RUIZ RIVERA proti Švýcarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 18. února 2014 ve věci č. 8300/06 – Ruiz Rivera proti Švýcarsku

Senát druhé sekce Soudu čtyřmi hlasy proti třem rozhodl, že odmítnutím nařídit vypracování nového psychiatrického posudku v průběhu řízení o podmíněném propuštění ze zabezpečovací detence a nevyslechnutím stěžovatele během tohoto řízení došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu a osobní bezpečnost podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, peruánský občan pobývající v Curychu, v lednu 1995 pod vlivem alkoholu a kokainu brutálně zavraždil svou manželku. Podle následně vypracovaného psychiatrického posudku stěžovatel trpěl chronickou paranoidní schizofrenií a zneužíval omamné látky, pročež nebyl za své jednání odpovědný. Kvůli možnému ohrožení veřejnosti ale psychiatr doporučil stěžovatelovo zajištění, což potvrdil svým rozsudkem z května 1996 Okresní soud v Curychu.

Stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění na svobodu ze zabezpečovací detence byla na základě nového psychiatrického posudku v roce 2001 zamítnuta, stejně jako jeho další tři žádosti podané v průběhu let 2002 až 2004. Proti rozhodnutím se stěžovatel neúspěšně bránil u soudů. Nové psychiatrické vyšetření pak bylo nařízeno až v souvislosti s novelizací švýcarského trestního zákoníku a v dubnu 2008 dospěl soudem jmenovaný znalec k závěru, že stěžovatel byl v době spáchání trestného činu v psychotickém stavu, nebylo však možné identifikovat znaky onemocnění schizofrenní povahy. Orgán rozhodující ve věcech výkonu soudních rozhodnutí (Office de l’exécution judiciaire) zohlednil v červenci 2009 tento nový posudek a stěžovatele podmíněně propustil. Ten byl následně z důvodu neprodloužení povolení k pobytu vyhoštěn do Peru.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Soud rozhodl, že stěžovatelova tvrzení o odmítnutí příslušných orgánů provést v roce 2004 nové psychiatrické vyšetření a o odmítnutí Správního soudu v Curychu nařídit ústní jednání, na kterém by stěžovatel mohl předložit své argumenty a klást otázky ohledně psychiatrického posudku z roku 2001, je namístě posuzovat na poli čl. 5 odst. 1 a 4, který je ve vztahu speciality vůči článku 13 Úmluvy namítanému stěžovatelem.

Na úvod Soud připomněl, že jedinec může být považován za „duševně nemocného“ a zbaven svobody pouze za splnění alespoň následujících podmínek: zaprvé musí být spolehlivě prokázáno, že je duševně nemocný; za druhé, duševní porucha musí být takového druhu a stupně, který vyžaduje zbavení svobody; a zatřetí, oprávněnost pokračování zbavení svobody je závislá na trvání dané poruchy (srov. zejm. Winterwerp proti Nizozemsku, č. 6301/73, rozsudek ze dne 27. listopadu 1981, § 39; Varbanov proti Bulharsku, č. 31365/96, rozsudek ze dne 5. října 2000, § 45; Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008, § 114). Zbavení svobody osoby považované za duševně nemocnou přitom nemůže být v souladu s článkem 5 Úmluvy, bylo-li o něm rozhodnuto bez vyžádání posudku odborného lékaře (viz Filip proti Rumunsku, č. 41124/02, rozsudek ze dne 14. prosince 2006, § 57; Cristian Teodorescu proti Rumunsku, č. 22883/05, rozsudek ze dne 19. června 2012, § 67). Znalecký posudek navíc musí být dostatečně aktuální, aby umožnil posouzení stavu dotčené osoby v době, kdy je žádost o propuštění projednávána. Kupříkladu ve věci Herz proti Německu (č. 44672/98, rozsudek ze dne 12. června 2003, § 50) Soud označil posudek starý 1,5 roku sám o sobě za nedostačující.

V projednávané věci Soud konstatoval, že nemůže zpětně jen na základě posudku z roku 2008, který se od předchozích v hodnocení stěžovatele lišil, vytýkat vnitrostátním orgánům, že v roce 2004 při rozhodování o žádosti o propuštění nezpochybnily výsledky dvou předchozích posudku. Hodnocení jejich odborné kvality náleží vnitrostátním soudům (srov. Herz proti Německu, cit. výše, § 51; Wassink proti Nizozemsku, č. 12535/86, rozsudek ze dne 27. září 1990, § 25; Varbanov proti Bulharsku, cit. výše, § 48). Soud nicméně zdůraznil, že žádost o propuštění byla zamítnuta na základě zprávy o terapii, která toliko potvrzovala předchozí závěry psychiatrů. Taková zpráva ovšem nedosahuje úrovně nezávislého posudku, jenž byl tudíž naposledy vyhotoven o více než tři roky dříve. Soud připustil, že v minulosti akceptoval ponechání osoby v zabezpečovací detenci na základě šest let starého posudku (Dörr proti Německu, č. 2894/08, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2013). V projednávané věci však stěžovatel odmítal naplánovanou terapii kvůli narušení důvěry vůči personálu zařízení a s tím souvisejícímu psychickému bloku (obdobně H. W. proti Německu, č. 17167/11, rozsudek ze dne 19. září 2013, byť tam se jednalo o posudek starý dokonce 12 let). Za daných okolností se proto měli příslušný orgán a soudce alespoň pokusit získat třetí nezávislé lékařské stanovisko, aby co možná nejpřesněji zjistili duševní stav stěžovatele v okamžiku rozhodování o jeho žádosti. Soud proto uzavřel, že v projednávaném případě vnitrostátní orgány nedisponovaly dostatečnými podklady pro rozhodnutí a odmítnutím nařídit nový posudek došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

K odmítnutí správního soudu nařídit ústní jednání Soud zdůraznil, že duševně nemocný, zbavený svobody na delší nebo neurčitou dobu, musí mít v případě neexistence automatického a pravidelného soudního přezkumu, právo podat návrh na přezkum „zákonnosti“ svého zbavení svobody ve smyslu Úmluvy (srov. Luberti proti Itálii, č. 9019/80, rozsudek ze dne 23. února 1984, § 31; Rakevich proti Rusku, č. 58973/00, rozsudek ze dne 28. října 2003, § 43 a následující). Jakkoli dané řízení nemusí skýtat záruky článku 6 Úmluvy, musí být soudní povahy a dát dotčené osobě záruky přizpůsobené povaze zbavení svobody, které napadá, zejména přístup k soudu a možnost být vyslechnuta, v případě potřeby v zastoupení (srov. Megyeri proti Německu, č. 13770/88, rozsudek ze dne 12. května 1992; Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 171). Řízení musí být kontradiktorní a respektovat zásadu rovnosti zbraní, což předpokládá možnost být vyslechnut.

Ve světle uvedeného Soud zejména zdůraznil, že v projednávané věci vnitrostátní soud neměl k dispozici psychiatrický posudek a svá rozhodnutí založil pouze na výroční zprávě o léčbě z roku 2004, která na posudek, sám o sobě již nedostatečně aktuální, pouze odkazovala. Za daných podmínek se dle názoru Soudu nemohl Správní soud v Curychu bez provedení jednání za účelem osobního vyslechnutí stěžovatele obejít. Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy i ve vztahu k této části stížnosti.

(iii) Oddělená stanoviska

K rozsudku přijal souhlasné stanovisko soudce Sajó. Poukázal na soulad závěrů Soudu s Úmluvou OSN o osobách se zdravotním postižením, přičemž zdůraznil, že stěžovatel nebyl odsouzen, ale zbaven svobody v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

Nesouhlasné stanovisko k věci přijala soudkyně Keller, ke které se připojil soudce Popović, a soudce Lorenzen, který odkázal na důvody uvedené soudkyní Keller. Podle soudkyně rozhodnutí většiny zavedlo nový standard, který není v souladu se stávající judikaturou (Dörr proti Německu, cit. výše). Zdůraznila, že stěžovatel požádal o provedení nového jednání pouze 8 měsíců po tom, co byl vyslechnut, aniž předložil jakoukoli novou skutečnost. Nic proto nenapovídá, že by rozhodnutí vnitrostátních soudů bylo svévolné. Ve vztahu k neprovedení nového psychiatrického posudku soudkyně konstatovala, že vnitrostátní orgány měly k dispozici soubor podkladů, o které se při rozhodování opíraly (odborné stanovisko tří externích lékařů, interní odborná zpráva a výpověď stěžovatele před úřady), a tudíž doba uplynuvší od posledního psychiatrického posudku v takových případech ztrácí na významu a není určující. Na rozdíl od většiny se domnívala, že Soud měl vyjít z již zmiňovaného rozhodnutí Dörr proti Německu, cit. výše, ve kterém pro zjevnou neopodstatněnost odmítl stížnost, v níž stěžovatel namítal, že vnitrostátní orgány vycházely ze 6 let starého psychiatrického posudku. Dále vyjádřila pochybnosti o relevanci zpráv CPT, o které se Soud opřel, neboť se jedná pouze o doporučení a soft law vydané ve zvláštním kontextu opatrovnictví, nikoli trestněprávním. Zároveň zpochybnila požadavek vznesený Soudem na kvalitu psychiatrického posudku, který podle soudkyně nemusí být vždy externí s ohledem na prostor pro uvážení, který členské státy požívají, a na komparaci relevantních právních úprav v členských státech Rady Evropy. Konečně se podivila nad skutečností, že krátce po posledním psychiatrickém posudku byl stěžovatel propuštěn a vyhoštěn, přičemž by bylo bývalo namístě posoudit znovu případnou trestněprávní odpovědnost, jestliže nový posudek stěžovatelovu nesvéprávnost v době činu zpochybňoval. Na okraj připomněla, že po propuštění stěžovatele měl žalovaný stát pozitivní povinnost zajistit bezpečnost druhých. Ve světle výše uvedeného soudkyně zpochybnila účelnost konstatování porušení Úmluvy Soudem.