A. A. proti Švýcarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 7. ledna 2014 ve věci č. 58802/12 – A.A. proti Švýcarsku

Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v případě realizace vyhoštění stěžovatele do Súdánu by došlo k porušení článku 3 Úmluvy, a to vzhledem k nebezpečí, kterému tam čelí političtí aktivisté. Naopak k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy dle Soudu nedošlo.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, občan Súdánu, v srpnu 2004 zažádal ve Švýcarsku o azyl. Vzhledem k tomu, že se nemohl prokázat žádnými doklady, byla jeho tvrzení, že pochází ze severního Dárfúru, odkud musel údajně utéci před lidovými milicemi (Janjaweed), které vypálily jeho vesnici, zabily mnoho jejích obyvatel včetně jeho otce a i jeho samotného podrobily špatnému zacházení, ověřena v rámci azylového řízení prostřednictvím pohovoru s jazykovým znalcem. Z toho vyplynulo, že podle přízvuku stěžovatel s největší pravděpodobností pocházel ze středního či východního Súdánu, a nikoliv z Dárfúru. Správní orgán dále uvedl, že tvrzení stěžovatele ohledně zeměpisných reálií místa jeho původu a následné cesty do Evropy byla vzájemně si odporující a nepřesná. Jeho azylovou žádost proto zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil i odvolací orgán.

V následujících letech měly švýcarské orgány za to, že stěžovatel Švýcarsko opustil. V lednu 2009 byl však zatčen za nelegální pobyt v zemi, načež podal druhou žádost o azyl. Uvedl, že se v mezidobí stal ve Švýcarsku politickým aktivistou a aktivním členem Hnutí za osvobození Súdánu (Sudan Liberation Movement-Unity), kde byl jmenován referentem pro lidská práva. Od roku 2006 se účastnil několika veřejných akcí tohoto hnutí, poskytnul rozhovor v televizi a jeho jméno se objevilo v několika tiskových zprávách. Mimo to se stal členem nově založeného Centra pro mír a rozvoj Dárfúru (Darfur Peace and Development Centre). Na základě těchto aktivit se stěžovatel domníval, že lze mít důvodné obavy o jeho bezpečnost po případném návratu do Súdánu, jehož představitelé jej jistě identifikovali jako přívržence opozice. Ke své druhé žádosti o azyl nově přiložil též rodný list uvádějící jako místo jeho narození město Kutum v severním Dárfúru, a prohlášení podepsané dvaceti Dárfúřany žijícími ve Švýcarsku potvrzující, že stěžovatel skutečně pochází z této oblasti.

S konečnou platností byla druhá žádost o azyl zamítnuta v odvolacím řízení v srpnu 2012. Vnitrostátní orgány především uvedly, že politické aktivity stěžovatele po odchodu ze Súdánu měly za cíl uměle vytvořit nové subjektivní důvody pro udělení azylu. Stěžovatel navíc neprokázal ani dostatečnou znalost struktury a činnosti Hnutí za osvobození Súdánu. Vnitrostátní orgány také poukázaly na to, že stěžovatel ostatně není natolik známý, aby přitahoval pozornost súdánských vládnoucích politických sil. Předložený rodný list neměl žádnou důkazní hodnotu, protože mohl být zfalšovaný, a to vzhledem k tomu, že takové dokumenty si bylo možné opatřit v Súdánu za úplatek. I kdyby pravý byl, pak by dle vnitrostátních orgánů prokazoval pouze to, kde se stěžovatel narodil, nikoli to, kde vyrostl a odkud pochází.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel především namítal, že v případě vyhoštění do Súdánu by byl z důvodu jeho politických aktivit ve Švýcarsku vystaven zacházení neslučitelnému s článkem 3 Úmluvy.

Soud se nejprve stručně zaměřil na obecnou situaci lidských práv ve státě původu stěžovatele. S odkazem na rozsudek ve věci Mohammed proti Rakousku (č. 2283/12, rozsudek ze dne 6. června 2013, § 109) uvedl, že situace v Súdánu je z pohledu bezpečnosti a lidských práv alarmující, navíc v nedávné době došlo k její eskalaci. Samotná obecně špatná situace ve státě původu by však vedla k závěru o porušení článku 3 Úmluvy pouze ve zcela výjimečných případech. Soud proto obvykle vyžaduje, aby stěžovatel poukázal na určité odlišující faktory, na základě kterých by bylo možné předvídat, že by mohl být právě on vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 (viz. NA. proti Spojenému království, č. 25904/07, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 114-115).

Soud se dále zabýval problematikou politických oponentů súdánské vlády. Předně zmínil, že jejich situace je velmi svízelná. Členové opozičních stran, lídři občanské společnosti a novináři jsou často podrobováni obtěžování, zatýkání, bití, mučení a trestnímu stíhání. V této souvislosti zdůraznil, že to se v podstatě týká veškerých osob, které se staví proti současnému režimu, resp. které jsou z takových aktivit pouze podezřelí.

Soud uznal, že je obecně velmi těžké rozlišit, zda politické aktivity konkrétní osoby svědčí o jeho skutečném zájmu na věci, nebo zda jsou pouze záminkou k vytvoření nových důvodů, na základě kterých nebude dotyčného již možno vyhostit. Soud v takových případech bere mimo jiné v úvahu, zda byl stěžovatel politickým aktivistou předtím, než uprchl ze státu původu, a zda se aktivně podílel na zveřejnění informací o jeho azylové věci ve státě, kde o něj zažádal (viz např. S. F. a ostatní proti Švédsku, č. 52077/10, rozsudek ze dne 15. května 2012, § 66-67). V projednávané věci je však též třeba vzít v potaz, že se stěžovatel stal členem Hnutí za osvobození Súdánu o několik let dříve, než o azyl požádal podruhé. Vzhledem k důležitosti článku 3 Úmluvy se Soud rozhodl posoudit námitky stěžovatele na základě politických aktivit, které stěžovatel fakticky vykonával.

Soud v této souvislosti nejprve uvedl, že politické aktivity stěžovatele v průběhu času získávaly na významu. Přesto lze dle Soudu souhlasit s tvrzením vnitrostátních orgánů, že stěžovatel nebyl příliš výraznou postavou veřejného života, jelikož například na konferencích a mezinárodních jednáních nevystupoval veřejně s příspěvky jakožto řečník. Soud byl proto toho názoru, že pokud by měl být stěžovatel vydán do státu, ve kterém by situace lidských práv politických oponentů byla méně znepokojivá nežli v Súdánu, k porušení článku 3 by nedošlo. Jak již bylo nicméně uvedeno výše, nejen lídrům, ale i jedincům, kteří jsou pouze podezřelí z podporování opozičních proudů, hrozí v Súdánu nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Z informací dostupných Soudu dále vyplynulo, že v zahraničí politicky aktivní súdánští občané, a zejména ti, kteří se na mezinárodních jednáních v Ženevě přidružují k Hnutí za osvobození Súdánu, jsou zaznamenáváni súdánskými orgány. Vzhledem k účasti stěžovatele na některých takových jednáních byl Soud toho názoru, že stěžovatel může být přinejmenším podezřelý ze spojení s opozičním hnutím. Soud v této souvislosti zmínil například i hádku stěžovatele s bratrem současného súdánského prezidenta a konstatoval, že nelze vyloučit možnost, že konkrétně stěžovatelova osoba upoutala pozornost súdánských vládnoucích sil. Soud uzavřel, že existují závažné důvody se domnívat, že totožnost stěžovatele byla těmto orgánům známa a že v případě jeho vyhoštění do Súdánu by již na letišti byl vystaven riziku zadržení, výslechu a mučení. Tím Soud vyloučil i možnost vnitřního přesídlení. Realizací vyhoštění by proto došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

b) K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy

Stěžovatel v podstatě namítal, že mu nebyla dána adekvátní příležitost k prokázání svého původu, jelikož vnitrostátní orgány dostatečně nezkoumaly dokumenty, které předložil.

Soud poukázal na některé základní zásady použitelné při posuzování podobných případů. Mimo jiné jako obvykle uvedl, že je v prvé řadě na stěžovali předložit důkazy o tom, že existují závažné důvody domnívat se, že by v případě navrácení mohl být vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Pokud jsou takové důkazy předloženy, je na protistraně, aby je vyvrátila (viz Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 129). Soud dále připomenul, že vzhledem ke zvláštní situaci žadatelů o azyl je často třeba se při posuzování věrohodnosti jejich prohlášení a podpůrných materiálů řídit zásadou „v pochybnostech ve prospěch“ žadatele (viz. R. C. proti Švédsku, č. 41827/07, rozsudek ze dne 9. března 2010, § 50). Při nedostatku informací nebo podává-li žadatel o azyl informace rozporné je však jeho povinností případné nesrovnalosti vysvětlit (viz např. Matsiukhina a Matsiukhin proti Švédsku, č. 31260/04, rozhodnutí ze dne 21. června 2005).

Nejlepším způsobem, jak může žadatel prokázat svou totožnost, je dle Soudu předložení originálního pasu. Rodný list však může mít také důkazní hodnotu, pokud ostatní doklady chybí (viz F. N. a ostatní proti Švédsku, č. 28774/09, rozsudek ze dne 18. prosince 2012, § 72). Soud zopakoval, že v řízení o první žádosti o azyl se stěžovatel nebyl schopen prokázat žádnými doklady o svém původu, ve druhém řízení však předložil rodný list, přestože dříve tvrdil, že všechny jeho osobní dokumenty byly zničeny při vypálení jeho domovské vesnice. Stěžovatel nevysvětlil, jak a kde přišel k tomuto rodnému listu. Ten mohl navíc patřit i jiné osobě, když neobsahoval žádné jednoznačně rozlišující údaje. Za takové situace Soud přisvědčil pochybnostem vnitrostátních orgánů o pravosti rodného listu a původu stěžovatele. Tyto pochybnosti, které pramenily ze závěrů prvního azylového řízení, nemohly být rozptýleny ani předložením dopisu prezidenta Hnutí za osvobození Súdánu, kterým tento potvrzoval členství stěžovatele v organizaci, ani prohlášením podepsaným dvaceti stěžovatelovými krajany, neboť tyto dva dokumenty samy o sobě původ stěžovatele neprokazovaly.

Soud tedy uzavřel, že vnitrostátním orgánům nelze vytýkat, že nepřistoupily k dalšímu prošetřování původu žadatele, a místo toho se opřely o výsledky prvního azylového řízení; k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy tedy nedošlo.