T.M. A C.M. proti Moldavsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 26608/11

Datum: 28.1.2014

Složení senátu: J. Casadevall, předseda senátu (Andorra), A. Gyulumyan (Arménie), J. Šikuta (Slovensko), N. Tsotsoria (Gruzie), K. Pardalos (San Marino), J. Silvis (Nizozemsko), V. GritŁco (Moldavsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelky se narodily v letech 1982, resp. 2002, a bydlí v Kišiněvě. Druhá stěžovatelka je dcerou první stěžovatelky.

A. Pozadí případu

6. První stěžovatelka a M. M. se vzali v roce 2001. M. M. propadl gamblerství a začal se ke stěžovatelkám chovat agresivně. První stěžovatelka požádala o rozvod, kterého dosáhla dne 25.2.2010.

7. Dne 22.6.2010 oznámila první stěžovatelka policii, že byla M. M. slovně napadena, za což byla posledně jmenovanému uložena správní pokuta ve výši 500 moldavských lei (MDL – v posuzované době přibližně 31 EUR).

8. Dle výpovědi stěžovatelek napadl dne 5.9.2010 M. M. první stěžovatelku a způsobil rovněž pár modřin druhé stěžovatelce. Lékařská zpráva ze dne 6.9.2010 prokázala, že první stěžovatelka měla dvě podlitiny na spodním rtu a drobné zranění zubu na levé straně. Další zpráva, vyhotovená téhož dne, uváděla, že druhá stěžovatelka utrpěla dvě modřiny na pravé ruce. Znalec zapsal vysvětlení stěžovatelek, podle něhož M. M. udeřil stěžovatelku do tváře a srazil druhou stěžovatelku k zemi, což jí způsobilo bolesti ruky. Obě lékařské zprávy taktéž uváděly, že vyšetření bylo provedeno na žádost policie v Buiucani.

9. Dne 24.2.2011 Kišiněvský odvolací soud rozhodl, že stěžovatelky mají nárok na tříčtvrtinový podíl k bytu, ve kterém rodina bydlela, a jednu čtvrtinu ponechal M. M. Poté, co soud rozhodnutí vydal, začal být M. M. údajně ještě agresivnější.

10. Dne 21.3.2011 si první stěžovatelka opět na policii stěžovala, že je fyzicky a psychicky týrána svým bývalým manželem. Lékařská zpráva, vyhotovená téhož dne, prokázala, že stěžovatelka utrpěla dvě podlitiny na pravé noze. M. M. byla uložena pokuta ve výši 500 MDL.

B. Návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření spočívajícího ve vykázání ze společného obydlí a zákazu kontaktu

11. Dne 1.4.2011 první stěžovatelka opětovně podala na M. M. stížnost a zažádala o vydání předběžného opatření spočívajícího ve vykázání ze společného obydlí a zákazu kontaktu (dále rovněž jako „předběžné opatření“).

12. Dne 5.4.2011 navrhla stěžovatelka úřadu státního zástupce zahájení trestního stíhání M. M. Dne 6.4.2011 státní zástupce její návrh zamítl s tím, že lékařské zprávy prokázaly, že zranění způsobená stěžovatelkám nepředstavovala újmu na jejich zdraví, což znamená, že trestný čin domácího násilí, který vyžaduje způsobení alespoň nepatrné tělesné újmy či újmy na zdraví, nebyl spáchán. Stěžovatelky toto rozhodnutí napadly u Nejvyššího státního zastupitelství dne 12.5.2011.

13. Okresní soud v Buiucani vydal dne 11.4.2011 předběžné opatření, jehož obsahem byl příkaz M. M. dočasně opustit společné obydlí a zákaz přibližovat se ke stěžovatelkám nebo k místům jejich práce a studia na méně než 100 metrů. Předběžné opatření nicméně nebylo příslušným orgánům doručeno a první stěžovatelka obdržela jeho kopii až dne 22.4.2011. Tohoto dne dala předběžné opatření ve známost místní policii, Ministerstvu vnitra a Oddělení sociální podpory.

14. Dne 20.4.2011 psychologický posudek prokázal, že druhá stěžovatelka prožívala úzkostné stavy a citové útrapy. Doporučil tedy, aby se nestýkala se svým násilnickým otcem.

15. Navzdory dvěma návštěvám policie za účelem donucení M. M. opustit společné obydlí (dne 27. a 29.4.2011), M. M. odmítal odejít a stěžovatelky byly donuceny strávit několik nocí u svých příbuzných. Poslední pokus o vykázání M. M. dne 29.4.2011 byl neúspěšný, jelikož policii předložil rozhodnutí Okresního soudu v Buiucani ze dne 29.4.2011, kterým soud pozastavil výkon svého vlastního rozhodnutí ze dne 11.4.2011 do doby rozhodnutí o jím podaném odvolání. Policie poté odmítla podniknout jakékoli další kroky ve vztahu k M. M. dříve, než soudy dospějí k rozhodnutí.

16. Dne 22.4.2011 stěžovatelky zažádaly o přijetí do zařízení pro oběti domácího násilí, jehož zaměstnanci konstatovali, že stěžovatelky utrpěly psychickou újmu v důsledku násilí ze strany M. M.

17. Blíže neurčeného dne se stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního soudu ze dne 29.4.2011 odvolaly. Dne 17.5.2011 Oddělení veřejného pořádku a policie Ministerstva vnitra (dále jen „oddělení“) se také odvolalo proti tomuto rozhodnutí s tvrzením, že soud byl vázán zákonem rozhodnout o návrhu stěžovatelek ve lhůtě 24 hodin, což zjevně nedodržel. Zákon nadto stanoví, že námitky proti rozhodnutí, kterým se vydává předmětné předběžné opatření, nemohou pozastavit jeho výkon; soud nicméně výkon rozhodnutí ze dne 11.4.2011 pozastavil. Předběžné opatření navíc nebylo předáno policii a sociálním službám bezprostředně po jeho vynesení, jak vyžaduje zákon. Porušení povinnosti rozhodnout a vykonat vydané předběžné opatření vystavily stěžovatelky riziku špatného zacházení.

18. Dne 24.5.2011 bylo zahájeno trestní stíhání M. M., který byl obviněn z krádeže šperků první stěžovatelky.

19. Téhož dne Kišiněvský odvolací soud zamítl odvolání podaná stěžovatelkami a oddělením, vyhověl odvolání podanému M. M., zrušil rozhodnutí ze dne 11.4.2011 a tímto implicitně zrušil podmínky předběžného opatření. Soud shledal, že soud prvního stupně a) nedodržel zvláštní procesní pravidla rozhodování o návrhu stěžovatelek a nespecifikoval důvody pro vydání předběžného opatření; b) neověřil, zda domnělý násilník byl řádně předvolán k soudnímu jednání; c) před vydáním předběžného opatření si neopatřil zprávy od sociálních služeb a policie. Soud prvního stupně navíc neměl pravomoc pozastavit výkon svého rozhodnutí způsobem, jakým to provedl. Rozhodnutí ze dne 29.4.2011 bylo tímto rovněž zrušeno. Jelikož soud prvního stupně nedodržel požadavky zákona a přijal nezákonné rozhodnutí, odvolací soud nařídil přezkum případu.

20. Státní zástupce zahájil na návrh stěžovatelky dne 4.7.2011 trestní stíhání M. M. a obvinil jej z domácího násilí.

21. Dne 15.7.2011 Okresní soud v Buiuchani zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Konstatoval, že druhá stěžovatelka vylíčila, že má ráda oba rodiče stejně, že sice otec řekl hrozné věci a že se je pokusil donutit, aby opustily byt, a že došlo k situacím, kdy otec uhodil její matku, ale rovněž došlo k tomu, že její matka poškrábala otce nebo mu vyhrožovala nožem. Soud poznamenal, že první stěžovatelka tvrdila, že byla M. M. slovně napadena, ale neměl dostatek důkazů k podpoře jejího tvrzení. Uzavřel, že není žádný důkaz o tom, že by k nějakému domácímu násilí došlo.

22. Dne 29.9.2011 Kišiněvský odvolací soud vydal předběžné opatření ve prospěch stěžovatelek, obdobné jako to vydané dne 11.4.2011. To bylo oficiálně doručeno M. M. dne 6.10.2011. Dne 28.12.2011 příslušník policie potvrdil, že předběžné opatření bylo vykonáno.

23. Dne 30.9.2011 státní zástupce trestní stíhání proti M. M. zastavil. Dne 30.12.2011 toto rozhodnutí zrušil nadřízený státní zástupce.

24. Dne 27.2.2012 státní zástupce navrhl zastavení řízení týkajícího se domnělé krádeže šperků. Strany neinformovaly Soud o jakémkoli postupu ve dvou trestních věcech, kromě prohlášení stěžovatelek, že v říjnu 2012 probíhalo vyšetřování jejich obvinění z domácího násilí.

[§ 25. – 26. II. Relevantní vnitrostátní právní úprava a praxe]

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

27. Stěžovatelky tvrdily, že státní orgány nevzaly v potaz domácí násilí, jemuž byly vystaveny, a selhaly ve včasném výkonu předběžného opatření, které bylo vydáno za účelem jejich ochrany. Dovolávaly se čl. 3 Úmluvy, který stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

[28. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

1. Stěžovatelky

29. Stěžovatelky tvrdily, že stát nesplnil své pozitivní závazky dle čl. 3 Úmluvy chránit je před domácím násilím a bránit jeho opětovnému výskytu. Státní orgány byly zpraveny o činech M. M., uložily mu však pouze pokutu, což nemělo na jeho chování žádný účinek. Skutečnost, že M. M. nebyl bezodkladně vykázán ze společného obydlí, stěžovatelky vystavilo neustálému nebezpečí špatného zacházení.

30. Pomalou reakci státních orgánů lze rovněž přičítat skutečnosti, že zde chyběly metodologické instrukce, jakým způsobem postupovat v případech domácího násilí. Tyto instrukce nebyly přijaty až do poloviny roku 2012. Stát v těchto případech zasahoval pouze tehdy, kdy oběť utrpěla vážnou tělesnou újmu nebo jí byla způsobena újma na zdraví, a výkonné orgány – jak vyplývá z mnoha národních dotazníků – tyto případy obecně považovaly za soukromé záležitosti, které nevyžadují jejich zásah.

31. Stěžovatelky tvrdily, že o jejich prvním návrhu na vydání předběžného opatření nebylo deset dnů rozhodnuto, i když zákon výslovně stanoví lhůtu 24 hodin, ve které mají soudy o tomto návrhu rozhodnout. Vydané opatření navíc nebylo bezodkladně zasláno policii k provedení jeho výkonu, a když stěžovatelka obdržela jeho kopii, musela ji sama příslušným orgánům doručit. Policie obdržela kopii předběžného opatření dne 22.4.2011, ale nepodnikla žádné rozhodné kroky až do 29.4.2011, kdy byl výkon tohoto rozhodnutí soudem pozastaven z důvodu odvolání podaného M. M., i když tato skutečnost neměla mít za následek pozastavení výkonu předběžného opatření. Výsledné zpoždění v trvání 180 dní mezi návrhem na vydání předběžného opatření (1.4.2011) a vydáním nového, řádného předběžného opatření (29.9.2011), nelze považovat za důvodné.

2. Vláda

32. Vláda prohlásila, že orgány přijaly veškerá přiměřená opatření směřující k ochraně první stěžovatelky před nebezpečím násilí a k zamezení jeho opakování. Především uložili M. M. pokutu ve výši 500 MDL, a to opakovaně. Vláda tvrdila, že zde nebylo skutečné a bezprostřední nebezpečí újmy na stěžovatelčině zdraví před podáním jejich oficiální stížnosti ze dne 11.4.2011, tudíž ani stát neměl ve vztahu k nim žádné pozitivní závazky zajistit jim specifickou ochranu před tímto datem.

33. Po dni 11.4.2011 orgány přijaly veškerá nutná opatření spočívající ve vydání předběžného opatření spočívajícího ve vykázání ze společného obydlí a zákazu kontaktu a informování M. M. o jeho povinnostech a odpovědnosti plynoucí z tohoto předběžného opatření, stejně tak jako v zahájení trestního stíhání jeho osoby. Po vydání nového předběžného opatření dne 29.9.2011, M. M. opustil společné obydlí a první stěžovatelka prohlásila, že neměla žádné námitky ohledně způsobu, jakým policie předběžné opatření vykonala.

34. Vláda z uvedených důvodů konstatovala, že stížnosti dle čl. 3 a 8 Úmluvy jsou nepřijatelné.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

35. Soud zdůrazňuje, že míra špatného zacházení musí dosáhnout určité intenzity, aby mohla spadat pod rozsah čl. 3. Posouzení této minimální míry je relativní: závisí na všech okolnostech případu, jako jsou např. povaha a kontext zacházení, délka jeho trvání, jeho fyzické a mentální následky, a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz Costello-Roberts proti Spojenému království, § 30, a Kudła proti Polsku, § 91).

36. Soud dále zdůrazňuje, že čl. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 3 ukládá státům pozitivní závazky k zajištění toho, aby jednotlivci spadající pod jejich jurisdikci požívali ochrany proti všem formám špatného zacházení zakázaným v čl. 3, včetně případů, kdy toto zacházení přichází ze strany soukromých osob (viz A. proti Spojenému království, § 22, a Opuz proti Turecku, § 159). Tato obligace by měla zahrnovat mezi jinými efektivní ochranu konkrétního jednotlivce nebo jednotlivců před trestnými činy třetí osoby, stejně jako přiměřené kroky směřující k prevenci špatného zacházení, o kterém orgány věděly nebo měly vědět (viz, mutatis mutandis, Osman proti Spojenému království, § 116, E. a další proti Spojenému království, § 88, a J. L. proti Lotyšsku, § 64).

37. Není úlohou Soudu nahrazovat státní orgány a namísto nich vybírat z široké palety možných opatření, která mohla být přijata k zajištění souladu s jejich pozitivními závazky ve smyslu čl. 3 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Bevacqua a S. proti Bulharsku, § 82). Současně je Soud dle čl. 19 Úmluvy – v souladu se zásadou, že účelem Úmluvy je zaručit nikoli teoretická či iluzorní, ale praktická a efektivní práva – povinen zajistit, že povinnost státu chránit práva těch, kteří se nachází pod jeho jurisdikcí, je adekvátně prováděna (viz Nikolova a Velikhova proti Bulharsku, § 61).

38. Článek 3 navíc vyžaduje, aby orgány vedly účinné oficiální vyšetřování ohledně tvrzeného špatného zacházení, i kdyby takové zacházení bylo způsobeno jednotlivci (viz M. C. proti Bulharsku, § 151, a Dennis Vasilyev proti Rusku, § 98–99). Aby vyšetřování mohlo být považováno za „účinné“, mělo by v zásadě vést ke zjištění skutkového stavu věci a k identifikaci a potrestání odpovědných osob. Obsahem této povinnosti není výsledek, ale použité prostředky. V případech podle čl. 2 a 3 Úmluvy, ve kterých se hodnotila efektivita oficiálního vyšetřování, Soud často posuzoval, zda orgány v předmětné době promptně reagovaly na oznámené incidenty. Soud bral v potaz zahájení vyšetřování, průtahy v sepisování výpovědí a dobu, která uběhla do zahájení vyšetřování (viz Dennis Vasilyev, cit. výše, § 100 a další odkazy, a Stoica proti Rumunsku, § 67).

39. Zásah ze strany úřadů do soukromého a rodinného života mohou být za jistých okolností nezbytné za účelem ochrany zdraví a práv jednotlivce či zabránění trestným činům (viz Opuz, cit. výše, § 144). Pro tyto účely musí státy přijmout a v praxi používat odpovídající právní úpravu poskytující ochranu proti násilnému jednání ze strany jednotlivců (viz X a Y proti Nizozemsku, § 22 a 23, Costello-Roberts, cit. výše, § 36, D. P. a. C. proti Spojenému království, § 118, M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 150 a 152, Bevacqua, cit. výše, § 65, a Sandra Janković proti Chorvatsku, § 45).

2. Použití těchto zásad v posuzovaném případě

a) Zda stěžovatelky byly podrobeny zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy

40. Stěžovatelky v posuzovaném případě předložily lékařské zprávy prokazující, že bylo s oběma špatně zacházeno (viz § 8 výše). Další obdobný incident proti první stěžovatelce byl potvrzen lékařskou zprávou zhotovenou dne 21.3.2011 (viz § 10 výše). Došlo však i k jednomu dalšímu incidentu, který zahrnoval také nadávky (viz § 7 výše).

41. Soud nadto nemohl pominout strach první stěžovatelky z dalších útoků, který musela pociťovat, a to vzhledem k předchozímu násilnému chování M. M. a vzhledem ke skutečnosti, že se s ním musela dělit o byt. Důkazem o pociťování tohoto strachu je i skutečnost, že hledala útočiště mimo domov (viz § 16 výše). Podobně druhá stěžovatelka, která byla vystavena přímému násilí i nadávkám, stejně jako byla svědkem útoků na svou matku, musela snášet utrpení, které překročilo minimální práh pro aplikaci čl. 3 Úmluvy, a to zejména s ohledem na svůj nízký věk (v posuzované době měla osm let) a nálezy psychologického posudku (viz § 13 výše).

42. Za těchto okolností Soud konstatoval, že čl. 3 Úmluvy je v dané věci použitelný. Je třeba tedy určit, zda jednání orgánů v reakci na stížnosti stěžovatelek byly souladné s požadavky tohoto ustanovení.

b) Zda státní orgány postupovaly v souladu s jejich pozitivními závazky ve smyslu čl. 3 Úmluvy

43. Jak bylo již zmíněno výše (viz § 35–39), pozitivní závazky státu dle čl. 3 Úmluvy zahrnují na jedné straně vytvoření legislativního rámce mířícího na předcházení špatného zacházení a trestání odpovědných osob za toto špatní zacházení, a na straně druhé uplatňování příslušných zákonů v praxi, kdy státy jsou si vědomy hrozícího nebezpečí špatného zacházení s konkrétním jednotlivcem a v případech, kdy již ke špatnému zacházení došlo, poskytnutí ochrany obětem a potrestání odpovědných osob za toto špatní zacházení.

44. Ve vztahu k prvně zmíněné povinnosti Soud připomíná svá předchozí zjištění, podle nichž státní orgány vytvořily legislativní rámec umožňující přijímání opatření proti osobám obviněným z domácího násilí (viz Eremia, cit. výše, § 57, Mudric proti Moldavsku, § 48, a B. proti Moldavsku, § 50).

45. Soud musí určit, zda si státní orgány byly nebo si měly být vědomy jak násilí, kterému byly stěžovatelky vystaveny, tak nebezpečí dalšího násilí, a pokud ano, zda byla přijata veškerá přiměřená opatření směřující k jejich ochraně a k potrestání pachatele. Během ověřování, zda státní orgány splnily své pozitivní závazky ve smyslu čl. 3 Úmluvy, Soud musí zdůraznit, že tím nenahrazuje státní orgány ve výběru konkrétního prostředku ochrany obětí domácího násilí (viz, mutatis mutandis, A. proti Chorvatsku, § 61, a Sandra Janković, cit. výše, § 46).

46. Soud má za to, že si orgány byly dobře vědomy násilného chování M. M. (viz § 7–12 výše), které bylo dokonce ještě zjevnější poté, co národní soudy vydaly dne 11.4.2011 předběžné opatření (viz § 13 výše). Navzdory chybějící formální stížnosti na domácí násilí, z lékařských zpráv a z uložených pokut jasně plyne (viz např. § 8 výše) vědomost policie o stěžovatelčině tvrzení, že je M. M. týral. Za této situace bylo s ohledem na skutečnost, jak jsou běžně oběti domácího násilí zranitelné, povinností policie vyšetřit z úřední povinnosti nutnost zásahu za účelem předcházení domácímu násilí. Státní orgány nebyly nicméně schopny při absenci formální žádosti stěžovatelek zajistit žádný z možných druhů ochrany, ani když si byly vědomy fyzického týrání, a to včetně týrání osmiletého dítěte (viz § 8 výše). Skutečnost, že relativně málo obětí domácího násilí vědělo o zákoně č. 45 a tudíž o předběžných opatřeních spočívajících ve vykázání ze společného obydlí a zákazu kontaktu (viz § 26 výše), problém jen zhoršuje.

47. Stanovisko státního zástupce, že trestní stíhání nelze zahájit, pokud zranění způsobená oběti nedosáhnou určitého stupně závažnosti (viz § 12 výše), taktéž vyvolává otázky ohledně účinnosti ochranných opatření vzhledem k mnohosti druhů domácího násilí, z nichž ne všechny mají za následek tělesná zranění, jako např. psychické týrání či ekonomické vykořisťování.

48. Poté, co byla první stěžovatelka napadena podruhé dne 21.3.2011 a navrhla vydání předběžného opatření, čekala navzdory 24hodinové lhůtě pro rozhodnutí stanovené zákonem deset dnů, než soud rozhodl o jejím návrhu. Poté, co bylo předběžné opatření konečně vydáno, nebylo bezodkladně doručeno stěžovatelkám ani policii k výkonu, což stěžovatelky vystavilo nebezpečí špatného zacházení. Navíc přes všechny důkazy ve spisu jak soudy, tak úřad státního zástupce odmítly poskytnout účinnou ochranu až do 29.9.2011. Z toho vyplývá, že stěžovatelkám byla poskytnuta účinná ochrana až rok po nahlášení prvního incidentu zahrnujícího tělesnou újmu a rok a půl po podání formální žádosti o poskytnutí této ochrany.

49. Ve světle způsobu, jakým státní orgány ve věci postupovaly – především jejich vědomosti o nebezpečí dalšího domácího násilí páchaného M. M. a jejich několikaměsíční nečinnosti v přijetí účinných opatření proti němu – Soud uzavírá, že stát porušil své pozitivní závazky dle čl. 3 Úmluvy. Toto ustanovení tedy bylo porušeno.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy samostatně a ve spojení s čl. 13 Úmluvy, a čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 3 Úmluvy

[§ 50. – 52. Soud má za to, že ve světle jeho závěrů ohledně porušení čl. 3 Úmluvy stížnost dle čl. 8, stejně jako dle čl. 13 ve spojení s čl. 3 a 8 musí být považována za přijatelnou, nevyvstávají z ní však žádné samostatné otázky.]

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 3 a 8 Úmluvy

53. Stěžovatelky dále tvrdily, že selháním orgánů zajistit jim účinnou a včasnou ochranu, došlo k diskriminaci na základě pohlaví z důvodu předem vytvořené představy o roli žen ve společnosti. Odkázaly na čl. 14 Úmluvy...

[54. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

55. Stěžovatelky měly za to, že se staly oběťmi diskriminace na základě pohlaví, jelikož domácí násilí postihuje především ženy. Státní orgány toto násilí převážně tolerovaly a ani v posuzovaném případě nezasáhly včas, daly vzniknout průtahům a při ochraně stěžovatelek před domácím násilím nepostupovaly s náležitou péčí.

56. Vláda tvrdila, že posuzovaný případ je odlišný od případů jako Opuz (cit. výše), jelikož v tomto případě nedošlo k obecné a diskriminační pasivitě soudů, vytvářející podmínky pro vznik domácího násilí. Naopak, orgány reagovaly okamžitě tím, že zahájily trestní stíhání trýznitele. Obecněji řečeno, stát podnikl celou řadu kroků směřujících ke zlepšení systému ochrany obětí domácího násilí, jak je detailně uvádí body 29 a 30 rozsudku ve věci Eremia (cit. výše).

B. Posouzení Soudem

57. Soud zdůrazňuje své závěry, že selhání státu chránit ženy proti domácímu násilí porušuje jejich právo na rovnocennou zákonnou ochranu, a že toto selhání nemusí být úmyslné (viz Opuz, cit. výše, § 191).

58. Soud v nynější věci poznamenává, že první stěžovatelka se mnohonásobně stala obětí útoků ze strany svého manžela (viz § 7–10 výše), a že orgány si byly těchto útoků dobře vědomy (viz § 46 výše).

59. Soud taktéž poznamenává, že státní zástupce odmítl zahájit trestní stíhání, jelikož nepovažoval zranění na těle první stěžovatelky za dostatečně závažná (viz § 12 výše), což zdůrazňuje nedostatečné uvědomění si či vysvětlení specifické povahy domácího násilí výkonným orgánům, které ne vždy vyústí v tělesnou újmu. Orgánům navíc trvalo dlouhou dobu, než rozhodly o prvním návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, a poté jej nedoručily k vykonání (viz § 13 výše). Policie následně nepodnikla dostatečně rázné kroky k vykázání trýznitele ze společného obydlí, na což navázalo – navzdory vážnosti situace – pozastavení výkonu předběžného opatření soudem (viz § 15 výše), tedy rozhodnutí, které bylo příslušnými orgány shledáno v rozporu se zákonem (viz § 17 výše). Mezitím se stěžovatelky uchýlily do zařízení pro oběti domácího násilí (viz § 16 výše).

60. Pasivita státních orgánů v posuzované věci je rovněž patrná z jejich nečinnosti zvážit použití ochranných opatření dříve, než byl v tomto ohledu podán formální návrh, či zahájit trestní stíhání M. M. před podání oficiální stížnosti v této věci (viz § 11 a 20 výše). Vzhledem k zvláštní zranitelnosti obětí domácího násilí, které často tyto incidenty nenahlásí, bylo na státních orgánech, aby ověřily, zda situace vyžadovala ráznou reakci státu, a aby první stěžovatelku alespoň informovaly o existujících prostředcích ochrany.

61. Soud konečně zpochybňuje stanovisko národního soudu, který po provedení rozboru stejných podkladů, jaké byly analyzovány ve vztahu ke stížnosti dle čl. 3 výše, a s odvoláním na prohlášení druhé stěžovatelky, že její otec ji slovně napadal a udeřil její matku, konstatoval, že nenašel žádný důkaz o domácím násilí.

62. Dle názoru Soudu z kombinace výše uvedených prvků jasně plyne, že postup orgánů nebyl prostým selháním či průtahem v průběhu projednávání domácího násilí proti první stěžovatelce, nýbrž vedl k přehlížení tohoto násilí a odrážel diskriminační postoj k ní jako k ženě. Zjištění zvláštního zpravodaje Spojených národů o násilí na ženách, jeho příčinách a následcích (viz Eremia, cit. výše, § 37), stejně jako statistická data shromážděná Národním statistickým úřadem (viz § 26 výše), jen potvrzují dojem, že státní orgány podcenily závažnost a rozsah problému domácího násilí v Moldavsku a jeho diskriminační efekt na ženy.

63. Za těchto zvláštních okolností Soud má tedy za to, že došlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 3 Úmluvy ve vztahu k první stěžovatelce (viz Eremia, cit. výše, § 90, a Mudric, cit. výše, § 64).

64. Soud konstatuje, že stížnost dle čl. 14 ve spojení s čl. 8 se týká stejných otázek, jaké byly vzneseny na základě čl. 14 ve spojení s čl. 3 Úmluvy. Z těchto důvodů ji Soud nebude přezkoumávat samostatně, ačkoli je v zásadě přijatelná. Dále má za to, že stížnost druhé stěžovatelky je v zásadě přijatelná, nevyvstávají z ní však žádné jiné otázky než ty přezkoumávané podle čl. 3.

[§ 65. – 72. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 3 Úmluvy byl porušen;

2. čl. 14 ve spojení s čl. 3 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.