérii dostupné, podle zpráv týkajících se epidemie AIDS v Nigérii je antiretrovirální terapie v zemi dostupná. Soud si byl vědom toho, že z důvodu nedostatečných prostředků se léčby nedostane zdarma všem, kteří ji potřebují, i toho, že v případě vysazení léčby se mohou životní vyhlídky stěžovatelky výrazně zmenšit. Podotkl však, že vývoj choroby stěžovatelky byl díky dosavadní léčbě pod kontrolou, stěžovatelka není v kritickém stavu a může cestovat. Za daných okolností tedy nebyl dosažen práh závažnosti potřebný pro použití článku 3 Úmluvy. Tento závěr přitom Soud nepřehodnotil ani ve světle argumentu stěžovatelky, podle které byla její zranitelnost zvýšena o to více, že je doprovázena dětmi v nízkém věku, které by byly svědky zhoršování jejího zdravotního stavu a následně ponechány vlastnímu osudu v Nigérii bez sociálního či rodinného zázemí. Podle Soudu tyto okolnosti sice hrají ve prospěch zvážení udělení pobytového statusu stěžovatelky na území Belgie, nejsou však natolik zásadní, aby ve světle článku 3 Úmluvy znemožňovaly vyhoštění stěžovatelky do země jejího původu. V případě vyhoštění stěžovatelky do Nigérie by tedy k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo.

c) K namítanému porušení článku 8 Úmluvy

Na poli článku 8 Úmluvy stěžovatelka namítala, že Belgie je jediná země, kde se svým partnerem M. a dětmi může vést běžný rodinný život v souladu s článkem 8. Od roku 2007 zde porodila již tři děti, které nikdy nežily v Nigérii a z nichž dvě v Belgii chodí do školy. Se stěžovatelkou a dětmi v Belgii žije již nějakou chvíli i otec dětí M., který se o děti stará, vodí je do školy a vytvořil si k nim vztah.

Soud nejprve podotknul, že stěžovatelka opustila Nigérii ve věku sedmnácti let a jakkoliv tedy v Belgii žije již téměř sedm let, v Nigérii se narodila, byla zde vychována a strávila zde většinu svého života. Ihned po svém příjezdu do Belgie podala stěžovatelka jednak žádost o azyl, jednak žádost o povolení k pobytu. Po zamítnutí její žádosti o azyl v Belgii nikdy nepobývala legálně, a pokud byl odložen výkon příkazu k vycestování, pak tomu bylo pouze v návaznosti na předběžné opatření vydané Soudem. Stěžovatelka tedy nemohla mít legitimní očekávání, že jí povolení k pobytu bude nakonec uděleno. Skutečnost, že se zde stěžovatelka rozhodla porodit tři děti, by potom při poměřování dotčených zájmů neměla jít ku prospěchu zájmů stěžovatelky. Byť dvě z dětí chodily již v Belgii do školy, přičemž jejich vyhoštění do Nigérie by pro ně nebylo nutně prospěšné, s ohledem na jejich nízký věk (jeden rok, čtyři roky a šest let) existuje velká pravděpodobnost, že se životu v zemi původu jejich rodičů přizpůsobí; skutečnost, že úroveň vzdělání je v Belgii vyšší, přitom z podhledu článku 8 Úmluvy nehraje roli. Soud v této souvislosti zopakoval zásadu, podle které z uvedeného ustanovení nevyplývá obecná povinnost státu respektovat, kterou zemi si cizinec vybere pro svůj pobyt (viz např. Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému královtsví, č. 9214/80 a další, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 67). Partner stěžovatelky navíc na území Belgie pobývá pravděpodobně ilegálně, přičemž stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost, která by mu bránila v návratu do Nigérie za účelem zachování či rozvíjení rodinného života se stěžovatelkou a jejich dětmi. I tuto okolnost je potom nutné zohlednit v souvislosti s argumentem stěžovatelky, podle které by děti přihlížely jejímu zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a nakonec byly ponechány vlastnímu osudu. Rodinné vazby mezi stěžovatelkou a jejími dětmi by vyhoštěním do Nigérie v každém případě nebyly přetrženy, přičemž ani z důvodu rizika předčasného úmrtí stěžovatelky a důsledků, které by s sebou toto pro rodinný život stěžovatelky neslo, nemají belgické státní orgány povinnost přiznat stěžovatelce povolení k pobytu. Při poměřování veřejného zájmu se zájmem stěžovatelky na její rodinný život přitom nepřekročily prostor pro uvážení, kterým v dané oblasti disponovaly a k porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.

(iii) Oddělená stanoviska

Soudce Lemmens připojil k rozsudku souhlasné stanovisko, ke kterému se připojila soudkyně Nussberger. Plně se ztotožnil s většinou senátu co do závěrů na poli článku 3 Úmluvy, odkázal však na společné souhlasné stanovisko šesti ze sedmi soudců senátu rozhodujícího ve věci Yoh-Ekale Mwanje proti Belgii (cit. výše) vyjadřujících přání, aby velký senát v budoucnu v podobných případech přehodnotil příliš přísně nastavený práh závažnosti, který způsobuje, že vyhostit smrtelně nemocnou osobu do země, kde jí nebude poskytnuta adekvátní léčba, není možné prakticky jen v případech, kdy se taková osoba nachází ve stádiu těsně před smrtí. Připomněl nakonec, že státní orgány sice nemají povinnost vyplývající za daných okolností z článku 3 Úmluvy udělit stěžovatelce povolení k pobytu, mají nicméně možnost (zakotvenou článkem 53 Úmluvy) tak učinit a nad rámec povinností výslovně vyplývajících z Úmluvy poskytnout ochranu širší.

Nesouhlasné stanovisko připojila k rozsudku soudkyně Power-Forde, podle které by v případě vyhoštění stěžovatelky došlo k porušení článku 3 Úmluvy; podle soudkyně totiž uvedené ustanovení chrání před zakázaným zacházením nejen umírající, ale i živé jednice. Zdůraznila též, že stěžovatelka ve věci N. proti Spojenému království (cit. výše) zemřela jen několik měsíců poté, co byla vyhoštěna. V obdobných případech se tedy podle soudkyně Power-Forde výrazně zužuje úvaha, jaký osud stěžovatele v obdobném postavení po návratu do země původu čeká. Jelikož situace s dostupností antiretrovirální léčby je v současnosti v Nigérii ještě horší, než byla v Ugandě v roce 2010, kam byla navrácena stěžovatelka N., pak je zřejmé, že stěžovatelku v projednávané věci čeká téměř jistě po návratu do Nigérie brzká smrt. Stěžovatelka je navíc matkou tří malých dětí. Nebude tak trpět jen fyzicky z důvodu své nemoci, ale též psychicky, když bude vědět, že její děti budou muset být svědky prudkého zhoršování jejího zdravotního stavu, aniž by jim mohla jakkoli pomoci, a budou po její smrti sirotky. Vyhoštěním tedy bude stěžovatelka vystavena skutečnému a bezprostřednímu ohrožení života, kterému je Belgie povinna zabránit. Závěrem soudkyně Power-Forde poukázala na skutečnost, že v případě, že stěžovatel má být předán do vězeňského zařízení v jiném státě, je skutečné nebezpečí, že se jeho zdravotní stav z důvodu podmínek zbavení svobody výrazně zhorší, důvodem pro vyslovení rozporu realizace vyhoštění s článkem 3 Úmluvy (srov. Aswat proti Spojenému království, č. 17299/12, rozsudek ze dne 16. dubna 2013). Stejný přístup musí být dle soudkyně použit i v případech jako je projednávaná věc. Tento vnitřní rozpor judikatury Soudu by měl být napraven velkým senátem, který by se měl přiklonit k lidštějšímu výkladu článku 3 Úmluvy v obdobných případech, a to již v projednávané věci, aby byl život stěžovatelky zachráněn.