ROSIN proti Estonsku

Senát první sekce Soudu většinou pěti hlasů proti dvěma rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy] tím, že jeho odsouzení za pohlavní zneužití dvou nezletilých chlapců bylo v rozhodující míře založeno na audiovizuálním záznamu výpovědi jedné z obětí pořízeném v průběhu přípravného řízení, aniž by byla obhajobě dána příležitost klást v průběhu výslechu oběti otázky.

Přehled

Text rozhodnutí

Datum rozhodnutí

19.12.2013

Rozhodovací formace

senát

Významnost

Číslo stížnosti / sp. zn.

26540/08

Anotace

Anotace rozsudku ze dne 19. prosince 2013 ve věci č. 26540/08 – Rosin proti Estonsku

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel byl obviněn z pohlavního zneužití dvou nezletilých chlapců V. a K. (11 a 17 let). Starší z chlapců vypověděl, že si není schopen vybavit, co přesně se předmětného večera odehrálo, neboť byl opilý, v důsledku čehož následně usnul. K. dále uvedl, že když se ráno chlapci vzbudili, zjistili, že jsou oba nazí a že jejich spodní prádlo chybí. Zároveň prozradil, že když se optal V. na uplynulou noc, ten mu odpověděl, že je jejich hostitel v průběhu večera svlékl a orálně zneužil. O výslechu V., který se odehrál v přípravném řízení pod vedením vyšetřovatele a za přítomnosti dětského psychologa, byl pořízen audiovizuální záznam. Jeho výpověď potvrdila, že oba nezletilí chlapci popíjeli se stěžovatelem alkohol, a když byli silně podnapilí, svlékl je a zneužil. Stěžovatel se ke skutkovým okolnostem vyjádřil v tom duchu, že s ohledem na množství alkoholu, který osudného večera požil, není schopen potvrdit ani vyvrátit, zda se dopustil činu, který je mu kladen za vinu. Ačkoliv byl V. na počátku hlavního líčení přítomen v jednací síni, soud souhlasil s návrhem státního zástupce, aby bylo s ohledem na jeho věk a prožité trauma řízení vedeno v jeho nepřítomnosti, tj. bez provedení výslechu, který lze pro účely řízení nahradit záznamem jeho výpovědi, který byl pořízen v přípravném řízení. Proti tomuto postupu obhajoba nevznesla žádné námitky. V červenci 2006 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání popsaného trestného činu a odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce sedmi let. Stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce odvolání, v němž poukazoval zejména na skutečnost, že jeho odsouzení je založeno výhradně na záznamu výpovědi poškozeného V., aniž by bylo zachováno právo obhajoby klást svědku otázky a zpochybnit tak jeho výpověď. Jelikož odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, obrátil se stěžovatel se stejnými argumenty na Nejvyšší soud. Ten uznal oprávněnost jeho námitek, neboť nezpůsobilost nezletilého vypovídat v hlavním líčení nebyla zjištěna na základě znaleckého posudku. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu tedy soud prvního stupně ustanovil znalce, aby posoudil, zda je V. schopen v rámci trestního řízení opětovně vypovídat a čelit případným otázkám obhajoby. Znalec dospěl k závěru, že by duševní vývoj nezletilého mohl být zásadním způsobem negativně ovlivněn, pokud by byl nucen opětovně vypovídat o předmětných událostech. Žádost stěžovatele o předvolání V. k výpovědi v hlavním líčení tak byla zamítnuta. V únoru 2008 soud stěžovatele opět shledal vinným z trestného činu pohlavního zneužití nezletilé osoby. Rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

V řízení před Soudem stěžovatel tvrdil, že popsaným postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť mu nebylo umožněno klást otázky svědku, na jehož výpovědi pořízené v rámci přípravného řízení bylo v rozhodující míře založeno jeho odsouzení.

Soud předně připomněl, že připuštění výpovědi pořízené v přípravném řízení policejním orgánem jako důkazu v následném trestním řízení před soudem není samo o sobě v rozporu s ustanoveními Úmluvy, pokud jsou zachována procesní práva obhajoby (viz Saïdi proti Francii, č. 14647/89, rozsudek ze dne 20. září 1993, § 43), a to tím spíše, pokud je přijetím takových opatření sledován cíl spočívající v ochraně dětských obětí pohlavního zneužívání. Soud tedy uznal, že v projednávaném případě byl dán rozumný důvod k tomu, aby byl záznam o výpovědi V. pořízený v přípravném řízení připuštěn jako důkazní prostředek namísto jeho výslechu v hlavním líčení (srov. Al-Khawaja a Tahery, č. 26766/05 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, § 120).

V dalším kroku se Soud zabýval otázkou, zda byla výpověď V. výlučným nebo rozhodujícím důkazním prostředkem k odsouzení stěžovatele. Soud sice uznal, že v hlavním líčení byla vyslechnuta celá řada dalších osob, včetně K. a matky a bratra nezletilého V., nicméně seznal, že jejich svědectví jsou na rozdíl od výpovědi V. pouze důkazy nepřímo prokazujícími tvrzené skutečnosti. Za přímý důkaz nelze dle Soudu považovat ani výpověď K., jelikož tento si nebyl schopen vybavit události rozhodného večera, neboť jak uvedl, byl opilý a usnul. Soud tedy k této otázce uzavřel, že výpověď V. byla rozhodujícím důkazním prostředkem k odsouzení stěžovatele, a proto je třeba v dalším kroku zkoumat, zda byla přijata dostatečná opatření, včetně procesních záruk, která by vyvážila omezení práv obhajoby a umožnila jí tak spravedlivé a řádné posouzení věrohodnosti svědka a pravdivosti jeho tvrzení.

V této souvislosti Soud poukázal na skutečnost, že výslech V. v přípravném řízení byl proveden s příslibem, že pokud bude nezletilý nyní vypovídat, nebude již opětovně na události, které se staly rozhodného večera, nikdy tázán. Je tedy patrné, že vyšetřující orgány, aniž by v té době disponovaly znaleckým posudkem, a priori počítaly s tím, že V. nebude vyslechnut soudem v hlavním líčení. Je sice pravdou, že po kasačním zásahu Nejvyššího soudu zadal soud prvního stupně vypracování znaleckého posudku, který lze obecně považovat za záruku proti svévolnému odmítnutí předvolat svědky k výpovědi v hlavním líčení, s přihlédnutím k celkovým okolnostem případu však dle Soudu není takové opatření postačující. Je totiž zjevné, že v daném stádiu řízení již nebylo možné napravit pochybení vyšetřujících orgánů, v jehož důsledku obhajoba ztratila příležitosti klást údajné oběti otázky. S ohledem na význam výpovědi V. pro určení trestní odpovědnosti stěžovatele dle názoru Soud nebyla práva obhajoby šetřena v požadovaném rozsahu.

V tomto kontextu Soud vyjádřil pochybnost, zda by případné další otázky položené obhajobou prostřednictvím vyšetřovatele či přítomného dětského psychologa při výslechu v přípravném řízení nutně způsobily zhoršení utrpení nezletilého. Soud zde zdůraznil, že výše uvedené neznamená, že by v obdobných případech bylo vhodné provádět konfrontaci oběti a stěžovatele či podrobit nezletilého křížovému výslechu. Rozhodující v těchto případech je posouzení, zda bylo možné, aby obviněný, a to prostřednictvím svého obhájce, policejního vyšetřovatele či dětského psychologa, mohl oběti klást otázky, a to pod kontrolou vyšetřovacích orgánů a způsobem, který by se nijak podstatně nelišil od výslechu, který byl tak jako tak vyšetřujícími orgány proveden.

Jelikož tato možnost stěžovateli nebyla umožněna, nebyla přijata dostatečná vyvažující opatření práv obhajoby a došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.

(iii) Společné odlišné stanovisko

Svůj nesouhlas se závěry většiny senátu vyjádřili soudkyně Lazarová Trajkovská a soudce Sicilianos. Dle jejich mínění byla omezení práv obhajoby adekvátně vyvážena. Tito soudci upozornili na skutečnost, že záznam o výslechu nezletilého byl přehrán v rámci hlavního líčení. Stěžovatel tak měl možnost reagovat na vyjádření nezletilého, posoudit, jakým způsobem byl výslech veden, jakož i zpochybnit věrohodnost svědka a pravdivost jeho tvrzení. Stěžovatel navíc nedal v přípravném řízení najevo úmysl klást nezletilému při výslechu otázky. Ačkoliv byl chlapec přítomen při zahájení hlavního líčení, stěžovatel rovněž nenamítal, že bude zkrácen na svých právech, pokud bude rozhodnuto o upuštění od výslechu chlapce v rámci hlavního líčení. Jmenovaní soudci také připomněli, že stěžovatel v řízení dvakrát částečně přiznal svoji vinu, když vyjádřil lítost nad tím, že pohlavně zneužil jedenáctiletého chlapce.

Zobrazit celý text

Rozsudek

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

Rosin proti Estonsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 26540/08

Datum: 19.12.2013

Složení senátu: I. Berro-LefŹvre, předsedkyně senátu (Monako), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), M. Lazarova Trajkovska (Makedonie), J. Laffranque (Estonsko), L.-A. Sicilianos (Řecko), E. MNse (Norsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

Ke skutkovému stavu

I. Okolnosti případu

1. Stěžovatel se narodil v roce 1953. Momentálně vykonává trest odnětí svobody.

2. Dne 16.12.2005 bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti se sexuálním trestným činem, který měl den předtím spáchat stěžovatel na V. a K. (chlapci ve věku 11 a 17 let).

3. Ve stejný den byli K., V. a starší bratr V. vyslechnuti policií.

4. K. vypověděl, že stěžovatele již déle znal a několikrát ho s kamarády navštívil. Ve vztahu k předmětným událostem uvedl, že chlapci zůstali přes noc u stěžovatele doma, ale nic si z celé noci nepamatoval, protože byl opilý a usnul. Když se ráno probudil, chlapci byli nazí a jejich spodní prádlo chybělo. V. mu řekl, že je stěžovatel svlékl a měl s oběma orální sex. Den nato se chlapci vrátili do stěžovatelova bydliště a stěžovatel obvinil K., že rozbil okna jeho domu, poškodil jeho vůz a ukradl mu prázdná CD. Mezi stěžovatelem a K. došlo k hádce a menší potyčce.

5. V. byl vyslechnut v přítomnosti psychologa a celý výslech byl zaznamenán na video. Podle něj chlapci pili se stěžovatelem alkohol. Šli spát oblečení, ale v noci je stěžovatel svlékl a s oběma měl orální sex. Následného rána oběma chlapcům chybělo spodní prádlo. V. řekl svému bratrovi, co se stalo. Když se večer chlapci vrátili do stěžovatelova domu, stěžovatel K. napadl. Kopie protokolu o výslechu ve spisu neobsahuje žádnou zmínku o slibu učiněném vůči V., že pokud řekne, co se stalo, už se ho nikdo nebude na danou věc ptát (viz § 22 níže).

6. Podle bratra V. mu V. řekl o tom, že stěžovatel svlékl chlapce a měl s nimi orální sex. Následujícího večera šel bratr V. spolu s V. a K. ke stěžovateli domů. Vypověděl, že došlo ke konfliktu mezi stěžovatelem a K.

7. Ve stejný den, 16.12.2005, byl stěžovatel zatčen a vyslechnut v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu... Popřel, že by s chlapci měl orální sex, a uznal, že s nimi měl konflikt, přičemž naznačil, že se mu mohli chtít pomstít. Podle protokolu o výslechu stěžovatel nevyžadoval přítomnost advokáta.

8. Dne 17.12.2005 Krajský soud v Tartu vyslechl stěžovatele, který byl právně zastoupen, a rozhodl o jeho vzetí do vazby.

9. Dne. 29.12.2005 byl stěžovatel znovu vyslechnut v souvislosti s podezřením z trestného činu... který měl být spáchán tím, že měl s oběťmi orální sex. Tentokrát se výslech konal v přítomnosti obhájce. Stěžovatel vypověděl, že vzhledem k výpadku paměti, způsobeném jeho opilostí, nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit, zda spáchal trestný čin, z něhož je obviněn. Uznal svou bisexualitu a přiznal, že měl mladší partnery ve věku 15 až 16 let. K. znal tři roky a v posledním roce spolu několikrát měli konsensuální sex, častěji spolu „jednoduše“ spali v jedné posteli. Stěžovatel vyjádřil politování nad tím, že „sexuálně zneužil jedenáctiletého chlapce“. Vypověděl, že toto jednání nemohl vysvětlit jinak než opilostí alkoholem, a pokud by to bylo možné, chtěl by se „omluvit jak danému dítěti, tak jeho rodičům“.

10. Dne 28.2.2006 byl stěžovatel v přítomnosti obhájce opětovně vyslechnut. Podle protokolu o výslechu byl podezřelý, že měl orální sex s V. a K.... z uchovávání erotických fotografií osob mladších 14 let na podlaze svého bydliště, čímž je zpřístupnil V. a K., kteří byli nezletilí... z ukazování pornografických videí a magazínů jedenáctiletému V.... a z nucení jedenáctiletého V. a sedmnáctiletého K. ke konzumaci alkoholu... Stěžovatel částečně svou vinu uznal a dále vypověděl, že trvá na svých dřívějších tvrzeních. Popřel, že by nezletilé nutil ke konzumaci alkoholu s cílem je zneužít, ale přiznal, že chlapci měli příležitost alkohol pít. Nevěděl, že uchovávání dotčených fotek bylo nezákonné a uznal, že fotky byly přístupné. Chlapci mohli vidět časopisy a jiné fotky, ale nikoli videa, protože videopřehrávač nefungoval. Do protokolu ze stěžovatelova výslechu bylo uvedeno, že stěžovatel „upřímně litoval [svého] jednání“ a slíbil, že už nebude pít alkohol. Povaha předmětného „jednání“, o kterém stěžovatel mluvil, nebyla specifikována.

11. Dne 12.4.2006 státní zástupce podal obžalobu...

12. Dne 10.7.2006 Krajský soud v Tartu uznal stěžovatele vinným ve smyslu obžaloby. Byl odsouzen k trestu sedmi let odnětí svobody. V. byl přítomen na počátku hlavního líčení, ale soud poté vyhověl návrhu státního zástupce, aby byl V. uvolněn z účasti na zbytku hlavního líčení, a aby byla použita jeho výpověď z přípravného řízení. Stěžovatel nic nenamítal.

13. Jak stěžovatel, tak jeho obhájkyně podali odvolání. Obhájkyně namítala, že byl stěžovatel odsouzen výlučně na základě výpovědi V. z přípravného řízení, a tvrdila, že byl V. ovlivněn policejním vyšetřovatelem... Stěžovatel nad rámec argumentů své obhájkyně dále tvrdil, že daná obvinění byla vykonstruovaná.

14. Dne 9.10.2006 Odvolací soud v Tartu rozsudek krajského soudu potvrdil.

15. Stěžovatelova obhájkyně se obrátila na Nejvyšší soud, kde především napadala skutečnost, že se předchozí soudní instance opřely o výpověď V. z přípravného řízení, z čehož vyplývalo porušení obhajovacích práv stěžovatele.

16. Dne 7.3.2007 Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších instancí...

17. Nejvyšší soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání...

18. Po rozsudku Nejvyššího soudu Krajský soud v Tartu nařídil vyhotovení znaleckého posudku z oboru psychologie ve vztahu k V., aby bylo zjištěno, zda se může účastnit hlavního líčení a vypovídat buď přímo při jednání, nebo za použití distančních prostředků. Ve znaleckém posudku ze dne 14.7.2007 bylo uvedeno, že si V. nepřál hovořit o předmětných událostech, a z videonahrávky jeho výpovědi (viz § 5 výše) bylo zřejmé, že V. bylo slíbeno, že pokud řekne, co se stalo, už se ho na dané události nikdo nebude ptát. Podle názoru znalců byl intelektuální vývoj V. lehce za běžným standardem pro jeho věk. Uvedli, že pro dětskou paměť je typické, že po určitém čase (jeden či dva roky) dítě není schopno rozlišit, zda si pamatuje realitu nebo něco, co slyšelo od jiných. Opakovaný výslech by nutně nevedl ke spolehlivějšímu výsledku nebo tvrzením, která by odpovídala jeho dřívějším tvrzením. V. znervózněl při komunikaci s cizími dospělými lidmi, neposlouchal ani neodpovídal. Znalci byli toho názoru, že z důvodu ochrany emocionálního vývoje V. pro něj nebylo bezpečné, aby celou věc podstoupil znovu. Podle znalců by V. jistě nebyl schopen poskytnout adekvátní výpověď, kdyby byl vyslýchán přímo v jednací síni, a problémy by ve velkém rozsahu trvaly, pokud by byl vyslýchán distančně. Znalci uvedli, že by opakované vyslýchání V. nevedlo k vyjasnění okolností případu, ale mohlo by být pro dítě škodlivé.

19. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2007 a znalecký posudek odmítl návrh stěžovatele, aby byl V. vyslechnut v hlavním líčení.

20. Vzhledem k impulzivnímu chování stěžovatele při jednání soudu krajský soud také nařídil vyhotovení psychiatrického znaleckého posudku stěžovatele... Byla u něj zjištěna porucha osobnosti několika typů, která se projevovala trvalým sebestředným chováním, emoční nestabilitou, nestálými vztahy, impulzivitou a častým chováním vymykajícím se společenským normám. Nebyla zjištěna potřeba nedobrovolné léčby.

21. Dne 3.10.2007 Krajský soud v Tartu uznal stěžovatele vinným z trestného činu znásilnění... Byl mu uložen trest odnětí svobody v délce šesti let. Soud se opřel o videonahrávku výslechu s V., který s ním vedl policejní vyšetřovatel v přítomnosti psychologa den po spáchání činu. V. vypověděl, že spolu s K. šel ke stěžovateli domů: konzumovali alkohol a všichni tři spali v jedné posteli. V noci nebo brzy ráno měl stěžovatel orální sex s V. a K.

22. Podle výpovědi K. před soudem byl K. opilý a nepamatoval si, co se stalo v noci. Potvrdil, že se ráno probudil a byl stejně jako V. nahý (do postele šli oblečení) a jejich trenýrky chyběly. Později se od V. dozvěděl, že s nimi měl stěžovatel orální sex.

23. Soud také vyslechl staršího bratra V., se kterým chlapci šli následující den večer ke stěžovateli domů a žádali, aby jim trenýrky vrátil, a matky obou obětí, kterým chlapci řekli, co se stalo, a které potvrdily, že jim trenýrky chyběly. Podle matky V. její syn nechtěl hovořit o tom, co se stalo, a brečel, což se dříve nestalo.

24. Stěžovatel odmítl všechna obvinění. Zdůrazňoval, že V. a K. ho obvinili, aby se mu pomstili. Na otázku státního zástupce uznal, že před mnoha lety měl sexuální vztahy s osobami obou pohlaví, které sice měli 16 a více let, bylo jim ovšem méně, než stanoví zákon. Popřel, že by kdy měl sexuální vztahy s K. Ve vztahu k dané noci mj. uvedl, že usnul jako první, a že se probudil během noci, když se K. pomočil. Obhajoba napadla důvěryhodnost tvrzení V., a mimo jiné rozporovala množství údajně zkonzumovaného alkoholu, stejně jako tvrzení V., že stěžovatel vysypal do skleničky K. bílý prášek, což bylo vyvráceno odborným vyhodnocením obsahu moči chlapců...

25. Dne 20.2.2008 Odvolací soud v Tartu potvrdil rozsudek krajského soudu. Souhlasil s odůvodněním krajského soudu ve vztahu k nepředvolání V. k podání výpovědi při jednání a v tomto kontextu odkázal na psychologický posudek předložený krajskému soudu a skutečnost, že soud prvního stupně během hlavního líčení zpřístupnil písemný protokol a videonahrávku výpovědi V. Co se týče skutečnosti, že se krajský soud opřel o výpověď V., odvolací soud uvedl:

„Odvolací soud je toho názoru, že obhajoba neopodstatněně napadá rozsudek krajského soudu odvoláním z důvodu, že založil závěr o vině [stěžovatele] hlavně na tvrzeních oběti [V.]. Nicméně na této skutečnosti není nic nezvyklého, protože oběť [V.] byla přímým zdrojem důkazu a v případě sexuálních trestných činů je běžné, že se trestného jednání účastnily dvě osoby – oběť a pachatel. Skutečnost, že oběť, která je nezletilá, řekla blízkým, co prožila, potvrzuje a zesiluje názor odvolacího soudu na pravdivost tvrzení oběti...“

26. Dne 14.5.2008 Nejvyšší soud odmítl návrh stěžovatele na přezkum rozhodnutí odvolacího soudu.

II. Příslušné vnitrostátní právo

[§ 33. Příslušná ustanovení trestního zákoníku

§ 34. – 36. Příslušná ustanovení trestního řádu ]

III. Příslušné evropské a mezinárodní dokumenty

§ 37. Příslušné evropské a mezinárodní dokumenty byly shrnuty v rozsudku Vronchenko proti Estonsku (rozsudek ze dne 18.7.2012, stížnost č. 59632/09, § 39–44).

Právní posouzení

Tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy

38. Stěžovatel uvedl, že trestní řízení vedené proti němu nebylo spravedlivé, protože neměl možnost klást otázky oběti, jejíž výpověď z přípravného řízení byla hlavním podkladem pro závěr o jeho vině. Opíral se o čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, jehož příslušné pasáže zní:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem... který rozhodne... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu...

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva...

(d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě...“

39. Vláda s takovým názorem nesouhlasila.

[§ 40. – 45. I. K přijatelnosti]

II. Meritum věci

A. Vyjádření stran

46. Stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, protože jeho odsouzení bylo založeno hlavně na výpovědi údajné oběti, která obsahovala nereálná a lživá tvrzení ovlivněná policejním vyšetřovatelem. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že vyšetřovatel během výpovědi V. slíbil, že už nikdy nebude dotazován na to, co se stalo. Stěžovatel proto neměl příležitost k tomu, aby V. pokládal otázky. Ve vztahu k tvrzením ostatních svědků stěžovatel poznamenal, že vypověděli pouze to, co slyšeli od V., a že opakovaná nepravda se nestává pravdou.

47. Vláda namítala, že spravedlivost řízení by měla být hodnocena s ohledem na estonský právní systém a pravomoc vnitrostátních soudů hodnotit důkazy. Trestní řízení v Estonsku je svou povahou kontradiktorní, je v podstatě povinností stran předložit důkazy, a pokud je to potřeba, učinit v té souvislosti relevantní návrhy. Stěžovatel, který byl právně zastoupen od momentu podání návrhu na vzetí do vazby, mohl činit návrhy a podávat opravné prostředky jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem a měl příležitost napadnout důkazy v hlavním líčení. Stěžovatel nepožadoval, aby byl V. dále vyslýchán, jak v přípravném řízení, tak před hlavním líčením. Z pohledu vlády nebylo možné dovozovat, že stěžovateli nikdy nebyla dána příležitost ke kladení otázek obětem; ve skutečnosti se tohoto práva vzdal.

48. V druhé fázi hlavního líčení se soudy rozhodly nepředvolat V. na základě znaleckého posudku a rozsudku Nejvyššího soudu. Jejich cílem byla ochrana práva na respektování soukromého života dítěte, zakotveného v čl. 8 Úmluvy. Nicméně videonahrávka výpovědi s V. byla během hlavního líčení přehrávána, aby strany a soud mohly posoudit, jak výpověď probíhala, a jak se při ní oběť chovala.

49. Konečně vláda namítala, že odsouzení stěžovatele nebylo založeno na výpovědi V., ale také na výpovědích podaných ostatními svědky, kterým V. předmětné události popsal. Tito svědci byli vyslechnuti před soudem a stěžovatel jim mohl klást otázky.

B. Posouzení soudem

1. Obecné zásady

51. Zatímco čl. 6 Úmluvy zakotvuje právo na spravedlivý proces, neobsahuje žádná pravidla ve vztahu k přijatelnosti důkazů nebo způsobu, jakým by měla být hodnocena, díky čemuž jde o otázku, která by měla být upravena vnitrostátní legislativou a soudy (viz Schenk proti Švýcarsku, § 45–46, a García Ruiz proti Španělsku, § 28). Úkolem Soudu je pouze posoudit, zda bylo řízení vedeno spravedlivě (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, a Gäfgen proti Německu, § 162 s dalšími odkazy).

52. Veškeré důkazy musí být zásadně provedeny během veřejného zasedání v přítomnosti obžalovaného a s ohledem na kontradiktornost řízení. Platí obecné pravidlo, že odst. 1 a odst. 3 písm. d) nemohou být interpretovány tak, že ve všech případech vyžadují, aby obžalovaný nebo jeho obhájce přímo kladli otázky, ať už ve formě křížového výslechu nebo jiným způsobem, ale spíše v tom smyslu, že obžalovaný musí mít adekvátní a řádnou možnost zpochybnit a napadnout svědka proti němu, buď v momentě, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení. Použití výpovědi získané při policejním výslechu jako důkazu samo o sobě není v rozporu s výše uvedenými ustanoveními, pokud byla respektována práva obhajoby (viz Saédi proti Francii, § 43). I pokud je taková výpověď jediným či rozhodujícím důkazem proti obžalovanému, jeho přípustnost automaticky nepovede k porušení čl. 6 odst. 1. Současně platí, že pokud je závěr o vině založen výhradně nebo rozhodujícím způsobem na výpovědi nepřítomných svědků, Soud musí podrobit celé řízení nejpřísnějšímu přezkumu. Soud posoudí, zda byly dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody obhajoby, včetně opatření umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 118 a 147; Aigner, cit. výše, § 35; Gani, cit. výše, § 38).

53. Soud také musí zohlednit zvláštní aspekty trestního řízení v případě sexuálních trestných činů. Taková řízení většinou představují utrpění pro oběti, zejména pokud jsou proti své vůli konfrontovány s obžalovaným. Tyto aspekty hrají ještě zásadnější roli v případech týkajících se nezletilých. Při posuzování, zda řízení proti obžalovanému bylo v takovém případě spravedlivé, je nutno zohlednit právo na respektování soukromého života údajné oběti. Proto Soud uznává, že v trestním řízení týkajícím se sexuálního zneužívání mohu být přijata určitá opatření za účelem ochrany oběti, pokud jsou taková opatření souladná s vhodným a účinným výkonem obhajovacích práv (viz např. Aigner, cit. výše, § 35; A.S. proti Finsku, § 55; S. N. proti Švédsku, § 47).

2. Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

54. Po rozsudku Soudu ve věci Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, Soud posoudí, zda byl dán závažný důvod pro odmítnutí návrhu stěžovatele na vyslechnutí V.; zda jeho výpověď představovala jediný nebo rozhodující důkaz o vině stěžovatele; a zda byly dány skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody obhajoby, včetně existence silných procesních pojistek, které by umožnily řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takové výpovědi (viz Vronchenko, cit. výše, § 57, a D. T. proti Nizozemsku, § 46, s dalšími odkazy, mutatis mutandis, na Salikhov proti Rusku, § 112–113; McGlynn proti Spojenému království, § 21, a Lawless proti Spojenému království, § 25).

55. Zaprvé Soud poznamenává, že stěžovatel byl v trestním řízení obviněn ze sexuálního trestného činu... spáchaného na dvou nezletilých – V. a K. Zatímco K. byl vyslechnut v hlavním líčení a trestný čin si nevybavoval, V. vyslechnut nebyl, ale soud se opřel o videonahrávku výpovědi, kterou pořídil policejní vyšetřovatel den po spáchání trestného činu. Z psychologického posudku vyplývalo, že pro V. nebylo bezpečné, aby se znovu musel celou věcí zabývat; znalci byli toho názoru, že nebylo vhodné, aby vypovídal v jednací síni, a že by problémy přetrvávaly, i kdyby byl vyslechnut distančně (viz § 18 výše). Vezmeme-li v úvahu potřebu přijmout zvláštní opatření za účelem ochrany obětí v řízeních týkajících se sexuálních trestných činů, zejména v případě nezletilých, lze uzavřít, že v této věci byl dán závažný důvod pro nepřítomnost V. a přípustnost jeho výpovědi z přípravného řízení jako důkazu (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120, a Vronchenko, cit. výše, § 58; viz též Aigner, cit. výše, § 38–39).

56. Zadruhé Soud shledává, že výpověď V. – podle které měl stěžovatel s chlapci orální sex – představovala rozhodující důkaz, na kterém byl založen závěr o vině stěžovatele. Ačkoliv K. byl na místě činu a vystupoval v řízení jako oběť, nemohl nic vypovědět o samotném trestném činu, protože byl opilý, usnul a nepamatoval si, co se stalo. Mohl vypovídat jen o obecných okolnostech v souvislosti s návštěvou chlapců v bydlišti stěžovatele, o skutečnosti, že spali v jedné posteli, a že chlapci byli ráno nazí a chyběly jim boxerky. Zbylá tvrzení ostatních svědků stejně jako K. se týkala pouze toho, co jim V. řekl nebo obecných názorů na chování V. a stěžovatele.

57. Co se týče třetího požadavku, tedy zda byla přijata vyvažující opatření zajišťující práva obhajoby, Soud uvádí následující. Během přípravného řízení byl jedenáctiletý V. vyslechnut policejním vyšetřovatelem v přítomnosti psychologa. Výpověď se konala 16.12.2005 a týkala se událostí, které se staly den předtím. V. bylo během výpovědi slíbeno, že pokud vypoví, co se stalo, už se ho na to nikdo nebude znova ptát. Ačkoli byl pak V. předvolán k hlavním líčení u krajského soudu, bylo vyhověno návrhu státního zástupce, aby ho z účasti na dalším řízení uvolnil vzhledem k nízkému věku a povaze věci. Po rozsudku Nejvyššího soudu se V. podrobil znaleckému zkoumání psychologů dne 14.6.2007, podle nichž by mohla být účast dítěte v dalším průběhu řízení pro něj škodlivá. Za těchto okolností Soud shledává, že existuje náznak, že orgány činné v trestním řízení neočekávaly, že by V. byl vyslechnut v hlavním líčení již na počátku řízení (viz Vronchenko, cit. výše, § 60).

58. Soud dále uvádí, že první fáze řízení byla ukončena rozsudkem Nejvyššího soudu, ve kterém byly rozsáhle rozebrány otázky ochrany obětí a práv obžalovaných ve světle práva Evropské unie a Úmluvy. Nejvyšší soud rozhodl, že výslech nezletilé oběti sexuálního trestného činu před soudem nebyl sám o sobě nezbytný, ale že jeho schopnost vypovídat by měla být vyhodnocena na základě znaleckého posudku (viz § 16 výše). Ve druhé fázi řízení krajský soud na základě psychologického posudku návrh obhajoby na výslech V. odmítl. Namísto něj byla v hlavním líčení přehrávána videonahrávka výpovědi V. z přípravného řízení.

59. Soud opakuje, že odstavec 1 čl. 6 společně s odstavcem 3 vyžaduje, aby smluvní státy učinily pozitivní kroky, které zejména umožní obžalovanému vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti němu. Taková opatření tvoří součást náležité péče, kterou smluvní státy musí vynaložit za účelem zajištění, aby práva zakotvená čl. 6 byla využívána účinným způsobem [viz A. S. proti Finsku, cit. výše, § 53, a Sadak a další proti Turecku (č. 1), § 67]. Soud uznává pokus Nejvyššího soudu o nápravu situace a zajištění práv stěžovatele. Nicméně Soud za daných okolností případu nepovažuje za dostatečné, že soudy následně nechaly vyhotovit znalecký posudek o tom, zda je možné V. vyslechnout, jako pojistku proti nesprávnému posouzení odmítnutí návrhu na předvolání svědka. Ačkoliv Soud nezpochybňuje, že se soudní orgány pokusily zajistit stěžovatelova obhajovací práva, zdá se, že v dané fázi řízení již bylo pozdě k nápravě selhání vyšetřovacích orgánů, které nedaly stěžovateli příležitost klást otázky údajné oběti, což by v dřívější fázi řízení bylo možné. Soud v tomto kontextu uvádí, že se daný případ netýkal neznámého pachatele, protože stěžovatelova identita byla orgánům činným v trestním řízení známa od počátku řízení.

60. Podle Soudu vnitrostátním orgánům nemůže být vytknuto odmítnutí předvolat V. k jednání na základě znaleckého posudku. Toto rozhodnutí bylo zjevně učiněno v nejlepším zájmu dítěte. Navíc není úkolem Soudu, aby zpochybňoval názor znalců, že by přítomnost V. při jednání soudu mohla být pro něj škodlivá a že by opakované kladení otázek zřejmě nevyjasnilo okolnosti případu. Podle Soudu nicméně z těch stejných důvodů bylo zcela nezbytné, aby obhajoba měla možnost klást otázky oběti v přípravném řízení. To samé platí v souvislosti s názorem znalců, že po uplynutí určitého času mladé děti nejsou schopny rozlišit, zda si pamatují reálné skutečnosti nebo něco, co slyšeli od někoho jiného – tomuto problému také mohlo být předejito, kdyby obhajobě bylo umožněno klást otázky oběti v dřívější fázi řízení. Soud také v té souvislosti opakuje, že jedním z účelů kladení otázek svědkům je ověření, zda jejich výpověď neobsahuje určité nesrovnalosti – čemuž bylo v tomto případě obhajobě zabráněno.

61. Soud uvádí, že sice během hlavního líčení bylo vyslechnuto několik dalších svědků (K., bratr V. a matky chlapců) a stěžovatel jim mohl klást otázky, jejich výpovědi ovšem pouze nepřímo podporovaly výpověď V. (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 163). Co se týče znalců, Soud uvádí, že na rozdíl od věci D. T. proti Nizozemsku v tomto případě znalci z oboru psychologie neposuzovali pravdivost videonahrávky výpovědi a jejich odborné názory byly podány písemně, aniž by byly v řízení před soudem zpochybňovány.

62. Na závěr Soud nemá pochyby, že vnitrostátní orgány jednaly v nejlepším zájmu dítěte, když odmítly předvolat údajnou oběť trestného činu k podání výpovědi v hlavním líčení. Navíc přehrávání videonahrávky výpovědi oběti před soudem umožnilo, aby soud i stěžovatel mohli pozorovat, jak byl výslech proveden a posoudit chování V., a také do určitého stupně posoudit jeho věrohodnost. Nicméně s ohledem na důležitost výpovědi V. je Soud toho názoru, že výše uvedené nepostačovalo k zajištění stěžovatelových obhajovacích práv (viz např. A. S. proti Finsku, cit. výše, § 65–66; A. L. proti Finsku, § 41; a F. a M. proti Finsku, § 60). Zůstává skutečností, že stěžovatel nikdy neměl příležitost klást oběti otázky (viz např. Gani, cit, výše, § 44; B. proti Finsku, § 44–45; a S. N. proti Švédsku, cit. výše, § 45, kde obhajoba buď nevyužila příležitosti ke kladení otázek svědkům, nebo souhlasila s neúčastí u výslechu konaném v přípravném řízení). Soud uvádí, že v tomto případě nebyl získán žádný další silný důkaz, který by potvrzoval tvrzení V. (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 165). Také poznamenává, že při vyvažování mezi stěžovatelovým právem na obhajobu na jedné straně – s ohledem na závažný trest odnětí svobody, kterému čelil – a omezený dopad, který by na druhé straně mělo kladení otázek V., pokud by mu byly kladeny spolu s otázkami, které mu stejně kladl policejní vyšetřovatel, Soud nemůže dojít k závěru, že kdyby orgány činné v trestním řízení kladly dostatečnou váhu stěžovatelovu právu na obhajobu, tak by došlo k závažné dodatečné újmě dítěte. Soud znovu v tomto kontextu zdůrazňuje, že výše uvedené nemůže být chápáno tak, že orgány činné v trestním řízení měly povinnost provést konfrontaci mezi stěžovatelem a V. nebo zajistit křížový výslech V. v hlavním líčení. V případech, jako je tento, je spíše problémem, zda bylo možné klást otázky svědkovi, například skrze stěžovatelova obhájce, policejního vyšetřovatele nebo psychologa, v prostředí kontrolovaném orgány činnými v trestním řízení a způsobem, který se nemusel podstatně lišit od výslechu, který byl stejně těmito orgány proveden (viz též Vronchenko, cit. výše, § 65).

63. Předcházející úvahy postačují k tomu, aby Soud došel k závěru, že nebyly dány skutečnosti, které by vyvážily nevýhody obhajoby, a umožnily by řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti výpovědi V. V souladu s tím nebylo trestní řízení vedené proti stěžovateli spravedlivé.

Proto došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.

K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

[§ 64. – 65. Stěžovatel namítal porušení presumpce neviny, hodnocení důkazů vnitrostátními soudy, průtahy v soudním řízení a nemožnost dosáhnout obnovy řízení. Opíral se o čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy. Soud tyto námitky jako zjevně neopodstatněné ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy odmítl.

§ 66. – 71. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že v části týkající se nemožnosti stěžovatele klást otázky svědkovi ve smyslu čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) je stížnost přijatelná a ve zbytku je nepřijatelná;

2. pěti hlasy proti dvěma, že čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy byly porušeny.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.