A.L. proti Polsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 18. února 2014 ve věci č. 28609/08 – A. L. proti Polsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutí vnitrostátních soudů žádosti stěžovatele o popření otcovství k 12letému dítěti za situace, kdy stěžovatel po narození dítěte otcovství uznal při vědomí, že nemusí být biologickým otcem, a o několik let později testy DNA skutečně potvrdily, že jím není, nepředstavuje porušení článku 8 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

V říjnu roku 1995 se přítelkyni stěžovatele R. narodil syn D. Krátce na to se pár vzal a stěžovatel uznal otcovství k D. V lednu 2000 se manželé rozvedli a D. byl svěřen do péče matky. Stěžovatel začal mít podezření, zda je skutečným otcem D., a v lednu 2007 se nechal spolu s D. v soukromé laboratoři podrobit testům DNA, které toto podezření potvrdily. Jelikož stěžovatel nebyl podle vnitrostátního práva nadále oprávněn obrátit se na soud s žalobou o popření otcovství k D., podal podnět státnímu zástupci, aby tak učinil jeho jménem. Státní zástupce následně žalobu v této věci podal. Vnitrostátní soudy však žalobu zamítly s tím, že popření otcovství není v nejlepším zájmu dítěte. Důležitou roli přitom hrálo také přiznání stěžovatele, že věděl o intimních vztazích R. s jinými muži, tudíž byl podle soudů srozuměn s tím, že D. nemusí být jeho synem, přesto otcovství k němu uznal.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Soud se v dané věci zabýval zejména námitkou stěžovatele, že rozhodnutími vnitrostátních soudů, které odmítly stěžovatelovu žádost o popření jeho otcovství k D. přes jasné důkazy DNA prokazující, že není jeho biologickým otcem, došlo k porušení práva respektování soukromého a rodinného života.

Soud nejprve v návaznosti na svoji předchozí judikaturu uvedl, že řízení ve věcech určení a popření otcovství se dotýkají soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy, který zahrnuje důležité aspekty osobní identity (viz např. Rasmussen proti Dánsku, č. 8777/79, rozsudek ze dne 28. listopadu 1984, § 33). Soud dále podotkl, že „zásahem“ do práva na respektování soukromého života došlo relevantními vnitrostátními soudními rozhodnutími. Poté Soud konstatoval, že k zásahu v daném případě došlo na základě zákona a za splnění požadavku sledování legitimního cíle. Nakonec se zabýval otázkou nezbytnosti tohoto zásahu v demokratické společnosti.

Soud nejprve zopakoval některé základní zásady, které považuje pro zodpovězení této otázky za relevantní. V prvé řadě zdůraznil, že klíčovou roli v případech tohoto typu hraje nejvyšší zájem dítěte, který může převážit nad zájmy rodičů (viz např. Sommerfeld proti Něměcku, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 65). Dále se vyjádřil k některým aspektům, pomocí kterých určuje šíři prostoru pro uvážení, a uvedl, že v předkládaném případě, který se týká právního statusu nezletilého, musí být prostor pro uvážení širší nežli v jiných rodičovských věcech (viz např. Anayo proti Německu, č. 20578/07, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 66).

V projednávané věci Soud nejprve zdůraznil, že k uznání otcovství k D. došlo na základě svobodného prohlášení stěžovatele, přestože si byl vědom, že nemusí být jeho biologickým otcem, nešlo tedy o právní domněnku otcovství. Stěžovatel měl zároveň možnost ve lhůtě 12 měsíců od tohoto uznání požádat o jeho zrušení a uplatnit tak případně námitku podvedení ze strany matky dítěte, nicméně tak neučinil. Soud dále připomněl, že v souvislosti se zahájením řízení o popření otcovství již v minulosti uznal odůvodněnost obdobných lhůt či omezení (viz např. Rasmussen proti Dánsku, cit. výše, § 41 či Wulff proti Dánsku, č. 35016/07, rozhodnutí ze dne 9. března 2010). Konkrétně, jednoroční lhůtu na popření otcovství stanovenou příslušnou vnitrostátní právní úpravou nepovažoval Soud samu o sobě za neflexibilní, jelikož byla spojená s dobrovolným rozhodnutím domnělého otce uznat otcovství a nevycházela z právní domněnky. Tímto způsobem Soud odlišil tuto lhůtu od věci Shofman proti Rusku (č. 74826/01, rozsudek ze dne 24. listopadu 2005), kde v obdobné situaci dospěl k závěru, že neflexibilní jednoroční lhůta není v souladu s článkem 8 Úmluvy.

Soud dále uvedl, že vnitrostátní soudy mohou lépe posoudit, co je v konkrétním případě v nejlepším zájmu dítěte, a to za podmínky, že jsou tyto zájmy v soudním řízení náležitě chráněny (viz např. X. proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 96). V době řízení bylo nezletilému 12 let a stále považoval stěžovatele za svého otce. Vnitrostátní soudy dále uvedly, že neexistovaly žádné vyhlídky na určení biologického otce nezletilého, přičemž ani současný manžel jeho matky nebyl ochoten nezletilého D. adoptovat či ho považovat za svého syna. Zrušení otcovství stěžovatele k nezletilému by pro něj proto představovalo traumatizující zážitek. Jelikož již také uplynula lhůta pro podání žaloby samotným stěžovatelem, pročež může být dána větší váha zájmům dítěte (viz např. Kňákal proti České republice, č. 39277/06, rozhodnutí ze dne 8. ledna 2007), ztotožnil se Soud se závěry vnitrostátních soudů a shledal důvodným, aby v daném případě zájmy D. převážily nad zájmy stěžovatele.

S ohledem na okolnosti případu a široký prostor pro uvážení, kterého státy v otázkách osobního statusu dítěte požívají, tudíž Soud shledal, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. Podle Soudu totiž stěžovatel měl po uplynutí stanovené jednoroční lhůty přístup k soudu prostřednictvím státního zástupce, který posléze podal žalobu na popření otcovství. Vnitrostátní soudy se danou věcí meritorně zabývaly a nalezly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatele na straně jedné a obecným zájmem na udržení právní jistoty a zabezpečení rodinných vztahů spolu s potřebou ochrany zájmů dítěte na straně druhé, přičemž pro závěr o spravedlivé rovnováze těchto zájmů svědčí mimo jiné skutečnost, že stěžovatel si byl v době uznání otcovství plně vědom možnosti, že není biologickým otcem dítěte, a také možnost D. podat po dosažení zletilosti žalobu o popření otcovství svým jménem.

(iii) Oddělená stanoviska

K rozsudku byla připojena tři souhlasná stanoviska. Soudkyně Kalaydjieva ve svém souhlasném stanovisko především polemizovala s otázkou, zda došlo v projednávané věci k „zásahu“, který by bylo možné přičíst státním orgánům. Uvedla, že se jednalo o požadavek samotného stěžovatele s úmyslem, aby bylo jeho předchozí vlastní rozhodnutí uznat otcovství k nezletilému zrušeno. V takovém případě by na danou věc mělo být nahlíženo z pohledu pozitivních závazků.

Podobně i soudce De Gaetano ve svém souhlasném stanovisku nepovažoval rozhodnutí vnitrostátních soudů za „zásah“ do práv stěžovatele. Podle něj navíc neexistují ani žádné pozitivní povinnosti na straně státu umožnit stěžovateli zrušit jeho předchozí volní rozhodnutí o uznání otcovství, podobně jako není možné dle libosti zrušit rozhodnutí rodiče o adopci. Soudce Wojtyczek se ve svém souhlasném stanovisku ztotožnil s názory soudce De Galeana.