JONES A OSTATNÍ proti Spojenému království

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Rozsudek ze dne 14. ledna 2014 ve věcech č. 34356/06 a 40528/06 – Jones a ostatní proti Spojenému království

Čtvrtý senát Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že tím, že britské soudy odmítly žaloby stěžovatelů o odškodnění za mučení z důvodu imunity státu, Saúdské Arábie, i jeho konkrétních představitelů, nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

První stěžovatel byl dle svých tvrzení nezákonně zadržen v Saúdské Arábii a po dobu zadržení mučen konkrétním saúdským důstojníkem. Po návratu do Velké Británie zahájil řízení o odškodnění proti Ministerstvu vnitra Saúdské Arábie a proti danému důstojníkovi. Ostatní stěžovatelé tvrdili, že během vazby v Saúdské Arábii byli podrobováni trvalému a systematickému mučení. Následně i oni zahájili před britskými soudy řízení o odškodnění proti čtyřem konkrétním jednotlivcům, jež považovali za odpovědné. Saúdská Arábie se dovolávala imunity pro sebe i své představitele a argumentovala, že britské soudy vůči nim nejsou příslušné. Britský soud prvního stupně potvrdil imunitu Saúdské Arábie a odmítl žádost prvního stěžovatele ve vztahu ke státu i nároky všech stěžovatelů vůči jednotlivým saúdským představitelům. Odvolací soud připustil odvolání ve vztahu k žalobám proti jednotlivcům a shledal, že v případech mučení se imunita státu na jeho představitele neuplatní. Tento závěr byl však opět zvrácen Sněmovnou Lordů. Při posuzování případu soudy vycházely zejména ze závěrů Soudu ve věci Al-Adsani proti Spojenému království (č. 35763/97, rozsudek ze dne 21. listopadu 2001).

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Před Soudem stěžovatelé namítali, že přiznání imunity Saúdské Arábii a jejím jednotlivým představitelům britskými soudy bylo nepřiměřeným zásahem do jejich práva na přístup k soudu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soud úvodem připomněl, že dle jeho ustálené judikatury není právo na přístup k soudu absolutní a dovoluje jistá omezení, neboť jeho samotná povaha vyžaduje, aby bylo upraveno jednotlivými státy, které mají v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Aplikovaná omezení však nesmí omezovat přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem, či do té míry, aby byla zasažena samotná podstata práva. Omezení dále není v souladu s čl. 6 odst. 1, pokud nesleduje legitimní cíl, a pokud neexistuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. Fogarty proti Spojenému království, č. 37112/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 32-33; McElhinney proti Irsku, č. 31253/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 33-34; Al-Adsani proti Spojenému království, cit. výše, § 52-53; Kalogeropoulou a ostatní proti Řecku a Německu, č. 59021/00, rozhodnutí ze dne 12. prosince 2002; Manoilescu a Dobrescu proti Rumunsku a Rusku, č. 60861/00, rozhodnutí ze dne 3. března 2005, § 66 a 68, Cudak proti Litvě, č. 15869/02, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2010, § 54-55, a Sabeh El Leil proti Francii, č. 34869/05, rozsudek velkého senátu ze dne 29. června 2011, § 46-47).

Soud dále připomněl, že v kontextu imunity státu a práva na přístup k soudu v minulosti přezkoumával mj., zda jednání žalovaného státu spadalo mimo rámec v současnosti akceptovaných mezinárodních standardů (Fogarty proti Spojenému království, cit. výše, § 37 a McElhinney proti Irsku, cit. výše, § 38), zda odporovalo omezením všeobecně připouštěným společenstvím národů jakožto součást doktríny státní imunity (Al Adsani proti Spojenému království, cit. výše, § 66, Kalogeropoulou a ostatní proti Řecku, cit. výše), nebo zda mohlo být v rozporu s výjimkou ze státní imunity založenou obyčejovým mezinárodním právem (Cudak proti Litvě, cit. výše, § 67, Sabeh El Leil proti Francii, cit. výše, § 58), přičemž ve věci Al-Adsani proti Spojenému království došel k závěru, že v mezinárodním právu do té doby nebyl přijat názor, že státy by se nemohly dovolávat imunity vůči občanskoprávním nárokům na náhradu škody způsobené mučením spáchaným mimo stát fóra. Přesto nevyloučil další rozvoj obyčejového mezinárodního práva v tomto směru. V řadě pozdějších případů týkajících se imunity státu Soud konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 z důvodu, že ustanovení Úmluvy OSN o jurisdikčních imunitách se na daný stát vztahovala podle obyčejového mezinárodního práva, a že udělení imunity nebylo přiměřené, jelikož bylo buď v rozporu s obyčejovým mezinárodním právem, nebo bylo uplatněno bez řádného posouzení daného předpisu vnitrostátními soudy (Cudak proti Litvě, cit. výše, § 67-74, Sabeh El Leil proti Francii, cit. výše, § 58-67).

Soud nepovažoval za nezbytné postoupit případ velkému senátu a rozhodl se uplatnit test přiměřenosti formulovaný ve věci Al-Adsani proti Spojenému království.

Ve vztahu k námitce prvního stěžovatele týkající se odmítnutí jeho nároku vůči Saudské Arábii Soud shledal, že byla identická jako v případě Al-Adsani. V něm přiznání imunity sledovalo legitimní cíl, jmenovitě dodržování mezinárodního práva za účelem podpory zdvořilosti a dobrých vztahů mezi státy prostřednictvím respektování suverenity jiného státu, a bylo v souladu s čl. 6 odst. 1, protože odráželo v tom čase obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva veřejného týkající se imunity státu. Soud nyní musel pouze zhodnotit, zda v mezidobí došlo k vývoji mezinárodně uznávaných pravidel, pokud jde o existenci výjimky z doktríny státní imunity pro případ mučení, který by vyžadoval jiný závěr. V té souvislosti odkázal na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Německo proti Řecku, který podle Soudu autoritativně stanovil, že do roku 2012 se nevykrystalizovala výjimka z jus cogens v souvislosti s imunitou státu. Potvrzení imunity Saúdské Arábie ze strany anglických soudů tak nevedlo k neoprávněnému omezení práva stěžovatele na přístup k soudu, čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nebyl porušen.

Společně všichni stěžovatelé dále namítali, že nemohli uplatnit občanskoprávní nárok na náhradu škody vyplývající z mučení spáchaného konkrétními státními představiteli. I zde Soud při posouzení použil obecný přístup přijatý v rozsudku Al-Adsan proti Spojenému království a konstatoval, že imunita aplikovaná v případě vedeném proti představitelům státu úředníkům zůstává státní imunitou. Přiznání imunity ratione materiae těmto představitelům sledovalo cíl zachovávání mezinárodního práva týkajícího se státní imunity, a stejně jako v případě přiznání imunity státu samotnému byl cíl omezení přístupu k soudu legitimní. Soudu náleželo pouze posoudit, zda přijatá opatření reflektovala obecně uznaná pravidla mezinárodního práva veřejného, neboť o těch nelze v zásadě tvrdit, že ukládají nepřiměřené omezení práva na přístup k soudu. Soud proto zkoumal, zda existovalo obecné pravidlo mezinárodního práva veřejného požadující po vnitrostátních soudech potvrzení imunity Saúdské Arábie ve vztahu ke státním představitelům, a pakliže ano, zda existovala výjimka z tohoto pravidla týkající se případů údajného mučení.

S odkazem na národní a mezinárodní judikaturu Soud konstatoval, že obecné pravidlo existuje a imunita ratione materiae se vztahuje na jednání státních představitelů, přičemž jim za jednání provedené jménem státu poskytuje ochranu v zásadě stejným způsobem, jakým chrání stát samotný.

Následně se Soud zabýval otázkou, zda pro účely státní imunity mučení spadá pod jednání v rámci výkonu úřední funkce, nebo pro něj existuje výjimka. S poukazem na Úmluvu OSN proti mučení z roku 1984, Basilejskou úmluvu o imunitách státu z roku 1972, Úmluvu OSN o jurisdikčních imunitách z roku 2004 a Návrh článků o odpovědnosti státu Soud konstatoval, že mezinárodní právo věnuje otázkám státní imunity ve spojení s mučením málo pozornosti, stejně jako vnitrostátní právo týkající se občanskoprávních nároků proti představitelům státu za porušení jus cogens. Lze sice identifikovat určitou nově vznikající podporu ve prospěch speciálního pravidla nebo výjimky v mezinárodním právu veřejném ve vztahu k takovým nárokům v případech mučení, nicméně převažuje názor, že právo státu na imunitu nelze obcházet žalováním jeho zaměstnanců nebo představitelů. Existují důkazy o probíhající diskusi ohledně definice mučení v Úmluvě proti mučení, ohledně vztahu mezi imunitou státu a pravidly přičítání odpovědnosti v Návrhu článků o odpovědnosti státu, a ohledně rozsahu článku 14 Úmluvy proti mučení. Nicméně praxe v dané otázce se stále vyvíjí a zahrnuje jak případy přiznání, tak odepření imunity ratione materiae. V projednávaném případu závěry Sněmovny Lordů nebyly zjevně chybné ani svévolné, naopak byly založeny na rozsáhlém posouzení zdrojů mezinárodního práva, argumentů stěžovatelů a rozhodnutí nižšího soudu, přičemž jiné vnitrostátní soudy ve své rozhodovací praxi shledaly tyto závěry velmi přesvědčivými. Soud uzavřel, že za těchto okolností přiznání imunity představitelům sátu odráželo obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva veřejného, a proto nevedlo k neoprávněnému omezení práva stěžovatelů na přístup k soudu. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nedošlo. Soud nicméně podtrhl, že vzhledem k probíhajícímu vývoji v této oblasti mezinárodního práva veřejného jde o záležitost, smluvní státy musí nadále sledovat.

(iii) Oddělená stanoviska

Soudce Bianku zaujal k rozsudku souhlasné stanovisko, dle jeho názoru však měl být případ postoupen velkému senátu za účelem posouzení, zda závěry učiněné v rozsudku Al-Adsani i po třinácti letech obstojí.

Soudkyně Kalaydjieva zaujala k rozsudku nesouhlasné stanovisko. Ve věci byla podle ní vznesena Soudem doposud neřešená otázka, a sice zda představitelé státu mohou těžit z imunity státu před občanskoprávními nároky v případech mučení. Neměl být aplikován obecný přístup vyložený ve věci Al-Adsani, neboť v něm se přezkum Soudu omezoval toliko na imunitu státu a netýkal se jejího rozšíření na konkrétní státní představitele. Soudkyně označila závěry většiny za politováníhodné a v rozporu se základními principy mezinárodního práva týkajícího se odpovědnosti mučitelů. Vyjádřila obavu z toho, že stanovisko většiny nejenže rozšiřuje imunitu státu na konkrétní státní představitele bez řádného rozlišení nebo odůvodnění, ale vzbuzuje dojem možnosti rozšíření beztrestnosti za mučení obecně.